Ročník č. 11 - LEDEN 2003

Novoroční přání 

Vážení a milí členové akademické obce!
přejeme Vám z celého srdce úspěšný a ve zdraví a štěstí prožitý nastávající rok 2003.
                                                                                     Vaše 
                                                                redakční rada 

Fakultní zprávy

Vědecká rada
19. prosince 2002

Akademický senát
18. prosince 2002

Nejčastější vrozené srdeční vady v dospělosti
MUDr. J. Popelová, CSc.

Osobnosti fakulty

Laudace 
prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Zajímavosti

Nobelova cena - historie a současnost
Ing. M. Cipryánová 

Publikační činnost

Abstrakta

Termín pro uzávěrky  příští číslo:
27. leden  2003

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
MUDr. J. Feberová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
Univerzita Karlova
2. lékařská fakulta
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: 2 2443 5882

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Akademický senát

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 18. 12.  2002

Zahájení a kontrola zápisu
Jednání akademického senátu zahájil předseda doc. MUDr. Petr Zoban, CSc. přivítáním všech přítomných členů senátu, zvláště uvítal hosty zasedání prof.MUDr. Josefa Kouteckého, DrSc., prof. RNDr. Václava Peloucha, CSc., doc. MUDr. Jiřinu Bartůňkovou, DrSc., doc. MUDr. Janu Hercogovou, CSc., prof. MUDr. Jana Hergeta, DrSc., Evu Kuželovou, prof. MUDr. Jiřího Neuwirtha, CSc. a Mgr. Marii Šamánkovou.

Kontrola zápisu proběhla bez připomínek.

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. děkan fakulty

Informoval senát o přípisu ministryně zdravotnictví ČR, kterým zřizuje Kardiochirurgickou kliniku UK 2. LF a FN Motol, Pneumologickou kliniku UK 2. LF a FN Motol a Kliniku gynekologie dětí a dospívajících UK 2. LF a FN Motol. 

Bakalářskému studijnímu programu v oboru optika a optometrie nebyla udělena akreditace. Ministerstvo zdravotnictví ČR neschválilo oprávnění absolventům vykonávat zdravotnické povolání a od akademického roku 2003/2004 nebude tento obor na fakultě otevřen.

 Pracovníkům fakulty budou vyplaceny další mimořádné odměny za prosinec 2002 ve výplatách v lednu 2003. 

Závěrem děkan fakulty poděkoval stávajícím členům senátu za dobrou spolupráci za uplynulé období.

Diskuse k nově zřizovaným studijním programům

Akademický senát vyzval garanty nově zřizovaných studijních programů k diskusi o organizačním zajištění výuky. Senát žádal informace v těchto bodech: Osnovy jednotlivých programů (teoretická, praktická část výuky). 

• Personální zajištění výuky (počet vyučujících, z vlastního pracoviště, jiných pracovišť fakulty, externích pracovišť). 
• Počty výukových hodin (celkem, na pracovníka). 
• Požadavky na navýšení úvazků fakultou, jinou formou (a jakou). 
• Procentuální podíl pracoviště odborného garanta, ostatních zúčastněných pracovišť na realizaci výuky. 
• Požadavky na technickou vybavenost. Kapacitní možnosti pracoviště vzhledem k zajišťování již běžících výukových programů. 
• Finanční náročnost na zajištění výuky daného programu. 

Tajemnice fakulty hovořila o finančním zajištění nově zřizovaných studijních programů. Na jednotlivé studijní programy byl vypracován rozvojový program a bylo požádáno o dotaci. Přiznání dotace je podmíněno počtem zapsaných studentů v matrice. Z toho vyplývá, že dotace pro rok 2003 nebude přiznána, rozvojový program je překlenovací způsob financování těchto programů.

Nově zřizované studijní programy

• bakalářský studijní program, obor - zdravotní laborant, garant doc. MUDr. Richard Průša, CSc. 
• bakalářský studijní program, obor - ošetřovatelství - všeobecná sestra, garant Mgr. Marie Šamánková 
• bakalářský studijní program, obor - diplomovaný radiologický asistent, garant prof. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc.
• magisterský studijní program, obor - fyzioterapie, garant doc. PaedDr. Pavel Kolář 
• magisterský studijní program, obor - veřejné zdravotnictví management, garant doc. MUDr. Karel Dohnal, CSc.

Prodloužení funkčního období akademických pracovníků fakulty

Proděkan pro vnitřní záležitosti fakulty prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc. předložil senátu k vyjádření návrh na prodloužení funkčního období akademickým pracovníkům fakulty: 

• doc. MUDr. Karel Dohnal, CSc., vedoucí Ústavu veřejného zdravotnictví a preventivního lékařství, prodloužit o 5 let do 31.5.2008, 
• doc. MUDr. Vladimír Komárek, CSc., přednosta Kliniky dětské neurologie, prodloužit o 5 let do 30.6.2008, 
• doc. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., vedoucí Ústavu imunologie, prodloužit o 5 let do 30.9.2008, 
• doc. MUDr. Jiří Kozák, CSc., přednosta Dětské stomatologické kliniky, prodloužit o 2 roky do 30.9.2005, 
• doc. MUDr. Richard Průša, CSc., vedoucí Ústavu klinické biochemie a patobiochemie, prodloužit o 5 let do 30.9.2008, 
• prom.těl.ped. Bohuslav Příhoda, CSc., vedoucí Ústavu tělesné výchovy, prodloužit o 4 roky do 30.9.2007, 
• doc. MUDr. Jiří Hoch, CSc., přednosta Chirurgické kliniky, prodloužit o 5 let do 31.10.2008, 
• doc. MUDr. Zdeněk Kabelka, přednosta Kliniky ušní, nosní a krční, prodloužit o 5 let do 31.10.2008, 
• prof. MUDr. Roman Kodet, CSc., vedoucí Ústavu patologie a molekulární medicíny, prodloužit o 5 let do 30.11.2008, 
• prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc., přednosta Kliniky dětské chirurgie, prodloužit o 5 let do 30. 11. 008,
• prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., vedoucí Ústavu neurověd, prodloužit o 3 roky do 31.12.2005.

Laudace

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
(děkan UK 2. LF)

Devadesátiny prof. MUDr. Václava Tošovského, DrSc.

Slavnostní článek k devadesátinám profesora MUDr. Václava Tošovského - to je výraz úcty a obdivu akademické obce fakulty k význačné osobnosti české medicíny, české chirurgie, Univerzity Karlovy, její Fakulty dětského lékařství, resp. 2. lékařské fakulty, České dětské nemocnice a Fakultní nemocnice v Motole. V mé interpretaci pak dlouhým, přes půl století plynoucím setkáváním a životním příběhem a osobní vzpomínkou, která reflektuje naše (pana profesora a moje) vzájemné poznávání, úsilí, úspěchy a prohry, radosti a stesky.

Nemohu začít jinak než vzpomínkou na naše první setkání. Bylo to na začátku července v jednapadesátém. Měl jsem za sebou dva roky studia na pražské lékařské fakultě, šest úspěšně složených zkoušek prvního rigoróza a těšil jsem se na první dotek s vytouženou klinickou medicínou. Chtěl jsem si "ohmatat" ovzduší nemocnice už předem, o prázdninách. Získal jsem jakousi konexi na tehdejšího primáře jednoho z interních oddělení Bulovky a posléze profesora naší fakulty - docenta Richarda Foita. Přijal mě sice ve své pracovně, ale choval se ke mně velmi odměřeně, jako kdyby ho nezajímalo o co mi jde. Nevyhověl mi. Musel jsem hledat jinde. A jak to tak bývá, Osud (s velkým O) mi přál. V našem domě bydlící dětská lékařka mi napsala doporučení pro tehdy primáře Tošovského. A to jsem u toho červencového dopoledne. Přišel jsem do Nalezince, kde sídlilo oddělení dětské chirurgie, v nevalném rozpoložení. Řekli mi, že pan primář je na sádrovně. Troufnul jsem si mu poslat doporučující vizitku po sestře. Vzápětí se rozlétly dveře a v nich stanul usměvavý, červenolící pán v dlouhé gumové zástěře a bílých galoších, ruce bílé od sádry, srdečný a nesmírně laskavý. Ve chvíli, v těch dveřích, jsme domluvili můj nástup na oddělení. Ta chvíle v podstatě rozhodla o celém mém odborném životě. Lépe řečeno rozhodl o něm pan profesor. Tenkrát mu bylo devětatřicet a mně jednadvacet. Jsou chvíle, které jsou požehnané.

Laudace k devadesátinám není snadnou záležitostí. Někteří z vás, kteří čtete tyto řádky, o panu profesorovi už mnoho nevíte. A téměř všichni mladí pana profesora neznají vůbec, přestože jeho zásluhy o fakultu, nemocnici i obor jsou mimořádné. A tak mi dovolte zmínit v několika odstavcích to podstatné, co pana profesora charakterizuje.

Narodil se 1. července roku 1912 v malém městečku na severním úbočí Českomoravské vysočiny - v Proseči u Skutče, v chrudimském okresu. Nádherný kraj a kromě Skutče blízko tři krásná a slavná města - Polička, Litomyšl a Vysoké Mýto. Narodil se ve sroubené chalupě se šindelovou střechou. Vyrůstal jako jedináček, bohužel ovšem proto, že tři jeho bratři zemřeli před jeho narozením. Při narození vážil 2250 g a v dětství se o něho úzkostlivě staraly, kromě rodičů (otec byl učitelem), tři další milované ženy - teta Anna, prateta Kateřina a babička Marie - Magdalena. Zmínil jsem tyto okolnosti proto, že jsou nepochybně pramenem dvou prvních charakteristik osobnosti profesora Tošovského - celoživotní, nikdy neutuchající lásky k rodné chalupě a k rodnému kraji, i k hlubokému cítění rodinnému.

Časné prosečské dětství vystřídalo další životní období. Milující rodiče chtěli mít syna studentem, ale nepřipadalo pro ně v úvahu, aby byl během studií někde "na bytě". Když bylo panu profesorovi osm let, podařilo se jeho otci získat učitelské místo ve Vysokém Mýtě. Tam dochodil školák Tošovský obecnou školu a absolvoval klasické gymnázium. Z přestěhování byl dlouho nešťastný - chyběla mu celá Proseč se vším co v ní prožíval. Ale přebolelo to. Přišli noví přátelé, nabízely se nové zájmy a nastala doba studentského života se všemi radostmi a starostmi. Mnohá maloměstská gymnázia té doby měla vysokou úroveň, kterou zajišťovali výborní profesoři. Gymnázium ve Vysokém Mýtě takovými osobnostmi oplývalo, takovými byli vlastně všichni profesoři, na čele se slavným překladatelem Otmarem Vaňorným, Homérovy eposy Illias a Odyssea jsou jeho díly. Vysokomýtské gymnázium dalo v osobnostech jeho profesorů profesoru Tošovskému široké všeobecné vzdělání, kterého není nikdy dost a které je jeho další charakteristikou.

Po maturitě (1931) vstoupila do života profesora Tošovského Praha a lékařská fakulta Karlovy univerzity. Vysokoškolská léta prožíval na koleji Arnošta z Pardubic ve Voršilské ulici a v prostředí ústavů a klinik, jejichž atmosféru utvářelo v té době mnoho velkých osobností české medicíny, které tu nemohu uvádět. Studium šlo dobře, jen s jediným zaškobrtnutím při prvním termínu z fyziologie. Prohřešil se jím profesor Hanák. A pak se konala 9. prosince roku 1936 promoce (tenkrát ještě na Právnické fakultě) za rektora Karla Weignera - anatoma, děkana Josefa Hepnera - patofyziologa a s promotorem Jiřím Brdlíkem - pediatrem. Tak jako gymnázium mu dalo široké vzdělání všeobecné, odnesl si z fakulty solidní základy medicíny.

Ještě před ukončením studií však zasáhla do života jubilanta okolnost po výtce osudová. O červencových prázdninách roku 1936 se zamiloval ve svém kraji u Budislavského rybníka do dívenky Emy Pechancové z Prahy - z Jungmannovy ulice. Ta láska přetrvává dodnes. Svatba byla o tři roky později opět v červenci (1.7.1939, tedy na páně profesorovy narozeniny). V autobiografické knížce Padesát let chirurgem vzpomíná profesor Tošovský na některé názory své prosečské babičky Magdalény. Cituji: "Pamatuj si, že dětí je vždycky málo" a nebo "Dětí a hrnečků je vždycky málo". Manželé Tošovských odkaz plnili. Na 289. stránce uvedené knížky je rodinná fotografie. Je na ní 29 členů rodiny a v legendě poznámka, že dvě vnoučata tam ještě chybí; to je tedy jedenatřicet. Knihu vydalo Karolinum v roce 1990, což je jistě dostatečná doba na to, aby se počet potomků ještě zvýšil. Pokud ano - omlouvám se panu profesorovi. Bohužel chybí na rodinné fotografii jedna tvář. 21. ledna 1953 umřela Tošovským v necelých 11 letech dcera Liduška.

