| |
Příběh
kalciové komplexity
Výprava za kamenem mudrců aneb Sejmutí kletby Bílé hory
Ing. Zdeněk
Smrčka
(Ústav vědeckých
informací UK 2. LF a FN Motol)
OBSAH
Úvodem - Prebiotický
svět
a původ života - Oxalát - Kalcit
a apatit - Koenzym A - Pantothenát - Povídání
o kočičce (a jejích kamenech) - Oxalobacter
formigenes - Kalcium
oxalátová lithiáza - Osteoporóza - Paradoxy
kalciové deficience - Život se řídí
vápníkem - Slunce, voda,
zeleň - Odvápňování,
oteplování, odumírání - Koráli,
korálové útesy a klimatické změny - Koráli
a zdraví - Kámen mudrců,
Bílá hora a věk karteziánství - Oživlé
kameny aneb Obnova university - Svatý
grál kalciové komplexity - Závěrem
Publikováno v
návaznosti na udělení "Ceny
Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97"
za rok 2001
prof. Zdeňku Neubauerovi /Praha, Obecní dům,
5. října 2001/ a věnováno laureátovi k jeho
šedesátinám
Motto:
Inkvizice věděla velmi
dobře, že nejtěžší zločiny jsou zločiny
ducha, a proto je tak nelítostně trestala.
(Jules Barbey d'Aurevilly: Tři ďábelské
novely)
Má-li
se svět vrátit k sobě, myslím, že nic není
potřebnějšího, než aby se na chvíli
zastavil a začal se zabývat sebou a věcmi, a
to tak, že by nepřenášel špatně spojené
názory o věcech z jedněch věcí na druhé,
ale zkoumal, k jakým souhrám vzhledem ke všemu
spěje sama boží moudrost.
(Jan Ámos Komenský: List adresovaný Eduardovi,
lordu Herbertovi z Cherbury)
Zprvu
jsme ho považovali za blouznivce, pak nám ale
došlo, že snad, jak tomu bývá u vizionářů,
ukazuje skrytý směr, jímž se naše historie
opravdu ubírá.
(Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo)
ÚVODEM
Stále se zrychlující
vědomé i nevědomé plození vědeckých
informací, provázené nesnesitelnou lehkostí
svobodného otevírání internetových stavidel,
zpod nichž se valí proudy údajů, faktů, dat
a vůbec výsledků vědeckého bádání,
vyvolává svou bezbřehostí vedle uspokojení
čím dál tím více i pocity zneklidnění.
Vše-pohlcující Maelström analyzující
a souvztažnost věcí více či méně šmahem
pomíjející vědecko-informační konzumity je
příliš mocný, než aby k jeho zvládnutí
stačilo pouhopouhé umění surfování či
brouzdání internetovými vlnami. Hrozba
globální informační potopy nabývá na své
reálnosti - a s ní i poznání, že zřejmě
tím jediným účinným způsobem, jak jí
čelit, je zformulování radikálně nového
paradigmatu vědy, založeného na principech
jednoty, vzájemné spojitosti
a neodlučitelnosti "neživé"
a "živé" přírody.
"Kacířské" sblížení a smíření
karteziánské vědy s magií a alchymií na
půdě obnovené univerzity je nezbytným
předpokladem nového ujednání mezi Gaiou
a lidstvím. Možná osnova takovéto nové
úmluvy je na příkladu
geo-bio-(al)chemo-sociální komplexity vápníku
načrtnuta v předkládané studii. Podle ní
svatý grál a kámen mudrců, jenž po staletí
hledali filosofové, vědci, mudrci, alchymisti
i mágové, je v nesčíslných obměnách
jedním a týmž kamenem (oním pověstným
"Velkým Bílým dílem"): kalcitem,
aragonitem, apatitem, mramorem, vápencem,
korálovým útesem, prvotním pahorkem,
kosterním skeletem, buněčným iontem. Z nich
se spřádá zřetelná a zároveň skrytá
jednota "neživé"
a "živé" přírody - s ornamenty
vzorů světa magie i světa vědy.
PREBIOTICKÝ SVĚT A PŮVOD
ŽIVOTA
Jeden z ostrých názorových
střetů uvnitř vědecké komunity se odehrává
kolem zodpovězení otázky, jaká teplota
prostředí byla potřebná ke vzniku života na
Zemi. V kruzích biologů převládá
přesvědčení, že původ života je třeba
hledat v blízkosti termálních vývěrů.
Některé závažné biochemické argumenty však
spíše hovoří ve prospěch tvrzení, že
vysoké teploty jsou neslučitelné s existencí
tzv. RNA světa (1) a že při vzniku života
musely spolupůsobit teploty nižší. Brát
v možný potaz namísto vysoké teploty samu
premisu prvotní existence RNA světa zůstává
pro mnohé vědce věcí tabu či kacířství
(2, 3), a tak na otázku, zda bylo dříve
ribozomální "vejce" (RNA svět) anebo
peptidová "slepice" nahlížejí
šalomounsky: jako na dva extrémní, vzájemně
se vylučující pohledy a navrhují společný
koncept koevoluce peptidy obalených protogenů,
které požadavek simultánního vývoje
"slepice-vejce" splňují (4). Vcelku
se zdá, že tábor zastánců prebiotické
syntézy nukleotidů hledí na věci
s optimismem, třebaže zásadní problém
syntézy a vazby ribózy na purinové báze
zůstává doposud otevřený (5, 6, 7).
Není proto žádného důvodu,
proč by pátrání po původu biologické
informace (tj. informace genetické plus předloh
informací uložených v buněčných
jednotkách, jakými jsou membrány či organely)
nemohlo začít od druhého konce - jakkoliv
sledováním toku informací od prebiotických
polymerů aminokyselin směrem k RNA či jejím
prekurzorům se bere v potaz samo
"ústřední dogma" molekulární
biologie (8). Zpochybnění celého klasického
pohledu na evoluci biologických systémů od
nižších k vyšším úrovním není ovšem
nijak pominutelné, neboť vznik buňky
a biologických systémů nižší úrovně
(subcelulárních a supramolekulárních
struktur a biomakromolekul) se mohl dít
koordinovaně. Přímý původ života by se
odvíjel od součinnosti lipozómů
a anorganické hmoty - a do scénáře vzniku
života by přispěl svou rolí
i "lipidový svět" (9, 10).
"Prebiotický
bujón", coby klasický model původu
života, kde se biomolekuly rodí abioticky
a vzájemnými náhodnými interakcemi pak
vytvářejí proto-buňky, rovněž čelí
vzrůstajícím námitkám a některé
alternativní modely navrhují, že se
proto-buňky vyvinuly z jednoduchých
biomolekulárních komplexů, původně
vázaných na povrch minerálů, kupříkladu
pyritu (11). Podle počítačových simulací
však prvními kroky směrem k životu nemusely
být ani biopolymery - nýbrž nekovalentní
protocelulární shluky, katalyticky vytvářené
různými amfifilními a hydrofobními
sloučeninami, shluky obdařené schopnostmi
uchování, předávání a selekce informací.
Teprve od nich vedla cesta k dnešním buňkám
a k objevení se DNA, RNA a bílkovinných
enzymů (12).
A aby to stále ještě nebylo
tak jednoduché, přichází na scénu hypotéza
atmosférických aerosolů (jakožto
prebiotických chemických reaktorů (13))
a radioaktivních plynů (coby
nejvýznamnějšího zdroje energie, potřebné
k prebiotické syntéze (14)). A své slovo
k diskusi na téma "vejce versus
slepice" a původ života pronáší
i sémantika, podle níž původ života nelze
vysvětlovat v intencích přírodního výběru
mezi sebe sama replikujícími se molekulami (jak
činí hypotéza RNA světa), nýbrž
v intencích evoluce informací, tj. ve
vzájemných interakcích komplexu
premetabolické komunity (15).
OXALÁT
Všechny zmíněné (jakož
jistě i další) teorie a hypotézy se jako
rozličné ingredience mísí ve vroucím kotli
vědeckých diskusí, disputací a sporů do
jakéhosi bizarního, těžko stravitelného
guláše - o jehož skutečné, prapůvodní
receptuře máme bohužel jen velmi chabé
ponětí. Zvláště když si připomeneme, že
nejstarší mikrofosílie jsou staré asi 3,5
miliardy let, avšak že neznáme žádné
horniny starší než 4 miliardy let. Co se dělo
v období mezi těmito dvěma časovými úseky,
je předmětem rozmanitých vědeckých úvah.
Diskuse o původu metabolických sekvencí -
a zejména o původu genetického kódu - jsou
samy o sobě vedeny značně spekulativně (5,
16, 17). Bylo u zrodu organických sloučenin na
Zemi rozžhavené kamení anebo to byl vychladlý
bujón (18)? Anebo bylo všechno úplně jinak?
Nemohlo by klíč k původu
života představovat samo nalezení odpovědi na
otázku o původu a evoluci fotosyntézy
(čímž by se eliminovala potřeba bujónu
k syntéze bioorganických látek,
pocházejících z fixace oxidu uhličitého
a dusíku)? Žádný bujón, žádný RNA svět,
žádný bílkovinný svět. První samy sebe
replikující organismy, objevivší se
v horkých pramenech na Zemi, organismy bohaté
na železo, vykazovaly schopnost fixovat oxid
uhličitý jeho převáděním na oxalovou
(šťavelovou) kyselinu a na další
dikarboxylové kyseliny. Takovouto prvotní,
prebiotickou fotooxidaci oxalátu (a fotoredukci
některých příjemců elektronů), lze -
v rámci studia transmolekulární migrace
energie vybuzených stavů v jednoduchých
prebiologických reakcích -
modelovat s využitím
lineárních tetrapyrolů (phycobilinů),
obsažených ve flavoproteinových mikrosférách
a lipozómech, jejichž chromoforové skupiny
senzibilují příslušný molekulární systém
vůči červené oblasti spektra (19). Takovýto
systém - a jeho metabolický fenotyp - se mohl
rozvinout v sirnatých oblastech horkých
pramenů a získat schopnost fixace dusíku.
Posléze by byl do systému zapojen fosfát, což
by umožnilo syntézu nukleotidů
a fosfolipidů. Časová posloupnost,
směřující od redukčního cyklu
dikarboxylových kyselin přes cyklus
trikarboxylových kyselin
k pentoso-fosfátovému (Calvinovu) cyklu, není
rozhodně bez zajímavosti.
Pokud biosyntéza představuje
rekapitulaci biopoézy, pak by syntéza
aminokyselin předcházela syntéze purinových
a pyrimidinových bází. Polymerizace
thioesterů aminokyselin na polypeptidy by
předcházela řízené polymerizaci esterů
aminokyselin polynukleotidy - a původ
a evoluce genetického kódu by byly mnohem
mladšího data než sama doba vzniku života na
Zemi. Prostě řečeno: živé systémy by byly
teprve následně převzaty (osídleny) světem
RNA (20). A vlastním klíčovým momentem,
uvozujícím podmínky vhodné pro vznik života,
by tudíž bylo "pouhé" obstarání si
prebiotického a zároveň biochemického
mechanismu k chirální separaci aminokyselin.
KALCIT A APATIT
Přijít tomuto tajemství
přírody na zub (či na kloub) se snažili
nespočetní vědci. Vzdorující
"kamenné" skořápky jádra problému
jsou zajímavými indiciemi, svědčícími
o zjevné křivolakosti cest (a občasné
bezzubosti) vědeckého bádání. Snad
i právě proto s návrhem geniálně prostého
řešení původu specifické optické aktivity
aminokyselin nakonec nepřišlo žádné
z renomovaných biochemických pracovišť,
nýbrž pracoviště geofyzikální laboratoře
washingtonského Carnegie Institutu (21, 22).
Podle tamního vědeckého týmu geochemický
scénář chirální separace aminokyselin mohl
probíhat "zcela prostě" na základě
jejich selektivní adsorpce na povrchu běžného
minerálu kalcitu (CaCO3), s následnou
kondenzací a polymerizací separovaných
L-enanciomerů na homochirální polypeptidy.
Pokud jde o prebiotickou
syntézu dlouhých řetězců aminokyselin či
nukleotidů, ta je v homogenním vodném
prostředí obtížná, ne-li přímo nemožná.
K vytvoření dostatečně dlouhého oligomeru
takovýchto látek musí být k dispozici
vhodný materiál s irreverzibilní adsorpční
schopností (afinitou), zvyšující se úměrně
s narůstající délkou oligomeru; takovou
jakou například vykazují vůči kyselině
glutamové minerály hydroxyapatit či illit
(23). Tyto a další vápenaté minerály se
vůbec stále častěji objevují v rozmanitých
úvahách, teoriích a hypotézách,
zabývajících se otázkami obecné syntézy
prebiotických molekul v rámci chemické
evoluce a původu života na Zemi. Kupříkladu
kalcit - za přítomnosti některých
anorganických oxidů, zejména křemíku
a hliníku - může nejen katalyzovat
prebiotickou syntézu purinových
a pyrimidinových derivátů z formamidu, ale
zároveň i vykazovat specifickou selektivitu
pro jejich distribuci (24). Účast zcela
"obyčejných" vápenatých
a zinečnatých iontů na abiotické syntéze
alfa-aminokyselinových komplexů valinátu
a isovalinátu zase poukazuje na jejich možnou
roli při formování organicko-geochemické
diverzity na Zemi před objevením se života
(25). A navíc, je tu i skupina tzv. vápník
chelatizujících cukrů, mezi něž se řadí
ribóza, což znamená, že od vápníku jako
takového se mohl začít odvíjet i tzv.
"ribózový svět", coby potenciální
předchůdce světa RNA (26).
Jakkoliv se polymerizace
biologicky aktivních sloučenin na
"obyčejném kamení" může na první
pohled jevit zcela fantaskní - je přece
zásadně možná. Apatit (kalcium fosfát) je
sice ve vodě nerozpustný, což zdánlivě
vylučuje jeho přímou účast na prebiotické
evoluci, ale tento problém mohla příroda
obejít zapojením vulkanické činnosti
a elektrických výbojů do procesu tvorby
polyfosfátů ve vodě rozpustných (27, 28).
Podle jiného názoru však mohlo být vše
ještě jednodušší. Organické molekuly,
z nichž se formují živé systémy,
a protobuňky prokaryotického
a eukaryotického typu, mohly mít svůj
simultánní původ v procesech,
odehrávajících se na apatitové matrici a na
minerálech s apatitem krystalizujícími.
Principiální popsatelnost mechanismu přechodu
od krystalu minerálu přes organominerální
krystal k tekutému krystalu (protobuňce) by
zároveň mohla přinést odpověď na samu
nejzákladnější otázku biochemie
a molekulární biologie, týkající se původu
života na Zemi (29).
KOENZYM A
Podle jedné z hypotéz,
předpokládajících existenci RNA světa,
proces vazby aminokyselin na specifické
oligonukleotidy (tohoto základního kroku
překladu genetické informace), nemá svůj
původ v syntéze bílkovin, nýbrž v tvorbě
koenzymů uvnitř metabolického komplexu světa
RNA. V případě časné přítomnosti
koenzymů (respektive kofaktorů) vskutku odpadá
problém, proč je pro moderní formy RNA doposud
známo jen velmi omezené množství chemických
reakcí jimi katalyzovaných a proč je tedy
omezen i jejich vlastní katalytický
potenciál. Například koenzym A by mohl být
prostředníkem využití některých možností
chemismu síry, což mohlo přispět k výrazné
expanzi prebiotického, RNA řízeného
metabolismu (30). A základní krok vazby
aminokyselin na specifické oligonukleotidy by
tedy nepocházel ze syntézy bílkovin, nýbrž
z tvorby koenzymů metabolicky komplexního RNA
světa (31, 32, 33).
Účast koenzymu A v mnoha
enzymových reakcích v každém případě
naznačuje jeho velmi časnou spjatost
s vývojem pozemského života. Zvláště jeho
role při aktivaci aminokyselin a hydroxykyselin
pro biosyntézu některých peptidových
antibiotik poukazuje na možnost, že
"thioesterový svět" mohl být
předchůdcem světa RNA. Složky koenzymu
A (beta-alanin, pantoyl lakton a cysteamin)
jsou totiž pravděpodobně sloučeninami
prebiotické povahy. Prebiotická syntéza
pantetheinu (2-pantothenylaminoethanethiolu), tj.
prekurzoru koenzymu A, může z uvedených
sloučenin probíhat při teplotách kolem 40 st.
C s výtěžností několika procent.
Příslušné komponenty mají neobyčejně
vysokou rozpustnost ve vodě a mohly se proto
v koncentrovaném množství vyskytovat
jmenovitě v místech s intenzivním odparem,
tj. v pobřežních vodách a lagunách. Podle
těchto indicií pantethein a koenzym A hrály
důležitou roli již v nejčasnějších
metabolických systémech (34, 35, 36).
Koenzym A a enzymově
vázaný fosfopantethein účinkují jako nosiče
acylů a jako karbonylové aktivační skupiny
jak pro Claisenovy reakce, tak pro reakce
dávající vznik amidům, esterům
a thioesterům v buňce. Klíčové je jejich
postavení v biosyntéze a štěpení mastných
kyselin a v biosyntéze polyketidů
a neribosomálních peptidů. U baktérií
probíhá vlastní biosyntéza koenzymu A
v devíti krocích. Vše začíná
dekarboxylací aspartátu na beta-alanin.
Kyselina pantoová se vytvoří hydroxymethylací
a následnou redukcí alfa-ketoisovalerátu.
Tyto meziprodukty spolu kondenzují za vzniku
kyseliny pantothenové. Její fosforylací
a následnou kondenzací s cysteinem vzniká po
dekarboxylaci 4'-fosfopantethein. Jeho adenylací
a fosforylací se biosyntéza koenzymu
A završí (37). Vnitrobuněčnou fyziologickou
koncentraci koenzymu A přitom klíčovým
způsobem reguluje pantothenát kináza, jež
katalyzuje fosforylaci kyseliny pantothenové na
fosfopantothenát (38, 39). Přirozenou schopnost
biosyntézy kyseliny pantothenové mají také
kvasinky (Saccharomyces cerevisiae), jimž za
zdroj beta-alaninu slouží metabolickou dráhou
sperminu získávaný methionin (40).
PANTOTHENÁT
Jak bylo uvedeno, koenzym A je
biochemicky úzce spjatý s kyselinou
pantothenovou. Tato kyselina (někdy též
označovaná jako vitamín B-5) je esenciální
látkou nejen pro člověka, ale pro všechny
savce, stejně jako opeřence a ryby - ač za
svůj název paradoxně vděčí řeckému slovu
"pantothen" (=všude[přítomná]).
V metabolismu živočichů má (ať již přímo
či jako součást koenzymu A) zcela klíčový,
téměř univerzální význam. Účastní se
metabolismu sacharidů, tuků a bílkovin,
podílí se na všech reakcích výstavby
i odbourávání buněk a tkání. Je
potřebná pro syntézu sterolů, porfyrinu,
fosfolipidů; zasahuje i do imunitních procesů
(41). Příznaky její deficience se různí,
a to jak mezidruhově, tak i vnitrodruhově. Za
typické se považují retardace růstu,
anorexie, kožní změny (včetně změn vlasů,
resp. srsti a peří), nezvyklá lokomotorika,
gastrointestinální problémy, snížení
imunity, narušení funkce nadledvin, změny
metabolismu tuků a cukrů, poruchy
v rozmnožování. V případě nedostatku
koenzymu A jsou změny jeho homeostázy patrné
mj. při hladovění, diabetu, alkoholismu,
Reyově syndromu, deficienci vitamínu B-12
a při výskytu některých tumorů; prokázán
je též vliv hormonů (glukokortikoidy,
inzulín, glukagon...) a také některých
léků (42).
Živočichové přijímají
kyselinu pantothenovou v rozličném množství
v podstatě s jakoukoliv potravou, a to
převážně ve formě koenzymu A. Po jeho
resorbci v gastrointestinálním traktu
dochází k uvolnění kyseliny pantothenové
a následně - ve vazbě na specifické
bílkoviny - k jejímu transportu krví do
tkání. Nejsou známy žádné orgány, kde by
se kyselina pantothenová ukládala do zásoby,
organismus jako celek je ale schopen v sobě
kyselinu pantothenovou velice účinně zadržet.
Její relativně vysoké koncentrace - zjevně
z fyziologických důvodů - se nacházejí
v srdci, nadledvinkách, játrech a ledvinách.
K vylučování dochází stolicí i močí
(41, 43).
Výživová potřeba kyseliny
pantothenové je značně (nejen věkově)
individuální. Věrohodná a citlivá kritéria
pro určení příslušného výživového stavu
nejsou k dispozici (44). Vzhledem ke
zmíněnému všudepřítomnému výskytu je
totiž obtížné navodit u člověka stav její
deficience (jakkoliv je pantothenát potřebný
k syntéze koenzymu A, jeho tkáňové hladiny
nedostatek pantothenátu kupodivu nepostihuje).
Navíc, má se za to, že ani případná
deficience kyseliny pantothenové není u lidí
spjata s žádnou konkrétní nemocí, nýbrž
toliko s již uvedenými příznaky, respektive
s všeobecným klinickým obrazem, jenž vede
lékaře ke konstatování, že "člověku
prostě něco chybí" (42). Biokomplexita,
kterou kyselina pantothenová, resp. koenzym A,
ve fungování živého organismu postihuje, je
natolik ohromující, že je krajně obtížné
i jen určit, co je vlastně v daném
konkrétním případě příčinou a co
následkem, tj. co je čím metabolicky
ovlivnitelné (42). Nicméně, je nanejvýš
pravděpodobné, že existují jedinci, jejichž
optimální potřeba kyseliny pantothenové bude
až několikanásobně vyšší než denní
doporučená dávka, stanovená na 6 mg (41).
Takováto dávka má z medicínského pohledu
význam ponejvíce statisticky-orientační
a její mechanická aplikace na konkrétního
jedince, resp. pacienta, by se (pokud vůbec)
měla dít jen s krajní obezřetností.
Vedle přirozených zdrojů
kyseliny pantothenové ve výživě existuje pro
člověka možnost jejího příjmu v různých
lékových, multivitaminových a potravinových
preparátech. Biologicky aktivní jsou kromě
kyseliny pantothenové i její redukovaná,
alkoholová forma, tj. pantothenol (D-panthenol,
dexpanthenol), dále pantethin, tj.
bis(2-pantothenylaminoethyl)disulfid, a kalcium
pantothenát, používaný zvláště
v potravinářství k vitaminizaci výrobků
cereálních snídaní, nápojů, dietetických
a dětských potravin (41). Farmakoterapeutické
využití kyseliny pantothenové v humánní
medicíně se tradičně pojí s dexpanthenolem
a jeho aplikací při zánětlivých
onemocněních v otorhinolaryngologii
a dermatologii (včetně léčebné kosmetiky),
případně v gastroenterologii. Práce
zmiňující jiné biomedicínské aplikace
kyseliny pantothenové jsou v odborné
literatuře spíše vzácností.
Je to s podivem; vždyť
ačkoliv je znám příznivý účinek
pantothenátu, resp. dexpanthenolu, na hojení
spálenin a ran obecně (45), neexistuje
kupříkladu žádná samostatná práce
o možném preventivním účinku orálního
podávání těchto látek proti dermatologicky
nežádoucím účinkům slunečnímu záření.
Jen pár zmínek existuje o preventivním či
ochranném účinku při terapeutickém užití
záření gama z kobaltového zdroje (46, 47).
Obdobně osamocený je i doklad o prevenci
ototoxických účinků léčby cisplatinem (48)
či kazuistika z brazilského Institutu
orthomolekulární medicíny, kde k léčbě
melanomu s plicními metastázami použili
originálního, perorálně a intravenózně
podávaného "nutričního koktejlu",
ve kterém spolu s dalšími minerály,
antioxidanty, vitamíny a substancemi byly
kalcium a kyselina pantothenová (49).
Z druhého konce zeměkoule,
z Ústřední nemocnice v Hong Kongu,
přichází zase hypotéza, že deficience
kyseliny pantothenové je v lidském těle
odpovědná jak za patogenezi akné (50)
/hormonální faktory jsou tu považovány za
sekundární, ve vazbě na primární působení
pantothenátu/, tak za nepříliš úspěšný
boj proti nadváze (51), resp. přímo za
patogenezi obezity jako takové (52) /klasicky
taktéž pojímané a nahlížené převážně
hormonálně (viz leptin etc.)/. V článku
nazvaném: "A stone that kills two birds:
Pantothenic acid in the treatment of acne
vulgaris a obesity"(52) se mj. zmiňuje,
že ačkoliv je kyselina pantothenová
vitamínem, jenž se v klinické praxi nedává
do souvislosti s žádným syndromem jí
odpovídající deficience, překvapivě vysoké
dávky jsou prokazatelně potřebné
k překonání stavů jejího relativního
nedostatku při léčbě obezity i akné.
(Poznámka: česky bychom asi v názvu této
práce použili obratu "dvě mouchy jednou
ranou", nicméně téma "kámen"
si v souvislosti s pantothenátem, resp.
dexpanthenolem, a kalciem - z důvodů
uvedených dále - pro jistotu dobře
zapamatujme.)
POVÍDÁNÍ O KOČIČCE (A
JEJÍCH KAMENECH)
Jedním z multivitaminových
preparátů, v nichž je dexpanthenol
přítomen, je Lipovitan(R). Tento tradiční
výrobek firmy Léčiva je indikován
k podpůrné léčbě u všech typů jaterního
poškození, u stavů podvýživy a nedostatku
vitaminů obsažených v přípravku a u nemoci
z ozáření. Za časů, kdy býval Lipovitan
nedostatkovým zbožím, navíc dostupným
obvykle jen na recept, těšil se velké oblibě
u lidu obecného, jmenovitě u pravidelných
návštěvníků pivnic, vináren a barů, pro
něž představoval dobrou prevenci a léčbu
intoxikace alkoholem, kocoviny a potenciální
cirhózy jater. To je koneckonců vědecky
zdůvodnitelné. Kuriózní se naproti tomu
může odborné veřejnosti jevit laická
aplikace Lipovitanu při urologických
potížích domácích koček. Pravidelné
podávání 1/2 dražé Lipovitanu denně má
totiž být údajně postačujícím prostředkem
nejen k léčbě bolestivých stavů, spjatých
s urolithiázou, ale i prostředkem prevence,
tj. předcházení tvorbě ledvinových kaménků
(53).
