listopad - prosinec 2004

Osobnosti fakulty

Laudace

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
děkan UK 2. LF


LAUDACE
prof. MUDr. Jaroslavu Fajstavrovi, DrSc.
Vědecká rada 16. září 2004
Z pětasedmdesáti let pilného a úspěšného života věnoval prof. Fajstavr 56 let, tj. 74,6% medicíně (včetně studií) a 32 let, tj. 42,6% naší fakultě a Fakultní nemocnici v Motole. Nastoupil do našich řad roku 1972 a od té doby je nikdy neopustil.
Dovolte mi nejprve informovat Vás o oněch 25,4% let předlékařských. První čtvrtina života profesora Fajstavra byla poměrně pestrá. Vzala počátek 23. července roku 1929 ve Vrchlabí. Protože celoživotní práci profesora Fajstavra provázela výjimečná zručnost a imaginace (myslím, že je to podmínkou pro úspěch v otolaryngologické chirurgii), stojí za to se ohlédnout kde a jak k těmto vlastnostem přišel. Vysledovat je nebylo těžké. Dědeček jubilanta byl jedním z posledních šikovných horských tkalců a otec kolářem všeumělem. Dovedl stvořit z prkének, drátků a šroubků nevídané věci. Že k tomu musel mít představivost a být šikovný, je nasnadě.
Dětství prof. Fajstavra potrefila neblaze 2. světová válka. Při záboru našeho pohraničního území musela rodina opustit Vrchlabí a toulala se po vnitrozemí. Všechno co jí z majetku zůstalo se vešlo na jeden vozík. Jaroslav Fajstavr tak prošel několika školami - obecnou ve Vrchlabí, dvojtřídkou v Bítovanech u Chrudimi, reálným gymnáziem v Praze - Vršovicích a bezprostředně po květnu pětačtyřicátého roku čerstvě zřízeným gymnáziem ve Vrchlabí, kde ovšem studoval za naprosto raritních okolností: v sextě a v septimě byli dohromady všehovšudy čtyři žáci ! Maturoval v roce 1948 a od té doby se už počítá oněch 74,6% času zasvěceného medicíně.
Rozprostírá se do dvou míst - Hradce Králové a Prahy. V Hradci Králové vystudoval Jaroslav Fajstavr v letech 1948-1953 lékařskou fakultu. Vzpomíná na velké lékaře - své učitele na hradecké fakultě - profesory Fingerlanda, Bedrnu, Petra, Lukla a Vanýska. Oni byli motivem jeho rozhodnutí setrvat na fakultě i poté, co se z ní stala Vojenská lékařská akademie. Během studií pracoval Jaroslav Fajstavr dva roky ve funkci pomocné vědecké síly na Ústavu fyziologie a poté na ORL klinice. Z práce na ní vytěžil svoji první vědeckou práci Kalorimetrická kupulometrie. Protože promoval s vyznamenáním, získal právo zvolit si obor. Zůstal na ORL klinice.
Roku 1956 složil I. atestaci, 1960 obhájil kandidaturu (Cytologie nosního sekretu). Téhož roku byl převelen do ÚVN v Praze, kde pokračoval v práci pod vedením vynikajícího odborníka profesora Ervína Černého, doktora lékařských věd, který byl nejen vynikajícím otolaryngologem a vestibulologem, ale téměř právě tak dokonalým archeologem, který se proslavil odkrýváním zbytků vsí zaniklých v době husitských válek a který se stal v tomto oboru kandidátem věd. V letech 1960-1967 byl dr. Fajstavr asistentem, od roku 1967 zástupcem náčelníka oddělení. Roku 1968 složil atestaci II. stupně. Profesor Černý dovedl dr. Fajstavra k habilitaci, ne z archeologie, ale z otolaryngologie. Po obhajobě habilitační práce na téma Meniérova choroba (zejména její léčba pomocí ultrazvuku) se stal docentem v roce 1972. V té době odešel v hodnosti podplukovníka z armády do motolské nemocnice, na její neutěšené otolaryngologické oddělení s velmi omezenou operativou. Oddělení o 20 lůžkách rozšířil na oddělení 60ti lůžkové, na kterém se postupně prováděly všechny složité operace. V roce 1981 se stal docent Fajstavr přednostou Dětské ORL kliniky, která se posléze sloučila s oddělením pro dospělé. V roce 1982 obhájil doktorskou disertaci (Léčebné využití ultrazvuku v ORL) a 1. července roku 1985 byl jmenován profesorem. V letech 1985-1990 byl prof. Fajstavr proděkanem FDL.
Nadán improvizační schopností zděděnou po otci rozšířil profesor Fajstavr úctyhodnou měrou spektrum operací u nemocných dětí. Sám jsem po léta oceňoval jeho vynikající podíl při komplexní léčbě onkologicky nemocných dětí. Vybudoval kliniku vynikající úrovně. V tomto směru mu pomohly geny úpornosti získané od matky. Publikoval více než 100 vědeckých prací a přednesl více než 200 přednášek, poslední letos v květnu na kongresu European Society of Pediatric Otorhinolaryngologists, na němž moderoval panelovou diskusi na téma maligních a benigních nádorů hlavy a krku u dětí. Má pozvání moderovat panelovou diskusi na téma vrozené vaskulární nádory hlavy a krku na světovém ORL kongresu pořádaném v Římě roku 2005. Za zásadní považuji skutečnost, že profesor Fajstavr vychoval svého po všech stránkách vynikajícího nástupce - docenta Zdeňka Kabelku. Dlužno podotknout, že ať dělal co dělal, vždycky to bylo ve snaze prospět nemocným. Pacient pro něho byl alfou a omegou veškeré snahy.
Co prozradit se soukromí profesora Fajstavra? Především příznivým osudem získanou manželku Helenu, bývalou primářku motolské interny, která je mu neocenitelnou oporou. Za druhé lásku k hudbě. Kdo to nevíte vězte, že profesor Fajstavr je výborný violista. Hrál v několika smyčcových kvartetech. V jednom společně s docentem Kawaciukem. On ovšem nejen hrál, ale také zpíval. Miluje sborový zpěv. V mládí byl členem pěveckého sboru Smetana, v době působení ve Střešovické nemocnici zúžil sbor na pěvecké trio a společně se sportovním lékařem profesorem Horákem a pneumologem profesorem Vondrou zpívávali jubilantům štandrle. Za třetí, že rád plave a jako rodák z Krkonoš pěstuje s chutí turistiku. Za čtvrté, že část volného času věnuje zvelebování své chalupy na krásném Blatensku.
Dámy a pánové, oceňuji při příležitosti pětasedmdesátin profesora jeho velké zásluhy o naši fakultu, o naši otolaryngologickou kliniku, o českou otolaryngologii vůbec a o dětskou otolaryngologii zvláště. Děkuji mu a přeji mu další příznivá léta plného života s jeho paní, s hudbou, otolaryngologií a s námi.