Ale vraťme se k době promoce. 2. ledna 1937 nastoupil dr. Tošovský jako externista (to jest za pouhou stravu) na interní oddělení primáře Jindřicha Wagnera ve Vinohradské nemocnici. 1. dubna narukoval na prezenční vojenskou službu. I když se udály v její druhé polovině nešťastné politické události (Mnichovská dohoda z 29.9. 1938 a všechno co po ní následovalo), vzpomíná na ni pan profesor v dobrém. Byl mezi dobrými lidmi. 31. března 1939 byl naposled v důstojnické uniformě a od 1. dubna následovala už jen a jen medicína.

Lékařská kariéra pana profesora začala náhodně. Po propuštění z vojenské služby hledal místo. Našla ho však při společné procházce Prahou jeho budoucí manželka. Na dveřích úctyhodného měšťanského domu, naproti domu U Halánků na Betlémském náměstí, si všimla tabulky s nápisem: Primář MUDr. Václav Kafka, operateur, řiditel České dětské nemocnice. Jako vždy praktičtější žena donutila svého pana doktora, aby se pana "řiditele" došel zeptat. Zeptal se a 1. dubna 1939 nastoupil na oddělení dětské chirurgie a ortopedie do České dětské nemocnice. Za války ji Němci zabrali, česká oddělení fungovala v Nalezinci (od roku 1943) a dr. Tošovského přeložili na dětské a pak i infekční oddělení, nicméně po čase se vrátil na dětskou chirurgii. A znovu zásah zvenčí - tentokrát v podobě profesora Zahradníčka, který potřeboval na svoji ortopedickou kliniku asistenta a po quasi dohodě s profesorem Mikulou, šéfem dětské chirurgie po primáři Kafkovi, si vybral Tošovského. A znovu 1. července, tehdy roku 1945, v den svých třiatřicátých narozenin, nastoupil dr. Tošovský na Kliniku ortopedie a dětské chirurgie profesora Zahradníčka, umístěnou hned vedle Nalezince ve starém Kupeckém domě, známém později jako Ústav klinické fyziologie. Z asistenta Tošovského se stával ortoped - nepochybně vlivem profesora Zahradníčka, odborně i lidsky nebývalé osobnosti. Tu orientaci podpořila pak v té době neobvyklá okolnost - studijní cesta do Spojených států od 8. října 1947 do 15. března 1948. Dr. Tošovský v nich prošel řadou vynikajících ortopedických pracovišť a mnohému z ortopedie se přiučil. Navštívil však v konci ortopedického turné také oddělení dětské chirurgie Williama Ladda v Bostonu, tehdy asi největšího dětského chirurga ve Spojených Státech. Tam se mu otevřel zcela nový svět vrozených vad gastrointestinálního ústrojí a často na jejich podkladu vznikajících náhlých příhod.

Po návratu domů se, podstatně zkušenější, sice začlenil do práce ortopedické kliniky, ne však na dlouho. V prosinci téhož roku mu profesor Zahradníček oznámil, že od začátku roku 1950 bude zastupujícím přednostou oddělení dětské a ortopedické chirurgie za penzionovaného profesora Mikulu. Na tři, čtyři týdny. Zůstal v Nalezinci do pátku 13. července 1978, kdy se klinika přestěhovala do Motola. Nejprve jako primář, po vzniku Fakulty dětského lékařství a spolu s ní Kliniky dětské chirurgie jako přednosta jejího traumatologického oddělení a posléze, od roku 1970 jako její přednosta. Přednostou kliniky přestěhované do Motola byl profesor Tošovský do 1. března 1979, kdy se s ní rozloučil a od 5. března nastoupil na chirurgické oddělení dětské polikliniky.

Doba přinášela akademické a vědecké hodnosti. Roku 1954 byl ustanoven dr. Tošovský docentem (tématem habilitační práce byly malrotace střevní), 1962 se stal přímo (bez kandidatury) doktorem lékařských věd (tématem práce byly náhlé příhody břišní na vrozeném podkladě) a 1968 byl jmenován profesorem. Tituly nebyly pochopitelně "vysezené". Byly výrazem usilovné práce klinické, vědecké a publikační. Hlavními oblastmi celoživotního zájmu profesora Tošovského byly náhlé příhody břišní u dětí, a to jak získané, tak na vrozeném podkladě, neonatální chirurgie a traumatologie, zejména problematika léčby zlomenin. Také osteomyelitis a některá chirurgicky řešitelná onemocnění lebky a mozku. Velké množství publikací rozšířilo i několik monografií, některé zásadního významu, přeložených a publikovaných v zahraničí. Pan profesor se v tomto směru držel zásady "ani den bez řádky".

Dlouhá léta jsem byl s panem profesorem v denní spolupráci a mohu potvrdit, že pracoval s nadšením a zápalem, že všechno co dělal měl rád. Ale přesto si myslím, že nejšťastnější byl když se mu podařilo reponovat zle dislokovanou frakturu a když měl ruce bílé od sádry.

Život pana profesora probíhal půl století v politicky neutěšené době. Je obdivuhodné, jak se mu dařilo, přes veškerou izolaci, navazovat spolupráci se zahraničními odborníky. Vznikla mnohá doživotní přátelství. Od prvního velkého s profesorem Jamesem Thompsonem z Lincolnu v Nebrasce, který aranžoval jeho cestu po Spojených státech, přes nám dobře známého profesora Roberta Zacharyho z Sheffieldu, až po desítky dětských chirurgů z téměř všech evropských států. Největší slabost má ovšem pro přátele z Polska.

Už nemám na další líčení běhu života pana profesora více místa. Ale v současné pohnuté světové situaci je hodný zmínky páně profesorův pobyt v Afghánistánu v roce 1971, v zemi, která ho velmi oslovila.

Jistě mi věříte, že shrnout 90 let krásného, plodného a čistého života profesora Tošovského není snadné. O tom, že takový byl a je, svědčí nejenom dílo, titul emeritního profesora naší fakulty a titul Rytíře lékařského stavu udělený Českou lékařskou komorou a mnohá další ocenění, ale svědčí o tom především on sám. Jeho osobnost utvářejí vzdělanost a moudrost, laskavost a ochota, věrná přátelství a příkladné vztahy rodinné, pracovitost a píle, úcta k tradicím a osobnostem, které ji vytvářely. Za ta dlouhá léta, po která pana profesora znám, se nepamatuji, že by někomu něco odmítnul, že by někomu ublížil, dokonce snad jsem ho ani neviděl zlobit se. Když tak někdy vzpomínám a myslí mi procházejí události a osoby, když je hodnotím a třídím, zapadá mi osobnost pana profesora do skupiny lékařů, která se neustále zmenšuje. Do skupiny lékařů - lidumilů. Všimněte si, že pojem dříve u lékařů tak často používaný se ze současného slovníku vytrácí. Tempora mutantur. Děkuji panu profesorovi za celý jeho život. Je děkovat komu a za co!

Laudace prof. MUDr. Janu Němcovi, DrSc.

Protože profesor Němec krátce po oslavě svých sedmdesátin na dlouhou dobu onemocněl (Klinika nukleární medicíny uspořádala při této příležitosti 14. června 2002 slavnostní klinický den), neměl jsem příležitost proslovit laudaci na zasedání vědecké rady fakulty. Její včas připravený text proto zveřejňuji ve fakultním časopisu s přesvědčením, že osobnost takového formátu, jakou je profesor Němec, má být připomenuta široké akademické obci.

S velkou úctou a s velkou radostí blahopřeji velké osobnosti naší fakulty - panu profesoru Janu Němcovi. Jeho velikost nespočívá v tom, že měří 188 cm a váží 104 kg (vážil však už také 120 kg), ale v jeho postojích a v jeho díle. Stal se významným reprezentantem slavné české endokrinologické školy založené profesorem Josefem Charvátem, ke které patří Karel Šilink, Vratislav Schreiber, Luboslav Stárka, Josef Marek a Václav Zamrazil.

Profesor Němec se narodil 11. srpna 1932 v Plzni. Ve třech letech mu zemřel otec a další roky se o něho starala matka sama. Přestěhovali se do Ostravy, kde Němec roku 1951 na gymnáziu v Ostravě-Přívozu maturoval s vyznamenáním. Hned po maturitě začal studovat na pražské lékařské fakultě. Během studií dostával studijní a prospěchové stipendium, což svědčí o úrovni jeho práce, právě tak jako o ní svědčí to, že byl volontérem Fyziologického ústavu (1953) a že se poté podílel na výzkumu v hematologické laboratoři III. interní kliniky profesora Charváta.

Promoval roku 1957 cum laude. A protože dobře věděl, že ve dvou se to lépe táhne (a nebo také, že v lidských vztazích nejsou jedna a jedna dvě, ale že to je daleko více), oženil se po promoci s milovanou kolegyní Marcelou a společně se vydali formovat osobní i odbornou budoucnost do jihočeské metropole - Českých Budějovic. V ní pracoval Dr. Němec dva roky na interním a neurologickém oddělení (8.1957 až 8.1959), v kterémžto období si odbyl i zkrácenou šestiměsíční povinnost vojenskou.

V roce 1959 vypsali v Praze konkurs na místo sekundáře ve Výzkumném ústavu endokrinologickém. Němec konkurs vyhrál. Přidělili ho na radioizotopové oddělení, které bylo v motolské nemocnici a od té doby cestuje mezi Motolem a Národní třídou, takže kromě jiného je velikým pendlujícím (prosím, nezaměnit za pendulujícím) cestovatelem.

Kariérní hodnostní postup byl přímočarý. V Motole od sekundárního lékaře přes zástupce přednosty (1965) až po místo přednosty (1967). Když se po změně společenských poměrů v rámci kompletizace 2. lékařské fakulty stala z radioizotopového oddělení Klinika nukleární medicíny, stal se samozřejmě z primáře jejím přednostou. Ve Výzkumném ústavu endokrinologickém to bylo podobné: vědecký technický pracovník, vědecký pracovník, 1970 samostatný vědecký pracovník, 1975 vedoucí vědecký pracovník, až do už zmíněného přednostenství na klinice roku 1992.

Přímočará byla i jeho kariéra odborná a vědecko-pedagogická: 

1961 atestace z vnitřního lékařství I. stupně 

1964 kandidatura (tématem byla "Erytropoetická polyploidie ve vztahu k tyreoidálním chorobám") 

1972 nástavbová atestace z nukleární medicíny 

1981 velký doktorát (tématem byla "Diagnostika a léčba karcinomu štítné žlázy") 

1991 docentura v oboru vnitřní lékařství (tématem habilitační práce byla "Léčba nemocí štítné žlázy") 

1992 profesura v oboru nukleární medicína

Ze všeho uvedeného vyplývá, že se profesor Němec věnoval celý život práci klinické i vědecké v oblasti tyreoidální patologie, zvláště pak tyreoidální onkologii. Jeho činnost se stala přirozeným důvodem pro jeho členství v odborných společnostech - České endokrinologické, České společnosti nukleární medicíny (a radiační hygieny - včetně práce ve výboru), Evropské společnosti pro štítnou žlázu (1969), ve které je čestným členem, Evropské společnosti nukleární medicíny (1985) a Mezinárodní společnosti pro boj a likvidaci deficitu jodu.

Jeho odborná aktivita je zjevná z jeho přednáškové i publikační píle (kolem 500 přednášek a kolem 500 publikací). Uvážíme-li, že od jeho promoce uplynulo 45 let a v jejich prostoru se takto projevil 1000x, vychází to na více než 22 sdělení ročně. A k tomu činnost výzkumná, úspěšné řešení grantů a z toho odvozená vysoká ocenění a uznání - roku 1985 Státní cena za pokroky v diagnostice a terapii karcinomu štítné žlázy, 1996 Cena ministra zdravotnictví za řešení výzkumného úkolu "Tyreoidální onkologie". Pro úplnost uvádím členství jubilanta ve vědeckých radách a v komisích pro obhajoby vědeckých prací.

Pedagogická činnost profesora Němce se datuje od roku 1966 (v tehdejším ILF a později IPVZ), resp. od roku 1968, kdy začal učit mediky endokrinologii v rámci výuky interního lékařství na naší fakultě. Všechny fakultní medaile, včetně zlaté, která je výrazem nejvyššího ocenění, profesor Němec už vlastní.

Jsem si jistý, že jsem doložil všechny podmínky Němcovy velikosti. Jen jednu jsem dosud vynechal - úroveň jeho lidských vztahů. I ty ale dokázal položit do vysoké roviny, která umožňuje získávat i rozdávat. Především doma, kde jeho celoživotní dobrá víla, paní primářka Marcela, psychiatryně, pečuje nejenom o jeho psyché, ale i jeho sóma. Že se jim společná domácí tvorba podařila, o tom svědčí dva dokonalí potomci, syn kardiolog (10 let pracoval v USA, nyní na II. interní klinice 1. lékařské fakulty) a dcera lékařka, v současnosti ředitelka kanadské farmaceutické firmy Apotex. Dokonalé, přátelské vztahy pracovní se léta opíraly o trojici Zamrazil, Váňa a Neradilová. Je štěstí mít ušlechtilé spolupracovníky a je štěstím vychovat výborného žáka. Mladíka docenta Vlčka ovšem ještě moc chválit nesmím. Za svého největšího učitele považuje profesor Němec, a to je jistě hodné pozornosti, osobnost jiného oboru - chirurga profesora Bohuslava Niederleho. I to vypovídá o mnohém. Ale myslím, že i Niederlovi následovníci v chirurgické složce péče o Němcovy nemocné naplnili dobře jeho představy.

