Ročník č. 11 - DuBEN 2003

Nové »  I SSN 1214-2417   

Evaluace

Doc. MUDr. Jiřina Bartůňková, CSc.
proděkanka pro rozvoj UK 2. LF

Minulý měsíc se prostřednictvím přednostů dostalo členům akademické obce hodnocení pracovišť fakulty, tzv. evaluace. Obdobná tabulka byla poprvé uveřejněna v loňském roce, mj. ve výroční zprávě fakulty za r. 2001. K čemu hodnocení slouží? Obecně má být nástrojem vedení fakult k uskutečnění dlouhodobých záměrů. Metodika, kritéria a další postupy jsou na každé fakultě odlišné a je v podstatě na každé instituci, aby si sama definovala, k čemu jí evaluace má sloužit. U lékařské fakulty je dlouhodobý záměr celkem jasný: kvalitní výuka studentů a kvalitní vědecká práce. Těžší je, jak tyto činnosti převést do nějakých měřitelných ukazatelů. Obecná doporučení k evaluaci uvádí pouze, že hodnocených parametrů nemá být moc, ideálně 3-5, a mají postihovat nejdůležitější aspekty dané organizace.  

Z tohoto jsme vycházeli, když jsme se rozhodli v minulém funkčním období evaluaci zahájit i na naší fakultě. Vybrali jsme parametry, které mají odrážet náplň činností akademického pracovníka: tj. výuka, výzkum a publikační činnost. Tříleté období v hodnocení vědecké a publikační činnosti jsme zvolili jako optimální interval, ve kterém se skryjí případné fyziologické výkyvy v aktivitě. Obtížné bylo potom zvolit, jak tyto parametry nejlépe "změřit". Z první evaluace vzešla jakási semikvantitativní tabulka.   

V druhé etapě jsme se snažili jednotlivé parametry lépe kvantifikovat. Výzkumná činnost byla převedena na množství peněz, získaných na jednotlivé výzkumné projekty. V době stabilizace grantových agentur odráží tento parametr do určité míry kvalitu projektů. Problém byl spočítat, kolik které pracoviště učí. Zde jsme zvolili určitou jednotnou metodiku (viz vysvětlivky k evaluaci). V evaluaci nejde totiž ani tak o to, postihnout individuální organizaci výuky na jednotlivých pracovištích, ale mít možnost srovnání - je-li podle Karolinky výuce určitého předmětu vymezen čas 2 týdny, pak musí mít všechna pracoviště s tímto rozsahem výuky stejný počet hodin, maximálně upravený o počty hodin, které učí v jiném předmětu jiného ústavu či kliniky. I tak se ještě zcela nepodařilo odfiltrovat podíl výuky zajišťované externisty. Publikační aktivita byla v loňském roce pouze určována počty impaktových a neimpaktových publikací, což vedlo k tomu, že jeden článek ve Zdravotnických novinách byl započítán stejně jako mnohastránková monografie. Tuto nedokonalost velmi uspokojivě vyřešil Ústav vědeckých informací, který pro letošní evaluaci vypracoval podrobnou metodiku bibliometrie, která odráží nejen kvantitu, ale i kvalitu publikací. 

V přípravných pracích jsme se dlouho zabývali tím, jakou váhu dát jednotlivým parametrům. Zkoušeli jsme s prof. Hergetem různé vzorce, ale výsledky byly velmi obdobné - dobří zůstávali dobrými, průměrní průměrnými a špatní špatnými. Je to matematicky vysvětlitelné - když pracoviště nemá žádný grant, vychází nula, ať ji násobíte čímkoliv.   

K čemu se evaluace dělá a jaké má konsekvence? Všechny fakulty (i jiné organizace) mají své způsoby a na 2. LF se dosud žádné systematické hodnocení neprovádělo. V první fázi jde o jakousi inventuru. Zmapovat, změřit a popsat výkonnost jednotlivých pracovišť. Důležitější než aktuální situace, která nějak vznikla v určitých podmínkách, je potom dlouhodobý vývoj. Zlepšování či zhoršování jednotlivých pracovišť. Proto také čím dříve systém hodnocení začneme brát vážně, tím dříve přinese ovoce. Již v loňském roce se na základě evaluace přerozdělily osobní příplatky. Letošní evaluace by měla vést k dalším úpravám platů. Vedení fakulty se také zabývá možností i dalších opatření včetně organizačních.  

Opatření vyplývající z evaluace mají vést ke zvýšení motivace ke kvalitní vědecké a pedagogické činnosti, jinak by neměla smysl. Je ale jisté, že žádná evaluace není dokonalá a nepostihuje spravedlivě všechny aspekty činnosti akademických pracovníků. U většiny pracovníků lékařských fakult je navíc nedílnou součástí činnost léčebně preventivní, která není v našem systému zahrnuta a která se velmi obtížně měří. Přesto se vedení nemocnice spolu s vedením fakulty rozhodlo pokusit se i tuto činnost uchopit, popsat a kvantifikovat. 

Evaluace by neměla být v žádném případě samoúčelné sbírání "bobříků". S vědomím jejích limitů by následná opatření měla zohledňovat reálnou situaci, možnosti fakulty a také možnosti pracovníků fakulty. Měla by být jedním z podkladů pro racionální řízení fakulty vedoucí k jejímu rozvoji.

Jiřina Bartůňková

Fakultní zprávy

Vědecká rada
20. března 2003

Akademický senát
19. března 2003

ISSN pro on-line časopis Pelikán
Ing. M. Cipryánová

Chirurgická problematika transplantace jater u dospělých a u dětí
doc. MUDr. Miroslav Ryska, CSc. 

Osobnosti fakulty

Laudace
prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Cojsme se ve škole neučili...

Účelové využití genetické informace ve světle  etických a právních norem současné společnosti
V. Horká

Zajímavosti

MUDr. Josef Thomayer
zdroj: www.cnb.cz

Publikační činnost

Abstrakta

Součástí tohoto čísla jsou průběžné zprávy Výzkumných záměrů:

Výzkumný záměr číslo 111300002 
Výzkumný záměr číslo 111300004 
Výzkumný záměr číslo 111300005

Termín uzávěrky pro  příští číslo:
28. 4.  2003

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
MUDr. J. Feberová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
Univerzita Karlova
2. lékařská fakulta
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: 2 2443 5882

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Akademický senát

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 19. 3.  2003

Zahájení a kontrola zápisu

Jednání akademického senátu zahájil předseda as. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D. přivítáním všech přítomných členů senátu, zvláště uvítal hosty zasedání prof. MUDr. J. Kouteckého, DrSc., prof. MUDr. J. Hergeta, DrSc., prof. RNDr. V. Peloucha, CSc., prof. MUDr. J. Šnajdaufa, DrSc., a Ing. E. Kuželovou.

Kontrola zápisu proběhla bez připomínek.

Zprávy vedení

Děkan fakulty předložil senátu návrh na jmenování prim. MUDr. Jana Škovránka, CSc. členem Vědecké rady UK 2. lékařské fakulty. Závěr: Souhlas.

