Ročník č. 11 - Květen 2003                                                            I SSN 1214-2417

Pelikán, tentokráte očima vědeckého editora

doc. MUDr. Milan Špála, CSc.
Ústav vědeckých informací UK 1. LF

V uplynulých pěti letech našli čtenáři akademického bulletinu UK 2. lékařské fakulty v květnovém čísle úvodníky na témata: "Lásky čas" (1998), "Curriculum, Pitbull a Kosovo" (1999), "Autorství publikace" (2000), "Není pacient jen soubor dat?" (2001) a "Komunikace v medicíně ... " (2002). Spektrum námětů je velmi široké, ale spojuje je navzájem klíčový význam pojednávaných témat pro vysokoškolské lékařské pracoviště. Stejně tak je zajímavá "afiliace" autorů těchto úvodníků na 2. lékařské fakultě: odborný pracovník Střediska vědeckých informací (nyní Ústavu vědeckých informací) a častý autor filosoficky laděných esejů, děkan fakulty, proděkan pro vědu a zahraniční styky, přednosta ústavu biofyziky a dlouholetý člen redakční rady Pelikána a naposled docentka psychiatrické kliniky, jež své lékařské hledisko na tuto odborně i společensky významnou problematiku orientovala do sociální psychologie. 

Když jsem byl požádán redakční radou, abych připravil pro letošní květnové číslo úvodník, byla to pro mne velká pocta i výzva. Po dobu mého více než třicetiletého působení na Ústavu patologické fyziologii na sesterské 1. lékařské fakultě mám mezi členy 2. lékařské fakulty řadu spolupracovníků i přátel. Znám tedy dostatečně, i když ze zevnějška, současnost i historii motolské fakulty. Navíc se při volbě redakční rady zřejmě nabízela má dlouholetá zkušenost vědeckého editora univerzitních lékařských časopisů a publikací. Ale bulletin je, jak praví slovník knihovnické terminologie, "zpravodaj, seriálová publikace, vydávaný korporací (organizací, institucí, spolkem aj.) jako oficiální publikace obvykle s informační, normativní a metodickou funkcí a se zaměřením na zaměstnance nebo klientelu". A tak při posuzování tohoto časopisu bylo třeba použít zcela odlišných hledisek.

Z hlediska žurnalistiky je to komunikačně velmi významné médium, které může hrát až klíčovou roli v chodu fakulty. To, že časopis nepřerušeně vychází již jedenáctý rok je obdivuhodné, tím spíše, že ho řídí redakční rada bez účasti profesionálů. Jak dnes už ani jinak nemůže být, vedle klasické tištěné podoby, je k dispozici i v elektronické formě a tak kromě pracovníků z fakulty, k němu má přístup prostřednictvím vyhledávacích programů vlastně kdokoliv. Pomocí českého vyhledavače "Seznam" při zadání "pelikán" můžete vedle jazykového studia a restaurantu téhož jména, které dominují v první desítce odkazů, na 55. pozici zjistit, že "studentská komora AS se dohodla navrhnout studentským zástupcem v redakční radě Pelikána kolegu Tomáše Tvaroha z 2. ročníku". Mezinárodní "Google" vám při stejném zadání na 88. pozici nabídne úvodní článek z prosince 1998 "V čase adventním". 

Avšak Pelikán si vydobyl pozici i v domácí bibliografické databázi "Bibliographia Medica Čechoslovaca", vydávané Národní lékařskou knihovnou, takže od roku 1997 zde najdete 174 odkazů. Můžete tak třeba zjistit z názvu novoroční úvahy z roku 1997, že byla psána v Alborgu, městě dánském, a zadáte-li si deskriptor "lékařská informatika", objeví se vám v červnovém čísle 2002 anotace konferenčního příspěvku "Zkušenosti s distanční výukou lékařské informatiky v prostředí WebCT". Informatik však také může změřit (ano, jde o bibliometrii), že z uvedených 174 záznamů je 54 z kategorie "biografie", což jsou ony "laudace". Je samozřejmé, že časopis odráží svými příspěvky nejen složení redakční rady, ale i vedení fakulty. A tak vedle tradičních děkanských příspěvků při zahájení a ukončení školního roku, se dříve objevovaly velmi čtivé zprávy ze zahraničních kongresových cest, a v současnosti jsou to cenné a sugestivní medailony významných fakultních osobností. Myslím, že právě v těchto článcích plní Pelikán neocenitelnou roli paměti fakulty. Budou si toho nepochybně vážit jeho čtenáři i po čase, kdy už nebude přímých pamětníků.

Časopis zachycuje ve svých fakultních zprávách z vědecké rady a zasedání Akademického senátu vlastně mozaiku fakultního života, kde můžeme sledovat jak nově přijímané pracovníky, vývoj doktorandských studentů a nebo plán připravovaných habilitací. Dá se říci, že tyto zprávy mají vcelku faktografických charakter (viz např. tabulky zařazené v dubnu 2003). Přesto, i když některé zprávy obsahují i velké množství konkrétních čísel, nemělo by se asi stát, že v hodnocení tříletého období se uvádějí čísla za léta 1998 až 2002, nebo při výčtu údajů za léta 1999 až 2002 není uveden rok 2000. Rovněž tak obecná formulace, že "v oblasti vědy se fakulta stává srovnatelnou se zahraničím", by měla větší průkaznou hodnotu, pokud by deklarované srovnání bylo oboustranně numericky doložené (listopad 2002, str.5-6). Někdy se nelze zbavit domněnky, že může jít spíše o osobní stanovisko (únor 2003, str. 6), kdy následující zpráva ke stejné tématice vykazování publikační činnosti podává odlišný obraz (březen 2003, str. 8). 
Od 10. ročníku je zavedena rubrika "názory a polemika", kde při jejím otevření (únor 2002) byl uveřejněn dopis prof. J. Blahoše, předsedy České lékařské společnosti JEP, vyzývající k ohodnocení prací v domácím odborném tisku. Tento dopis nastartoval v Časopise lékařů českých celostátní diskusi o českých lékařských časopisech, která pak vyvrcholila panelem v Lékařském domě v únoru 2003 (což už Pelikán nezachytil). Velmi zajímavá je rubrika "Co jsme se ve škole neučili", která vlastně přestavuje jakousi doškolovací tribunu. Rubrika "Publikační činnost" obsahující abstrakta fakultních autorů ze zahraničních časopisů je praktická, informativní i motivující. Jak pro čtenáře z fakulty tak pro ty mimo ni. Je to materiál zřejmě přejímaný ze zahraničních databází a tak někdy jsou jména autorů ošizena o českou diakritiku, kterou v originálním znění zahraniční časopisy pečlivě uváděly. Z hlediska redaktora je vtipné využívání ne zcela zaplněných stránek k uveřejnění příležitostných pozvánek na výstavy a přednášky. Vůbec, zvláště od 9. ročníku, kdy byl v elektronické podobě časopis opatřen rejstříkem, časopis získává nepochybně profesionální charakter. Nebude možná dlouho trvat, kdy třeba po vzoru BMJ i Pelikán bude mít svého elektronického dvojníka e-Pelikán, který bude obsahovat bez omezení rozsahu i barevné reprodukce.

Svědčí pro to možná některé články, které svým záměrem, a věřím i dopadem, zřejmě překračují zpravodajskou úroveň. Mám na mysli úvodník o evaluaci (duben 2003) a úvodník o autorství publikace (květen 2000). Nejde o to, že oba jsou z pera proděkanů. Ale jde o jejich závažnou tématiku, která by měla oslovit jak pracovníky fakulty, tak i studenty. Vedle dopadu obou témat na odbornou nebo vědeckou činnost, mají v sobě texty i etický náboj, který často v každodenním shonu a boji o finanční podporu je opomíjen. Mám zkušenosti z více než desetiletého působení v kurzech pro doktorandy, že jejich uši i mysl, nezahlcené ještě profesní rutinou, jsou k takovému oslovení, kterého se jim od školitelů nemusí dostat, velmi vnímavé. A tak nakonec jim, jako čtenářům Pelikána, tak i redakční radě samé, přeji, trochu v opačném pořadí, než je známé Faradayovo trojslovné heslo, aby i nadále úspěšně publikovali, ještě dlouho s časopisem nekončili a nacházeli stále nadšení pro tuto záslužnou práci.

Milan Špála

Fakultní zprávy

Vědecká rada
17. dubna 2003

Akademický senát
16. dubna 2003

Osobnosti fakulty

Laudace
prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Dubnové interview s profesorem Václavem Tošovským
T. Tvaroh

Redakční zprávy

Redakční zprávy
ISSN pro časopis Pelikán
Ing. M. Cipryánová

Zajímavosti

Univerzita Karlova v Praze slavila 655. výročí svého založení
www.cuni.cz

MUDr. Jan Janský
www.zdrav.cz

Rozhovory o Evropské unii
www.cuni.cz

Publikační činnost

Abstrakta

Termín pro uzávěrky  příští číslo:
26. května  2003

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
MUDr. J. Feberová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
Univerzita Karlova
2. lékařská fakulta
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: 2 2443 5882

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Akademický senát

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 16. 4. 2003

Zahájení
Jednání akademického senátu zahájil předseda as. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D. přivítáním všech přítomných členů senátu, zvláště uvítal hosty zasedání prof. MUDr. J. Kouteckého, DrSc., doc. MUDr. J. Bartůňkovou, DrSc., prof. MUDr. J. Hergeta, DrSc., prof. RNDr. V. Peloucha, CSc., prof. MUDr. J. Šnajdaufa, DrSc., doc.  MUDr. P. Zobana, CSc. a Ing. E. Kuželovou.
Kontrola zápisu proběhla bez připomínek.

Zprávy vedení

Děkan fakulty požádal senát o souhlas s návrhem na změnu názvu Ústavu základů vzdělanosti a lékařské etiky. Nový název: Ústav lékařské etiky a humanitních základů medicíny UK 2. LF. Důvodem změny názvu je vágnost a mnohoznačnost termínu "základy vzdělanosti". Požadovaná změna slovosledu lépe vystihne zaměření pracoviště. V této souvislosti předmět vyučovaný v 1. ročníku magisterského studia lékařství ponese název "Humanitní základy medicíny" nikoli "Základy vzdělanosti". 
Závěr: Senát svým hlasováním vyjádřil souhlas se změnou názvu ústavu.

