100. výročí narození profesora Zdeňka Vahaly

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
děkan UK 2. LF

Předneseno na zasedání vědecké rady UK 2. lékařské fakulty dne 20. 5. 2004

8. května tohoto roku uplynulo 100 let od narození významné osobnosti naší fakulty a české chirurgie - profesora MUDr. Zdeňka Vahaly, DrSc. Ačkoliv v Praze dokonale zdomácněl, zůstalo v něm kus jeho moraváctví po celý život. Narodil se v malé vesnici Palašov, vzdálené jen šest kilometrů od Valašského Meziříčí. Otec profesora Vahaly, výborný veterinář, byl široko daleko uznávanou, veřejně prospěšnou osobností. Zcela jistě měl na svého syna značný vliv a on na něho často a vděčně celý život vzpomínal. Do obecné školy chodil Zdeněk Vahala ve Valašském Meziříčí - rodina se před jeho nástupem do školy přestěhovala na pomezí Meziříčí a Krásna. Na gymnáziu v Novém Jičíně maturoval 22. června roku 1922.

Po maturitě vyměnil Valašské Meziříčí za Prahu. V roce 1922 začal studovat na pražské lékařské fakultě, na které byla plejáda vynikajících profesorů. V konci studií byl demonstrátorem na bakteriologickém a sérologickém ústavu zakladatele čs. mikrobiologie profesora Ivana Honla, který byl 3. února 1928 i jeho promotorem. Po promoci pracoval v témž ústavu jako volontér, 1. dubna 1929 nastoupil krátkou vojenskou prezenční službu a 1. října téhož roku se stal externím pracovníkem nemocnice na Vinohradech, krátce na kožním a záhy na chirurgickém oddělení, které vedl tehdejší docent, pozdější profesor Jiří Diviš. Už 1. března roku 1930 se stal sekundářem a zástupcem přednosty. V listopadu 1934 odešel s profesorem Divišem ve funkci asistenta na II. chirurgickou kliniku, umístěnou v té době v podolském sanatoriu.

2. světová válka zamíchala osudy mnoha lidí, také osudem dr. Vahaly. V říjnu 1941 byl ustanoven primářem chirurgického oddělení nemocnice v Čáslavi. Vedl si tam dobře. Po skončení války dostal nabídku na místo primáře chirurgického oddělení řádové nemocnice Pod Petřínem. Po určitém váhání na ně 1. října 1945 nastoupil. Roku 1952 komunisté řády zlikvidovali, boromejky odvezli. Dr. Vahala byl jediný, kdo jim, než nastoupily do připravených autobusů, přišel poděkovat a rozloučit se s nimi.

Roku 1953 vznikla Fakulta dětského lékařství, roku 1954 se stala petřínská nemocnice nemocnicí fakultní, její chirurgické oddělení klinikou a primář Vahala přednostou. Habilitoval se v lednu roku 1957, roku 1968 podepsal pověstných "2000 slov", v lednu roku 1969 ještě stačil obhájit velký doktorát, ale od 1. března 1970 byl penzionován. Ještě dalších osm let pak pracoval na chirurgickém oddělení polikliniky v Klimentské ulici. Na profesuru musel docent Vahala čekat plných 20 let. Získal ji v 86 letech, v rámci rehabilitace politických křivd, s platností od 1. 4. 1990. Profesor Vahala zemřel roku 1999.

Profesor Vahala patřil pochopitelně ještě k chirurgům staré školy, k linii Karel Maydl - Rudolf Jedlička - Jiří Diviš. Zabýval se chirurgií v celém jejím rozsahu s výjimkou neurochirurgie. Sám poměrně málo operoval urologická onemocnění, i když bylo na klinice i oddělení urologické. Pěstoval chirurgii hrudní (včetně plicní), endokrinologickou, traumatologii, ale nejvíce chirurgii abdominální. Měl velký zájem o kolemoperační péči a o intenzivní péči v chirurgii. Svědčí o tom jeho dvě monografie. Byl zručným, svědomitým operatérem a naprosto mimořádným diagnostikem. Bylo vzrušující sledovat, jak složitou situaci, se kterou si několik docela zkušených lékařů nevědělo několik dní rady, vyřešil profesor Vahala za chvíli. Měl nezměrné zkušenosti, které dokázal dokonale využít. Profesor Zdeněk Vahala byl členem několika českých, zahraničních i mezinárodních chirurgických a gastroenterologických společností.