Prof. RNDr. Václav Pelouch, CSc.
proděkan pro studium teoretických a preklinických oborů

informoval o průběhu akreditací nových studijních oborů. Prozatím není jasná akreditace magisterského studijního programu v oboru veřejné zdravotnictví a management. V případě, že akreditace nebude udělena do 30.4. 2003 fakulta pro akademický rok 2003/2004 obor ke studiu neotevře. 

Přehled podaných přihlášek ke studiu pro ak. rok 2003/2004. Tyto počty nejsou konečné vzhledem k tomu, že se velký počet přihlášek musel vracet k doplnění.

Návrh na změnu jednacího a volebního řádu AS UK 2. LF

MUC Michal Pelíšek přeložil návrh na změnu článku 3 a článku 5 odst. 2 Jednacího a volebního řádu AS UK 2. LF.

Změna článku 3:
Vkládají se nové odstavce :
Jednotlivé body pořadu se projednávají zpravidla na základě písemných podkladových materiálů. Tyto materiály předkládá navrhovatel, který žádá o projednání, předsednictvu senátu, a to nejpozději 48 hodin před zasedáním akademického senátu fakulty; tato lhůta se nevztahuje na mimořádná zasedání ani na zvlášť upravené případy. Písemné podkladové materiály se bezodkladně zpřístupňují členům senátu prostřednictvím sítě Internet a zasílají se elektronickou formou. Podrobnosti o elektronické komunikaci musí být k dispozici v kanceláři senátu a zveřejněny prostřednictvím sítě Internet. V kanceláři senátu musí být k dispozici i tištěná forma podkladového materiálu.

Se souhlasem předsednictva senátu nebo v průběhu zasedání se souhlasem akademického senátu fakulty lze bod pořadu projednat bez písemného podkladového materiálu. Pokud se akademický senát fakulty kdykoli v průběhu jednání usnese, že bez písemného podkladového materiálu nebude věc projednávat, příslušný bod se z pořadu jednání vypouští.

Úvodní slovo při projednávání bodu pořadu přednese navrhovatel nebo člen předsednictva senátu anebo člen komise akademického senátu. Jestliže se akademický senát fakulty kdykoli v průběhu jednání usnese, že podkladové materiály jsou nedostačující, upustí od dalšího projednávání příslušného bodu pořadu.

Jmenování a odvolání členů vědecké rady fakulty předkládá a odůvodňuje akademickému senátu fakulty děkan. Součástí podkladového materiálu při jmenování členů vědecké rady je stručná charakteristika navrhovaných se zaměřením na jejich vědeckou činnost. Akademický senát hlasuje o tomto návrhu tajně, o každém navrženém zvlášť.
Další odstavce se přečíslují.

Změna článku 5 odst. 2 :
Není-li tímto řádem stanoveno jinak, je hlasování senátu zpravidla veřejné. Hlasování je tajné ve věcech stanovených v paragrafu 27 odst.3. zákona, při volbě předsedy senátu a místopředsedy senátu a v případech, kdy člen senátu tajné hlasování navrhne. 

Protinávrh k článku 9 předložil prof. MUDr. Martin Vízek, CSc. "...... Akademický senát hlasuje o tomto návrhu tajně, schvaluje návrh jako celek s tím, že jméno navrhovaného člena VR, se kterým člen senátu nesouhlasí, může v celkovém návrhu škrtnout". 

A) Hlasování o návrhu profesora Vízka  Závěr: Nesouhlas.
B) Hlasování o celém návrhu předloženém MUC. Michalem Pelíškem

Závěr: Akademický senát schválil návrh na změnu Jednacího a volebního řádu UK 2. LF. Celý návrh postupuje ke schválení Akademickému senátu Univerzity Karlovy v Praze. 

Různé

Doc. MUDr. Richard Škába, CSc. informoval senát o bodech jednání AS UK:
* Senát diskutoval otázku financování výzkumu na vysokých školách a grantový systém.
* Univerzita podporuje návrh oceňovat školitele u kterého student obhájí doktorskou disertační práci. Výše odměny 30.000,- Kč.
* MUC. Michal Pelíšek byl zvolen tajemníkem AS UK.

Senát pověřil doc. MUDr. Jana Trku, Ph.D. aby ověřil maximální možnou výši stipendia pro postgraduální studenty.

Nabídka na vybavení počítačové učebny bude předána proděkance Bartůňkové, tajemnici fakulty a doc. Kasalovi.

ISSN pro on-line časopis Pelikán

Ing. Marcela Cipryánová
redakční rada Pelikánu

Chtěli bychom upozornit naše čtenáře, že elektronická verze našeho akademického bulletinu Pelikán má od dubnového čísla tohoto ročníku (číslo 11) přiděleno Mezinárodní standardní číslo seriálových publikací on-line: ISSN 1214-2417

V jednání je přidělení ISSN i pro tištěnou verzi našeho časopisu. Jakmile bude řízení ukončeno, bude zveřejněno a dále uváděno v tiráži nebo na zadní straně obálky.

Systém ISSN (International Standard Serial Numbering) celosvětově registruje pokračující zdroje (dříve seriálové publikace) - noviny, časopisy, edice odborných a vědeckých knih ap., shromažďuje informace nezbytné pro jejich identifikaci a bibliografickou kontrolu, zpřístupňuje tyto soubory a poskytuje další služby. Základním údajem systému ISSN je mezinárodní standardní číslo seriálové publikace ISSN, které jednoznačně identifikuje název publikace.

Výkonným orgánem tohoto systému v ČR je České národní středisko ISSN (ČNS ISSN), které přiděluje čísla ISSN (Přidělení ISSN tištěným pokračujím zdrojům, Přidělení ISSN on-line pokračujím zdrojům) a zpracovává záznamy o pokračujích zdrojích (seriálových publikací) vycházejících na území ČR.

Českou národní databázi ISSN nyní tvoří více než 6500 záznamů obsahujících důležité informace, jako jsou název, ISSN, vydavatel, místo vydání, rok počátku nebo ukončení vydávání, jazyk, předchozí a následující název, přílohy, apod. ČNS ISSN poskytuje služby především pracovníkům vydavatelských a informačních institucí, knihoven, referenčních služeb, apod. Pro širokou veřejnost je Česká národní databáze ISSN zpřístupněna na INVIK STK 
(zdroj: www.issn.cz).

Laudace

prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.
děkan UK 2. LF

Laudace doc. MUDr. Vieře Povýšilové, CSc.
Vědecká rada dne 20. března 2003

Dovolte, abych vám chvíli vyprávěl, v souvislosti s připomínkou životního jubilea paní docentky MUDr. Viery Povýšilové, CSc., o jejím životě a práci. Zaslouží si to, protože hned po promoci, vlastně už tři roky před ní, zahájila činnost v Ústavu patologické anatomie naší fakulty a věnovala mu všech následujících 38, resp. 41 let pracovního úsilí.

