| Ročník č. 11
- Červen 2003 |
|
Fakultní zprávy
České akademické hry 2003
Hana Hiršalová
Ústav tělesné výchovy UK 2. a 3. lékařské fakulty
Ve dnech 5. - 10. května letošního roku se konal v
Ostravě 2. ročník Českých akademických her. Po velmi úspěšném
loňském ročníku v Brně, kde se sportovních soutěží zúčastnilo
více než 1 700 studentů ze všech českých vysokých škol,
se s napětím očekával průběh letošních her, které se
konaly v krásném sportovním areálu obou ostravských
univerzit.
Stejně jako v předcházejícím ročníku přálo letošním
hrám počasí, někdy jsme mohli konstatovat, že až příliš,
protože teplota se vyšplhala až ke 30 stupňům. Ostravské
katedry tělesné výchovy pod vedením dr. Aleše Hraba a
docenta V. Gajdy,CSc. uspořádaly akademické soutěže v 25
sportech, ve kterých startovalo téměř 1 800 závodníků
ze 23 vysokých škol Čech a Moravy. Na hřištích, kurtech,
tatami, v halách, přírodě, na horolezecké stěně, u
veslařského trenažéru, v bazénu i u karetního stolu se
sešla sportovní elita vysokoškoláků, kteří si svou účast
museli vybojovat na oblastních přeborech nebo v kvalifikacích.
Početná výprava pražské Univerzity Karlovy startovala
ve většině soutěží a stejně jako v předcházejícím
roce dosáhli její reprezentanti velmi dobrých výsledků. Získali
celkem 8 zlatých, 17 stříbrných 16 bronzových medailí a
řadu umístění do šestého, tedy bodovaného místa. Podařilo
se jim obhájit prvenství a získat opět putovní pohár České
asociace univerzitního sportu pro nejúspěšnější vysokou
školu s celkovým ziskem bodů 320,5. Za našimi sportovci se
umístila VŠB-TU Ostrava s 239 body a třetí místo obsadila
UP Olomouc s 201,5 body.
Nejúspěšnějším sportovcem Univerzity Karlovy byl
badmintonista Jan Frohlich, který získal zlatou medaili ve
dvouhře, čtyřhře i ve smíšené čtyřhře. První místo
obsadili i judisté Klára Lazarová a Jan Štefánik, Ivana
Ruferová a Romana Kalenská v orientačním běhu. Nejrychlejší
plavec v závodě na 50 metrů znak byl Peter Mitrenga,
dvouhru ve stolním tenisu vyhrál s přehledem Michal Polák.
Šermířská soutěž kordistů skončila velkým úspěchem
našich závodníků, když obsadili prvá čtyři místa a vítězem
se stal Michal Janča. Své zastoupení jsme měli i na veslařském
trenažéru, kde v lehké váze zvítězila Veronika Jelínková
a totéž se podařilo i v kategorii bez rozdílu vah Petru
Mansfeldovi.
Ani studenti naší fakulty se v Ostravě neztratili. Jak už
jsme uvedli výše, zlatou medaili a k tomu ještě stříbrnou
ve čtyřhře získal Michal Polák ze 2. ročníku a 4. resp.
6. místo obsadila posluchačka 3. ročníku Marie Fišárková
v plavání.
Letošní ročník Českých akademických her skončil.
Byl úspěšný nejen po stránce sportovní, ale splnil i představy
společenského soužití studentů a pedagogů našich vysokých
škol v doplňujícím programu, který uzavíral každý den
her. Zůstali jen vzpomínky a pro většinu účastníků i
možnost startu na příštích hrách, které se začátkem
května příštího roku budou konat v Praze a jejichž pořadateli
bude Univerzita Karlova spolu s ČVUT.
|
| Ročník č. 11
- Červen 2003 |
Redakční zprávyNové
genetické technologie v Senátu ČR
MUDr. Petr Příhoda
Ústav základů vzdělanosti a lékařské etiky UK 2. LF
Ve středu 16. dubna 2003 uspořádal Senát České
republiky veřejné slyšení, které mělo zprostředkovat
senátorům informace pro rozhodování o právních normách,
které se budou vztahovat k novým genetickým technologiím.
Pozvaní hosté vystoupili k otázkám (a) biotechnologie, (b)
klonování, (c) bioetiky a (d) lidských práv. Následující
příspěvek MUDr. Petra Příhody, vedoucího Ústavu lékařské
etiky 2. LF UK se vztahuje k bodu (c).
Pane předsedo, pane předsedající, paní senátorky, páni
senátoři,
začnu trochu odjinud, ale rovnou k věci. Začnu od
transplantací. - Z biomedicínského hlediska, z hlediska úspěšnosti
zákroku, je nejlépe, nahradíme-li selhávající orgán
zdravým a přijatelným, odebraným z těla živého dárce.
V této podobě, tedy bez dalšího, je toto konstatování z
etického hlediska naprosto nepřípustné. Co když je to
proti vůli dárce? Ba co víc: co když (jde-li o nepárový
orgán) to dárce nepřežije? - Zejména ta druhá
eventualita nám připomene zásadu, že prospěchu jednoho člověka
nesmí být obětován život druhého člověka.