Měl jsem dobrou příležitost pana profesora poznat a v přátelství, vymezeném z mé strany respektovaným věkovým rozdílem, se s ním i soukromě stýkat. Byl osobností vynikající společenské úrovně, vyzbrojenou láskou k - a velkými znalostmi z -literatury, malířství a hudby. Násobilo se to skutečností, že jeho paní byla ze známé rodiny Ostrčilů, její strýc Otakar Ostrčil byl slovutným hudebním skladatelem, dirigentem a ředitelem Národního divadla. Svého příbuzného mladého chirurga uvedl do uměleckých kruhů. Časem se pan profesor stal chirurgem pražských umělců. Neobyčejně rád si povídal, vyprávěním končila každá rentgenová vizita, vyplnil jím každou přestávku mezi operacemi a pochopitelně každé setkání mimo kliniku a nemocnici. Znal spoustu historek, dával je k dobru, vzpomínal. Byla by z nich zcela jistě kniha typu trojdílných vzpomínek profesora Vladimíra Vondráčka.

V řízení kliniky byl rázný, přísný, halasil a když se rozzlobil, dovedl pořádně křičet. Na provinění podřízených však rychle zapomínal. V soukromí byl veselým, vděčným hostem i hostitelem. Jeho barokní malostranský dům ve Šporkově ulici, vybavený starožitným nábytkem a odpovídajícími doplňky, byl pro nás nezapomenutelnou oázou pohody. Profesor Vahala byl i pravidelným hostem setkání, která pořádal ve své vile jeho divišovský souputník a můj učitel profesor Václav Kafka a také štědrodenních dopoledních setkání se šneky a šampaňským.

Jistě vnímáte, dámy a pánové, že doba profesora Vahaly byla přes všechny trampoty jiná než doba současná. Prolínaly ji příkladné lidské vztahy. Jen uvažte, že když jsem jako mladý dětský chirurg končil předatestační stáž na Vahalově klinice, uspořádal pan profesor, v tehdy jediné pražské čínské restauraci ve Vodičkově ulici, večeři společnou pro pracovníky obou klinik - jeho a kliniky dětské chirurgie. Sešli jsme se tam s Janem Werichem, kterého pan profesor samozřejmě znal. Slavný herec v legraci litoval, že mu zrovna nic není, když je tam pohromadě tolik doktorů.
Profesor Vahala byl velmi hodný člověk. Ale asi jako každý z nás měl své mouchy, resp. jen jednu. Neměl z duše rád dva významné muže - chirurga Arnolda Jiráska a prezidenta Beneše. Běda, když na ně přišla řeč. Ve stáří napsal zajímavou knížku "Nemoce našich presidentů" ve které dokazoval, jak jejich onemocnění ovlivňovala osudy státu, ale také biografii o svém učiteli profesoru Jiřím Divišovi.
Když pan profesor ovdověl, zůstal na Malé Straně kousek pod nemocnicí, ve které zvedl, proti minulosti, úroveň chirurgické péče opravdu obdivuhodně, sám. Uvědomuji si, jak ho v posledních letech tížila samota, jak prahnul po návštěvě a vyčítám si, že těch mých návštěv mohlo být více. Stejně tak ho znovu a znovu vidím na každém našem Karolinském koncertu, pokud mu zdraví dovolilo je navštěvoval, vděčného za pozvání.

Bylo to téměř do jeho smrti. Rozloučili jsme se s ním v řádovém kostele Boromejek v "jeho" nemocnici. Často a rád na něho vzpomínám. Cítil jsem povinnost pana profesora Zdeňka Vahalu v měsíci jeho stých narozenin připomenout a vzdát mu, tentokrát na jeho fakultě, čest.