Není vcelku divu, že
v reakci na tuto metodu "lipovitanové
léčby", zveřejněnou v populárním
magazínu, přichází ze strany
odborníka-lékaře argumentace (53), že se
jedná zjevně o vědecký nesmysl. Lipovitan
dražé je přece (doslovně citováno)
"směs vitamínů a dalších komponentů,
které se podávají jako doplněk léčby
nemocných s porušenou funkcí jater. Lipovitan
napomáhá obnovení jaterních funkcí
v organismu a zmírňuje následky poškození
jaterní tkáně, vyvolané různými
příčinami. Z uvedeného vyplývá, že
Lipovitan dražé pro léčbu bolestivých stavů
spojených s častým močením je neúčinný
a nevhodný. Rovněž rozřezáním dražé na
drobné kousky se jejich využití v organismu
podstatně snižuje. Z různých důvodů se
dražé musí polykat celé. Nejsem sice
veterinář [pokračuje dotyčný lékař], ale
po přečtení [diskutovaného] článku jsem
veden snahou, aby na základě doporučení
pisatelky nebyly kočičky zbytečně, ale
hlavně vzhledem k základnímu onemocnění
nesprávně léčeny. Onemocnění provázená
bolestivým močením (eventuálně
s příměsí krve) mají původ v jiném
orgánu, nikoliv v játrech (53)."
Vskutku, o možnostech léčby
a prevence ledvinových, resp. močových,
kaménků hepatoprotektivními multivitaminovými
preparáty typu Lipovitanu není v odborné
humánní ani veterinární biomedicínské
literatuře (domácí i zahraniční) ani vidu
ani slechu. (Dopátrat se maximálně lze
několika polozapomenutých prací, jejichž
tématem je diskuse prevence oxalátových
kamenů pyridoxinem (54) a otázka vzájemného
vztahu ledvin a kyseliny pantothenové (43, 55)
a jejího obecného terapeutického působení
(56).) Je tudíž zmíněná lidová metoda
"lipovitanové léčby a prevence"
kočiček vskutku pavědeckým, léčitelským
nesmyslem, či přinejlepším ničím víc než
náhodným artefaktem? Anebo snad přece jen by
byla možná i jiná odpověď? Anebo ještě
jinak: když je cosi v zásadním rozporu
s vědeckým úsudkem, když něco - ač by
nemělo - kupodivu funguje - je chyba v tom, že
to funguje? Není snad možné, že by chyba byla
právě na druhé straně - v neochotě si
přiznat, že může být cosi špatně
s naším stavem poznání, s naším
racionalitě podřízeným rozumem?
U většiny koček, trpících
na dolní cesty močové, není sice
převažující příčinou urolithiáza (může
jít o např. o cystitidu anebo o příčinu
potíží nijak přesně určitelnou - ostatně
se i předpokládá, že k více jak
padesátiprocentnímu snížení počtu
opakujících se problémů koček s močovými
cestami by bylo postačujícím opatřením,
kdyby se jim zabezpečil výrazně vyšší
podíl vody (resp. tekutin) ve stravě (57, 60)),
nicméně i ony (stejně jako lidé - ale
i psi, králíci, norci a další drobní
domácí či chovní živočichové) problémy
s kameny a konkrementy močových cest
skutečně mají (58). Ač tedy nemusí jít
o příčinu převažující (63), urolithiáza
u koček se v každém případě uznává za
jednu z možných příčin nutkavého, resp.
bolestivého močení. Donedávna byl z hlediska
mineralogického rozboru kamenů močových cest
nejčastějším nálezem u koček struvit
(hexahydrát fosforečnanu hořečnatoamonného),
případně apatit (fosforečnan vápenatý) (58,
59). Po zavedení výroby kočičích potravin
s nízkým obsahem hořčíku a s pH v kyselé
oblasti se podařilo tvorbu struvitu výrazně
omezit. Přechod koček na tento typ diety se ale
ukázal být prostředkem značně dvojsečným.
Lapidárně řečeno: byl doslova na kočku.
Struvit sice opravdu pozbyl svého dominantního
postavení, jeho místo však zaujal kámen
jiný: kalcium oxalát (šťavelan vápenatý)
(60, 61, 62, 63).
Dnešní "typickou"
kočičí pacientkou s oxalátovou urolithiázou
je kočka středního až staršího věku,
s krátkou srstí, průměrné hmotnosti.
Rizikovými faktory pro ni jsou anti-struvitové
diety, konzumace konzerv jedné značky (navíc
bez jakéhokoliv zpestření jinými potravinami
či zbytky se stolu) a výhradní pobývání
kočky ve vnitřním, pokojovém prostředí
(64). Podle dalších prací mezi ohroženou
skupinu patří i vykastrovaní kocouři (což
je v souladu s výše uvedeným, neboť tito
jsou všeobecně zlenivělí a o nic jiného
než o jídlo a pohodlí domova se
nezajímají) a také rasa: mezi ohroženější
patří jmenovitě barmské, perské
a himalájské kočky (65). Má se za to, že
urolithiáza je tedy u koček záležitostí
vícefaktoriální, s jistým podílem
nutriční vnímavosti - spíše než dietetické
indukovatelnosti (60). Na rozdíl od struvitu
neexistují pro nefrolithy obsahující vápník
žádné protokoly k jejich rozpouštění -
a před případným veterinárním
chirurgickým zákrokem by měli majitelé koček
porovnat a zvážit jeho očekávané přínosy
s možnými riziky (66).
OXALOBACTER FORMIGENES
Na jedné z internetových
diskusních skupin (67), ve které si své
názory a zkušenosti s urologickou léčbou
svých miláčků vyměňují nejen majitelé
koček, ale i psů (v porovnání s kočičími
protějšky jsou psí problémy s oxalátovými
ledvinovými kameny ještě o poznání
větší), se vedle častých projevů
nespokojenosti s veterináři, nabízejícími
pro urologické potíže trpících psů
a psíků povšechná vysvětlení (dieta,
stres, geny...) a zavedená řešení
(antibiotika, operace, lithotripsie, prevence
změnou diety, zvláště snížení příjmu
oxalátu, vápníku, živočišných bílkovin,
vitamínu C), zmiňuje možnost enzymové
terapie, lépeřečeno prevence oxalátových
ledvinových kamenů, a to orálním
podáváním rekombinantních forem dvou enzymů,
v původní podobě přirozeně se
vyskytujících v běžné střevní bakterii
Oxalobacter formigenes. (Producent -
biotechnologická firma Ixion - tvrdí (68), že
vedle prevence ledvinových kamenů by se
aplikace těchto enzymů dala využít i
u dalších chorob, u nichž se vyskytují
poruchy oxalátového metabolismu /jmenovitě
střevní hyperoxalurie, oxalózy,
kardiomyopatie, cystická fibróza, Crohnova
choroba a možná i vulvodynie/.)
Oxalobacter formigenes - aneb
hezky česky "šťavelobakter
zmravenčující" - je anaerobní,
gram-negativní bakterie, která metabolickým
převodem exogenního oxalátu na formiát
a oxid uhličitý získává pro svou potřebu
zdroj uhlíku a energie (69). Bakterie se
běžně vyskytuje jednak v jezerních
sedimentech, jednak v zažívacím traktu
obratlovců, včetně člověka. Vůči svému
hostiteli vykazuje výrazně kladný symbiotický
vztah, neboť v jeho organismu reguluje
oxalátovou homeostázu, primárně tím, že
zamezuje oxalátu v jeho střevní absorpci (70).
V gramu stolice zdravého člověka může být
přítomno až 10 miliónů jedinců této
bakterie (71). Izolována a popsána byla
v roce 1985 (72) a její objevitelský tým
vyslovuje již v té době předpoklad, že pro
svou unikátní schopnost metabolizovat exogenní
oxalát může být její nedostatečná
přítomnost v zažívacím traktu hostitele
spoluodpovědná za hyperoxalurii (71). Toto
tušení záhy podpoří úspěšná purifikace
a charakterizace dvou enzymů, které
v metabolickém cyklu přeměny oxalátu na
formiát a oxid uhličitý Oxalobacterem
formigenes hrají klíčovou roli. Jedná se
o oxalyl-koenzym A dekarboxylázu, jež
katalyzuje vlastní thiamin PPi-závislou
dekarboxylaci oxalyl-koenzymu A na formiát
a na CO2 (73), a formyl-koenzym
A transferázu, jež katalyzuje přenos koenzymu
A z formyl-koenzymu A na oxalát (event. na
sukcinát) - čímž jej zaktivuje do
metabolizovatelné formy oxalyl-koenzymu
A a celý metabolický cyklus uzavře (74).
Ze spojení již známých
faktů, že - na straně jedné - tvorba
kalcium-oxalátových kamenů v močových
cestách je závislá na saturaci jak kalcia, tak
oxalátu (a že "zkrocení" jednoho či
obou těchto iontů u jedinců náchylných
k urolithiáze by tudíž mohlo být schůdnou
cestou k řešení jejich problémů), a - na
straně druhé - že obratlovci sami nedisponují
žádným z enzymů schopných odbourávání
oxalátu, pak je již pouhý krůček ke
genetickým experimentům. Záměr naklonování
a exprese genu oxalyl-koenzym A dekarboxylázy,
oxc (75, 76), a posléze i genu formyl-koenzym
A transferázy, frc (77), se zdá být jasný:
vytvořit nástroje genové terapie, jež by -
zavedením genu oxalát odbourávajícího enzymu
do lidských buněk - umožnila snížení
koncentrací oxalátu v moči a plasmě
u rizikových jedinců. Záměr to bezpochyby
hezký je - ovšem při jeho bližším
zkoumání si nelze odpustit otázku, proč něco
dělat jednoduše, když to jde složitě, že
--? A vůbec, není to celé nějak podivně
krkolomné? Není to jaksi proti přírodě?
Neměl by se hostitel bakterie Oxalobacter
formigenes raději postarat o její vlídné
přijetí, aby se u něj cítila jako doma
a měla vše potřebné pro své zdárné
fungování - ve prospěch svůj i svého
hostitele?
Již zmíněná firma Ixion
Biotechnologies, konkrétně její "Division
of Oxalate Research", zdá se, prozíravě
tuší všemožná úskalí genové terapie -
a svou vizi při společném výzkumu
s genetiky orientuje poněkud reálněji.
Oxalobacter formigenes je mlsný, zhýčkaný
a náročný tvor - a třebaže je svým
způsobem všudepřítomný, je obtížné jeho
kulturu vypěstovat, izolovat a identifikovat,
tak aby se dala prokázat jeho role
v hyperoxalurii, kardiomyopatii, nefrolithiáze
či nespecifickém zánětu střev. Na skupině
ukrajinských dětí ve věku 0-12 let je proto
nejprve ověřen spolehlivý PCR test, jenž
poskytne data o přirozené střevní kolonizaci
bakterií Oxalobacter formigenes v této
věkové skupině. Přitom se prokáže, že
k této kolonizaci dochází u dětí až ve
věku, kdy začínají lézt a kdy se
dostávají do přímého styku s přirozeným
mikrobiálním prostředím (78).
Následuje zveřejnění
další práce, podle níž se při rozboru
stolice skupiny 43 dětských pacientů
s cystickou fibrózou ve věku 3-9 let na
přítomnost Oxalobacter formigenes zjišťuje,
že se mezi nimi nachází jeden jediný pacient,
který má normální úroveň kolonizace tímto
anaerobem - a že je to ten samý pacient,
který byl bez antibiotikové terapie. Spolu
s dalšími šesti dětmi, které vykazují
alespoň nějakou úroveň kolonizace, má
i toto dítě normální úroveň oxalurie.
Naproti tomu, u více jak poloviny dětí bez
kolonizace je prokázána hyperoxalurie,
přičemž nejtěžší případy jsou
v nižší věkové skupině. Nepřítomnost
Oxalobacter formigenes ve střevním traktu
pacientů s cystickou fibrózou tak zřejmě
zapříčiňuje absorpci oxalátu, s následným
rizikem hyperoxalurie a komplikacemi, jako
nefrokalcinóza či urolithiáza (79).
Další provedené
epidemiologické studie u pacientů s vysokým
rizikem kalcium oxalátové urolithiázy (70, 80)
poukazují na přímou korelaci mezi počtem
opakujících se ledvinových kamenů
a chybějící kolonizací bakterií Oxalobacter
formigenes - opět v příčinné souvislosti
s profylaktickou terapií antibiotiky. Roli
této bakterie při hyperoxalurii u dětí
potvrzuje i další klinická studie (81).
Obnovení kolonizace je proto nanejvýš
žádoucí - snáze a lépe než formou genové
terapie například dodáním živé kultury či
uplatněním enzymové terapie. Podle názoru
jiného výzkumného týmu ale hypokalciurie jako
způsob prevence oxalátových kamenů u dětí
s cystickou fibrózou zůstává nadále ve hře
(82). A Oxalobacter formigenes navíc nemusí
být u člověka jedinou bakterií
s oxalátovým metabolismem - podobně si může
počínat v lidském těle fakultativní anaerob
Enterococcus faecalis (83).
KALCIUM OXALÁTOVÁ
LITHIÁZA
V obecné rovině platí, že
idiopatická tvorba oxalátových kamenů má
charakter multifaktoriální. Třebaže je
nepravděpodobné, že by existoval společný
jmenovatel, odpovědný za celé spektrum
choroby, ukazuje se, že abnormální průběh
oxalátového metabolismu je jedním
z důležitých faktorů při patogenezi tohoto
onemocnění. Ať již je příčina jakákoliv,
dvěma kritickými parametry vzniku oxalátových
kamenů jsou tvorba a retence krystalu oxalát
kalcium monohydrátu v renálních tubulech.
Přičemž je to právě oxalát, jenž podporuje
retenci těchto krystalů v urotheliu (84).
Tradičně se v případě kalcium oxalátových
kamenů doporučovalo omezení vápníku
v dietě, podle nových důkazů z výzkumu
metabolismu minerálních látek a elektrolytů
však tomu může být přesně opačně -
a pacienti by před restrikcí vápníku
v dietě měli být spíše zrazováni (85).
Celkový efekt kalciové deprivace na relativní
supersaturaci kalcium oxalátu je totiž
nepředvídatelný - a koncept dietní restrikce
vápníku má naopak potenciálně škodlivý
účinek v podobě lithogeneze, neboť dochází
ke zvýšení relativní supersaturace kalcium
oxalátu (86).
Vysoký příjem vápníku
dietou se naopak ukazuje být faktorem
snižujícím riziko symptomatických
ledvinových kamenů, zatímco kalcium ve formě
suplementů může být vskutku faktorem
rizikovým. Jelikož vápník v dietě snižuje
absorpci oxalátu, zjevně odlišné účinky,
vyvolané kalciem ve formě diety versus
suplementace, mohou být dány načasováním
jeho příjmu ve vztahu k množství
zkonzumovaného oxalátu. Nicméně, jiné látky
[např. pantothenát? - pozn. aut.] přítomné
v mléčných produktech (tohoto hlavního
zdroje vápníku ve výživě) by mohly být
tím, co je odpovědné za snížení rizika
tvorby oxalátových kamenů v souvislosti
s kalciem v dietě (87). Podle jiné práce
však i pravidelná suplementace kalciem
vykazuje pozitivní preventivní efekt vůči
tvorbě kalcium oxalátových kamenů (88).
V každém případě nízké hladiny vápníku
ve střevech vedou ke zvýšenému
vstřebávání oxalátu, hyperoxalurii
a oxalátovým kamenům. Dieta s nízkým
podílem vápníku a vysokým podílem oxalátu
(oxalát:kalcium >1 [mol/mol )] vede
k hyperoxalurii, přičemž hyperabsorpce
oxalátu přetrvává po několik týdnů
a zapříčiňuje vznik kalcium oxalátové
urolithiázy (89).
Obdobně i vliv oxalátu
v dietě na úroveň jeho exkrece močí býval
dle některých názorů podceněn - přičemž
míra jeho exkrece je opět závislá na
množství vápníku v dietě (90). Je v té
souvislosti ale s podivem, že potravinové
tabulky dosud neuvádějí spolehlivé údaje
o obsahu oxalátu v jednotlivých potravinách;
a výše zmíněné tvrzení není proto ve své
první části jednoznačně průkazné. Nikoliv
totiž množství oxalátu přijatého potravou,
nýbrž jiné faktory mají rozhodující vliv na
množství oxalátu vylučovaného močí (91).
Omezení příjmu oxalátu, zejména u lidí
s hyperoxalurií, je třeba mít na paměti, ale
co je podstatné, že bez rozmyslu prováděná
restrikce vápníku představuje nebezpečí
zrychlené tvorby kamenů a narušené kosterní
integrity. Podle dosavadních poznatků je
vhodná vyvážená dieta, s dostatkem ovoce
a zeleniny (92), které v organismu příznivě
působí na homeostázu vápníku a brání jeho
ztrátám močí (93).
Ani v případě kalciové
(resp. kalcium oxalátové) nefrolithiázy, kde
řada studií prokazuje, že změny v regulaci
tvorby kalcitriolu (vitaminu D-3) a ve střevní
absorpci vápníku jsou tím, co prvotně
zapříčiňuje idiopatickou hyperkalciurii,
nebyla dieta s nízkým obsahem vápníku -
zdající se být pro pacienty nejpřímější
strategií léčby - koneckonců nikdy přijata
za účinné opatření. Naopak, dieta
s chronickou restrikcí vápníku vedla
u mnohých pacientů ke zvýšené konzumaci
živočišných bílkovin ve formě červeného
masa, což - v konečném efektu - u nich
zapříčiňovalo další ztráty vápníku
močí (96). Podobně tam, kde pacienti se
střevní hyperoxalurií dostávali vápník ve
formě doplňků, poklesla jejich exkrece
oxalátů na normální úroveň; avšak poté,
co si sami své dávky vápníku snížili,
objevily se u nich opět ledvinové kameny,
spolu s hyperoxalurií (97). (V souvislosti
s tím stojí za připomenutí, že ani pro
rutinní restrikci vitaminu C, u něhož bylo
svého času podezření na etiopatogenezi
oxalátových kamenů, neexistuje zjevně
žádné důvodné opodstatnění (98, 99).)
OSTEOPORÓZA
Zjištění, že suplementace
vápníkem - ať již samotným, případně
podávaným spolu s kalcitriolem - riziko
kalcium oxalátové lithiázy nezvyšuje (100),
je velice důležité nejen z pohledu urologie,
ale i ortopedie, neurologie a gerontologie.
Neboť nedostatečný příjem vápníku -
a kupodivu (oproti vžitému tvrzení
a povědomí o jeho přirozeně pohotové
zásobě) i nedostatečná saturace organismu
vitaminem D - je vůbec tím nejtypičtějším
rysem soudobé nutriční deficience obyvatel
průmyslově vyspělých zemí (93) a jako
takové je obé spoluodpovědné (vedle např.
nedostatku pohybové a vůbec tělesné
aktivity) za hrozivý nárůst osteoporózy,
z níž se stává jedna z nejzávažnějších
civilizačních chorob 21. století.
Podle některých odhadů lze
v nadcházejících padesáti letech očekávat
u populace jak ztrojnásobení počtu zlomenin
kostí, tak sociálně-ekonomických nákladů
jejich následné léčby. Mezi 50 až 75%
mladistvých, a dále žen po menopauze
a starých lidí, nekonzumuje dnes dostatek
vápníku - a vytváří tak v populaci vysoce
riziková uskupení. Adekvátní denní příjem
vápníku je přitom jedním
z nejdůležitějších faktorů jak primární
(nabytí kostního kapitálu u mladistvých),
tak i sekundární (snížení úbytku kostní
hmoty ve vyšším věku) prevence osteoporózy.
Biologická dostupnost vápníku z mléka
a mléčných výrobků, reprezentujících
v současnosti přes 2/3 jeho zdrojů
v konzumované potravě, není sice (v
porovnání s jeho dostupností ve formě
anorganických či organických solí) vyšší
než 35-40%, na straně druhé se při střevní
absorpci uchovává díky organickým ligandům
(101). Menším zdrojem vápníku může být
některá zelená listová zelenina, luštěniny
a cereálie. Fytáty v cereáliích a oxaláty
ve špenátu však biologickou dostupnost
vápníku snižují. Vápníkem obohacované
potraviny a kalciové suplementy jsou sice také
přínosné, jejich aplikace však nemůže
napravit celkově špatný charakter
"nízkovápenné" diety u moderní
civilizace. Náhrada mléka nealkoholickými
nápoji a převažující stravování mimo
rodinné prostředí vytvářejí překážky,
jež v případě vápníku brání možnosti
zajistit jeho odpovídající dietní saturaci
(102).
Výsledným efektem cílené
konzumace (a následné absorpce) vápníku by
měla být jeho retence v kostech; tuto retenci
vápníku podporuje jednak efekt jeho konzumace
s jídlem, jednak jeho simultánní absorpce
spolu s fosforem (což je zaručeno právě
v mléce a mléčných produktech); naopak
retenci vápníku snižuje nadměrný příjem
bílkovin, sodíku a síranů (101). Pokud je
však zaručen vskutku adekvátní příjem
vápníku v potravě, nejsou ani diety bohaté
na bílkoviny pro kosti nijak škodlivé (93).
Jistá předběžná opatrnost je však namístě
v zájmu udržení příznivého poměru mezi
živočišnými a rostlinnými bílkovinami ve
výživě. Imbalance mezi acidickými
a bazickými prekurozory (ty prvé převažují
v živočišné, ty druhé v rostlinné
stravě) může mít (v důsledku chronické
acidické zátěže, způsobené převahou
živočišných bílkovin) nežádoucí efekt na
kosti, jmenovitě ve zvýšení rizika jejich
zlomenin (103).
Kosti ke svému zdárnému
vývoji a dobrému fungování po ukončení
růstu pochopitelně potřebují nejen vápník,
nýbrž celé spektrum nutričních látek. Vedle
bílkovin, vápníku, fosforu, fluoridů,
hořčíku a vitaminu D mezi ty
nejdůležitější (ve smyslu výskytu kostních
abnormalit, způsobených jejich nedostatkem)
patří komponenty, resp. kofaktory enzymových
systémů: zinek, mangan, měď a vitaminy C a
K (93, 94, 95). Komplexita vzájemných
interakcí, závislosti a spolupůsobení všech
těchto látek je takového rozsahu, že
výsledky zkoumání příspěvku jedné z nich
- či jejich skupiny - může někdy přinášet
kontroverzní anebo nekonzistentní zjištění
(95). Snad i proto není doposud jasné, zda se
nutričně-terapeutické přístupy
k osteoporóze ukáží být schůdnými.
Některé in-vitro pokusy a studie na
laboratorních zvířatech s extrakty
z různých druhů zeleniny, zejména
cibulových, jež vykazují inhibici procesu
kostní resorpce, však vzbuzují jistou naději
(93).
Překvapivě dobrým
doplňkovým zdrojem vápníku (při uvědomění
si, že nová doporučení, uvádějící
příjem až 1500 mg Ca/den, mohou být pro
mnohé jedince přirozenou cestou jen obtížně
dosažitelné) by mohly také být na vápník
bohaté minerální vody. Vápník ve formě
suplementů totiž předpokládá jistou dávku
odpovědnosti a disciplinovanosti ze strany
pacientů - a přináší jim dodatečné
výdaje. Systematický přehled a meta-analýza
prací, zabývajících se biologickou
dostupností vápníku z minerálních vod,
prokazuje, že ze srovnání s mléčnými
výrobky vychází tato dostupnost stejně
dobře, ne-li ještě o něco lépe, a že by
minerální vody bohaté na vápník mohly
vskutku být jeho slibným alternativním zdrojem
(104). Minerální vody s dostatečným obsahem
a příhodným poměrem vápníku a hořčíku
lze navíc stále považovat i za možný
léčebný a preventivní - respektive ochranný
- prostředek při kalcium oxalátových
ledvinových kamenech (105).
PARADOXY KALCIOVÉ
DEFICIENCE
Nejstarší doklad
o ledvinových kamenech pochází z nálezu
více jak 7000 let staré egyptské mumie (106).
Hlouběji do historie již stěží kdy v tomto
případě nahlédneme. Nicméně - i při
vědomí možnosti převážení historické
spekulace, kdy vlastně lidé začali na
ledvinové kameny trpět - nelze pominout
paradoxní fakt, že z pohledu antropologie
vápník (tento prvek s jmenovitě výrazným
potenciálem kalcium oxalátové prevence) lidé
konzumovali v míře hojné až do doby nástupu
zemědělské revoluce, tj. do doby zrodu první
zemědělské společnosti před nějakými 10000
lety. Představy, že lidé doby kamenné jedli
ponejvíce mamuty, jsou samozřejmě zcestné -
pozoruhodným paradoxem ale je, že problém
nedostatečného příjmu vápníku v dietě se
rodí souběžně, resp. následně s objevením
se jeho nejbohatšího zdroje, tj. mléka od
zdomácnělých či polodomácích býložravců
(106, 107).
Jak kultura, tak móda mají
vliv na to, co jíme: na množství tuků, cukrů
a bílkovin v naší běžné dietě. Dnes je
v průmyslově vyspělých zemích u dětí
patrný trend ke snižování podílu bílkovin
a zvyšování podílu cukrů a tuků. To,
spolu s problémem deficience minerálů,
stopových prvků a vitamínů, za kterým
častěji než vliv kultury stojí tzv.