Děkan fakulty dále předložil senátu návrh na zřízení Ústavu ošetřovatelství UK 2. LF a FN Motol.
Zdůvodnění návrhu
Zavedení bakalářského programu Ošetřovatelství do studijních programů 2. lékařské fakulty vzniká na základě společenské poptávky, zejména ze strany Fakultní nemocnice v Motole. Zvyšování podílu vysokoškolsky vzdělaných pracovníků ve zdravotnictví je jednou z podmínek začleňování České republiky do Evropské unie a získání mezinárodní akreditace zdravotnických zařízení v systému ISO. Rozvoj bakalářských programů je v souladu s "Dlouhodobým záměrem MŠMT" v oblasti vysokého školství a "Dlouhodobým záměrem UK". Fakulta má dostatečný stávající počet kvalifikovaných učitelů z řad zaměstnanců fakulty, kteří budou zajišťovat výuku oboru. Navrhovaný ústav ošetřovatelství se personálně (3 úvazky) oddělí od Interní kliniky a bude koordinovat další výuku tohoto oboru, a to jak pro mediky, tak pro bakaláře, společně s externími učiteli převážně z řad zaměstnanců FN Motol. Kapacity zdravotnických zařízení FN Motol mohou být k výuce beze zbytku využívány na základě již existující smlouvy s FN Motol o výuce studentů UK 2. LF. 
Závěr: Senát svým hlasováním vyjádřil souhlas se zřízením Ústavu ošetřovatelství. Návrh bude postoupen prostřednictvím rektorátu UK na MŠMT ČR a MZ ČR.

Proděkan Šnajdauf předložil senátu návrh na doporučení jmenovat přednosty nově zřízených klinik UK 2. l ékařské fakulty:
Prof. MUDr. Jana Hořejšího, DrSc., přednostou Kliniky gynekologie dětí a dospívajících UK 2. LF a FN Motol na období 2 let.
Závěr: Senát jmenování doporučuje.
as. MUDr. Petra Pavla, CSc., přednostou Kardiochirurgické kliniky UK 2. LF a FN Motol na období 2 let.
Závěr: Senát jmenování doporučuje.
Doc. MUDr. Jaromíra Musila, přednostou Pneumologické kliniky UK 2. LF a FN Motol na období 2 let.
Závěr: Senát jmenování doporučuje.

Proděkan Pelouch předložil návrh na stanovení poplatků spojených se studiem. Poplatky jsou stanoveny podle přílohy č. 6 Statutu Univerzity Karlovy (1. 9. 1999) - změna reg. 20. 8. 2002. Plné znění tohoto předpisu naleznete na www.cuni.cz - Statut a další vnitřní předpisy - poplatky spojené se studiem - příloha č. 6.

Michal Pelíšek, předseda SKAS, informoval, že touto problematikou se bude v blízké době znovu zabývat i Akademický senát Univerzity Karlovy. V pondělí 12. května 2003 ve 14,30 se na toto téma v Zelené posluchárně Karolina uskuteční veřejná diskuse, na kterou jsou zváni všichni členové akademické obce. M. Pelíšek dodal, že nejvíce je kritizována skutečnost, že novela zákona, která byla podkladem pro změnu přílohy č. 6 Statutu UK a která byla přijata v roce 2000, nezohledňuje časové souvislosti. Poplatky jsou totiž nuceni platit i studenti, kteří úspěšně ukončili jedno vysokoškolské studium a do druhého studia nastoupili před dnem schválení dané novely.
Rozmezí výše poplatků podle přílohy č. 6 Statutu UK:
* Výše poplatku za úkony spojené s přijímacím řízením1 činí nejvýše 20 % základu2. 
* Výše poplatku spojeného se studiem jednotlivých bakalářských a magisterských studijních programů činí 
u poplatku uvedeného v § 58 odst. 3 zákona nejméně jednu polovinu a nejvýše jedenapůlnásobek základu2 za každý měsíc studia, 
u poplatku uvedeného v § 58 odst. 4 zákona nejvýše základ2 za každý rok studia.
* Výše poplatku spojeného se studiem studijního programu uskutečňovaného pro cizince v cizím jazyce3 činí nejvýše 25.000 USD za každý rok studia. 

Konkrétní výše poplatků se určuje a zveřejňuje způsobem stanoveným v čl. 33 statutu. Stanovená výše poplatku se týká studenta, kterému v daném akademickém roce vznikla povinnost tento poplatek hradit. U poplatku podle odstavce 2 písm. a) se výše poplatku stanoví s ohledem na finanční náročnost uskutečňovaného studijního programu.
1 § 58 odst. 1 zákona o vysokých školách.
2 § 58 odst. 2 zákona o vysokých školách.
3 § 58 odst. 5 zákona o vysokých školách. 
 

Návrh kolegia děkana 2. lékařské fakulty
* Poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením pro ak. r. 2004/05 - 540,- Kč.
* Poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením pro ak. r. 2004/05 v anglickém jazyce - 1.000,- Kč.
* Poplatek za delší studium (§ 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb. a čl. 1 odst. 2 a) změny přílohy č. 6 statutu UK) - 4.100,- Kč/měsíc.
* Poplatek za další studijní program (§ 58 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. a čl. 1 odst. 2 b) změny přílohy č. 6 statutu UK) - 2.700,- Kč/rok.
Závěr: Souhlas.

Tajemnice fakulty předložila senátu ke schválení návrh rozpočtu fakulty pro rok 2003. Tabulka viz. na konic zapisu
Závěr: Senát návrh rozpočtu svým hlasováním schválil.

Výuka jazyků na 2. lékařské fakultě
Proděkan Herget zahájil v senátu diskusi o výuce jazyků na fakultě. Prezentoval rozsah výuky jazyků na 2. a na 1. lékařské fakultě vyjádřené v procentech v poměru k ostatním předmětům. 2. lékařská fakulta věnuje výuce jazyků 5,7%, což je stejný rozsah jako např. pediatrie a více než teoretické předměty (např. patologie 3,5%). Konstatoval, že je nutné zvážit, jaký podíl budou mít do budoucna jednotlivé předměty v souhrnu výuky na fakultě. Studentská komora senátu vyjádřila názor, že je v zájmu fakulty vyučovat latinu a angličtinu - lékařskou terminologii. Studenti však vidí jako neopodstatněnou výuku španělštiny, němčiny, francouzštiny aj. jazyků, které Ústav jazyků vyučuje formou placených kurzů učiteli s úvazkem na fakultě. Výuku těchto jazyků lze zajistit jiným způsobem tak, aby fakulta získala úsporu pracovních úvazků. Na UK je tendence výuku některých předmětů v rámci univerzity propojit. 

Podíl výdajů na jednotliá pracoviště
Diskusi k tomuto bodu otevřel doc. MUDr. Jan Trka, Ph.D. Senátu prezentoval tabulku, která na základě evaluačních ukazatelů ukázala podíl výkonnosti jednotlivých pracovišť. Tabulka v souladu s evaluací pracovišť jednoznačně označila pracoviště se silnou stránkou vědecko-výzkumné práce a na druhé straně pracoviště, která vědecko-výzkumnou činnost neplní. Fakulta ve struktuře zaměstnanců zaměstnává pracovníky zařazené ve funkci vědecko-výzkumný pracovník. Senát diskutoval náplň funkce vědecko-výzkumného pracovníka a navrhuje, aby tito pracovníci působili na pracovištích, které plní vědecko-výzkumnou činnost. Naopak na pracovištích s nevýraznou vědecko-výzkumnou činností pracovníky zařazené v této funkci řešit např. v rámci reorganizace převedením na vědecko-výzkumně činná pracoviště. 

Různé

Informace o maximální možné výši stipendia pro postgraduální studenty na UK 2. LF bude po prověření vyhlášek fakultním právníkem předložena na dalším zasedání AS.

Doc. MUDr. Jan Trka, Ph.D. byl určen jako zástupce AS UK 2. LF na konkursní řízení na místo odborného asistenta pro Ústav patologie a molekulární medicíny UK 2. LF a FN Motol. Termín konkursu: 28.4.2003 v 11.30 hod. v konkursní místnosti fakulty.

MUC. Michal Pelíšek vznesl dotaz, zda se uvažuje o zásadních změnách v činnosti Ústavu vědeckých informací. Proděkan Herget informoval senát o koncepci knihovny. V současné době se pracuje na zavedení a zjednodušení přístupu k časopisům v elektronické podobě.

V souvislosti s evaluací pracovišť fakulty MUDr. Hrušák vyjádřil potřebu finančně zhodnotit i ta pracoviště, která do základní evaluace zapojena nebyla jako např. Ústav vědeckých informací, děkanát a další tak, aby fakulta mohla zhodnotit všechny výdaje.

Doc. MUDr. Richard Škába, CSc. informoval o bodech zasedání AS UK:
* rektor UK zmínil oslavy 655. založení Univerzity Karlovy;
* prorektorka Svobodová informovala o semináři Hodnocení výuky studenty na UK;
* prorektor Klener informoval senát o grantech GAUK - z 380 přihlášených projektů bylo přijato 106. Pro příští období je podmínkou žadatele o grant GAUK mít v projektu zahrnutého studenta postgraduálního studia;
* Koleje a menzy UK zvýší cenu stravenky pro studenty - navýšení o 5,- Kč;
* byla schválena nová Vědecká rada UK. Naši fakultu v ní zastupují doc. MUDr. Jan Starý, DrSc., prof. MUDr. Bohuslav Ošťádal, DrSc. a prof. MUDr. Jaroslav Masopust, DrSc.

Proděkan Herget pozval členy senátu na Studentskou vědeckou konferenci, která proběhne v malých posluchárnách fakulty dne 25. dubna 3003.

MUC. Ondřej Fiala žádá na další zasedání senátu zařadit bod "curriculum - otázka výuky farmakologie a patologie ve 3. ročníku".

Laudace

prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.
děkan UK 2. LF

Laudace doc. MUDr. Oldřichu Šnoblovi, DrSc.
vědecká rada 17. dubna 2003 

Ve věkové posloupnosti dnešních jubilantů je na prvním místě pan docent MUDr. Oldřich Šnobl, DrSc. Narodil se před 85 lety v Praze (15. dubna). V Praze maturoval roku 1937 a rozhodl se pro medicínu. Studium na pražské lékařské fakultě přerušila válka. Nastalo nechvalně známé období, o kterém ze škol vyhnaní studenti později říkali "vším čím jsem byl, tím byl jsem rád".