LAUDACE
 doc. MUDr. Ivanu Kawaciukovi, CSc.
Vědecká rada 16. září 2004
Dámy a pánové!
Zatímco paní docentka Vyhnánková se vypořádala s mojí žádostí o dodání pokud možno pikantních okolností vlastního života více než úsporně, vyhověl mi třetí dnešní jubilant docent Kawaciuk vzorně. Vypracoval elaborát, který nazval "Několik slov" s podtitulem "Napsáno na příkaz šéfa". Tím šéfem myslel mne. Abych uvedl věci na správnou míru, dovolte mi nejdříve citovat následující část z jeho textu:
Urologickou historii v Motole jsem popsal v pamětní knize k výročí fakulty a k tomu není co dodat. Ale něco tam přece jenom chybí. Člověkem, který se nejvíce podepsal na mé vědecko-pedagogické dráze nebyl ani profesor Niederle, ani profesor Hradec, od kterých jsem se toho spoustu naučil a velmi jsem si jich obou vážil, i když byl každý úplně jiný člověk. Tím "školským guru" byl profesor Koutecký, a to moc lidí neví. Poprvé jsme se potkali, když mne jako dítě táta přivezl za strejdou na Dětskou chirurgickou kliniku s boulí na krku. Zůstal jsem na chirurgii ležet a mým ošetřujícím lékařem byl MUDr. Koutecký. Jmenoval se Josef a říkali mu Péťo, což mi připadalo podivné, a byl téměř posedlý touhou mi tu bouli vyříznout! Navíc mi tykal, jako kdybych byl opravdu nějaké dítě, což se mně dotýkalo a tak jsem mu tykal taky a řekl jsem mu, že tu bouli řezat nechci a že to co mi chce udělat, řeknu strejdovi a že ho vyhodí. Naštěstí si mě tatínek vzal domů na reverz, protože jako kumštýř pochopitelně doktorům moc nedůvěřoval a nakonec všechno dobře dopadlo. Úplně tentýž Koutecký, už jako profesor, mě posléze přiměl k napsání kandidátské disertační práce. Snad skryté sklony k masochismu mě navedly si ho vybrat i za oponenta této práce, protože jsem věděl, že je jedním z mála oponentů, který tu práci poctivě přečte. Nemýlil jsem se, protože ji nejenom přečetl, ale i poctivě opravil, takže jsem ji musel téměř celou přepsat. Byla to ale "škola", za kterou jsem dodnes vděčný a vedla k tomu, že jsem dnes obdobně "protivný" svým mladším kolegům. Posléze si mne pan profesor, jako děkan fakulty, pozval na "kobereček" s tím, že jestli mu neodevzdám habilitační práci do konce září, tak nechá na fakultě zřídit urologickou kliniku a nebudu mít možnost se ani přihlásit do konkurzu. Pod tímto "hrubým nátlakem" jsem práci skutečně odevzdal a posléze byl tím samým profesorem jmenován až do Vědecké rady této fakulty. Myslím, že jsem se nezasloužil o vybudování Urologické kliniky v Motole ani tak já, jako "přísnost" děkana fakulty, se kterou mne k příslušným krokům doslova donutil a tak jsem se stal přednostou kliniky vlastně proti své vrozené lenosti. Tatínek už za mne další "reverz" podepsat nemohl, aby mne ze všeho "vysvobodil". Z toho plyne poučení, že člověk ani jako dítě nemá být drzý na svého ošetřujícího lékaře, protože může v dospělosti dopadnout tak jako já.
Tak je to tedy, dámy a pánové, s mojí přísností a s mými "příkazy". A teď k té šedesátce Ivana Kawaciuka.
Svými Několika slovy mi neobyčejně usnadnil práci - s malými úpravami jsem mohl užít jeho vzpomínek. Vynechávám všechna osobní i kariérní údaje, ty si můžete ověřit v už zmíněné pamětní publikaci. Zmíním to, co v ní není.

1. Mimořádné okolnosti zplození Ivana Kawaciuka
Z vyprávění rodičů se oslavenec dozvěděl, že se to událo v hotelu Regent na Malé Straně. Jeho rodiče tu strávili noc po pražském tatínkově koncertu. Táta mamince ještě před ulehnutím na lože přehrával některé virtuózní pasáže z proběhlého koncertu (z toho je zřejmé, dodává Ivan, že jsem neměl zcela normálního otce), když zaklepalo několik hostů, jestli si mohou Mistra také poslechnout a tatínek souhlasil. Postupně se obývací hotelový pokoj naplnil více jak třiceti hosty, kteří v němém úžasu sledovali Mistrovu exhibici až do pěti hodin ráno, kdy je Ivanova maminka konečně vyhodila. Tak mohl být v časných ranních hodinách toho dne nakonec přece jenom zplozen. Tatínkovou únavou po předchozích náročných hodinách si vysvětluje vlastní četné nedokonalosti.

2. Dětství a klukovská léta
Kawaciukovi bydleli na Královských Vinohradech v Balbínově ulici. Do školy Na Smetance to měl Ivan asi padesát metrů. Přesto se mu zdálo nesnesitelné vstávat už 7,45, aby to stihnul na osmou do školy. Byl "noční pták" odjakživa. Číst se naučil už ve čtyřech letech a po nocích přečetl pod peřinou při baterce spoustu knížek. Maminka se pochopitelně snažila s takovým biorytmem bojovat, leč neúspěšně. Po pohádkách, mayovkách, cliftonkách, Rychlých šípech a cestopisech sahal už jako dítě stále častěji po brožurkách o principech televize, Oparinově koacervátové teorii, o polidštění opice prací atd. Měl rád záhady, dobrodružství a napětí. S přibývajícím věkem se obsah knížek měnil, až bohužel převážila literatura odborná. Klukovské mládí probíhalo v občasných válkách se žižkováky v Riegrových sadech, v prázdninových snahách o plnění Foglarových "bobříků" a v průběžných "bojích" se snahou rodičů, učitelů nebo dokonce policajtů, kluky nějak ukáznit.

3. Politický profil rodiny a Ivana samého
Tatínek byl houslista. Zemřel již v roce 1966 ve svých 53 letech. Jednou v Polsku po koncertě prohlásil, že se mu tam dobře hraje, protože jeho rod pochází z tradičního polského území Polské Ukrajiny a ve svém politickém ignorantství si neuvědomil, že to je území, které Polákům Sovětský Svaz zabral a už nevrátil. Sál po volání publika "Vivat Polska" nakonec vyklidila milice. Od té doby si směl napravovat svůj politický profil už jenom v Číně a v Rumunsku, a to ještě pod dohledem celé kulturní delegace, ve které jenom nemnozí na něco uměli hrát. Maminka kdysi zpívala ve sboru tehdejšího Německého divadla, kam byla totálně nasazená jako ročník 1921. Po Ivanově narození zůstala v domácnosti a nedělala tedy nic, zatímco ostatní maminky, jak občas slýchával od některých učitelek ve škole, pracovaly. Málem ho kvůli tomu nevzali do Pionýra, což by bylo asi dobře, protože jeho takto slibně zahájená politická kariéra skončila stejně vyloučením z tehdejšího ČSM jednou pro vždy. Naštěstí to soudruzi stihli až těsně po maturitě. O rok mladší sestřička se stala sekretářkou "reakcionáře" Slávy Volného v Českém rozhlase, po roce 1968 byla vyhozena a skončila také v domácnosti. Zkrátka vesměs neúspěšná rodina.

4. Kostrbatá cesta Ivana K. od houslí k urologii
Jaksi samozřejmě se počítalo s tím, že Ivan bude následovat svého tatínka, protože na housle začal hrát již před čtvrtým rokem života a postupně vyhrál několik houslových soutěží, tu první ještě jako žák povinně absolvovaného posledního ročníku mateřské školy. Nicméně příklad tatínka, který si bral housle i k večeři a cvičil prakticky pořád, byl tak odstrašující, že usoudil, že takhle se "dřít" sám nebude, jsa od přírody lenoch zvyklý ze školy, že jde všechno jaksi samo. K medicíně ho vlastně nechtěně přivedl strýc docent Brodský, který byl dětský chirurg. Ve čtrnácti letech ho Ivan přemluvil, aby ho vzal na ambulantní sálek, kde preparoval malému miminku žílu. To na něho neobyčejně zapůsobilo, takže se rozhodl dělat také chirurgii. Připadalo mu, že bude lepší živit se rukama než hlavou. Tenkrát nepochopil, že dědičnost netkví ve volbě povolání, ale v genech a ty že se ošidit moc nedají, takže posléze "dopadl" prakticky stejně jako tatínek, jenom v jiném oboru.
Na medicínu ho hned nevzali a tak po maturitě na Jedenáctileté střední škole v Londýnské ulici skončil jako sanitář na III. gynekologicko-porodnické klinice, která byla přes ulici naproti gymnáziu. Ivanův první měsíční plat byl 650,- Kč. Posléze si na pražských chirurgických pracovištích takto přivydělával i během studia až do pátého ročníku. Na začátku třetího ročníku ho Na Františku učil tehdejší mladý sekundář MUDr. Pafko zašívat rány, šlachy, dát do sádry kotník a předloktí. V šestém ročníku pravidelně fiškusoval na IV. chirurgické klinice v Motole u profesora Niederleho, kam po promoci v roce 1969 také nastoupil. Od té doby zůstal až dosud prakticky na stejné židli, jenom se měnily cedulky na dveřích.