Co o Němcovi dále? Samozřejmě i to je o vztazích. Jako každý z nás, i on hřešil. Kouříval 100 cigaret denně. Před 25 lety přestal kouřit ze dne na den. Necítil se tehdy zrovna moc dobře, byl nervózní, ale cítil se hrdinou. Když si rodina, samozřejmě hlavně paní choť, ničeho nevšimla, asi po týdnu se pán domu zeptal: "Nevšimla jsi si na mně něčeho ?" Manželka ho přeměřila několikrát od hlavy k patě a lakonicky poznamenala: "No jo, byl jsi u holiče." Z té příhody lze dovodit, že i v dobře fungujících rodinách přicházejí drobná škobrtnutí a že "žena, věčná inspirace nás mužů, je sice opravdu zdařilá napodobenina anděla, ovšem až na to, že Pán Bůh se na ni dopustil několika roztomilých chyb". Dalším vztahem je důležitý vztah k jídlu. Pan profesor Němec se rád a se vším všudy zabývá rodinnou výživou. Rád potraviny nakupuje, rád je zpracovává. Je rozkošnickým kuchařem, který celý život rád připravoval a požíval maso v nejrůznějších podobách. Přílohy, hlavně moučné, ho nevábily. Teď mu v té konzumaci, po vážné nemoci, manželka brání, právě tak jako v pití jím vždycky oblíbené whisky. Pokud v té masné složce teď něco zbyde, jistě to ocení domácí miláčci. Pan profesor má totiž v domácnosti tři psy, z toho dvě dogy, a kočku (obstaraly je jeho dcera a paní). Když jsem se ho zeptal co čte, odpověděl, že všechno co mu přijde do ruky. Když jsem se ho zeptal jakou hudbu rád poslouchá, odvětil, že Bacha. Ten vztah souhlasí, protože Bachova hudba má ve svém kontrapunktu něco podobného, jako Němcův "krokový diagnostický systém" v tyreoidologii. Také ho těší projevy miniaturního výtvarného umění. Celý život sbírá známky. Dokládá to vztah velkého k malému.

Suma sumárum se z toho všeho co jsem vám sdělil vyloupne osobnost. Osobnost veliká svojí odborností i svým člověčenstvím. Vlídná a pozorná k pacientům, přátelská a sdílná ke spolupracovníkům, přísná k vlastní práci vědecké, ochotná a respektovaná všemi, kterým bylo dopřáno se s ní setkat.

Dámy a pánové, děkuji panu profesoru Němcovi za to, jak nakládá se svým životem, protože jím obohatil mnohé. Fakulta je na něho hrdá.

Vážený pane profesore, milý příteli, přeji spokojená další léta. Už teď si můžeš spolu s Horatiem říci: "Exedi monumentum aere perennius - trvalejší než kov pomník jsem postavil !"

Nejčastější vrozené srdeční vady v dospělosti.
Teze habilitační přednášky ( zasedání VR UK 2. LF dne 19. 12. 2002)

MUDr. Jana Popelová, CSc. 
(Interní klinika UK 2. LF a FN Motol)

Vrozená srdeční vada (VSV) je definována jako anomálie srdce a velkých cév, přítomná již při narození, která se však může klinicky projevit kdykoliv během života (1). Prevalence VSV je v České republice 6,16 na 1000 živě narozených dětí (2). Do 15 let přežívalo v 60.-70. letech minulého století asi 67 % nemocných, v 80. letech se počet přežívajících zvýšil na 77 % a v současnosti je odhadován na 80 - 85 % (2,3,4). Počet dospělých s VSV tak začal převyšovat počet dětí. V současnosti se počet dospělých s VSV v České republice odhaduje na 20-30 000 (1,5). Také počet dospělých, kteří umírají s diagnózou VSV, od poloviny 80. let výrazně převýšil počty umírajících dětí s VSV všech věkových kategorií (4). Díky rozvoji kardiochirurgie přežívá stále více dětí po složitých kardiochirurgických výkonech, které by dříve do dospělosti nepřežily. Tyto výkony však ponechávají v některých případech nefyziologickou cirkulaci nebo reziduální nálezy, jejichž klinický význam se zvyšuje s přibývajícími léty. Rozvoj echokardiografie umožňuje diagnostikovat některé VSV u dospělých, kteří o své VSV nevěděli (6). Dospělí s VSV představují specifickou skupinu, u kterých je třeba sledovat nejen dlouhodobý vývoj VSV a reziduálních nálezů po operaci nebo intervenci, ale i vzájemné působení mezi těmito nálezy a získanými chorobami kardiovaskulární soustavy . Cílem naší práce bylo zhodnotit klinický stav u většího počtu dospělých s nejčastěji se vyskytujícími VSV a specifikovat odlišnosti dospělého věku. V letech 1995 až 2002 jsme v poradně pro VSV v dospělosti na Interní klinice 2. LFUK FN v Motole vyšetřili celkem 1356 dospělých s VSV. Jejich průměrný věk byl 39 ± 9,6 let (18 - 89 let). Všichni nemocní měli provedeno klinické kardiologické vyšetření, opakované transtorakální echokardiografické vyšetření, 73 % nemocných podstoupilo echokardiografické vyšetření pomocí jícnové sondy (TEE). V indikovaných případech bylo provedeno Holterovské monitorování EKG, zátěžové vyšetření s případným měřením spotřeby kyslíku, radionuklidová angiografie, vyšetření magnetickou rezonancí a katetrizace (ve spolupráci s Dětským Kardiocentrem FN v Motole). Správnou diagnózu VSV až v dospělosti jsme stanovili u 215 nemocných (16 %). Na podkladě našich nálezů jsme k operaci/ reoperaci v dospělém věku indikovali 155 nemocných (11 %), ke katetrizační intervenci v dospělosti jsme indikovali 35 nemocných, k transplantaci srdce 4 nemocné a k transplantaci plic kombinované s kardiochirurgickým výkonem 2 nemocné.

Defekt síňového septa (DSS) je nejčastější VSV v dospělosti a je též nejčastější VSV, která není diagnostikována v dětství (6,7). Při vyšetření 57 nemocných s DSS, operovaných v dospělosti, jsme prokázali dobrou korelaci (r = 0,76) mezi velikostí DSS při vyšetření TEE a při operaci (7). Po operaci v dospělém věku jsme prokázali regresi velikosti pravé komory u všech operovaných, velikost levé komory se v časném pooperačním sledování zvýšila pouze u nemocných, kteří byli operováni před 40. rokem věku (7). Ve skupině DSS operovaných v dospělosti, ale před 40. rokem věku, po operaci zcela vymizela trikuspidální regurgitace větší než 1. stupně. Po operaci DSS ve věku nad 40 let poklesl výskyt trikuspidální regurgitace z 52 na 16 % (7). U 134 neoperovaných dospělých s DSS jsme prokázali po 60. roce věku signifikantní zvýšení funkční třídy NYHA, zvýšení tlaku v plicnici, vysoký výskyt fibrilace síní (67 %) a mitrální regurgitace (73 %) při stejné morfologické velikosti DSS a stejné velikosti levo-pravého zkratu jako u mladších nemocných. Naše zkušenosti s katetrizačním uzávěrem DSS jsou velmi dobré i ve vyšších věkových kategoriích s plicní hypertenzí. Po katetrizačním uzávěru DSS došlo k ústupu symptomů a k regresi plicní hypertenze (8).

Defekt komorového septa (DKS) je v nejčastější VSV v dětství, v dospělosti je méně častý. Je to způsobeno kromě jiného i spontánním uzávěrem DKS, který jsme u 177 dospělých s diagnózou DKS v dětství prokázali v 25 % (9). Aortální regurgitace se vyskytla v 5 % a měla progresivní charakter. Reziduální malý zkrat po operaci DKS v dětství se vyskytl u 25 % operovaných. U všech morfologicky velkých defektů, které nebyly operovány, ani se spontánně neuzavřely, se vyvinul Eisenmengerův syndrom (v 5 %). 

Bikuspidální chlopeň aorty (BAO) se vyskytuje u 1 - 2 % běžné populace (10). V našem souboru jsme BAO zjistili u 124 nemocných (9 %), převahu tvořili muži. Asociace s koarktací aorty byla u mužů ve 20 %, u žen ve 30 %, u žen byl v 19 % přítomen Turnerův syndrom. Infekční endokarditida se v našem souboru BAO vyskytla u 12 nemocných (9,7 %) a ve 4 případech byla důvodem k operaci. Aortální vada větší než 1.stupně se vyskytla u 74 nemocných (64 %), ve 22 případech byla indikována k operaci, ve 2 případech byla operace indikována z důvodu disekujícího aneurysmatu aorty a progrese velikosti aneurysmatu aorty.

Koarktace aorty (COA) je VSV, u které jsme posuzovali dlouhodobé výsledky po operaci v souboru 49 nemocných, kteří byli operováni v průměru před 33 lety, tyto nálezy jsme srovnali s nálezy ve stejném souboru nemocných před 20 lety (11, 12, 13). Naši nemocní zůstali v 88 % ve funkční třídě NYHA I-II, výskyt klidové hypertenze však signifikantně stoupl z 25 % na 53 % (p<0,01), našli jsme vysoký výskyt zátěžové hypertenze (80%), výskyt rekoarktace se zvýšil z 10 % na 24 % (p<0,01). Bikuspidální chlopeň se vyskytla v 59 %, aortální vady větší než 1. stupně v 57 %, k reoperaci bylo indikováno 24 % nemocných.

Fallotova tetralogie (TOF). Vyšetřili jsme 44 nemocných 20 ± 4,2 let po radikální korekci Fallotovy tetralogie. Průměrná velikost pravé komory byla zvýšena (42 ± 7,1mm), v 97 % se vyskytla pulmonální regurgitace, systolická dysfunkce pravé komory s EF <35 % byla přítomna u 47 %. Náhlé úmrtí se vyskytlo ve 4,5 %. Při srovnání 19 nemocných, u kterých byla při radikální korekci použita transanulární záplata (TAP) ve výtokovém traktu pravé komory s 22 nemocnými bez TAP, zjistili jsme významně vyšší stupeň pulmonální regurgitace (3,1: 1,8, p < 0,0001), větší velikost pravé komory (45 : 39 mm, p < 0,05) a větší šíři QRS (166: 143 ms, p < 0,05) u nemocných s TAP. Pomocí tkáňové Dopplerovské echokardiografie jsme zhodnotili rychlost pohybu trikuspidálního anulu, která byla významně snížena jak proti kontrolní skupině, tak proti neoperovaným defektům síňového septa, u kterých je též objemové přetížené pravé komory (p< 0,0001). Naše nálezy prokazují významné postižení systolické funkce pravé komory po radikální korekci Fallotovy tetralogie, které není způsobeno pouze dysfunkcí v oblasti záplaty ve výtokovém traktu pravé komory, ale též poruchou longitudinální systolické funkce pravé komory. Ta vzniká nejspíše následkem ventrikulotomie, případně hypoxie a tlakového přetížení pravé komory v dětství, před radikální korekcí TOF. V literatuře je náhlá smrt po radikální korekci TOF udávána v 1,8 - 6 % a její výskyt koreluje s výskytem monomorfní komorové tachykardie, prediktorem náhlé smrti byla šíře QRS na EKG ?180 ms a přítomnost transanulární záplaty (14). S šíří komplexu QRS na EKG negativně korelovala vypuzovací rychlost pravé i levé komory a plnící rychlost levé komory u nemocných po radikální korekci Fallotovy tetralogie (15). Reoperaci vyžaduje dle literárních údajů asi 25 % nemocných 20 let po radikální korekci TOF, v našem souboru byla reoperace indikována zatím u 7 nemocných (16%).

Chronickou cyanózu (se saturací O2 nižší než 90 %) jsme nalezli u 77 dospělých s VSV (6 % našeho souboru), jejich průměrný věk byl 37 ± 11 let. Patřili sem nemocní s funkčně společnou komorou, Ebsteinovou anomálií trikuspidální chlopně, Fallotovou tetralogií bez radikální korekce, aj. U 25 % těchto nemocných bylo možné chirurgické řešení vady, v 1 případě jsme indikovali transplantaci srdce. U 34 % jsme prokázali depresi, jejíž výskyt byl vyšší u starších nemocných a při ztrátě zaměstnání (16, 17).