To postihlo i studenta Oldřicha Šnobla. Od listopadu 1939 pracoval postupně jako praktikant v pražské drogerii, pak zastával funkci administrativního pracovníka v Zadákově továrně na stavebniny v Hostivaři. Školní rok 1940/1941 využil studiem abiturientského kurzu na Obchodní akademii a složil druhou maturitní zkoušku, po níž získal místo účetního praktikanta v akciové společnosti Prastav v Praze. Neunikl ani déle než rok trvající práci v Německu a válečné období ukončil jako laborant v Ústavu sociální a zdravotní péče hlavního města Prahy v jeho protituberkulózní poradně.

Po válce dokončil Oldřich Šnobl studium medicíny v co nejkratším možném termínu. Promoval 19. prosince 1947. Následující tři roky (1948-1951) se seznamoval s praktickou medicínou v oblastní nemocnici na Kladně. Rok z nich působil v pojízdné ambulanci dětských poraden. Pak už ale vstoupila do jeho života Česká dětská nemocnice, resp. Dětská fakultní nemocnice na Karlově a II. dětská klinika. Nastoupil na ni jako sekundární lékař 12. února 1951, 1. března 1954 byl ustanoven asistentem Fakulty dětského lékařství.

Vědecko-pedagogická kariéra dr. Šnobla probíhala v následujícím pořadí:

20. června 1956 složil atestaci I.stupně z pediatrie.
22. června 1960 obhájil kandidátskou disertační práci na téma "Urografický efekt biligrafinu forte a jeho použití v dětské rentgenologii".
15. června 1962 atestoval v oboru radiodiagnostiky.
1. července 1965 proběhlo jeho habilitační řízení pro obor radiodiagnostiky. Habilitační práce nesla název "Rentgenová diagnostika bráničních hernií a jejich diferenciální diagnostika". Ustanoven docentem byl ovšem až 1. dubna 1968.
17. května 1982  obhájil titul doktora lékařských věd prací "Radiodiagnostika pneumopatií u novorozenců".

Přednosta II. dětské kliniky profesor Houštěk, který měl o rentgenovou diagnostiku velký zájem, zřídil při klinice samostatné rentgenové pracoviště. To se stalo výukovou základnou rentgenové diagnostiky studentů, které vedli Antonín Rubín (jen krátkou dobu) a Oldřich Šnobl, který se pak stal jeho vedoucím. V roce 1962 ho spojila ředitelka DFN s analogickým pracovištěm v sousedním nalezinci v Ústřední radiologické pracoviště. Přednostkou byla docentka Eva Kolihová. Po sloučení DFN s Městskou nemocnicí v Motole roku 1971 vzniklo v Motole Ústřední radiodiagnostické oddělení a z něho posléze klinika. Pregraduální výuku vedl docent Šnobl.

Jubilant rozvíjel na všech místech svého působení klasickou diagnostiku dětských chorob pod silným vlivem tehdejší radiologické "bible" Američana Caffeye. Paleta vyšetřovacích metod se rychle rozšiřovala a i když docent Šnobl usiloval v mnoha jejích odvětvích, jeho největší zájem patřil rentgenologii hrudníku. Velkou zásluhou je sepsání jediné učebnice oboru společně s dr. Hladíkem ("Pediatrická rentgenologie", Státní zdravotní nakladatelství, Praha 1963). doc. Šnobl uveřejnil mnoho vědeckých statí v odborných časopisech a kromě zmíněné učebnice sepsal monografie "Die angeborene Zwerchfellhernien" (1965) a spolu s Václavem Mydlilem "Radiodiagnostika pneumopatií novorozeneckého a kojeneckého věku" (1981). Je také autorem dvou výukových a oceněných filmů: Rentgenologie trávicí trubice u novorozenců a kojenců a Rentgenologie bráničních kýl v dětském věku a její diferenciální diagnostika. Třikrát byly oceněny i jeho monografie.

Byl předsedou pediatrické sekce České radiologické společnosti, předsedou komise pro výuku rentgenologie, předsedou komise pro výuku rentgenologie pediatrických směrů, předsedou zkušební komise pro rentgenologii, nukleární medicínu a onkologii (v době tzv. trojskou v reprodukci studentů). Je čestným členem Pediatrické společnosti a byl členem vědecké rady naší fakulty. Získal stříbrnou i zlatou medaili FDL, resp. 2. lékařské fakulty a medaili Univerzity Karlovy.

Přesto, že se docent Šnobl věnoval po celé pracovní období radiodiagnostice, zůstával všeobecně vzdělaným pediatrem. Spolupodílel se intenzivně na vzdělání mnoha medicínských generací fakulty a je spolu s docentkou Kolihovou představitelem české školy klasické pediatrickoradiologické diagnostiky. Byl vždycky pracovním nadšencem schopným překonávat nesnáze, zaníceným učitelem a osobností naplněnou odpovědností a loyalitou ke spolupracovníkům a místům ve kterých mu bylo určeno působit. Docent Šnobl je systematik, až puntičkář škatulkovacího typu.
Dámy a pánové, protože připomínám významné životní jubileum vzácného pracovníka naší fakulty, dovolte mi je zakončit několika tradovanými, možná ne vždy zcela ověřenými poznámkami osobního rázu, které mi dodal profesor Tůma. Snad mi je docent Šnobl odpustí.

1. V jednom období, kdy pracoval na infekčním oddělení, si jej oblíbily řádové sestry a před infekční nákazou ho chránily pravidelnou vnitřní dezinfekcí kvalitním koňakem.
   
2. V pamětech zkoušejícího profesora Věšína - velmi přísného akurátního rentgenologického pánaboha té doby - se zapsal svým oponentním vystoupením v předatestačním kurzu proti věšínovskému pojetí bráničních hernií a prosazením svého rozdělení.
   
3. Po habilitační přednášce, pronesené před vědeckou radou fakulty v posluchárně na 2. patře 2. pavilonu dětských klinik v budovách České dětské nemocnice na Karlově, se mu v rámci bohatého společenského dění ztratila celá obrazová dokumentace diapozitivů použitých k přednášce. Diapozitivy nenašel a jejich ztrátu snad dosud neoželel, i když sbírku samozřejmě postupně doplnil. V nedávné době svůj dokumentační archivní materiál věnoval Klinice zobrazovacích metod, kde je uschován.
   
4. Své pevné zásady nekompromisně uplatňoval i u mediků. Dosud se vypráví o době, kdy se kontrolovala docházka a výuka začínala přesně v 7.30. V té době se - nejen medici - dostávali do Motola proslulou stodvacítkou. Jediná linka autobusu svážela do Motola z celé Prahy nejen mediky a zaměstnance, ale i pacienty. Na stejnou dobu jezdili autobusem i studenti, kteří končili v kasárnách na kadetní výuce vojny. K nemocnici autobus dorazil přesně podle jízdního řádu v 7.33. Když se medici pět minut po úředně povinném začátku dostavili živí a zdraví a v dobré náladě do posluchárny, zastihli docenta Šnobla, jak uklízí připravené snímky a suchým úředním hlasem jim oznamuje: " Udělal jsem již prezentaci. Protože tu nikdo nebyl, máte neomluvenou hodinu. Přijďte na náhradní praktika ve volném týdnu před zkouškami". A odešel.
   
5. Systematické hromadění faktů a vědomostí dalo základ jeho archivu nejen vědeckému. Docent Šnobl po dlouhá léta shromažďoval anekdoty. Psal je do sešitů, kterých má mnoho. Na klinických sezeních byl (podobně jako profesor Zapletal nepřeberným bohatstvím písniček) ústředním bodem vyprávěnek. Některé patřily k opakovaným podnětům úsměvných historek.
   
6. Nikdy se neoženil, žil ve své vile na Bílé hoře v těsném sousedství rokokového klášterního komplexu se svou sestrou. Nepředpokládá se však, že by se žen bál. Vyprávěla se historka o konzultaci žensky půvabné docentky Padovcové, za níž po jejím příchodu do popisovny ve zvýšeném přízemí vstupního pavilonu dětských klinik zapadly dveře a nešly otevřít. Galantní doc. Šnobl vyskočil z okna, aby - podle jeho tvrzení - přivolal zámečníka ku pomoci. Při dopadu si však poranil kotník, sám musel vyhledat ošetření a k docentce Padovcové - a do práce - se po několik dní nevrátil. Podle názoru docentky Padovcové před ní Šnobl utekl a proto dobře mu tak.
   
7. Téměř nahlas se dělaly narážky na zájem některých žen, například zajímavě krásné vysoké Gražyny Volné, lékařky polského původu s bohatou černou kšticí vyčesanou do vysokého drdolu. Mimochodem, polské lékařky, které se chtěly věnovat samostatnému oboru pediatrické radiologie, vyhledávaly po řadu let stáže u docenta Šnobla. Odolal.
   
8. Docent Šnobl má vizuální paměť - další pozitivum rentgenologa. Využívá jí - a své představivosti - ke kresbě a k malbě. V jeho vile má mládenecký pokojík vyzdobený svými malbami - portréty, malbami květin a zátiší. Jeho precizní kresby anatomických schémat jsou ostatně základem pedagogicky působivého aranžmá jeho vědeckých prací a učebnicových tisků.
   
9. V prostředí jeho domova je i sbírka gramofonových nahrávek se zvláštním archivním bohatstvím swingové hudby. Rád a dobře tančil, nevynechal žádný z medických plesů, byl výborným společníkem. Dlouholeté je jeho přátelství s manželi Lomíčkovými. Pravidelně každoročně o zimních prázdninách trávili společně týden na lyžích v Alpském hotelu ve Sv. Petru ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Zpočátku šedesátých let je i jeho povzdech před jedním z takových pobytů, že si musel modernizovat lyžařské vybavení. Nechal si truhlářem uříznout výčnělky na špičkách lyží, protože to již vypadalo zastarale a nemoderně. Ovšem přineslo to i nevýhody, protože nebylo kam přivázat provázková očka, jimiž se provlékaly hůlky a lyže se tak daly pohodlně při výstupu do kopce táhnout za sebou.

