Přečetli jsme za vás

Zemřel profesor MUDr. Vladimír Fuchs, DrSc.

prof. MUDr. Jan Hořejší, DrSc.
přednosta Kliniky gynekologie dětí a dospívajících UK 2. LF a FN Motol

Dne 18. srpna zemřel ve věku 83 let profesor MUDr. Vladimír Fuchs, DrSc., velká postava oboru gynekologie a zejména porodnictví. Profesora Fuchse všichni považujeme za jednoho ze zakladatelů české perinatologie, věnoval se toxoplasmóze a jiným infekčním nemocím v těhotenství, pozdní gestóze, těhotenským hepatopatiím a konečně imunologii těhotenství.

Vladimír Fuchs byl nesmírně pilným a trpělivým člověkem. Lze o něm říci, že byl po celý život pronásledován nepřízněmi: za války koncentrační tábor, po ukončení medicínských studií nucené povolání k trvalé vojenské službě, když se z ní vyprostil přešel na kliniku do Londýnské. Tam opět trpěl nepřízní tehdejšího vedení nemocnice i fakulty: obhajoby jeho kandidátské i doktorské disertace byly do nekonečně odkládány, habilitovat nesměl, protože nebyl straník. Teprve děkan profesor Havlík Vladimíra Fuchse habilitoval v r. 1981. Bylo velikou nespravedlností, že po sametové revoluci byl titulu docenta dosti drsně zbaven a musel znovu habilitovat v r. 1991. V zápětí nato v roce 1992, tři dny po jeho 70. narozeninách, proběhlo jmenovací řízení profesorem. Ani to však nešlo hladce: v důsledku státoprávních změn totiž musel na jmenování profesorem gynekologie a porodnictví čekat až do r. 1994.

Stěhování kliniky z pěkné Londýnské do provizoria ve starém Motole bylo pro Fuchse velkým stresem se zdravotními důsledky, ale i to překonal a po přestěhování do krásné nové budovy denně na kliniku docházel, psal, publikoval, přednášel medikům i zkoušel státní zkoušky. Pro nás všechny byl vlídným přítelem, nikoho, kdo se přišel poradit, neoslyšel, všichni jsme ho rádi vídali. V poslední době byl těžce nemocen, byl závislý na dialýze, ale jeho svěží duch kontrastoval s jeho nemocnou tělesnou schránkou.

Zmínil jsem se o nepřízních, které profesora Fuchse celý život pronásledovaly proto, abych poukázal na jeho pokoru a trpělivost, s nimiž je překonával - i v tom nám všem byl obdivuhodným příkladem. Byl nadšeným učitelem a více než 40 let působil na naší fakultě, velmi si vážil svého svaz-ku s ní a s celou Alma Mater.

Budeme na něj s láskou vzpomínat.

Jan Hořejší

V listopadovém čísle Pelikána roku 1999 jsme otiskli rozhovor s panem profesorem s názvem Listopadové interview, kde vzpomíná na začátky své kariéry a další svůj osud v medicínském oboru. Při příležitosti jeho úmrtí jej znovu otiskujeme. Doufáme, že vás jeho vyprávění podobně pohladí po duši jako nás, když jsme s ním před sedmi lety s paní profesorkou Tomášovou rozprávěly.

Pan profesor MUDr. Vladimír Fuchs, DrSc. se zapsal mnoha generacím studentům 2. LF UK nesmazatelně do paměti - svým vřelým zájmem o gynekologii a porodnictví demonstrovaným při přednáškách z tohoto oboru, ale i příkladným etickým vztahem k nemocné ženě nebo matce novorozeného dítěte, při stážích z tohoto oboru.

 V roce 1945 se zapsal ke studiu všeobecného lékařství na UK a už v červnu téhož roku zahájil studia, ale s nedostatkem českých učebnic a vhodných studijních textů, v provizorních posluchárnách a v mnohdy válkou zničených klinikách. Zájem o studium, tolik let inhibované válkou, dokázal využít tím, že "famulusoval" u význačného profesora Šikla, navštěvoval přednášky z různých oborů, takže ve zkráceném studijním období byl promován již v říjnu 1949.

