Laudace

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
děkan UK 2. LF

Prof. MUDr. Jan Herget, DrSc.
Vědecká rada UK 2. LF 21. 4. 2005
16. března roku 2000 jsem na zasedání této vědecké rady přednášel laudaci profesoru doktoru Janu Hergetovi k 55. narozeninám. Byl to shodou okolností skutečný výroční den jeho narození. Současně s laudací jsem mu předal zlatou medaili fakulty. Své povídání jsem tehdy končil následujícími slovy: "Je pro takové ocenění, pravda, mladý a navíc - co mu budou udělovat příští kolegia k šedesátinám a pětašedesátinám a dále? To ale bude jejich problém a stejně tu těch eventuálních pět let nehraje roli. Medaili nedostává proto, že je mým přítelem, ale za to, jak moc toho pro fakultu udělal (a také trochu proto, že až mu těch šedesát bude, nebudu už dávno děkanem a tu medaili bych mu nemohl sám předat). Všechno jen dobré, milý Honzo!"
Konstatuji, že jsem se tehdy zásadně mýlil, a že dnes sklízím následky svého omylu. Blahopřeji profesoru Hergetovi po pěti letech znovu a k šedesátinám už mu žádnou medaili předat nemohu, protože už všechny medaile, kterými fakulta disponuje, má. Dnešní laudace má zpoždění způsobené tím, že březnové zasedání vědecké rady odpadlo. Kdyby se bývalo konalo, byla by právě laudace jediným bodem programu. To profesor Herget zásadně odmítl. Můj dnešní úkol zkomplikovalo také to, že v průběhu posledních pěti let oslavila fakulta 50. výročí svého trvání a laudace profesoru Hergetovi vyšla tiskem v pamětní publikaci Spondeo ac polliceor (i s dodatkem). Je mi jasné, že o profesoru Hergetovi už skoro všechno víte a že prostor k tomu, abych Vám řekl něco jiného, je značně omezený, i když pět let navíc není zanedbatelných.
Vyšel jsem z toho, že "opakování je matkou moudrosti" a proto Vám alespoň část jeho dosavadního curricula zopakuji. Profesor Herget se narodil v Praze, celý život v ní žije, jen si odskočil na několik měsíců v roce 1975 do Sheffieldu a v roce 1984 do Denveru. O víkendech a dovolených si v dřívějších letech odskakoval do Kytlice, kterou v posledních letech zaměnil za Sedlec blízko u Prahy. Svoji celoživotní vášeň pro lékařskou vědu věnoval plicím, a to jednomu z jejich nejzávažnějších patologických stavů - plicní hypertenzi při chronických plicních onemocněních a mechanismu jejího vzniku. Postavil na řešení tohoto problému celou svou dokonalou vědeckou kariéru. Uváděl ho do ní obdivuhodný profesor naší fakulty Otakar Poupa. A protože ho uvedl dobře, stal se kolega Herget už v roce 1974 kandidátem věd, v roce 1986 habilitoval, v roce 1988 získal hodnost doktora věd a v roce 1990 byl jmenován profesorem. Publikoval víc než dost - kapitoly v našich i zahraničních monografiích a odborné vědecké práce ve všech možných časopisech. Laboratoř se stala jeho druhým domovem, je v ní spokojený a šťastný. Chybí mu v ní jen jeho největší kamarád - milovaný pes, který je s ním jinak všude a pořád.
Profesor Herget už od mladých let učí na naší fakultě fyziologii. Stal se oblíbeným pedagogem jak proto, že je studentům sympatický, tak proto, že je v učení poctivý. Samozřejmě zvládá nejen problematiku dýchání, ale celý obor fyziologie. Studentům opakovaně poskytl dokonalé učební texty a zajistil skupinu zanícených učitelů.
K fakultě přilnul a veškerou svou činností, kterou ji mohl odevzdávat zejména v době od listopadových událostí roku 1989, prokazuje, jak mimořádný vztah k ní má. To vyústilo v mnohaleté proděkanování - od prvního polistopadového roku až dosud, s tříletou přestávkou, kdy se podílel na činnosti Akademického senátu fakulty. Jen málokdo věnoval fakultě tolik úsilí, času, energie a lásky. Problémy fakulty profesora Hergeta trápí, intenzivně se jimi zabývá, také po nedělích a nocích, snaží se je řešit a hledat spravedlivé cesty k jejich překonání. Protože jsem při tom všem byl, potvrzuji to. Jsem za to profesoru Hergetovi vděčný.
Je přirozené, že jeho náročná odborná činnost vysoké úrovně mu přinesla členství a čestná členství ve více českých, evropských i světových odborných společnostech, že ho neminula práce ve všech možných komisích a radách a že je všeobecně známým organizátorem mezinárodních kongresů, ale i vědeckých konferencí naší fakulty včetně studentských, které založil a o které se maximálně stará. Že jeho mimořádné úsilí, které věnuje fakultě, prospívá celé naší univerzitě, je nasnadě.