To je vše k velkému jubileu velkého učitele naší fakulty spolu s vyjádřením úcty, díků a vděčnosti a přáním všeho dobrého.

Laudace doc. MUDr. Blance Sukové, CSc.
vědecká rada 17. dubna 2003 

Rád blahopřeji k významnému životnímu jubileu paní docentce MUDr. Blance Sukové, CSc. V Praze se narodila, a s výjimkou dvou popromočních let, kdy působila na dětském oddělení nymburské nemocnice (1958-1960), zůstala Praze věrná. V roce 1952 maturovala na věhlasném gymnáziu v Nerudově ulici a po šesti letech (10. července 1958) promovala po úspěšném ukončení studia na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy. Lékařská studia ale zahájila na Fakultě všeobecného lékařství a na naši fakultu přestoupila po dvou letech.

Po už zmíněném dvouletém působení v Nymburku se vrátila do Prahy a tři roky (1960-1963) byla asistentkou na našem Ústavu patologické anatomie. Další čtyři roky (1963-1967) byla řádnou aspirantkou katedry fakultní pediatrie Fakulty dětského lékařství. Po ukončení aspirantury pracovala jako sekundární lékařka na II. dětské klinice a v Ústavu výzkumu vývoje dítěte a v letech 1971 až 1977 jako odborná asistentka kliniky. V říjnu roku 1977 se stala samostatnou vědeckou pracovnicí katedry a na asistentské místo na II. dětské klinice se vrátila v únoru 1983.

Paní docentka Suková složila atestaci I. stupně z pediatrie v roce 1960, II. stupně v roce 1973 a atestaci z alergologie a klinické imunologie roku 1996. Kandidátskou disertační práci na téma "Žlázové struktury trachey a bronchů" obhájila 23. března roku 1972. Docentkou pediatrie byla jmenována roku 1990. Aktivní činnost na fakultě ukončila 1. července roku 1988, ale má stále na II. dětské klinice částečný úvazek a navíc pracuje v částečném úvazku na alergologické ambulanci Nemocnice sv. Alžběty v Praze 2.

Hlavními odbornými zájmy docentky Sukové byly otázky ontogenetického vývoje žlázových struktur trachey a bronchů a jejich histologické změny u dětí s chronickým respiračním onemocněním a klinická problematika obstrukčních bronchitid a bronchiálního astmatu, idiopatické intersticiální plicní fibrózy, plicní nokardiózy, kerosenové pneumonie, recidivujících respiračních onemocnění a také psychogenního kašle. Uvedenou problematiku řešila docentka Suková v průběhu let 1976-1990 v rámci několika výzkumných úkolů, a to jako hlavní řešitel (za úspěšné vyřešení úkolu "Diagnostika, léčba a prevence opakovaných a chronických respiračních onemocnění u dětí" získala v roce 1993 hodnocení A), ale v následujících létech i jako spoluřešitelka několika grantů profesorů Zapletala, Tomášové, Tůmy a docenta Pohunka.

Z posléze uvedené grantové činnosti vzešly publikace osvětlující problematiku gastroezofageálního refluxu jako podkladu opakujících se chronických respiračních onemocnění u dětí a význam bronchoalveolární laváže pro diagnostiku intersticiálních plicních onemocnění. Docentka Suková uskutečnila longitudinální studii hodnotící bronchiální hyperreaktivitu a pozitivitu alergologických kožních testů v populaci zdravých dětí a mladistvých. Publikovala 48 vědeckých prací v domácích a 17 v zahraničních odborných časopisech.

Paní docentku Sukovou zná spousta lékařů, které za dlouhou dobu působení na II. dětské klinice učila (ve 4.,5. i 6. roce studií) a v období posledních několika let i posluchačů Univerzity 3. věku, kterým přednáší o alergiích. Je členkou České pediatrické společnosti, Společnosti pro fyziologii a patologii dýchání, České pneumologické společnosti a České společnosti alergologie a klinické imunologie.

Manžel paní docentky Sukové je gynekolog, v létech 1968-1980 pracoval na gynekologicko-porodnické klinice naší fakulty v Londýnské ulici. Od dvou dcer má zatím tři vnoučata - dvě mladší jsou čerstvá - březnová.

Volný čas trávívá paní docentka na chalupě v jižních Čechách. Ráda cestuje, ráda navštěvuje divadla.

Laudace doc. MUDr. Vilmě Marešové, CSc.
vědecká rada 17. dubna 2003 

I když to není pro nás, kteří se často setkáváme s paní docentkou Vilmou Marešovou, nijak patrné, nedá se dělat nic než konstatovat, že i jí několik let přibylo. Přes to všecko, že v rámci svého oboru disponuje všelikými vakcínami, proti věkovému nárůstu žádnou nemá. Proto moje dnešní laudace.

Bylo to s ní tak. Členové Akademického klubu turistů chodili po Roháčích. Byl mezi nimi Slovák z Oravského Podzámku a Češka z Prahy. Oba studenti práv na Karlově univerzitě. Z té horské známosti vzešlo manželství a z něho pochází Vilma Marešová, v pořadí druhá ze tří dětí. Byla válka, vysoké školy zavřené - maminka se vdala na Slovensko, do Bratislavy, tam se Vilma narodila. Pozdní část válečné doby žila rodina na Oravě, pak v Praze a od roku 1946 do roku 1952 ve vlastním rodinném domku v Bratislavě. Z toho se v rámci tzv. akce B musela vystěhovat, původně do Margecian, se stranickým dovolením pak k prarodičům do Tvrdošína. Otec se stal z právníka jeřábníkem a Vilma absolvovala základní školu s vyznamenáním.

Vyznamenání si pak zopakovala na konci tehdejší jedenáctiletky při maturitě v Trstené. Bavilo ji mnoho věcí: matematika (vyhrávala olympiády), fyzika a chemie. Recitovala a závodila na běžkách, zpívala v obou těch školách v pěveckém sboru. Jen s klavírem to nevyšlo, resp. s dědečkem, který ji při cvičení tloukl přes prsty. Skončila u 80. cvičení známé Bayerovy Školy na klavír.

I když Dr. Marešová doporučení ke studiu na vysoké škole nedostala, ředitel školy přece jen přihlášky na lékařskou fakultu do Bratislavy a na Fakultu dětského lékařství do Prahy poslal. Bratislava přihlášku vrátila, Praha se ozvala a přijímací pohovor Vilma absolvovala s noblesním profesorem Hněvkovským. Absolvovala ho úspěšně, což bylo krajskému tajemníkovi strany úplně jedno a studovat jí nedovolil. A tak začala Vilma pracovat jako dělnice v n.p. Tesla Orava v Nižné nad Oravou. Po roční, zřejmě kvalitní práci, v jejímž průběhu absolvovala kurz elektrotechniky a kvalifikovala se do funkce frekvenčního mechanika, jí kádrováci Tesly studium doporučili. Zahájila je v září 1961 na lékařské fakultě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích, ze které přestoupila po dvou letech (1963) na fakultu naši. Promovala 27. června 1967.

Paní docentka byla studentkou pilnou - prohlubovala si znalosti a zkušenosti na pracovištích vedených znamenitými osobnostmi naší fakulty - byla volontérkou na chirurgické klinice Vahalově a demonstrátorkou na ortopedické klinice profesora Hněvkovského. Po promoci si odskočila na pouhý jeden měsíc na dětské oddělení do Trstené (to snad jenom proto, aby se tam pochlubila diplomem), odkud odešla do nemocnice ve Slaném, kde si od září 1967 do listopadu 1968 odpracovala "kolečko" na interním, chirurgickém, gynekologickém, a také dětském oddělení. V listopadu 1968 nastoupila na infekční kliniku nemocnice Bulovka, v listopadu roku 1971 přestoupila na její dětské oddělení, aby se na infekční kliniku vrátila jako pediatrický konziliář v roce 1976.

22. listopadu 1971 složila atestaci I. stupně z pediatrie. 27. března 1975 složila atestaci II. stupně z pediatrie. V rámci působení na infekční klinice složila 12. listopadu 1979 specializační atestaci z infekčního lékařství. To už ale byla od roku 1977 zařazena do samostatné vědecké přípravy pro složení kandidátských zkoušek v oboru pediatrie. 18. června 1984 obhájila disertační práci na téma "Klinické projevy nákazy Mycoplasma pneumoniae". Docentkou pro obor infekčních nemocí byla dr. Marešová jmenována 1. února 1987.

Do funkce odborného asistenta nastoupila Dr. Marešová na infekční kliniku 1. října 1979. Buloveckou kliniku opustila v období 1.9.1987-31.12.1988, kdy byla přednostkou Kliniky dětských infekčních nemocí DFN v Brně. Po návratu do Prahy nastoupila od 1.1.1989 na 1. LF UK a stala se přednostkou III. infekční kliniky (do 15.2.1991), aby od 1. října 1994 převzala přednostenské místo I. infekční kliniky naší fakulty. Od roku 1991 se podílí na výuce a od roku 1997 je vedoucí katedry infekčních nemocí IPVZ.

Až dosud publikovala 80 prací v domácích a 10 v zahraničních časopisech a sedm monografií a učebnic. Ráda učí - z otcovy strany má mezi předky samé správce školy a učitelky. Učitelkou byla i babička z matčiny strany. Prostě učitelství má v sobě.

Paní docentka je členkou výboru Společnosti pro infekční nemoci ČLS, členkou Pediatrické a Hepatologické společnosti, členkou Chemoterapeutické sekce, Sekce pro cestovní medicínu a tropické lékařství, členkou European Society of Clinical Microbiology and Infections Diseases a International Society of Infections Diseases. Má více funkcí v různých komisích, pracovních skupinách a redakčních radách.

Ještě něco ze soukromí. Docentka Marešová miluje slovenské hory.Ráda vzpomíná na zážitky bohatá studentská léta v Praze a jejich protagonisty - prof. Vízka, docenty Hroboně, Hroboňovou, Petrů, Urbana, Nováka, Slačálkovou a řadu dalších. Na laskavost a trpělivost učitelů. Až do nešťastného poranění ráda sportovala, v současnosti to zkouší s cyklistikou. Ráda chodí na koncerty (vlastní abonentku ČF) a do divadla. Vloni v létě hodnotila Třísku po 30 letech. Tehdy s Marií Tomášovou v Romeovi a Julii, vloni v Králu Learovi. Je vášnivou čtenářkou (už od dětství) a cestovatelkou. Víc vám toho už nepovím - snad jen to, že paní docentka Marešová je hodná, pokorná, raduje se ze života, z přátel i z maličkostí a že si váží své Alma mater.

