Narcistická porucha osobnosti

doc. PhDr. Jana Kocourková
Dětská psychiatrická klinika UK 2. LF a FN Motol

Z běžného společenského života máme zkušenost, že řada psychopatologických pojmů bývá laiky zneužívána jako devalvující nálepka. V současné době můžeme často slyšet, že je někdo "narcis" nebo trpí narcistickými problémy. Kromě společenského zneužívání tohoto pojmu jde o termín, který má svoje místo v klinické psychiatrické klasifikaci a který se pokusím objasnit.

Poruchy osobnosti představují v současnosti jeden z okruhů psychopatologické problematiky, která budí velký zájem. Posuzování osobnosti má dlouhou historii, která jde až k Hippokratovi (sangvinik, melancholik, cholerik a flegmatik), z těch relativně nových je nejznámější klasifikace introverze a extraverze podle C. G. Junga. Klasifikace osobnostních poruch ve směru patologie není snadná, protože při popisech lidské povahy není jednoduché vymezit hranici normy a patologie. Pro stanovení diagnózy poruchy osobnosti (dg. F60 dle MKN-10) obecně by mělo platit to, že jde o přetrvávající vzorec abnormní povahy jedince, který se vyvíjí od doby dětství či dospívání, projevuje se v kognitivních, afektivních i sociálních funkcích a má negativní dopad na adaptivitu jedince zejména v osobní nebo sociální oblasti. Současné systémy psychiatrické klasifikace vymezují různé typy poruch osobnosti (například paranoidní, disociální, histriónská, úzkostně vyhýbavá, závislá osobnost), narcistická porucha osobnosti je detailně popsána v psychiatrické klasifikaci DSM-IV. Tito jedinci jsou výrazně zaměřeni na otázky vlastní důležitosti a hodnoty a bývají disponování k depresivní patologii, když jsou jejich narcistické ambice zraňovány. Jde o jedince, kteří mohou dosáhnout výjimečné úspěšnosti v pracovní kariéře, umění, politice nebo sportu, ale bývají neúspěšní v oblasti interpersonálních vztahů, protože nejsou schopni milovat druhé. Obtížně stárnou a těžce se vyrovnávají s omezeními, která stárnutí přináší. Traumaticky prožívají krizi středního věku a používají různé obranné mechanismy, aby se vyhnuli konfrontaci s tím, že jejich snahy o úspěšnost a skvělost mají své slabiny. Prevalence se odhaduje na 2-16 procent v klinické populaci a přibližně 1 procento v běžné populaci. Z hlediska pohlaví převažují muži (výskyt 50-75 procent). Z hlediska diferenciální diagnózy bereme v úvahu disociální poruchu osobnosti (ta oproti narcistické poruše méně respektuje legální normy), hraniční poruchu osobnosti (oproti narcistické poruše je více úzkostná a chaotická) a histrionskou poruchu osobnosti (oproti narcistické poruše vyjadřuje více emocí). Jako poruchu osobnosti můžeme narcistickou psychopatologii diagnostikovat tehdy, když splňuje pět nebo více z následujících znaků.

Znaky narcistické poruchy osobnosti jsou následující:
1. velikášský pocit vlastní důležitosti (přehánění úspěchu a talentu, očekávaná uznání vlastní nadřazenosti bez odpovídajících úspěchů)
2. opájení se fantaziemi o vlastní úspěšnosti, moci, brilantnosti, kráse či ideální lásce
3. věří ve vlastní jedinečnost a zvláštnost a v to, že může být pochopen pouze výjimečnými jedinci, popřípadě se může stýkat pouze s jedinečnými či vysoce postavenými osobami nebo institucemi
4. potřeba nadměrného obdivu
5. pocit oprávněnosti a přemrštěné požadavky na druhé, očekávání přednostního zacházení či automatického souhlasu s vlastními požadavky
6. zneužívání druhých ke svému prospěchu
7. nedostatek empatie, tj. neochota nebo neschopnost rozpoznat či se vžít do pocitů a potřeb druhých
8. častá závist druhým a přesvědčení, že druzí závidí jemu (jí)
9. arogantní, povýšené, domýšlivé chování či postoje.

V oblasti psychoanalytického myšlení se diskutuje o různých hypotézách vývoje narcistické poruchy osobnosti. Většina teorií se přiklání k interakci dispozice a vlivu prostředí. Z hlediska vlivu prostředí bývá zmiňována nedostatečná empatie rodičů v raném věku dítěte, kdy se tvoří základní vzorce objektních vztahů, emocionality a sebehodnocení. Rodiče, kteří milují své dítě více pro vlastní narcistické uspokojení než pro něj samotné, budou patrně předávat zkušenost, že cennější je obdiv než láska. Určitý význam mají nepochybně také sociokulturní vlivy, především zdůrazňující mládí, úspěch, prestiž, sílu, moc a soběstačnost. Proto se někdy klade otázka, zda vůbec v tomto případě o poruchu osobnosti jde, nebo je to spíše výraz tzv. kultury narcismu, která takto vybavené jedince legitimizuje.

Literární poznámka:
Narcis (Narkissos) je postava vypůjčená z řecké mytologie, opakovaně zpracovaná v uměleckých dílech. Narcis byl krásný mladík, kterého zahubila láska k sobě samému. Zamiloval se sám do sebe, když se spatřil na vodní hladině. Protože však objekt lásky - on sám, byl nedosažitelný, zabil se, a v místě, kde zemřel, vykvetly narcisy (R.Graves, Řecké mýty).