"idiosynkretické" stravovací návyky,
může negativně působit na kostní hmotu
a zvyšovat riziko zlomenin (109). Vzhledem
k tomu, že náš současný průměrný denní
příjem vápníku je jen "ubohou"
jednou čtvrtinou až třetinou množství, na
které byla nastavena naše evoluční adaptace
(a za předpokladu, že jsme geneticky
identičtí s Homo sapiens pozdní doby
kamenné), je dost dobře možné, že
konzumujeme potravu s takovým kalciovým
deficitem, s nímž náš organismus svými
kompenzačními fyziologickými mechanismy bojuje
celoživotně - více či méně úspěšně.
Základní proces kompenzace tu spočívá ve
zvýšené aktivitě příštítných tělísek,
což ovšem následně vede k jejich zbytnění,
vysoké hladině obíhajícího 1,25-dihydroxy
vitaminu D a vysokému obratu kostní hmoty.
Kapacitní možnosti této regulace, cíleně
zaměřené na nutné vyrovnání denních ztrát
vápníku, klesají s věkem - a úměrně tomu
s věkem jakoby roste potřeba vápníku pro
udržení kosterní integrity. Tělo tak
postupně ve zvyšující se míře
"cupuje" své kosti, aby si udrželo
u vápníku jeho stálý příjem (106, 107).
Celkový příjem vápníku by
měl u lidí nad 65 let činit 1300-1700 mg/den
pro zastavení ztrát kostní hmoty a snížení
rizika zlomenin - a příjem 2400 mg/den je pak
předpokladem nastavení aktivity
příštítných tělísek člověka na úroveň
časné dospělosti. Takováto úroveň denního
příjmu vápníku navíc minimalizuje expresi
i dalších civilizačních chorob, jmenovitě
rakoviny tlustého střeva, vysokého krevního
tlaku a obezity, které všechny - jakkoli
multifaktoriální - mají společný prvek
kalciové deficience (108). Poukazuje se rovněž
na vzájemnou spojitost a provázanost mezi
zvýšenou exkrecí vápníku, hypertenzí,
ledvinovými kameny a osteoporózou (110) a na
základě syntézy poznatků (111) a paralel
(112, 113) v rozvoji kardiovaskulárního
a chronického ledvinového onemocnění (u
dialyzovaných pacientů je oproti běžné
populaci přibližně 15-ti násobně vyšší
úmrtnost na kardiovaskulární choroby) se
formuje nové paradigma, podle něhož obě tato
onemocnění jsou projevem stejné základní
poruchy (112). (Nelze si v této souvislosti
odpustit připomínku, že jak u dialyzovaných
diabetiků, tak u pacientů po transplantaci
ledvin, kde jednu z hlavních komplikací
představuje hyperlipidemie, je velice účinnou
látkou s hypolipemickým účinkem pantethin,
tj. biologicky aktivní forma kyseliny
pantothenové (114, 115, 116, 117). A navíc,
že ledviny (stejně jako srdce) patří mezi
orgány s vysokou hladinou tohoto vitamínu.)
Výzkum posledních let
umožňuje jasněji nahlédnout do vztahů mezi
dietou a prevencí nejčastějších
chronických, resp. civilizačních chorob,
jimiž - jaksi paradoxně, přes dostatek potravy
a dostupnost a kvalitu zdravotní péče -
trpí národy s vyspělou ekonomikou (118). Ve
všech doporučeních se - vedle takových
záležitostí jako mononenasycené tuky,
vláknina, zelenina, ovoce, celozrnné cereálie,
mořské ryby... - objevuje jeden a týž
"obyčejný" prvek: vápník. Bez
nadsázky lze říci, že dnes - v čase
globalizace - deficience vápníku ve výživě
představuje zejména u starší populace
vskutku globální problém. Jeho chronický
nedostatek je patrný i u obyvatelstva zemí
Evropské unie - a s ním spojená osteoporóza
představuje pro Unii obrovský zdravotní
problém. Jen v roce 1995 se v ní na léčbu
zlomenin krčku stehenní kosti vynaložilo na 9
miliard eur. Prevence má mít celoživotní
charakter, přičemž za ideální se považuje
příjem vápníku v přirozené potravě:
v mléce a mléčných výrobcích, rybách
(např. nevykostěných sardinkách), některém
ovoci a zelenině. Nezbytné je současné
zajištění dostatečné saturace organismu -
jmenovitě ve stáří rovněž deficitním -
vitaminem D (119).
Zatímco vztah nedostatku
vápníku k osteoporóze se dostává do
širokého povědomí, méně se ví, že jeho
vyplavování z kostí, jež má při nedostatku
vápníku ve výživě bránit jeho poklesu
v krvi (a jež řídí parathormon (120)),
zapříčiňuje jeho nadměrné směrování do
měkkých tkání a mezibuněčných prostor.
Takovéto paradoxní mezibuněčné přetížení
vápníkem, vyvolané jeho nedostatkem ve
výživě, může být odpovědné za řadu
onemocnění, obvykle spojovaných s vyšším
věkem, respektive stárnutím - tj. za
hypertenzi, aterosklerózu, diabetes mellitus,
neurodegenerativní choroby, maligní nádory
a degenerativní postižení končetin (121).
Péče o jedince
s poškozeným a špatně fungujícím
pohybovým (muskuloskeletálním) aparátem
jmenovitě - a s chronickými či
degenerativními civilizačními chorobami
obecně - se přitom ve vyspělých zemích
stává obrovským byznysem. Jen obyvatelé USA
vydají za péči o svůj pohybový aparát
ročně přes 215 miliard dolarů. Vedle
klíčové role ortopedů zde své místo mají
praktičtí lékaři, neurochirurgové,
fyziatři, podiatři, fyzioterapeuti, jakož
i chiropraktici, akupunkturisté a naturopaté
(122). Jedna z hlavních příčin
muskuloskeletálních potíží je více než
nasnadě: nevhodný životní styl, daný
stupněm vývoje postindustriální civilizace -
zvláště pak vražedná kombinace nedostatku
pohybu s opulentním nadbytkem jídla a pití,
při současném chronickém nedostatku
některých esenciálních látek v potravě.
Díky převládající neoliberální
a neokonzervativní skepsi, hlasitě
proklamující, že měnit
sociálně-inženýrskými zásahy charakter
naší civilizace je nepřípustné, se tím ve
vyspělém světě ze zdravotní péče pomalu
ale jistě stává jakési novodobé kupčení
s odpustky za hříchy páchané na vlastním
těle. A tak jak se na zdravotní péči - onu
černou díru či můru financí - nabaluje
stále více peněz - a její směřování se
čím dál tím více řídí samopohybem, o to
méně pozornosti a času se věnuje otázkám
primárních příčin a prevence. Představa
medicíny coby všespasitelného vykupitele
lidské ignorance a arogance je však
v konečném důsledku zaručenou cestou do
pekel.
Samozřejmě, bylo by naivní
si myslet, že zaručení dostatečného příjmu
vápníku, spolu s dostatkem pohybu
a střídmosti v jídle a pití, sníží na
minimum chronické, degenerativní choroby
u příslušníků vyspělé postindustriální
civilizace. Nicméně právě míra výskytu
těchto chorob je sama o sobě nejlepším
dokladem tělesné, respektive fyziologické
degenerace, jež zvláště druh Homo megapolis
v míře neobvyklé postihuje. To, co bylo pro
člověka z vesnice nepředstavitelné, se
stává v moderním životě normální
a běžné. Je však normální totéž co
přirozené? Pokud svítí slunce, dostane se
lidem počátku 21. století od lékařů vskutku
kuriózního varování: pozor, chraňte se před
sluncem! (Na jeho konci možná bude varování
ještě hrozivější: Občané, pozor! Dnes se
očekává hezké, slunečné počasí - a proto
raději ve vlastním zájmu ven vůbec
nevycházejte!!!) "Sunlight
"D"ilemma: Risk of skin cancer or bone
disease and muscle weakness" [Sluneční
"D"ilema: riziko rakoviny kůže anebo
choroby kostí a ochablých svalů], tak zní
poznámka (123) v úvodu prvního čísla
časopisu Lancet roku 2001. Vyhýbání se slunci
se sice stává normou, z hlediska organismu
však nikoliv normalitou. Chyba zjevně není ani
ve slunci, ani v naší kůži - nýbrž někde
jinde.
Kandidátem na deficitní
faktor, jenž (vedle zcela zřejmé osteoporózy
a osteomalácie) modifikuje riziko zdánlivě
nesourodé skupiny nemocí, by mohl také být
vitamin D. Některé epidemiologické studie, in
vitro pokusy a experimenty na zvířatech
dokládají jeho spojitost s roztroušenou
sklerózou, některými nádory (karcinom
prostaty, prsu, tlustého střeva
a konečníku), diabetem a schizofrenií.
V případě zmíněných nádorů tlustého
střeva a konečníku se zdá být toto
zjištění v souladu s jinými studiemi, jež
poukazují na fakt, že preventivní efekt
samotného vápníku na snížení rizika
výskytu těchto nádorů je statisticky
nevýznamné (129). V případě rakoviny prsu,
zdá se, lepší metodologie, založená na
současném sledování vápníku a vitamínu D,
vede k jasnějším závěrům. Nežádoucí,
riziko rakoviny zvyšující změny v prsní
žláze a několika dalších orgánech,
spojované s dietou s vysokým obsahem tuku
a nízkým příjmem vápníku a vitaminu D,
lze zvrátit zvýšeným příjmem vápníku
a vitamínu D, a to dokonce při zachování
vysokého množství tuku v dietě (131).
Nedostatečný příjem
vápníku v dietě a insuficience vitaminu D,
představující preklinickou fázi jeho
deficience, je charakteristickým nálezem
u starší populace. Svou roli tu hraje zejména
špatná výživa, v případě vitaminu D
navíc i pokles jeho renální hydroxylace,
omezení pohybu na slunci a celkový pokles
syntézy vitaminu D v pokožce (119). Podle
jedné z aktuálních hypotéz se ale již
nízké prenatální a perinatální hladiny
vitaminu D otiskují do funkčních
charakteristik rozmanitých tkání lidského
těla a předurčují u takto postiženého
jedince vyšší rizika, že se u něj
v dospělosti projeví rozmanité zdravotní
potíže (124). Zároveň neonatální medicína
zjišťuje, že výživa extrémně
nedonošených novorozenců, s opožděným
nitroděložním růstem, si zřejmě žádá
mnohem vyšší hodnoty suplementace vápníkem
a fosforem, než se zatím doporučuje (v
případě japonské nedonošené holčičky
o váze 290 gramů to například bylo více
než 500 mg vápníku a fosforu na kg a den
(125)).
ŽIVOT SE ŘÍDÍ VÁPNÍKEM
Nedonošené děti jako takové
mohou mít přirozenou fyziologickou potřebu
vápníku (a fosforu) zvýšenou v souvislosti
s (poly)traumatem, vyplývajícím z jejich
předčasného příchodu na svět. Jmenovitě
v případě vápníku totiž nejde zdaleka jen
o výživu kostí (v rámci růstu a vývoje
daného jedince), nýbrž i o klíčovou
fyziologickou signální roli jeho iontů při
regulaci a zprostředkování širokého spektra
vitálních procesů, jež se odehrávají
uvnitř jednotlivých buněk i mezi nimi
navzájem (126, 127, 128). Vitální funkce
organismu závisejí na udržení minimální
odchylky (+/- <2%) v koncentraci vápníku
vně buněk (což zabezpečují orgány jako
příštítná tělíska, ledviny, kalcitonin
produkující C-buňky či střeva) a vůbec na
důmyslném systému kalciové homeostázy (jíž
se přitom bezprostředně účastní jen 1%
z celkového množství vápníku obsaženého
v lidském těle) (130, 132). Delší než
fyziologicky potřebné zvýšení hladiny
vápníku může být pro buňky toxické
a vést k jejich odumírání. Mechanismus
tohoto odumírání je evolučně zakonzervovaný
a spočívá mj. v regulaci na vápníku
závislých enzymů: transglutamináz, různých
proteáz, fosforyláz a kináz (133-137). Pokud
jde o neletální účinek zvýšené hladiny
vápníku, ty mohou mít za následek rozmanité
patologické stavy, jako jsou hypertenze,
ateroskleróza, maligní hyperthermie, svalové
dystrofie, ale také afektivní poruchy (138,
140, 141).
Vápník rovněž reguluje
procesy angiogeneze, jež jsou spolurozhodující
pro invazivní rozvoj nádorového bujení (139),
uplatňuje se v mozkových funkcích (paměť
a stárnutí) (142) a iniciuje a reguluje
mechanismus autodestrukce neuronů a vůbec
reakci centrální nervové soustavy na její
poškození (143). Vápník, resp. jeho ionty, se
podle všeho v organismu uplatňují způsobem,
jenž připomíná hormonální účinek
nesrovnatelně složitějších látek (130)
a vápníkem zprostředkovávané funkční
propojení buněk v rozličných tkáních
a orgánech může být důležitým, ne-li
přímo univerzálním, mechanismem řízení,
kontroly a synchronizace fyziologických
odpovědí organismu na přicházející podněty
(145, 146). Vnitrobuněčné energetické
signály v kombinaci s množstvím vápníku
v dietě možná představují jakousi
"mléčnou dráhu", jež vede
k fyziologické kontrole obezity a hypefágie
(144).
Paradoxně - jak již bylo
dříve zmíněno - za patologickými stavy, jež
charakterizuje hyperkalcémie, stojí často
hypokalcémie. Ta se mj. běžně vyskytuje
u kriticky nemocných pacientů se septickým
syndromem, stejně jako u těch, kteří jsou
hospitalizováni na jednotkách intenzivní
péče z důvodů jiných než sepse (interní,
chirurgické, traumatologické,
neurochirurgické, popáleninové, respirační
a koronární příhody). Četnost výskytu
hypokalcémie (ionizované [Ca]<1,16 mmol/L)
u těchto pacientů koreluje jak se stupněm
závažnosti jejich zdravotního stavu (akutního
i chronického), tak s mortalitou, avšak
s žádnou chorobou jmenovitě.
Několikanásobné přetížení volným
vápníkem, zjištěné uvnitř buněk myokardu
pokusných zvířat, kupříkladu v souvislosti
s popáleninovým traumatem, či přímo
s tepelným šokem, koreluje s inhibicí
schopnosti srdeční kontrakce (149, 150). To,
zda hypokalcémie u kriticky nemocných
pacientů ale přímo ovlivňuje jejich
přežití, zůstává dosud nejasné (147).
Kontroverze ovšem panuje
i kolem smyslu prvoliniové terapie hypertenze
léky na bázi inhibitorů vápníku. Na
výročním setkání "American Society of
Hypertension" v roce 2001 zazněly dokonce
názory, že tyto léky tím, že nedělají nic
jiného než snižují krevní tlak, vedou
v konečném důsledku ke zvýšení rizika
srdečního selhání a infarktu myokardu až
o 25% (148). Jinými slovy: paradox
hyperkalcémie versus hypokalcémie se možná
dotýká srdce natolik komplexním způsobem, že
na něj jednoduchá farmakologická odpověď
prostě neexistuje. Na jedné straně je tu
zjištění, že nedostatečný příjem
vápníku (v kombinaci s nízkým příjmem
draslíku) v potravě, kde tyto dva prvky
koexistují spolu s dalšími esenciálními
živinami, je rizikovým faktorem hypertenze
(152, 153), resp. kardiovaskulárního
onemocnění (151), na straně druhé je zde
fakt, že při patogenezi kardiovaskulárního
onemocnění náleží vápníku vskutku
centrální role (157) a že při ateroskleróze
dochází ke kalcifikaci věnčitých tepen
(154). Ano - jak jinak než paradoxně -
ukládání vápníku do věnčitých tepen je
vskutku vynikajícím rozpoznávacím znakem
aterosklerózy, kupodivu ale není ani citlivým
indikátorem aktivity onemocnění, ani
prediktorem zužování profilu cévního
řečiště. Navíc, většina údajů nehovoří
ve prospěch konceptu, že by kalcifikace plátů
měla souviset s jejich nestabilitou,
a biofyzikální modely nepředpovídají, že
by vápník byl nějak odpovědný za zvýšenou
náchylnost jejich ruptury (154).
Nicméně, neinvazivní
tomografické sledování množství vápníku ve
věnčitých tepnách u diabetiků, kteří
trpí zvýšeným rizikem jejich onemocnění, se
pokládá za možný vhodný indikátor progrese
onemocnění a účinnosti intervenčních
zásahů (155). Obraz zvýšené kalcifikace
různých tkání, zejména ledvin a arterií,
je ale dobře známý i u osteoporózy, zejména
ve stáří. Zdánlivě v naprostém souladu
s tím je zjištění, že neobvykle častou
příčinou úmrtí žen s osteoporózou jsou
právě cévní choroby, a nikoliv komplikace
související se zlomeninami kostí či jinými
skeletálními problémy. Skutečnou souvislost
a odpovědnost by tedy bylo možné vidět
v chronické (nutriční) hypokalcémii na
straně jedné - a z ní plynoucí chronické
hyperkalcémii anebo hyparkalciurii na straně
druhé. Na základě dlouhodobé studie se
prokazuje, že ženy s nejvyšší úrovní
ztráty kostní hmoty vykazují nejtěžší
progresi kalcifikace břišní aorty a že mezi
těmito dvěma procesy zřejmě existuje
spojitost (156). Překvapivá vazba mezi
osteoporózou a cévními chorobami ale
spočívá i v další záležitosti - neboť
to, co vede k těžké osteoporóze,
doprovázené zvýšenou kalcifikací ledvin
a arterií, je (mimo jiné) deficit
esenciálních mastných kyselin. Při jejich
nedostatku se snižuje fyziologická účinnost
vitaminu D a s tím i absorpce vápníku
z trávicího traktu - čímž se jednak
zhoršuje jeho ukládání do kostí a jejich
zpevňování, jednak se potlačuje syntéza
kostního kolagenu. To vše je provázeno
zvýšenou kalcifikací jiných tkání (158).
Pro ujasnění a upřesnění
je nutné na tomto místě uvést, že
ukládání vápníku (a fosforu) do měkkých
tkání lze zásadně rozlišovat podle toho, zda
se objevuje za podmínek jeho zvýšených či
normálních hladin. Do první skupiny, kdy
kalcifikace postihuje tzv. normální tkáně, se
mj. zařazuje hyperparathyroidismus, nádorová
onemocnění a hypervitaminóza D, zatímco do
druhé, jež postihuje poškozené či
devitalizované tkáně, se řadí
ateroskleróza, kalcifikace cév a kalcifikace
spojená s neurologickými poruchami (159).
Paradoxně ovšem i nádory může postihnout
kalcifikace - a navíc role enzymových
systémů při procesech normálního formování
kostí a patologického zvápňování tkání,
včetně nádorů, jsou identické (160). Stejně
tomu je u aterosklerózy, kde kalcifikace cév
vykazuje funkční podobnost s embryonálním
formováním kostí či jejich opravným
mechanismem (161). Což znamená, že na
zvápňování, např. aortální chlopně, se
podílejí - vedle jiných - jak rizikové
faktory aterosklerózy, tak výchylky homeostázy
vápníku a fosforu obecně (162).
O ateroskleróze coby
chronickém zánětlivém procesu a roli infekce
v něm se v současnosti vedou mnohé diskuse
(163, 164, 165). Rozkrýt síť příslušných
imunobiologických procesů a pochopit role
zúčastněných protagonistů není ale vůbec
snadné (166). Vztah aterosklerózy a zánětu
nelze posuzovat izolovaně: jednak jsou tu
spojitosti s dalšími onemocněními, jako
diabetes či rakovina, kde se na scéně -
stejně jako v případě zánětu - objevují
volné radikály (167), jednak některé typy
zánětlivých procesů mohou sloužit doslova za
zdroj paliva pro plameny nádorového bujení,
jež byly zažehnuty genetickým poškozením.
Paralely mezi rakovinou, zánětem a hojením
ran tak ze všeho nejspíše naznačují, že
organismus nedisponuje nějakými unikátními,
specifickými mechanismy, jimiž by čelil
nádorovému bujení na straně jedné -
a probíhajícímu zánětu na straně druhé
(168). Ovšemže, pro vlastní indukci imunitní
odpovědi organismu je tím kritickým momentem
povolání makrofágů k místům smrti buněk.
Jelikož v příslušných místech poranění,
poškození či infekce je to ale vápník, jenž
vykazuje v mimobuněčných tekutinách
neobvykle vysoké koncentrace, na následné
modulaci přirozené imunitní odpovědi se
může podílet - v rámci své iontově
chemokinetické role - právě tento prvek.
Výsledný efekt této jeho role má paradoxní
charakter: ukládání vápníku v místech
poranění, infekce a aterosklerózy se může
pojit jak s následkem, tak s příčinou
chronických zánětlivých změn (169).
SLUNCE, VODA, ZELEŇ
Pozoruhodné krom toho je, že
v organismu existuje výrazná inverzní,
biologicky regulovaná souvztažnost mezi
koncentrací vápníku v aortě a ve vlasech
(či ochlupení obecně). Lidskou populaci lze
v tomto smyslu obecně rozdělit na
signifikantně od sebe se lišící skupiny,
podle toho, zda mají ve vlasech vysoký či
nízký obsahem vápníku. Kolem 90% lidí
s akutním infarktem myokardu náleží do té
nízké (170). Při obsáhlé epidemiologické
studii u britských mužů se zjišťuje, že
úroveň koncentrace vápníku ve vlasech
inverzně odráží riziko ischemické choroby
srdeční. Kontext této závislosti má
neobvykle výrazný environmentální charakter:
na jihovýchodě Anglie, kde má pitná voda
nejvyšší tvrdost a kde je nejvíce
slunečních dnů v roce, je u ischemické
choroby zaznamenána nejnižší úmrtnost. Na
opačném pólu těchto faktorů i příslušné
úmrtnosti je Skotsko. To znamená, že tvrdost
pitné vody a počet slunečních dnů v roce
se promítají jak do obsahu vápníku ve
vlasech, tak do rizika a mortality ischemické
choroby srdeční (171). Obsah vápníku (a
hořčíku) ve vlasech obdobně inverzně
koreluje v případě predikce neurologických
poruch u vzorku dětí z polské populace
(172).
Mnohé tak nasvědčuje tomu,
že vápník je jakýmsi univerzálním,
styčným, jednotícím a integrujícím
elementem, v němž se prolíná, uplatňuje
a podílí "neživá" příroda na
lidské existenci - a v němž se sbíhají
a soustřeďují procesy, rozhodující
o stavech lidského zdraví či nemoci. Ale
nejen to: obdobně jako v případě člověka
je tomu i u živočichů a mikroorganismů -
a také u rostlin. Navzdory faktu, že
některé rostlinné druhy vápník v půdě
vysloveně nesnášejí, zaujímá tento prvek
i ve výživě rostlin své jedinečné,
univerzální místo. Paradoxně nízká mobilita
vápníku způsobuje, že rychlost jeho příjmu
a distribuce je limitujícím procesem pro
mnohé klíčové rostlinné funkce. Vápník se
nenahraditelným způsobem uplatňuje v regulaci
řady fyziologických procesů, spjatých jak
s růstem, tak s reakcí rostlin na vnější
stresy. Účastní se mimo jiné přepravy vody
a rozpuštěných látek, dělení buněk
a syntézy buněčných stěn, přímým či
signálním způsobem zasahuje do systémů
obrany a opravy pletiv v souvislosti
s biotickým či abiotickým poškozením,
spolurozhoduje o rychlosti respiračního
mechanismu a translokace - a formuje
strukturální chemii a funkci dřevnatých
podpůrných pletiv (173).
Fyziologicky nedostatečný
přísun vápníku může negativně ovlivňovat
rezistenci rostlin vůči chorobám
a škůdcům, působit změny ve strukturální
integritě pletiv, zhoršovat kvalitu
kořenového systému i příjem dalších
nutričních látek, zejména dusíku. Zvláště
vhodným objektem studia takovýchto projevů
nedostatku vápníku jsou - vzhledem k jejich
dosažitelné velikosti a věku - stromy
lesních společenství. Výzkum fyziologie
vápníku a biogeochemických cyklů lesních
systémů v lecčems odkrývá a poukazuje na
to, jak vážně se omezení přísunu kalcia
promítá do struktury a fungování lesa.
Nejvýrazněji se projevuje u starších
stromů, na půdách s vysokou kyselostí či
půdách vysokým výluhem o vápník
ochuzených, a dále při silném soupeření
stromů na stanovišti a při snížení výparu
vody v důsledku vysoké vlhkosti vzduchu či
nízké vlhkosti půdy. Strukturální
a fyziologické adaptace na omezený přísun
vápníku, příslušné indikátory dysfunkce
lesního systému na různých úrovních
a pozitivní změny v ukazatelích lesní
vitality po experimentálním vápnění
naznačují, že vápník je pro funkci
a strukturu lesa důležitější než se dosud
všeobecně předpokládalo. Paradoxní
neschopnost lesa rozpoznání stavu omezeného
přísunu vápníku z půdy jednotlivým
stromům se přičítá faktu, že některé
důležité rostlinné funkce se řídí změnami
ve velmi malých, fyziologicky aktivních
kalciových poolech uvnitř cytoplazmy, a že na
hladinách vápníku v listoví (resp.
jehličí) se nemusí stav jeho omezení nijak
zvlášť projevit (173).