Tuto tezi nemám čím dokázat, ale není třeba, ona je
samozřejmá. Nepopírá ji ani teze, že přežití druhého
mohu, chci-li, obětovat svůj život. Jde o tzv. heroické řešení,
k němuž můžeme zavazovat každý sám sebe, ale nikoho jiného.
Našeho dnešního tématu se to netýká. - Tento
"odskok" jsem si dovolil, abych ilustroval odlišnost
pohledu etického a pragmatického. Pragmatické hodnocení nějakého
činu se řídí jeho úspěšností (neúspěšností), etické
zkoumá, zda je dobrý nebo nedobrý. Dobro je někdy totéž
co úspěch. Někdy ne. (Mimochodem: lékařská etika jako
obor vznikla právě z tohoto poznání.) Etika si proto klade
otázku, zda to, co umíme, také smíme.
Tedy znovu: Prospěchu jednoho nesmím obětovat život
druhého. Je možné, že se na tom všichni shodneme. Ale i
kdybychom se neshodli, budu tvrdit, že tato teze platí, že
je samozřejmá, očividná, evidentní. A jsme u jádra
sporu. Závisí platnost (chcete-li: pravdivost) nějaké věty
na konsensu? V současné euroatlantické kultuře přibývá
těch, kdo tvrdí, že ano. Někdy je to tak je, např. u
politických rozhodnutí. I právní řád vychází z
konsensu, resp. z vůle zákonodárce, jíž je v demokracii
parlamentní většina. - Platí to i v etice? Myslím, že
ne. Klasik praví: Nepřidáš se k většině, páchá-li
zlo. Tato teze je přece stejně očividná jako ta první.
(Klasikem je autor tzv. Druhé knihy Mojžíšovy Starého zákona,
ale teze je rozumově evidentní i bez ohledu na náboženskou
autoritu tohoto pramene).
Ještě jednou a možná naposled: Prospěchu jednoho nesmím
obětovat život druhého. Dále pak začíná spor. Uvažujeme
dnes o klonování a o manipulaci s embryi. Jádrem sporu je
otázka: Co - případně kdo - je lidské embryo?
V té kontroverzi se utkávají dva protilehlé názory.
Ten menšinový tvrdí, že život jedinečné lidské bytosti
začíná na začátku, tedy početím, že tedy již oplodněné
vajíčko je člověkem, byť zdaleka nerozvinutým, a že je
tedy - řečeno filozoficky - osobou (nezaměňujme osobu a
osobnost, osobou je jsoucno, které není věcí).
Podle většinového názoru je oplodněné vajíčko i vícebuněčné
embryo shlukem buněk, který se člověkem teprve stane. Nemá
povahu osoby, nýbrž věci, a podle toho lze s ním zacházet.
Kdy se stane člověkem, o tom nepanuje jednota. Pro někoho až
se vznikem základů nervové soustavy, pro jiného až
porodem. Rozhoduje tedy konsens. Ten je ale proměnlivý.
Snad nemám důvod tajit, co si o věci myslím. Na otázku,
kdy jsem vznikl, musím odpovědět, že ve chvíli, kdy se to
povedlo mámě s tátou. Že jsem zahájil svou životní dráhu
jako oplozené vajíčko, jako embryo, pak jako plod,
novorozenec, kojenec atd. Že jsem to byl od počátku já, i
když jsem o tom neměl tušení.
Existuje v etice ještě jedna teze, na níž se možná
shodneme, protože je také evidentní. Říká se jí zlaté
pravidlo a zní takto: Nečiň jiným to, co nechceš, aby jiní
činili tobě. - Pokud nahlédneme, že embryo je už lidskou
bytostí (protože každý z nás byl kdysi embryem), a pokud
existuje nějaká fair play vůči embryu, zní takto: S lidským
embryem se má zacházet tak, jak bych si přál, aby se zacházelo
se mnou v době, když jsem byl embryem.
Dámy a pánové, doufám, že uznáte, že tato úvaha má
svou logiku. Já zase připouštím, že tato logika může být
citově nepřijatelná. Něco v nás se jí příčí. Co to
je? - Především toto: jakápak fair play vůči embryu, když
už půlstoletí provádíme interrupce, a přitom jsme
dokonce upustili od jejich zdůvodnění? - To je ale odkaz na
existující praxi a na veřejné mínění, s touto praxí smířené.
Je to argument psychologický, nikoli etický.
Dále: klonování a experimentování s embryi může přinést
prospěch lidem těžce postiženým. Toto je těžký
argument. Kdybych utrpěl úraz páteře, který by mě
znehybnil (ještě víc: kdyby ho utrpělo nedejbůh mé dítě),
a já měl naději, že tu přeraženou míchu spojí kmenové
buňky, získané z naklonovaného embrya, uvítal bych to. -
To je ovšem situace vydíraného. Ta nemůže být východiskem
normotvorby. Za ruského hladomoru, který v 30. letech následoval
násilnou kolektivizaci, se prý stávalo, že rodiče snědli
své novorozeně. Zde jsme v koncích a mlčíme. Nesoudíme,
ale nelze stanovit právní, tím méně etickou normu, že
rodič smí v krajní situaci sníst své živé dítě. - Dámy
a pánové, uznávám, že vaše role zákonodárců je nelehká.