Bylo by nespravedlivé, kdybych přešel mlčením jeho život rodinný. Mohlo by se zdát, že při veškeré vytíženosti na fakultě a na Fyziologickém ústavu, který už řadu let úspěšně řídí, nemá na rodinu čas. Ale není tomu tak, a pokud přece jen někdy, rodina už si zvykla. Má shovívavou ženu - lékařku, má dvě dcery (a všechny ty tři ženy miluje). Dobrý kořen, kterým rodina disponuje zapříčinil, že v nedávných dnech se stal už po šesté dědečkem. V pokolení jeho vnoučat převládají muži - je jich pět, jenom jedno z vnoučat je holčička. Setkat se s některými z nich je ovšem pro profesora Hergeta obtížné, protože jedna z dcer žije v Belgii a tak Hergetovi nic jiného nezbývá, než čas od času sednout do auta a jet až tak daleko. Vím také dobře, jak pečlivě a ochotně se staral o rodiče, když jim osud znepříjemnil život.
Profesor Herget je jedincem mimořádně skromným, klidným a rozvážným, přívětivým, přátelským a obětavým a samozřejmě pracovitým, což se někdy projevuje posedlostí. Rozčileného je ho vidět málokdy, ale i při velkém rozčílení se to neprojevuje známkami agresivity. Nešvary, se kterými se setkává, ho spíše mrzí než rozčilují.
Opominout nemohu jeho mimomedicínské a mimorodinné lásky a záliby. Profesor Herget je zaníceným chalupářem. Někdy sice i na chalupě pracuje ve fyziologii, ale často v oblastech mimomedicínských. O jejich alespoň částečné přiblížení jsem požádal jeho věrného přítele profesora Vízka, jehož slova si dovoluji použít:
Rozhodně stojí za zmínku schopnost technických improvizací profesora Hergeta při kutilství. Jednou na kovárně, s výrazným přispěním souseda, vyrobili z dvoumužné motorové pily, určené statným lesním dělníkům, sekačku na trávu. Když výtvor spustili, rotor sekačky stál pevně na místě a trávu sekal vlastním tělem ten, který držel rukověť. Další jeho záliba, již zaniklá se zánikem železných nedělí, spočívala ve výrobě jízdních kol. Na takto získaném kole skutečně jezdíval z kovárny do Týna nad Vltavou. Profesor Herget vyrobil i dokonalou půlkánoj. Na kovárně probíhal pravidelný koloběh věcí: při velkých vodách voda vždy něco přinesla a něco jiného zase odnesla. Jednou získal tím způsobem polovinu kanoe, zlomenou nešťastnými vodáky na jezu nad obcí. Zubatě zlomený konec odřízl pilou a loď ukončil prkennou přepážkou. Na této lodi pak s kajakářským pádlem vyvolával nelíčený údiv a někdy i zděšení projíždějících vodáků. Asi po dvou letech odnesla jeho milovanou loď zase jiná velká voda.
Bylo období, kdy propadl rybářské vášni. Jeho největším úspěchem bylo chycení úhoře, nad kterým místní dlouholetí znalci řeky bledli závistí. Udělal z něj nezapomenutelnou marinovanou dobrotu.
Dvě historky na téma auta. Když byl na vojně, pořizoval si Aerovky, skončil s nádhernou "padesátkou", karosovanou renomovanou firmou Sodomka, se kterou jezdil do Dejvic, kde sloužil. Technický stav vozu odpovídal samozřejmě jeho stáří, takže brzdy nebyly nejlepší, a on na křižovatkách často předjížděl ty nejvýkonnější stroje té doby, protože prostě nemohl zastavit. Po Aerovce jezdil trabantem svého tchána. Vozil tehdy domů balíky briket z Uhelných skladů v ulici Na bojišti. Jednou do Trabanta naložili tolik briket, že se jeho předek nadzvedl a auto se nemohlo rozjet. Přední kola volně otáčela ve vzduchu. (Trabant měl přední náhon). Než na to přišel, potěšilo jeho obíhání vozu řadu kolemjdoucích.
Pro profesora Hergeta je typická jeho obětavost. Tu vlastnost málokdy ilustrují veselé historky. Jedna, alespoň ne smutná, je z poslední doby. V podzemních garážích Carefouru se profesoru Vízkovi zablokovala spínací skřínka zapalování. Hlídači garáží mu sdělili, že odtahovka do garáží přijet nemůže, protože se tam nevejde a že auto musí někdo odtáhnout z garáží ven. Profesor Herget přijel ze své chalupy, aby příteli Vízkovi řekl, že mu stejně nemůže pomoci, protože zablokovaná spínací skřínka znamená i zablokované otáčení předních kol a takové auto tedy odtáhnout jiným autem nejde.