 Pan profesor Fuchs věrně plnil Hippokratovu přísahu: pomáhal nemocným, rozvíjel své nadání a schopnosti, předával své zkušenosti studentům i vědecké veřejnosti (publikoval 4 základní knihy v oboru gynekologie a více než 360 publikací) a stále pracuje jako profesor naší fakulty.

 Prof. RNDr. H. Tomášová, DrSc.

Položily jsme panu profesoru u příležitosti 50. výročí jeho promoce několik otázek, na které nám ochotně odpověděl:

Dříve, než bych mohl srozumitelně odpovídat na jednotlivé otázky, měl bych se zmínit o podstatných změnách, kterými procházela za mého života naše vlast v průběhu své složité a pohnuté existence. 

Narodil jsem se v roce 1922, tedy necelé čtyři roky od získání nové samostatnosti po 300 letech, a od vzniku Československé republiky. Tento obdivuhodný státní útvar vedl své občany v demokratickém a sociálním duchu, a v průběhu dvacátých let se zařadil mezi hospodářsky nejvyspělejší země. To vše navzdory létům těžké krize, která postihla celý svět s kapitalistickým systémem. K velkým slabinám naší země náležela již její poloha ve střední Evropě mezi Východem a Západem, demokratické zřízení mezi velkými státy s postupnými antidemokratickými systémy a složení obyvatelstva s velmi početnými menšinami. Z nich právě ty největší podlehly nenávistným tažením proti Československé republice. Na podzim roku 1939 byly násilím odtrženy pohraniční oblasti v Čechách a na Moravě s převážně německým obyvatelstvem, když se před tím německé a slovenské politické vedení dohodlo o odtržení a osamostatnění Slovenska. 

Tyto tragické události hluboce otřásly většinou českého národa, která přijala ideály demokracie, svobody a masarykovských zásad mravnosti a poctivosti za své životní krédo. Zatím co německá tajná policie zahájila ihned po okupaci pronásledování údajných nepřátel se zvláštním zaměřením proti inteligenci, mnoho našich spoluobčanů - pokud to bylo ještě možné - opouštělo svoji vlast do emigrace a k účasti na zahraničním odboji. 

Obzvláštní nenávistí nacistických okupantů se "těšili" čeští studenti. Mezi první oběti, popravené 17. listopadu 1939, patřili právě vysokoškolští stu-denti. Vysoké školy byly uzavřeny - údajně na tři roky- avšak nikdy za německé okupace již otevřeny nebyly. Stovky studentů byly pozatýkány a odvezeny do německých koncentračních táborů.

 Naše osudy v průběhu 2. světové války v okupovaném "Protektorátu Čechy a Morava" nejsou ovšem tématem mého článku. Jen bych v dalším poznamenal, že jsem začal studovat na Lé-kařské fakultě Karlovy univerzity v Praze hned začátkem června 1945, se ztrátou čtyř let od maturity v roce 1941.

Nyní bych se vrátil k první otázce.

Pane profesore, celý život jste věnoval péči o těhotné ženy a matky. Ovlivnil Vás některý z profesorů již během studia nebo Váš zájem o tento obor se pro-jevil později?

Naše nadšení v roce 1945 ze znovu získané svobody, samostatnosti a možnosti studia na vysoké škole bylo ne-změrné. Potíží ovšem bylo také mnoho - ale ty jsme překonávali snadno s vidinou nového smysluplného života. Tehdy jsem se naučil jednomu z nejdůležitějších životních postupu - ze slabin vytvářet přednosti. Když těs-ně po válce nebyly vhodné učebnice, podařilo se mi sehnat knihy německé a zvláště angloamerické v rámci "Světové studentské pomoci". To mi během doby umožnilo číst odbornou literaturu v těchto - i dalších - jazycích a později si psát i přednášet vědecké práce i diskutovat na zahraničních a mezinárodních kongresech a sympoziích.