To ale není všechno. U nás to sice moc nesledujeme, ale
v zemích, jimž říkáme "vyspělé" se polemizuje
o bioetice i v denním tisku a v parlamentech. Tyto debaty
jsou jen dílčím projevem změny, kterou spustil rozpad
bipolárního světa, ale která nazrávala už předtím. Tu
změnu naznačují slova jako globalizace, postmodernismus,
nové paradigma apod. Projevuje se nejen proměnou
mocensko-ekonomického silového pole v planetárním rozsahu,
ale i většinovou preferencí hodnot a životním stylem, pojímáním
pohlavnosti, strukturou a funkcí rodiny, mezigeneračními
vztahy - a v neposlední řadě pojetím člověka, jeho
vztahu k přírodě a jeho postavení ve světě vůbec.
V této civilizační proměně působí i znepokojivý
trend, který redukuje člověka na pouhého spotřebitele a
lidský život (včetně jeho počátků a konců) na něco,
co má tento spotřebitel plně k dispozici. Směřuje k
odosobnění a k instrumentalizaci lidské bytosti. Pod jeho
tlakem se ocitá i lékařství, resp. biomedicínské vědy a
jejich aplikace. Možnost stvořit lidského jedince, který
bude zdrojem náhradních dílů, možnost využít znalostí
genomu a vytvářet potomstvo takříkajíc "na zakázku"
pomocí selekce (jako při jednocení vzklíčené zeleniny)
je obrovským pokušením. Každý zákonodárný akt, který
chce upravit naše počínání v této oblasti, se netýká
jen určitého praktického kroku, ale je i rozhodováním na
této cestě - o této cestě. Může uvedenému pokušení bránit,
ale může je i realizovat.
Na závěr chci upozornit na určitý rys debaty, která se
o tomto tématu vede. Jde v ní o střet zájmů, tedy vlastně
o bojové utkání. Jako v politice. Stejně jako v politice,
jsou i zde užívány taktiky, které spočívají v
manipulaci s jazykem, s terminologií. Např. v nabídce
eufemismu, zmírňujícího výrazu. Čin, který jedni pokládají
za korupci, nazvou jiní "nestandardní podnikatelskou
iniciativou". Sami posuďte, co je výstižnější. - Právě
tak lze usmrcení na vlastní žádost, rozhodnutí v podstatě
zoufalé, většinou důsledek lidského selhání, nazvat
"uplatněním práva na důstojnou smrt". - V
polemikách na bioetická témata dochází k účelovému stírání
rozdílů, nebo naopak k zastírání shod. Příkladem
zatajování shod je důraz na údajnou zásadní odlišnost
klonování reprodukčního a terapeutického. To
"terapeutické" klonování je totiž také reprodukční,
protože je vytvořením nového lidského jedince. Rozdíl je
jen v tom, jak se rozhodneme s ním naložit. - Naléhavě vás
prosím, abyste si zachovali bdělost.
Děkuji za pozornost.
Petr Příhoda
|
| Ročník č. 11
- Červen 2003 |
Osobnosti fakultyKvětnový
rozhovor s prof. MUDr. Josefem Stejskalem, CSc.
Tomáš Tvaroh
student 3. ročníku UK 2. LF
Tak jako v minulém měsíci, i v tomto se na stránkách
Pelikánu objevuje rozhovor. Pro květnové interview jsme
oslovili pana profesora Josefa Stejskala, který přes počáteční
nejistotu, o co že to vlastně jde, souhlasil. Na začátku
se pan profesor nejprve rozhovořil o sobě a svém životě,
poté jsem mu položil několik otázek.
Narodil jsem se v okresním městě Sedlčanech ve stejném
roce 1926 jako anglická královna nebo kubánský ministerský
předseda, na rozdíl od nich až počátkem srpna, tedy ve
znamení lva. To nepochybně samo o sobě stačilo, aby mi
kynula skvělá budoucnost. Bohužel jsem byl nejstarší ze
své generace z celého příbuzenstva, a když ne nejstarší,
tak určitě největší, a to dokonce i mezi svými spolužáky,
které jsem převyšoval o hlavu. Proto na mě moji vychovatelé
nakládali veškerou zodpovědnost, takže ono "jsi starší,
máš mít rozum" či "moudřejší ustoupí"
modifikovalo moji povahu. Není divu, že když jsem se potom
v dospělosti dostal do situace, kdy bylo docela vhodné zařvat
jako lev, tak jsem v podvědomí slyšel opět, že "moudřejší
ustoupí...". A to rozhodně nebylo dobře!