A ještě něco o psech. Své psy miluje (má v pořadí čtvrtého - labradora) a není lehké poznat, jestli vládne on psovi nebo naopak. Jeho irský teriér Andy vynikal zvláštní schopností zastavit provoz na jakékoliv silnici tím, že si stoupl doprostřed a s hlavou mírně sklopenou doleva se díval na auto, které před ním muselo zastavit. Pan profesor na něho nikdy neřval, vždycky mu šel mírně vysvětlit, že bude lepší když uhne. Ti, co takové chvíle znali, si došli v klidu nasbírat pár košíků hub, aby je v debatě zbytečně nerušili.
Tak tolik k šedesátinám pana profesora Jana Hergeta. Tentokrát už mohu říci opravdu s naprostou jistotou, že při jeho pětašedesátinách už děkanem nebudu a že gratulace k nim bude úkolem někoho z mých nástupců. Nic to nemění však na tom, že mu za všechno co pro fakultu udělal a čím pomohl a prospěl mně, upřímně děkuji a stejně upřímně mu přeji do dalších let co nejvíce pohody a radosti. Dar od členů kolegia už pan profesor dostal, takže dnes jenom kytici a můj dopis.

Prof. MUDr. Jan Bubeník, DrSc.
Vědecká rada UK 2. LF 21. 4. 2005
Pět let uteklo i od mé laudace panu profesoru MUDr. Janu Bubeníkovi,DrSc. Pozítří, 23. dubna oslaví své 65. narozeniny a já mu rád blahopřeji znovu. Rod Bubeníků pochází z Brna. Dědeček jubilanta tam byl profesorem Vysokého učení technického. V určitém období zastával akademický úřad jejího rektora. Jeho technické nadání se však neslo do druhé větve rodu. Dokládá to mimo jiné skutečnost, že nám mnohým dobře známý Ing. arch. Líman, který má velký podíl na architektonické podobě nových částí naší fakultní nemocnice (Modrý pavilon, pavilon Kliniky dětské onkologie), je páně profesorovým bratrancem. (A také zetěm našeho milého pana profesora Zdeňka Vahaly).
Profesor Bubeník se narodil v rodině po výtce zdravotnické. Jeho otec byl zubním lékařem, matka magistrou farmacie. Jeho tři sestry se v dospělosti rozptýlily po světě. Jedna žije s rodinou už 35 let v kanadské Ottawě, druhá více než 30 let v australském Hobbartu a jen třetí zůstala věrná Brnu, je lékařkou a stará se o jejich 88letou maminku.
Když byly Janu Bubeníkovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do Prahy. V této souvislosti mi pan profesor připamatoval známé poznání, jak je svět malý. Když jsem nedávno blahopřál k narozeninám paní profesorce Heleně Lomíčkové, zmínil jsem, že během studií byla instrumentářkou v ordinaci stomatologa MUDr. Bubeníka. Byl to oslavencův otec. Profesor Bubeník se s paní profesorkou Lomíčkovou dobře zná už 60 let. Další významnou lékařskou osobností, také pro naši fakultu, se kterou byla rodina doktora Bubeníka v kontaktu, byl profesor Josef Švejcar. Ordinace obou pánů v Sokolské ulici byla naproti sobě. Pan profesor Švejcar léčil Bubeníkovy děti a doktor Bubeník Švejcarovy zuby.
Kolega Bubeník studoval na slavném Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici a je zajímavou, ale nepopiratelnou skutečností, že maturoval v roce 1956, kdy mu bylo teprve šestnáct let. Ale je to tak, téhož roku zahájil na Fakultě všeobecného lékařství pražské univerzity studia a doktorem všeobecného lékařství se stal v roce 1962. Nepátral jsem po tom co a kde přeskočil, ale je faktem, že se doktorem stal už ve svých 22 letech.
Za tři roky po promoci (1965) ukončil aspiranturu na Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV v oddělení svého prvního učitele a posléze přítele profesora RNDr. Jana Svobody. Na ústavu svoji odbornou kariéru začal a na témž ústavu v ní pokračuje nepřetržitě dodnes, to jest 43 let. V roce 1965 se stal kandidátem lékařských věd a v roce 1973 jejich doktorem. V období po roce 1989, ve kterém byl profesor Svoboda ředitelem ústavu, byl kolega Bubeník jeho zástupcem a nezbylo mu než dělit práci na vědeckou a administrativní. Ač ho ta druhá nebavila, vykonával ji svědomitě a dobře. Přesto v tomto období habilitoval v oboru lékařská biologie a genetika na 1. lékařské fakultě UK v Praze (1992) a následujícího roku 1993 z oboru onkologie na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1996 byl jmenován profesorem pro obor buněčná a molekulární biologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Profesor Bubeník absolvoval mnoho studijních pobytů ve všech možných končinách světa. Významné je zmínit, že v letech 1969 až 1971 pracoval na Imunologickém oddělení Wenner-Green Institutu ve Stockholmu. Tam se mu podařilo publikovat společně s jeho druhým učitelem a stále dobrým přítelem profesorem Petrem Perlmannem dodnes citované základní práce o imunologii nádorů močového měchýře. Profesor Perlmann se narodil a žil do 18 let v Liberci, odkud odešel před druhou světovou válkou do Švédska. Jako visiting profesor pak pracoval profesor Bubeník přibližně tři čtvrtě roku v Kodani a strávil několik měsíců v M.D.Anderson Cancer Center v Houstonu, kde měl možnost spřátelit se s příznivcem naší fakulty profesorem Ervínem Adamem a poznat profesora Tomáše Klímu.