Laudace prof. MUDr. Romanu Kodetovi, CSc.
vědecká rada 17. dubna 2003 

Gratulovat profesoru Kodetovi k padesátinám je pro mne stresující. Důvod je nasnadě. Připomínají mi naléhavě nesmlouvavý běh času. Pamatuji se totiž na Romana Kodeta jako na mladičkého studenta naší fakulty a ještě lépe jako na stejně mladičkého a ještě čilejšího člena našeho Ústavu patologické anatomie, který společně s panem profesorem Stejskalem se mnou spolupracoval kromobyčejně úzce. 28. dubna tohoto roku přestane být v mém pohledu mladičkým, bude už jen mladým, ale narůstajícími zkušenostmi, vědomostmi, rozhledem a také technickými možnostmi oboru ještě čilejší než kdy byl.

Je Pražan z lékařské rodiny. Otec byl fyziologem v Ústavu leteckého zdravotnictví. V roce 1959 onemocněl chorobou s rysy roztroušené sklerózy, akcelerovanou pobyty v hyperbarických komorách při simulaci podmínek letů. Od poloviny šedesátých let byl upoután na lůžko. Zemřel při obětavé péči manželky i syna roku 1974. To měl Dr. Kodet za sebou první rok lékařských studií.
Roman Kodet vychodil obecnou školu v Kbelích u Prahy, maturoval na gymnáziu v Libni a v roce 1973 zahájil studium na Fakultě dětského lékařství. Absolvoval ji s vyznamenáním roku 1979. Už od 2. ročníku pracoval v Ústavu patologické anatomie (1975, demonstrátor, pomocná vědecká síla) a už z té doby pocházejí odborná sdělení, dvě z nich oceněná jako nejlepší v celostátním kole studentské odborné činnosti. Vazba učitel a žák byla už v té době, a pak po dlouhá léta, mimořádná. Jména Stejskal - Kodet jsou pro nás téměř synonymem.

Kodetova odborná dráha je příkladná:

1979 Nastoupil do Ústavu jako řádný aspirant. Profesor Stejskal mu svěřil problematiku onkopatologie.
1984 Obhájil kandidátskou disertační práci na téma rabdomyosarkom v dětském věku a jeho diferenciální diagnostika proti nediferencovaným zhoubným nádorům u dětí. (Soubor dvou publikací na toto téma získal Cenu předsednictva České lékařské společnosti.).
1982 Složil atestaci I. stupně z patologické anatomie s pochvalou.
1983 Stal se odborným asistentem, učil ovšem už dříve.
1983/84 Absolvoval roční stáž v Royal Manchster Children´s Hospital a Christie Hospital v Manchesteru. Školitelem mu byl významný profesor Henry Basil Marsden.
1985 Založil registr dětských nádorů zpětně od roku 1974.
1988 Stal se docentem patologické anatomie (habilitoval na Fakultě všeobecného lékařství).
1989/90 Pracoval jako "research fellow" v Intergroup Rhabdomyosarcoma Study, větvi patologie v Children´s Hospital v Columbu. Několikrát se na toto místo pracovně vrátil a z trvalé spolupráce, ve které byl vůdčí osobností profesor William Newton, vznikla řada mezinárodně oceňovaných prací.
1992 Byl jmenován přednostou Ústavu patologické anatomie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
1994 Získal od společnosti patologů Cenu Jaroslava Hlavy za soubor zahraničních publikací.
1997 Proběhla před vědeckou radou naší fakulty habilitace na téma "Nefroblastom v dětském věku" a zároveň Kodetovo profesorské řízení.
1998 Byl jmenován profesorem.
1999 Založil registr maligních lymfomů dospělých a Lymfomovou skupinu. 

V období několika posledních let, během kterých se ústav i profesor Kodet dočkali přestěhování z nedůstojných prostorů v Hlavově ústavu do dokonalého prostředí "modrého pavilonu" v Motole (1988), se profesoru Kodetovi podařilo ustavit skupinu velice zdatných mladých a nadšených pracovníků, vybudovat několik dokonalých laboratoří a zavést imponující množství diagnostických metod.

Nemám prostor, abych blíže specifikoval podíl profesora Kodeta na řešení několika grantů a výzkumných záměrů a nemusím zmiňovat bohatou činnost přednáškovou a publikační. Profesor Kodet je náročný k sobě, ke svým spolupracovníkům i ke studentům. Přesto patří k nejoblíbenějším učitelům fakulty. To se, kromě jiného, odrazilo i na tom, že byl po tři následující období zvolen členem Akademického senátu fakulty a v letech 1997-2000 zastával funkci proděkana pro vědu a výzkum. Je členem komise postgraduálního studia při Univerzitě a Akademie pro obor biologie a patologie buňky a členem redakční rady časopisu Česko-slovenská patologie a soudní lékařství. Kromě členství v České společnosti patologů je členem Histiocyte Society, Société Internationale d´Oncologie Pédiatrique, International Academy of Pathology a Pediatric Pathology Society.

Považoval bych za nevděčný nedostatek nepřipomenout narůstající počet bioptických vyšetření, která pracovníci ústavu profesora Kodeta ročně provedou. Z přibližně osmi tisíc v roce 1998 téměř 19.000 v roce 2002. To představuje 96.000 zpracovaných parafinových bločků.

Dámy a pánové, tak jako vždy i tentokrát ukončím povídání o jubilantovi několika informacemi z jeho soukromí. Má tři syny. Nejstarší Roman studuje druhý rok dějiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. První z dvojčat Ondřej by chtěl studovat medicínu, druhý Jan jadernou fyziku nebo elektrotechniku. Ten je také sportovcem - pěstuje dráhovou cyklistiku.

Pan profesor pěstuje cyklistiku také, zejména silniční, v poslední době se svými dvojčaty. Má mimořádný vztah k hudbě, což dokumentuje skutečnost, že v gymnaziálním období uvažoval o studiu na konzervatoři. Zejména v 1. a 2. ročníku hrával na klavír pět a více hodin denně. Málem tenkrát propadnul z němčiny. Bylo to, jak sám říká, období Beethovenovské. To se pak střídalo a měnilo v dalších letech, kdy zvítězil zájem o biologii a medicínu, v oblibu Prokofjeva, Stravinského, Sibelia, aby v době současné zvítězila hudba operní - Rossiniho, Verdiho a Mozartova. Pan profesor se také rád toulá přírodou - kolem Křivoklátu, na Šumavě a v Bílých Karpatech a v posledních čtyřech, pěti letech se mu stala koníčkem botanika. A co navíc - chce se stát dobrým (to zdůrazňuje) myslivcem. Od roku 2002 je adeptem myslivosti.

Dámy a pánové, přeji profesoru Kodetovi ve všem dobrou mušku. A fakultě (zejména v některých oborech) několik Kodetovi podobných.

Osobnosti fakulty

Dubnové interview s profesorem Václavem Tošovským

Tomáš Tvaroh
student 3. ročníku UK 2. LF

Možná to bude pro mnoho čtenářů překvapením, ale pan profesor neměl od mládí touhu být lékařem, dokonce se přiznává, že šel na medicínu, protože nevěděl, na co jiného. Na gymnáziu ve Vysokém Mýtě se naučil dobře ovládat latinu a řečtinu, ale s ostatními obory, tedy především matematikou a přírodními vědami, to bylo už horší. Také proto nemohl jít na techniku, z humanitních oborů pak vyšla per exclusionem medicína. Ani studium medicíny však pana profesora zpočátku "nechytlo". Když slyšel přednášky prof. Růžičky, který byl zajisté odborník na svém místě, tak ho přesto nijak nezaujaly, protože to byla jen taková rozšířená látka z gymnázia, kde se naučil něco o buňce a další podstatné informace, ale bylo to velmi vzdáleno tomu, že by člověk někoho léčil, jak doufá asi každý, kdo začne medicínu studovat. Stejně hovoří o prof. Hamzíkovi, kterého také považuje za vynikajícího odborníka, vyzdvihuje jeho práci o hemoglobinu, která měla mezinárodní ohlas, ale přednášející to byl podle pana profesora "neuvěřitelně nedobrý". První přednášky na medicíně hodnotil tak, že spíš všechny studenty oklamaly, než že by je nadchly. S fyziologií dopadl prof. Tošovský špatně, tu si dokonce musel zopakovat. Vyprávění o předvádění psa, kterému je drážděn mozeček, vzbuzovaly úsměv na tvářích nás obou i po tolika letech. Avšak klasické "můžete jít a přijďte za šest neděl" už by asi žádného studenta, a nebylo tomu tak ani v případě pana profesora, nepotěšilo. První rigirosum přesto dokončil řádně a v termínu, vyzdvihl výtečnou známku z anatomie, a právě v této době konečně medicína pana profesora "chytla".

Od toho okamžiku to byla jen medicína - divadla, opery, koncerty, to vše šlo stranou. Další studium už se neslo ve znamení soutěžení v partě, kdo dřív a lépe udělá zkoušku. Tak takové byly medicínské začátky prof. Tošovského. Ty pokračovaly jako u všech mužů po studiu na vojně, kde strávil dva roky. Po návratu domů si myslel, že půjde do svého okresního města, Vysokého Mýta, nedaleko svého rodiště, kde za primáře Říhy již během svých studií fiškusoval. Osud však zavál pana profesora do Prahy. Když šel se svou nastávající po Starém Městě, na Betlémském náměstí spatřili nápis vyvedený zlatými písmeny, který hlásal: "primář MUDr. Václav Kafka, ředitel České dětské nemocnice, operatér". Přes protesty, že pan profesor toho pána vůbec nezná, přesvědčila ho budoucí paní Tošovská, ať se jde zeptat, jestli by primář Kafka neměl v České dětské nemocnici nějaké místo. Jak sám přiznává, velice nerad zazvonil. Dveře otevřel malý čilý mužík s bílou hřívou vlasů a ptal se: "Co si račte přát, pane důstojníku?" (pan profesor totiž na prahu stanul ve vojenské uniformě a navíc s vysokou hodností podporučíka). "Pane řediteli, já bych rád dělal dětskou chirurgii, nebylo by tam u vás místo?". Jak jen pro úplnost pan profesor dodává, při téhle větě trošku lhal, protože o tom, že existuje nějaká dětská chirurgie, pořádně nevěděl, natož že by jí chtěl dělat. Pan "řiditel" Kafka se podíval a jeho odpověď vlastně určila životní dráhu pana profesora Tošovského: "Tak dobrá, můžete nastoupit".
 