Do obecné školy v Sedlčanech mě přivedl dědeček a
velmi mě tam zaujal pan učitel Heller tím, že maloval
barevnými křídami na černou školní tabuli. Tehdy se mi
to líbilo tolik, že jsem nějaký čas prohlašoval, že
budu také učitelem, abych mohl kreslit barevnými křídami
na tabuli. Moji blízcí to brali s úsměvem, protože už
pradědeček a strýc byli kantoři. Moje přání se kupodivu
splnilo po dlouhé řadě let, ovšem ty obrázky byly poněkud
jiné, než jsem si v dětské fantasii představoval.
Byl jsem asi dobrým žáčkem, protože jsem míval samé
jedničky. S radostí jsem pak obcházel babičky, dědečka,
strýce a tety, abych se pochlubil a hlavně vybral odměnu ve
formě stříbrné pětikoruny. Tak čistý výnos byl někdy
kolem čtyřiceti korun, což bylo tehdy moc peněz. Svou
jedinou dvojku jsem dostal v pololetí páté třídy a to ze
psaní. Tehdy mě utišovali, když jsem nad tím hořekoval,
že si z toho nemám nic dělat. "Vždyť pořád píšeš
lépe než všichni doktoři tady v Sedlčanech. Když budeš
doktorem, tak ti to vůbec vadit nebude". Už na obecné
škole se vlastně rýsovala moje budoucnost, že budu učitelem
a zároveň doktorem.
Psát jsem tedy příliš neuměl, ale zato jsem se naučil
velice rychle číst. Četl jsem pak všechno, co bylo k
dispozici. V příbuzenstvu se dlouho tradovala historka, že
mě jednou nemohli najít, mysleli si, že jsem se ztratil.
Nakonec mě našli pod stolem, kde jsem četl staré noviny,
které byly položeny na prknech, aby se nezašlapala čistá
podlaha. Hltal jsem jednu knížku za druhou, včetně
slovenských pohádek, které nám půjčovali v rámci výchovy
k čechoslovakismu.
 
Vlastní karikatury pana prof.
Stejskala
Ve čtvrté třídě již v mém okolí nebyla jediná dětská
knížka, kterou bych byl alespoň jednou nepřečetl.
Robinsona asi patnáctkrát. A protože jsem rodiče velmi
otravoval, tak aby se mi pomstili, tak mi ke čtení dali Jiráskovo
Temno. Já jsem je však převezl, protože jsem tuhle tlustou
knihu přelouskal, a pak jsem pana katechetu při náboženství
dopaloval otázkami, jak to vlastně bylo s tím Koniášem. A
po Temnu následoval F. L. Věk, ten mi vydržel skoro na půl
roku, ale pak se velmi hodilo, když jsem věděl, kdo byl pan
Tham a další naši obrozenci. A sápal jsem se také na
Bratrstvo, to mi ale nedali, protože tam byla prostopášná
hrdinka ohnivá Mária a tehdy byly názory na sexuální výchovu
podstatně odlišnější, než jsou dnes.
A z téhle mojí dychtivosti po čtení vyplynulo, že se
hodím spíše na studia než k řemeslu a že bych měl navštěvovat
alespoň střední školu. Problém ale byl, co a kde
studovat. V Sedlčanech tehdy gymnázium nebylo, vzdušnou čarou
nejblíže bylo do Příbrami, ale ještě nebyl postavený
most přes Vltavu, a proto většina místních studentů dojížděla
komplikovaně vlakem do Benešova a tropili cestou mnohé
alotrie, které pobuřovaly mého dědečka, když musel
jezdit do nemocnice na převazy po komplikované operaci.
Ubytování budoucího studenta někde na bytě se také
rodinné radě nezamlouvalo vzhledem k nedávným špatným
zkušenostem se studiem strýce - učitele. Na radu dědečka
tedy otec využil příležitosti, která se mu naskytla, a požádal
o přeložení na okresní úřad do Příbrami. O několik
let později se ukázalo, že šlo přímo o boží vnuknutí,
protože dva roky před koncem války Němci násilně vystěhovali
Sedlčansko a Neveklovsko a můj rodný kraj změnili na
"Übungsplatz der SS". Dědeček s babičkou se pak
dočkali konce války v poměrném klidu jednak u nás.
Příbram byla před válkou malé město, ale bylo tam asi
pět nebo šest středních a odborných škol a Vysoká škola
báňská. Tu ovšem Němci po 39. roce zavřeli a po válce
si ji vyhádali Ostraváci. Přijali mě na klasické
gymnasium, což byla nejdůstojnější příbramská škola.
Ze 75 studentů nás nakonec zůstalo 28, prošli jsme tedy
tvrdým sítem, které bylo umocněno ještě německou
diktaturou.
Na gymnasiu jsem měl několik předmětů, na které jsem
se nemusel učit, přírodopis, fysika, chemie, ale mezi nimi
také dějepis, který mě ohromně bavil také díky tomu F.
L. Věkovi či Temnu. Na druhou stranu byly ale jiné předměty,
které jsem se dřel a stejně jsem nedosahoval nijak
uspokojivých výsledků, jako byla gramatika německá, česká,
latinská či řecká, o té ani nemluvě. Přesto jsem měl většinou
vyznamenání, ale nejlepší ve třídě jsem zdaleka nebyl.