5. Zrádná výměna hudby za sport
Hudba ani snad nebyla jeho koníčkem. Provázela ho nějak samozřejmě celým životem. Miloval impresionisty, a to jak v muzice, tak v malířství. Asi proto, že v hudbě, kterou hrál, dovolovali větší expresi. Bacha ctil, ale neměl na něj dost disciplíny. Paradoxně chirurgickou disciplínu považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého operatéra. V mládí se věnoval závodně atletice, osobní rekord ve skoku do výšky byl přes 190 cm, a ještě ve čtyřiceti hrál druhou ligu stolního tenisu. Se závodním sportem začínal již v Janderově atletické škole. Závodní sport ho už v dětském věku zcela pregnantně naučil, že existuje přímá úměra mezi vynaloženou prací v tréninku a výsledkem v závodě a také ho naučil prohrávat a uznat, že je někdo prostě lepší.

6. Ne - urologické aktivity I.K. v posledních letech
Na stará kolena rád cestuje a všechny cesty natáčí kamerou. Televizní pořad Cestománie by z jeho snímků mohl fungovat dva roky. Točí už 35 let a dvakrát se mu podařilo vyhrát celostátní festival zdravotnických filmů. Má rád pohodlná velká auta, protože jízdy po dlouhých trasách po Evropě i Americe byly pro něho vždy příjemnou duševní relaxací. Jenom v Americe najezdil za sedm návštěv přes 100 000 km. Jezdil také po řekách ve vlastní motorové lodi, která vážila 4,5 tuny. Její příď vypadal z dálky jako ledoborec Krasin, a po kýlu s ní dorazil až na "Grand Müritz" v Německu. Další dvanáctimetrovou hliníkovou loď zrekonstruovali se ženou dokonce kompletně sami - od zabudování dvou naftových motorů, kompletní instalace ovládání lodě, až po vlastnoručně vyrobený nábytek. Přišel na to, že všechny relace jsou na vodě trochu jiné, i čas tam plyne jinak. Když člověk projede smíchovskou propustí ráno v šest, tak je večer v šest po dobrodužné plavbě "až" v Litoměřicích. Ale připadá si jako Kolumbus, když dorazil do Ameriky.

7. I. K., ženy a výhled do budoucnosti
Život se čtyřmi ženami, tedy s manželkou a třemi dcerami v jedné domácnosti, znamená vlastně snahu o přežití s vlastní mužskou identitou. Tři naprosto odlišné dívčí puberty, vždy po pěti letech, nakonec zázrakem přežil jako hlava rodiny, se kterou se snažily kroutit čtyři krky, a stal se velmi odolným fatalistou. Ale konce dobrý, všechno dobré. Hýčkání dospělým harémem posléze bohatě vynahradilo léta plná překvapení. Dnes je již mateřské hnízdo prázdné a čeká se na vnoučata. Odstrašující příklad rodičů také v jeho rodině sehrál svoji roli. Žádná z dcer se neupsala medicíně. Manželka je také urolog, ale skutečně praktický, na rozdíl od Ivana, který se snaží dělat z urologie vědu. Vlastně dělají každý úplně jiný obor, který se jenom díky základním atributům stejně jmenuje. Se ženou vybudovali vlastní ordinaci Urologie-Petrská, která úspěšně funguje už přes deset let. Dává Ivanovi pocit určité nezávislosti a jistotu, že až ho nebude fakulta potřebovat nebo chtít, má kde pracovat už hodinu poté.
Na konci Několika slov připsal Ivan Kawaciuk do závorky jakési post scriptum:
(Podklady pro nekrolog na nečisto).
Tedy podklady to byly, ovšem ne na nečisto, ale na čisto a ne pro nekrolog, ale pro laudaci, kterou si jubilant zaslouží spolu s upřímným přáním k narozeninám. Kromě všeho ostatního mu přeji, aby po tom čekání na vnoučata se dočkal alespoň nějakého vnuka, který by mohl být buď urologem nebo houslistou nebo kameramanem nebo dokonce námořníkem.