Z práce v oboru dětské chirurgie však byl začínající operatér Tošovský zklamán, protože dětská chirurgie v České dětské nemocnici tenkrát sloužila spíše ke školení budoucích pediatrů v poznávání dětských chirurgických onemocnění, hlavně náhlých příhod břišních, naproti tomu k operacím se pan profesor nedostal v několika prvních letech, nemluvě o asistování. Proto po převratu v roce 1945 uvažoval o tom, že odejde, ale zdálo se mu nepěkné odejít z místa, kde válku přečkal celkem šťastně. Skutečně nevěděl, co si počít a opět zasáhla náhoda. Při setkání s kolegou z Ortopedické kliniky prof. Zahradníčka se mu tento lékař svěřil, že se musí ženit. Měl si totiž původně vzít dceru svého šéfa, prof. Zahradníčka, ale dal přednost jeho instrumentářce. Z toho důvodu byla atmosféra mezi oběma poněkud napjatější. Řešení však spočívalo ve výměně. A právě tato příležitost vytrhla prof. Tošovskému trn z paty, ale přesto si byl vědom, že operovat příliš neumí, a proto tam nemůže být ve funkci asistenta nebo sekundáře. O dohodě o výměně bylo třeba informovat oba přednosty a požádat je o souhlas. A už druhý den skutečně profesor Zahradníček navštívil prof. Mikulu s tím že by chtěl Tošovského vidět. Prof. Mikula Tošovského představil a ten se uklonil. Zahradníček se na něj zadíval a řekl: "Mikulo, tak toho si vezmu." Mikula protestoval, že ho chtěl habilitovat, ale prof. Zahradníček kontroval tím, že habilitovat bude u něj. A tak se cesta na Ortopedickou kliniku profesora Zahradníčka otevřela.

A ortopedie byla správná volba, protože prof. Tošovského zaujala a navíc pak dostal půlroční stipendium WHO do Ameriky, aby se tam dále vzdělával v ortopedické chirurgii. Tehdy totiž do Ameriky nikdo nechtěl jet, takže pan profesor byl jako nejmladší přinucen, aby se za oceán vypravil. Musel udělat zkoušku z angličtiny, tam mu však předem řekli, na co se ho budou ptát a co si tak musí připravit, především jaké má plány a co chce dělat. To se naučil a vše tam svou "pražskou" angličtinou odříkal. Zkoušku tedy udělal a za 14 dní stál na letišti v New Yorku. S hrůzou naslouchal jazyku, který mu připomínal indoevropštinu, ale kterému rozhodně nerozuměl. Pomalu se tam adaptoval a věnoval se ortopedické chirurgii. Jednou potkal u Bostonu italského lékaře se stejným stipendiem jako on a vzájemně si postěžovali, že tam vidí jen plastiky kyčle, že ty tam jdou jak na běžícím páse, 6 operací denně, ale nic jiného a to že se už nedá snést. Italský kolega navrhl, aby se podívali k světoznámému dětskému chirurgovi, profesoru Laddovi. Každý samostatně tak skutečně i udělali. Pana profesora Ladda potkal prof. Tošovský na chodbě a hned mu začal všechny okolnosti vysvětlovat, že je lékař z ČSR a že se přijel podívat na světoznámého prof. Ladda. Prof. Ladda ho pozval do pracovny, ukázal mu knihu, kterou připravoval, "Abdominal Surgery of Infancy and Childhood", dal mu spoustu separátek a dovolil mu je užít. Otevřela se tak cesta denně do ústavu vedeném prof. Laddem chodit a vidět tak střevní atrezie, neprůchodnost střeva na podkladě vrozeném, neprůchodnost žlučových cest, atd. Tam také pan profesor Tošovský slyšel poprvé výraz malrotace. Představoval si, že by tohle chtěl dělat doma, ale když to nebude možné, tak aspoň napíše domů prof. Kafkovi, co je tady všechno možné dělat. Tam také viděl operaci otevřené tepenné důčeje. Po návratu domů (tenkrát se létalo vrtulovými aeroplány a cesta přes oceán byla nekonečná, let "hup hup nahoru dolů") skutečně vyprávěl o svých ortopedických bostonských zkušenostech a opět zaúřadovala náhoda, protože prof. Mikula musel do penze a všichni se domnívali, že jeho místo zaujme doc. (později prof.) Kafka mladší. Jenomže ten neprošel kvůli milionářské dani, kterou platily jeho rodiče, kádrováním a místo nemohl obsadit. Sháněli někoho, nakonec poslali doktorku z 1. ortopedické kliniky prof. Jiráska, Janu Pasterovou, ta však po čtrnácti dnech řekla, že to dělat nebude, že se neumí s těmi novorozenci ani domluvit. A tak na toto místo nakonec "dočasně" na celý život nastoupil pan profesor Tošovský. Přesto to zpočátku nebylo nic příjemného, protože nesoudruzi ho uvítali s podezřením, jak to, že nesoudruh je šéfem, a soudruzi si mysleli vlastně totéž. Ale naštěstí se tam později našlo několik dobrých kolegů, takže tato práce panu profesorovi vyhovovala. Určitou dobu také zastával pozici přednosty traumatologického oddělení, což mu velmi vyhovovalo, v USA totiž viděl moderní léčení zlomenin na podkladě remodelace a iritace zlomené kosti, o tom napsal dokonce i knihu, která byla zpočátku přijata s rozpaky, později se ukázalo, že její obsah skutečně platí. Tento obsah vystihuje princip, že poraněná dětská kost při zlomenině s dislokací a že určité dislokace v určitých lokalizacích do určitého věku se mohou upravit a je zbytečné a dokonce škodlivé je reponovat. Prof. Tošovský vidí také druhý americký přínos v sepsání jiné knihy, která vznikla "v mladické nerozvážnosti" a která se zabývala náhlými příhodami břišními na podkladě vrozeném. Tu nejprve nechtěli kvůli přílišné specializaci vydat, ale nakonec se našla mezera na trhu a po vydání kniha slavila velký úspěch. Dokonce takový, že při jedné procházce po Václavském náměstí ji našel v ruském vydání ve výkladě Sovětské knihy. Nakonec pana profesora pozvali i do SSSR a dle svých slov měl poprvé a naposled hodně peněz, které navíc nemohl vést zpět do Československa, a proto je tam všechny utratil.

Položil jsem panu profesorovi několik otázek:

Jak vypadalo meziválečné studium medicíny, jak se vyučovaly teoretické i klinické obory?

Některé teoretické předměty se tenkrát podle mého mínění hodily spíše pro studium přírodních věd. Ale například anatomie byla skutečně už tehdy skutečně vynikající, stejně jako fyziologie, histologie či embryologie. Tyto předměty měly už tenkrát vysokou úroveň. 

A jaké to tehdy bylo s učebními materiály?

Učebnice byly jen některé a mnoho nám jich chybělo. Při učení určitých předmětů jsme se museli spokojit s archy. Učebnice anatomie už existovala, velmi obsáhlá pětidílná kniha, kde bylo skutečně všechno. Prof. Janošík již dříve vydal také dvoudílnou učebnici Systematické anatomie. To je podle mého názoru znamenitá kniha, i když se to samozřejmě nedá srovnávat se současnými učebnicemi se skutečně nádhernými ilustracemi, ale po určité stránce tam bylo opravdu všechno. Ale například učebnice fyziologie tehdy nebyla, to jsme měli tenkrát jedině archy, učebnice biologie už ale byla, tu napsal prof. Srdínko. Ale ten počet tehdy vydaných učebnic se samozřejmě nedal přirovnávat k záplavě učebnic v současné době. U klinických předmětů to bylo podobné. Například pro internu vyšly tehdy skvělé Pelnářovy knihy, jako první se objevily myslím Infekční nemoci, na chirurgii ale žádné souborné učební texty neexistovaly. Jirásek vydal své Náhlé příhody břišní a Hnisavá onemocnění prstů a ruky, ale to byly opravdu jen izolované oblasti, souborná chirurgie skutečně nebyla. Totéž platilo o většině ostatních klinických předmětů. My jsme si museli všechno na přednáškách psát a podle nich studovat. Anebo jsme měli k dispozici jen právě ty archy.
    

V úvodu vaší knihy Padesát let chirurgem hodnotíte jako nepříliš šťastné spojení ortopedie a chirurgie. To se skutečně mohlo stát, že jste od břišní operace přeběhl k zasádrování nějaké zlomené ruky?

Skutečně u nás tenkrát byla tak jako například v Německu dětská chirurgie spojená s ortopedií. Ale většinou to bylo tak, že si jednotlivé ústavy rozdělily podle svého zájmu, čím se budou zabývat. Takže například Ortopedická klinika na Karlově náměstí a stejně tak Ortopedická klinika, která byla nejprve v ulici Ke Karlovu a poté Na bojišti, se zajímala prakticky o ortopedii a z dětské chirurgie to byly skutečně jenom nějaký ten apendix, hernie, kryptorchismus, které tam nějakou náhodou zabloudily. Dětská chirurgie tam byla jen jako takový přívěsek, dost nevítaný. A opačně to bylo zase na některých Ústavech dětské chirurgie, například v České dětské nemocnici, kdy to byly ústavy ortopedie i chirurgie, ale prakticky se tam prováděla zejména dětská chirurgie. Takže už tenkrát se to vlastně řešilo tímto rozdělením v rámci jednotlivých ústavů, docházelo v podstatě k spontánnímu oddělování. Ale já si myslím, že rozdělení je rozhodně správné. Trošku mě překvapuje, že v Brně je nyní zase vytvořeno oddělení dětské chirurgie a ortopedie. Ale nevím, jak to tam vypadá ve skutečnosti, takže to nemohu kritizovat.