Profesor Bubeník uveřejnil až dosud 235 vědeckých publikací v časopisech Nature, Virology, International Journal of Cancer, Cellular Immunology, Cancer Immunology Immunotherapy, Journal of Cancer Research and Clinical Oncology, International Journal of Oncology aj. (u 119 z nich jako první autor) a dvě monografie, které byly citovány 2263x v letech 1970 - 1999.
Je členem výboru České imunologické společnosti, zakládajícím členem International Endotoxin Society, členem výkonného výboru European Association for Cancer Research (EACR), členem International Union Against Cancer, Yamagiwa-Yoshida Fellow, Elected active member New York Academy of Sciences a členem European Cytokine Society.
Je výkonným editorem časopisu Folia biologica, spolueditorem časopisu Microbiologica a členem redakčních rad časopisů Gene Therapy, International Journal of Oncology, Journal of Cancer Research and Clinical Oncology, Journal of Experimental and Clinical Cancer Research a Neoplasma.
Je pochopitelné, že při veškerých svých odborných aktivitách neunikl mnoha povinnostem v organizačních strukturách vědy. Byl členem komise pro obecnou onkologii Grantové agentury ČR, členem komise pro onkologii Grantové agentury MZd ČR, je členem vědecké rady Ústavu molekulární genetiky AV ČR, vědecké rady Ústavu hematologie a krevní transfuze MZd, členem vědecké rady Univerzity Karlovy, členem vědecké rady její l. a 2. lékařské fakulty, členem oborové rady pro postgraduální doktorské studium v oboru biologie a patologie buňky, fyziologie a imunologie 1., 2. a 3. lékařské fakulty, Přírodovědecké fakulty a Akademie věd ČR, členem zkušební komise pro státní doktorské zkoušky a členem komise pro obhajoby disertačních prací v oborech imunologie, molekulární a buněčná biologie, genetika a virologie na Přírodovědecké fakultě UK a voleným členem Akademického sněmu Akademie věd ČR.
Osmnáctkrát předsedal různým vědeckým shromážděním v mnoha městech světa - i značně vzdálených, např. v Rio de Janeiro v Brazílii, v Beer-Sheva v Israeli a v čínské Shanghai.
Je nositelem devíti významných ocenění českých i zahraničních institucí.
Učí studenty 1. lékařské fakulty, Přírodovědecké a naší fakulty, vedl dvanáct diplomantů Přírodovědecké fakulty a vyškolil s úspěchem osm řádných aspirantů a dva doktorandy v oborech obecná biologie, imunologie a onkologie. Jeden z nich už je profesorem v USA, druhý v Egyptě.
Hlavním koníčkem profesora Bubeníka je sice experimentální onkologie, ale přece jen má i další záliby. Rybaří, potápí se a pěstuje všechno, co nějak souvisí s vodními sporty. A - cituji profesora Bubeníka: "Jsou mi velmi milé koncerty, které dávají v Karolinu možnost nejen mimořádných zážitků interpretace hudby Kocianovým kvartetem, ale i setkání s přáteli, na které v každodenním spěchu sotva zbyl čas."
Vážený a milý pane profesore, jsme rádi že Vás máme a přejeme Vám, aby mnoho dalších let Vašeho života probíhalo v pohodě doma, v laboratoři a ústavu, u vody i na koncertech ve velké aule Karolina. Jako výraz úcty k Vám a díků za Vaše úsilí se vedení fakulty rozhodlo udělit Vám zlatou medaili. Upřímně Vám blahopřeji.

Prof. MUDr. Jan Hořejší, DrSc.