ODVÁPŇOVÁNÍ,
OTEPLOVÁNÍ, ODUMÍRÁNÍ
Uvedené poznatky by měly být
pro Homo sapiens krajně znepokojivým
varováním, neboť míra poklesu dostupnosti
vápníku v lesích, k níž v posledních
několika desetiletích dochází, vykazuje
trendy ne nepodobné těm, jež - pokud jde
o kalciový deficit - postihují lidskou
populaci. Je dosti podezřelé, že v obou
případech sehrávají svou negativní roli
principiálně stejné antropogenní jevy -
jmenovitě okyselování fyziologického
prostředí, v němž stromy a lidé žijí,
respektive jemuž jsou dlouhodobě vystavováni.
Vskutku: na straně jedné máme na své planetě
co do činění s převažujícími kyselými
dešti (pocházejícími zvláště z průmyslu
a automobilové dopravy), jejichž negativní
působení se umocňuje necitlivým, lidskou
chamtivostí a rozpínavostí motivovaným
mýcením lesů (a s ním souvisejícím
nadměrným vyluhováním lesních půd
v důsledku jejich snížené retenční
schopnosti), a to vše ve spojitosti (z hlediska
fyziologické ekologie) s nepřirozenými,
uměle utvářenými, převážně
monokulturními, spolu navzájem nadmíru
soupeřícími rostlinnými společenstvími;
a na straně druhé čelíme převaze
kyselinotvorných složek v námi konzumované
stravě (zejména pokud jde o výživu obyvatel
hospodářsky vyspělých zemí).
Potravou vyvolané okyselení
moči závisí na obsahu neoxidovatelných
kyselin či prekurzorů v jejích složkách.
Mezi takovéto složky patří např.
živočišné bílkoviny, které mohou negativně
ovlivňovat metabolismus vápníku, urychlovat
resorpci kostí a zvyšovat exkreci
skeletálního vápníku močí - a tím se
podílet mj. na vzniku osteoporózy. Naproti tomu
nutriční látky s alkalizačním potenciálem
působí jako inhibitory kostní resorpce (174).
Výrazně civilizační charakter osteoporózy
podtrhuje zjištění, že - evolučně vzato -
orientace na konzumaci masa je pro člověka
záležitostí zcela nedávnou. (Nejbližší
dnes žijící příbuzný člověka, bonobo
(druh trpasličího šimpanze), je
"vegetariánem"; v jeho stravě
převažuje ovoce a čerstvá zelenina).
K oddělení lidské vývojové větve od
ostatních vyšších primátů došlo
pravděpodobně někdy před 8 milióny let.
Přibližně před 150 000 lety se vyvinul Homo
sapiens - avšak teprve někdy před 10 až 15
tisíci lety doznal jeho jídelníček
dramatických změn, a to v souvislosti
s počátky chovu hospodářských zvířat,
pěstováním plodin, zpracováním
a skladováním potravin a vařením pokrmů
(175). Další zásadní změny ve skladbě
naší výživy nastaly až v souvislosti
s průmyslovou revolucí, nárůstem městské
populace a zprůmyslněním "výroby"
potravin. A vše završila - v souvislosti
s revolucí informační - fragmentace lidských
komunit, rodin a celé společnosti na soubor
nezávislých individualit.
Neboli, od časů zemědělské
revoluce a úsvitu prvních civilizací je
lidstvo stále zvyšující se měrou
vystavováno acidifikaci svého vnitřního
(fyziologického) i vnějšího (životního)
prostředí. Takovéto zvyšování acidity
prostředí je z principu věci ovšem možné
vnímat též jako snižování či úbytek jeho
alkality - ať již na úrovni fyziologické či
environmentální - kdy z polí, luk a lesů,
z kopců, hor i moří, stejně jako z lidské
výživy, z lidských kostí i z útrob
zemských, mizí alkalický prvek zvaný vápník
(samozřejmě, nemizí jako takový, ale
nedostává se ho v míře potřebné
a dostatečné tam, kde by měl být).
Destruktivní účinek synergického působení
globálního poklesu alkality z důvodů
acidifikace prostředí, globální nadprodukce
odpadů, včetně emisí skleníkových plynů,
spolu s lokální nadprodukcí živin,
celoplošnou exploatací přírodních zdrojů,
odlesňováním půdy a globálním
oteplováním planety, jejích kontinentů,
atmosféry i moří, se pak příznačně (a
přízračně) projevuje nejmarkantněji tam,
odkud veškerý život na Zemi pochází, tj.
v oceánech a mořích.
KORÁLI, KORÁLOVÉ ÚTESY
A KLIMATICKÉ ZMĚNY
V pobřežních vodách
oceánů a moří - v jakýchsi spojitých
nádobách světa neživé a živé hmoty - až
dosud v míře hojné žili koráli, resp.
jejich společenství zvaná korálové útesy.
Jejich masové vymírání, pozorované zejména
v posledních dvou desetiletích 20. století na
mnoha místech světových oceánů a moří
(176-180), se dává do přímé příčinné
souvislosti s negativními jevy a důsledky
antropogenních aktivit (v jistém smyslu úzce
spjatých s naším energeticko-informačním
"obžerstvím"). Vlastnímu aktu
masového odumírání korálů předchází
stadium jejich vyblednutí či zbělení
(181-187), tj. vymizení jejich přirozeného,
obvykle červenavého zbarvení. (Nutno
zdůraznit, že se tu již nejedná o pouhé
místně lokalizované zbělení, vyvolávané
místními změnami teploty, salinity či
osvětlení, místními změnami v sedimentaci
a provzdušnění anebo místním
znečištěním, s čímž vším se koráli
vyrovnat dokáží, nýbrž že jde o zbělení
totální a fatální.) A třebaže za
samotným jevem zbělení nepochybně stojí
víceré příčiny (skleníkový efekt,
zvýšená intenzita ultrafialového záření,
antropoerozivní charakter rekreační,
sportovní a rybolovné činnosti člověka,
jíž se likviduje přirozená kompetice
korálových společenství (180, 185, 186,
188)), o destruktivním zblednutí korálů
rozhodují především vyšší než normální
světelné anebo teplotní podmínky, jež
vyvolávají dysfunkci u fotosyntetizujích řas
(zooxanthellae), symbioticky žijících
s korály v jejich gastrodermálních
tkáních. Ztrátou symbiotických řas (či
ztrátou jejich pigmentace) navozený stav
chronické fotoinhibice pak již jen
předznamenává počátek vlastního
odumírání hostitele (183, 184, 185, 186).
Na úrovni subcelulární
takovémuto fatálnímu blednutí korálů
odpovídá - s prodlužující se délkou
působení tepelného stresu - růst koncentrace
vápníku uvnitř korálových buněk. Tomu lze -
vcelku logicky a přece paradoxně - zamezit
snížením koncentrace vápníku vně buněk,
tj. v mořské vodě, jež korálové útesy
obklopuje (189). Ovšem, tak jako v diskusi
o ateroskleróze či oxalátové urolithiáze,
i v případě korálů se na scéně zcela
nečekaně vynořuje již zmíněný paradox
kalciové deficience - který, v souvislosti
s globálním oteplováním a je
podmiňujícím efektem narůstání množství
skleníkových plynů v atmosféře, přibírá
u korálů přinejmenším ještě jeden
podivuhodný rozměr. Povrchové (resp.
pobřežní) vody moří a oceánů jsou totiž
v místech výskytu korálových útesů
běžně supersaturovány aragonitem
(kosočtverečně krystalizujícím uhličitanem
vápenatým), z něhož koráli budují své
schránky. A jelikož - do jisté meze - platí,
že s růstem supersaturace aragonitu roste
u korálů i rychlost kalcifikace jejich
schránek, zdálo by se logické, že lze
považovat za naprostou samozřejmost, že je to
právě úroveň koncentrace tohoto aragonitu
(resp. vápníku), jež rozhoduje z pozice
korálů o stupni jeho biologicky využitelné
precipitace.
A přece vše může být
vlastně opačně: hlavní roli v evoluci
a biogeografii recentních korálů mohla -
a vskutku může - kupodivu sehrávat chemie
uhličitanů v mořské vodě. V posledním
cyklu doby ledové a meziledové totiž podle
všeho nemuselo docházet u korálů
k významným změnám rychlosti jejich
kalcifikace. (Mimochodem, v souvislosti
s tématem chladu a ledu stojí za
připomínku, že - oproti vžitým představám
- je to právě arktický mořský ekosystém,
tj. Severní ledový oceán a přilehlá moře,
jenž patří mezi nejprodukčnější
ekosystémy naší planety coby zdroje ryb
a korýšů pro potřebu lidské výživy
(190)). Z důvodů poklesu úrovně saturace
aragonitu, vyvolané antropogenním
vypouštěním oxidu uhličitého do atmosféry,
může ale v budoucnu k takovéto podstatné
změně rychlosti kalcifikace - ve smyslu jejího
snížení - dojít (191). Konkrétně,
v polovině 21. století se očekává, že
koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře
dosáhne dvojnásobné hodnoty oproti stavu
v preindustriální éře. Toto zvýšení
zákonitě sníží stav saturace uhličitanu
vápenatého v povrchových vodách oceánů
a moří, a to až o 30%. Ovšem koráli, zdá
se, nejsou schopni přizpůsobovat se změnám
saturačních stavů aragonitu - a stav
aragonitové saturace lze tudíž ztotožnit
s primárním environmentálním faktorem,
který na úrovni ekosystému ovlivňuje proces
zvápňování u korálových útesů. Jelikož
experimentálně předpověděný pokles
kalcifikace u korálových útesů mezi léty
1880 a 2065 činí nějakých 40%, mohou být
negativní důsledky antropogenních vlivů na
korálové útesy v 21. století oproti
dosavadním očekáváním větší -
a schopnost korálů vyrovnávat se s nimi
úměrně tomu menší (192).
Tepelný stres,
zapříčiněný globálním oteplováním, tak
zůstává jedním z rozhodujících činitelů
ohrožení korálových útesů (193, 194, 195),
a to i při vědomí, že dle současných
náhledů nelze pro horní teplotní mez života
vymezit nějakou přesně definovatelnou hranici
(181). Dosud shromážděné údaje naznačují,
že během následujících desetiletí budou
každoročně meze tepelné tolerance útesových
korálů překračovány (183). Dále
postupující oteplování pobřežních vod
pravděpodobně povede u těchto korálů ke
zvyšování jejich tepelného stresu, blednutí,
ztrátě vitality a odumírání (176, 178).
Možná již dnes dosažené vyčerpání jejich
aklimatizačních schopností způsobí, že
procesy případných dalších adaptací budou
u korálů probíhat pozvolněji, než aby se
jimi zvrátil kvalitativní úpadek útesových
kolonií (183). Právě rychlost klimatických
změn, vedoucích k růstu teploty moří (186)
a zvyšování úrovně jejich hladiny (196),
a tím k poklesu suparsaturace aragonitu (191),
způsobí, že mnozí koráli nebudou schopni
fyziologické či genetické adaptace. Jejich
místo sice, zdá se, zaujmou jiné, více
přizpůsobivé (masivní a enkrustující)
druhy (177), ale nebezpečí, spočívající
v zástavě růstu korálových útesů,
přeměně korálových komunit na alternativní,
útesy nebudující společenství, a v celkové
bioerozi a nakonec vymizení útesových
struktur jako takových, se tím neodstraní
(185).
Korálové útesy jsou jediným
ekosystémem na Zemi, do jehož vymezení
výrazně promlouvá geologický prvek. Syntézou
až donedávna převažujícího geologického
vnímání korálových útesů, coby útvarů
akumulujících aragonitové struktury,
s nazíráním spíše biologickým,
zdůrazňujícím formulace o biologickém
společenství, vytvářejícím z uhličitanu
vápenatého své vlastní příbytky, se
dochází k poznání vzájemné závislosti
a spojitosti biologických a geologických
procesů těchto unikátních společenství.
(Zcela patřičně se hovoří o "zdraví
korálových útesů", jež je podmiňováno
stejně tak geologicky, jako biologicky -
jakkoliv otázka míry důležitosti akumulace
uhličitanu vápenatého pro korálová
společenství doposud - v souvislosti
s globálními klimatickými změnami - čeká
na své zodpovězení (197, 198).) Ekosystém
korálových útesů tak či onak představuje
jedinečný soubor rozmanitých korálů,
bezobratlých organismů, ryb a dalších
živočichů a rostlin. O diverzitě těchto
organismů nemáme dosud příliš dobré
ponětí, neboť mnohé druhy nebyly dosud
posbírány a popsány (180). Přírodovědci
přitom upozorňují, že korálové útesy jsou
tím vůbec nejdiverzifikovanějším
ekosystémem oceánů a moří a že vykazují
nejvyšší hustotu biodiverzity na světě
vůbec (199).
Takováto úroveň biodiverzity
korálových společenství vyžaduje od spolu
v nich žijících a soupeřících organismů
vytváření neobvyklých chemických látek
s antipredátorskými, antikompetitivními,
odpadní látky odstraňujícími
a reprodukční schopnosti posilujícími
účinky. Odhaduje se, že dosud je ale známo
méně než 10% biodiverzity korálových útesů
- a jen malý podíl z ní je prozkoumáno na
aktivní sloučeniny. Zcela obdobně jako
v případě devastace deštných pralesů tu
člověk zapomíná, že ze strany
přidružených ekosystémů, stejně jako od
globálního ekosystému, se mu dostává
široké škály chemické i fyzikální podpory
- a že s odumíráním útesů mnohé dosud
neznámé druhy organismů a jejich
jedinečných, potenciálně synergicky
působících, zdraví prospěšných látek,
mohou být pro lidstvo nenávratně ztraceny
(188, 189).
KORÁLI A ZDRAVÍ
Unikátní biologické
vlastnosti vykazují ale i sami koráli -
respektive jejich minerální schránky. Ty
dokáží v ortopedii,
respektive cranio-maxillo-faciální chirurgii,
v mnoha případech úspěšně nahradit
původní kostní hmotu. Nejznámější
netoxický, biologicky odbouratelný,
cytokompatibilní preparát "Biocoral"
se získává ze skeletu bílých korálů,
pocházejících z oblasti Francouzských Antil
(200). Třebaže tepelný zásah, spojený
s nutnou deproteinizací, dehydratací
a sterilizací korálů, může způsobit
krystalografickou změnu jejich schránky /z
aragonitu na kalcit/ (201), je lidské tělo
schopné biokorál resorbovat a souběžně jej
nahrazovat vlastní uspořádanou kostní hmotou
(200-214). Štěpy z korálů - stejně jako
morfologicky velice podobného hydroxyapatitu -
nejsou sice osteoinduktivní, lze je však
obohacovat buňkami kostní dřeně (201, 215,
216). Biokorál je možné také využít pro
tkáňovou kultivaci chrupavek (217, 218) či
v kombinaci s kolagenem ve formě kompozitního
biogelu (219).
Průkopnický návrh
francouzských vědců na využití korálů coby
náhražky kostí se datuje rokem 1971 a první
použití v klinické praxi rokem 1979. Již
v polovině 20. století ale započali
japonští vědci na ostrově Okinawa zkoumat
mineralizované schránky korálů, mající
podobu korálového "písku",
usazujícího se na mořském dně, či
fosilizovaného sedimentu, dobývaného na
pevnině. Vše začalo zjištěním, že za
dobrým zdravím a dlouhověkostí domorodých
obyvatel Okinawy (jen zřídka kdy umírajících
před dosažením 95 let) se skrývá
(samozřejmě mimo jiné) pití místní vody,
jež má - díky vyluhování minerálů
z korálových pevninských sedimentů - zcela
jedinečné složení a vysokou alkalitu.
Původně, za starých časů, používali korál
lidové léčitelé k "očištění"
a "obohacení" běžné pitné vody,
kterou poté dávali pít coby lék svým
pacientům. Jakkoliv by se něco takového zdálo
být šarlatánstvím, moderní věda
s překvapením zjistila, že v korálovém
"písku" či fosilizovaném sedimentu
obsažené minerální látky a stopové prvky
jsou jednak svým poměrem blízké jejich
zastoupení ve skeletu a tělních tekutinách
člověka, jednak že jsou snadno ionizovatelné,
a tudíž lidským organismem i dobře
biologicky využitelné (220, 221).
Podle chemických analýz je ve
skeletu korálů vedle uhličitanu vápenatého
zastoupen uhličitan hořečnatý a dále
křemík, stroncium, sodík, síra, fosfor,
železo, chloridy, mangan, draslík, měď,
zinek, chróm, kobalt, molybden, lithium, jodidy,
bór, vanad a fluoridy. Uvádí se, že
preparát "Coral Calcium", připravený
z korálového "písku" či
fosilizovaných sedimentů čistí ledviny,
střeva a játra od těžkých kovů a zbytků
léčiv. Udržuje acidobazickou rovnováhu
organismu, posiluje buňky a tkáně
a preventivně působí proti rizikům rozvoje
degenerativních onemocnění, u nichž jedním
ze spolurozhodujících faktorů je chronický
nedostatek vápníku v převážně acidické
stravě (v té souvislosti se zmiňují
nádorová onemocnění, diabetes, arthritida,
onemocnění srdce a cév, osteoporóza,
lupénka, ekzémy a alergie, Alzheimerova
choroba, roztroušená skleróza,
hypercholesterolemie a hypertenze, ledvinové
a žlučové kameny, trávicí problémy,
vředová choroba, ulcerativní kolitida
a Crohnova choroba, chronická únava, svalové
bolesti a křeče, bolesti hlavy, nespavost
a další).
Třebaže "Coral
Calcium" nemá - coby schválený
potravinový doplněk - charakter přípravku
určeného pro léčbu a prevenci jakékoli
nemoci, těší se vzrůstající oblibě nejen
v Japonsku, ale i ve Velké Británii,
Švédsku, Norsku, Španělsku i USA. V Evropě
nese přívlastek "Magický (kouzelný)
písek" a obecně je považován za
"vůbec nejúčinnější prostředek
k prodloužení života". Rychle se stává
dosud nejprodávanějším potravinovým
doplňkem (s obratem přes 2 miliardy $ za rok
1997) a také předmětem patentoprávních
soudních sporů. Japonec Nobuo Someya, který
koncem 50. let 20. století započal na Okinawě
s výzkumem nutričního využití korálových
sedimentů, dnes stojí za produktem
"Alka-Line Coral Calcium", zatímco
švédská rodina Ericssonů z Göteborgu, jež
přispěla k rozšíření slávy japonského
preparátu po světě, má distribuční práva
na produkt "Alka-Mine Coral Calcium" od
konkurenční společnosti, kterou založili
japonští univerzitní profesoři Soichiro Musha
a Setsou Iino (druhý z jmenovaných je
vedoucím výzkumného střediska japonské
přírodní medicíny). Samozřejmě, nic
z výše uvedeného nemusí být argumentem
proti hlasům skeptiků, že "Coral
Calcium" je jen šikovným (a neškodným)
prostředkem k tahání peněz z kapes
důvěřivých lidí, majících oprávněné
starosti o své zdraví. Nelze však odbýt
pouhým ruky mávnutím, že uvedením
potravinového doplňku na bázi přírodního
korálu se prý možná vyplňují a naplňují
slova dávného japonského proroctví: "Z
moře kolem Okinawy vzejde poklad, jenž bude
požehnáním pro všechny lidi světa"
(222-226).
KÁMEN MUDRCŮ, BÍLÁ HORA
A VĚK KARTEZIÁNSTVÍ
Takže mořský korál coby
zázračný všelék na rozmanité lidské
neduhy? Anebo spíš magický prostředek
k prodloužení života v rukou protřelých
obchodníků, argumentujících jakýmsi
neurčitým proroctvím? Opojný dech
šarlatánství, linoucí se z dávno
osiřelých alchymických laboratorií? Hledání
Svatého grálu a Kamene mudrců na prahu 21.
století? Jak pošetilé, říkají si v duchu
racionálně uvažující vědci. Což se tento
svět dočista zbláznil? Což všechny ty
pavědy, astrologií počínaje a alchymií
konče, převáží nad naším slovutným
bádáním a poznáním na poli medicíny? Což
nikdy neskončí útoky na vše pozitivní, co se
odvíjí od systému zvaného karteziánství?
Nezůstaneme nakonec osamoceni ve svém tak
jasném a přehledném paradigmatu moderní
vědy? Neodvrátí se nakonec tento svět od
plodů osvícení, aby se podvolil temným silám
a magickým zasvěcením?
"Pustil jsem se do
humanistické filozofie a přišel jsem na to,
že ledva významné, naprosto moderně laické
osobnosti vybředly z temnot středověku,
nevěděly nic lepšího, než se dát na kabalu
a na magii", píše Umberto Eco ve svém
románu "Foucaultovo kyvadlo" (227),
dávaje k dobru téma k přemítání, proč
současné, v podstatě celosvětové, úsilí
o navrácení se lidstva k odkazu humanismu,
zjevně provází a doprovází ono
nepochopitelné vzepření se jhu racionality.
Ano, oživení zájmu o magii a alchymii se
zákonitě jeví ctihodným vědcům konáním
veskrze iracionálním - a šamanské
zaříkávání nemocí a léčení rozemletým
korálem postupem absurdním a pošetilým. Co
když ale právě ti vysmívaní šamani,
léčitelé a alchymisté byli objevu poznání,
jemuž nelze zahynouti, mnohem blíže (a
dříve), než si je současná, na průkazných
faktech založená věda, schopna a ochotna
připustit?
V roce 1618, kdy se druhou
pražskou defenestrací uvozují - pro celou
Evropu a vlastně i svět - osudové události
třicetileté války, vychází ve městě
Oppenheim kniha o verbálních, vizuálních
a hudebních motivech "Atalanta
Fugiens" (228, 229). [O závod letící
Atalanta. /Podle starořeckého mýtu Hippomenes,
jemuž krásná a nedostižná Atalanta
přislíbila svou ruku - pokud nad ní zvítězí
v běhu, ji předstihl, když se zdržela, aby
pozvedla ze země tři zlatá jablka, která na
radu Venus, bohyně lásky, Hippomenes postupně,
během závodu, před Atalantu pohodil (229)./]
Autorem tohoto skvostného (možná prvního
multimediálního) díla v obrazech, textech
a hudbě, "plného vajec mudrců, hadů, co
si hryžou vlastní ocas, tajemných šifer,
hieroglyfů a sfing", je Michael Maier -
absolvent lékařské fakulty v Rostocku,
pobývající po nějaký čas v Praze coby
dvorní lékař Rudolfa II. Milovníka umění
a alchymie, císaře římského a krále
českého, Maier zastihuje v době, kdy
"...všichni hledají obrodu, zlatý věk,
bájnou zemi ducha. Někdo se zahrabe do
magických knih, jiný zas rozpaluje pícku
a vyrábí kovy, další se snaží získat
vládu nad během hvězd nebo vymýšlí tajné
abecedy a univerzální jazyky. (...) Galileo
shazuje kameny z věže v Pise, Richelieu si
v Monopoli pohrává s půlkou Evropy, a tady
[v Praze, kde značně výstřední
příslušník habsburské dynastie mění svůj
dvůr v alchymistickou dílnu, zve si tam
kouzelníky a Johna Deeho, astrologa anglického
královského dvora] všichni chodí
s vytřeštěnýma očima a čtou si ve
znacích světa: co mi to tu povídáte, kdepak
volný pád těles, pod tím (vlastně nad tím)
je něco jiného. Řeknu vám hned co:
abrakadabra. Torricelli sestrojil barometr
a tady ti pánové pořádali tanečky,
pořádali vodní hry a ohňostroje v Hortus
Palatinus v Heidelbergu. A třicetiletá válka
byla za dveřmi (227)."
Již se smrtí Johna Deeho
v roce 1608 a odstoupivšího císaře Rudolfa
II. počátkem roku 1612, Praha nicméně
poněkud pozbývá svého lesku coby jedné
velké alchymické laboratoře, a pravým
centrem se stává jiné universitní město:
Heidelberg - sídlo falckého kurfiřta Fridricha
V. Ten se v roce 1613 provdá za Alžbětu
Stuartovnu, dceru anglického krále Jakuba I. Po
svatebních ceremoniích v Londýně, jejichž
režii má na starosti Francis Bacon [filosof
postulující na principech objektivního
poznávání světa pilíře moderní vědy,
autor "Nové Atlantidy"], se slavnosti
přesouvají do kurfiřtova Heidelbergu, kde
jistý Salomon de Caus pro něj vystavěl visuté
zahrady. (Při oslavách se objevuje alegorický
vůz v podobě lodi, na kterém ženich figuruje
jako Iáson, a na stěžních jsou symboly
Zlatého rouna a Podvazkového řádu.) A
v těchto visutých zahradách, jež měly být
obrazem makrokosmu, se nachází velice
dekorativní jeskyně "ŕ rocaille".
Při jejím návrhu měl údajně de Caus na
mysli jeden konkrétní emblém [č. XXXII]
z Maierovy knihy "Atalanta Fugiens",
na němž [mořský] korál[!] představuje
kámen mudrců (227, 228, 229).
A nedosti na tom: kámen
mudrců je podle některých názorů totožný
s mystickým svatým grálem z legend, který
přišel z nebe: "lapis exilis"
(doslova "excoelis"), či z exilu nebo
vyhnanství. Grál mívá i podobu oslnivého
světla... "Je to symbol, za nímž se
skrývá jakási síla, zdroj obrovské energie.
Živí tělo, léčí rány, postihuje slepotou,
sráží bleskem. Svatý grál je kamenem
mudrců, který vznikl svinutím, je koncem,
mezí, chtónickou dělohou světa (227)".