Závěr: 
1. Dobrý klinický stav dospělého s VSV bez klinických symptomů ještě nevylučuje nutnost operace, reoperace nebo katetrizační intervence. Symptomy se mohou objevit až v pozdním stádiu, po selhání kompenzačních mechanismů, v době ireverzibilních strukturálních změn. V době vzniku symptomů bývá vyšší operační riziko a větší výskyt reziduálních pooperačních nálezů. 2. Stejná VSV se liší v dětském věku a v dospělosti především dobou působení abnormální hemodynamiky u neoperovaných VSV nebo při reziduálních nálezech po operaci v dětství. Po určité době dochází k vyčerpání adaptačních mechanismů, dochází též ke změnám v původně nepostižených srdečních oddílech (např. změna funkce levé komory při VSV postihujících primárně pravé srdce), přidávají se fyziologické změny stárnutí kardiovaskulární soustavy a choroby dospělého věku. V dospělosti je vyšší riziko vzniku infekční endokarditidy a rozdílné operační riziko oproti dětskému věku. 3. VSV v dospělosti se stávají novým, specifickým podoborem dospělé kardiologie, jemuž je třeba věnovat pozornost. Správná péče o dospělé s VSV vyžaduje úzkou spolupráci dětských a dospělých kardiologů i kardiochirurgů.

Literatura 

1) POPELOVÁ J, FRÍDL P, HUČÍN B, ŠKOVRÁNEK J. Doporučené postupy pro diagnostiku a léčbu vrozených srdečních vad v dospělosti a prevenci jejich komplikací. Cor Vasa 2002;44(9):K165-182. 

2) ŠAMÁNEK M, VOŘÍŠKOVÁ M. Congenital Heart Disease Among 815,569 Children Born Between 1980 and 1990 and Their 15-Year Survival: A Prospective Bohemia Survival Study. Pediatr Cardiology 1999;20:411-417. 

3) WARNES CA, LIBERTHSON R., DANIELSON GK, et al. Task Force 1: The changing profile of congenital heart disease in adult life. J Am Coll Cardiol 2001;37,5:1170-1175. 

4) SOMERVILLE J. Grown-up congenital heart (GUCH) disease: current needs and provisions of service for adolescents and adults with congenital heart disease in the UK. Report of the british Cardiac Society Working Party. Heart 2002;88,suppl.I:1-14. 

5) KÖLBEL F, NEČAS J. Doporučení pro diagnostiku a léčbu vrozených srdečních vad (VSV) v dospělosti a prevenci jejich komplikací. Doporučené postupy v kardiologii, Česká kardiologická společnost, Brno, 2000:7-10. 

6) POPELOVÁ J, KÖLBEL F, DOSTÁLOVÁ P, VOŘÍŠKOVÁ M. Echocardiography in adults with congenital heart disease. Exp Clin Cardiol 1999;4(2):89-93. 

7) POPELOVÁ J, HLAVÁČEK K, HONĚK T, ŠPATENKA J, KÖLBEL F. Atrial septal defect in adults. Can J Cardiol 1996;12(10):983-988. 

8) MATES M, VOJÁČEK J, POPELOVÁ J. Katetrizační uzávěr defektu septa síní typu ostium secundum - naše první zkušenosti s léčbou dospělých nemocných. Vnitř Lék 2001;47,10:722-724. 

9) POPELOVÁ J, HLAVÁČEK K, MÜNZ J, ŠÍSTEK M. Defekty komorového septa v dospělosti. Prakt Lék 1988;68(17):623-627. 

10) PERLOFF JK, CHILD JS. Congenital Heart Disease in Adults, 2nd ed. Philadelphia: W.B.Saunders Company, 1998. 

11) POPELOVÁ J, DOSTÁLOVÁ P, TELEKES P, ŠKOVRÁNEK J, BELŠAN T. Jaký je stav nemocných operovaných pro koarktaci aorty před 33 lety ? Cor Vasa 2002;44(4):169-174. 

12) POPELOVÁ J, DOSTÁLOVÁ P, BELŠAN T, VOŘÍŠKOVÁ M, HONĚK T, KÖLBEL F. Long term results (30 years) after coarctation of aorta repair. Eur Heart J 1999,20:641. 

13) FIŠEROVÁ J, ŠAMÁNEK M, TŮMA S, PADOVCOVÁ H, HUČÍN B. Clinical Findings and Hemodynamic Parameters in Adults Surgically Treated for Coarctation of Aorta in Childhood. Cardiology 1980;65:205-213. 

14) GATZOULIS MA, BALAJI S, WEBBER SA, et al. Risk factors for arrhytmia and sudden cardiac death late after repair of tetralogy of Fallot: a multicentre study. Lancet 2000;356:975-981. 

15) JANOUŠEK J, GEBAUER RA, BARTÁKOVÁ H, REICH O, MAREK J, HUČÍN B. Vývoj a vztah elektrokardiografických a hemodynamických parametrů v dlouhodobém sledování pacientů po korekci Fallotovy tetralogie. Cor Vasa 2001;43(8):389-395. 

16) POPELOVÁ J, ŠKOVRÁNEK J, MAREK J, TAX P, HUČÍN B, HONĚK T. Jaký je osud dospělých s chronickou cyanózou při vrozené srdeční vadě ? Cor Vasa 2002-c;44(3):122-127. 

17) POPELOVÁ J, SLAVÍK Z, ŠKOVRÁNEK J. Are cyanosed adults with congenital cardiac malformation depressed ? Cardiol Young 2001;11:379-384.

Zajímavosti 

Nobelova cena - historie a současnost 

sestavila  Ing. Marcela Cipryánová
(Ústav biofyziky UK 2. LF)

Na sklonku minulého roku, přesněji 10. prosince 2002, se ve stockholmské Concert Hall uskutečnilo každoroční slavnostní předání Nobelových cen. V oboru fyziologie a medicína získali cenu za rok 2002 společně tři vědci Sydney Brenner, John Sulston a Robert Horvitz za objevy v oblasti výzkumu vlivů na vývoj orgánů a na odumírání buněk. Chtěli bychom při této příležitosti připomenout některá zajímavá fakta spojená s tímto prestižním oceněním (m.j. prosincové výročí úmrtí akademika Heyrovského a lednové výročí narození Jaroslava Seiferta, našich jediných laureátů této ceny). Jako zdroj jsme využili informační servery: www.zdrav.cz, www.tiscalli.cz, www.caramba.cz, biomednet.cz.

Přední strana "švédské" medaile (fyzika a chemie, fyziologie a medicína a literatura) je shodná a je tvořena portrétem Alfreda Nobela a roky jeho narození a úmrtí v římských číslicích: NAT-MDCCC XXXIII OB-MDCCC XCVI.

Hlavní nápis na zadní straně všech 3 "švédských" medailí je totožný: Inventas vitam juvat excoluisse per artes (vynálezy zlepšují život, který je zkrášlován uměním). Písmena REG. ACAD. SCIENT. SUEC. zkracují Královskou švédskou akademii věd.

Nobelova cena od roku 1901 nejprestižnější ocenění lidské činnosti v oblasti fyziky, chemie, fyziologie nebo medicíny, literatury a mírotvorby. Vznikla na základě závěti, kterou sepsal 27. listopadu 1895 Alfred Nobel, vynálezce a ve své době pravděpodobně nejbohatší muž v Evropě. Ustanovil ze svého ohromného majetku fond, jehož roční úroky mají být každoročně rozděleny lidem, jejichž činnost v roce předešlém přinesla lidstvu ve výše jmenovaných oblastech největší užitek, bez ohledu na národnost a zemi působení těchto lidí. Alfred Nobel zemřel v roce 1896, ale až v roce 1901 mohlo dojít poprvé k vyplnění přání obsažených v jeho závěti a mohly být uděleny první Nobelovy ceny. Ceny jsou od té doby udělovány každý rok (kromě let válečných) 10. prosince, v den výročí úmrtí Alfreda Nobela. Ceny za fyziku a chemii uděluje Švédská královská akademie věd, ceny za fyziologii nebo medicínu Královský Karolinský medicínsko-chirurgický ústav ve Stockholmu, ceny za literaturu Švédská akademie. Ceny za mír uděluje Norský Nobelův výbor v Oslo, který je jmenován parlamentem. Od roku 1969 uděluje cenu za ekonomii Švédská banka. Ceremonie předávání Nobelových cen probíhá ve Švédsku ve stockholmské Concert Hall a ceny předává laureátům osobně švédský král, cenu za mír ve stejný den předává předseda Norského Nobelova výboru za přítomnosti norského krále v City Hall v Oslu.

Cena - základní fakta

Nobelova cena je udělována za úspěchy dosažené ve fyzice, chemii, medicíně, literatuře a boji za mír. Skládá se z medaile, osobního diplomu a peněžité prémie (je vyplácena z úroků z částky, kterou věnoval Alfred Nobel). Nobelova cena je udělována na základě závěti Alfreda Nobela od roku 1901. Nobelova cena za ekonomii je udělována od roku 1968.

Od roku 1968 mohou cenu sdílet nejvíce 3 osobnosti (do té doby to mohlo být více, i když se tak nikdy nestalo). Dříve mohla být Nobelova cena udělena posmrtně pokud byla žijící osoba nominována před 1. únorem stejného roku. Od roku 1974 může být Nobelova cena udělena zemřelé osobě, která byla vyhlášena nositelem ceny (obyčejně v říjnu), ale která zemřela před slavnostním předáním ceny 10. prosince.

Medaile za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu a literaturu byly vytvořeny švédským sochařem a rytcem Erikem Lindbergem. Do roku 1980 "švédské" medaile, které váží asi 200 g a mají průměr 66 mm, byly vyrobeny z 23-karátového zlata. Od roku 1981 jsou pak vyrobeny z 18-karátového zeleného zlata plátovaného 24-karátovým zlatem. Dnes jsou "švédské" medaile raženy v Myntverket (švédská mincovna) v Eskilstuně. Medaile mají stejný vzhled od roku 1902. V roce 1901 totiž ještě nebyla vytvořena zadní strana medaile včas pro předávací ceremoniál. Na všech "švédských" medailích je vždy vyryto na zadní straně jméno laureáta.

Nobelova cena za fyziologii a medicínu

Je udělována každoročně za vynikající vědecký objev v oboru fyziologie a medicíny od roku 1901, kdy byla Nobelova nadace ustavena podle závěti Alfreda Nobela.

Každý laureát je povinen podat v přehledné přednášce celkové shrnutí výsledků své výzkumné práce s vysvětlením podstaty objevu a zhodnocením jeho významu. Tyto přednášky jsou pak publikovány anglicky ve sborníku Les Prix Nobel, vydávaném každý rok Nobelovou nadací. Tato publikace obsahuje též autobiografie a fotografie laureátů spolu se záznamem proslovu člena příslušného Nobelova výboru, v němž jsou představeny osobnosti laureátů a zdůvodněno udělení Nobelovy ceny.

Vědecké poznatky a úvahy obsažené v těchto "nobelovských" přednáškách, představují velice cenný a inspirativní materiál pro pracovníky v příslušném oboru, zvláště pokud se jedná o výzkumné výsledky z posledních let.

Avšak i pohled na dnes již klasické objevy z dřívější doby, na metody a myšlenkové postupy jejich autorů je nesmírně zajímavý z hlediska vývoje a pokroku v biologických vědách během tohoto století.

Nobelova cena v lékařství pro rok 2002 za průkopnický objev v genetice

Vědci Sydney Brenner a John Sulston z Velké Británie a Robert Horvitz ze Spojených států se podělili o poslední Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. Získali ji za významné objevy při výzkumu genetických vlivů na vývoj orgánů a na odumírání buněk.

Na modelových systémech s využitím červa ze skupiny hlístů Caenorhabditis elegans laureáti identifikovali klíčové geny regulující vývoj orgánů a řízené odumírání buněk. Jejich objevy by mohly vrhnout nové světlo na vývoj mnoha nemocí, včetně AIDS, a neurodegenerativních nemocí (Alzheimerova, Parkinsonova atd.).

Robert Horvitz na základě svého výzkumu zjistil, že dospělým jedincům Caenorhabditis elegans zůstalo z původních 1090 buněk pouze 959. Zbytek uhynul během procesu, kterému se říká řízené odumírání buněk. Dokázal, že to je aktivní biologický proces, řízený geneticky. Identifikoval první dva geny, které se na něm účastní a které navzájem spolupracují na likvidaci buněk, na jejich pohlcování sousedními buňkami, nebo naopak na jejich ochraně. Ukázal, že podobné geny existují i u lidí. Tyto objevy povedou k lepšímu pochopení stadia, v němž buňky zahajují zhoubnou transformaci. Mohly by iniciovat vývoj léků, které by zabránily nebo naopak urychlily odumírání buněk.

Na biologickou fakultu Massachusettského technologického institutu (MIT) přišel Horvitz v roce 1978. Rovněž pracuje na výzkumech v Lékařském institutu Howarda Hughese. Od roku 2001 je výzkumným vědcem McGovernova institutu. Pracuje rovněž jako neurobiolog a genetik ve všeobecné nemocnici v Bostonu.

Narodil se 8. května 1947, absolvoval matematiku a ekonomii na MIT a biologii na Harvardově univerzitě, kde dosáhl v roce 1974 titulu doktora věd. V roce 2000 byl jmenován profesorem biologie na MIT. 