Narodila se v rodině středoškolských učitelů v Nitře, do školy začala chodit v roce 1948 ve Spišské Nové Vsi, pokračovala v Žilině a od 16 let v Praze. V roce 1954 maturovala. Přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, kterou zvolila pro vstup do praktického života, sice skládala v Bratislavě, ale nějakými kvótovými přepočty ji přeřadili na pražskou Fakultu dětského lékařství. Promovala roku 1965 s vyznamenáním. Už v průběhu studií, po klasifikovaném zápočtu z patologické anatomie v zimním semestru roku 1962, pracovala po nabídce paní profesorky Benešové jako demonstrátorka a později jako pomocná vědecká síla na katedře patologické anatomie fakulty. Spolu s několika dalšími dychtivými spolužačkami chodily do ústavu téměř každé odpoledne, pilně pracovaly pod přímým dohledem paní profesorky, která jim nic neodpouštěla, ale oplátkou jim vytrvale a systematicky vštěpovala základy poctivé odborné i vědecké práce. Mladé adeptky přednášely pravidelně na fakultních studentských vědeckých konferencích a medička Povýšilová (tenkrát snad ještě Kulichová) se zableskla dokonce dvakrát úspěšně v celostátní studentské vědecké soutěži.

Mnoho z nás to zná - v nadšení mladistvé spolupráce a vzájemného sdílení radostí a strastí vznikají neopakovatelné přátelské vztahy, otevřené, korektní a srdečné. Protože většina z těch, které je tehdy vytvářely, zůstaly patologii věrné, přetrvaly desetiletí.

Není divu, že pro obor zanícenou mladou lékařku získala pro svůj ústav paní profesorka Dagmar Benešová. Kvalitních, nadějných patologů není v posledních desetiletích nikdy dost. V době promoce Dr. Povýšilové sice ještě existovaly nenáviděné ministerské umístěnky, ale vzhledem k "neatraktivnímu" oboru, za který se tehdy patologie krátkozrace považovala, byla čerstvá absolventka z "umístěnkového řízení" vyčleněna . 

Dr. Povýšilová se hned po promoci stala asistentkou a po atestaci I. stupně (1968) odbornou asistentkou (1969). S atestací II. stupně se vypořádala roku 1972. Kandidátskou disertační práci obhájila v roce 1984 a 1. září 1989 se stala docentkou pro obor patologické anatomie. Svoji odbornost si doplňovala na studijních pobytech v Lublani (1983) a v Houstonu (1993).

Ve své odborné práci je doc. Povýšilová všeobecně široce vzdělaný patolog s erudicí ve všech základních činnostech oboru. Specializovala se však především v dětské patologické anatomii a rozvíjela přesnou klasifikaci vrozených vývojových vad. Je celostátně uznávaným odborníkem v oboru malformací a zejména v morfologii malformací srdce. Mnoho let úzce spolupracuje s kardiocentrem. V posledních letech se zaměřila na korelaci prenatální diagnostiky vrozených vývojových vad s nálezy zobrazovacích technik a nálezy morfologickými po umělém přerušení těhotenství. Získaný soubor takto diagnostikovaných srdečních malformací u fetů je jedním z nejrozsáhlejších na světě. Podílela se také na projektu analýzy srdečních vad u dospělých, zejména dlouhodobě sledovaných po korekci srdečních vad (spolu s prof. Kölbelem).

Za svou kariéru přednesla hodně přes 100 přednášek na odborných a vědeckých sjezdech společností patologicko-anatomické, kardiologické a dalších. Publikovala kolem 80 sdělení in extenso. Výuku na fakultě zastává s velkým osobním nasazením. V dřívějších dobách sama vedla výuku patologie pro bakaláře rehabilitačního směru. Jako examinátorka rigorosní zkoušky je přísná, ale objektivní a v případě nesnází je obětavě schopna pomoci. Kromě výuky na fakultě učí jako externí lektor v IPVZ patologii perinatálního období a vrozených vad.

Samozřejmě byla hlavní řešitelkou a spoluřešitelkou několika státních i rezortních úkolů a grantů, které se zabývaly problematikou vrozených srdečních vad. Docentka Povýšilová je hrdou žačkou paní profesorky Dagmary Benešové, která byla žačkou našeho velkého učitele medicíny první poloviny 20. století profesora Heřmana Šikla, který o vrozených srdečních vadách napsal ve své době vynikající monografii. Je pro mne velkou radostí a ctí, že mohu paní docentku Povýšilovou prohlásit za věrnou a významnou pokračovatelku významných učitelů vynikající pražské patologické školy.

Patologická anatomie se stala paní docentce údělem profesním. Ona je však jejím údělem i doma. Zakoukala se do Ctibora Povýšila, patologického anatoma, který byl přednostou 2. patologicko-anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK (říkalo se tam po dlouhá léta "U Jedličků") a v současné době je přednostou jediného Ústavu patologické anatomie 1. lékařské fakulty v úctyhodném Hlavově ústavu na Albertově, kde paní docentka kdysi začínala. Dovedu si docela dobře představit, že i v domácnosti paní docentky přebíjejí někdy patologicko-anatomické diskuse otázky domácího živobytí. A aby ani toho nebylo dost, vychovali manželé Povýšilovi své dvě dcery -Natašu (1967) a Moniku (1976) také pro medicínu. Obě jsou lékařky a obě se za lékaře provdaly, takže lze s nadějí očekávat, že tři vnoučata Povýšilových - jedenáctiletý vnuk a dvě mladší vnučky se nakazí také.
Hlavními zdroji odpočinku paní docentky jsou četba (literatura faktu, historická a přírodopisná), ve které nachází nejen zábavu, ale i poučení. Někdy sáhne také po poezii, od které není daleko k hudbě - komorní i orchestrální. Když je manžel hodný vezme ho paní docentka na koncerty, do divadel a na výtvarné výstavy. A jindy se toulají po zákoutích staré Prahy a vnímají ozvěny historie. Pro tzv. aktivní odpočinek mají k dispozici chalupu v Posázaví. Na zahrádce pěstují květiny, v řece plavou, v lesích houbaří, na loukách určují méně známé rostliny podle botanického klíče a semtam putují po okolních pamětihodnostech. Tak harmonické manželství jí vydrželo a stále drží po více než 40 let. Co si přát více.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych jménem vás všech popřál paní docentce radost a štěstí do mnoha dalších let. Abych jí poděkoval za obdivuhodný podíl práce pro fakultu, ústav, kolegy, studenty a pacienty. Abych jí vyjádřil úctu a předal nejvyšší ocenění fakulty - zlatou medaili.

Laudace paní Evě Hejdové
Vědecká rada dne 20. března 2003

Vážení členové vědecké rady !

Všechna blahopřání k životním výročím současných i minulých pracovníků fakulty, která na našich shromážděních prezentuji, a jejichž přípravě věnuji náležitou péči, jsou mi milá a dovolují mi vyjádřit úctu těm, kteří pomáhali fakultu vytvářet a kteří jí prospívali. Byly a jsou mezi nimi významné osobnosti české medicíny, mnohé ověnčené tituly a vyznamenáními. Byly a jsou mezi nimi však také osobnosti, jejichž práce, úsilí a zásluhy zůstávaly skryté. Usilovaly o plynulý chod fakulty a o prospěch jejích pracovníků v pozadí a přece v příslušné době nezastupitelně.