Jako studenti jsme měli štěstí, že k našim učitelům patřili někteří profesoři a docenti, kteří vedle své dokonale zvládnuté profese projevovali i význačné lidské vlastnosti. Mezi takové výrazné osobnosti patřil profesor Šikl, u něhož jsem při studiu pracoval jako "fiškus" a později jako pomocná vědecká síla přes dva roky. Dokonce mi nabídl asistentské místo po dostudování, ale mne více přitahovala klinická práce, z oborů pak gynekologie a s porodnictvím a pediatrie. Ke svým učitelům jsme měli ve velké většině značnou úctu, ať již to byl profesor Jirásek, Kurz, Hynek, Kostečka a jiní - všechny ani nemohu vyjmenovat. Porodnictví a gynekologii nám přednášel profesor Peter, navíc velmi vzdělaný obdivovatel přírody i výtvarného umění a hudby. Během studia na nás působil velmi přísným dojmem, ale když jsem později přišel na jeho kliniku do Londýnské ulice, poznal jsem v něm člověka laskavého, zaujatého též pro vědeckou práci, s nímž jsme si dobře rozuměli. Před tím mne však "Osud zavál" na Gynekologickou a porodnickou kliniku v Hradci Králové, kde prof. Pazourek mě svým vzorem i osobním přístupem umožnil přerod z více méně prakticky zaměřeného sekundáře z okresní nemocnice v klinického pracovníka. Učil jsem se také "vybrušovat" český jazyk v mých prvních vědeckých publikacích a vyjadřovat se přitom stručně a logicky. Byl výborným klinikem, skvělým přednašečem a nepřekonatelným operátorem. Připadal mi jen velmi uzavřený i když se někdy "mezi čtyřma očima" dovedl poutavě rozpovídat. Až později - opět v Praze - jsem se dozvěděl, že po válce utrpěl velkou osobní křivdu a že ani v této době po osvobození nebyly mezilidské vztahy vždy čisté a příkladné.

Po skončení studia jste hledal pracovní místo. Myslíte si, že toto období bylo stejně obtížné jako dnes?

K zodpovězení této otázky se musím opět vrátit k osudovým změnám v naší historii po 2. světové válce. Věřili jsme tehdy poněkud pošetile, že s porážkou Německa a jeho spojenců se opět navrátí poměry a ideály první republiky a zdánlivě se tak stalo obnovením Československé republiky. Již během prvních poválečných let se projevoval v politice jasně i poloskrytě mocenský vliv Moskvy s vyvrcholením v roce 1948 v únorovém uchopení moci Komunistickou stranou. Velmi rychle se přetvářela i struktura zdravotnictví a školství, jejichž vedení se zcela octlo v rukou nové státní moci. V jednom nám jako absolventům studia byla zdánlivě usnadněna starost o první popromoční umístění: pracovní místa nám byla prostě přidělena "podle potřeb společnosti". A nyní konkrétně k té ušetřené starosti. Nemalá část našich kolegů a kolegyň dostala umístěnku na Slovensko. Kdo měl relativní štěstí, nastoupil do nemocnice; někteří se však dostali do východní části země, kam slovenští kolegové, kteří mohli po celou válku studovat, odmítali nastoupit. Já jsem "měl štěstí": jako účastník II. národního odboje a po dobu jednoho roku vězeň koncentračního tábora, jsem byl přidělen do nemocnice ve Slaném, kde jsem začal pracovat na gynekologickém a porodnickém oddělení. Příležitost k práci jsem měl neomezenou: p. primář, který byl současně také ředitelem nemocnice a zpočátku mohl ještě vykonávat v odpoledních hodinách soukromou praxi, mohl se spoléhat na své dva sekundáře. Bohužel, starší kolega nedlouho po mém nástupu onemocněl komplikovaným zánětem plic s dlouhodobou neschopností. Jako jediný lékař na oddělení jsem musel po řadu měsíců být trvale ve službě, ve dne, v noci i o svátcích. Všechny urgence vedení nemocnice o lékařskou výpomoc v Praze na Krajském národním výboru byly odmítány s poukazem, že "lékaři nejsou". Teprve uzdravení kolegy a povolání na zkrácenou vojenskou službu mi umožnily, abych se po řadě měsíců dostal na pár dní domů. Když jsem se po skončení vojenské služby vrátil do svého milého zaměstnání, dlouho jsem se neradoval. Za krátký čas jsem dostal další "přidělení" - povolání na vyjímečné vojenské cvičení bez časového omezení. Snahy nemocničního vedení o vyreklamování byly nejen ruče odmítnuty, ale byly ještě navíc doprovázeny poznámkou o "nedostatečném politickém uvědomění", vzhledem k urychlenému rozšiřování a dobudování armády. Nakonec i to dopadlo pro mne dobře; po roce působení u útvaru se mi podařilo dostat se na Gynekologickou a porodnickou kliniku VLA (Vojenská lékařská akademie) v Hradci Králové, vedené prof. Pazourkem.