John Sulston (27. 3 1942) se již třicet let věnuje studiu milimetr velkých červů. Jeho revoluční objevy spojené s výzkumem genomu hlísta Caenorhabditis elegans směřují k dosažení hlavního cíle: zmapování lidského genomu.

Prvním ředitelem (do roku 2000) Sangerova centra při Cambridgeské univerzitě, kde se nyní věnuje výzkumu lidského genomu, byl jmenován před deseti lety. Po studiu organické chemie a doktorátu v Cambridgi zamířil do prestižního Salkova institutu v kaliornské La Jolle. Od roku 1969 pracoval opět v Británii v proslulých MRC laboratořích molekulární biologie v Cambridgi, kde byla poprvé identifikována struktura DNA.

Sydney Brenner, lékař a vědec, se již v ranných výzkumech zaměřil na molekulární genetiku. Počátkem 60. let s Françoisem Jacobem a Matthewem Meselsonem objevili, že tzv. informační kyselina ribonukleová (mRNA) přenáší dědičnou informaci a kóduje přesné pořadí aminokyselin v bílkovině. Brenner je rovněž průkopníkem v použití červa Caenorhabditis elegans ke genetickému výzkumu. Později zkoumal vývoj genomu obratlovců na ježících. Na podzim 2000 dostal Brenner podruhé cenu Alberta Lasera, tentokrát za celoživotní přínos lékařské vědě (poprvé cenu obdržel v roce 1971 za objev mRNA).

Narodil se 13. ledna 1927 v Johannesburgu, kde později vystudoval medicínu na Witwatersrandské univerzitě. V roce 1952 získal doktorát na Oxfordské univerzitě a o čtyři roky později nastoupil do výzkumného týmu Cavendishovy laboratoře v Cambridgi, jíž pak v letech 1979 až 1987 vedl. Od roku 1992 řídí výzkumný ústav molekulárních věd v Berkeley v Kalifornii.

Nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu

První Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii získal v roce 1901 Němec Emil von Behring za vakcínu proti záškrtu. Od té doby získalo 92 cen dalších 174 odborníků a vědců.

* ve válečných letech cena nebyla udělována

Život Alfreda Bernharda Nobela

Život a práce 

Alfred Nobel se narodil ve Stockholmu 21. října 1833. Jeho otec Immanuel Nobel byl inženýr a vynálezce, stavěl mosty a budovy ve Stockholmu. Ve spojení s konstrukční prací experimentoval také s různými technikami odstřelování skal. Alfredova matka, Andrietta Ahlsell, pocházela ze zámožné rodiny. Ve stejném roce, kdy se narodil Alfred Nobel, byl jeho otec kvůli neúspěchům v konstrukční práci, způsobených ztrátou lodí se stavebním materiálem, přiveden ke krachu. V roce 1837 opustil Immanuel Nobel s rodinou Stockholm, aby začal nový život ve Finsku a Rusku. Aby finančně podpořila rodinu, otevřela Andrietta obchod s potravinami, který přinášel skromné příjmy. Mezitím byl ale úspěšný Immanuel Nobel s jeho novým podnikem v St. Petěrburku v Rusku. Otevřel si továrnu, kde začal vyrábět výzbroj pro ruskou armádu. Přesvědčil také cara a jeho generály, že námořní miny by mohly být použity na zneškodnění nepřátelských lodí hrozících městu. Námořní miny, navrhnuté Immanuelem Nobelem, byly jednoduchá zařízení skládající se z ponořených soudků naplněných střelným prachem. Ukotveny pod povrchem Finského zálivu spolehlivě zabránily Britskému královskému loďstvu dostat se na dostřel St. Petěrburku během Krymské války (1853 - 1856). Immanuel Nobel byl také průkopníkem výroby zbraní a navrhování parních motorů. Díky úspěchu tohoto obchodního a průmyslového odvětví mohl Immanuel Nobel v roce 1842 přestěhovat svou rodinu do St. Petěrburku. Tady bylo jeho synům poskytnuto základní vzdělání soukromými učiteli. Výuka zahrnovala přírodní vědy, jazyky a literaturu. Ve věku 17 let mluvil Alfred Nobel plynule švédsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy. Jeho prvořadými zájmy byla angličtina a anglická literatura, stejně tak i chemie a fyzika. Alfredovu otci, který chtěl, aby jeho synové později také pracovali v jeho podniku, se nelíbil Alfredův zájem o poezii a pokládal svého syna za uzavřeného do sebe. Za účelem rozšíření Alfredových obzorů ho otec poslal do ciziny, aby se dále vzdělával v oblasti chemického inženýrství. Během dvou let navštívil Alfred Švédsko, Německo, Francii a Spojené státy. V Paříži, která se mu líbila nejvíc, pracoval v laboratoři známého chemika, profesora T.J. Pelouzea. Tam potkal mladého italského chemika Ascania Sorbera, který tři roky předtím vynalezl vysoce výbušnou kapalinu - nitroglycerin. Nitroglycerin se vyráběl nitrací glycerinu kyselinou dusičnou a sírovou. Byl ale považován za příliš nebezpečný, než aby mohl mít nějaké praktické využití. Ačkoli jeho síla vysoce převyšovala sílu střelného prachu, mohl explodovat za nepředvídatelných okolností. Alfred Nobel se začal o nitroglycerin velmi zajímat a hledal způsob, jak umožnit jeho využití v praxi. Uvědomil si, že musí být vyřešeny hlavně problémy bezpečnosti a kontrolované detonace nitroglycerinu. Ve Spojených státech navštívil Johna Ericssona (John Ericsson), švédsko-amerického inženýra, který vyvinul lodní šroub. V roce 1852 byl Alfred Nobel požádán o návrat a práci v rodinném podniku, který zaznamenával velký rozmach díky dodávkám výrobků do ruské armády. Spolu se svým otcem provedl Alfred pokusy se snahou vyvinout komerčně a technicky využitelný nitroglycerin. Když skončila válka a podmínky se změnily, byl Immanuel opět přiveden ke krachu. Opustil se dvěma ze svých synů, Alfredem a Emilem, St. Petěrburk a vrátili se zpět do Stockholmu. Jeho další dva synové, Robert a Ludvig, zůstali v St. Petěrburku. S obtížemi zvládli záchranu rodinného podniku a přeorientovali se na rozvoj ropného průmyslu v jižní části ruské říše. Byli velmi úspěšní a stali se z nich jedni z nejmajetnějších lidí své doby.

Po návratu do Švédska v roce 1863 se Alfred Nobel soustředil na vývoj nitroglycerinu jako trhaviny. Četné exploze včetně té, ve které byl v roce 1864 zabit jeho bratr Emil a několik dalších lidí, přesvědčily úřady, že výroba nitroglycerinu byla neobyčejně nebezpečná. Všechny pokusy s nitroglycerinem na území města Stockholmu byly zakázány a Alfred Nobel musel své experimenty přesunout na loď, kotvící na jezeře Mälaren. Alfreda to neodradilo a v roce 1864 mu bylo umožněno začít vyrábět nitroglycerin ve velkém. Experimentoval s mnoha různými přísadami, aby učinil manipulaci s nitroglycerinem bezpečnější. Brzy zjistil, že smísení nitroglycerinu s hlinkou promění kapalinu ve tvarovatelnou hmotu, ze které je možné vytvořit tyče, velikostí a tvarem způsobilé k vložení do navrtaných děr. V roce 1867 patentoval tento materiál pod názvem dynamit. Aby mohl přivést kusy dynamitu k detonaci, vynalezl také rozbušku, která mohla být odpálena pomocí zápalné šňůry. Tyto vynálezy byly uskutečněny právě v době, kdy se začala používat sbíječka a diamantový hrot. To obrovsky snížilo náklady na trhání skal, vrtání tunelů, hloubení kanálů a další odvětví stavebních prací. Obchod s dynamitem a rozbuškami rapidně rostl a Nobel se ukázal být také dobrým podnikatelem a obchodníkem. V roce 1865 vyvážela jeho továrna v Krümmelu u Hamburgu v Německu nitroglycerinové trhaviny do dalších zemí v Evropě, Americe a Austrálii. Během dalších let založil Alfred Nobel továrny a laboratoře na 90 různých místech ve více než 20 zemích světa. Ačkoliv žil v Paříži, většinu svého života cestoval. Victor Hugo ho jednou popsal jako "Nejbohatšího evropského tuláka". Když zrovna necestoval nebo nebyl zaměstnán obchodem, intenzivně pracoval v různých laboratořích, nejprve ve Stockholmu, později ve městech Hamburg (Německo), Ardeer (Skotsko), Paříž a Sevran (Francie), Karlskoga (Švédsko) a San Remo (Itálie). Soustředil se na rozvoj technologie výbušnin, ale také na ostatní chemické vynálezy, např. syntetická pryž a kůže, umělé hedvábí apod. V roce 1896, kdy zemřel, vlastnil 355 patentů.

Intenzivní práce a cestování mu nedávaly příliš mnoho prostoru pro soukromý život. Ve věku 43 let se cítil jako stařec. V novinách podal inzerát: "Zámožný, vysoce vzdělaný starší muž hledá dámu zralého věku, znalou jazyků jako sekretářku a pomocnici v domácnosti". Nejkvalifikovanější uchazečkou se zdála být rakouská žena, Counthess Bertha Kinsky. Po velmi krátkém čase, který pracovala pro Nobela se rozhodla vrátit zpět do Rakouska a vdát se za muže jménem Count Arthur von Suttner. Přesto zůstali Alfred Nobel a Bertha von Suttner přáteli a nepřestali si psát dopisy po desetiletí. Následující roky se Bertha stavěla stále kritičtěji ke zbrojní horečce. Napsala známou knihu "Složte zbraně" (Lay Down Your Arms) a stala se přední postavou mírového hnutí. To bezpochyby ovlivnilo Alfreda Nobela i při psaní jeho závěti, ve které pamatuje i na cenu pro lidi, kteří podporovali mír. Několik let po smrti Alfreda Nobela se rozhodl norský parlament, že Nobelovu cenu za mír v roce 1905 získá právě Bertha von Suttner.

Nobelova velikost tkví v jeho schopnosti zkombinovat pronikavé myšlení vědce a vynálezce s prozíravou dynamičností průmyslníka. Nobel byl velmi zaujat společenskými a mírovými problémy a zastával na svou dobu radikální názory. Velmi se zajímal o literaturu, psal svou vlastní poezii a dramatickou tvorbu. Nobelova cena se stala splněním a rozšířením jeho životních cílů.

Mnoho společností založených Alfredem Nobelem stále hraje důležitou roli ve světové ekonomice, například Imperial Chemical Industries (ICI) - Velká Británie, Société Centrale de Dynamite - Francie a Dyno Industries v Norsku. Před koncem svého života získal společnost AB Bofors ve městě Karlskoga, ve kterém se stalo Björkbornské panství jeho švédským domovem. Alfred Nobel zemřel v San Remu v Itálii 10. prosince 1896. Když byla otevřena jeho závěť, bylo velkým překvapením, že jeho jmění bude použito na ceny za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, literaturu a mír. Vykonavatelé závěti byli dva mladí inženýři, Ragnar Sohlman a Rudolf Lilljequist. Dali se do zakládání Nobelovy nadace jako organizace, která má dbát na hospodaření s finančními prostředky poskytnuté Nobelem na tento účele, a řízení institucí udělujících ceny. To se neobešlo bez potíží, závěť byla popírána příbuznými a zpochybňována úřady v mnoha zemích.

Život a filosofie 

Asi žádný Švéd není v této skandinávské zemi tak známý jako Alfred Nobel, dokonce ani středověcí svatí či národní sportovci. Současně si ale musíme přiznat, že jeho sláva je spíše nepřímá. Zatímco jsou Nobelovy ceny velmi známé po celém světě, o osobě, která stojí za jejich vznikem, lidé příliš mnoho nevědí.

V roce 1847 objevil v Turíně Ascanio Sobrero novou výbušninu, kterou nazval původně pyroglycerin (později známa jako nitroglycerin). Ale Sobrero varoval jak v dopise Pelouzovi, tak v následném článku do novin, před vlastnostmi nové sloučeniny, která nejen že měla obrovskou výbušnou sílu, ale se kterou bylo také nemožné manipulovat. Sobrerův objev ale nepřišel jako blesk z čistého nebe. Ve třicátých letech 19. století vedl Sobrero zahajovací práce v přípravě střelné bavlny. Od té doby, co se u Alfreda projevil dědičný rodinný zájem o výbušniny a také poté, co měl Pelouze informace o výrobě těchto dvou výbušnin z první ruky, se musel Alfred také dozvědět něco o těchto látkách. Jakákoliv radost, kterou Nobel měl z nějakého objevu byla vždy okamžitě přerušena obtížnou výrobou a manipulací s novými sloučeninami.