Přípravou kamene mudrců (lapis philosophorum),
živé vody a přeměny kovů ve zlato, jež
mělo vést k odhalení tajemství přírody, se
ale zřejmě zabývali již ve starém Egyptě
(podle staroegyptské kosmogonie představuje
kámen mudrců prapůvodní pahorek, který se
vynořil[!] z prapůvodních vod a dal
vzniknout všemu dalšímu (230)) a také
v Číně. Evropa s velkým zpožděním
navázala na tamní řetězec zkušeností,
zprostředkovaných hlavně Araby (231). Ale
právě v Evropě se nakonec všechno to
alchymické hledání svatého grálu a kamene
mudrců vymklo lidskému rodu z rukou:
"Falcký falckrabě v roce devatenáctém
přijal českou korunu, podle mě [uvažuje
Umberto Eco - pozn. aut.] jen kvůli tomu, aby
měl v moci Prahu, město magie, Habsburkové mu
ale za rok přistřihnou křídla na Bílé
hoře, v Praze vraždí protestanty, Komenskému
spálí dům i s knihovnou, zabijí mu ženu
a syna [krátce po porodu dalšího,
druhorozeného syna umírá žena s oběma
dětmi na mor (232)] a on sám pak prchá od
jednoho dvora ke druhému a všude hlásá
velikost rosenkruciánské reformy a naději,
kterou přináší (227)." Ano, alchymické
dílny, kameny mudrců a svaté grály jsou
rozmetány a rozprášeny ve víru třicetileté
války, Falcko s Heidelbergem vypleněny, Čechy
zpustošeny, poklady rudolfinské Prahy uloupeny
- a časy humanistických ideálů,
usilujících o nápravu věcí lidských,
nahrazeny věkem baconovské objektivity
a karteziánské racionality.
Jak ale k "Bílé
hoře" humanismu vlastně došlo? Když se
Jan Ámos Komenský coby mladý universitní
student po semestrálním pobytu na bohoslovecké
fakultě v Heidelbergu, kde získává rukopis
Koperníkova díla "O oběhu nebeských
sfér" a kde se možná stává očitým
svědkem svatebních slavností tamního
kurfiřta Fridricha V. a princezny Alžběty
Stuartovny, vrací pěšmo domů na Moravu, sotva
má ponětí, že za několik let budou všichni
tři exulanty, doživotně vykázanými ze svých
zemí. Sotva má ponětí, že to bude právě
novomanželka pozdějšího českého
"zimního krále", jež jej následně,
v exilu, bude všestranně podporovat. Sotva má
Komenský ponětí, že jedním
z příslušníků katolické Ligy, která se
zúčastní pro Ni vítězné bělohorské bitvy,
bude tehdy světu též ještě neznámý René
(Cartesius) Descartes - a že se po letech
právě s ním, při svém bloudění Evropou,
setká nedaleko Leidenu za účelem filosofické
rozpravy. A sotva má ponětí, že o dalších
pár let později bude psát svému zeťovi,
Petru Figulovi, o vypálení Lešna polskými
katolickými hordami, jimž za oběť padne
i převážná část Komenského rukopisného
díla: "Zahynulo mi mezi jiným také
Vyvrácení filosofie Descartovy a astronomie
Koperníkovy, což je mi velmi líto, poněvadž
jsem na ně vynaložil mnoho práce a píle;
měly to být přídavky k Pansofii (232)."
Na osobní setkání
s Descartem v létě roku 1642 vzpomíná
Komenský takto: "Kteréhosi dne se rozhodli
přátelé (...) zavést mě na rozmluvu s panem
René Descartem, bydlícím v přepůvabném
zátiší [zámečku Endegest] za městem
[Leiden]. Rokovali jsme asi čtyři hodiny: on
nám vykládal taje své filozofie, já zase jsem
hájil přesvědčení, že všechno lidské
poznání, jehož se nabývá pouhými smysly
a úvahami, je nedokonalé a mezerovité.
Rozešli jsme se přátelsky; já jsem jej
vybízel, aby vydal základy své filosofie, jež
rok nato byly vskutku vydány, on zase podobně
pobádal mne k urychlení mých prací, mimo
jiné tímto výrokem: "Já za okruh
filozofie nevykročím; bude tedy u mne jen
část toho, čeho u tebe celek."
Komenského pansofické snahy Descartes dle
svědectví nahlížel se zdvořilou
zdrženlivostí. A Komenský se k filozofii
Descartově znovu kriticky vrátil nedlouho před
svou smrtí ve spise Judicium de Judicio
Serrarii: "Co Descartes vypravuje o pohybu,
který Stvořitel hned napoprvé vložil do
věcí, je opravdu dětinská úvaha, jaká
napadala i mne v chlapeckém věku. Když mně
totiž bylo asi dvanáct let, rád jsem
vyprávěl svým druhům, že Bůh hned napoprvé
vytvořil v jistém množství rozdílné barvy,
které dodnes předávají krásu květům. Když
jsme se totiž procházeli po zahradě a dívali
se na pestrost květin, vzpomínám si, jako by
to bylo dnes, že jsem takto filozofoval. Ale
nebyly to úvahy dětinské? A nepodobaly se
těmto Descartovým úvahám o pohybu
stvořeném hned napoprvé v určitém
množství? Takhle nás tedy učí velký filozof
vyzout se z předsudků útlého věku?
(232)"
(Po)bělohorský svár
Komenského humanismu a Descartova
karteziánství, těchto dvou myšlenkových
protipólů lidského nazírání a poznávání
světa, ani s odstupem několika staletí nijak
neubral na své intenzitě - ba naopak: dnes
máme možnost paradoxně vidět - a osobně
následky tohoto sváru zažívat - ještě
otevřeněji a naléhavěji, než jak probíhal
mezi protagonisty samotnými. "Dva učenci
zcela rozdílného pojetí světa byli sice při
disputaci k sobě velmi zdvořilí, ale
neporozuměli si. Fanatik přesného úsudku
Descartes si nedovedl představit, jak by chtěl
Komenský ve své teorii přemostit propast mezi
vědou a teologií, jak míní smířit
fyzikální skutečnost a zjevené pravdy. Jan
Amos naopak nechápal břitký racionalismus
učeného kolegy. (...) (Poznamenejme na okraj:
Descartes jako myslitel stál na počátku
rychlé cesty lidstva za dnešní, sice
racionální, avšak v důsledcích konfliktní
a bezohlednou civilizací. Snílek Komenský,
tolik toužící po nalezení harmonie mozku
a srdce, myšlenky a svědomí, onen
pozapomenutý Komenský se však do současnosti
vrací jako dávný oponent Descarta
s aktuální a nanejvýš naléhavou výzvou.
Máme-li přežít, pak obnova rovnováhy mezi
lidskou tvořivostí a vírou, právě tak jako
odpovědnost každého za stav světa, jsou
možná kardinálními předpoklady obratu
k lepšímu. V tomto smyslu je svědomí stav
duše, nikoli produkt sebedokonalejšího
myšlení (233).")
Descartovo zjevení se na
Bílé hoře na straně vítězů jako by svým
způsobem osudově předznamenávalo počátek
"konečného řešení otázky"
humanismu, magie a alchymie jako takových.
Sotva Komenským počatá cesta světla (Via
Lucis), směřující kroky lidstva k Obecné
poradě o nápravě věcí lidských, je spolu
s alchymickým "Velkým Bílým
dílem" zapovězena. Magii je vítězi
upřen vztah k pravdě a je prohlášena za
tmářství. Skutečné světlo je autorem
osudového výroku "myslím, tedy jsem"
příznačně přirovnáno ke slepecké holi
(234). A tajemná symbolika označení lokality
"Bílá hora", coby místa osudové
porážky, stejně jako lidové pojmenování
"Zimní král", je natolik zřejmá,
až to vyráží dech. Neboť hle: ona magická
Hora Běli, povstavší před dávnými věky
z vápenných usazenin mořského dna, je
stětím 27 českých rytířů a pánů
poražena na hlavu - a na jejím místě se má
rozprostranit příkrov časů Temna. Michael
Maier, autor vrcholného díla hermetismu, knihy
Atalanta Fugiens, umírá pravděpodobně již
rok po staroměstské exekuci - a svatá
Anti-Trojice racionalismu, materialismu
a inkvizice ducha se tyransky ujímá svého
panování.
Svět magie a alchymie, kouzel
a fantazie odchází z Čech spolu s Bílou
horou. Odchází s ní - a zároveň z ní...,
z krajiny českého království, z jejích
sídel, luhů i hor. Kupříkladu Jizerské hory
byly za časů Rudolfa II. považovány za
naleziště nejkrásnějších drahých kamenů
Evropy, jmenovitě safírů. (Jejich sláva se
počala již dříve, ve století patnáctém,
zřejmě především díky prospektorům
přicházejícím z renesanční Itálie, ale
svého rozmachu nabyla až v době
rudolfinské.) Tamní říčka Jizerka se tehdy
stala nejproslulejším českým nalezištěm
drahokamů, k němuž se vydávali prospektoři,
opatření Rudolfovými osobními průvodními
dopisy - neboť císař toužil mít ve své
"šackomoře" na Pražském hradě ty
nejkrásnější kameny. Např. roku 1601 prosí
císař ve dlouhém dopise Kateřinu Rederovou,
spravující za svého nezletilého syna
Kryštofa frýdlantské panství, aby vlídně
přijala prospektora Šimona Tadeáše Budecia:
"Poněvadž k takovým věcem byl velmi
přístup nesnadný a nebezpečný, ráčíme mu
na to svobodu dáti, aby mu v hledání
a spitování oznámených věcích žádné
překážky činěno nebylo, znaje předsevzetí
téhož kněze Šimona slušné bejti a že
skrze to, co vyhledá, komoře naší oužitek
přicházeti i království našemu Českému to
k zvelebení sloužiti bude." (...)
"Sláva Jizerky a severních Čech se
rozlétla do tehdejšího světa. Čechy byly
nazývány Steinland Böhmen - Zemí drahokamů,
Bohemia della Magna - Čechy Veliké, české
země byly srovnávány v bohatství drahých
kamenů s Indií a na mapě Pavla Aretina
z Ehrenfeldu z r. 1618 je v jižní části
Jizerských hor nakreslen pasáček, který
hází kamenem po dobytčeti. Kolem pasáčka se
vine latinský nápis "Lapis pretiosior
vaccae", čili "kámen cennější
krávy". Odtud pochází ona pověst, že
kameny, kterými pastýři v severních
Čechách házejí po dobytku, jsou dražší
než zvíře samo (235)."
Vody říčky Jizerky ale
plynuly dál a dál - a s nimi zvolna, byť
zpočátku neznatelně, uplývala v době
pobělohorské i obraznost a hravost
v nazírání na kameny a přírodu vůbec.
Nadcházela doba racionalismu, pozitivismu,
pochybování a skepse. Jako první
z Jizerských hor, tohoto skvostného
naleziště drahých kamenů, dle mineraloga
Schöpse "tak krásných a dobrých, že by
mohly pocházeti z Orientu", odcházejí
všelijaké přízraky a lesní bytosti.
"Zdá se, že (...) zmizely již po bitvě
na Bílé hoře, kdy se prý všichni
mužíčkové, divoženky i skřítkové
vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem
libereckého a frýdlantského panství [panem
Kryštofem Rederem]. Mužíčkové prý tehdy
volali: "Nespatří nás více česká
země, dokud nepovládne opět Rederovo
plémě!" A protože pan Reder z Rederu se
z exilu již nevrátil, přišly Jizerské hory
i o své bytůstky a strašidla." A že
jich bylo - a spolu s nimi i pověstí
a pohádek o pokladech ukrytých ve skalách,
o zakletých princeznách, divoženkách
a mužíčcích střežících poklady,
skřítcích bydlících pod zarostlými skalami
a kořeny i v bukovém listí,
o zkamenělých dračích hřbetech
a čertových hrncích a kamenech. "Lesy
Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, louky
i horské hřebeny oživovali odedávna
nespočetní skřítkové, skřeti, trpaslíci,
pidimužíci, duchové žijící v jalovci,
víly, rusalky, lesní žínky a divoženky,
mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez
hlav i s hlavami, duchové vrahů
i zavražděných, noční i diví lovci
i ohniví muži; černí kozli, pudlové
a kuřata, světélka spásná a bloudivá,
bílé paní, babice i hadí králové. Také
vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za
deštivých nocí černé koňské hnáty,
mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé
létající umíráček a povětřím se
vznášívala useknutá ruka třímající
lucernu. Na okrajích lesů viděli lidé hořet
hromady peněz, kdekterá skála ukrývala
poklady a v hloubi lesa pobíhal divý muž,
kradl dřevorubcům sekery a dojil z nich
trpké mléko. [...a] divý lovec (...) štval po
noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy
smečku svých černých vyjících psů
(235)."
OŽIVLÉ KAMENY ANEB OBNOVA
UNIVERSITY
"Od pradávna bylo známo,
že "příroda se ráda skrývá", že
mluví v záhadách a hádankách, obrazech
a symbolech - znameními, která nemohou být
vysvětlena, toliko vykládána, překládána,
tlumočena. (...) Pravda (...) vyžadovala
hermetické zasvěcení, spočívala ve věrné
nápodobě a následování přírody. Byla
plodem lásky - lásky k tomu, co je vskutku
jsoucí, což přirozeně znamenalo živé,
pravé, svébytné. Člověk poznával přírodu
tak, jako muž ženu. Nenazíral ji toliko
rozumem, ale vnímal ji všemi smysly, celým
tělem, zakoušel její kouzelnou moc, spolu
s ní prožíval a konal její divy,
podstupoval její tajemné proměny...",
poznamenává (236) k tématu lidského
spolunažívání, nahlížení a poznávání
přírody prostřednictvím pohádkových
bytostí, příběhů a mýtů Zdeněk Neubauer
- český "...učenec par excellence,
pansofista, vědec a myslitel...", se
kterým "...i kdyby nikdo na světě
nesouhlasil, musí souhlasit s tím, že je to
universitní profesor per defitionem...",
a ve kterém, paradoxně, "současná
česká filozofie i věda mají postavu
nepřijatelnou pro všechny... (237)", na
něhož jsou "...čeští vědci
rozhořčeni, že propaguje různé pavědy...
(238)", ač by si měli naopak cenit jeho
"...prokazatelné schopnosti integrovat,
být vždycky ve středu určitého duchovního
dění, být duchovní křižovatkou doby či
aspoň inspirativním ohniskem jejího
duchovního života... (239)".
"Nu dobrá, pohádky
a mýty pro děti i dospělé - a pro turisty,
zahraniční zvláště, pak magie a alchymie
Prahy rudolfinské - koneckonců, proč ne... Ale
že by měly být poznovu pěstovány na
akademické půdě slovutného učení Univerzity
Karlovy?", zhrozí se mnohý. "Pavědy
že by měly být zahrnuty do universitní výuky
v rámci rehabilitace hermetické gramotnosti
[tj. vzdělání v řeči symbolů], ba že by
snad dokonce měly tyto být základním kamenem
obnovy naší Univerzity...? Něco takového
nemůže přece žádné shromáždění
akademické obce ani vyslovit, natož připustit!
To už zavání útokem na samu podstatu moderní
vědy!" Ano, lze předpokládat, že mnohým
vědcům se z takovéhoto kacířství - ne-li
přímo zločinu ducha -, ba i při pouhém
pomyšlení, čeho všeho by se mohli na
Univerzitě nadít a dožít, před očima až
zatmí. Dlužno poznamenat, že ku škodě jejich
vlastní i věci vědy. Neboť pokud by bývali
zůstali při smyslech - to jest vidoucími -
mohli by si přečíst následující Neubauerovy
řádky (240):
"Středověké vysoké
učení bylo místem, kde se pěstovala
"theoria" - zření pravdy, kde se
pečovalo o jednotu vědění - o jeho
universalitu. (...) Vědy, jež se původně na
universitě pěstovaly ("scientiae"),
nebyly však ani vědami ve smyslu antické
"epistémé" - bezprostředního
zření pravé skutečnosti ("to ontós
on"), ani vědami ve smyslu dnešních
"sciences" - racionálně
a experimentálně ověřeným poznáním.
Smyslem středověké "scientia" bylo -
zdraví. Posláním teologie bylo zdraví duše,
medicína sloužila zdraví těla, juristice pak
byla svěřena péče o zdraví společnosti.
Tomu odpovídaly tři fakulty: bohoslovecká,
lékařská a právnická. (...) V rámci
původní university bychom přírodovědu
těžko hledali - natož něco jako
"přírodovědeckou fakultu". (...)
Astronomia a musica na universitě zastoupeny
byly, a to na fakultě svobodných umění -
spolu s filosofií, logikou a gramatikou. (...)
Povýšení přírodní filosofie na vědu bylo
připraveno [teprve] v renesanci. (...) Moderní
vědecký zájem o přírodu a vůbec
o "svět vezdejší" původně měl
hermetickou, okultní podobu magie, astrologie,
alchymie, divinace, theurgie apod. Historiky
vědy stále udivuje, že počátky
přírodovědy jsou tak těsně propojeny
a nerozlišitelně spjaty se vším tím, co
nám dnes připadá jako přímý opak
vědeckosti. Hermetické motivy jsou obvykle
považovány za pozůstatek středověku.
Popravdě je tomu přesně naopak: snoubení
hermetické a scholastické tradice je
příznačné teprve pro renesanci, kdy se
hermetismus stává součástí obecné kultury
a vzdělanosti a proniká na university. (...)
Slibné renesanční námluvy obou tradic
netrvaly dlouho. Hermetismus sice uznání
a poznání přírody umožnil a prosadil,
přírodozpyt se však dostává na universitu
jakožto přírodověda od hermetismu
oproštěná, v hávu metafyziky. (...)
Hermetická a scholastická tradice se opět
osudově rozešly. Zdálo se, že navždy."
"Brzy se totiž ukázalo,
že přírodověda je kukaččím vejcem mezi
tradičními vědami. Jakožto vzor vědeckosti
se stává základem ostatních věd - ať už
výslovně, či nevýslovně. Tím padá sama
idea university, neboť o universalitu,
celistvost vědění už není třeba pečovat:
je automaticky zaručena jeho předmětem -
objektivní realitou. (...) Filosofie se (...)
stává zbytečnou. Na čas ještě uhájí
"raison d'etre" jako nauka
o předpokladech poznání: pospíší si
dokazovat, vykládat a ospravedlňovat
výlučnost poznání vědeckého. Je tedy zase
služkou - služkou přírodovědy, tentokrát
ale v příslušně podřadném
a ponižujícím postavení. Přírodověda sama
o její služby příliš nestojí: nakonec bude
mít větší zájem o fungování mozku
a neurofyziologii poznávacích procesů než
o vlastní povahu a předpoklady vědeckého
poznání. Ostatní fakulty také postupně
ztrácejí na významu. Buď se dostávají do
područí přírodovědy (medicína), nebo
pozbývají status vědeckosti vůbec: stávají
se studiem pouhých konvencí a mínění
(právo), či nicotných zásvětnických iluzí,
pro něž není "ve skutečnosti"
místo (teologie). V objektivní realitě
takovým hodnotám jako dobro, zdraví, spása,
spravedlnost nic neodpovídá, tudíž nic
z toho "není". Tak pod egidou
přírodních věd dochází k rozpadu vědění
a kultury, vyprazdňuje se sám pojem
vzdělanosti. Universita ztrácí svůj původní
smysl a stává se pouhým souborem odborných
učilišť."
"Vědecký přístup ke
skutečnosti však nevedl k jednotnému
vědění, jež slibovaly jeho ontologické
předpoklady. Přírodověda sama se postupně
rozpadala na jednotlivé vědy a ty pak na
další obory a specializace, mající
většinou daleko k matematickému ideálu,
v jehož jménu se poznání přírody stalo
universitní naukou. Přesto se nadále věřilo
- a dosud věří - , že jednotlivé
disciplíny, tak jak budou postupně pronikat
k obecnějším zákonitostem, posléze opět
splynou v jednu nauku. Svědčí o tom úporné
hledání "mechanismů": od mechanismů
chemických reakcí, dýchání či dědičnosti,
přes mechanismy myšlení až po mechanismy
tržního hospodářství. V pozadí je tu
představa, že rozmanité oblasti poznání
představují subsystémy jednotně fungujícího
světového soustrojí. Na "základní
rovině popisu", v atomové fyzice, se
však mezitím o mechanismech mluvit přestalo.
(...) Svět moderní fyziky není ten, na kterém
tato věda kdysi postavila svůj monopol pravdy.
(...) Dnes je čím dál tím jasnější, že
vývoj vědeckého poznání nespěje
k žádnému konečnému, jednotnému pohledu na
svět, z něhož by vše ostatní vyplývalo.
(...) Vzniká známý problém
mikrospecializací, dochází k nepřehlednému
hromadění poznatků, k takzvané informační
explozi. (...) Ukázalo se, že z přírody je
sice možné pomocí vhodných idealizací,
modelů, schémat a matematických kalkulů
abstrahovat a důmyslným pokusným
uspořádáním osamostatnit některé aspekty,
jež potom dovolují účinně ji ovládat
a využívat, že však přírodu samu nelze
"denaturovat", nelze ji rozpustit do
zákonitostí, redukovat ji na neměnnou
a bezezbytku poznatelnou podstatu. A to ani
v mysli, ani v laboratoři."
"Nicméně - a to je
nejdůležitější - (...) vědecké poznání
přírody jakožto přírody je možné.
Novověké ztotožnění konkrétní, tělesné
a hmotné skutečnosti s metafyzickou podstatou
byl sice omyl, avšak povýšení přírodozpytu
do hodnosti vědy bylo úspěšné; zůstává
v platnosti i poté, co její
"metafyzická legitimace" svou platnost
pozbyla. Přírodověda je dnes snad jediným
veřejným příkladem poctivého, odpovědného
vztahu k pravdě. (...) Stále má smysl mluvit
o závaznosti pravdy a o jednotě vědění:
závaznosti je však třeba dostát a o jednotu
je třeba usilovat. Naše věrnost a snaha musí
směřovat nikoliv k jednotě teoretické,
nýbrž k jednotě "organické". Nejde
totiž o jednotu poznání, nýbrž o jednotu
"zkušenosti". A celistvost
zkušenosti je podobna jednotě živé,
tělesné. Tak se opět dostáváme k tomu,
s čím jsme začali: ke "zdraví"
jakožto poslání vědy typu
"scientia". Tradiční universitní
rozvrh předpokládal, že této jednoty lze
dosáhnout "teoreticky", v oblasti
čistě duchovní. Pluralita přírodních věd
umožňuje přenést těžiště z jednoty
duchovní, teoretické, na jednotu tělesnou -
organickou. Světy nejsou zahrnutelné do jednoho
pohledu ("theoria"), ale také se mezi
nimi nerozevírá propast lhostejnosti, cizosti,
absolutní oddělenosti. I když nejsou
slučitelné, ani na sebe převeditelné,
vzájemnost světů se zračí v jejich
transcendenci. Je to vzájemnost obdob,
analogií, podobností. Různá, i zcela
neslučitelná paradigmata mohou nalézt
v lidské duši své místo, svou možnost
porozumění; mohou být "zkušenostně
sdílena", mohou se obohacovat, oplodňovat,
doplňovat, zračit se v sobě, poukazovat na
sebe, a tak si vzájemně poskytovat smysl.
Zatímco vědecké světy jsou budovány na
racionálních vztazích, přirozená
kosmologická zkušenost se opírá o analogie,
podobnosti, korespondence; neroste deduktivně
a induktivně, nýbrž abduktivně
a metaforicky."
"Pro filosofii se zde
rýsuje nový úkol: starost o jednotu
zkušenosti na pozadí mnohosti světů, péče
o jednotu vědění přicházejícího
z přírodovědeckého poznání. Je to
příležitost k obnově a rehabilitaci
"přírodní filosofie
(naturfilosofie)". Přírodní filosofie
hledí k tomu, co konečnou "fysis"
jednoho každého světa překračuje směrem
k jiným světům "per analogiam".
V tomto smyslu je jí svěřen
"meta-fysický" rozměr daného
paradigmatu - přesah, v němž se zjevuje
"eidos" jeho světa. A tak by
i přírodní filosofie zapadala do běžného
pojetí filosofie vůbec jakožto "výkladu
světa", jakožto "zření
idejí", jakožto "poznání
skutečnosti" apod. A hlavně: přírodní
filosofie zůstává také filosofií
v původním smyslu "lásky
k moudrosti". Moudrost, tak jak je běžně
chápána, je ctnost vnímavosti pro
mnohotvárnost zkušenosti, porozumění pro
pluralitu názorů, postojů, nauk a věrouk -
a tedy i paradigmat. Moudrost se osvědčí ve
všech světech: mytických, pohádkových,
náboženských, kulturních - což neplatí
o znalostech a dovednostech. I pro vědu je
láska k moudrosti nepostradatelná: je tím, co
činí z poznání vědění, co je
"kultivuje" - činí z něho součást
kultury, vztahuje jeho svět k jiným světům,
a tak mu dává smysl. Přírodní filosofie by
měla být disciplínou nikoliv ve významu
"oboru", nýbrž ve významu
"kázně": kázně skromnosti,
nadhledu, a rozhledu, kterou by si měly
přírodní vědy osvojit - v řádu své
vlastní zkušenosti. Taková funkce filosofie
odpovídá jejímu poslání v rámci tradiční
ideje university: jako základu její
jednoty".
"Současný rozpad
university nemusí tedy být jejím definitivním
zánikem. Její idea se však musí proměnit,
jakmile se přírodní vědy stanou přirozenou
součástí organicky pojatého vědění.
Jednota vědění již nebude moci být
postavena, jako dosud, na postulátu racionality
jediného světa, nýbrž na důvěře ve
smysluplnost bytí pluralitní skutečnosti. To
připomíná důvěru alchymistů, kteří také
nehledali celistvý náhled, nýbrž
"kvintesenci" [tj. pátý rozměr či
živel, skrytý tělesným smyslům, rozměr
niternosti, pouto vzájemnosti
a sounáležitosti, vlastní princip života]
v proměnách konkrétní, mnohotvárné
zkušenosti, kterou činili na proměnách hmoty
(240)."