LAUDACE
doc. MUDr. Vyhnánkové, CSc.
Vědecká rada 16. září 2004
Stvořit laudaci je občas nesnadné. Někdy pro nadbytek údajů, které musím obezřetně selektovat. Spíše to bývá obráceně - informací, zejména takových, které bych potřeboval, se mi nedostává. Krajním příkladem toho je podklad, který poslala jubilující paní docentka Ludmila Vyhnánková. Posuďte sami, dámy a pánové, možnou výtěžnost textu, který mi poskytla. Má dvě části. První z nich je nepoužitelná a zní takto:
Vážený pane děkane,
děkuji předem za Váš čas a energii, které mi věnujete, ale myslím, že moje maličkost za to nestojí, nevykonala jsem nic významného.
Dr. Vyhnánková
Pak přece jen paní docentka uvážila, že si zasloužím informaci obsáhlejší, takže ve druhé části mi sdělila toto:
Chalupa na severu Čech, pěší turistika, plavání,
2 děti, syn Martin dětský chirurg, dcera Klára, absolventka Filozofické fakulty UK.
2 vnoučata - 16 letá Dominika a 10 letý Martin.
Dr. Vyhnánková
Toť vše. Pravdivý byl předpoklad paní docentky nárokující můj čas a moji energii. Musel jsem jich využít více, než kdybych měl podklady hutné. Vynaložil jsem obojí rád. Z toho, co jsem citoval, jsem ovšem mohl dovodit pouze to, že ve volném čase je paní docentka orientována sportovně a také, že díky potomkům nehrozí, že by rod vymřel.
A teď si laskavě představte, že z toho co jste slyšeli mám sestavit chvalozpěv, navíc chvalozpěv na dámu, která se mě ke všemu sporými slovy snažila oklamat. Ona totiž paní docentka Vyhnánková není žádná "maličkost, která za to nestojí" a vůbec není pravdou, že "nevykonala nic významného".
Naštěstí jsem shromáždil tři zdroje, ze kterých jsem mohl při sestavování laudace čerpat: údaje z osobní karty na děkanátu (z nich nejméně), medailon, který tak pěkně o paní docentce napsal do vloni vydané pamětní knihy fakulty pan docent Kabelka. Největším zdrojem mi ovšem byla skutečnost, že paní docentku znám od roku 1971 (tedy 33 let), kdy nastoupila na dětskou ORL kliniku na Karlově a že ji ještě lépe znám od roku 1978 (to jest 26 let), kdy jsme já a dětská onkologie přesídlili do dětského monobloku motolské nemocnice. Od té doby se v něm při nejrůznějších příležitostech nejen potkáváme, ale setkáváme.
Poslyšte tedy, dámy a pánové, že paní docentka Ludmila Vyhnánková se v podstatě jen stačila narodit ve slavném středočeském městě na Labi pod slavnou horou Řípem - v Roudnici. Už v 10. století byla Roudnice přemyslovským hradištěm, roku 1167 a znovu 1184 je doložena jako majetek pražských biskupů a zůstala jím do roku 1431. Po roce 1190 v ní postavili hrad, roku 1279 ji poškodili Braniboři, 1333 v ní vznikl augustiánský klášter, v letech 1333 - 1338 postavili kamenný most přes Labe a roku 1421 vyhlásil v Roudnici arcibiskup Konrád z Vechty čtyři artikuly pražské. Následovalo obléhání husity, 1425 vypálení města, 1431 převzetí města světskou vrchností, 1467 dobytí a zničení hradu Jiřím z Poděbrad. V polovině 17. století postavili na jeho místě raně barokní, slavný lobkovický zámek s dnes dobře známou rozsáhlou obrazárnou, knihovnou a archivem. A navíc se tu objevila roku 1619 synagoga a roku 1628 další, tentokrát kapucínský klášter. Léta 1645 - 1648 jsou léty švédské okupace města, které se přes to všechno stalo ve 2. polovině 19. století střediskem českého kulturního života.
I přes tuto pohnutou historii paní docentka slavné město Roudnici opustila ještě dříve než se naučila chodit a uchýlila se pod střechy Prahy. V Praze 6 absolvovala základní i tehdejší jedenáctiletou školu (absolvovala je hravě), po maturitě (1961) si rok ozkoušela jaký je život zubní instrumentářky a pak už si natrvalo zvolila medicínu a z ní prvních šest let (1962 - 1968) na Fakultě dětského lékařství.
Určitě jí nebylo na škodu projít mimopražskou praxí - několik měsíců v Jindřichově Hradci na gynekologii a na chirurgii a rok ve slánské nemocnici na interně a na pediatrii. S počátkem roku 1971 se vrátila do laskavé náruče Prahy a od té doby zahájila svoji odbornou kariéru otolaryngologickou: necelé tři roky na klinice dětské ORL na Karlově (1971 - 1973), pak čtyři a půl roku na ORL odd. dospělých v Motole (1973 - 1978) a od 1. června 1978 už jenom na Dětské ORL klinice naší fakulty a Fakultní nemocnice v Motole.
Paní docentka byla v běhu života žákyní, středoškolskou studentkou, zubní instrumentářkou, vysokoškolskou studentkou, mladší a starší sekundářkou, odbornou asistentkou, kandidátkou věd a posléze docentkou, ale je také členkou katedry, resp. subkatedry ORL v IPVZ.
Jen stručně několik kariérních dat:
atestace I.stupně z ORL,
nástavbová atestace z dětské ORL,
obhajoba kandidátské disertační práce na téma zhoubné nádory v ORL oblasti u dětí,
habilitace.
Učí v pre- i postgraduálním studiu, přednáší, píše, publikuje, recenzuje, zkoumá (v onkologické problematice a o účinkách léků) a organizuje. A také vyšetřuje a léčí nemocné.
Jistě vnímáte, dámy a pánové, že mě paní docentka opravdu klamala, že není "nic nevykonávající maličkostí" a že proto mohu odpovědně konstatovat, že paní docentka Vyhnánková imponuje
1. svým malým pacientům a jejich rodičům nejen svojí vysokou odbornou erudicí a zkušeností, ale také laskavostí, ohleduplností, úsměvným pochopením a optimismem,
2. svým kolegům přátelským, nekonfliktním vztahem, rozhledem, klidem, ochotnou pomocí,
3. svým studentům dokonalou přípravou výuky a stejně dokonalým sdělením, jasným výkladem a přátelským, kolegiálním přístupem,
4. své fakultě bezproblémovým zajištěním výuky, ochotou, vztahem k ní i k jejímu vedení.
O imponování mimo rámec fakulty mi nepřísluší uvažovat. Ale nepochybuji o tom, že by se škála sympatií značně prodloužila. Všechny ty sympatie provází naše přání mnoha šťastných budoucích let a narozeninových oslav.

LAUDACE
prof. MUDr. Heleně Lomíčkové, DrSc.
Vědecká rada dne 18.11.2004
První samostatná oční klinika na pražské lékařské fakultě vznikla ve Všeobecné nemocnici roku 1819. Jejím přednostou, zakladatelem české vědecké oftalmologie a prvním českým řádným profesorem oftalmologie byl Jan Nepomuk Fischer. Do té doby přednášeli oční lékařství spíše teoreticky učitelé jiných oborů. Je zajímavé, že to byli často anatomové. V následujících 185 letech, od onoho roku 1819, se však může oftalmologie na pražské lékařské fakultě pyšnit jednou významnou osobností za druhou. Po Fischerovi to byli rytíř Ferdinand Karl Arlt, profesor Josef Hasner z Arthy, po rozdělení Karlo - Ferdinandovy univerzity na univerzitu českou a německou pak profesoři Josef Schöbl, Jan Deyl, Otakar Lešer a Roman Kadlický. Každý z nich přispěl oboru významnou měrou, která většinou přesahovala hranice státu. Po skončení 2. světové války vznikly dvě oční kliniky. I. kliniku vedl po léta profesor Emil Dienstbier a II. kliniku nástupce profesora Kadlického - profesor Jaromír Kurz. A to už jsem se v líčení historie pražské oftalmologie dostal k naší vzácné jubilantce - paní profesorce Heleně Lomíčkové. Stala se totiž žákyní pana profesora Kurze a následně i jeho vynikající spolupracovnice a nástupkyně paní profesorky Věry Kadlecové. Obě dámy zajistili důstojné pokračování vysoké úrovně pražské oftalmologické školy, kterou profesorka Lomíčková obohatila o dokonalé a specializované zvládnutí oftalmologie dětské.
Paní profesorka Lomíčková je sice pražskou rodačkou, ale dětská a gymnaziální léta prožila zčásti v Kolíně, zčásti v Mladé Boleslavi, kde v roce 1938 maturovala na klasickém gymnáziu. K Mladé Boleslavi má samozřejmě dodnes vřelý citový vztah. Pochází z rodiny středoškolského profesora, což v té době predeterminovalo vzornou výchovu. Nejen že výborně studovala, ale vzdělávala se v hudbě (hrála na klavír), pěstovala jazyky, se zvláštní oblibou francouzštiny, a pěstovala historii. Po maturitě zahájila studia na pražské lékařské fakultě, která však záhy přerušila 2.světová válka, resp. uzavření českých vysokých škol nacisty. Válečná léta přečkala jednak jako asistentka v ordinaci kožního lékaře dr. Měsky, jednak jako instrumentářka v ordinaci zubního lékaře dr. Bubeníka. Od června roku 1945 pokračovala ve studiích a 11. června roku 1948 slavnostně promovala.
Tak jak to bývá, vystřídala po promoci působiště. Pracovala krátce na interním oddělení nemocnice ve Strakonicích, ale už od 1. února roku 1949 se oddala očnímu lékařství, první dva roky na očním oddělení kladenské nemocnice. 15. ledna roku 1951 nastoupila na místo sekundární lékařky na II. oční kliniku profesora Jaromíra Kurze. Sekundářkou byla jen neuvěřitelně krátkou dobu. Už 1.prosince 1951 se stala odbornou asistentkou pro výuku mediků pediatrické větve a posléze od roku 1960 odbornou asistentkou pracoviště očního lékařství Fakulty dětského lékařství při II. oční klinice. Zásadními milníky vědecko-pedagogické kariéry paní profesorky se staly roky
1961 - kandidatura, 1970 - docentura, 1976 - doktorát lékařských věd a 1979 - profesura.
Významnou událostí pro naši fakultu, motolskou nemocnici, ovšem i pro českou oftalmologii bylo ustavení Dětské oční kliniky v listopadu 1979, první v Československu. Současně se stala paní profesorka její první přednostkou. Kliniku řídila do 30. června 1986, následně byla profesorkou - konzultantkou. Po zrušení této instituce jmenoval dne 1. září roku 1994 rektor Univerzity Karlovy na základě návrhu vědecké rady 2. lékařské fakulty paní profesorku profesorkou emeritní. Na jmenovacím dekretu jsou významná a stále platná slova: "Tento dekret je vyjádřením uznání a díků za dlouholetou pedagogickou a vědeckou práci jmenovaného na Univerzitě Karlově a výrazem upřímné radosti nad příslibem jejího dalšího pokračování."
Uvědomuji si, jak je nedostatečné sdělit v několika minutách rozsah úsilí, námahy a zanícení celého života. Uvědomuji si to tím spíše, že paní profesorku znám už od jejích let asistentských, kdy jsem procházel II. oční klinikou jako student (1953) a pak když jsem byl sekundářem Kliniky dětské chirurgie na Karlově, kde jsme se potkávali nejen na chodbách, ale také pod kvetoucími kaštany na dvoře Nalezince, když paní profesorka přicházela na všechny dětské kliniky nesčetněkrát jako spolehlivá, laskavá a trpělivá konziliářka. Uteklo to všechno jako voda, právě tak jako období společné práce pod motolskou střechou. My, dětští onkologové, jsme využívali báječné spolupráce s oftalmology, vedenými paní profesorkou, v dokonalém souznění a ku prospěchu nemocných i fakulty.
Dětská oční klinika se stala pod vedením paní profesorky Lomíčkové všeobecně respektovaným pracovištěm pro diagnostiku a léčbu nejzávažnějších vad a chorob dětských očí. Ona sama soustředila osobní zájem zejména na oftalmologii nejmenších dětí, retinopatie nedonošených a oční onemocnění dětí s nízkou porodní hmotností. Přednášela a publikovala u nás i v zahraničí. Není se co divit, že za všechno co dokázala, získala četná ocenění, včetně univerzitního a fakultních.
Paní profesorku provázel životem po dlouhá léta, už od studentských let, její manžel, pan docent MUDr. Miroslav Lomíček, renomovaný ortoped slavné ortopedické kliniky profesora Jana Zahradníčka. Posílil po svatbě rodinnou pospolitost Rysplerových (rodičů paní profesorky) v bytě na Vinohradech, kde s paní profesorkou prožili krásná léta obklopeni nejenom medicínou, ale vzájemně krásným vztahem, péčí  o syna a posléze radostí ze dvou vnoučat. Chodívali často na koncerty i do přírody v okolí Prahy nebo do hor. V zimě bývali Lomíčkovi pravidelnými hosty na horské chatě ve Svatém Petru v Krkonoších, v létě jezdili na chatu do Antonínova a pořídili si chatu na Berounce, což bylo výhodné blízkou vzdáleností od Prahy, zato nevýhodné opakovanými záplavami.
Paní profesorka patří k těm velkým osobnostem naší fakulty, které položily její základy a daly jí rozvinout se v uplynulých letech do vysoké úrovně. Vynikající oftalmoložka pevných mravních zásad, která dokázala jít za svým cílem bez zakolísání v období, které bylo plné překážek a nástrah. Založila českou školu dětské oftalmologie. Je to obdivuhodné a úctyhodné. Všechno, čím paní profesorka šla v životě odborném, ale i v životě soukromém, stálo za to. Za všechno jí děkuji, za to co pro nás dokázala udělat, za to jaká byla a je a přeji jí, aby jí bylo na světě i v dalších letech dobře.