Jednou z laskavých bytostí, která po léta patřila k té posléze zmíněné skupině, je paní Eva Hejdová. Pracovala na úseku vědecké práce děkanátu naší fakulty a mnoho z nás jí vděčí za formální (organizační) zajištění vědecko-pedagogické kariéry.

Před deseti léty, 18. března 1993, jsem jí psal blahopřání. Dovolte mi z něho citovat: "Píši Vám pro můj osobní vztah k Vám, který vypěstovala dlouhá léta vzájemného poznání. Je to poznání šťastné a povzbuzující, poznání, kterých nebylo ve zlých minulých dobách mnoho, poznání vzácné lidské spolehlivosti a tolik potřebné jistoty, o které jsem nikdy nepochyboval."

Uplynulo od toho dopisu deset let. Desetiletí není v životě člověka málo. Vím, že i pro rakovnickou rodačku paní Hejdovou to nebylo desetiletí lehké, zejména proto, že se musela navždycky rozloučit s bytostí nejbližší - manželem - panem profesorem Miloslavem Hejdou, vynikajícím členem České filharmonie a hudebním pedagogem par excellence. Jejich život byl harmonický tak jako páně profesorova hudba. Ale ani to nezměnilo nic na tom, že paní Hejdová zůstala noblesní osobností jakou jsme ji vždycky znali a známe.

Vážená a milá paní Hejdová, považuji za velikou osobní čest a radost, že Vám smím blahopřát i dnes, jménem mnoha členů akademické obce naší fakulty, její vědecké rady i členů kolegia. Přeji Vám upřímně, aby k Vám byl osud v příštích létech veskrze laskavý, tak jako jste vždycky byla Vy laskavá k nám. Děkuji Vám znovu za všechno, čím jste fakultě a mnohým z nás prospěla. Ctíme Vás a máme Vás rádi.

Fakultní zprávy

Chirurgická problematika transplantace jater u dospělých a u dětí

doc. MUDr. Miroslav Ryska, CSc. 
Klinika transplantační chirurgie, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha

Teze inaugurační přednášky přednesené na zasedání VR UK 2. LF dne 20. 2. 2003

Játra patří k vitálně důležitým orgánům lidského organizmu. Uskutečnit přenos zdravého jaterního štěpu nemocnému s jaterním selháním lákalo řadu chirurgů, kteří byli často podporováni progresivními hepatology. Důvod byl zřejmý: neexistovala a doposud v klinice neexistuje rutinně použitelná umělá náhrada jaterních funkcí. Transplantace jater je léčbou nemocných s tzv. "end - stage liver disease", což je závěrečná fáze jaterního onemocnění vylučující spontánní zhojení či dlouhodobě úspěšnou konzervativní terapii.

První transplantaci jater v Československu provedl tým profesora Kořístka v Brně v roce 1983 na základě vlastního experimentálního programu na velkých zvířatech. Provedení první transplantace neznamenalo rozvinutí rutinního programu. K tomu došlo až po zahájení programu transplantace jater v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze v roce 1995. V současné době pražské a brněnské transplantační centrum provádí celkově 60 - 70 jaterních přenosů ročně a kryjí potřeby čekací listiny celé republiky. Nehledě na skutečnost, že poptávka v ČR doposud nedosahuje počty transplantací jater na 1 mil. obyvatel ve vyspělých zemích - je v průměru poloviční, Česká republika se zařadila mezi státy, které mají tuto metodu široce dostupnou.

Transplantace jater neznamená prostou "výměnu" irreverzibilně chorobou postiženého orgánu. Cílem je prodloužení a zlepšení kvality života nemocného při použití nenahraditelného zdroje - kvalitního jaterního štěpu kadaverózního dárce. Z chirurgického hlediska představuje velmi náročný nitrobřišní výkon. Pro provedení odběru jater, hepatektomii a implantaci jaterního štěpu musí být chirurg speciálně vyškolen. Musí umět posoudit vhodnost zařazení nemocného na čekací listinu a provést vlastní transplantaci. Prakticky u každého nemocného lze očekávat jednu až dvě komplikace v pooperačním období. Některé vyžadují urgentní chirurgické řešení, u některých je vhodné, aby dal chirurg přednost metodám nechirurgickým. Proto je pro chirurga nezbytná dobrá orientace v hraničních oborech a mezioborová spolupráce. Výhodou je zkušenost v hepatopankreatobiliární chirurgii.

Transplantace jater je považována za velmi náročný klinický program jak z hlediska organizačního, tak i finančního. Dobré výsledky mohou být dosahovány pouze na pracovišti s potřebným vybavením a dostatečnou frekvencí výkonů. 

V období 4/1995 - 1/2003 jsme v IKEM provedli 283 transplantací u 271 nemocného s dosažením jednoročního přežívání pohybujícím se kolem 90 % (Kaplan-Meier). Tento výsledek je srovnatelný s přežíváním ve vyspělých transplantačních centrech. Dobrá kvalita jaterních štěpů, velmi nízký výskyt primární "non-funkce" štěpu po transplantaci, nízký počet fatálních pooperačních chirurgických komplikací a nízký počet chronických rejekcí vede k nízkému počtu retransplantací a vysoké šanci nemocného na dlouhodobé přežívání. Celkově přežívá 85 % nemocných. V uvedeném období jsme provedli 21 transplantací jater u příjemců dětského věku s celkovým přežíváním 83 %. 

Pro experimentální účely jsme vytvořili model transplantace jater u malého laboratorního zvířete (potkan). Vyvinutý chirurgický model akutního jaterního selhání u miniprasete je součástí vývoje bioreaktoru k léčbě akutního selhání jater.  

Tabulka č. 1 - Výskyt akutní tromózy art. hepatica v časném pooperačním období v IKEM

Tabulka č. 2 - Indikace transplantace jater u dětí

Tabulka č. 3 - Sestava dětských transplantací IKEM

 
Graf č. 1 - Transplantace jater v České republice   

 
Graf č. 2 Jednoroční přežívání po transplantaci jater

Účelové využití genetické informace ve světle etických a právních norem současné společnosti

Veronika Horká
Studentka 2.ročníku UK 2. LF

Semestrální práce z biologie 2001/2002, téma č.11- Zamyšlení nad možnostmi zneužití genetické informace

Anotace: Nové poznatky v oblasti genetiky zapříčiňují radikální převrat nejen na poli samotné biologie a medicíny, ale také v rovině etické, morální a sociálně-právní.Tím,že se genetika zabývá podstatou a nejužšími předpoklady lidské existence, otřásá základními danostmi zrodu a života člověka. Proto bych v této práci chtěla stručně nastínit, jaká nová etická a právní dilemata před nás genetika klade: co musí provázet a předcházet využití nových vědeckých poznatků, jak lze stanovit hranice při manipulaci se životem fétu a je ještě vůbec udržitelná dosavadní formulace Deklarace lidských práv a svobod?