SVATÝ GRÁL KALCIOVÉ
KOMPLEXITY
Vskutku, alchymie, patřící
spolu s magií, astrologií a jinými
tradičními naukami, dnes stigmatizovanými jako
"pavědy", k hermetismu [tj.
k nahlížení a výkladu světa za použití
jazyka symbolů a obrazů], "...chápala
veškerou hmotu jako živou" (241). Ve
stávající epoše vědeckého kouzlení
a čarování se všemi těmi (prý!)
"sobeckými" geny, nám připadá
takové tvrzení (neuvědomujíce si paradoxnost
našeho vlastního postavení /a konání!/)
naprostou nehorázností. Život si přece již
téměř automaticky ztotožňujeme s geny,
nukleovými kyselinami, chromozómy,
aminokyselinami, bílkovinami - a ve své
racionalitě si ani nepřipouštíme možnost,
že bychom v obecném chápání, co život
vlastně je, mohli to vše nezmínit. Co když
ale život "prostě a jen" je
"...přirozená skutečnost, [která] se
vyvíjí a rozvíjí tím, že naplňuje
některé z možností, jimž se předtím
otevřela...(240)"? Co když i kameny mají
své nitro, svůj život, svou duši? Co když
celá naše planeta Země, Gaia, je ve svém
celku živoucí bytostí?
"Byl jsem v mládí
cepován spíš v jiných než kamenných
říších", píše ve své "Knize
o Jizerských horách" Miloslav Nevrlý
(235), "a tak jako by mně stále unikala
nejniternější podstata kamenných věd, oné
nejzákladnější a nejmužnější
přírodovědecké disciplíny, nauky
o horninách a nerostech, i způsob, jak
jednotlivé druhy nerostů a hornin plynule
přecházejí v nesmírných propastech času
jedny v druhé, vznikají a zanikají znovu
a znovu, zcela jinak než je tomu u rostlin
nebo živočichů. Udivovalo mne, že horniny,
které dnes tvoří zemský povrch, jsou složeny
jen z překvapivě malého počtu několika
druhů nerostů a že různé horniny se od sebe
často neliší druhovým složením svých
minerálů, ale jen rozdílným poměrným
zastoupením stále týchž druhů. Či že jsou
dokonce totožné jak druhovým, tak poměrným
zastoupením nerostů, ale liší se vzhledem,
barvou, vlastnostmi i jménem jen proto, že
vznikly v různých dobách, za nestejných
podmínek, různých tlaků a teplot. Dějiny
zemského povrchu, a s ním i nepatrných
Jizerských hor, jsou vlastně dějinami
neustálého koloběhu stále týchž hornin,
které se po čase, velice dlouhém čase,
rozpadají, jsou splaveny na dna moří, odkud
při horotvorných pochodech, takzvaných
vrásněních, klesají do zemských hlubin,
z nichž kdysi vzešly, mění se tam v jiné
horniny tím, že jejich nerosty se teplem
a tlakem rozkládají a jejich prvky se
skládají do dalších sloučenin, dalších
nerostů, nerosty pak do hornin. Znovu tuhnou,
opět se obnažují, dostávají se na zemský
povrch, na něm větrají, voda je odnáší do
moře, tam se usazují. Zemské hlubiny
doplňují občas tento světa běh čerstvými
vyvřelinami, které pod povrchem země nebo
i na něm utuhnou a zapojí se do koloběhu.
Všechno jde nesmírně pomalu, nepozorovatelně,
i "bouřlivá vrásnění" (...)
trvala milióny let. Nad vším leží tíha
času, zeměkoule pod ní dodnes dýchá jako
živý tvor, smršťuje se i rozpíná, mění
své horniny jedny v druhé, podobně jako kdysi
za svého plynného skupenství měnila v sobě
jedny prvky v druhé, od božského vodíku
přes hélium až třeba po zlato; nesmírně
zvolna se horstva na jejím povrchu zvedají
a opět bortí jako krajky, pavučiny
(235)."
Samozřejmě, personifikace
planety Země je stejně svůdná - a
v doslovném chápání stejně zavádějící -
jako zosobnění Boha, bohů, božstev. Nelze
však popřít, že existuje cosi jako
geofyziologie - a že jí náleží možná
týž význam, místo i kontext, jako je tomu
u fyziologie přírody "živé" (jedno
zda na úrovni mikrobiální, buněčné,
rostlinné, fungální, živočišné či
lidské). A že svým způsobem vše, co dle
tradičního rozdělení náleží k přírodě
buď neživé anebo živé, utváří ve svém
inter-, sub- a intracelulárním úhrnu
planetární tělo Gaii - naší Země. Stojí
v té souvislosti za opětovné připomenutí,
že chápání veškeré hmoty jako živé není
ale objevem moderní obecné biologie či
geofyziologie, nýbrž že ke stejnému náhledu
dospěla již o staletí dříve při svém
pátrání po kameni mudrců, transmutacích
prvků a živé vodě alchymie. Přírodověda
dnes spatřuje svůj svatý grál v genomové
mapě. A svůj kámen mudrců v genech, jejich
mutacích, selekcích a klonech. Že by alchymie
mohla být v této věci vidoucnější
a vědoucnější - a naopak, že by teorie
sobeckých genů (236) a dosavadní chápání
úlohy genů v organismu vůbec (242, 243) mohly
být skutečnosti přírody na hony vzdáleny
a že by evoluce spíše než na výběru
a soutěži (selekci a kompetici) mohla
spočívat na zmnožování a přátelském
sdružování (proliferaci a asociaci) (244),
nepřijde mnohým badatelům vůbec na um -
natož na rozum.
A přece tomu tak je: alchymie
se ani v nejmenším nemýlila, když označila
mořský korál za kámen mudrců. Nejen proto,
že korály lze uvést coby typický příklad
evoluce, dané oním zmnožováním
a přátelským sdružováním, ale i proto,
že v již zmíněné knize alchymických
emblémů "Atalanta Fugiens" (228, 229)
její autor, dvorní lékař Rudolfa II., doslova
praví: "Jelikož Korál roste pod Vodou
a vytvrzuje se Vzduchem, je taktéž oním
Kamenem [mudrců]. Mudrcové nazývají svůj
Kámen Porostem, neboť Roste, vzrůstá
a obrůstá a rozrůstá se jako rostlina. To
se zdá nevědomým vskutku podivné a k Pravdě
protikladné, když si myslí, že je zjevné,
že Kameny ani Nerostou ani nevzrůstájí tímto
způsobem. (...) Ale jejich Úsudky jsou klamné;
neb věří, že nic pro ně neznámé se
v Přírodě nenachází, poměřujíce
nezměrnost Všehomíra svou vlastní
Chápavostí. (...) A jako že Korál slouží
pro přípravu několika Léků veliké Moci, tak
i Korál Mudrců sám do sebe přijímá
účinky všech Bylin, a sám jediný může
vykonávat totéž, co léky ze všech Porostů
pocházející. Neboť Nebeské Slunce, jež
léčivou Sílu Účinku vlévá do Porostu,
dává tomuto svému Synovi více než všem
ostatním. Takový je Korál Mudrců, rostlina,
živočich i minerál, jenž v Rozlehlém
Oceánu leží skryt a nepoznán, dokud se
nevloží do rukou a nevystaví Očím
Nevědomého (229)."
Na adresu těch, kteří se ani
nyní ještě nedovtípili, oč tu kráčí, byť
rozuzlení záhady svatého grálu a kamene
mudrců mají naservírováno jako na královské
tabuli, protagonisté Ecova románu
"Foucaultovo kyvadlo" (227)
poznamenávají: "Nemyslete si, že jsme
nějací tuctoví alchymisti a že vás chceme
učit výrobě zlata. Tak si počínají jen
šejdíři, my chceme něco lepšího
a míříme v každém směru někam mnohem
výš." (...) "-- Chudáci, kolik nocí
probděli nad alchymickou svatbou (246)
a přemítali, zdali jim z toho vyjde nebo
nevyjde osmnáctikarátové zlato a zdali místo
kamene mudrců nezískají jen obyčejný lapis
exillis, mizerný grál z pálené hlíny,
zatímco já mám svůj grál uložený v Liině
břiše. -- Ano, říkala Lia, brala mě za ruku
a hladila si s ní tu svou břichatou plnou
nádobu, tady se louhuje ta tvá vynikající
surovina. Co si ti lidé (...) vůbec mysleli,
že se v té nádobě děje? -- Že tam bublá
melancholie, sirnatá hlína, černé olovo, olej
Saturnův, že tam je Styx veškerých měknutí,
žíhání, iluminací, zkapalňování,
hnětení, máčení, ponořování, shnilá
hlína, páchnoucí hrob. (...) Život (...)
není třeba číst tak, aby v něm byl
odhalován skrytý smysl, protože žádný
není, všechno je prostě uloženo tam, kde to
je, a nikde jinde, v útrobách všech Lií
světa, v pokojích porodnic, na postelích,
v korytech řek, a kameny vycházející
z exilu a svatý grál (...) jsou jen opičky,
které ječí a škubou pupeční šňůrou
a doktor je plácá po zadečku."
Nu ano, jak prosté, svatý
grál a kámen mudrců nejsou ničím víc než
nově počatým a narozeným dítětem. Anebo
snad, přesněji řečeno, životem jako
takovým... A naše výprava (rozumějme:
vyprávění)by tudíž zde mohlo v klidu
skončit. Proč a zač, nač a kam ještě
kráčet dál...? Žádné alchymické tajemství
života přece neexistuje! Život závisí
především a vždy na genech, nukleových
kyselinách, bílkovinách... Proč sem tahat
nějaké to kamení a onu Velkou Běl?
"Příběhu kalciové komplexity"
prostě zazvonil zvonec - a pohádky je konec...
(247). Pavědy dostaly na frak, přečetli jsme
si něco o vápníku pro zdraví a nyní se
můžeme v klidu vrátit zpět do svých
vědeckých laboratoří - a věnovat se dál
serióznímu bádání na poli objektivity... Ale
ouha, vrátit se jistě můžeme, co však
s právě nabytou zkušeností, že veškeré
lidské poznávání je umožněno jen díky
neustálé rezonanci mezi dogmaty a jejich
zpochybňováním, mezi pravověrností
a kacířstvím (248)? Nikoliv alchymické
poznání, nýbrž objektivní pravda vědeckého
poznání, zjevně neexistuje! Čerte, tu máš
kropáč...! I pro vědu nakonec platí nejen,
že: "Objeví-li se ve hmotě Velkého díla
Běl, pak Život přemohl Smrt, jejich král
povstal z mrtvých, Země a Voda se staly
vzduchem, nastala Vláda Měsíce, jejich
chlapeček se narodil", ale též:
"Vidí-li umělec dokonalou Běl, tvrdí
Mudrcové, je třeba roztrhat knihy, protože se
staly zbytečnými (245)."
"Až doposud se vše kolem
původu života spojovalo s proteiny. Extrémně
asymetrické rozložení vápenatých iontů
uvnitř a vně buňky ale poukazuje na jeho
jedinečnou, sobě rovna nemající úlohu ve
vnitrobuněčných procesech. Zdá se, že nejsme
dosud schopni a ochotni si tento fakt přiznat
a plně docenit. Rozpoznání a pochopení
zcela principiálního významu vápenatých (a
dalších anorganických) iontů může v tomto
smyslu být klíčem k odhalení strategie
života (249)." Tento názor, publikovaný
v roce 1991 jedním pracovníkem japonského
národního ústavu fyziologických věd,
kupodivu vědecké komunitě (poměřováno
dosavadním nulovým citačním ohlasem na
příslušný článek v databázi Web of
Science) zcela unikl. Nicméně, nelze
přehlédnout obrovský počet prací,
věnovaných úloze vápníku v rámci
vnitrobuněčné regulace v posledních letech
(127), ani to, že byla vyslovena hypotéza
o klíčové úloze vápenatých iontů při
regulaci thermosyntetických procesů,
formujících základy života (250), ba ani to,
že vápník figuruje jako jeden z prvků
jednotné teorie biologie, jež si klade za cíl
vysvětlit regulaci buněčného cyklu,
diferenciace a původu života (251).
A konečně - že v létě roku 2000 se
scházejí evropští výzkumníci u tématu
"Vápník jako molekula buněčné
integrace" (252).
Věda dnes dospívá
k poznání, že tím, co integruje a drží
buňky pohromadě, je právě vápník. A že
vápník podle všeho je vskutku svatým grálem
světové vědy i světové alchymie - oním
bájným kamenem mudrců všech časů. Pravdě
nejblíže podle všeho bude ruský vědec
Kostěckij, působící ve Vladivostoku, na
tamní Dálněvýchodní univerzitě, když
dokládá, že principiální popsatelnost
mechanismu přechodu od krystalu minerálu přes
organominerální krystal k tekutému krystalu
(protobuňce) by mohla přinést odpověď na
samu nejzákladnější otázku biochemie
a molekulární biologie, týkající se původu
života na Zemi (29). Pravdu v tomto světle
poznání pak zřejmě má i ono proroctví
(původu rovněž dálněvýchodního), že
z moře kolem Okinawy vzejde poklad [tj.
mořský korál], jenž bude požehnáním pro
všechny lidi světa (223). Pravdu zřejmě má
i onen - v předchozím odstavci zmíněný -
japonský fyziolog, když navrhuje, že
tajemství strategie života je třeba hledat ve
vápenatých iontech (249). Pravdu zřejmě má
i staroegyptská kosmogonie, když tvrdí, že
vznik všemu dalšímu dal prapůvodní pahorek,
jenž se vynořil z prapůvodních vod - a že
tento pahorek je totožný s kamenem mudrců
(230). Pravdu zřejmě má i alchymie (podle
některých názorů (253, 254, 255)
pocházející z Číny, odkud se přes
předislámskou Arábii, egyptskou Alexandrii,
Řecko a arabské kupce dostala do středověké
Evropy), když ztotožňuje kámen mudrců
s mořským korálem (228, 229). Pravdu zřejmě
má i dnešní biologie a medicína, když
zjišťuje, že vápník je jakýmsi
"základním kamenem" buněčné
integrace (252). A pravdu zřejmě má
i geologie a ekologie - a přírodověda
vůbec, když odhaluje souvislosti mezi
destruktivní antropogenní činností člověka,
jeho civilizačními chorobami, odumíráním
lesů i společenství korálových útesů,
a globálním oteplováním - a když
zjišťuje, že v důsledku této destruktivní
lidské činnosti dochází k rozvrácení
kalciové homeostázy (možná přesněji
homeodynamiky (256)) nejen jedinců, nýbrž
celých ekosystémů i celé naší planety
Gaii.
Geny jsou svébytnou formou
zápisu slovní zásoby říše takzvaně
"živé", jíž takzvaně
"neživá" říše rozumět nedokáže
(otázku tzv. "čtení" sekvencí DNA
analyzátory necháváme stranou). Snad právě
proto soudobá věda - s tím jak si
nepřipouští možnost, že geny jsou vlastně
"jen" znakem (a předpokladem) jisté
vyšší formy kultury v uspořádání hmoty
a její existence jako takové - odmítá
přistoupit na dávnou tezi alchymie, která vše
ve světě stvoření, včetně říše
nerostné, považovala - a považuje - za
živé. Je však zjevné, že živá příroda se
bez té neživé neobejde - a že tedy mezi nimi
jistá forma komunikace jistým společným
jazykem nutně existuje! Že to, co drží
"neživou" i "živou" hmotu
pohromadě, co udržuje a rozhoduje o životě
na této planetě, ať již na úrovni buněk,
organismů či ekosystémů, se musí zákonitě
(evolučně) objevit již před příchodem hmoty
"živé"! A že to musí být cosi, co
dokáže komunikovat stejně dobře
s ústrojným (organickým) světem říše
živé, jako se světem neústrojným
(anorganickým) říše neživé.
Naše myšlení, pokud jde
o život, dosud ovládá genocentrická
soustava. Překonat ji, zdá se, nebude o nic
méně obtížné, než tomu bylo v případě
soustavy geocentrické. Umístit do středu
všeho dění (tj. života - oné
"...přirozené skutečnosti, [která] se
vyvíjí a rozvíjí tím, že naplňuje
některé z možností, jimž se předtím
otevřela...(240)") namísto genů vápník,
se přece zdá být naprosto fantaskní
a nepřijatelné. A přece je to zcela prosté
- tak jako vždy nakonec záleží jen na úhlu
pohledu. Doposud se nahlíží, jmenovitě
v biochemii, na vápník jako na to, co je na
cosi jiného, podstatně složitějšího (např.
koenzym) jen tak samo sebou navázáno. Stejně
jako se kdysi našim předkům zdálo divné, že
by namísto Země mohlo být středem
planetární soustavy Slunce, připadá nám dnes
divné byť jen pomyslet, že by si vázající
(bílkovina) a vázaný (vápník) mohly své
role vyměnit. Že by u kolébky života stál
a stojí vápník - a že bez něho by nebylo
ani genů, ani buněk, ani oceánů, ani pevnin,
ani přírody, ani lidí. Připadá nám divné,
že bychom mohli být jakýmsi "polotekutým
kalciovým krystalem", jenž během své
vesmírné pouti prochází nejrozmanitějšími
proměnami, vykazujícími v mnohém více či
méně zjevné rysy podobnosti s alchymickými
postupy a formulemi. Připadá nám divné, že
by třeba díky kalcitovým meteoritům náš
pozemský život mohl povstat (či se zmoci)
"excoelis", tj. z nebeských výšin.
Veškerou svou zkušeností se vzpouzíme radě
Moudrých: "Uvidíme-li v Díle [vědy]
dokonalou Běl [tj. vápník], je třeba roztrhat
knihy [dosavadního poznání], neboť se staly
zbytečnými".
ZÁVĚREM
Ortodoxní vědci dnes, zdá
se, více než kdy jindy, žehrají na všeliké,
jako mor se rozlézající pavědy, jež
zaplavují sdělovací prostředky a ohlupují
mysl lidí. Domnívají se, že jde o úpadek
kritického myšlení a rezignaci na jakékoliv
vědecké poznání a vědu vůbec. Ve zde
uvedeném "Příběhu kalciové
komplexity" se však poukazuje, že ve svém
hodnocení, založeném na sporném
a zpochybnitelném konceptu objektivity vědy,
se zásadně mýlí. Lépeřečeno, že vidí
vnější (objektivní, racionální)
jednotlivosti, nikoliv však již vnitřní
(subjektivní, iracionální) souvislosti. Těmto
vědcům, zdá se, fatálně chybí to, co
s nástupem racionalismu odmítli a s čím se
neprozíravě rozžehnali: cit a vnímavost pro
znaky a symboly své doby.
Ano, znamením naší doby se
vskutku stávají ony různé, tolik vysmívané
i zatracované, pavědy. Pokud nám ale nejde
jen o jejich vidění, nýbrž i přečtení
a porozumění, snadno zbadáme, že tyto
"mimovědní" (alternativní,
komplementární) disciplíny nechtějí
nakládat s vědeckým poznáním ve stejném
stylu, v jakém karteziánství naložilo
s poznáním hermeneutickým! Nikoliv, zde jde
o něco zcela jiného: o uznání plurality
světů lidského poznávání, jejich
prožívání a spolunažívání - to jest
o svět lidské zkušenosti. Aneb, jinými
slovy: alchymie, astrologie a další
"pavědy" nepředstavují nic méně
než znamení (předzvěst a zvěst)
celosvětového úsilí o obnovení
renesančního myšlení, o obnovu
universitního vzdělávání, o obnovu ideálů
humanitních.
Sejmutí kletby Bílé hory,
oné doby Temna jediné pravé víry a jediného
pravého popisu a výkladu skutečnosti, se
odvíjí od naší vůle a ochoty po
vypracování a dodržování nové úmluvy mezi
námi a planetou Zemí. Objasnění a niterné
přijetí vzájemné geo-bio-(al)chemo-sociální
komplexity a spolupatřičnosti
"živé" i "neživé"
přírody je tím, čím lze přispět a dospět
k Velkému dílu Všenápravy lidských
záležitostí.
(Sepsáno pod
Bílou horou květen - prosinec 2001)
Appendix a poděkování
Appendix A: K tématu
hermetismu a hermetické vzdělanosti:
"Hermetická gramotnost či hermeneutická
dovednost nás činí vnímavými ke znamením -
zvláště těm, které ohlašují přelom
věků. V úvodu k vynikající knize o této
tématice, kterou napsal
Douglas Rushkoff a jmenuje se Kyberie, se
praví: "Možná, že se blížíme
k jednomu z těch vzácných okamžiků
v lidské historii, kdy na točitém schodišti vidíme celou cestu vzhůru i celou
cestu dolů." (...) Billgatesovský chaos
našich počítačů je jedním z takových
znamení. Počítače dříve představovaly
triumf vědecké racionality.
Byly důkazem, že
karteziánský řád skutečnosti, na kterém
spočívá novověké vědění, někde
skutečně platí: přinejmenším
za obrazovkami našich monitorů. Spolehlivost
tohoto řádu bývala příjemná. Dnes tam
panuje houšť a spoušť a na každém kroku
číhá překvapení -
obvykle nepříjemné
a nebezpečné, v každém případě nepředvídatelné
a nevypočitatelné. A to nemluvím o džungli
globální datasféry. Karteziánští optimisté
v tom vidí nepodstatné závady
- potíže růstu. Ve
skutečnosti Kybeřané napadají
samu podstatu karteziánské
reality spjaté s ideálem kontroly
a manipulace. Neporučíme větru, dešti
a teorie chaosu nám také umožnila pochopit proč. A aby vítr
a déšť, to jest živelná
smršť
nastávajícího věku neporoučela nám,
musíme se učit vnímavě rozumět -
interpretovat, vykládat svět. (...) Znamení,
jimiž se budoucnost ohlašuje
v současné phantasy-creation,
jež nahradila scince-fiction, si troufám vyložit jako naději, že
bude světem plným smyslu, pohádkovým,
okouzleným světem mýtů a symbolů,
ve kterém se budeme přirozeně cítit
doma. (...) [Symboly jsou]
zkušenost uložená v kompaktní
podobě obrazů, tvarů, znaků, motivů,
příběhů. Tyto podoby jsou schopné vyvolat
v duši odezvu: "rozbalit"
svůj
obsah, zkušenost přesahující hranice
individuální i kolektivní. Symboly integrují dějinnou paměť
a provazují ji s hlubinami nevědomí -
s archetypy. Tak jsme propojeni se zkušeností
kosmickou. S pamětí Vesmíru a Života, Nebe
a Země. Řeč symbolů je pro duši tím, co
řeč genů pro tělo. (...) Symboly jsou tak
vyjádřením smyslu, v němž se určitá
částečná zkušenost vztahuje k celkové
zkušenosti a v němž jednotlivé skutečnosti náleží ke
skutečnosti celé. Jejich
znalost dovolí rozpoznat ve znameních poukazy
k širším souvislostem: fragmenty symbolů. A kdykoliv takový osamělý, zbloudilý úlomek
podoby nalezneme co nenápadný střípek, zasazený i v zcela nečekaném
kontextu, matematickém, přírodovědeckém,
uměleckém, literárním,
snovém - poznáme, odkud přichází a k čemu
poukazuje. Tak pochopíme smysl toho, v čem
jsme se s ním setkali, i smysl tohoto
setkání. Tím se také dozvíme, kam patříme
my sami. Abychom - jak se výstižně říká -
byli co-k-čemu. (...) Řeč obrazů, znamení a symbolů nese poselství
o společném příběhu. Dovede vyjádřit
příbuznost a sounáležitost.
Připomíná, že naše svébytnost se zračí
v nevýslovné, mnohorozměrné síti
souvislostí. Tu nenajdeme
na internetu, ani se s ní nesetkáme
v datasféře. Spatříme ji
v zrcadle symbolů (241)."
Appendix
B: Michael Maier (1566-1622 e.v.) Německý
luteránský alchymista, lékař a stoupenec
rosenkruciánství. Rané rosenkruciánské
hnutí se výrazně pojí s alchymií. Jakkoliv
odmítána moderními vědci
a vnímána chemií jako její nedochůdče, zaobírající se
naivním záměrem přeměny
obecných kovů ve zlato, byla alchymie ve
skutečnosti velmi důmyslnou
soustavou symbolů, vztahujících se k hledání Harmonie
a Dokonalosti prostřednictvím
uplatňování univerzálních
přírodních
pochodů na všech myslitelných úrovních -
tělesné, psychologické
i duchovní; to jest toho, co zvala Velkým
Dílem. Maier je autorem řady alchymických
a rosenkruciánských knih, z nichž mnohé
jsou překrásně ilustrovány:
Arcana Arcanissima (1614), Lusus Serius (1616),
De Circulo Physico Quadrato (1616), Atalanta
Fugiens (1617), Examen Fucorum Pseudo-Chymicum
(1617), Jocus Severus (1617), Silentium Post
Clamores (1617), Symbola Aurea Mensae Duodecim
Nationum (1617), Themis Aurea (1618), Tripus
Aureus (1618), Viatorum (1618), Tractatus de
Volucri Arborea (1619), Verum Inventum (1619),
Septimana Philosophica (1620), Civitas Corporis
Humani (1621), Cantilenae Intellectuales de
Phoenice Redivivo (1622), Ulysses (posth., 1624)
a Subtillis Allegoria super Secreta Chymiae
(posth., 1749). (Pramen: Apiryon, T.: Michael
Maier / Ordo Templi Orientis, 1995 [online].
[cit. 2001-11-27]. Dostupný na:
<http://www.hermetic.com/sabazius/maier.htm>).
Appendix C: Prof. PhDr. RNDr.
Zdeněk
Neubauer (*30. května 1942). Mykolog, genetik,
mikrobiolog, programátor, filosof, zakladatel oboru teoretická
biologie na Univerzitě Karlově v Praze. Od
roku 1993 její řádný profesor v oboru
obecná biologie. Působí na katedře filosofie
přírodních věd, fakulty
přírodovědecké; přednáší též na
fakultě filosofické a podílí se na
badatelské práci Centra pro teoretická studia.