Vědecká rada UK 2. LF 21. 4. 2005
6. května tohoto roku oslavil své 65. narozeniny pan profesor Jan Hořejší, přednosta Kliniky gynekologie dětí a dospívajících naší fakulty. Přibývajícími léty mi dal příležitost upozornit Vás, jak platné je přísloví, které říká, že jablko nepadá daleko od stromu. Narodil se v rodině významného českého internisty - hepatologa, zakladatele české klinické biochemie a autora první, a ve své době nepostradatelné monografie o klinické biochemii (ze které jsem také v mládí čerpal) profesora MUDr.Jaroslava Hořejšího. Matka jubilanta Marie byla výbornou houslistkou, byla žačkou a absolventkou Mistrovské houslové školy profesora Karla Hofmana, primária slavného, světoznámého Českého kvarteta. Musím doplnit, že otec kolegy Hořejšího byl nejen znamenitým internistou a klinickým biochemikem, ale i klavíristou profesionální úrovně, který společně se svojí paní veřejně koncertoval - nejčastěji v Umělecké besedě, ve které mj. uvedli do života řadu sonát pro housle a klavír soudobých skladatelů. V osobnosti našeho profesora Jana Hořejšího tedy sehrála svoji úlohu dědičnost, současně však i prostředí, ve kterém se věda snoubila s uměním. Mnoho velikých muzikantů našich i zahraničních patřilo k přátelům a hostům rodiny Hořejších.
Jan Hořejší se oženil s lékařkou Andělou - radioložkou. V současné době už je paní doktorka v penzi a stará se o rodinu, i když obě jejich děti jsou už odrostlé. Zmiňuji je v této souvislosti však proto, že starší z nich - syn Jakub se "protroubil" k prvnímu pultu hornistů v orchestru Státní opery a můžete ho slyšet hrát sólové partie, zatímco druhorozená dcera Barbora je atestovanou internistkou, ukončila postgraduální studium na III. interní klinice 1. lékařské fakulty a je její perspektivní členkou. Nedosti na tom. Sestra pana profesora Zuzana, předčasně zesnulá, byla uznávanou pěvkyní a členkou známého souboru Ars cameralis, jehož zakladatele a šéfa Mistra Lukáše Matouška si vybrala za manžela. Tradice spojení vědy s uměním má tedy dokonalé pokračování. U profesora Hořejšího to sice vyhrála medicína, ale i on byl úrovní profesionálním flétnistou a do roku 1982 také členem souboru Ars cameralis, v němž hrával na některé historické dechové nástroje.
Kolega Hořejší maturoval roku 1957 na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně. Pak vystudoval Fakultu všeobecného lékařství pražské univerzity a roku 1963 s vyznamenáním promoval. Po promoci působil tři roky jako odborný asistent na Anatomickém ústavu Fakulty všeobecného lékařství, na kterém ovšem byl asistentem už předcházející tři roky na poloviční úvazek. Teprve pak, roku 1966 se oddal na doživotí oboru gynekologie a porodnictví. Zahájil jako sekundární lékař na gynekologicko-porodnickém oddělení v Kutné Hoře. Tam ovšem pobyl jen tři měsíce
a téhož roku 1966 nastoupil na I. gynekologicko-porodnickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství, na které setrval do roku 1972. Po zcela krátkém tříměsíčním intermezzu asistentury na Anatomickém ústavu získal roku 1973 místo odborného a technického pracovníka na Klinice gynekologie a porodnictví naší fakulty. Na fakultě tedy pracuje dvaatřicet let.
Byl vždycky pracovníkem oboru i fakultě oddaným a pilným. Atestaci I. stupně složil už roku 1967, II. stupně 1971. Roku 1981 obhájil kandidátskou disertační práci na téma "Klinické a laboratorní aspekty dívčí puberty". Roku 1983 se stal prvním nástavbově atestovaným dětským gynekologem v naší republice. V roce 1991 získal vědeckou hodnost doktora lékařských věd po obhajobě práce "Operační léčba v gynekologii dětí a dospívajících" a habilitoval se na podkladě obhajoby své monografie "Dětská gynekologie". Konečně roku 1995 byl jmenován profesorem.
Z výčtu jeho vědecké kariéry vyplývá, že svůj zájem věnoval, jako žák profesora Rudolfa Petera a následně i docenta Karla Veselého, převážně dětské gynekologii. Přesto byl v roce 1990 jmenován přednostou Gynekologicko - porodnické kliniky v Londýnské ulici a po jejím zrušení ve Fakultní nemocnici v Motole. Přednostou kliniky byl do 31. prosince 2002. Od začátku roku 2003 byla dětská gynekologie vyčleněna ze struktury kliniky dospělých a stala se samostatnou Klinikou gynekologie dětí a dospívajících, jíž se stal přednostou 1. září 2003 a je jím dosud. Zajišťovat gynekologickou péči pro malé pacientky nebylo v posledních letech snadné, ale profesor Hořejší se s tím dokázal i za nepříznivých okolností vypořádat. Několik let byl předsedou České gynekologické a porodnické společnosti (do roku 2001) a v roce 2003 byl znovu zvolen předsedou sekce gynekologie dětí a dospívajících této společnosti. To už líčím období posledních pěti let, v nichž mu bylo uděleno také čestné členství Spolku lékařů českých v Praze a čestné členství Gynekologicko-porodnických společností Slovenské, Polské a Bulharské republiky. V letech 2001 a 2004 byl podvakrát zvolen členem exekutivy Mezinárodní federace gynekologie děti a dospívajících, ve které navíc zastává funkci pokladníka. Pracoviště profesora Hořejšího je akreditováno pro vzdělávání lékařů v programu International fellowship of Pediatric and Adolescent Gynecology a profesor Hořejší je členem zkušební komise mezinárodních kvalifikačních zkoušek. Pyšní se tím, že tři z jeho žáků tyto zkoušky nejen absolvovali, ale každý z nich byl v daném roce vyhodnocen jako nejlepší ze skupiny zkoušených. Roku 2002 byl grant profesora Hořejšího "Autoimunní endokrinopatie u dospívajících dívek, jejich odraz ve funkci ovaria" vyhodnocen ve skupině A a v současné době pokračuje grant s podobnou tématikou. Profesor Hořejší je také školitelem dvou postgraduálních studentek.