Odhalování dalších a dalších tajů genetického kódu nám umožňuje poznat substrát mnoha poruch a nemocí, určit jejich rizika i realizovat mnohem účinnější léčbu a prevenci, ale efektivní právní ochrana a vymezení hranic legálního zacházení s genetickou informací (dále jen GI) za tímto bouřlivým vývojem poněkud pokulhávají. V současnosti jsou určujícími dokumenty Convention on Human Rights and Biomedicine (ustanovení Rady Evropy) a Universal Declaration on the Human Genome and Human Rights (ustanovení UNESCO). Podávají obecnou formulaci základních tabu manipulace s GI1, což ale zdaleka neřeší spoustu konkrétních a zcela bezprecedentních sporů, kterých se v tomto batolecím věku využívání GI vynořuje víc než dost.

V první řadě narážíme na ošemetný problém pronikání tržních mechanismů (tedy soukromých ekonomických zájmů určité skupiny jedinců) do oblasti zpracování a mapování DNA, jež je vlastně součástí přirozeného světa, a patří tedy do sféry "vynálezů", na které by si neměl žádný soukromý subjekt činit výhradní nároky. Analýza DNA je však ekonomicky velmi rentabilní a patentování "objevů" se stává výnosným byznysem.Na základě patentů soukromé společnosti potlačují veškerou konkurenci, vytváří monopol a nárokují licenční poplatky. Tím dochází nejen k značnému růstu cen genetických testů a souvisejících vyšetření, ale i k ohrožení samotného výzkumu a klinických studií, protože vědci nebudou mít zájem na vyvíjení nových diagnostických metod nebo terapií na bázi patentovaného genu z obavy před porušováním výhradních práv. Také díky soukromým společnostem může váznout shromažďování informací (např. o nově nalezených mutacích), které jsou jinak zanášeny do jednotné -veřejnoprávní-databáze. 

Reprezentativním případem velmi výhodného podnikání v oblasti genetického testování je společnost Myriad, která vlastní přes 25 patentů, týkajících se práv na sekvenování, diagnostikování i terapeutické využití BRCA1 a BRCA2, jež stanovují riziko nádorů prsu a vaječníků u žen. Myriad se podařilo naprosto vyřadit konkurenční laboratoře v USA a řadu dalších na území Evropy, přestože řada z nich nabízela ekvivalentní testy dva- až třikrát levněji; v důsledku vzrůstu ceny v některých státech klesl zájem o testování daných genů až na šestnáctinu. Vůči přístupu této firmy protestují víceméně marně mnohé univerzitní výzkumné ústavy.2

Invaze tržních mechanismů do světa genetiky přímo vyřazuje řadu jedinců z přístupu ke kvalitní lékařské péči: jelikož soukromé společnosti zcela logicky soustřeďují svou pozornost na klientelu, která je schopná jejich nabídku zaplatit, prohlubuje se de facto propast mezi péčí o "solventní zájemce" a chudší částí obyvatelstva, např. v zemích tzv.třetího světa, kde je velmi malá kupní síla, sanitární infrastruktura i sociální podmínky jsou na nízké úrovni, a tudíž je zde jakákoli investice nevýhodná. Ve výsledku je tedy zdraví jedince determinováno přístupem k financím.

Odhlédneme-li od ekonomických problémů v oblasti genetického testování, vyvstávají před námi i jiná úskalí, týkající se především interpretace výsledků odhalování nových genů. Média s oblibou uveřejňují zprávy o nalezení genu nevěry, homosexuality, agresivity, paměti či inteligence. Dochází k neúnosné trivializaci a zkreslení informací, které neberou v úvahu vliv prostředí, polygenní dědičnost a multifaktoriální kauzalitu mnoha chorob či vlastností a navíc se povětšinou soustřeďují na nepatologické charakteristiky. Ve skutečnosti genetické testy stanovují určitou míru predispozice pro tu kterou poruchu- je tedy mylné interpretovat je příliš deterministicky, stejně jako předpokládat, že na výsledek testů automaticky naváže odpovídající genová léčba. Možnosti genové léčby zdaleka neodpovídají širokému záběru diagnostikovaných poruch a reálně prováděná genová terapie je zatím v mnoha směrech ve fázi experimentu -tzn. nemůže pacientům zaručit úspěch "na počkání" a bez rizika.

Na podzim 1999 v USA proběhla vášnivá diskuse ohledně odpovědnosti lékařů za smrt osmnáctiletého Jessyho Gelsingera, léčeného s použitím genové terapie. Ukázalo se totiž, že zemřel pravděpodobně v důsledku neočekávané imunitní reakce organismu na proteinový obal virového nosiče genu 3

Vyvstává mnoho závažných otázek: mají vědci tolik poznatků o genové terapii, že ji mohou s únosnou mírou rizika aplikovat na lidi? Jak zabránit mýtům a nepodloženě optimistickým vizím o zázracích genové diagnostiky i terapie? U běžných vyšetření je nutný tzv.informovaný souhlas pacienta- je rozumné provádět genetické testy a sdělovat jejich výsledek člověku, jenž nemá takové znalosti, aby jej dokázal správně interpretovat a vyvodit přiměřené důsledky?

Až dosud jsme uvažovali provádění testů na dospělých, svéprávných osobách. Jak je tomu ale v případě prenatální či předimplantační diagnostiky? Pokud genetické testy objeví závažnou poruchu plodu, rodiče se v drtivé většině případů rozhodnou pro přerušení těhotenství. Zpravidla argumentují sníženou možností uplatnění a utrpením postiženého dítěte, jsou však tyto důvody vždy směrodatné? Znamená fyzický handicap či mentální porucha nutně život bez štěstí a spokojenosti? Je oprávněné odebrat zárodku lidské bytosti právo na život, protože není "plnohodnotný"? Proč jsme si navykli měřit život člověka podle úspěchů a výkonnosti, proč se stává hlavním parametrem produktivita? Myslím, že se matka mnohdy rozhodne pro potrat spíše z obavy před vlastními útrapami spojenými s výchovou handicapovaného dítěte, že uhýbá před vidinou "nenormálního" dítěte.Není náš odmítavý postoj k postiženým lidem vyjádřením nedostatku tolerance vůči jejich jinakosti, vůči jiným měřítkům jejich světa? Je eticky naprosto nepřípustné třídit lidi ještě před jejich narozením podle výkonnosti, podle míry uplatnění v našem normalizovaném pojetí. Genetické testování v tomto ohledu umožňuje odhalit daleko více poruch než jiné druhy prenatální diagnostiky, což na jednu stranu umožňuje usmrtit života neschopné plody, ale na straně druhé někdy příliš "napomáhá přírodnímu výběru".Kupříkladu: má matka právo přerušit těhotenství, jestliže testy prokáží řekněme sedmdesátiprocentní riziko postižení dítěte? Nebo jestliže se prokáže, že dítě sice má dědičnou poruchu, ale její příznaky se manifestují až kolem čtyřicátého roku života? S. Jones tvrdí, že v Rusku byla přerušována těhotenství i v případech, kdy genetické testy prokázaly sklon k cukrovce. Je vůbec etické nechávat testovat geny svého dítěte bez důvodného podezření na jakoukoli poruchu (čili vynést na světlo rizikové údaje o zdraví dítěte bez jeho souhlasu)?