"Svou profesuru získal Zdeněk Neubauer až
po pádu komunistického režimu, a to
nikoli zásluhou ocenění jeho génia
ze strany osvobozených přírodovědců
či filosofů, ale na lékařské fakultě,
v podstatě jako záchranu
slovutného učení Karlova před
historickou ostudou (237)." (Pozn.: biografii a bibliografii prof. Neubauera
lze nalézt ve sborníku jeho prací "Smysl
a svět
: hermeneutický pohled na svět" (240).)
Appendix
D: Cena Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE
97 obrací "...pozornost veřejnosti
k vědcům či myslitelům, jejichž dílo
odvážně přesahuje
rámec obvyklých či dominujících
způsobů poznání a výkladů světa; upozorňuje na méně známé,
skryté, vědomě opomíjené, podvědomě
vytěsňované či prostě dávno zapomenuté
souvislosti jevů; pokouší se
včleňovat nejnovější objevy
vědy
do kontextu celostního pojetí bytí a lidské
existence, a vytrhávat je tím ze zajetí, do
něhož je může vtlačovat rámec obvyklých
metod té které specializované
disciplíny (239)." Cena je udělována
každoročně 5. října v Obecním domě
v Praze a její předání je spojeno s přednáškou laureáta.
Znakem ceny je kromě diplomu
i parafráze původní
berly sv. Vojtěcha. Prvním laureátem
ceny se stal v roce 1999 americký vědec prof.
Karl Hans Pribram, v roce 2000 cenu obdržel
italský vědec prof. Umberto
Eco. (Pramen: Nadace Dagmar a Václava
Havlových VIZE 97: Výroční zpráva 2000
a plány na rok 2001.
<http://www.vize.cz>.)
Poděkování:
Ing. Viktoru Dobalovi, tajemníkovi
Centra teoretických studií UK a AV ČR, za možnost
seznámení se s "neubauerovským"
zřením a sdělováním smyslu-plných
příběhů o lidské skutečnosti; 2.
lékařské fakultě UK a FN v Motole za
tvůrčí prostředí "pod Bílou
horou"; redakci akademického bulletinu
Pelikán za laskavé zveřejnění článku;
a tajemné Ž.-ě za tichý třpyt kamene
mudrců v jejích očích.
Poznámka:
autor článku je absolvent VŠCHT v Praze,
fakulty potravinářské a biochemické
technologie; působil ve Státním zdravotním
ústavu, kde se zabýval
klinickou biochemií vitamínů; dále pak
pracoval ve fyzikálně-chemické laboratoři
Elektrotechnického zkušebního ústavu a
v potravinářské knihovně Ústavu
zemědělských a potravinářských informací.
Literatura:
-- Vyobrazení ---
Merian, Mattheus: Emblema XXI : de secretis
Naturae. Ve: Michael Maier: Atalanta fugiens.
Oppenheim : Hieronymus Galler for Johann de Bry,
1618. Ve: J.R. Ritman Library: Treasures from the
Bibliotheca Philosophica Hermetica ; 106
[online]. [cit. 2001-11-27]. Dostupný na:
<http://www.ritmanlibrary.nl/treasures-106.html>.
- --- Motto článku
---
- Barbey
d'Aurevilly, Jules: Tři ďábelské novely / přeložil
Oskar Reindl. Praha : Slovart, 1998.
- Komenský,
Jan Ámos: O sobě / soubor textů
shromáždili, české edičně
připravili, latinské přeložili
a starší překlady zrevidovali Amedeo Molnár a Noemi
Rejchrtová. Praha : Odeon, 1987.
- Eco, Umberto:
Foucaultovo kyvadlo / přeložil Zdeněk
Frýbort. Praha : Český klub, 2000.
- ---
Text článku ---
- 1/
Moulton, V. et al: RNA folding argues
against a hot-start origin of life. J.
Mol. Evol. 51(4), 2000; 416-421.
- 2/
Di Giulio, M.: On the RNA world: evidence in favor of an early
ribonucleopeptide world. J. Mol. Evol.
45(6), 1997; 571-578.
- 3/ Jeffares, D.C. et
al: Relics from the RNA world. J. Mol.
Evol. 46(1), 1998; 18-36.
- 4/ Turian, G.: Origin
of life -- 1: Recurrent riddles about its
genetic coding. Arch. Sci. 51(3), 1998;
311-323.
- 5/ Zubay, G.; Mui, T.:
Prebiotic synthesis of nucleotides.
Origins Life Evol. Biosphere 31(1-2),
2001; 87-102.
- 6/ Vergne, J.: Possible
prebiotic catalysts formed from adenine
and aldehyde. Planetary Space Sci.
48(11), 2000; 1139-1142.
- 7/ Zubay, G.;
Schechter, A.: Prebiotic routes for the
synthesis and separation of ribose.
Chemtracts 14(3), 2001; 117-124.
- 8/ Dose, K.: On the
origin of biological information. J.
Biol. Physics 20(1-4), 1994; 181-192
- 9/ Lyubarev, A.E.;
Kurganov, B.I.: Origin of biochemical
organization. Biosystems 42(2-3), 1997;
103-110.
- 10/ Segre, D. et al:
The lipid world. Origins Life Evol.
Biosphere 31(1-2), 2001; 119-145.
- 11/ Edwards, M.R.: From
a soup or a seed? Pyritic metabolic
complexes in the origin of life. Trends
Ecology Evol. 13(5), 1998; 178-181.
- 12/ Segre, D.; Lancet,
D.: Composing life. Embo Reports 1(3),
2000; 217-222.
- 13/ Dobson, C.M. et al:
Atmospheric aerosols as prebiotic
chemical reactors. Proc. Nat. Acad. Sci.
USA 97(22), 2000; 11864-11868.
- 14/ Garzon, L.; Garzon,
M.L.: Radioactivity as a significant
energy source in prebiotic synthesis.
Origins Life Evol. Biosphere 31(1-2),
2001; 3-13.
- 15/ Vaneechoutte, M.:
The scientific origin of life -
considerations on the evolution of
information, leading to an alternative
proposal for explaining the origin of the
cell, a semantically closed system. In:
Closure: emergent organizations and their
dynamics. Annals New York Acad. Sci. 901,
2000; 139-147.
- 16/ McClendon, J.H.:
The origin of life. Earth Sci. Reviews
47(1-2), 1999; 71-93.
- 17/ Morchio, R. et al:
Proteins, nucleic acids and genetic
codes. Riv. Biol. - Biol. Forum 94(1),
2001; 37-57.
- 18/ Severin, K.: Hot
stones or cold soup? New investigations
on the endogenous origin of organic
compounds on earth. Angewandte Chemie
Int. Ed. 39(20), 2000; 3589-3590.
- 19/ Kolesnikov, M.P.:
[Linear tetrapyrrols (phycobilins) in the
model prebiological system.] Izvest.
Akad. Nauk Ser. Biol. (3), 1993; 357-367.
- 20/ Hartman, H.:
Photosynthesis and the origin of life.
Origins Life Evol. Biosphere 28(4-6),
1998; 515-521.
- 21/ Hazen, R.M. et al:
Selective adsorption of L- and D-amino
acids on calcite: implications for
biochemical homochirality. Proc. Nat.
Acad. Sci. USA 98(10), 2001; 5487-5490.
- 22/ Hazen, R.M.: Life's
rocky start. Sci. Amer. 284(4), 2001;
76-85.
- 23/ Orgel, L.E.:
Polymerization on the rocks: theoretical
introduction. Origins Life Evol.
Biosphere 28(3), 1998; 227-234.
- 24/ Saladino, R. et al:
A possible prebiotic synthesis of
purine, adenine, cytosine, and
4(3H)-pyrimidone from formamide:
implications for the origin of life.
Bioorg. Med. Chem. 9(5), 2001; 1249-1253.
- 25/ Strasdeit, H. et
al: Syntheses and properties of zinc and
calcium complexes of valinate and
isovalinate: metal alpha-amino acidates
as possible constituents of the early
earth's chemical inventory. Chemistry
Eur. J. 7(5), 2001; 1133-1142.
- 26/ Prieur, B.E.:
A new hypothesis for the origin of life.
J. Biol. Physics 20(1-4), 1994; 301-312.
- 27/ Yamagata, Y. et al:
Volcanic production of polyphosphates and
its relevance to prebiotic evolution.
Nature 352(6335), 1991; 516-519.
- 28/ Glindemann, D. et
al: Chemical reduction of phosphate on
the primitive earth. Origins Life Evol.
Biosphere 29(6), 1999; 555-561.
- 29/ Kostetskii, E.Y.:
On the origin of life and the possibility
of development of protocells and their
structural elements in apatite crystals.
J. Evol. Biochem. Physiol. 35(3), 1999;
326-335.
- 30/ Connel, G.J.;
Christian, E.L.: Utilization of cofactors
expands metabolism in a new RNA world.
Origins Life Evol. Biosphere 23(5-6),
1993; 291-297.
- 31/ Szathmary, E.;
Smith, J.M.: From replicators to
reproducers: the first major transitions
leading to life. J. Theor. Biol. 187(4),
1997; 555-571.
- 32/ Huang, F. et al:
RNA-catalyzed CoA, NAD, and FAD synthesis
from phosphopantetheine, NMN, and FMN.
Biochemistry 39(50), 2000; 15548-15555.
- 33/ Cleaves, H.J.;
Miller, S.L.: The nicotinamide
biosynthetic pathway is a by-product of
the RNA world. J. Molecul. Evol. 52(1),
2001; 73-77.
- 34/ Keefe, D. et al:
A possible prebiotic synthesis of
pantetheine, a precursor to coenzyme-A.
Nature 373(6516), 1995; 683-685.
- 35/ Schlesinger, D.;
Miller, S.L.: Prebiotic synthesis of
pantoic acid and the other components of
coenzyme-A. Origins Life Evol. Biosphere
16(3-4), 1986; 307.
- 36/ Miller, S.L.;
Schlesinger, G.: Prebiotic synthesis of
vitamin coenzymes -- 2: Pantoic acid, and
the composition of coenzyme A. J. Mol.
Evol. 36(4), 1993; 308-314.
- 37/ Begley, T.P. et al:
The biosynthesis of coenyzme A in
bacteria. Vitam. Horm. 61, 2001; 157-71.
- 38/ Yun, M. et al:
Structural basis for the feedback
regulation of Escherichia coli
pantothenate kinase by coenzyme A. J.
Biol. Chem. 275(36), 2000; 28093-28099.
- 39/ Rock, Co.O. et al:
Pantothenate kinase regulation of the
intracellular concentration of coenzyme
A. J. Biol. Chem. 275(2), 2000;
1377-1383.
- 40/ White, W.H. et al:
Saccharomyces cerevisiae is capable of de
Novo pantothenic acid biosynthesis
involving a novel pathway of
beta-alanine production from spermine. J.
Biol. Chem. 276(14), 2001; 10794-10800.
- 41/ Blattná, J.:
Kyselina pantothenová. Výž.
Potrav. 55(6), 2000; 169.
- 42/
Tahiliani, A.G.; Beinlich, C.J.: Pantothenic acid in health and
disease. Vitam. Horm. 46, 1991; 165-228.
- 43/ Karnitz, L.M. et
al: Transport and metabolism of
pantothenic acid by rat kidney. Biochim.
Biophys. Acta 769(2), 1984; 486-492.
- 44/ Smith, C.M.; Song,
W.O.: Comparative nutrition of
pantothenic acid. J. Nutr. Biochem. 7(6),
1996; 312-321.
- 45/ Weimann, B.J.;
Hermann, D.: Studies on wound healing:
effects of calcium D-pantothenate on the
migration, proliferation and protein
synthesis of human dermal fibroblasts in
culture. Int. J. Vitam. Nutr. Res. 69(2),
1999; 113-119.
- 46/ Slyshenkov, V.S. et
al: Pantothenol protects rats against
some deleterious effects of gamma
radiation. Free Radical Biol. Med. 24(6),
1998; 894-899.
- 47/ Slyshenkov, V.S. et
al: Protection by pantothenol and
beta-carotene against liver damage
produced by low-dose gamma radiation.
Acta Biochim. Polonica 46(2), 1999;
239-248.
- 48/ Ciges, M. et al:
Pantothenic acid and coenzyme A in
experimental cisplatin-induced ototoxia.
Acta Otolaryng. 116(2), 1996; 263-268.
- 49/ De Oliveria,
J.L.G.: A nutritious cocktail for the
treatment of melanoma: a case report. J.
Orthomol. Med. 13(3), 1998; 176-178.
- 50/ Leung, L.H.:
Pantothenic acid deficiency as the
pathogenesis of acne vulgaris. Med.
Hypotheses 44(6), 1995; 490-492.
- 51/ Leung, L.H.:
Pantothenic acid as a weight-reducing
agent: fasting without hunger, weakness
and ketosis. Med. Hypotheses 44(5), 1995;
403-405.
- 52/ Leung, L.H.:
A stone that kills two birds:
pantothenic acid in the treatment of acne
vulgaris and obesity. J. Orthomol. Med.
12(2), 1997; 99-114.
- 53/ Lisý, Z.: Několik
poznámek k léčbě kočiček
lipovitanem. Receptář 12(5), 2001; 56.
- 54/
Ljunggren, E.: Die prophylaktische Behandlung von Oxalatsteinen.
Z. Urol. Nephrol. 58(7), 1965; 507-512.
- 55/ Arvy, L.: Le rein
et l'acide pantothenique. Laval Med.
40(5), 1969; 484-493.
- 56/ Fidanza, A.:
Therapeutic action of pantothenic acid.
Int. J. Vitam. Nutr. Res. Suppl. 24,
1983; 53-67.
- 57/ Markwell, P.J. et
al: The effect of diet on lower urinary
tract diseases in cats. J. Nutr. 128(12
Suppl.), 1998; 2753S-2757S.
- 58/ Wenkel, R. et al:
Harnsteine bei Kleintieren und anderen
Tierarten -- eine retrospektive Studie
aus den Jahren 1980-1989. DTW Dtsch.
Tierarztl. Wochenschr. 105(5), 1998;
182-186.
- 59/ Ling. G.V. et al:
Epizootiologic evaluation and quantitave
analysis of urinary calculi from 150
cats. J. Am. Vet. Med. Assoc. 196(9),
1990; 1459-1462.
- 60/ Buffington, C.A.;
Chew, D.J.: Calcium oxalate urolithiasis
in cats. J. Endourol. 13(9), 1999;
659-663.
- 61/ McClain, H.M. et
al: Hypercalcemia and calcium oxalate
urolithiasis in cats : report of five
cases. J. Am. Anim. Hosp. Asssoc. 35(4),
1999; 297-301.
- 62/ Ling, G.V. et al:
Renal calculi in dogs and cats:
prevalence, mineral type, breed, age, and
gender interrelationships (1981-1993). J.
Vet. Intern. Med. 12(1), 1998; 11-21.
- 63/ Buffington, C.A.:
Lower urinary tract disease in cats --
new problems, new paradigms. J. Nutr.
124(12 Suppl.), 1994; 2643S-2651S.
- 64/ Kirk. C.A. et al:
Evaluation of factors associated with
development of calcium oxalate
urolithiasis in cats. J. Am. Vet. Med.
Assoc. 207(11), 1995; 1429-1434.
- 65/ Thumchai, R. et al:
Epizootiologic evaluation of urolithiasis
in cats: 3,498 cases (1982-1992). J. Am.
Vet. Med. Assoc. 208(4), 1996;547-551.
- 66/ Ross, S.J. et al:
Canine and feline nephrolithiasis.
Epidemiology, detection, and management.
Vet. Clin. North Am. Small Anim. Pract.
29(1), 1999; 231-250, xiii-xiv.
- 67/ Annon.: What others
have said : calcium oxalate kidney stones
[online]. [cit. 2001-05-16]. Dostupný
na:
<http://www.macatawa.org/~wilcox_k/whatsay.html>.
- 68/ Ixion
Biotechnology: 1999 Annual Report
[online]. [cit. 2001-05-16]. Dostupný
na:
<http:www.ixion-biotech.com/shareholder/99annual-3.htm>.
- 69/ Anantharam, V. et
al: Oxalate:formate exchange. The basis
for energy coupling in Oxalobacter. J.
Biol. Chem. 264(13), 1989; 7244-7250.
- 70/ Sidhu, H. et al:
Direct correlation between
hyperoxaluria/oxalate stone disese and
the absence of the gastrointestinal
tract-dwelling bacterium Oxalobacter
formigenes: possible prevention by gut
recolonization or enzyme replacement
therapy. J. Am. Soc. Nephrol. 10, Suppl.,
1999; S334-S340.
- 71/ Allison, M.J. et
al: Oxalate degradation by
gastrointestinal bacteria from humans. J.
Nutr. 116(3), 1986; 455-460.
- 72/ Allison, M.J. et
al: Oxalobacter formigenes gen. nov., sp.
nov.: oxalate-degrading anaerobes that
inhabit the gastrointestinal tract. Arch.
Microbiol. 141(1), 1985; 1-7.
- 73/ Baetz, A.L.;
Allison, M.J.: Purification and
characterization of oxalyl-coenzyme
A decarboxylase from Oxalobacter
formigenes. J. Bacteriol. 171(5), 1989;
2605-2608.
- 74/ Baetz, A.L.;
Allison, M.J.: Purification and
characterization of formyl-coenzyme
A transferase from Oxalobacter
formigenes. J. Bacteriol. 172(7), 1990;
3537-3540.
- 75/ Lung. H.Y. et al:
Cloning and expression of the oxalyl-CoA
decarboxylase gene from the bacterium
Oxalobacter formigenes: prospects for
gene therapy to control Ca-oxalate kidney
stone formation. Am. J. Kidney Dis.
17(4), 1991; 381-385.
- 76/ Lung, H.Y. et al:
Molecular cloning, DNA sequence, and gene
expression of the oxalyl-coenzyme
A decarboxylase gene, oxc, from
bacterium Oxalobacter formigenes. J.
Bacteriol. 176(8), 1994; 2468-2472.
- 77/ Sidhu, H. et al:
DNA sequencing and expression of the
formyl coenzyme A transferase gene, frc,
from Oxalobacter formigenes. J.
Bacteriol. 179(10), 1997; 3378-3381.
- 78/ Sidhu, H. et al:
Evaluating children in the Ukraine for
colonization with the intestinal
bacterium Oxalobacter formigenes, using
a polymerase chain reaction-based
detection system. Molecul. Diagnos. 2(2),
1997; 89-97.
- 79/ Sidhu, H. et al:
Absence of Oxalobacter formigenes in
cystic fibrosis patients: a risk factor
for hyperoxaluria. Lancet 352(9133),
1998; 1026-1029.
- 80/ Mittal, R.D. et al:
Direct correlation between absence of
Oxalobacter formigenes in patients with
recurrent kidney stone episodes in India.
Clin. Chem. 46(6), Suppl. S, Part 2,
2000; A203-A204.
- 81/ Neuhaus, T.J. et
al: Urinary oxalate excretion in
urolithiasis and nephrocalcinosis. Arch.
Dis. Child. 82(4), 2000; 322-326.
- 82/ Turner, M A. et al:
Oxalate and calcium excretion in cystic
fibrosis. Arch. Dis. Child. 83(3), 2000;
244-247.
- 83/ Hokama, S. et al:
Oxalate-degrading Enterococcus faecalis.
Microbiol. Immunol. 44(4), 2000; 235-240.
- 84/ Koul, H.K. et al:
Oxalate: from crystal formation to
crystal retention. J. Am. Soc. Nephrol.
10, Suppl. 14, 1999; S417-S421.
- 85/ Curhan, G.C.:
Dietary calcium, dietary protein, and
kidney stone formation. Miner.
Electrolyte Metabol. 23(3-6), 1997;
261-264.
- 86/ Messa. P. et al:
Different dietary clacium intake and
relative supersaturation of calcium
oxalate in the urine of patients forming
renal stones. Clin. Sci. 93(3), 1997;
257-263.
- 87/ Curhan, G.C. et al:
Comparison of dietary calcium with
supplemental calcium and other nutrients
as factors affecting the risk for kidney
stones in women. Ann. Intern. Med.
126(7), 1997; 497-504.
- 88/ Williams C.P. et
al: Why oral calcium supplements may
reduce renal stone disease: report of
a clinical pilot study. J. Clin. Pathol.
54(1), 2001; 54-62.
- 89/ Morozumi, M.;
Ogawa, Y.: Impact of dietary calcium and
oxalate ratio on urinary stone formation
in rats. Mol. Urol. 4(4), 2000; 313-320.
- 90/ Holmes, R.P. et al:
Contribution of dietary oxalate to
urinary oxalate excretion. Kidney Int.
59(1), 2001; 270-276.
- 91/ Holmes, R.P.;
Kennedy, M.: Estimation of the oxalate
content of foods and daily oxalate
intake. Kidney Int. 57(4), 2000;
1662-1667.
- 92/ Assimos, D.G.;
Holmes, R.P.: Role of diet in the therapy
of urolithiasis. Urol. Clin. North Am.
27(2), 2000; 255-268.
- 93/ Morselli, B. et al:
Osteoporose Diät. Ther. Umsch. 57(3),
2000; 152-160.
- 94/ Branca, F.;
Vatuenas, S.: Calcium, physical activity
and bone health: building bones for
a stronger future. Public Health Nutr.
4(1A), 2001; 117-123.
- 95/ Ilich, J.Z.;
Kerstetter, J.E.: Nutrition in bone
health revisited: a story beyond
calcium. J. Am. Coll. Nutr. 19(6), 2000;
715-737.
- 96/ Hess, B. et al: Low
calcium diet in hypercalciuric calcium
nephrolithiasis: first do no harm.
Scanning Microsc. 10(2), 1996; 547-556.
- 97/ Takei, K. et al:
Oral calcium supplement decreases urinary
oxalate excretion in patients with
enteric hyperoxaluria. Urol. Int. 61(3),
1998; 192-195.
- 98/ Curhan, G.C. et al:
Intake of vitamins B6 and C and the risk
of kidney stones in women. J. Am. Soc.
Nephrol. 10(4), 1999; 840-845.
- 99/ Gerster, H.: No
contribution of ascorbic acid to renal
calcium oxalate stones. Ann. Nutr. Metab.
41(5), 1997; 269-282.
- 100/
Domrongkitchaiporn, S. et al: Risk of
calcium oxalate nephrolithiasis after
calcium or combined calcium and
calcitriol supplementation in
postmenopausal women. Osteoporosis Int.
11(6), 2000; 486-492.
- 101/ Gueguen, L.: Le
bilan calcique: besoins, apports,
biodisponbilite. Nutr. Clin. Metab.
14(3), 2000; 206-215.
- 102/ Miller, G.D. et
al: The importance of meeting calcium
needs with foods. J. Am. Coll. Nutr.
20(2), 2001; 168S-185S.
- 103/ Sellmeyer, D.E. et
al: A high ratio of dietary animal to
vegetable protein increases the rate of
bone loss and the risk of fracture in
postmenopausal women. Am. J. Clin. Nutr.
73(1), 2001; 118-122.
- 104/ Bohmer, H. et al:
Calcium supplementation with calcium-rich
mineral waters: a systematic review and
meta-analysis of its bioavailability.
Osteoporosis Int. 11(11), 2000; 938-943.
- 105/ Rodgers, A.L.:
Effect of mineral water containing
calcium and magnesium on calcium oxalate
urolithiasis risk factors. Urol. Int.
58(2), 1997; 93-99.
- 106/ Modlin, M.:
A history of urinary stone. S. Afr. Med.
J. 58(16), 1980; 652-655.
- 107/ Patrick, L.:
Comparative absorption of calcium sources
and calcium citrate malate for the
prevention of osteoporosis. Altern. Med.
Rev. 4(2), 1999; 74-85.
- 108/ Heaney, R.P.:
Calcium needs of the elderly to reduce
fracture risk. J. Am. Coll. Nutr. 20(2),
2001; 192S-197S.
- 109/ Sarazin, M. et al:
Influence on bone metabolism of dietary
trace elements, protein, fat,
carbohydrates, and vitamins. Joint Bone
Spine 67(5), 2000; 408-418.
- 110/ Cappuccio, F.P. et
al: Unravelling the links between calcium
excretion, salt intake, hypertension,
kidney stones and bone metabolism. J.
Nephrol. 13(3), 2000; 169-177.
- 111/ Coronado, B.E. et
al: Methods of literature review and
synthesis. Am. J. Kidney Dis. 32(5),
Suppl. 3, 1998; S14-S55.
- 112/ Sarnak, M.J.;
Levey, A.S.: Cardiovascular disease and
chronic renal failure: a new paradigm.
Am. J. Kidney Dis. 35(4), Suppl. 1, 2000;
S117-S131.
- 113/ Stevinkel, P.:
Inflammatory and atherosclerotic
interactions in depleted uremic patient.
Blood Purif. 19(1), 2001; 53-61.
- 114/ Coronel, F. et al:
[Lipid-lowering treatment with pantethine
in renal-transplant recipients.]
Nefrologia 15(1), 1995; 68-73.
- 115/ Coronel, F. et al:
Use of pantethine in the treatment of
hyperlipidemia in renal-transplant (rtx)
patients. Kidney Int. 40(2), 1991;
359-360.
- 116/ Coronel, F. et al:
Treatment of hyperlipemia in
diabetic-patients on dialysis with
a physiological substance. Am. J.
Nephrol. 11(1), 1991; 32-36.
- 117/ Coronel, F. et al:
Reduction the hyperlipidemia in
diabetic-patients on dialysis with
pantethine as hypolipidemic agent. Kidney
Int. 37(6), 1990; 1616.
- 118/ Shikany, J.M.;
White, G.L. Jr.: Dietary guidelines for
chronic disease prevention. South. Med.