LAUDACE
prof. MUDr. Evě Sykové, DrSc.
Vědecká rada dne 18.11.2004
Když zahajuji přednášky z onkologie pro studenty naší fakulty, zmiňuji se samozřejmě i o incidenci nádorových onemocnění a v této souvislosti o jejím rozdílu u mužů a žen. Muži mají nádorových onemocnění více - v poměru 1,2 až 1,3 : 1. V této souvislosti vysvětluji, že i v jiných ukazatelích jsou na tom ženy lépe (celková nemocnost, delší průměrný věk) a že příčinou toho je jejich vyšší imunokompetence. Nedá se nic dělat, pánové, jsme biologicky méněcenní. Pokud bych měl převahu žen doložit, bylo by nejsnadnější uvést životaschopnost dnešní jubilantky - paní profesorky Sykové. Krásný medailon o ní napsal do naší pamětní publikace pan docent Bojar, těžko k ní něco přičinit a rozsáhlý příběh jejího života obsahuje nedávno vydaná kniha Příběhy české vědy. Pokusím se vám přesto stručně přiblížit dosavadní léta paní profesorky.

Dětství, které zahájila narozením v Rožmitále pod Třemšínem, prožívala v Praze, v rodině, která byla pronásledována režimem (otec paní profesorky byl podnikatelem a tajemníkem UNRA). Její zázemí však bylo velmi pevné a rodiče podporovali dceru a její dva bratry k samostatnosti a sebevědomí. Maturovala v roce 1961 a pak, z politických důvodů strávila, ale nepromarnila tři roky jako laborantka v ČSAV, v laboratoři známého neurofyziologa MUDr. Bureše. On a jeho spolupracovníci zřejmě zaseli do mysli paní profesorky ideu, že se bude této disciplině věnovat celoživotně. Po třech letech zahájila studia na Fakultě všeobecného lékařství, v jejichž průběhu, ve čtvrtém ročníku v roce 1969 se vdala za mladého lékaře a vědce Josefa Syku v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Byl sníh a 14 stupňů pod nulou. Promovala v roce 1970 a nastoupila do Fyziologického ústavu ČSAV, tentokrát do laboratoře prof. Vyklického. Milovaná práce jí nezabránila, aby povila prvního syna (1971), obhájila kandidaturu (1976) a absolvovala první studijní vědecký pobyt na oddělení fyziologie v Göteborgu (1977). Rok po návratu se Sykovům narodil druhý syn. Následující léta představují velmi strmou kariéru paní profesorky:
1983 - 90 vedoucí laboratoře neurohumorálních regulací v Ústavu fyziologických regulací ČSAV
1984 - visiting Professor, University of Heidelberg, Germany
1985 - 86 - visiting Senior Research Felow, University of Western Australia, Perth
1991-  vedoucí oddělení neurověd v Ústavu experimentální medicíny AV ČR
1996 - vedoucí Ústavu neurověd 2. LF UK Praha
2000 - vedoucí Centra buněčné terapie a tkáňových náhrad UK v Praze
2001 - ředitelka Ústavu experimentální medicíny AVČR
V roce 1990 obhájila doktorát lékařských věd, v roce 1994 habilitovala a v roce 2000 byla jmenováno profesorkou pro obor fyziologie na Karlově Univerzitě v Praze. Hmatatelnými doklady její intenzivní práce je 527 publikací, z nichž 111 vyšlo in extenso v impaktovaných časopisech, 35 kapitol v monografiích, jedna vlastní monografie a edice čtyř monografií. Její práce byly citovány jinými autory více než dvatisícekrát. Přednesla více než 50 pozvaných přednášek po celém světě, byla organizátorkou dvanácti mezinárodních akcí a tří mezinárodních výukových workshopů pro mladé vědecké pracovníky, zastávala a zastává 28 volených a jmenovaných funkcí ve významných institucích a redakčních radách časopisů, byla a je řešitelkou nebo spoluřešitelkou 20 grantů, z toho tří zahraničních a v současnosti řeší pět projektů. Pod jejím vedením obhájili tři postgraduální studenti diplomové práce, jedenáct obhájilo úspěšně kandidátské práce a v současné době vede paní profesorka šest doktorandů. Je pochopitelné, že za tak vynikající práci získala významná ocenění:
1976 a 1978 - odměny Československé akademie věd (se spolupracovníky)
1982 - cena Československé akademie věd (se spolupracovníky)
1984 - cena Československé fyziologické společnosti (se spolupracovníky)
1992 - cena České lékařské společnosti J. E. Purkyně
1993 - cena České společnosti pro neurovědy
1994 - cena České lékařské společnosti J. E. Purkyně
1997 - cena Akademie věd České republiky
1997 - cena nadace Janssen-Cilag
1999 - zvolená členka Academia Europaea (toho si váží nejvíce)
2002 - zvolená členka European Academy of Science
2003 - Purkyňova Medaile AVČR
Dámy a pánové, představil jsem vám paní profesorku jako vynikající vědeckou pracovnici, pedagožku, organizátorku, šéfku a zbývá mi zmínit její stejně dokonalé schopnosti v působení manželském a mateřském. Ve spojení všeho zmíněného, spolu s tím, že paní profesorka hudbu nejenom miluje, ale chodí ji poslouchat, což mohu doložit, protože se na koncertech často potkáváme a že miluje umění výtvarné, zejména grafiku, že ráda a hodně cestuje, a to nejenom s manželem, ale i sama, že v mládí intenzivně sportovala a že se mohu domnívat, že také vaří, pere, žehlí a uklízí, je vám zřejmé, proč bych ji mohl uvést jako příklad převahy žen nad muži.
Vážená paní profesorko, přijměte náš obdiv, naše upřímné přání dalších úspěchů a mnoha radostí do příštích let a přidejte ke svým oceněním medaili, kterou Vám dnes uděluje vedení 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Laudace
doc. MUDr. Václavu Smetanovi
Vědecká rada dne 18. 11. 2004
Protože "opakování je matkou moudrosti" dovoluji si vám připamatovat, že l5. listopadu, tedy před třemi dny, měl 70. narozeniny pan docent MUDr. Václav Smetana. I když si myslím, že je ortopedem natolik renomovaným, že o něm téměř všechno víte, přece jenom zopakuji několik zásadních dat jeho odborné kariéry, abych vám pak mohl s větší chutí sdělit to, co pravděpodobně nevíte. Tedy:
se narodil v Praze
maturoval na reálném gymnáziu ve Slovenské ulici v tehdejší Praze XII.
promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK a nastoupil na chirurgické
oddělení nemocnice v Náchodě, na kterém se věnoval převážně anesteziologii a spolupodílel se na vzniku AR oddělení
nastoupil jako sekundární lékař na II. ortopedickou kliniku DFN profesora Otakara Hněvkovského
1978 se stal odborným asistentem této kliniky, ale již nastoupil na místo primáře ortopedicko-traumatologického oddělení
nemocnice v Kolíně se stal přednostou ortopedické kliniky naší fakulty a byl jím do 30.9.1999.
Roku 1961 složil atestaci I.stupně z chirurgie, roku 1976 atestaci II.stupně z ortopedie, roku 1994 byl habilitován pro obor ortopedie.