Vzpomínek na studentská léta je vždycky mnoho a po létech
jsou všechny příjemné. U nás je jedna bolestivá. Týká
se události, která inspirovala Jana Drdu k povídce "Vyšší
princip". Za heydrichiády zastřelili nejen kamaráda
Tondu a jeho otce, ale též našeho laskavého pana ředitele
Lukeše, který nás učil řečtinu. Po něm nás převzal
"Vyšší princip", profesor Francouz, který sice
nevypadal jako František Smolík, který ho ve filmu představoval,
ale byl to velice důsledný učitel a tak mám jeho vinou
dnes problémy s tzv. progresivním pravopisem naší mateřštiny,
protože např. mám vpáleno do hlavy, že to řecké písmenko
byla theta a ne teta, takže se mi nezdá týmus, když to má
být thymus.
Jiná závažná příhoda má dnes nádech protektorátní
anekdoty. Na jaře roku 1944 bylo na vyšších místech shledáno,
že příbramská Civilní protiletecká obrana není dostatečně
zajištěná vzhledem k aktuálnímu nebezpečí náletů a
zejména bylo vytknuto, že nejsou vycvičeny spojky, mladí
muži schopní komunikovat německy a zároveň orientující
se v Příbrami a okolí. Volba padla na gymnasisty. Pak někoho
napadlo, že nás musí přezkoušet, jestli neztratíme
nervy, až uvidíme mrtvoly, které se při náletu daly očekávat.
Tak se jednoho odpoledne ocitlo asi 5-6 septimánů v márnici
u hřbitova, kde dva místní praktičtí lékaři prováděli
pitvu mladého muže, na kterého spadly nějaké klády.
Sotva jsme vešli, slyšeli jsme otázku: "Tak pánové,
kdo chcete studovat medicínu?" Zvedl jsem sotva jeden
prst, protože jsem zdaleka nebyl rozhodnut. "Dobrá, svlékni
si sako a vyhrň si rukávy" - pan doktor už mi kolegiálně
tykal - "a podrž panu hrobníkovi tu hlavu, ať jí může
skalpovat". A tak jsem jen tak v civilu s vyhrnutými rukávy
držel holýma rukama hlavu a koukal, jak pan hrobník řeže
zahradní pilkou kalvu. Pak jsem dostal za úkol pinsetou strhávat
plenu, aby mohl pan doktor popsat frakturu base. Získal jsem
tím obrovskou reputaci mezi spolužáky a především spolužačkami
a vlastní sebevědomí, které jsem však ztratil už příští
rok poté, co jsem musel značně pobledlý odejít od první
operace, kterou jsem kdy viděl. To bylo už po mém přihlášení
na medicínu, kdy jsem se rozhodl chvíli fiškusovat v příbramské
nemocnici. Při této operaci se mi začala pěkně točit
hlava a byl jsem bledý jako zeď.
Ale ještě během studia na gymnáziu o prázdninách roku
1944 přišel "Totaleinsatz" a místo do oktávy
jsme šli makat na nejrůznější místa. Já jsem měl štěstí,
že jsem mohl zůstat doma, protože mě otec včas přihlásil
jako nádeníka do příbramských rudných dolů. A tak jsem
od srpna 1944 jezdil jakožto "Hilfsarbeiter" s kolečkem
na staré haldě u huti, kde Němci hledali jakési vzácné
zeminy vhodné pro válečnou výrobu. Naštěstí byla zima
1944/1945 dost mírná a na jaře jsem byl převelen na Březové
Hory do elektrikářských dílen, kde už se stejně moc
nepracovalo, ale alespoň jsem se tam odnaučil bát se elektřiny.
Do školy jsme se vrátili 15. června na tři měsíce,
které byly přerušené asi třemi týdny prázdninového
volna. 15. září nám pak rozdali maturitní vysvědčení,
které nás opravňovalo ke vstupu na vysokou školu. Proto
jsem tedy jeden z mála, který má maturitní vysvědčení a
přitom neudělal maturitu.
Co Vás nejvíce ovlivnilo v rozhodování, jakou si
vybrat vysokou školu. Proč to byla právě medicína?
Na mé rozhodnutí studovat medicínu neměla vliv pouze škola,
ale také různé malé příhody, které se z počátku nezdály
nijak významné. Ještě jako žáček jsem jednou přišel
do dědečkova krámu plného tikajících hodin, kde jakýsi
obchodní cestující neboli cesťák - ve snaze naklonit si
opatrného pana mistra - mi věnoval krásnou malou dvojitou
lupu, určenou nejspíš pro filatelisty. Byl jsem na ni pyšný
a prohlížel jsem jí pak všechno možné, co mi přišlo
pod ruku - kytičky, broučky, motýly, ale i vlastní kůži,
v zrcadle oko nebo jazyk i další živé i neživé objekty.