Právo na potrat postiženého fétu je sice v mnoha ohledech diskutabilní, o to diskutabilnější je však právo na ovlivňování vlastností zdravých plodů. Tuto diskusi rozvinul již vzestup asistované reprodukce, s nástupem genové terapie se ale otevřela možnost "upravování" vlastního dítěte k obrazu svému. Dítě se pak stává spíše nepovedeným produktem s možností opravy či reklamace než jedinečnou lidskou bytostí se svrchovaným právem na život.

42% Američanů by údajně souhlasilo s genetickými úpravami kvůli vyšší inteligenci nebo lepší tělesné kondici svého dítěte. Mnoho párů si přeje diktovat svému potomku pohlaví, barvu očí a vlasů, výšku nebo talent pro fotbal.4

Při diskusi ohledně práva na určení pohlaví potomka jeho zastánci tvrdí, že rodičovské páry se svobodně rozhodují mít dítě, proč by tedy také nemohli svobodně určit jeho pohlaví; odpůrci argumentují nedotknutelností života a právem na sebeurčení každého člověka. Vztahuje se však toto právo i na nenarozený život, na něco, co dosud nedisponuje vlastní vůlí, ale vzniklo vůlí jeho rodičů? Pokud bychom však uznali právo rodičů na "výběr" potomka, dostáváme se také k ožehavé problematice genové terapie embryí. Jaká o ní panuje představa? Lékař u embryí nejprve provede předimplantační diagnostiku a u těch zárodků, u kterých byl zjištěn "vadný gen",vstříknutím "léčivého genu" docílí posléze narození zdravého dítěte se "zdravým" genotypem (vlastně transgenního člověka).Tento úžasný záměr je však pro praxi ne vždy eticky obhajitelný, protože na základě segregace alel víme, že v jistých případech budou poškozená jen některá embrya: je potom správné oddělovat "defektní" od zdravých a snažit se ty první "vyléčit", a to ještě dřív, než u nich nemoc propukla? Proti zárodečné genové terapii tedy svědčí dvě závažné okolnosti: v reálu neexistují žádné indikace a namísto léčení by vedla k třídění embryí.

Ať již mluvíme o prenatální genové diagnostice či o sporných bodech při testování genů v dospělosti, nakonec se vždy dobereme k jednomu a témuž klíčovému problému: analýza DNA vyjeví genetické predispozice a biologické předpoklady života každého jedince, a tím tedy do jisté míry určuje jeho životaschopnost. V tom případě by ovšem de facto už od kolébky dělila lidi na horší a lepší, silné a slabé, schopné a nepotřebné. Jestliže bychom opravdu dopustili zveřejňování genetických profilů a hodnocení lidí dle nich, zhroutil by se celý etický základ naší společnosti. Pilířem našeho pohledu na lidská práva a na život ve společenství je přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech. Připustíme-li, že nás genetická výbava determinuje k určité úspěšnosti v životě, o rovnosti by už nemohlo být řeči- DNA je "hmatatelným" důkazem naší rozdílnosti. Odtud zbývá jenom krok k diskriminaci "méněcenných" spoluobčanů při výběru zaměstnání, při uzavírání pojištění,ve sféře bankovnictví či dokonce ve snaze zplodit děti. S eugenikou má Evropa i Amerika dalekosáhlé zkušenosti, ve většině lidí je toto slovo asociováno z řadou zrůdných a neospravedlnitelných zločinů, aniž by si uvědomovali, že nadřadíme-li pravdu genetické rozdílnosti nad pravdu morální rovnosti, proces záměrného zlepšování genetické skladby lidstva teprve nyní dosáhne pádného opodstatnění v nenápadné, civilizované formě.

Věřím, že takovéto úvahy zůstanou jen pustou teorií, zastavíme-li se však ještě na chvíli u tohoto scénáře, můžeme domýšlet další důsledky: pokud za úhelný kámen začneme považovat genetickou informaci člověka, povede to nevyhnutelně k vylepšování vlastností těch jedinců, kteří na to mají dostatek finančních prostředků, zatímco ostatním tento vývoj umožněn nebude. Tím by se stále více prohlubovaly rozdíly mezi "kvalitou" lidí a zvyšovala by se biologická nerovnováha. Vezmeme-li v úvahu, že vlastním cílem sociálního systému naší civilizace je právě biologickou nerovnováhu snižovat a zajišťovat práva a podporu handicapovaným či jinak znevýhodněným jedincům, vedlo by toto genetické vylepšování k totální destabilizaci společnosti. Tím se prakticky znovu ocitáme u spojitosti genetické výbavy jedince a jeho ekonomického a sociálního postavení - kruh se uzavírá.

Vím, že genetika do medicíny i mnoha jiných oborů přináší řadu nových a převratných pozitiv, přesto nejsem jednoznačným zastáncem jejího rozmachu; domnívám se totiž, že etická a právní opatření nejdou ruku v ruce s tímto živelným rozvojem, což může v blízké budoucnosti zapříčinit mnoho neodčinitelných chyb. Společným jmenovatelem pro všechny hrozby genetické manipulace je myslím přesvědčení, že kvalita života je a priori závislá na genetickém vybavení. Toto stanovisko považuji za nesprávné a zrovna tak si nemyslím, že ovlivňováním stále více faktorů lidského žití se automaticky zvyšuje jeho kvalita. Proto bych závěrem chtěla stručně formulovat některé body, které se vinou zpráv o zázračných možnostech "genetické medicíny" ocitají na vedlejší koleji a není na ně kladen dostatečný zřetel:

(1) Genetikové musí jasně deklarovat a zaručit, že jejich znalosti budou uplatňovány ve snaze vylepšit patologické odchylky a poruchy, zlepšit zdraví nemocných osob; stručně - že budou podprůměrné přibližovat průměru, patologické "normálu", nikoli soustředit prostředky genetiky na svévolné změny nepatologických charakteristik, vylepšování vlastností či vzhledu zdravých jedinců.

(2) Dalším cílem by mělo být jasnější vymezení práv na ochranu dosud nenarozených dětí.  Je nutno usnést se, zda právo na sebeurčení a svobodu zahrnuje i na první pohled poněkud podivné právo narodit se bez úpravy vlastního genomu a bez nepřirozených zásahů do vlastní podstaty, zda je přípustné třídit embrya na ta, určená k zániku a na ta, která jakožto kvalitnější dozrají až k postnatálnímu životu.

(3) Je nutné poukázat na riziko zapřažení medicíny do sféry byznysu: medicínské využití genetické informace nesmí příliš ležet v rukou soukromých laboratoří a firem a možnost absolvovat genetické testy či terapii by měla být každému jedinci garantována nikoli na základě jeho finančních možností, nýbrž na základě fundované lékařské indikace.

(4) V rámci uvědomělého využívání genetiky by se nemělo zapomínat ani na cílené zvyšování informovanosti veřejnosti. Je důležité uvádět na pravou míru mylné domněnky a mýty, ozřejmit "průměrně vzdělanému člověku" pravý význam a dosah toho, co z GI vyplývá a jaké možnosti se nám tím opravdu nabízejí. Je nutno pěstovat v lidech úctu k životu jako takovému a zdůrazňovat, že každá lidská bytost má naprosto bezprecedentní právo na život a svobodné rozhodování. Jen touto "prevencí" lze zabránit manipulativním tendencím ze strany rigorózních vykladačů teorie genů.