Ortopedická chirurgie je pro docenta Smetanu drogou. Když slavil na kolínském oddělení padesátiny, "oženili" ho jeho kolegové se "slečnou ortopedií" a když mu nedávno nebylo právě dobře, pozlobívalo ho srdce a sotva dýchal, jako zázrakem se mu ulevilo na operačním sále, dech se zklidnil a srdeční tep zpomalil. Doložil svým mladým kolegům, že sálový vzduch mu dělá dobře.
Václav Smetana se samozřejmě suverénně prochází po celé ortopedii, ale je dobře možné rozpoznat několik etap jeho zvláštního zájmu. Na počátku své odborné činnosti se věnoval problematice zlomenin a vrozených vad končetin. Jako jeden z prvních zavedl ultrazvukovou diagnostiku v ortopedii a zejména artrografii kyčelního kloubu u kojenců, která pomáhá významně k specifikaci vrozeného vymknutého kloubu. Společně s kolegy Budou a Výmolou zavedli neobyčejně progresivní komplexní terapii zánětů kostní dřeně kombinací operace, laváže, lokální instilace antibiotik a fágového lyzátu a imunoterapií. Vrcholem Smetanovy odborné činnosti ovšem bylo zavedení chirurgické léčby ortopedických poruch, které provázejí děti postižené dětskou mozkovou obrnou, tedy děti spastické. O tom, že jim může významným způsobem prospět, přesvědčil veškerou neurologickou obec. Že během více než čtyřicetileté činnosti pomohl velkému počtu pacientů vás jistě nemusím přesvědčovat. Operoval na devět tisíc nemocných, více než tři tisíce spastických dětí a samozřejmě mnoho významných osobností. Řadu let byl krajským odborníkem Středočeského kraje a po listopadových událostech roku 1989 i ředitelem OÚNZ.
I když docent Smetana tvrdí, že jeho největším koníčkem je jeho operační řemeslo, to jest ortopedická chirurgie, přece jen nelze zvolený celoživotní obor za koníčka považovat. A tak vám bez pořadí důležitosti sděluji, že jeho hlavními životními koníčky jsou:
1. Sport. Ve třinácti letech prožil velké trauma - tělesné i psychické. Na žňové brigádě utrpěl těžké poranění levé dolní končetiny, které bylo nutné řešit amputací v bérci. Bylo možné rezignovat, to ale nebyl Smetanův způsob. Jako kdyby bylo neštěstí impulsem k tomu, aby velmi aktivně sportoval. Odbíjenou hrál tak dobře, že byl členem reprezentačního družstva tělesně postižených, které vyhrálo v roce 1973 mistrovství světa a na Světových hrách ve Francii roku 1975, které předcházely parolympiádám, získalo stříbrnou medaili. V plavání získal jedenkrát zlatou, jedenkrát stříbrnou medaili a dvakrát byl čtvrtý, k tomu získal v plavání mnoho mistrovských titulů v Československu. Dobře a úspěšně také lyžoval. Velké úsilí věnoval docent Smetana po mnoho let organizaci sportovní činnosti tělesně postižených. Dvakrát vedl závodníky na olympijských hrách a na mistrovství světa, podle jím vypracovaných pravidel se hrálo l. mistrovství světa v odbíjené v Linci, 11 let byl sekretářem národního a mezinárodního svazu invalidních sportovců, čtyři roky předsedou, čtyři roky členem Československého olympijského výboru (do roku 1991) a v roce 1988 byl jedním ze zakladatelů Mezinárodního parolympijského výboru.
 2. Pozoruhodným koníčkem docenta Smetany jsou militaria. Nejenom že shromažďuje vojenskou literaturu, ale vlastní sbírku asi pěti tisíc vojáčků, především z období 2. světové války. V poslední době utrácí čas vytvářením jinak neexistujících modelových vojáčků předválečného Československa, vše v měřítku 1 : 32. Dále se mu podařilo stvořit hippoidní dělostřelectvo a od dětství milované francouzské, ruské a obzvláště na zhotovení těžké italské legionáře, nádherný oddíl dragounů a celý generální štáb. Ale ani to mu nestačí. Má okolo sta válečných strojů - tanků, aut, děl, obrněných vozů - všechny přísně modelové, asi padesát letadel z doby před, během a po 2.světové válce, a to výhradně československého a spojeneckého letectva. Zduchovnit zálibu se mu podařilo navázáním přátelství s více českými generály a zahraničními vojáky žijícími v Anglii a Izraeli.
3. Třetí hravou zálibou Václava Smetany jsou vláčky. Ty, které vyráběla firma PIKO, začal sice kupovat pro dva syny, ale když odcházeli z domova, rozdělili si tito tři muži koleje, lokomotivy i vozový park na třetiny. Jubilantovi zůstalo "jen" 20 lokomotiv a řada vagónů, kolejí na celý byt a i když pro nehorázné ceny nové modely už nekupuje, přece jenom si nedávno koupil krásný posázavský "kafemlejnek".
4. Docent Smetana samozřejmě rád čte, ovšem světovou prózu zaměnil za literaturu faktů, ze které, kromě už zmíněných militárií, čte literaturu dějepisnou.
5. Pátým koníčkem je divadlo. Společně s manželkou chodívali rádi zejména na opery. Současná operní produkce ho však jak po muzikální, tak po výpravné stránce natolik neuspokojuje a dráždí, že už do divadla nechce chodit, aby si nepokazil hezké vzpomínky na krásnou operní minulost. Stejně to dopadlo i s činohrami, na nichž mu vadí všeobecně používané vulgarity. A tak zbývají občas koncerty, nejen fakultní, ale i ty, které produkuje Česká filharmonie nebo někteří sólisté, zejména varhaníci a houslisté.
6. Následující zálibou je cestování. Kolega Smetana pěstoval mnoho let pěší turistiku, včetně vysokohorské, v současnosti upřednostňuje "courání", zvláště přírodními parky USA a Kanady. Kromě Španělska prochodil celou Evropu. V zimě prováděl totéž na lyžích. Jak ovšem jdou roky a spolu s nimi nastávají obtíže, preferuje nyní auto.
7. Konečně zmiňuji, že je celoživotním ctitelem fotbalové Slavie (slavný Josef Bican byl jeho strýcem), ale koukat se na zápasy už nechodí pro naprosto scestné chování mnoha fanoušků.
Tak to je ve stručnosti 70 let docenta Václava Smetany. Sedmdesát let života naplněného tvořivou prací, zápasy, výhrami (proher bylo málo), dáváním i braním.
Díky, milý příteli a další dobrá léta!