A vy sám jste ve svém životě dělal obojí. Čím se tedy cítíte být více, chirurgem nebo ortopédem?

Já se přiznám, že když jsem se vrátil z té Ameriky, tak jsem chtěl být rozhodně ortopédem. V tomto oboru byla spousta novinek, hlavně plastiky kyčelního kloubu, osteosyntézy, zevní fixace zlomenin, atd., ale osud mě zamotal na tu dětskou chirurgii, přestože jsem dlouho přitom ještě dělal dětskou ortopedii, protože jsem se s tím nemohl nějak rozloučit. A myslím, že to bylo dobře, protože když dětský chirurg je skutečně vzdělán i v ortopedické chirurgii, má tu výhodu, že operuje ještě jemněji, takže funkční výsledky jsou potom daleko lepší. Ale to rozdělení je jistě správné. A když mě osud přihrál na dětskou chirurgii, vlastně stejně, jako jsem byl přihrán před lety na medicínu vůbec, tak jsem se tomu věnoval. To bych chtěl vzkázat těm mladým, že člověk vždycky nemůže dělat to, co by chtěl, někdy se to nepodaří, ale když už se něco dělá, je potřeba to dělat pořádně, poctivě a svědomitě. Nyní si vzpomínám na jednu z Jiráskových přednášek, který říkal: "Aby v našich poměrech neočekával odměnu takovou, jako v jiných zemích na Západě jsou schopni lékaři dát." Mám někdy za zlé lékařům, že se na Západě vyškolili a už se nevrátili. Chápu, že někdo se bál, že zde bude pronásledován, to chápu, to je naprosto omluvitelné, ale lékař, který se měl možnost tam vyškolit a potom se nevrací, ten podle mě zůstává svému národu něco dlužen.

Během vaší lékařské kariéry jste se setkal s mnoha velkými osobnostmi medicíny, už jste zmiňoval pana prof. Zahradníčka či Kafku. Mohl byste nám je přiblížit, jakými pro Vás byly učiteli, jak se Vám s nimi spolupracovalo?

Já se vám přiznám, že když jsem odešel od pana primáře Kafky staršího v Dětské nemocnici, kde nás skutečně učili jenom diagnostiku, ale ne nějak záměrně, prostě se domnívali, že to budoucí dětský lékař nepotřebuje, a přišel jsem k prof. Zahradníčkovi, tak jsem byl příjemně překvapen, doslova šokován. Tam bylo například spravedlivé vypisování operací. Tam neexistovalo, že když někoho někdo neměl rád, že se třeba půl roku nedostal k operaci. U Zahradníčků to bylo tak, že tam všichni operatéři postupně rostli. Zahradníček vždycky říkal, že kdo projde jeho klinikou, musí znát dokonale ortopedii, včetně kyčelního kloubu. Kdo má olšové ruce, bude mu to trvat déle, ale kdo je má šikovné, bude za pět roků hotov. A byla to pravda. U prof. Zahradníčka byly také každý týden semináře. Nejprve byla prezentace nemocných, kde se určovalo, kdo bude operovat, jaké je onemocnění, jaká bude asistence, a potom byly také referáty z literatury. A v tom byl prof. Zahradníček neoblomný. On například přinesl časopisy dánské nebo švédské a chtěl, abychom za týden udělali referát. Naše odpověď byla nejčastěji, že tím jazykem mluvit neumíme, načež pan profesor prohlásil, že je to přece evropský jazyk a že musíme. Tak jsme si obstarali slovníky a ono to skutečně šlo. Takhle jsme se vlastně také učili jazyky. Že člověk umí jakžtakž anglicky, německy a francouzsky, to tam bylo samozřejmostí. Výchova u profesora Zahradníčka tedy byla vynikající. U profesora Kafky to bylo horší, protože on se začal věnovat kardiochirurgii, takže u něj vlastně byla školena jen ta jeho operační skupina, kdežto ostatní byli často ponecháni jako samouci. Já se vám přiznám, že většinu těch operací z novorozeneckého období jsem ani neviděl operovat. Vlastně jsem to měl jen vyčteno z prof. Ladda. A tak jsem ty operace vlastně poprvé dělal sám. Jinak to nešlo. Takové malrotace. Když jsem ten termín poprvé použil, tak proti němu bylo vzneseno mnoho námitek, cože to je vlastně za název, vždyť ten zde vůbec neznáme. Až pan profesor Jedlička si řekl, proč ho vlastně nepoužít. Když se říká malformace, proč neříct malrotace. A takto jsme tento termín u nás uvedli poprvé. Nebo takové atrezie, ty jsme skutečně operovali podle Ladda podle knižního návodu. Zrovna tak atrézie žlučových cest, Hirschprungy a další choroby. To nás nikdo neučil, to jsme museli začít sami. A bylo to někdy docela nepříjemné. Víte, rozříznout bříško jednodenního novorozenečka, kdy operatérova ruka je větší než břicho, to skutečně  způsobuje píchání v zádech.
 

Dočetl jsem se, že jste část svého života strávil v Afghánistánu. Mohl byste popsat okolnosti, jak jste se k možnosti jet do této země dostal.

K tomu jsem se dostal zcela romanticky. Do ciziny jsem se podívat chtěl. Velmi mě přitahoval muslimský svět. A tak jsem začal chodit do Orientálního ústavu na arabštinu. Ale viděl jsem, že tomu musí člověk věnovat celý život, protože to je strašně těžký jazyk. Tam mi řekli, když už chci dělat něco orientálního, ať si vezmu perštinu. Je to také indoevropský jazyk s celkem jednoduchou gramatikou a výslovností, to se celkem dá naučit. Tak jsem přeskočil na perštinu, kterou přednášel profesor Rybka, vynikající orientalista. Navíc jsem se tam díky tomu, že tam chodili i lidé z ministerstva zahraničí, dozvídal nejčerstvější novinky. Musíte si uvědomit, že to bylo za války. Po nějakou dobu  jsem tedy chodil na perštinu, ne že bych se ji nějak naučil, to chraň bůh. Ona je sice lehká, ale přeci jenom je to orientální jazyk, tedy i včetně písma. Později jsem toho pochopitelně nechal. Ale stalo se, že jsem byl na ambulanci, to už bylo v Motole, a přišli tam z afghánského vyslanectví s dítětem. Takový případ samozřejmě musel vyšetřovat přednosta. Tak mě zavolali a já jsem provedl vyšetření. Nedalo mě to a pronesl jsem několik frází, jako "jak se máte?" a další, co jsem uměl v  perštině říci. Afghánec na mě vykuleně koukal, že umím persky. Vysvětloval jsem mu, že neumím, že těch pár frází je vlastně všechno, co dovedu říci. Později v rámci jedné kulturní dohody mi pak bylo přímo nabídnuto, zda nechci jet doAfghánistánu. Říkla jsem si, že to zkusím, ale to jsem pořádně netušil, jaké je to skutečné nebezpečí. Nebylo to nebezpečí, že by někdo někoho zapíchl. Musím říct, že s muslimy jsem vycházel velmi dobře, inteligence mluvila anglicky a v Kábulu francouzsky. Prostí lidé ale tyto jazyky neovládali, s těmi už se člověk domlouval hůře. Takto jsem se tedy dostal do toho Afghánistánu. V podstatě jsem tam jenom přednášel, především chirurgii vrozených vad. Později jsem se dodatečně dozvěděl, že se jim to moc nelíbilo, protože co Alláh dal, Alláh vzal, nebylo pro ně tedy dobré zachovávat si mrzáčky. K operacím jsem se nedostal, protože jsem byl předem upozorněn, že radši jít od toho dál, kdyby byl eventuálně nějaký malér. Afgánci to považují za osobní nezdar lékaře a tudíž by to mohlo mít následky. Jinak jsem se v této zemi cítil velice dobře. Kromě toho, že jsem nemohl jíst mléko, majonézy, nemyté ovoce, atd. Rasové nepřátelství jsem tam vůbec nepozoroval.

Vy jste byl u toho, když začínala dětská chirurgie tady v Motole. Jaké to tehdy bylo, my vlastně známe Motol jen jako velkou nemocnici, ohromný komplex?

Já se vám přiznám, že byly takové schizofrenické, rozporné. Na jedné straně je Motol špičkové pracoviště, kde je možnost jakéhokoli konzilia či vyšetření, ale na druhou stranu se nám všem strašně stýskalo po tom starém Karlově, kde jsme na sebe byli zvyklí, kde jsme se všichni znali, kde jsme věděli, kterého konziliáře o co požádat. Byli jsme tam všichni takoví kamarádští. Kdežto v Motole při vší úctě k možnostem, které tam jsou, tak takový ten kolegiální duch tam příliš nebyl, nebo lépe řečeno se neprojevoval, protože už jsme se tak dobře neznali. Je to příliš velký kolos, ale pochopitelně vývoj nemůže jít jiným směrem. Je třeba říct, že jsme si nakonec zvykli a že i ten Motol se nám zalíbil. Ale když mám večer čas, tak se vždycky projdu kolem toho tak zvaného nalezince a vzpomínám na mladá léta.
Pane profesore, já Vám velmi děkuji za toto příjemné povídání plné osobních prožitků i zkušeností z chirurgické i ortopedické praxe.

Otázky kladl a text zpracoval  Tomáš Tvaroh (březen - duben 2003)

ISSN pro časopis Pelikán

Ing. Marcela Cipryánová
redakční rada Pelikánu

Již v minulém čísle jsme upozorňovali naše čtenáře, že elektronická verze našeho akademického bulletinu Pelikán má od dubnového čísla tohoto ročníku (číslo 11) přiděleno Mezinárodní standardní číslo seriálových publikací on-line: ISSN 1214-2417.

Od květnového čísla má toto standardní Mezinárodní standardní číslo seriálových publikací i tištěná verze našeho časopisu : ISSN 1214-2670. Bude uváděno v tiráži a na zadní straně obálky.

Systém ISSN (International Standard Serial Numbering) celosvětově registruje pokračující zdroje (dříve seriálové publikace) - noviny, časopisy, edice odborných a vědeckých knih ap., shromažďuje informace nezbytné pro jejich identifikaci a bibliografickou kontrolu, zpřístupňuje tyto soubory a poskytuje další služby. Základním údajem systému ISSN je mezinárodní standardní číslo seriálové publikace ISSN, které jednoznačně identifikuje název publikace. 