26.10.2002

Literární podklady:
Andrewsová,L.- Děti na zakázku (Reader's Digest 8/2001, str.87)
Barker, A.- Evil Genes (New Scientist, Vol.175,No.2351, 13 July 2002, str.30)
Koukolík, F.- O lidech a genomice (Forum medicinae 4/2000, str.90)
Petr, J.-Máte vadné geny...(Lidové noviny, 5.10.2002, str.21)
Jones,S.- Jazyk genů (1.vyd.,Paseka, Praha1996)
+ přednáška dr. Axela Kahna Genetika, medicína a společnost, konaná dne 28.4.2000 ve Francouzském institutu

Doslov

Semestrální práce ve výuce lékařské biologie

Podkladem pro celkové závěrečné hodnocení studentů v jednotlivých předmětech by měly být nejen výsledky ústní zkoušky či písemného testu, ale také materiál, jenž vypovídá o jejich samostatné práci, o schopnosti vyhledávat poznatky v odborné literatuře a vhodnou formou je prezentovat. Tento přístup je v různé míře a formě aplikován snad na všech ústavech UK 2. LF.

Ustav biologie a lékařské genetiky (dále jen ÚBLG) zadává studentům v rámci kurzu lékařské biologie v l.-2.ročníku semestrální práce, které jsou nezbytným předpokladem k zápisu na termín závěrečné zkoušky. Studenti si mohou vybrat z 15 (od školního roku 2003/2004 ze 17) tématických okruhů, které se týkají současných problémů genetiky, molekulární biologie, ekologie a příbuzných biomedicínských oborů. Při zadávání práce studentům zdůrazňujeme, že její text by neměl být pouhým souhrnem výpisků z literárních či internetových zdrojů, ale především prezentací vlastního názoru na zvolenou problematiku. To je také jedno ze základních kritérií, podle něhož jsou semestrální práce hodnoceny.

Dovolujeme si čtenářům předložit prozatím jednu ukázku semestrální práce, kterou sepsala studentka Veronika Horká z 2. ročníku. Vybrala si tématický okruh "Zamyšlení nad možnostmi zneužití genetické informace" a v textu se pokouší analyzovat některé etické a právní problémy vyplývající z poznání lidského genomu a z hrozícího pronikání tržních mechanismů do oblasti molekulárně biologického výzkumu i jeho klinických aplikací.

Předloženou práci hodnotíme velmi pozitivně především pro schopnost kolegyně Horké vyhledat v informačních zdrojích řadu zajímavých poznatků, přesně je citovat a především na jejich základě vyjádřit, prezentovat a obhajovat svůj vlastní názor. Uvědomujeme si, že čtenáři z řad našich graduovaných kolegů mohou vyslovit proti některým tvrzením vážné námitky nebo je zcela odmítnout. Je možné, že se názory uvedené v práci budou zdát odborníkům v oboru až příliš skeptické anebo jednostranné. Nechtěli bychom však, aby se předložená práce stala základem nového diskusního fóra na téma "etika v moderní genetice". K těmto účelům by měla sloužit jiná periodika, popř. mnohé přednášky a semináře, jichž se účastní i pracovníci ÚBLG, pokud nejsou přímo jejich pořadateli.
Prezentace práce kolegyně Horké má jiný účel - ukázat, že jsou na naší fakultě studenti, kteří se nad poznatky moderních biomedicínských věd umí zamyslet, vzájemně je propojit, uvědomit si souvislosti, vyhledat doplňující informace v různých zdrojích a především zformulovat svůj vlastní, osobitý názor. To by měl být jeden ze základních cílů výuky na všech vysokých školách.

Prof. MUDr. Petr Goetz, CSc.
RNDr. Eduard Kočárek, Ph.D.
Ústav biologie a lékařské genetiky
UK 2. LF

MUDr. Josef Thomayer

zdroj: www.cnb.cz

Josef Thomayer se narodil 23. března 1853 v chodském Trhanově v rodině zahradníka. V letech 1863-71 studoval na gymnáziu v Klatovech, poté na lékařské fakultě v Praze, kde roku 1876 získal doktorát. Byl žákem MUDr. Bohumila Eiselta, jednoho z nejvýznamnějších internistů 19. století. V dobách studií i po nich Josef Thomayer hodně cestoval po významných evropských lékařských pracovištích, kde získával znalosti a zkušenosti v různých medicínských oborech. V roce 1880 nastoupil jako asistent na I. interní kliniku v Praze. Roku 1883 dosáhl docentury, o tři roky později se stal mimořádným a v roce 1896 řádným universitním profesorem. V letech 1886-1902 působil jako přednosta universitní polikliniky a později převzal vedení II. interní kliniky lékařské fakulty české university v Praze. V roce 1921 odešel předčasně do penze. Důvodem byly rozvíjející se příznaky zhoubného onemocnění, kterému 18. října 1927 v Praze podlehl.

O profesoru Thomayerovi se říká, že byl nejvýraznější a nejrázovitější postavou českého lékařství na přelomu 19. a 20. století. Byl považován nejen za nepřekonatelného mistra v oblasti fyzikálních vyšetření (byl nazýván mistrem poklepu a poslechu), ale především za vynikajícího diagnostika v oblasti chorob ledvin, srdce a nervů a v neposlední řadě i za skvělého pedagoga, který na své vlastní klinice vychoval řadu budoucích výborných lékařů.

Kromě lékařské profese byl Josef Thomayer činný i v mnoha dalších vědeckých i kulturních institucích, jako např. ve Spolku českých lékařů, ve Svatoboru, Spolku českých spisovatelů a dalších. Stál u zrodu řady odborných časopisů, v roce 1880 založil periodikum Sbírka přednášek a rozprav, později přejmenovanou na Sbírku Thomayerovu.

Publikační činnost Josefa Thomayera byla velmi široká. Jeho stěžejním odborným dílem je několikasvazková práce nazvaná Patologie a terapie nemocí vnitřních z roku 1893. Pro studium lékařství je významná jeho příručka Úvod do drobné praxe lékařské.

Josef Thomayer ovšem nepublikoval jen díla odborná, patřil i mezi uznávané prozaiky a fejetonisty. Psal povídky a krátké drobné črty (sbírky Příroda a lidé, Vedle cesty, Po různých stezkách, Žloutne listí, Paběrky, Z pamětí lidí nepatrných a jiné práce), beletristicky zpracovával i odborná témata (Z  lidské biologie a jiná próza). Byl přítelem mnoha významných českých spisovatelů, např. Jaroslava Vrchlického (s nímž se seznámil již za dob studií na gymnáziu), K. V. Raise, Aloise Jiráska, Bohdana Jelínka a dalších. Literárně debutoval již v roce 1872 ve Světozoru, přispíval i do mnoha dalších časopisů, např. do Lumíru, Květů, Osvěty a Zvonu, který také od r. 1902 až do své smrti redigoval. Jako literární pseudonym používal svého zpětně čteného jména - R. E. Jamot.