Tak jako životy nás všech i život profesora Hořejšího má kromě složky odborné také složku soukromou. Pana profesora zlobila páteř a tak si ji dal v roce 2002 vyztužit titanovou dlahou a je mu dobře. V několika posledních letech už neusiluje o získávání dalších vědeckých hodností, zato získal tři vnoučata. První z nich - Péťa má rodné číslo 010101 a až na ty vousy se podle názoru členů rodiny a fotografií z dětství pana profesora, dědovi velice podobá. (Jen tak mimochodem jsem si uvědomil, že mezi vedoucími pedagogy máme vousaté čtyři - kromě Hořejšího Goetze, Kodeta a Kasala - souvislost jsem nenašel). V pořadí druhá - Adélka si ve svých dvou a půl letech dělá s dědečkem co chce a třetí loňský vnuk Jan způsobil, že pan profesor je od té doby Janem Hořejším seniorem. Před pěti lety jsem v laudaci říkal, že jubilant jezdí na kole. To trvá. Ale přestal hrát aktivně na flétnu a hudbu jen poslouchá, nejraději symfonickou. Bude zajímavé, jak se rodina Hořejších bude vyvíjet v generaci vnoučat. Jak co do počtu, tak co do profese. Kolik bude mít dalších lékařů a kolik muzikantů. Přeji panu profesorovi, aby mu vždycky všechno vycházelo podle jeho přání a vždycky dobře a aby mu bylo dobře jak doma, tak na fakultě a univerzitě, kterých si velmi váží.

RNDr. Dagmar Pospíšilová
Vědecká rada UK 2. LF 21. 4. 2005
15. května měla pozornosti hodné narozeniny paní RNDr. Dagmar Pospíšilová. Když vznikl v roce 1995 současný Ústav imunologie 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Motole sloučením dvou, do té doby samostatných pracovišť, byla doktorka Pospíšilová jeho prvním a několik let jediným výzkumným pracovníkem. Na naší fakultě ovšem pracovala už od roku 1963, takže je s ní spojena dvaačtyřicet let.
Paní doktorka patří k prvním poválečným pražským dětem, 2. světová válka skončila týden před jejím narozením. Narodila se v Praze na Starém Městě. V Betlémské ulici prožila dětství, mládí, zrání a žije v ní dosud. Asi si neumí představit, že by žila jinde, genius loci jejího bytí je jednoznačný. V letech 1960 - 1963 vystudovala gymnázium v Hellichově ulici na Malé Straně a chtěla studovat psychologii na Filozofické fakultě. To se jí pro nadbytek zájemců nepodařilo a tehdy se zasnoubila s naší fakultou.
4. září 1963 nastoupila naprostou náhodou (o volném místě se dozvěděla od známých) jako laborantka na II. dětskou kliniku. Jak to tak v životě chodí, práce v laboratoři, o které do té doby vůbec neuvažovala a nic o ní nevěděla, se jí zalíbila natolik, že zahájila dálkové studium na Přírodovědecké fakultě naší univerzity, obor fyziologie živočichů, a roku 1971 je úspěšně ukončila.
Po promoci se stala odbornou pracovnicí endokrinologické laboratoře II. dětské kliniky, kterou vedl docent Kopecký. V ní pracovala do roku 1984, ovšem s tím přirozeným a krásným přerušením dosavadní svobody založením manželství s geologem RNDr. Jaromírem Pospíšilem a následným mateřstvím. Roky 1972 - 1974 věnovala svým narozeným dvojčatům - synům Filipovi a Patrikovi. Ale i v té době byla pilná a dokončila studium získáním doktorátu přírodních věd roku 1973. Tématem její rigorózní práce byl "Vliv teploty adaptace na aktivitu hnědé tukové tkáně u různých savců".