Konec Krymské války (1856) znamenal neštěstí pro továrnu Immanuela Nobela, která se živila výrobou zbraní. Továrna zkrachovala a Alfredovi rodiče se spolu s jejich nejmladším synem Emilem přestěhovali zpět do Švédska. Tři starší synové zůstali v Petěrburku, aby se pokusili o záchranu společnosti. Tváří v tvář této situaci se bratři radili se svými bývalými učiteli o případných uskutečnitelných projektech. Poradil jim Nikolaj Zinin - v úvahu přichází nitroglycerin. Profesor Zinin demonstroval sílu nitroglycerinu nalitím několika kapek tekutiny na kovadlinu a úderem kladivem. Pouze tam, kde se dotklo kladivo kapaliny došlo k explozi. Zbytek zůstal v klidu. Nyní se naskýtal dvojí problém - výroba sloučeniny a její kontrolovaný odpal.

Okolo roku 1860 prováděl Alfred pokusy ještě zvyšující velká rizika. První úspěch byla beznehodová výroba dostatečného množství nitroglycerinu. Potom smíchal nitroglycerin s černým střelným prachem a odpálil obyčejnou zápalnicí. Po několika úspěšných explozích mimo Petěrburk na zamrzlé řece Něvě se vrátil Alfred zpět do Stockholmu. Jeho otec zde po přečtení Alfredových dopisů prováděl podobné pokusy, ale s menšími úspěchy. Immanuel Nobel dokonce naléhal, že nová směs je jeho vlastní nápad. Ustoupil však ze svého tvrzení po přečtení ostrého dopisu od Alfreda. Místo toho radši pomohl Alfredovi zažádat o patent. V roce 1863 získal Alfred patent na "trhací olej".

S prvním patentem dosáhl Alfred svého prvního obrovského úspěchu. Přestože mu bylo pouze 30 let, byl tohle začátek napínavého dobrodružství, které se vyvíjelo s obrovskou rychlostí. Během následujícího jara a léta pokračoval Alfred ve svých pokusech. Další brzy získaný patent se týkal výroby nitroglycerinu (použitím zjednodušené metody), stejně tak i vynálezu rozbušky a dřevěné dutinky naplněné střelným prachem, později nazvané rozbuška. Odhodlání a sebevědomí, které se zanedlouho staly významnými rysy Alfredovy osobnosti, byly brzy velmi zřejmé. Napsal: "Jsem první, kdo dokáže přinést tyto věci z oblasti vědy to průmyslu." Úspěšně si pak z Francouzské banky půjčil velkou sumu peněz.

V této době se začala prosazovat další Alfredova vlastnost - vynálezce se stal také podnikatelem. Alfred se vypořádával s neúspěchy stejně nekompromisně, jako zaznamenával úspěchy. V září 1864 si vyžádala exploze Nobelovy továrny ve Stockholmu život jeho bratra Emila a čtyř dalších lidí. O měsíc později založil Alfred rezolutně a bez citových zábran jeho první akciovou společnost. Navzdory nehodě, nebo možná právě kvůli ní, kdy už nikdo nemohl pochybovat o síle nové sloučeniny, se začaly objednávky jen hrnout. Švédské státní dráhy si objednali trhací olej pro stavbu Sörder tunelu (Sörder Tunnel) ve Stockholmu. O rok později, v roce 1865, Alfred zdokonalil rozbušku (nyní se dělá z kovu místo dřeva), která se nyní ve své podstatě stále používá. Poté odešel Alfred do Německa, kde založil si společnost a koupil pozemek nedaleko Hamburgu, na němž postavil továrnu. V létě 1866 přicestoval Alfred do Ameriky. Tady bojoval proti politické byrokracii, strachu lidí z nehod způsobených výbušninami a v neposlední řadě také s nepoctivými obchodními spolky. Nakonec zde obdržel několik patentů, založil společnosti a postavil továrny.

Navzdory pomalým spojům šlo nyní všechno velmi rychle. Události doslova nabraly výbušnou sílu. Zatímco byl Alfred v Americe, došlo k výbuchu továrny v Německu. Když se v srpnu vrátil do Německa, musel dohlížet na úklid trosek a plánovat stavbu nové budovy. V této době Alfred stále dumal nad bezpečnostními problémy nitroglycerinu a prováděl další pokusy. Brzy však pochopil, že nitroglycerin musí být napuštěn do nějakého porézního materiálu, aby vytvořil směs schopnou snadnější manipulace. Na německých bažinách blízkých místu, kde pobýval, našel druh porézního savého písku (rozsivková zemina), v Německu známého pod názvem "Kieselguhr." Když byl tento materiál nasáknut nitroglycerinem, vznikla hmota, která se dala snadno hníst a tvarovat. Tato hmota mohla být tvarována do válečků a snadno vložena do navrtaných děr. Mohla být také přepravována a podrobována nárazům bez výbušných následků. Mohla být dokonce bez následků i zapálena. Jenom rozbuška přivedla hmotu k výbuchu. Nevýhodou této substance byla poněkud snížená výbušná síla, protože se "Kieselguhr" aktivně nepodílel na výbuchu. Ale byla to daň, kterou musel člověk zaplatit za bezpečnost trhaviny.

Tak tohle byl ve zkratce příběh o vynálezu dynamitu. Alfred si sám vymyslel název dynamit z řeckého "dynamis" znamenajícího sílu. Jeden z jeho německých kolegů navrhoval název trhací tmel ("blasting putty"), ale Alfred říkal, že to zní jako něco na rozbíjení okenních tabulek, což jistě nebyl jeho záměr. V roce 1867 mu byly uděleny patenty na dynamit v mnoha zemích včetně Británie, Švédska a USA. Produkce ohromě stoupla a poptávka strmě rostla. Byla to doba velkých infrastrukturních staveb jako železnice, přístavy, mosty, silnice, doly a tunely, kde byly trhací práce nezbytné. Dynamit byl životně důležitý například při stavbě St. Gotthard tunelu (St. Gotthard Tunnel) švýcarskými Alpami v sedmdesátých letech 19.století.

V roce 1868, rok po jeho prvním patentu na dynamit, byl Alfred spolu se svým otcem vyznamenán Letterstedt cenou Královské švédské akademie věd (Letterstedt Prize by the Royal Swedish Academy of Sciences). Cena, kterou Alfred vysoce ohodnotil, byla udělena za "významné objevy praktického využití pro lidstvo." Jakýsi odraz těchto slov můžeme nalézt v Nobelově závěti, která je počinem pro udělování jeho vlastních cen.

Všechny tyto události se uskutečnily během 10 let. Ve třiceti obdržel Alfred první patent. Ve čtyřiceti letech učinil své největší objevy, vybudoval si celosvětovou průmyslovou nadvládu, stal se bohatým. Jeho průmyslové závody rostly stejně jako jeho jmění spolu s novými objevy, jakými byla například trhací želatina. Jeho charakteristická vlastnost byla jeho všestrannost. Byl vynálezce, průmyslník a správce. Musel zabezpečovat své patenty, rozvíjet produkty, zakládat nové společnosti a obchodovat s celým světem pomocí pěti jazyků - to vše bez pomoci sekretářky, bez telefonu nebo faxu. Dokud nebylo objeveno letadlo, cestoval často vlakem a lodí. Jeho továrny často vybuchovaly, Alfred musel čelit negativním veřejným kampaním a odhalovat podvody a zrady svých obchodních partnerů. S tím vším se musel vypořádat sám. Kromě toho se ale cítil zřídkakdy fit - sám sebe viděl jako nemocného a slabého, často si stěžoval na bolesti hlavy, revma a nevolnost. Jeho život byl hektický a stresující. V dopisech, které psal z Paříže si často stěžoval, že je neustále pronásledován lidmi, což svými slovy popsal jako čistokrevné mučení. "Lidé jsou blázni," napsal. Hnali se do jeho kanceláře a zas ven, každý ho chtěl vidět a jeho přítomnost požadovali všude. Navzdory všem obtížím se mu je však podařilo překlenout, v roli podnikatele byl neporazitelný.

Podívejme se však na Alfreda Nobela z jiné stránky, ze stránky humanisty a filozofa. Víme, že měl velký zájem o literaturu. Byl dychtivým čtenářem románů a sám také psal dramata a básně. Navíc ho také zajímala otázka filozofie. Některá filozofická díla četl s takovým zájmem, že si podtrhával v knihách vybrané pasáže. Mezi všemi papíry, které někde zapomněl se vyjímá černý zápisník filozofie, o který se jeho životopisci nezajímali. Přestože si důkladně a pečlivě své myšlenky nezapisoval, tyto tužkou napsané poznámky odrážejí jeho vážný zájem o otázku filozofie. Nobel prošel dějiny filozofie od antiky až do své doby poukazujíc na životně důležité části. Vytvářel si své vlastní komentáře, ve kterých zasmušile ukazuje své odloučení od osob v díle. Dělal si poznámky k Platónovi, Aristotelovi a Demokritovi, ale také k Newtonovi a Voltairovi, stejně jako k soudobým biologům, např. Darwinovi či Haeckelovi. Nobel si například všímal vnucování Boha lidem. "Aristoteles to přičítal strachu, Voltaire k touze chytřejších lidí oklamat ty hloupé." Nobel mluvil s respektem k filozofickým pochybnostem Descarta a Spinozy přidávajíc myšlenku, že pochybnost musí být jistě začátkem veškerého filozofického myšlení. Teorie o vědomí byly zvláštním Alfredovým zájmem. Proto se několikrát vracel k Lockovým tvrzením, že všechno vědomí vzniká ze smyslových dojmů prohlašujíc, že "mozek je velmi nespolehlivý záznamník dojmů." To vedlo Nobela k dalšímu uvažování o této vědě. Jeho úvahy byly mimo Lockových tvrzení ovlivňovány také Humboldtovou teorií o vědomí. Nobel napsal, že celá věda je postavena na pozorování podobností a odlišností.

Pak pokračoval: "Chemická analýza není také nic jiného, dokonce matematika není založena na ničem jiném. Historie je obrázek minulých podobností a odlišností. Geografie ukazuje rozdíly na zemském povrchu, geologie souhlasné a rozdílné vlastnosti Země, ze kterých usuzujeme průběh jejího utváření. Astronomie je zase studium rozdílů mezi nebeskými tělesy, fyzika vznikla kvůli přitahování a pohybu - společným a rozdílným vlastnostem hmoty. Jedinou výjimkou tohoto pravidla je náboženská nauka, dokonce i ta je však založená na stejné víře většiny lidí. I metafyzika, jestli to není příliš šílené, musí najít určitý druh podpory pro své hypotézy. Můžeme bez nadsázky prohlásit, že pozorování a hledání stejných a různých vlastností je základ lidského vědění."

Nobel dokončil myšlenku Humboldtovými slovy - "od pozorování se přejde k pokusu založenému na zkušenosti." Nobel nezastával žádnou hlavní teorii vědění a vědomí, radši se držel metod, založených na pokusu. Alfred věděl, že použitím této metody dokázal mnoho i ve svém hlavním oboru.

Alfred Nobel na sebe pohlížel objektivně a skepticky. Často popisoval sebe jako samotáře, poustevníka, melancholika nebo mrzouta. Jednou napsal: "Jsem mrzout a ještě naprosto laskavý, mám hodně peněz a ještě jsem superidealista, který tráví filozofii lépe než jídlo." Z popisu je jasné, že tento mrzout byl také lidumil (což sám nazývá superidealista). Byla to ta vlastnost, která odkázala veškeré jmění těm, kteří přinesli prospěch lidstvu pomocí vědy, literatury nebo snahou o mír.

Rozdávání majetku nebylo pro Nobela pomíjivý přelud. Přemýšlel o tom dlouho a dokonce několikrát přepsal svou závěť, aby mohl porovnat různá znění. Snahy o zajištění míru byly jeho srdci velmi blízké, z velké části byl inspirován kontaktem s Bertou von Suttner (Bertha von Suttner) (sama se stala v roce 1905 držitelkou Nobelovy ceny). Čerpal potěšení z literatury, zatímco jeho znalosti stavěly základ pro aktivity technologického výzkumníka a vynálezce. 27. listopadu 1895 podepsal Nobel konečnou verzi své závěti ve Švédsko-Norském klubu (Swedish-Norwegian Club) v Paříži.

Alfred Nobel vystřídal během posledních desetiletí svého života mnoho různých domovů. V roce 1891 opustil po sporech s francouzskými úřady Paříž, aby se usadil v San Remu (San Remo) v Itálii. O čtyři roky později koupil železárny Bofors (Bofors ironworks) a zbrojovku ve Švédsku a vytvořil si domov blízko Björkborn Manor. Všechna svá sídla vybavil laboratořemi, aby mohl pokračovat v pokusech. Nobelovi se očividně stýskalo po Švédsku, ale stěžoval si na švédské počasí v zimě. Jeho zdraví se začalo zhoršovat. Častěji navštěvoval lékaře, ale nikdy neměl čas aby dbal jejich hlavní rady - "odpočívat a pečovat o své zdraví." 10. prosince roku 1896 Alfred Nobel doma, v San Remu, skonal.