Dále se později projevila jako velmi důležitá zdánlivě
banální událost, jakou byla svatba strýce Emana. Onen dobrý
muž potřeboval peníze a proto přesvědčil mého otce, známého
dobráka, aby od něho zakoupil z mých úspor těžce našetřených
po pětikorunkách za zmíněné jedničky na vysvědčení,
starší fotoaparát zn. Voigtländer, po kterém jsem vůbec
netoužil. Ovšem - když už jsem ho pak měl, začal jsem se
zajímat, k čemu je objektiv, clona, závěrka, co je
exposice, hloubka ostrosti atd. a moje čtenářská vášeň
dostala nový směr. Samozřejmě jsem se také snažil
fotografovat a brzy také vyvolávat, kopírovat a zvětšovat.
To mě naučil náš tělocvikář Václav Hlinomaz, bratr
populárního herce Pepíka. Záhy jsem trávil s jeho dovolením
ve sklepní temné komoře vedlejší reálky víc času než
bylo rodičům milé, i když oceňovali, že jsem se stal z
fotografa rodinného fotografem třídním a gymnasiálním.
Zvláště slavná byla moje fotografie vycpaného tygra z přírodopisného
kabinetu, kterou se chtěl zavděčit náš pan ředitel přísnému
inspektorovi. Moje fotografická záliba se o deset let později
rozšířila i na mikrofotografii a tak se moje ilustrace dnes
vyskytují v desítkách učebnic a monografií.
Jak vypadaly vaše medicínské začátky, jaké byly vaše
první zážitky a zkušenosti?
Kdo neprožil v Praze začátek zimního semestru 1945-46,
nedovede si představit zmatek, který způsobily davy šesti
ročníků nedočkavých studentů, kteří se chtěli zapsat
na lékařskou fakultu a studovat medicínu. Tehdy to byla
skutečně masová záležitost, vždyť doktorů byl po válce
obrovský nedostatek. Z naší třídy to byla třetina, 9 ze
28. A v celém ročníku nás bylo kolem tisíce. Dodnes se
skláním s hlubokou úctou před tehdejší generací učitelů,
kteří ten neuvěřitelný nával přece jen zvládli. Na nás
nejmladší se ovšem dívali všichni starší kolegové a
funkcionáři jako na vetřelce: "Co tu chcete, vždyť
VY JSTE NIC neztratili!"
Přednášky pro první semestr začaly ve velkém sále
Lucerny někdy začátkem listopadu. Jednoho dne jsem přijel
zcela zdrcen domů a tam na mne čekal spolužák Jirka Rumplík:
"Byl jsi v Lucerně?" "Byl". "Viděl
jsi pana profesora?" "Viděl - ale byl takhle
malinkej!" "A rozuměl jsi něčemu?"
"Nerozuměl!". "No, vidíš! Pojeď se mnou do
Plzně, tam dodá UNRRA novou fakultu, bude nás tam málo, ke
všemu se krásně dostaneme, všechno si prohlédneme, pochopíme,
naučíme." Jeli jsme tedy do Plzně a budoucí kolegové
nám na Spolku mediků vymalovali skvělou budoucnost a jedinečné
možnosti studia v západočeské metropoli tak zářivými
barvami, že jsme se spolu s dalšími třemi Příbramáky
nechali ošálit a přestoupili do Plzně.
Odvrácenou tvář slibů jsme si mohli brzy ověřit: místo
na přednášky jsme celý měsíc jezdili na brigády na
Lochotín, neboli Lopotín, kde jsme prováděli různé práce,
například bourali příčky v budovách budoucích teoretických
ústavů. Po velmi dlouhé době nakonec přece jen začaly přednášky:
biologie, fyzika a další. Fyziku nám přednášel pan
profesor Šafránek, Plzeňák, toho jsme milovali, protože
on to všechno přednášel tak, že tomu rozuměly i dívky.
Chemii jezdil z Prahy přednášet profesor Šula, vynikající
kantor, který se navíc líbil našim kolegyním. Na fakultě
ale nebyl nikdo, kdo by mohl přednášet anatomii, jen primář
Antonín Čech, patolog, který předtím nějaký čas zastával
funkci lékařského ředitele nemocnice.
S výjimkou Bělehrádkovy Biologie nebyly žádné učebnice
a tak jsme si sami vyráběli a cyklostylovali primitivní
skripta. K anatomické pitvě jsme se dostali až koncem letního
semestru a to na patologii. Dali nám tam v nativním stavu
vyzáblé tělo nějakého bezdomovce, abychom si ho po několik
odpolední za sebou postupně rozebírali. Dříve než jsme
stačili vypreparovat všechny končetiny, posmrtné změny
pokročily natolik, že byl uznán nevhodným pro výuku.
K tomuto dosti drastickému zážitku se váže jedna neuvěřitelná
vzpomínka. Jeden kolega přivedl do pitevny svoji sestru, čerstvou
maturantku, aby ji odradil od studia medicíny. Sledovala, jak
se nípám někde mezi svaly na předloktí, tak jsem jí žoviálně
nabídl svůj skalpel, aby si to také zkusila. Stroze to odmítla
a vůbec se se mnou nebavila. Netušila, chudák, že bude do
deseti let mou manželkou!
Teprve koncem třetího semestru konečně přišel z Prahy
na fakultu anatom Kos, který podstatně zlepšil výuku. Přivedl
si sebou dva starší studenty - demonstrátory, z nichž
jeden byl jistý MUC Kabelka, se kterým jsem se o dvacet let
později setkal na naší fakultě, kde byl později
profesorem dětské chirurgie.