J. 93(12), 2000; 1138-1151.
- 119/ Gennari, C.:
Calcium and vitamin D nutrition and bone
disease of the elderly. Public Health
Nutr. 4(2 B), 2001; 547-559.
- 120/ Kenny-2, A.D.;
Dacke-3, C.G.: Parathyroid hormone and
calcium metabolism -- 1. World Rev. Nutr.
Diet. 20, 1975; 231-298.
- 121/ Fujita, T.:
Calcium paradox: consequences of calcium
deficiency manifested by wide variety of
diseases. J. Bone Miner. Metab. 18(4),
2000; 234-236.
- 122/ Karpman, R.R.:
Musculoskeletal disease in the United
States : who provides the care? Clin.
Orthop. 385, 2001; 52-56.
- 123/ Holick, M.F.:
Sunlight "D"ilemma: risk of
skin cancer or bone disease and muscle
weakness. Lancet 357(9249), 2001; 4-6.
- 124/ McGrath, J.: Does
'imprinting' with low prenatal vitamin D
contribute to the risk of various adult
disorders? Med. Hypotheses 56(3), 2001;
367-371.
- 125/ Hokuto, I. et al:
An ultra premature baby of 290 g birth
weight needed more than 500 mg/kg of
calcium and phosphorus daily. Eur. J.
Pediatr. 160(7), 2001; 450-451.
- 126/ Chattopadhyay, N.:
Biochemistry, physiology and
pathophysiology of the extracellular
calcium-sensing receptor. Int. J.
Biochem. Cell. Biol. 32(8), 2000;
789-804.
- 127/ Van den Brink,
G.R. et al: Study of calcium signaling in
non-excitable cells. Microscopy Res.
Tech. 46(6), 1999; 418-433.
- 128/ Pearce, S.H.S.;
Thakker, R.V.: The calcium-sensing
receptor : insights into extracellular
calcium homeostasis in health and
disease. J. Endocrinol. 154(3), 1997;
371-378.
- 129/ Martinez, M.E.;
Willet, W.C.: Calcium, vitamin D, and
colorectal cancer : a review of the
epidemiologic evidence. Cancer Epidem.
Biomarkers Prev. 7(2), 1998; 163-168.
- 130/ Riccardi, D.;
Gamba, G.: The many roles of the
calcium-sensing receptor in health and
disease. Arch. Med. Res. 30(6), 1999;
436-448.
- 131/ Lipkin, M.;
Newmarjk, H.L.: Vitamin D, calcium and
prevention of breast cancer : a review.
J. Am. Col. Nutr. 18(5), 1999; 392S-397S.
- 132/ Forteza, C.;
Jasinski, C.: Calcium and its metabolism.
Pediatrika 21(3), 2001; 17-23.
- 133/ McConkey, D.J. et
al: The role of calcium in the regulation
of apoptosis. Scanning Microsc. 10(3),
1996; 777-794.
- 134/ McConkey, D.J.;
Orrenius, S.: The role of calcium in the
regulation of apoptosis. J. Leukocyte
Biol. 59(6), 1996; 775-783.
- 135/ Gupta, P.D.;
Pushkala, K.: Importance of the role of
calcium in programmed cell death :
a review. Cytobiosis 99(391), 1999;
83-95.
- 136/ Krebs, J.: The
role of calcium in apoptosis. Biometals
11(4), 1998; 375-382.
- 137/ McConkey, D.J.;
Orrenius, S.: The role of calcium in the
regulation of apoptosis. Biochem.
Biophys. Res. Commun. 239(2), 1997;
357-366.
- 138/ Berridge, M.J.:
The biology and medicine of calcium
signalling. Mol. Cell. Endocrinol.
98(2),1994; 119-124.
- 139/ Masiero, L.; Kohn,
E.C.: Angiogenesis: the role of calcium
regulation. Forum Trends Exp. Clin. Med.
6(4), 1996; 408-414.
- 140/ Berchtold, M.W. et
al: Calcium ion in skeletal muscle : its
crucial role for muscle function,
plasticity, and disease. Physiol. Rev.
80(3), 2000; 1215-1265.
- 141/ Helmeste, D.M.;
Tang, S.W.: The role of calcium in the
etiology of the affective disorders. Jpn.
J. Pharmacol. 77(2), 1998; 107-116.
- 142/ Gareri, P. et al:
Role of calcium in brain aging. Gen.
Pharmacol. 26(8), 1995; 1651-1657.
- 143/ Young, W.: Role of
calcium in central nervous system
injuries. J. Neurotrauma 9(Suppl.1),
1992; S9-S25.
- 144/ Laviano, A. et al:
Intracellular energy signals and dietary
calcium : a milky way to the physiologic
control of hyperphagia and obesity?
Nutrition 17(7-8), 2001; 684-685.
- 145/ Rottingen, J.A.;
Iversen, J.G.: Ruled by waves?
Intracellular and intercellular calcium
signalling. Acta Physiol. Scand. 169(3),
2000; 203-219.
- 146/ Carafoli, E. et
al: Generation, control, and processing
of cellular calcium signals. Crit. Rev.
Biochem. Mol. Biol. 36(2), 2001; 107-260.
- 147/ Zivin, J.R. et al:
Hypocalcemia : a pervasive metabolic
abnormality in the critically ill. Am. J.
Kidney Dis. 37(4), 2001; 689-698.
- 148/ Reuters Health:
Value of calcium antagonists as
first-line hypertension therapy still in
doubt. San Francisco : Reuters Health,
May 17, 2001 [online]. [cit. 2001-05-18].
Dostupný na:
<http://www.medscape.com/reuters/prof/2001/>.
- 149/ Xia, Z.-F. et al:
Metabolic disorder in myocardiac
intracellular free calcium after thermal
injury. Burns 27(5), 2001; 453-457.
- 150/ Everett IV, T.H.
et al: Role of calcium in acute
hyperthermic myocardial injury. J.
Cardiovasc. Electrophysiol. 12(5), 2001;
563-569.
- 151/ McCarron, D.A.;
Reusser, M.E.: Are low intakes of calcium
and potassium important causes of
cardiovascular disease? Am. J. Hypertens.
14(6), Part 2, Suppl. S, 2001; 206S-212S.
- 152/ Power, M.L. et al:
The role of calcium in health and
disease. Am. J. Obstet. Gynecol. 181(6),
1999; 1560-1569.
- 153/ Resnick, L.M.: The
role of dietary calcium in hypertension :
a hierarchal overview. Am. J. Hypertens.
12(1 I), 1999; 99-112.
- 154/ Burke, A.P. et al:
Pathophysiology of calcium deposition in
coronary arteries. Herz 26(4), 2001;
239-244.
- 155/ Mielke, C.H. et
al: Coronary artery calcium, coronary
artery disease, and diabetes. Diabetes
Res. Clin. Pract. 53(1), 2001; 55-61.
- 156/ Kiel, D.P. et al:
Bone loss and the progression of
abdominal aortic calcification over 25
year period : The Framingham Heart Study.
Calcif. Tissue Int. 68(5), 2001; 271-276.
- 157/ Haller, H.;
Elliot, H.L.: The central role of calcium
in the pathogenesis of cardiovascular
disease. J. Hum. Hypertens. 10(3), 1996;
143-155.
- 158/ Kruger, M.C.;
Horrobin, D.F.: Calcium metabolism,
osteoporosis and essential fatty acids :
a review. Progress Lipid Res. 36(2-3),
1997; 131-151.
- 159/ Black, A.S.;
Kanat, I.O.: A review of soft tissue
calcifications. J. Foot Surg. 24(4),
1985; 243-250.
- 160/ Jakovleva, S.S.:
Rol' fermentnych sistem v mechanizme
kal'cifikacii normal'nych i opucholevych
tkanej. Arch. Patol. 42(1), 1980; 85-88.
- 161/ Bostrom, K.;
Demer, L.L.: Regulatory mechanisms in
vascular calcification. Crit. Rev.
Eukaryot. Gene Expr. 10(2), 2000;
151-158.
- 162/ Mohler III, E.R.:
Aortic valve calcification : how and why?
ACC Curr. J. Rev. 10(3), 2001; 84-85.
- 163/ De Boer, O.J. et
al: Atherosclerosis, inflammation, and
infection. J. Pathol. 190(3), 2000;
237-243.
- 164/ Mehta, J.L.;
Romeo, F.: Inflammation, infection and
atherosclerosis : do antibacterials have
a role in the therapy of coronary artery
disease? Drugs 59(2), 2000; 159-170.
- 165/ Ošťádal,
P. et al: Atherosclerosis and
inflammation. Exp. Clin. Cardiol. 5(2),
2000; 87-89.
- 166/
Boisvert, W.A.: The participation of inflammatory cells in
atherosclerosis. Drugs Today 37(3), 2001;
173-179.
- 167/ El Khatib, A.S.:
Biologically active free radicals and
their scavengers : a review. Saudi
Pharm. J. 5(2-3), 1997; 79-89.
- 168/ Balkwill, F.;
Mantovani, A.: Inflammation and cancer :
back to Virchow? Lancet 357(9255), 2001;
539-545.
- 169/ Olszak, I.T. et
al: Extracellular calcium elicits
a chemokinetic response from monocytes
in vitro and in vivo. J. Clin. Invest.
105(9), 2000; 1299-1305.
- 170/ MacPherson, A. et
al: Beard calcium concentration as
a marker for coronary heart disease as
affected by supplementation with
micronutrients including selenium.
Analyst 120(3), 1995; 871-875.
- 171/ MacPherson, A.;
Bacso, J.: Relationship of hair calcium
concentration to incidence of coronary
heart disease. Sci. Total Environ.
255(1-3), 2000; 11-19.
- 172/ Lech, T.: Calcium
and magnesium content in hair as
a predictor of diseases in children --
part 1: neurological disorders. Trace
Elem. Electrolytes 18(3), 2001; 112-121.
- 173/ McLaughlin, S.B.;
Wimmer, R.: Transley review No. 104 :
Calcium physiology and terrestrial
ecosystem processes. New Phytol. 142(3),
1999; 373-417.
- 174/ Buclin, T. et al:
Diet acids and alkalis influence calcium
retention in bone. Osteoporosis Int.
12(6), 2001; 493-499.
- 175/ Coffey, D.S.:
Similarities of prostate and breast
cancer: evolution, diet, and estrogens.
Urology 57(4 Suppl. 1), 2001; 31-38.
- 176/ Garrabou, J. et
al: Mass mortality event in red coral
Corallium rubrum populations in the
Provence region (France, NW
Mediterranean). Mar. Ecol. Progr. Ser.
217(2001); 263-272.
- 177/ Loya, Y. et al:
Coral bleaching : the winners and the
loosers. Ecol. Lett. 4(2), 2001; 122-131.
- 178/ Lough, J.M.:
1997-98: unprecedented thermal stress to
coral reefs? Geophys. Res. Lett. 27(23),
2000; 3901-3904.
- 179/ Graus, R.R.;
Macintyre, I.G.: Global warming and the
future of Caribbean coral reefs.
Carbonates Evaporites 13(1), 1998; 43-47.
- 180/ Sebens, K.P.:
Biodiversity of coral reefs : what are we
losing and why. Amer. Zool. 34(1), 1994;
115-133.
- 181/ Fitt, W.K. et al:
Coral bleaching : interpretation of
thermal tolerance limits and thermal
thresholds in tropical corals. Coral
Reefs 20(1), 2001; 51-65.
- 182/ Raeser, J.K. et
al: Coral bleaching and global climate
change : scientific findings and policy
recommendations. Conserv. Biol. 14(5),
2000; 1500-1511.
- 183/ Hoegh-Guldberg,
O.: Climate change, coral bleaching and
the future of the world's coral reefs.
Mar. Freshwater Res. 50(8), 1999;
839-866.
- 184/ Meehan, W.J.;
Ostrander, G.K.: Coral bleaching :
a potential biomarker of environmental
stress. J. Toxicol. Environ. Health
50(6), 1997; 529-552.
- 185/ Glynn, P.W.: Coral
reef bleaching : facts, hypotheses
a implications. Glob. Change Biol. 2(6),
1996; 495-509.
- 186/ Glynn, P.W.:
Coral-reef bleaching : ecological
perspectives. Coral Reefs 12(1), 1993;
1-17.
- 187/ Glynn, P.W.:
Coral-reef bleaching in the 1980s and
possible connections with global warming.
Trend. Ecol. Evolut. 6(6), 1991; 175-179.
- 188/ Sammarco, P.W.:
Comments on coral reef regeneration,
bioerosion, biogeography, and chemical
ecology : future directions. J. Exp. Mar.
Biol. Ecol. 200(1-2), 1996; 135-168.
- 189/ Huang, S.P. et al:
The involment of calcium in heat-induced
coral bleaching. Zool. Stud. 37(2), 1998;
89-94.
- 190/ Hader, D.P. et al:
Effects on aquatic ecosystems. J.
Photochem. Photobiol. B Biol. 46(1-3),
1998; 53-68.
- 191/ Gattuso, J.P. et
al: Effects of calcium carbonate
saturation of seawater on coral
calcification. Global Planet. Change
18(1-2), 1998; 37-46.
- 192/ Langdon, C. et al:
Effect of calcium carbonate saturation
state on the calcification rate of an
experimental coral reef. Global
Biogeochem. Cycle. 14(2), 2000; 639-654.
- 193/ Pockley, P.:
Global warming identified as main threat
to coral reefs. Nature 407(6807), 2000;
932.
- 194/ Pockley, P.:
Global warming 'could kill most coral
reefs by 2100'. Nature 400(6740), 1999;
98.
- 195/ [Annon]: Coral
reefs in danger from global warming. Mar.
Pollut. Bull. 38(1), 1999; 5.
- 196/ McCulloch, M.T.;
Esat, T.: The coral record of last
interglacial sea levels and sea surface
temperatures. Chem. Geol. 169(1-2), 2000;
107-129.
- 197/ Druffl, E.R.M.:
Geochemistry of corrals : proxies of past
ocean chemistry, ocean circulation, and
climate. Proc. Nat. Acad. Sci. USA
94(16), 1997; 8354-8361.
- 198/ Kleypas, J.A. et
al: The future of coral reefs in an age
of global change. Int. J. Earth Sci.
90(2), 2001; 426-437.
- 199/ Adey, W.H.: Coral
reef ecosystem and human health :
biodiversity counts! Ecosystem Health
6(4), 2000; 227-236.
- 200/ Soost, F.:
BIOCORAL(R) : an alternative bone
substitute in oral, maxillofacial, and
plastic surgery. J. Facial Somato
Prosthet. 3(1), 1997; 7-12.
- 201/ Fricain, J.C. et
al: Evaluation of proliferation and
protein expression of human bone marrow
cells cultured on coral crystallized in
the aragonite or calcite form. J. Biomed.
Mater. Res. 42(1), 1998; 96-102.
- 202/ Soost, F. et al:
Naturliches korallines Kalziumkarbonat
als alternativer Ersatz bei knochernen
Defekten des Schadels. Mund Kiefer
Gesichtschir. 2(2), 1998; 96-100.
- 203/ Yukna, R.A.;
Yukna, C.N.: A 5-year follow-up of 16
patients treated with coralline carbonate
(BIOCORAL) bone replacement grafts in
infrabony defects. J. Clin. Periodontol.
25(12), 1998;1036-1040.
- 204/ Piattelli, A. et
al: Clinical and histological results in
alveolar ridge enlargement using
coralline calcium carbonate. Bioamterials
18(8), 1997; 623-627.
- 205/ Gao, T.J. et al:
Morphological and biochemical difference
in healing in segmental tibial defects
implanted with Biocoral or tricalcium
phosphate cylinders. Biomaterials 18(3),
1997; 219-223.
- 206/ Dagli, A.S. et al:
Correction of saddle nose deformities by
coral implantation. Eur. Arch.
Otorhinolaryngol. 254(6), 1997; 274-276.
- 207/ Soost, F.:
Biocoral -- ein alternativer
Knochenersatz. Chirurg 67(11), 1996;
1193-1196.
- 208/ Hippolyte, M.P. et
al: Corail et regeneration tissulaire
guidee : aspects histoligiques. J.
Parodontol. 10(3), 1991; 279-286.
- 209/ Roux, F.X. et al:
Madreporic coral for cranial base
reconstruction : 8 years experience. Acta
Neurochir. 133(3-4), 1995; 201-205.
- 210/ Pouliquen, J.C. et
al: Le corail substitute a l'apport
osseux dans l'arthrodese vertebrale
posterieure chez l'enfant : premiers
resultats. Rev. Chir. Orthop. Reparatrice
Appar. Mot. 75(6), 1989; 360-369.
- 211/ Brasnu, D. et al:
Le corail : un nouveau procede de
reconstruction cranio-faciale. Ann.
Otolaryngol. Chir. Cervicofac. 105(6),
1988; 431-433.
- 212/ Roux, F.X. et al:
Reconstruction de l'etage anterieur de la
base du crane a l'aide de greffons de
corail. Neurochirurgie 34(2), 1988;
110-112.
- 213/ Roux, F.X. et al:
Madreporic coral : a new bone graft
substitute for cranial surgery. J.
Neurosurg. 69(4), 1988; 510-513.
- 214/ Nicolaides, A.P.
et al: Successful treatment of valgus
deformity of the knee with an open
supracondylar osteotomy using a coral
wedge : a brief report of two cases.
Knee 7(2), 2000; 105-107.
- 215/ Vuola, J. et al:
Compressive strength of calcium carbonate
a hydroxyapatite implants after
bone-marrow-induced osteogenesis.
Biomaterials 19(1-3), 1998; 223-227.
- 216/ Louisia, S. et al:
Coral grafting supplemented with bone
marrow. J. Bone Joint Surg. Br. 81(4),
1999; 719-724.
- 217/ Kreklau, B. et al:
Tissue engineering of biphasic joint
cartilage transplants. Biomaterials
20(18), 1999; 1743-1749.
- 218/ Shahgaldi, B.F.:
Coral graft restoration of osteochondral
defects. Biomaterials 19(1-3), 1998;
205-213.
- 219/ Leize, E.M. et al:
Chracterization and histological analyses
of a coral-collagen composite used for
bone-replacement graft material :
a report of clinical cases. J. Mater.
Sci. Mater. Med. 10(1), 1999; 47-51.
- 220/ Ishitani, K. et
al: Calcium absorption from the ingestion
of coral-derived calcium by humans. J.
Nutr. Sci. Vitaminol. 45(5), 1999;
509-517.
- 221/ Hirota, Y.;
Sugisaki, T.: Effects of the coral
calcium as an inhibitory substance
against colon cancer and its metastasis
in the lungs. Nutr. Res. 20(11), 2000;
1557-1567.
- 222/ Ericsson's
AlkaMineCoral Calcium: If you suffer from
any of these diseases there may be help!
[online]. [cit. 2001-11-21]. Dostupný
na:
<http://www.alkaminecoralcalcium.com/>.
- 223/ Coral Calcium For
Life: From the ocean floor comes life!
[online]. [cit. 2001-11-21]. Dostupný
na:
<http://www.coralcalcium4life.com/>.
- 224/ Original Coral
Calcium: Supplements for your health
[online]. [cit. 2001-11-21]. Dostupný
na:
<http://www.originalcoralcalcium.com/>.
- 225/ Coral Corporation
of America: Welcome to the land of
fossilized coral minerals at Yonaguni,
Okinawa, Japan [online]. [cit.
2001-11-21]. Dostupný na:
<http://www.coralminerals.com/>.
- 226/ Marine Bio: Coral
Calcium Powder [online]. [cit.
2001-11-21]. Dostupný na:
<http://www.marine-bio.co.jp/>.
- 227/ Eco, Umberto:
Foucaultovo kyvadlo / přeložil
Zdeněk Frýbort. Praha : Český klub,
2000.
- 228/
Maier, Michael: Atalanta fugiens : emblemata nova de secretis
naturae chymica. Oppenheim : Johann
Theodor de Bry, 1618. - Pozn.: První
vydání: Frankfurt : Johann Theodor de
Bry, 1617. - Kolem roku 1612 zpodobnil
Atalantu běžící
o závod s Hippomenem italský malíř
Guido Reni
<http://museoprado.mcu.es/prado/html/ihipomenes.html>
a kolem roku 1630 si stejný námět zvolil
i vlámský malíř Jacob Jordaens
<http://www.indiana.edu/~iuam/exhibitions/green/jordaens.html>.
Předlohou obou obrazů bylo zřejmě
zpracování tohoto tématu římským básníkem Ovidiem ve
sbírce "Proměny".
- 229/ Maier, Michael:
Atalanta fugiens : the flying Atalanta or
Philosophical emblems of the Secrets of
Nature / by Michael Majerus; [transcribed
by Clay Holden, Hereward Tilton, Peter
Branwin] [online]. [cit. 2001-11-27].
Dostupný na:
<http://www.levity.com/alchemy/atalanta.html>.
- 230/ Peacock, Lenka:
osobní sdělení
[email].
- 231/
Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí : třetí
díl. Praha : Baronet, 1994.
- 232/
Komenský, Jan Ámos: O sobě / soubor
textů shromáždili, české edičně
připravili, latinské
přeložili
a starší překlady zrevidovali Amedeo
Molnár a Noemi Rejchrtová. Praha :
Odeon, 1987.
- 233/
Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí : čtvrtý
díl. Praha : Baronet, 1995.
- 234/
Descartes, René. Citováno ve: Zdeněk
Neubauer: O Sněhurce aneb
o přírodě. [viz cit. 236/].
- 235/
Nevrlý, Miloslav: Kniha o Jizerských
horách. Janov nad Nisou : CIVITAS, 1996.
- 236/
Neubauer, Zdeněk: O Sněhurce aneb
o přírodě : pohádka o tom, jak za
našich dnů obětavá vzájemnost
živých tvorů zlomila kletbu sobeckých genů :
proslov laureáta ceny "Vize
'97" za rok 2001 s věnováním
jeho kmotře, Evě Kotecké, která ho
přivedla k pohádkám. [Praha] :
[Nadace Dagmar a Václava Havlových
Vize 97], [2001].
- 237/
Höschl, Cyril: Laudatio pro Zdeňka Neubauera. [Praha] : [Nadace
Dagmar a Václava Havlových Vize 97],
[2001].
- 238/ Lefkovits, Ivan:
Laudatio pro Zdeňka Neubauera.
[Praha] : [Nadace Dagmar a Václava
Havlových Vize 97], [2001].
- 239/
Havel, Václav: [Úvodní slovo slavnostního ceremoniálu předání
Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových
Vize 97 za rok 2001 prof. Zdeňku
Neubauerovi]. [Praha] : [Nadace Dagmar
a Václava Havlových Vize 97], [2001].
- 240/
Neubauer, Zdeněk: Pluralita světů
a jednota vědění : o universitě,
přírodovědě a evoluci. Ve: Zdeněk
Neubauer: Smysl a svět : hermeneutický
pohled na svět / uspořádal Jiří
Fiala. Břeclav : Moraviapress, 2001.
- 241/
Stern, Jan: Zdeněk Neubauer : odnaučili
jsme se rozumět symbolům, proto nám
začaly vládnout. Salon : literární
příloha Práva. 222, 14. června 2001;
s. 1-3.
- 242/
Morange, Michel: The misunderstood gene /
translated by Metthew Cobb. Cambridge, Massachussets :
Harvard University Press, 2001.
- 243/ Steel, F.R.: Book
review : The misunderstood gene [online].
[cit. 2001-06-05]. Dostupný na:
<http://www.medscape.com/>.
- 244/ Caldwell, D.E.;
Costerton, J.W.: Are bacterial biofilms
constrained to Darwin's concept of
evolution through natural selection?
Microbiologia 12(3), 1996; 347-358.
- 245/ Pernety, Dom:
Dictionnaire mytho-hermétique. Paris :
Bauche, 1758. - Heslo:
"Blancheur". - Citováno ve:
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. [viz
cit. 227/].
- 246/ Andreae, Johann
Valentin: Die Chymische Hochzeit des
Christian Rosenkreutz. Strassburg :
Zetzner, 1616. - Citováno ve: Umberto
Eco: Foucaultovo kyvadlo. [viz cit.
227/].
- 247/ Uplatnění
tohoto obratu si autor dovolil převzít
od Zdeňka Neubauera. [viz. cit. 236/].
- 248/
Aeberhard, P.F.: Chirurgische Dogmen im
Wandel der Zeit. Swiss Surg. 7(1), 2001;
4-10.
- 249/
Ebashi, S.: Inorganic ions versus proteins in biological
functions. Yakugaku Zasshi - J. Pharm.
Soc. Japan 111(3), 1991; 182-187.
- 250/ Muller, A.W.:
Hypothesis: the thermosynthesis model for
the origin of life and the emergence of
regulation by Ca2+. Essays Biochem. 31,
1996; 103-119.
- 251/ Norris, V. et al:
Elements of a unifying theory of
biology. Acta Biotheor. 44(3-4), 1996;
209-218.
- 252/ Meldolesi, J.;
Grohovaz, F.: Total calcium
ultrastructure : advances in excitable
cells. Cell Calcium 30(1), 2001; 1-8.
- 253/ Mahdihassan, S.:
Comparing Yin-Yang, the Chinese symbol of
creation, with Ouroboros of Greek
alchemy. Am. J. Chin. Med. 17(3-4), 1989;
95-98.
- 254/ Mahdihassan, S.:
Alchemy, Chinese versus Greek, an
etymological approach :
- a rejoinder. Am. J.
Chin. Med. 16(1-2), 1988; 83-86.
- 255/ Mahdihassan, S.:
Symbols designed by European alchemists
incorporating elements of Chinese. Am. J.
Chin. Med. 15(1-2), 1987; 3-12.
- 256/ Lloyd, D. et al:
Why homeodynamics, not homeostasis?
TheScientificWorldJournal [online]. 1,
2001; 133-145. [cit. 2001-10-08].
Dostupný na:
<http://www.thescientificworld.com/scibase/>.
|