LAUDACE
doc. MUDr. Luďku Vajnerovi,CSc.
Vědecká rada dne 18.11.2004
Čerstvým padesátníkem, a služebně nejmladším přednostou mezi ostatními přednosty ústavů a klinik naší fakulty, je pan docent MUDr. Luděk Vajner, jediný kandidát veterinárních věd mezi námi. Narodil se 19. listopadu 1954 v Praze. Je hrdým Dejvičákem. V Dejvicích - v Bílé ulici absolvoval základní devítiletou školu (1961 - 1970) a po ní známou "Velvárnu", bývalé Reformní reálné gymnázium (1970 - 1974). Další roky svého života prožíval v Brně. Nejprve jako student na Vysoké škole veterinární, na které promoval v oboru veterinární lékařství v roce 1980, pak v rámci studijního pobytu na Ústavu chovu a genetiky zvířat téže školy (l980 - 1982). V té době si odbýval také povinný rok základní vojenské služby, při níž jako vojenský veterinární lékař - praktik pobýval v Košicích, Hradci Králové a v Chrástu u Chrudimi. V době gymnaziálních i vysokoškolských studií si kolega Vajner o prázdninách přivydělával jako pitevní technik na oddělení patologie Ústředního státního veterinárního ústavu v Lysolajích. Když potřeboval peněz více - na fotoaparáty a teleobjektivy - krmil dojnice v Horoměřicích a ve Velkých Přílepech.
Když se vrátil z vojny do civilu, stal se nechtěně hlavním zootechnikem JZD Roveň na Pardubicku (1982 - 1984). V době studií se totiž zajímal cíleně o etologii, ovšem etologie nebyla právě ideologicky v kurzu a vojnou propásl dr. Vajner umísťování absolventů ve veterinární správě, stejně jako možnost pracovat na Vysoké škole veterinární. Po dvou a půlleté nucené práci v terénu, během níž složil atestaci I. stupně v oboru praktický veterinární lékař (1984), proto uvítal příležitost vrátit se k práci vědecké. Osm let (1984 - 1992) pracoval jako samostatný výzkumný pracovník na oddělení patologie Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii v Rosicích nad Labem, jehož přednostou byl vynikající humánní patolog profesor Vladimír Vortel. Zabýval se patologickou anatomií a histopatologií laboratorních zvířat (potkan, beagle, myš, morče, králík, makak) experimentálně zatížených látkami podezřelými z kancerogenního účinku. V tomto období byl externím aspirantem katedry patologické morfologie a parazitologie Vysoké školy veterinární v Brně v oboru veterinární morfologie a fyziologie. Disertační práci s dlouhým názvem "Autoimunní onemocnění štítné žlázy psů plemene beagle v chovné kolonii ve vztahu k dalším autoimunním chorobám psů" předložil roku 1992 a obhájil v roce 1993.
V září 1992 vyhrál dr. Vajner konkurs na místo odborného asistenta na oddělení histologie a embryologie Ústavu anatomie, histologie a embryologie Fakulty veterinárního lékařství Vysoké školy veterinární a farmaceutické (později Veterinární a farmaceutické univerzity) v Brně, na kterém se kromě výuky věnoval mapování pozadí při histosérologických reakcích, morfologii systému antigen předkládajících buněk a vývoji čichového epitelu. I při nepochybně atraktivní práci to dr. Vajnera přece jen táhlo do Prahy.
V srpnu roku 1994 absolvoval výběrové řízení na místo odborného asistenta Ústavu histologie a embryologie naší fakulty a už v září na toto místo nastoupil. S pílí sobě vlastní se zapojil jak do práce pedagogické, tak výzkumné. Podílel se a podílí na řešení několika grantových úkolů GAUK a IGA MZ ČR a je spoluřešitelem dvou výzkumných záměrů MŠMT ČR. Hlavní náplní prováděného výzkumu se stal v intencích ústavu epitel dýchacích cest za nejrůznějších okolností; výzkumné záměry se zabývají jednak mechanismy tkáňové adaptace na protrahovanou hypoxii, jednak problematikou prenatálního a postnatálního vývoje jedinců a rodin s rizikem vzniku nejzávažnějších chorob a vad. dr. Vajner naplnil během osmileté práce na ústavu vedeném profesorkou Konrádovou všechny požadavky nezbytné pro habilitaci. V březnu roku 2002 předložil habilitační práci nazvanou "Změny složení sekretu pohárkových buněk trachey za experimentálních podmínek", v listopadu téhož roku ji obhájil a docentem histologie a embryologie se stal 1. března roku 2003. Téhož roku se po řádném výběrovém řízení stal vedoucím ústavu. Docent Vajner publikoval na 50 původních prací, 60 krátkých sdělení a přednesl 25 odborných přednášek. Je členem České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, České anatomické společnosti, Československé biologické společnosti, České imunologické společnosti,
Československé mikroskopické společnosti, České histochemické a cytochemické společnosti a Pracovní skupiny České internistické společnosti s náplní funkční diagnostika v oblasti dýchání a oběhu.
Stává se, že student či vědecký pracovník se na chvíli přestane dívat na objekt svého studia či výzkumu a podívá se kolem sebe. To se stalo dr. Vajnerovi. Už od 2. ročníku studia na Vysoké škole veterinární se zajímal, jak už jsem řekl, o etologii bovidů. Byl pomocnou vědeckou silou na Ústavu chovu a genetiky zvířat, kde se naučil systému vědecké práce a práce s literaturou. A když tak jednou odhlédl od předmětu svého odborného zájmu, všiml si kolegyně - studentky, která se zabývala etologií psovitých šelem. Přihodilo se, že oba rozšířili své zaujetí pro etologii zvířat na etologii vzájemnou a v rámci praxe to zaujetí skončilo svatbou. Oba etologové se vzali roku 1980, od roku 1985 mají dceru Olgu a od roku 1989 navíc syna Petra. Paní MVDr. Ing. Olga Vajnerová je odbornou asistentkou našeho Ústavu fyziologie profesora Hergeta.
Osobním celoživotním zájmem kolegy Vajnera je příroda. Od mládí trampoval a účastnil se terénních výprav se svými ornitologickými přáteli a ochránci přírody. Jejich součástí bylo nadšené fotografování. Od 18 let vedl tábornický a vodácký oddíl, jehož zájmovými prostředky byly běžky, kanoe, kola, kytary a fotoaparáty. I tuto činnost ovlivňovala tehdejší ideologie. Na počátku na ni dohlížela známá organizace Pionýr, když v ní hladina stupidity dosáhla neúnosné výše, stal se záštitou Svazarm a teprve v roce 1990 bylo možné vrátit se k prvorepublikovému Junáku. Docent Vajner si zvyšoval i na tomto úseku své činnosti kvalifikaci - v letech 1987 a 1988 absolvovali společně s manželkou kurzy legendární Prázdninové školy Lipnice a od roku 1991 spolupracovali na kurzech Fons pro rokery. V době, kdy už mohl být členem Junáka - svazu skautů a skautek ČR, a kdy to bylo zapotřebí, spojil příjemné s užitečným. Histolog si totiž moc nevydělá a tak docent Vajner vylepšoval rodinný rozpočet v letech 1991 - 1994 jako osoba samostatně výdělečné činná výrobou a prodejem tábornických potřeb, ale i překladatelstvím.
Život ovšem někdy přinese zádrhel i v průběhu něčeho krásného. Přinesl ho i docentu Vajnerovi. Když stavěli s oddílem v roce 1992 tábor, skončil pod závalem dřevem. Poškození páteře si vyžádalo nejen tři operace v následujících letech, ale významné omezení zmíněných aktivit a konec práce s oddílem po 20 letech. Stalo se a není k tomu co říkat. Zato je možné docentu Vajnerovi přát, aby ta třetí letošní operace byla už tou poslední a aby se mu v budoucích letech dobře dařilo - v Ústavu i doma.