Zkoušky prvého rigorosa jsem dodělával v ruchu únorových
událostí. Ještě ke všemu přišel z Prahy nový histolog
- Doc. Slabý, který se snažil získat autoritu vysokou úmrtností
při zkoušení. Měl jsem ještě pevné nervy a po slabším
teoretickém začátku jsem zachránil sebe i několik dalších
kolegů efektním výkonem u mikroskopu. Spolužák Jarda Žemlík
totiž zdědil po svém starším bratrovi, který studoval před
válkou, škatuli plnou histologických preparátů a prastarý
mikroskop, který měl jen jeden objektiv, bez revolveru.
Jarda se spokojil prohlédnutím kratší sbírky na Lochotíně
a staré preparáty mi půjčil, ať se s nimi bavím. Viděl
jsem tedy i kostní dřeň, která ve studentské sbírce
jaksi chyběla, ale kterou si pan docent přivezl z Prahy a začal
ji tvrdošíjně zkoušet: první na ni vypadl, druhému snížil
známku a tak jsem já, jako třetí, zachránil celou skupinu
těch, kteří byli na řadě po mně. Tito kolegové mě po
zkoušce skutečně objímali, že jsem poznal tenhle nejhorší
preparát.
Naproti tomu doc. Zelený, který vystřídal na fysiologii
před několika měsíci atraktivního doc. Poupu, nás potěšil
otázkou na téma: fysiologie pohlavního styku. Díky četným
diskusím mezi zkušenějšími spolubydlícími v koleji jsem
měl tento problém teoreticky v malíčku. Při praktiku se
nezkoušel.
A jaké byly vaše první krůčky na patologii?
Na patologii už jsme začali chodit v letním semestru.
Byla to však značně neatraktivní výuka: primář Čech
chodil před katedrou sem a tam a zpaměti pomalu víceméně
diktoval něco z infekcí, čemu jsme moc nerozuměli. Sice
jsme všichni psali jako diví, ale bylo to nezáživné. A
praktika vůbec nebyla.
Začátek zimního semestru 1948 přinesl změnu: do
posluchárny plné zvědavých studentů se vřítila s rozpačitým
úsměvem na rtech menší obrýlená paní, sympaticky
namalovaná, jak ji hned ohodnotily kolegyně, představila se
jako asistentka Benešová z pražského Hlavova ústavu od
profesora Šikla a zvučným hlasem se jala předčítat
dlouhou přednášku o historii patologické anatomie. Nakonec
chtěla promítnout epidiaskopem nějaké obrázky, ale ukázalo
se, že jedno okno nelze zatemnit. Prohlásila, že to příště
bude opravené! Na pochybovačné poznámky výhružně
poznamenala: "To ještě neznáte Benešovou!"
Opravdu to příště bylo opravené a na konci přednášky
se zpravidla promítalo. Dokonce začala i praktika, zejména
pitevní. To nám imponovalo a ještě víc se nám líbilo,
že v té době, kdy si každý dával moc pozor na pusu, paní
doktorka, jak jsme ji titulovali, si vůbec nebrala servítky
a tepala kdejaký zlořád na fakultě i v nemocnici.
Asistentka Benešová začala zařizovat chod Ústavu podle
pražského vzoru, ale neměla vůbec jednoduchou pozici.
Velikým problémem praktické výuky totiž bylo, že nebyli
asistenti a to nejen na patologii. Velmi jsme si vážili
toho, když jsme mohli někde praktikovat, zejména na klinických
oborech. Na fakultě bylo málo příležitostí a ty
obsazovali většinou Plzeňáci a tak jsme se o každých prázdninách
i o delším volnu nahrnuli do příbramské nemocnice a s nadšením
jsme dělali krevní obrazy, nabírali krev na sedimentaci, měřili
krevní tlak a vykonávali podobné pomocné práce.
Pochopitelně jsme také chodili na vizity a hráli si na pány
doktory. O vánočních prázdninách 1948 až 1949 zemřel na
interně pacient, od kterého se to nečekalo, a pan primář
nařídil svým dvěma sekundářům, aby ho odpitvali. Byl
jsem se v té márnici také podívat a z hrůzou jsem
pozoroval, že to páni kolegové vůbec neumějí. V té době
jsem předpokládal, že mě po promoci čeká několikaletá
praxe ve venkovské nemocnici a pak nejspíš kariéra
praktického lékaře - lidumila. Na to, že bych měl mít za
životní povolání obor, o kterém se říkalo, že ho
"může dělat jenom blázen, protože normální člověk
sám sebe nepoškozuje " -jsem nepomyslel ani v nejmenším.
Uvažoval jsem však o nedaleké budoucnosti: co když mi nějaký
pan primář také nařídí provést pitvu našeho pacienta!
Musím se to naučit!
Po návratu do Plzně jsem si povšiml nové vyhlášky na
dveřích koleje, která oznamovala, že Ústav pathologické
anatomie a histologie přijme na tři měsíce tři volontéry.