Profesor Thomayer byl rovněž velkým vlastencem a lidumilem. V rodném Trhanově nechal na vlastní náklad postavit chudobinec, své výtvarné sbírky a knihovnu odkázal Národní galerii a Národnímu muzeu, ostatní majetek Ústřední matici školské.

Použitá literatura:
Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století, díl 3. Q-Ž, Ladislav Horáček - Paseka V Praze a Litomyšli 1999
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha, vydavatelství Libri 1993
Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel Praha 1964
Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSC.: Lékař vzpomíná a Lékař dále vzpomíná, AVICENUM Praha 1977

Abstrakta

European Psychiatry, IF=1.072
Volume 17, Issue 8, December 2002, Page 484
Combination of clozapine and maprotiline in refractory psychotic depression
M. Hrdlička,
Department of Psychiatry, Charles University, Second Medical School, V Úvalu 84, 15006, Prague, Czech Republic

Clozapine, an atypical antipsychotic, has been demonstrated as efficacious in both treatment-resistant schizophrenia [2] and refractory psychotic depression [3]. However, a substantial number of patients still remain unresponsive. One therapeutic possibility is to augment clozapine with other psychotropic drugs. In a recent comprehensive review of the safety and efficacy of clozapine augmentation, we did not find any report describing an experience with combining clozapine and the tetracyclic antidepressant maprotiline [1]. We observed a case of a 48-year-old woman with recurrent depressive disorder, resistant to antidepressants and to electroconvulsive therapy, in whom the severe psychotic depression had led to repeated suicidal behavior during hospitalization. A marked improvement was achieved when a combination treatment of clozapine (400 mg daily) and maprotiline (150 mg daily) was commenced. No associated side effects or adverse events were observed. Attempts to significantly decrease the dosage of either clozapine or maprotiline were followed by repeated relapse of the depressive symptomatology. Finally, the patient was discharged in remission, taking 300 mg of clozapine and 225 mg of maprotiline daily. The follow-up 2.5 years after discharge has shown that the patient still remains in remission, having the maintenance therapy of clozapine and maprotiline in unchanged dosage. A synergic effect of both of the drugs seems to be likely. The theoretical explanation could focus on two points. At the pharmacokinetic level, it has to be considered that clozapine and maprotiline are substrates of the enzymatic cytochrome oxidase system CYP 2D6. At the pharmacodynamic level, we could assume a synergic effect on the noradrenergic neurotransmitter system.

References:
1. S.A. Chong and G. Remington, Clozapine augmentation: safety and effficacy.
Schizophr Bull 26 (2000), pp. 421–440. Abstract-EMBASE | Abstract-MEDLINE
| Abstract-Elsevier BIOBASE | Abstract-PsycINFO
2. K. Wahlbeck, M. Cheine, A. Essali and C. Adams, Evidence of clozapines
effectiveness in schizophrenia: a systematic review and meta-analysis of
randomized trials. Am J Psychiatry 156 (1999), pp. 990–999.
Abstract-EMBASE | Abstract-MEDLINE | Abstract-PsycINFO
3. J.A. Wheeler, A.M. Mortimer and P.J. Tyson, Somatic treatment of psychotic
depression: review and recommendations for practice. J Clin Psychopharmacol 20
(2000), pp. 504–519.

Physiol Res 2002 Dec;51(6):587-590
Insulin-like growth factor binding protein-3 in patients with liver cirrhosis.
Sidlova K, Pechova M, Kotaska K, Prusa R.
Department of Clinical Biochemistry and Pathobiochemistry, Second Faculty of Medicine, Charles University and Faculty Hospital Motol, V uvalu 84, 150 06 Prague 5, Czech Republic. katerina.sidlova@email.cz

Aim of the study was to evaluate serum levels of insulin-like growth factor binding protein-3 in patients with liver cirrhosis and to compare serum IGFBP-3 levels with other liver function tests. Fifty-one patients with liver cirrhosis were selected for our study. We measured IGFBP-3 (1.671.06 mg/l, mean SD), albumin (328 g/l), prealbumin (0.220.14 g/l), AST (2.292.38 microkat/l), ALT (2.114.83 microkat/l) and cholinesterase (mean 78.645.2 microkat/l) in the serum. There was a significant positive correlation of serum IGFBP-3 with serum albumin and serum cholinesterase. The correlation coefficient was much lower between serum IGFBP-3 and serum prealbumin. There was no significant correlation between serum AST, ALT and IGFBP-3. Serum IGFBP-3 proves to be a better marker for the hepatic synthetic capacity than serum albumin or cholinesterase.

Reprod Nutr Dev 2002 Jul-Aug;42(4):317-26
Neural differentiation of mouse embryonic stem cells grown in monolayer.
Pachernik J, Esner M, Bryja V, Dvorak P, Hampl A.
Center for Cell Therapy and Tissue Repair, Charles University, V uvalu 84, 150 06 Prague 5, Czech Republic.

To drive neural differentiation of mouse embryonic stem (ES) cells, various culture protocols have been previously developed that all require the formation of embryoid bodies, usually combined with a treatment by all-trans retinoic acid (aRA). Here, we investigated whether or not neural differentiation can also occur in a simplified monolayer culture. Mouse ES cells were plated in serum-containing DMEM media with and without aRA and grown under these conditions for 2 days. Then, the cells were transferred to fresh serum-containing DMEM media and/or to serum-free DMEM/F12 media supplemented with a mixture of insulin, transferrin, selenium, and fibronectin (ITSF) for further culture. The changes in cell morphology and in the expression of selected molecular markers were monitored. Generally, in contrast to all the others, the protocol consisting of a 2-day culture in serum-containing DMEM followed by continuous exposure to the ITSF supplement in DMEM/F12 drove a vast majority of ES cells to generate phenotypic signs of neural lineage. Altogether, neural differentiation can be achieved in vitro without the step involving the formation of embryoid bodies as well as the treatment by aRA.

Eur Urol 2003 Jan;43(1):I-X
Adrenal tumours.
Jarolim L, Breza J, Wunderlich H.
Department of Urology, Charles University, V Uvalu 84, 15006 5, Prague, Czech Republic

Benign or malignant tumours within the adrenal glands can give rise to of a number of hypersecretion syndromes dependent on where the tumour is located. These include oversecretion of aldosterone (Conn syndrome), cortisol (Cushing syndrome) or androgens (androgenital syndrome) and adrenaline or noradrenaline (pheochromocytoma). It is very difficult to distinguish benign and malignant adrenocortical tumours. However, a number of criteria can be applied, including size; benign tumours of the adrenal cortex are generally smaller than malignant tumours. Benign tumours tend to be homogeneous in cross-section compared with heterogeneous malignant tumours. The presence of distant metastases is an absolute indication of malignancy.Open adrenalectomy remains still a safe and effective surgical technique for treatment of complicated and recurrent adrenal tumours. However, in experienced hands, laparoscopic adrenalectomy is a safe and minimally invasive surgical technique with a short hospitalization stay and minimal complication rate.Generally, adrenocortical carcinomas are curable only when they are small and localized. Adjuvant treatment regimes for more advanced adrenocortical carcinoma involves the chemotherapeutic agent mitotane, while conventional multiagent chemotherapy still needs to be evaluated in randomized trials.