Ještě bych měl malou poznámku k nesčetnému počtu přesčasových hodin. V té době a pak ještě po řadu let, nebyly noční a sváteční služby placeny s odůvodněním, že jde o služby pohotovostní a tedy bez nároku na zaplacení. Po delší době se pánové na Ministerstvu zdravotnictví přece jen trochu umoudřili a začali platit služby "paušálem". Ten činil na neoperačních oborech 16,-Kčs za noční služby, na operačních oborech 25,-Kčs - brutto! Tak jsem si přišel např. za císařský řez v noci v průměru na 1,-Kčs!

Za padesát let došlo ve vašem oboru k pronikavým změnám v péči o matku a dítě. Které významné organizační a vědecké přístupy k matce a novorozenci umožnily snížit mortalitu a morbiditu?

Jak jsem se již zmínil, znamenal můj příchod na kliniku prof. Pazourka v Hradci Králové výrazný obrat v mé odborné práci a v dalším vzdělávání. Bohužel jsem musel po dvou letech žádat o přeložení do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, abych mohl být nablízku mé mamince, umírající na zhoubný nádor. I na vojně jsem měl občas štěstí na slušné a chápající nadřízené. Přeložení bylo rychle vyřízeno a mohl jsem záhy poznat dalšího vzácného člověka, plk. Dr. Kodíčka, jako svého nového přednostu; dobře jsem si rozuměli. Naproti tomu jsme si vůbec nerozuměli s politrukem a tak bylo pro mne vysvobozením, když bylo ženské oddělení ÚVN zrušeno a lékaři byli propuštění do civilu. Zde už umístěnky neplatily, zato politický vliv zlých lidí ano. A tak jsem po téměř tříměsíční nezaměstnanosti vyhrál konkurz a byl přijat na Gynekologicko-porodnickou kliniku v Londýnské ulici v Praze 2, vedenou prof. Peterem. Zde jsem působil téměř čtyřicet let a mohl jsem svými výzkumnými pracemi i klinickou činností pracovat na novém směru v porodnictví - perinatologii.

Prof. Peter nejen oceňoval po mém příchodu na svoji kliniku moji klinickou práci, ale také velmi vítal moje zanícení a lásku k vědecké činnosti. Seznámil mne také se svým přítelem, akademikem Jírovcem, s nímž a s jeho spolupracovníky - jsem se zpočátku věnoval klinickému výzkumu vlivu (latentní) toxoplazmózy v těhotenství. Nově zvolené postupy a studia dynamiky onemocnění získaly uznání u nás a hlavně v cizině, kam jsem byl také zván na přednášky a kongresy. Když mi tehdejší úřady nedovolovaly vyjet do ciziny, navštěvovali mne na klinice četní odborníci hlavně ze západních zemí a od roku 1965 jsem mohl vyjíždět a přednášet alespoň v "socialistických" státech. Nicméně obhajoba mé kandidátské dizertace "Vliv latentní toxoplazmózy v těhotenství" my byla povolena až na samém sklonku čtyřletého čekání. Tato práce byla při-jata a schválena všemi hlasy vědecké komise.

Ke své práci o toxoplazmóze jsem s podporou prof. Petera otevřel poradnu pro těhotné s různými poruchami a chorobami v těhotenství. Tato poradna rychle se rozšiřující a zvyšující péči o patologická těhotenství byla z "moci úřední" uzavřena, neboť jeden z horlivých soudruhů nemohl pochopit, že by se někdo nezištně staral o další pacientky, když má klinické práce dost.

V roce 1966 náhle zemřel prof. Peter a po určité době byl jmenován novým přednostou kliniky prof. Kotásek. Ten si dal ode mne vysvětlit zásady péče o "ohrožená-riziková těhotenství" a poskytl mi plnou podporu a politickou ochranu k další práci. Mohl jsem znovu otevřít poradnu pro těhotné s různými poruchami a nemocemi a krátce nato i speciální oddělení pro takto postižené pacientky. Vedl jsem je až do uzavření kliniky v Londýnské ulici v roce 1995 s přestěhováním do Motola.