V laboratoři docenta Kopeckého zaváděla různé metodiky, např. chromatografii cukrů z různých tělesných tekutin u diabetiků, stanovení hydroxyprolinu nebo kortisolu fluoresčenční metodou u nemocí endokrinních orgánů.
Léta 1984 - 1991 strávila dr. Pospíšilová v imunologické laboratoři Fakultní nemocnice Pod Petřínem. Tam imunochemicky a imunoelektroforézou vyšetřovala proteiny akutní fáze a složky komplementu a prováděla výzkum nefritického faktoru u nefrologických pacientů. Poté, co nemocnice Pod Petřínem přestala být nemocnicí fakultní, působila rok v laboratoři naší Kliniky nukleární medicíny a pak i v imunologickém ústavu. V letech 1991 - 1994 absolvovala tři stáže v zahraničí:
tříměsíční pobyt v Londýně na King's College, měsíční pobyt na univerzitě v Montpellier a měsíční pobyt na univerzitě v Manchesteru. V uvedeném období se zabývala problematikou cytokinů - spolupracovala s laboratoří Přírodovědecké fakulty a s pracovišti v Německu a ve Francii.
Když vznikl Ústav imunologie v současné podobě a dr. Pospíšilová byla tou, která zajišťovala výzkumnou složku jeho činnosti, pověřila ji paní profesorka Bartůňková samostatným náročným úkolem: nastudovat problematiku nádorových vakcín a zavést metodiku kultivace dendritických buněk z krevních monocytů pro budoucí uplatnění při výrobě nádorových vakcín na bázi dendritických buněk. Tohoto úkolu se zhostila na výbornou. Byla první v ČR, kdo získal praktické zkušenosti se složitou metodologií pěstování dendritických buněk. Metodické tajnosti od ní pak chodili vyzvídat výzkumníci z jiných laboratoří, kteří se k tomuto problému dostali mnohem později. Nejprve ale předala zkušenosti postgraduálním studentům Ústavu imunologie, kteří na tomto tématu pracují, někteří již obhájili Ph.D. a dále toto bezbřehé téma rozvíjeli. Na tento projekt se jí podařilo získat grant IGA (1999 - 2001), který byl zhodnocen v kategorii A. Ukončit grant v kategorii A znamená publikovat výsledky v impaktovaném časopise, což se právě dr. Pospíšilové podařilo. Článek s názvem "Generation of functional dendritic cells for potential use in the treatment of acute lymphoblastic leukemia..." vyšel v mezinárodním prestižním časopise Cancer Immunology and Immunotherapy. Jednalo se o první článek na téma imunoterapie dendritickými buňkami v preklinickém pokusu vzešlý z České republiky. Další článek posléze vyšel v Medical Oncology. Celkem dr. Pospíšilová publikovala devět článků v zahraničí a citační ohlas jejích prací je sto třináct. Škoda, že významných vědeckých výsledků dosáhla až po své pětapadesátce, kdy měla už jiné priority než se věnčit vědeckými či akademickými tituly.Dala přednost péči o nemocnou matku. I sama prodělala koncem devadesátých let závažné onemocnění, se kterým se vypořádala se skromností a statečností sobě vlastní - při náročné léčbě chodila do práce a pokračovala ve svých pokusech.
Ikdyž dr. Pospíšilová pracuje na 2. lékařské fakultě již dvaačtyřicátý rok a vědecká práce se jí stala koníčkem, neznamená to, že žije pouze laboratoří. Na chalupě u Domažlic (a nejen tam) pěstuje s manželem - sportovcem turistiku, běhá na lyžích a jezdí na kole. Dr. Pospíšilová jezdí také na poznávací zájezdy se zaměřením na horskou turistiku. Pravidelně chodí cvičit aerobik do tělocvičny Kliniky rehabilitace ve FN Motol s mnohem mladšími cvičenkami pod vedením "železné ženy" as. Svobodové z našeho Ústavu tělesné výchovy a nezadá si s nimi. Udržování fyzické kondice se projevuje na jejím vzhledu - nikdo by jí nehádal léta, která připomínají její narozeniny.
I při pozoruhodné a úspěšné odborné činnosti a veškerých sportovních aktivitách je dr. Pospíšilové nejpřednější její rodina. Syn Patrik je počítačovým expertem a otcem jejího zatím jediného, roku 2004 narozeného vnuka Karla. Syn Filip vystudoval Fakultu sociálních věd UK, je redaktorem a zároveň postgraduálním studentem.
A konečně - když dr. Pospíšilová není v laboratoři, necvičí nebo se právě nestará o rodinu, ukájí své záliby literární, chodí na koncerty vážné hudby, na výstavy obrazů a navštěvuje divadla, především "malých forem". A také studuje dějiny umění na Univerzitě volného času, čímž naplňuje zájem svého mládí.
Tolik o dr. Dagmaře Pospíšilové při příležitosti jejích narozenin. K tomu naše upřímné poděkování, výraz obdivu a srdečné přání štěstí, zdraví a pohody. A také bronzová medaile.