Nobelova závěť byla sotva delší, než jedna obyčejná stránka. Po sepsání odkazů příbuzným a blízkým, Nobel prohlásil, že všechen jeho zbývající majetek bude použit na "ocenění pro ty, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přínos lidstvu." Jeho závěť přitáhla pozornost celého světa. V té době totiž nebylo obvyklé darovat velké sumy peněz na vědecké a charitativní účely. Mnoho lidí taktéž kritizovalo mezinárodní charakter cen, prosazovali omezení pouze na Švédsko. To by se ale v žádném případě nehodilo k postavě světoobčana, jakým Alfred Nobel bezpochyby byl. Někteří z jeho příbuzných dokonce závěť popírali, muselo být vyřešeno několik složitých právních sporů, což zabralo hodně času. Nakonec však všechno dopadlo, jak si Alfred Nobel přál.

V roce 1901 byla proto udělena první Nobelova cena. Samotného Nobela však těžko někdy napadlo, jaký bude mít jednou jeho dobročinnost vliv. Pamětní medaile zřízená pro tuto příležitost, navrhnutá umělcem Runem Karlzonem (Rune Karlzone), je určena k tomu, aby nám připomněla některé z různorodých Nobelových aktivit. Zadní strana medaile ukazuje tunel vybudovaný za pomoci dynamitu a rozbušky či roznětky. Na přední straně medaile se nachází Nobelův portrét s latinským nápisem "Creavit et promovit", což může být přeloženo jako "Tvořil a podporoval." Fráze, jež nejstručnějším způsobem shrnuje pozoruhodné úspěchy velikána Alfreda Nobela.

Závěť (zkrácený překlad) 

"S celým mým zbylým realizovatelným majetkem bude naloženo takto: Kapitál vložený vykonavatelem mé závěti do bezpečných cenných papírů dá základ fondu, z jehož úroků budou každoročně odměňování ti, kteří v uplynulém roce prokázali lidstvu největší užitek. Úroky ať jsou rozdělovány na pět stejných částí, z nichž jedna připadne tomu, kdo udělal nejdůležitější vynález nebo objev v oblasti fyziky; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější chemický objev nebo zdokonalení; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější objev v oblasti fyziologie nebo medicíny; jedna část tomu, kdo vytvořil v literatuře vynikající dílo s ušlechtilou myšlenkou; a jedna část tomu, kdo učinil nejvíce pro sbratření národů a zrušení či zmenšení armád nebo se zasloužil o uspořádání a podporu mírových kongresů. Ceny za fyziku a chemii budou udíleny Švédskou akademií věd, ceny za fyziologické nebo lékařské práce Karolinským institutem ve Stockholmu, za literaturu Akademií ve Stockholmu a ceny předním obráncům míru pětičlenným výborem, který zvolí norský parlament. Je mou výslovnou vůlí, aby při udílení cen nebyl brán žádný zřetel na národnost a cenu obdržel ten nejzasloužilejší, nehledě na to, zda je Skandinávec nebo ne."

Nobelovo zdraví a zájem o medicínu 

Ve své závěti z 27. listopadu 1895 Alfred Nobel uvedl, že jeho obrovský majetek by měl být věnován do fondu, který bude rozdělen na pět částí a použit na ceny za fyziku, chemii, literaturu a mír. Jedna pětina však má být také udělena osobě, jež "učinila nejdůležitější objev v oboru fyziologie nebo medicíny." Královský lékařský institut (The Royal Caroline Medico-Surgical Institute) ve Stockholmu, dnes the Karolinska Institute, byl pověřen úkolem vybrat vítěze této ceny.

Co vedlo Alfreda Nobela k zavedení ceny za fyziologii a medicínu? Bylo to kvůli jeho vlastním zdravotním problémům, nebo se jen vážně zajímal o vědecké problémy v této oblasti?

A proč si vybral zrovna Královský lékařský institut (Royal Caroline Medico-Surgical Institute) v době, kdy existovaly starší a více zaběhnuté fakulty na univerzitách ve městech Uppsala a Lund? Měl snad osobní styk s institutem? A jak institut reagoval na závěť a na úkol udělovat ceny za fyziologii a medicínu? Přispěl Alfred Nobel na lékařský výzkum ještě jinak? Odpovědi na tyto otázky se skrývají v následujících řádcích.

Alfred Nobel a jeho zdravotní problémy 

Většinu svého života strádal Nobel díky bídnému zdravotnímu stavu. Stěžoval si na zažívací potíže, bolesti hlavy a na občasné deprese. Už v období svého mládí strávil Alfred Nobel několik týdnů na ozdravných pobytech. Jeho první lázeňské léčení se uskutečnilo v roce 1854, a to ve Františkových lázních v Čechách. Velmi ho ale nudil nedostatek činností na ozdravných pobytech. Nobel nebyl vůbec ohromen léčením v lázních, které se sestávalo z koupelí, odpočinku a pití zdravé vody.

Před koncem života trpěl Alfred Nobel srdeční chorobou s návaly prudkých bolestí (angina pectoris). Skutečné příčiny jeho zdravotních problémů v mládí nejsou zcela jasné, můžeme však předpokládat, že byl jednoduše přepracovaný a silně stresovaný. Často se cítil sám a bez přátel. Trávil dlouhé hodiny v laboratoři, kde pracoval s jedovatými chemikáliemi v primitivních podmínkách. Zároveň také udržoval písemné styky s továrnami, bankami a spolupracovníky. Hodně cestoval a neměl vlastně ani domov. V jednom ze svých dopisů napsal: "Můj domov je tam, kde pracuji, a já pracuji všude."

Výbuchy v jeho továrnách, někdy s mnoha oběťmi a odporem veřejnosti, stejně jako problémy se zákony ohledně patentů a právní procesy na ochranu jeho patentů, se staly dalším břemenem. Osmdesátá léta a začátek let devadesátých znamenaly období častých depresí. Navzdory tomu však ukázal Nobel svou houževnatost a pokračoval ve své práci. Během posledních let života se stával veselejší a plánoval si omezení obchodních povinností a aktivit, spojené s návratem do Švédska. Nakonec byl ale raněn mrtvicí a zemřel v San Remu ve dvě hodiny v noci, 10. prosince 1896.

Nobelův zájem o psychologii a medicínu 

Nobelův zájem o psychologii a medicínu byl přísně vědecký. Ve svých laboratorních poznámkách měl často nápady, které by měly být testovány "na zmírnění nebo léčení chorob." Zajímal se o anestézii a sepisoval látky a alkoholy, které mohou být použity pro tento účel. Uvažoval také o nitrožilním vpravování anestetik jako náhradě za éter a chloroform, jež byly v jeho době běžně užívány.

Objevitel nitroglycerinu, Ascani Sobrero, zjistil, že vystavování se účinkům této chemikálie může způsobit těžké bolesti hlavy. Alfred Nobel, který strávil mnoho času experimentováním s touto látkou, musel na tento jev přijít později, když byl nitroglycerin vyráběn na průmyslové úrovni a lze předpokládat, že byl velkým zdravotním problémem i pro jeho spolupracovníky. Na druhou stranu je ale nitroglycerin v některých situacích účinným lékem. Lauder Brunton, významný britský lékař, učinil v roce 1867 poznatek, že organické nitráty jsou dobré pro uvolnění bolestí při angině pectoris. Když v roce 1890 doporučili Nobelovi jeho lékaři nitroglycerin jako lék pro jeho srdeční chorobě, odmítnul.

Nitroglycerin se nyní používá jako lék na anginu pectoris více jak 100 let, aniž by někdo dříve znal mechanismus jeho působení. Díky práci třech vědců (Robert Furchgott, Louis Ignarro a Ferid Murad), kteří si v roce 1998 rozdělili Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, víme, že nitroglycerin uvolňuje oxid dusnatý (NO), známý plyn znečišťující ovzduší. Má vliv na vnitřní povrch cév. Výsledkem je rozšíření cév umožňující lepší proudění krve. Zlepšená cirkulace znamená více kyslíku pro srdeční sval a bolest se utiší.

Alfred Nobel a the Royal Caroline Medico-Surgical Institute

Abychom porozuměli, proč byla většina lidí, žijících v akademickém světě, překvapena Nobelovým rozhodnutím svěřit rozhodování o cenách za fyziologii a medicínu do rukou Karolinska Institutu, musíme nejprve zabrousit do jeho historie. Carolinska Medico-Surgical Institut, jak se nazýval v té době, vznikl v roce 1810 splynutím malé lékařské akademie a obchodní školy chirurgické, kde byli holiči vyučováni, jak provádět amputace. Švédsko právě prohrálo válku s Ruskem a byla tudíž zoufalá poptávka po vojenských lékařích. Institut nedosáhl prestiže lékařských fakult na univerzitách ve městech Uppsala a Lund a ještě když psal v roce 1895 Alfred Nobel svou závěť, neměl institut práva na zkoušení všech předmětů a studenti museli některé zkoušky absolvovat na univerzitě Uppsala. Navíc byl institut ještě sužován vnitřními konflikty a někteří profesoři z Uppsala univerzity doporučili institut uzavřít a soustředit veškerou výuku medicíny na jejich univerzitu. Jedna věc, kterou však institut Nobela, praktického chemika, přitahoval byla výuka lékařů založená skutečně na přírodních vědách, což se dělo díky dvěma vědcům, otcům institutu. Byli jimi Jöns Jacob Berzelius a Anders Retzius. Berzelius byl uznávaný chemik, který prováděl analýzy složení tělesných tkání a tekutin, obor později známý jako "zvířecí chemie", dnes biochemie. Retzius, učitel anatomie, zase studoval buněčné složení tkání pomocí mikroskopu. Ostatní lékařské fakulty však byly založeny na nekonečných teoretických diskusích o souvislostech mezi nemocí a hříchem. Sten von Hofsten a Johan Erik Johansson Alfred Nobel byl v osobním kontaktu s představiteli institutu. Jeden z nich byl dr. Sten von Hofsten, pediatr a pomocný profesor v Karolinska institutu. Byl překvapen Alfredovým zájmem o biologii a fyziologii a o těchto tématech vedli dlouhé diskuse.

V roce 1890 se setkal von Hofsten s Alfredem Nobelem v Paříži a zjistil, že má opravdu vážný zájem o lékařské vědy. Nobel vyslovil svoje přání seznámit s mladým švédským dobrým fyziologem, se kterým by mohl pracovat, čí dokonce realizovat mnoho svých originálních a důmyslných nápadů z oboru fyziologie, které se rodily v jeho vynalézavém mozku. Von Hofsten zprostředkoval návštěvu Nobelovy laboratoře ve městě Servan nedaleko Paříže mužem jménem Johan Erik (Jöns) Johansson. Tam společně s Nobelem pracovali 5 měsíců na krevní transfuzi. Hlavní příčinu neúspěchů viděl Nobel v rychlých změnách ve složení krve, je-li mimo tělo. Tvrdil proto, že musí být transportována přímo z cévy do cévy. Hadičky zhotovené z boraxu a sodíku byly pro tyto účely částečně vhodné, protože měly omezit ničení krevních částic. To se pochopitelně odehrálo ještě před vyřešením problému krevních skupin a tudíž z tohoto nápadu nic nevzešlo.

Nobelova závěť a the Royal Caroline Medico-Surgical Institute 

Když byla v roce 1896 otevřena Nobelova závěť, byla zpochybňována některými jeho příbuznými a v době, kdy byly sepisovány předpisy Nobelovy nadace (the Nobel Foundation), bylo její přesné znění podrobeno detailnímu zkoumání. The Royal Caroline Medico-Surgical Institute byl reprezentován rektorem, který se jmenoval Count Mörner. Na fakultě byl názor rozdělen. Někteří členové váhali nad zapojením institutu do této otázky, dokud nebudou vyřešeny pohledávky příbuzných. Jöns Johansson, v té době profesor v Karolinska institutu, se aktivně účastnil sporu. Jako jediný člen fakulty, který s Nobelem pracoval a znal jeho zájem o medicínu, hrál důležitou roli v ustanovení konečných pravidel. Po jistých zvažováních a kompromisech byl pojem "obor fyziologie nebo medicíny" rozuměn jak z teoretické, tak z praktické stránky. To umožnilo instituci, udělující ceny, značnou volnost při svém vlastním vysvětlení. Později byly tedy ceny udělovány za teoretické vědy i klinickou praxi. Ve skutečnosti bylo vysvětlení vcelku velkorysé a obsahovalo témata, sahající od psychologických věd o chování člověka po genetiku rostlin.

Další příspěvky lékařskému výzkumu

 Dar, který Alfred Nobel věnoval lékařskému výzkumu ve své závěti však nebyl první. V roce 1890 věnoval 50000 Švédských korun Royal Caroline Medico-Surgical Institutu, aby založil fond na památku jeho matky Andrietty Nobel. Záměr fondu byl podporovat výzkum "ve všech odvětvích medicíny a umožnit používat plody tohoto výzkumu pro výuku a v lékařské literatuře."

Alfred Nobel také podporoval lékařský výzkum v Rusku, kde vyrůstal a studoval. Kolem roku 1894 obdrželi finanční podporu pro své průzkumy i ruští psychologové I.P.Pavlov a M. Necki.