Nové pojetí péče o ohrožená těhotenství navazovalo na průkopnickou práci prof. Salinga v Německu od šedesátých let, jehož hlavními zásadami byla myšlenka jednoty matky a plodu, úzká spolupráce s pediatrem-neonatologem rozsáhlá a hluboká prevence poškození matky a plodu. Patřila k ní identifikace nejen již samého onemocnění, ale také tzv. rizikových faktorů, jež by tato poškození mohly předpovídat. Naše výzkumné i pracovní postupy jsme formulovali s doc. Dr. Mydlilem z FNM a prof. Kotásek je přečetl na Vědecké konferenci v říjnu 1970. Tento směr se stal vedle dětské gynekologie hlavní náplní naší výzkumné práce na klinice FNM v Londýnské ulici a rychle se rozšířil na další pracoviště v ČSR i v dalších státech. Díky úzké spolupráci porodníků-perinatologů a pediatrů-neonatologů v další součinnosti s genetiky (dr. Macek a další) i s řadou dalších oborů teoretických i klinických, změnilo se dosavadní porodnictví. Obohatilo se o perinatologii a o její nové diagnostické metody, splynulo s ní a dosáhlo velkých úspěchů. Zatím co mateřská úmrtnost v souvislosti s těhotenstvím poklesla na zcela vyjímečné minimum, snížila se perinatální úmrtnost plodů a novorozenců z poválečných počtů na jednu desetinu! (Z 50‰ na 5‰) A značně poklesla i perinatální morbidita. Mimo to velké většině žen s různými chorobnými stavy, dříve namnoze neslučitelnými s těhotenstvím, bylo dopřáno bezpečně donosit a porodit zdravé dítě. Výtečné neonatologické výsledky umožnily mimo jiné posunout hranici předčasného porodu ze 27. týdne v "klasickém" porodnictví na dokončený 22. týden a neobyčejně zvýšit možnost přežití i dalšího vývoje silně nezralým novorozencům.

Napsal jste řadu knih a vědeckých pojednání. Byl jste vždy řešitelem zajímavých grantových úkolů. Můžete doporučit našim studentům účast na řešení grantových úkolů už během studia?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a myslím, že převládá oficiální mínění o užitečnosti této spoluúčasti. Lituji, že můj názor není zcela souhlasný. Studium lékařství je velmi náročné a je důležité spojovat vysoké požadavky na zvládnutí nesmírného množství odborných informací s praktickými poznatky u lůžka nemocného, v ambulancích a v laboratořích. Těmto úkolům musí student věnovat všechen svůj čas a všechny svoje schopnosti, nemá-li po promoci dospět k onomu trpkému konstatování: vím, že nic nevím. Teprve až mladý lékař zvládne základní klinickou praxi, doplňovanou trvalým dalším studiem, věnuje určitý čas i práci v laboratořích, pak bude připraven k možnosti samostatné vědecké práce, pokud k ní bude mít vztah a náklonnost. Byl jsem po řadu let vedoucím vědeckého kroužku mediků. Někteří z nich se poctivě snažili účinně spolupracovat, ale nevím, jestli se později také věnovali vědecké práci. Medicína si žádá nekompromisně celého člověka, ale věda je ještě náročnější. Vyžaduje mít schopnost fantazie, neúměrné píle a vytrvalosti a stálého studia nejnovějších poznatků. Nadto - což je nutné konstatovat, zvláště při dnešních pekuniárních požadavcích - nikdo z ní materiálně nezbohatne. A obohacení ducha a osobnosti a pocit štěstí z vlastního přispění několika kaménky do složité mozaiky lidského vědění a poznání nemají dnes onen patřičný lesk a zář.

Děkuji, pane profesore, za vaše laskavá slova a za vyprávění, nepostrádající tu pověstnou kapku lidství, jež z člověka tvoří osobnost, která dokáže oslovit ostatní.

(Otázky položily prof. RNDr. H. Tomášová, DrSc., Ing. M. Cipryánová)