Věra Tůmová
Vědecká rada UK 2. LF 21. 4. 2005
Laudace paní Věře Tůmové, laborantce Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. lékařské fakulty UK, se mi psala neobyčejně dobře. Z paní Tůmové totiž vyzařuje láska k životu, radost ze všech jeho krás a životodárný optimismus. Narodila se v obvodu Prahy 9, v Újezdu nad lesy 21. května - narozeniny bude mít pozítří. V Praze 9 absolvovala základní školu i střední všeobecně-vzdělávací školu a v roce 1963 maturovala. Po maturitě zvolila studium na Zdravotní škole pro zdravotní laborantky a po dalších čtyřech letech maturovala podruhé (1967). V období oněch druhých čtyř let už ovšem pracovala na tehdejší Fakultě dětského lékařství - na její II.klinice. Roku 1963 nastoupila totiž na docentem Mackem sen. Konstruované genetické oddělení do sklepení staré dobré České dětské, resp. Dětské fakultní nemocnice. Začínali před dvaačtyřiceti lety ve dvou. Paní Věra Tůmová je zakládající členkou ústavu, je naší první genetickou laborantkou (docent Macek sen. vybudoval v naší republice první genetické oddělení vůbec) a je na to náležitě a právem hrdá a pyšná.
Srovnání oněch pionýrských začátků a současného Ústavu biologie a lékařské genetiky naší Fakulty je ohromující - současný ústav je největší v republice, s dokonalým vybavením lidským i materiálním a s obdivuhodnou šíří zájmů. Paní Tůmová u toho všeho byla a je vděčná oběma svým šéfům - v prvním období docentu Mackovi, ve druhém profesoru Petru Geotzovi za jejich nadšení, odborné a organizační schopnosti a ze jejich lidskost, se kterou při všech starostech a trampotách dovedli nejen naslouchat odborným i soukromým problémům podřízených, ale pomáhat jim radami a skutky. Paní Tůmová pracuje na naší fakultě od onoho roku 1963 dosud, tj. dvaačtyřicet let (řadu z nich na Ústavu výzkumu a vývoje dítěte a od roku 1990 na ústavu stávajícím) a byla za tu věrnost a za dlouholetou práci oceněna při oslavách 650. výročí založení Univerzity Karlovy její stříbrnou pamětní medailí. Je šťastná svým podílem při výuce genetiky - věnuje se při praktikách medikům prvního a druhého ročníku.
Jubilantka se nesezdala ovšem jen s lékařskou genetikou, ale také s doktorem práv Ladislavem Tůmou. Roku 1972 se jim narodila rozvážná a klidná dcera Kateřina, která poskytla až dosud své mamince tři vnoučata - jedenáctiletého Matěje, devítiletou Báru a pětiletou Martinku. Nemůže je vidět pořád, protože dcera s rodinou bydlí v Poděbradech, ale když se vidí, zejména v létě na chatě, babička si užívá. Druhá dcera Klára se narodila roku 1981, paní Tůmová ji má doma, protože ještě studuje zootechniku na VŠZ v Praze - Suchdole. Ta je ovšem nabita energií a podnikavostí a nedá mamince stárnout. My, kteří máme doma psy dobře víme, že pes je v podstatě rovnocenným členem rodiny. U Tůmů je jím německý ovčák Ford, mazel a velký kamarád dětí.
Ani péče o rodinu, ani úsilí, které věnuje genetice, paní Tůmové nebrání radovat se z více zájmů. Je nadšenou sběratelkou keramiky, prošla keramickými dílnami Českomoravské vysočiny a seznámila se s jejími mistry, stejně tak jako s jejími Mistry malíři - Emlerem a Odvárkou. Miluje jejich krajiny, tak jako drsnou přírodu Vysočiny samé. Miluje ovšem i hudbu - italské operní Mistry Giacoma Pucciniho, Gioacchina Rossiniho a Giuseppe Verdiho, i hudbu Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského. Středoškolský profesor ji přivedl k oblibě starověkého Egypta, starověkého Říma a řeckých bájí. A to už jsme u toho, že paní Tůmová moc ráda čte, také denně při hodinové cestě do Motola. Stále znovu se vrací ke knize Navzdory básník zpívá Jarmily Loukotkové, to proto, že ji opájí poezie Francoise Villona a k Egypťanu Sinuhetovi Mika Waltariho.
Paní Tůmová má ráda život. Ráda pracuje, ráda se raduje, má ráda lidi, mladé zvláště a je plná optimistického elánu do budoucnosti. Je v rovnovážném stavu a já jí přeji, aby v něm ještě dlouhá léta ve spokojenosti, štěstí a radosti setrvala. Také jí předávám spolu s blahopřáním bronzovou medaili naší fakulty.