Výkonným orgánem tohoto systému v ČR je České národní středisko ISSN (ČNS ISSN), které přiděluje čísla ISSN (Přidělení ISSN tištěným pokračujím zdrojům, Přidělení ISSN on-line pokračujím zdrojům) a zpracovává záznamy o pokračujích zdrojích (seriálových publikací) vycházejících na území ČR.

Českou národní databázi ISSN nyní tvoří více než 6500 záznamů obsahujících důležité informace, jako jsou název, ISSN, vydavatel, místo vydání, rok počátku nebo ukončení vydávání, jazyk, předchozí a následující název, přílohy, apod. ČNS ISSN poskytuje služby především pracovníkům vydavatelských a informačních institucí, knihoven, referenčních služeb, apod. Pro širokou veřejnost je Česká národní databáze ISSN zpřístupněna na INVIK STK. 
(zdroj: www.issn.cz).

Univerzita Karlova v Praze slavila 655. výročí svého založení

zdroj: www.cuni.cz

Oslavy proběhly ve dnech 4. - 7. dubna roku 2003 v prostorách Karolina za bohaté účasti a velkého zájmu akademické i neakademické veřejnosti.

V pátek 4. dubna se uskutečnila v Zelené posluchárně UK panelová diksuze s názvem "Role univerzit v budoucnosti", které se zúčastnili: Jorgen Bojer - velvyslanec Dánského království, pan Eleftherios Karayannis - velvyslanec Řecka, pan Ralf Dreyer z Evropské komise a Paul Docherty - ředitel British Council v Praze. Jednacím jazykem byla angličtina a po krátkém vystoupení pana velvyslance a sdělení jeho názoru a komentáře k tématu byl prostor pro otázky a diskuzi s hosty a účastníky. Tato akce byla dalším pokračováním Evropského diskusního fóra na UK, v jehož rámci se mj. uskutečnilo i setkání s Lordem Robertsonem, generálním sekretářem NATO.

Pro širokou veřejnost byl určen zejména Den otevřených dveří pražského Karolina, který se konal v sobotu 5. dubna. Po více než roční náročné rekonstrukci v termínu leden 1996 - únor 1997 si mohla široká veřejnost poprvé prohlédnout rekonstruované prostory historického komplexu Karolina v dubnu 1997. Den otevřených dveří nemá totiž na UK dlouhou tradici, akademická půda se veřejnosti otevřela v takové míře poprvé po listopadu 1989 teprve v dubnu 1995, těsně před zahájením rekonstrukce.

Letos této příležitosti využilo zhruba 3000 lidí, kteří v chladném počasí před vchodem do Karolina v Železné ulici již od časného dopoledne utvořili několik desítek metrů dlouhou frontu, sahající chvílemi hluboko do Rytířské ulice. Lidé si mohli prohlédnout historické prostory i univerzitní insignie. Právě o ně měli návštěvníci největší zájem a často se ptali přítomných pracovníků univerzity, zda nejsou vystavovány kopie insignií nebo talárů a jde -li opravdu o originály.

Univerzita Karlova pak oslavy 655. výročí svého založení ukončila slavnostním zasedáním akademické obce v pražském Karolinu dne 7. dubna. Rektor Ivan Wilhelm připomněl několik historických okamžiků univerzity a zdůraznil úlohu vzdělání. "Úroveň vzdělání znamená také významné zvyšování kvality života jednotlivce," uvedl ve svém projevu.

Podotkl, že vstup do EU by byl pro Univerzitu Karlovu i všechny ostatní české vysoké školy vítaným a očekávaným krokem. "Samotné vysoké školy se již řadu let cítí být součástí evropského prostředí," řekl. Tisíce českých studentů vyjíždějí do zahraničí studovat a tisíce cizinců přijíždějí na stáže na české vysoké školy. Jen na UK jich nyní studuje kolem 3000, uvedl rektor.

V úplném závěru se rektor vrátil do historie nejvzdálenější a připomněl jednu okolnost obsaženou v zakládací listině, kterou se samotným univerzitám, bez pomoci jejich zřizovatelů, naplňovat nedaří: "Karel IV. v zakládací listině výslovně uvádí - na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky a těm, které hodny toho shledáme, udělíme královské dary. Mnohem naléhavěji než kdy dříve musíme hledat způsoby, jak docílit toho, aby se prozíravost současných státních představitelů začala přibližovat prozíravosti, kterou byl obdařen Karel IV. - Otec vlasti, která z něj učinila státníka vpravdě evropského formátu vyčnívajícího z hlubin středověku. Jinak nám patrně nezbývá, než se smířit s tím, že tato část jeho poselství zůstane prozatím nenaplněna."

V rámci slavnostního zasedání udělil rektor Wilhelm zlaté pamětní medaile bývalým prorektorům a děkanům fakult UK a zazněla i přednáška ředitele Institutu mezinárodních studií FSV UK prof. Jiřího Peška s názvem "Možné cesty ke společnému evropskému akademickému prostoru". Na návrh Společnosti Jana Masaryka pamětní medaili získal i francouzský vědec Paul Pin, který se zúčastnil Pražského povstání v roce 1945 a v minulých letech se velmi aktivně podílel na vědecké spolupráci s českými lékaři. Z vážných zdravotních důvodů se však laureát nemohl setkání zúčastnit, a proto tuto medaili převzal jeho osobní přítel pan Josef Patejdl.

Abstrakta

American Journal of Physiology-Heart and Circulatory Physiology 283: H2440-H2449; 2002; IF = 3.232
Hypoxic fetoplacental vasoconstriction in humans is mediated by potassium channel inhibition.
Hampl V., Bíbová J., Stranák Z., Wu X., Michelakis E.D., Hashimoto K., Archer S.L.
http://ajpheart.physiology.org/cgi/content/abstract/283/6/H2440

Fetal to maternal blood flow matching in the placenta, necessary for optimal fetal blood oxygenation, may occur via hypoxic fetoplacental vasoconstriction (HFPV). We hypothesized that HFPV is mediated by K +channel inhibition in fetoplacental vascular smooth muscle, as occurs in several other O 2-sensitive tissues. With the use of an isolated human placental cotyledon perfused at a constant flow rate, we found that hypoxia reversibly increased perfusion pressure by >20%. HFPV was unaffected by cyclooxygenase or nitric oxide synthase inhibition. HFPV and 4-aminopyridine, an inhibitor of voltage-dependent K +(K v) channels, increased pressure in a nonadditive manner, suggesting they act via a common mechanism. Iberiotoxin, a large conductance Ca 2+ -sensitive K +(BK Ca ) channel inhibitor, had little effect on normoxic pressure. Immunoblotting and RT-PCR showed expression of several putative O2-sensitive K +channels in peripheral fetoplacental vessels. In patch-clamp experiments with smooth muscle cells isolated from peripheral fetoplacental arteries, hypoxia reversibly inhibited K vbut not BK Ca or ATP-dependent currents. We conclude that human fetoplacental vessels constrict in response to hypoxia. This response is largely mediated by hypoxic inhibition of K vchannels in the smooth muscle of small fetoplacental arteries.

American Journal of Physiology-Lung Cellular and Molecular Physiology 2003 (v tisku; publikováno on-line) 
IF = 3.658
Metalloproteinase inhibition by Batimastat attenuates pulmonary hypertension in chronically hypoxic rats.
Herget J., Novotná J., Bíbová J., Povýšilová V., Vaňková M., Hampl V.
http://ajplung.physiology.org/cgi/content/abstract/00167.2002v1

Chronic hypoxia induces lung vascular remodeling, which results in pulmonary hypertension. We hypothesized that a previously found increase in collagenolytic activity of matrix metalloproteinases during hypoxia promotes pulmonary vascular remodeling and hypertension. To test this hypothesis, rats were exposed to hypoxia (FIO2=0.1; 3 weeks) and treated with a metalloproteinase inhibitor, Batimastat (30 mg/kg body weight, daily IP injection). Hypoxia-induced increases in concentration of collagen breakdown products and in collagenolytic activity in pulmonary vessels were inhibited by Batimastat, attesting to the effectiveness of Batimastat administration. Batimastat markedly reduced hypoxic pulmonary hypertension: pulmonary arterial blood pressure was 32 ± 3 mmHg in hypoxic controls, 24 ± 1 mmHg in Batimastat-treated hypoxic rats, and 16 ± 1 mmHg in normoxic controls. Right ventricular hypertrophy and muscularization of peripheral lung vessels were also diminished. Batimastat had no influence on systemic arterial pressure or cardiac output and was without any effect in rats kept in normoxia. We conclude that stimulation of collagenolytic activity in chronic hypoxia is a substantial causative factor in the pathogenesis of pulmonary vascular remodeling and hypertension. 

American Journal of Physiology-Lung Cellular and Molecular Physiology 2003 (v tisku; publikováno on-line)
IF = 3.658
Gender differences in the long-term effects of perinatal hypoxia on the pulmonary circulation in rats.
Hampl V., Bíbová J., Ošťádalová I., Povýšilová V., Herget J.:
http://ajplung.physiology.org/cgi/content/abstract/00389.2002v1

Some effects of perinatal hypoxia on the pulmonary circulation are permanent. Since pulmonary vascular sensitivity to hypoxia in adults differs between sexes, we hypothesized that gender-based variability also exists in the long-term effects of perinatal hypoxia. Rats spent 1 week before and 1 week after the birth in hypoxia (12% O2) and then lived in normoxia. When adult, females but not males with the perinatal experience of hypoxia had right ventricle hypertrophy. To assess the role of sex hormones, some rats were gonadectomized in ether anesthesia as newborns. Compared to intact, perinatally normoxic controls, muscularization of peripheral pulmonary vessels in adulthood was augmented in perinatally hypoxic, neonatally gonadectomized males (by 85%) and much more so in females (by 533%). Pulmonary artery pressure was elevated in perinatally hypoxic, neonatally gonadectomized females (24.4±1.7 mmHg) but not males (17.2±0.6 mmHg). Gonadectomy in adulthood had no effect. We conclude that female pulmonary circulation is more sensitive to late effects of perinatal hypoxia, and these effects are blunted by the presence of ovaries during maturation.