Čeští laureáti Nobelovy ceny

Jaroslav Heyrovský 
20. 12. 1890 - 27. 3. 1967 

Český fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 jako páté dítě v rodině profesora římského práva na Karlově univerzitě. Jaroslav Heyrovský se stal prvním českým laureátem Nobelovy ceny (1959 za chemii). Akademik Heyrovský byl zakladatelem Polarografického ústavu ČSAV a spoluzakladatel časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communications (1929).

Jaroslav Heyrovský studoval na akademickém gymnáziu v Praze. V roce 1909 se zapsat na filozofickou fakultu Karlova univerzity. Od roku 1910 studoval na Univerzity College v Londýně. V roce 1913 získal hodnost bakaláře. Studia však přerušila I. světová válka. Heyrovský narukoval ke zdravotníkům. V roce 1918 Heyrovský obhájil na Karlově univerzitě svou disertační práci.

Polarografie. Následující roky se Heyrovský věnoval problematice rtuťové kapkové elektrody, která sloužila k měření povrchového napětí rtuti. V roce 1922 Heyrovský publikoval objev využití elektrolýzy se rtuťovou kapkovou elektrodou, metodu sloužící účelům chemické analýzy.

Jaroslav Heyrovský přebírá Nobelovu cenu za rok 1959.

V roce 1924 sestrojil Jaroslav Heyrovský se svým žákem Japoncem M. Shikatou polarograf - přístroj pro automatický záznam křivky závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku. V počátcích se zdála metoda nevhodná pro praktické využití. K rozpracování polarografické metody přispěl Heyrovského další žák D. Ilkovič.

V roce 1924 vznikl návrh na konstrukci prvního automatického přístroje, který umožnil zkrácení postupu z řádů hodin na minuty. Návrh Jaroslava Heyrovského na polarograf realizovaly universitní mechanici Peták a Innemann.

Nobelova cena a další ocenění 37 let po objevu polarografie 10. prosince 1959 převzal Jaroslav Heyrovský z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI. ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii za objev a využití polarografie.

Jaroslav Heyrovský získal čestné doktoráty na mnoha univerzitách (mj. Drážďany, Marseille, Paříž, Varšava). Heyrovský byl také čestným členem vědeckých akademií (např. USA - Boston, Indie, Maďarsko, Polsko). Byl viceprezidentem Mezinárodní unie fyziků, prezidentem polarografické společnosti v Londýně, čestným členem Japonské polarografické společnosti, čestným členem chemických společností Československa, Rakouska, Polska, Anglie a Indie. Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967 a je pohřben na Vyšehradě.

Jaroslav Seifert 
23. 9. 1901 - 10. 1. 1986 

Český lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově. Seifert pocházel z proletářského prostředí. Po studiích (nedostudoval gymnázium) začal pracovat jako novinář a literát. Jaroslav Seifert je v pořadí druhým českým laureátem Nobelovy ceny (za literaturu).

Jaroslav Seifert byl ve dvacátých letech minulého století spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí Devětsil. V roce 1929 byl Seifert vyloučen z komunistické strany - spolu s dalšími levicovými spisovateli podepsal manifest proti vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem. Od roku 1930 byl Jaroslav Seifert členem sociální demokracie.

Redigoval řadu komunistických a levicových deníků a avantgardních časopisů (např. Rudé právo, Rovnost, Právo lidu, Nová scéna, Kytice). V letech 1945 - 1949 působil Seifert v deníku Práce. V letech 1946 - 1948 redigoval časopis Kytice.

V roce 1946 se Jaroslav Seifert stal členem České akademie věd a umění.

V 50. letech 20. století se stal pro své postoje Seifert terčem ostré kritiky představitelů KSČ. V období kolem tzv. pražského jara (1968 - 1969) se politicky a kulturně angažoval. V letech 1969 - 1970 byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů. V letech 70. Seifert odešel do ústraní a začal spolupracovat s disentem a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Jeho dílo bylo vydáváno v samizdatu. Seifert - básník. Seifert byl ve svých počátcích velkým proletářským bojovníkem (Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923). Následně přešel k poetickému okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925). Následně pak ve svém díle vyjadřuje cit k drobným darům života, k domovu a národní kultuře (Poštovní holub, 1929, Jablko z klína, 1933, Ruce Venušiny, 1936, Vějíř Boženy Němcové, 1940, Světlem oděná, 1940, Kamenný most, 1944).

Po roce 1945 vydal sbírku Přílba hlíny (1945, a rozšiřovaná vydání 1946, 1948), shrnující dobu ohrožení a zápasu za svobodu; dále dvě sbírky inspirované dílem M. Alše a J. Lady (Šel malíř chudě do světa, 1949, Chlapec a hvězdy, 1956); básnické skladby o tvůrčím údělu Píseň o Viktorce (1950) a sbírku zpěvné intimní lyriky Maminka (1954).

V 60. letech jeho verše zdrsněly, rým se vytratil a z básní zaznívá melancholie; objevuje se motiv smrti, vzpomínky na dětství a mládí (Koncert na ostrově, 1965, Odlévání zvonů, 1967, Halleyova kometa, 1967, Deštník z Piccadily, 1979, Morový sloup, 1981, Býti básníkem, 1983).

Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986 v Praze.

Perličky aneb i slavní vědci jsou lidé

Proč matematikové nedostávají Nobelovu cenu? Pověst říká, ze jeden matematik přebral Alfredu Nobelovi dívku. Podle Nobelovy nadace však pro to není žádný důkaz. Nobel se prostě o matematiku nezajímal a tak na matematiky ve své závěti asi zapomněl.

Kteří laureáti Nobelovy ceny byli ve vězení? Za mřížemi pobylo hned několik laureátů. Stalin uvěznil dva fyziky. Jedním z nich byl Lev Landau (Nobelova cena 1962), ve vězení byl v roce 1938 údajně jako německý špión. Jeho kolega, Pyotr Kapista (Nobelova cena 1978), obýval vězeňskou celu 8 let. Během druhé světové války strávili nějaký čas v britském vězeňském táboře fyzici Max von Laue (1914) a Werner Heisenberg (1932) a také jeden chemik, Otto Hahn (1944). Posledně jmenovaný byl odměněn cenou právě během svého vězeňského pobytu.

Jak nejlépe uschovat Nobelovu cenu? Nejoriginálnější ve způsobu uschovávání byl zřejmě chemik George de Havesy. Když se blížila nacistická vojska k Ústavu Nielse Bohrna, kde pracoval, rozpustil dvě Nobelovy medaile pánů James Francka (fyzika 1925) a Maxe von Lauea (fyzika 1914) v kyselině. Jak jinak, byl to chemik... Oběma pánům byly po válce medaile opět vyrobeny (z toho rozpuštěného zlata samozřejmě). Sám George de Havesy získal Nobelovu cenu za chemii v roce 1943, nikoliv za tento nepochybně záslužný čin, ale za použití isotopů jako indikátorů pro studiu chemických procesů.

Kdo si nejméně užil svých peněz? Chudák Albert Einstein (fyzika 1921), všechny peníze připadly jeho bývalé ženě, Milevě Maric, alespoň ta medaile mu zůstala...

Kdo na Nobelovu cenu čekal nejdéle? F. Peyton Rous. Získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu v roce 1966. Avšak to, že virus může způsobit rakovinu, zjistil o celých 55 let dříve, v roce 1911 při experimentech na kuřatech. Pro Nobelovu cenu si šel ve svých 87 letech.

Abstrakta

Ceska-Gynekol. 2002 Jul; 67(4): 187-91 
Co můžeme očekávat od raloxifenu při léčbě postmenopauzální osteoporozy--pohled gynekologa. 
Chmel,-R; Rob,-L; Strnad,-P Gynekologicko-porodnická klinika, UK, 2. LF a FN v Motole, Praha.

Coron-Artery-Dis. 2002 May; 13(3): 151-4 
Relationship of C-reactive protein to presence and severity of coronary atherosclerosis in patients with stable angina pectoris or a pathological exercise test. 
Veselka,-Josef; Prochazkova,-Sarka; Duchonova,-Radka; Bolomova,-Ingrid; Urbanova,-Tat'ana; Tesar,-David; Honek,-Tomas

Division of Cardiac Surgery, University Hospital Motol, Prague, Czech Republic.

BACKGROUND: C-reactive protein (CRP) level is a sensitive marker of inflammation and a probable predictor of cardiovascular risk. The aim of this study was to assess the relationship between the presence and the extent of coronary atherosclerosis and CRP level in patients referred for coronary angiography for stable angina pectoris or a pathological exercise test. PATIENTS AND METHODS: A group of 200 patients were prospectively analyzed for the relationship between the presence and extent of coronary atherosclerosis and high-sensitivity CRP. Patients with stable angina pectoris or a pathological exercise test were included. RESULTS: For the whole group the CRP geometric mean was 2.92 mg/l and the median 3.0 mg/l. There was no difference between groups of patients with different extents of coronary lesions (P = 0.320, one-way analysis of variance). In patients without significant coronary disease the CRP geometric mean was 3.1 (2.28-4.21) mg/l with a variation coefficient of 118.4%; in patients with coronary artery disease the geometric mean was 2.83 (2.34-3.43) mg/l with a variation coefficient of 104.0%. The difference in CRP between both groups was not significant (P = 0.601). There was also no significant difference in CRP levels between groups of patients with and without a history of myocardial infarction (2.65 (2.08-3.36) mg/l and 3.18 (2.54-3.98) mg/l, P = 0.266) respectively. There was no correlation between the classification of angina pectoris and the logarithm of CRP level (P = 0.331). This relationship was not confirmed even in the group of patients with significant coronary artery disease (P = 0.693). CONCLUSIONS: CRP level is not related to the extent or the presence of coronary atherosclerosis assessed by coronary angiography, history of myocardial infarction or class of stable angina pectoris in patients referred for coronary angiography for stable angina pectoris or a pathological exercise test.

J-Clin-Microbiol. 2002 Sep; 40(9): 3485-8 IF=3,965 
Direct PCR Detection of Burkholderia cepacia Complex and Identification of Its Genomovars by Using Sputum as Source of DNA.
Drevinek,-Pavel; Hrbackova,-Hana; Cinek,-Ondrej; Bartosova,-Jana; Nyc,-Otakar; Nemec,-Alexandr; Pohunek,-Petr

We developed a nested PCR assay that detects the recA gene of the Burkholderia cepacia complex in sputum. The product of the first PCR round is also used to identify the genomovar of the pathogen. The protocol achieves high sensitivity and specificity with simple interpretation of genomovar status.

Acta-Chir-Orthop-Traumatol-Cech. 2002; 69(4): 236-42 
Posteroplantarni release pri reseni pes equinovarus congenitus. [Posterior plantar release in the treatment of congenital pes equinovarus]
Schejbalova,-A Ortopedicka klinika deti a dospelych 2. LF UK a FN Motol, Praha.

PURPOSE OF THE STUDY: The study present one of the possible surgical strategies of the therapy of the congenital varus club foot in the youngest patients, most frequently in infants and toddlers. This strategy is used in rigid varus club feet of Dimegli Group 1 and 2. It is possible also to use it in the rebelling varus club feet, however, the reconstruction is more difficult in these cases. MATERIAL: In the period of 1983-2000 the method of posteroplantar release was used 93 times, of which 59 times as a primary surgery and 34 times during revision surgery. The youngest patients were 8 months old, the oldest children were during the revision surgery 8 years old. METHODS: In case of the persisting adduction and varus deformity after conservative therapy of the congenital varus club foot first of all plantar release of the forefoot was performed and subsequently from a slightly oblique longitudinal approach a radical posterior capsulotomy with the lengthening of the Achilles tendon, by means of talocalcanear reduction with transfixation by K-wires. Plaster of Paris is applied during 3 months after the operation with the replacement of correction plaster casts after each 3-4 weeks. The shortest interval after the surgery was 9 months. The group comprised 47 patients (in total 62 feet). RESULTS: The followed-up group of patients was examined clinically with the simultaneous evaluation of radiographs. Excellent result--anatomical position of the foot was obtained in 68%, good result was recorded in 26%. Poor result was recorded in 2 patients in bilateral varus club foot with meningomyelocele. Radiographs showed during the evaluation of the mutual position of talus and calcaneus an increase of the angle in the lateral projection on average by 12 degrees, in anteroposterior projection by 10 degrees.

DISCUSSION: The numbers of patients, indication and results of the followed-up group of patients are comporable with literary data. Excellent and good results of the posteroplantar release are even better than those of the complete release included in the literatury studies. The procedure starting by the release first the plantar structures is to a certain extent an original strategy. Usually after the operation on posterior structures the plantar release was used only subsequently in case of persisting adduction and varus deformity of the forefoot. Surgery even in case of a rebelling defect allows to use in future subsequent surgical procedures which is problematic after a complete release where there occurs in a certain percentage also necrosis of talus and calcaneus. CONCLUSION: Posteroplantar release is one of the possible surgical procedures in the solution of the rigid congenital varus club foot. Although the operation may be included in the so called procedure of small steps in most patients it solves finally the defect.