LAUDACE
asistentu MUDr. Svatopluku Smutnému
Vědecká rada dne 18.11.2004
Ztepilý, statný a zdatný člen Chirurgické kliniky naší fakulty - pan asistent MUDr. Svatopluk Smutný završil před týdnem, 11. listopadu, padesát let svého života. Zahájil ho odpoledne onoho listopadového dne před padesáti lety v památné pražské porodnici U Apolináře.
Elementárně se stihnul vzdělat do roku 1969, gymnaziální studia ukončil roku 1973 a od 17. září 1973 do 16. července 1979, kdy promoval, studoval na Fakultě všeobecného lékařství Karlovy Univerzity v Praze. Následující dvouletí rozdělil. Jednak byl mladším sekundárním lékařem na ARO v příbramské nemocnici, jednak si "odkroutil" základní vojenskou službu v Plzni. 22. října roku 1980 nastoupil na Chirurgickou kliniku motolské nemocnice, zpočátku na místo sekundárního lékaře a od 1. října roku 1991 do funkce odborného asistenta. Od toho dne se na klinice drží a drží a drží. ...
Chválit někoho, což je smyslem a cílem laudace, předpokládá upozornit na okolnosti, které jsou důvodem takové chvály. Z podkladů, které jsem mohl o kolegovi Smutném shromáždit, jsem vybral několik dominantních:
Je kvalifikovaným chirurgem s oběma atestacemi (1983, 1990). Od roku 1991 je vedoucím lékařem jednoho z klinických oddělení. Hlavní zájem soustřeďuje na chirurgickou léčbu onemocnění štítné žlázy, vede tímto směrem zaměřenou pracovní skupinu a konstituování endokrinochirurgické poradny považuje za svůj velký pracovní úspěch, stejně tak jako podíl na práci v poradně pro endokrinní orbitopatii, která je jediná v republice. Thyreoidální poradnu navštěvují v převažujícím počtu dívky a paní, jichž je idolem, takže je široko daleko po republice slyšet "o Sváťovi" nebo "chodím za Sváťou" a podobně. Svým šarmem přesvědčuje republikové endokrinology a zejména endokrinoložky, aby pacienty posílali právě na naši chirurgickou kliniku.
Uvedenou skutečností jsem se dostal ke druhé okolnosti, kterou jsou ženy. Informace o nich mám od jeho vlastní ženy. Sudičky mu daly do vínku chytrost, pracovitost a vlídnost. Ta čtvrtá sudička, kterou, nevím proč, chtěly vynechat, jen tak ode dveří křikla "... a bude to po čertech pěknej chlap!" A tím to všechno začalo. Nadělila mu přízeň žen, ale i závist méně šťastných jedinců mužského pohlaví. Svatopluk rostl, v přefeminizovaném školství neměl s učením, ani se svými prohřešky potíže, po studiích nastoupil do nemocnice, ve které se sestry na něho usmívají, pacientky se uzdravují jen vejde do místnosti a kolegové? Ti přející přejí a ti druzí? No ti nepřejí.
Voda: Dr. Smutný zdůrazňuje svůj vztah k vodě, k vodě všech skupenství a každé teploty. Ledovou ovšem nevyhledává. Svoji lásku k vodě dokumentuje např. tím, že mu vůbec nevadí déšť a že tedy chybí v jeho výbavě deštník. Ovšem když prší, na procházky nechodí. Navštěvuje rád parní lázně a finskou saunu. Ze zmíněných vytáček vyplývá jak je všechno relativní. O tom, jak je to s konzumací vody ve vztahu k ostatním dostupným nápojům se nezmínil.
Sportování asistenta Smutného je úzce spojeno s uvedenou vášní k vodě. Jeho největší láskou v této složce života mu bývalo vodní pólo, dokonce členství v národním mužstvu. Byl pět let kapitánem prvoligového mužstva a považte - dával góly, dvakrát byl nejlepším střelcem mužstva, opakovaně nejlepším hráčem sezóny, byl trenérem, rozhodčím i funkcionářem celé čtvrtstoletí. Samozřejmě už od dětství závodně plaval a byl žákovským přeborníkem Prahy "na prsa". Rád lyžuje - raději s kopce dolů (a nejraději v rakouských Alpách), ale i běhá, několikrát pod vedením zkušenějšího docenta Lefflera i Šumavský maratón. Rád by si ještě zasáňkoval a je nebezpečný touhou se koulovat. Rád má i míčové hry.
Chirurgie ani sport neomezily jeho náklonnost k hudbě (rád chodí na koncerty vážné hudby, ve volném čase a při práci poslouchá folk a country veškeré provenience) a zvláště k divadlu. V 80. letech, kdy žil určitou dobu sám, byl v divadle téměř každý den (zejména v ABC a v Ypsilonce) a našel v něm několik kamarádů herců - vrstevníků s nimiž se stýká dodnes. V současné době jsou spolu s manželkou nejčastěji v divadle Bez zábradlí, jehož majitelé - manželé Heřmánkovi jsou jejich přáteli.
Šestý bod se točí opět kolem žen, tentokrát však kolem žen, které vytvářejí panu asistentu rodinu. Jsou tři - manželka Jana a dcery Martina a Barbora. Dcerám dopřál, po vzoru slavných, každé vlastní maminku. První je přes dvacet let a studuje, druhá je v období pubertálním, chodí do osmé třídy, myslí si, tak jako si teenageři myslívají, že rodiče jsou někdy trapní, což doložila příkladem. Sdělila, že když táta zpívá, divně při tom poskakuje a tvrdí, že tančí. To se jí nezdá - bylo by zajímavé to vidět a posoudit. Velmi kladně ovšem hodnotí, že jí táta pomáhá s německými domácími úkoly, že ji naučil lyžovat a plavat a že jí povolil mít doma zvířátko, které ovšem dost často chodí venčit sám. Obě dcery ho hodnotí bezvýhradně jako skvělého tátu, stejně tak jako ho hodnotí jako báječného manžela jeho paní. Jistě v tom sehrává roli, že v jídle není vybíravý. Rodinu má tedy vyvedenou, nachází v ní, ve všech třech jejích členkách, všechno co ho činí spokojeným a šťastným.
Vážený pane asistente, přeji Vám, aby Vás štěstí a spokojenost provázely v příštích letech všude - doma, na klinice, na horách i ve vodě.