Šel jsem se tedy přihlásit a po dvou dnech přihlížení mě
zavřeli do malé "infekční" pitevny s mladším
nebožtíkem, který měl nemocné ledviny, a nechali mě tam
pár hodin, dokud jsem pitvu s velkým úsilím nedokončil.
V dalších týdnech jsem se zřejmě osvědčil. Pitevní
techniku jsem zvládl dosti obstojně, včetně obávaného
vyjímání krčních orgánů se zachovaným patrem a čípkem.
Také můj zájem o mikroskopování a fotografování nezůstal
utajen. Paní doktorka nutně potřebovala doplnit svůj
studentský učitelský kádr a nabídla mi místo výpomocného
asistenta. Pro nepříliš zámožného studenta to byla zajímavá
nabídka - plat asi ve výši trojnásobku nejvyššího
stipendia, sleva na železnici po celé republice a hlavně přídavkové
potravinové lístky pro těžce pracující. Nejprve jsem nabídku
zdvořile odmítl s tím, že je v ústavu starší kolega,
který má o místo zájem, ale ten po několika týdnech
onemocněl a pak už jsem neměl dost pádných důvodů k odmítnutí.
Konečně - důkladná znalost patologie mi jistě bude dobrá
i v budoucnosti v kterémkoliv oboru.
Kariéru ve svém budoucím oboru jsem tedy oficiálně zahájil
od 1.května 1949. Mohl jsem tedy oslavit půl století práce
na patologii ještě před koncem tisíciletí - ovšem
kdybych si byl na to vzpomněl!
Náš rozhovor v tomto okamžiku samozřejmě neskončil.
Dostali jsme se mnohem dál, ale protože vše, co mi pan
profesor řekl, si zaslouží být otištěno a jen velmi obtížně
jsem hledal pasáže, které se daly vypustit, rozhodl jsem se
květnový rozhovor rozdělit na dvě části. První jste právě
přečetli a ta druhá se objeví na stránkách Pelikánu
hned po prázdninách.
Otázky kladl a text zpracoval Tomáš Tvaroh
|
| Ročník č. 11
- Červen 2003 |
Odborná konference
Nebol to sen!
Mgr. Ferdinand Varga
Ústav biofyziky UK 2. LF
Fotogalerie
XXVI. dny lékařské biofyziky - Senohraby 21. - 23. 5. 2003
Dlhú dobu, prakticky rok, som si myslel, že to bude SEN, ale mýlil som sa.
Zistil som to až pár dní pred akciou. Som však veľmi rád, že nebol. Som rád,
že sme zostali pri zemi.
V dňoch 21. - 23. 5. 2003 sa v Senohraboch pri Prahe uskutočnili 26. dni
lekárskej biofyziky. Miestom konania bol motel Ježov susediaci s pomerne známym,
trochu gýčovitým a snobsky pôsobiacim hotelom SEN. Organizátorom stretnutia
bol Ústav biofyziky a informatiky 1. LF UK v Prahe, záštitu nad podujatím
prevzal dekan 1. LF prof. MUDr. Š. Svačina, DrSc. A ja som bol požiadaný,
resp. dostal som príležitosť napísať o tomto report.
Biofyzikálne dni tradične nepatria medzi úzko vyprofilované konferencie.
Je to celkom prirodzené, nakoľko ide o stretnutie zástupcov dvoch vedeckých
a pedagogických oborov s pomerne širokým záberom. Aby som to ešte viac
upresnil, je to stretnutie zástupcov ústavov biofyziky a lekárskej
informatiky z českých a slovenských lekárskych fakúlt, a niektorých
spriatelených inštitúcií. Ani tento ročník samozrejme, čo sa týka rôznorodosti,
nebol výnimkou.
Odzneli príspevky zo širokého spektra oblastí, od foriem korózie dentálnych
zliatin, cez pokroky vo fotodynamickej terapii, spracovanie biosignálov všetkých
druhov (napr. prevod EEG vĺn do akustického spektra), až po projekty typu
"dynamická 3D rekonštrukcia periférneho nervu". Značne boli tiež
zastúpené referáty s pedagogickou tematikou, hlavne z oblasti (viac či menej
lekárskej) informatiky. Z čisto medicínsko-informatickej problematiky to bola
väčšinou téma podporovaného rozhodovania, zástupci našej fakulty prispeli
dvoma referátmi o vyvinutom automatizovanom systéme posudzovania zdravotníckych
webových stránok a kvality lekárskych webových zdrojov. Spomenul by som z
toho množstva aspoň dva konkrétne príspevky, ktoré vyvolali najväčšiu
diskusiu v radoch zúčastnených. A neboli to témy čisto vedecké...
Dekan usporiadateľskej fakulty, prof. Svačina, predniesol referát na tému
"Čo spája biomedicínsku informatiku a biofyziku?". Jeho posolstvo
by som zjednodušene popísal tak, že spojenie informatiky a fyziky na pôde
medicíny je vývojom podmienené, prirodzené a obojstranne prospešné - ale
len do určitej miery. Akoby sa na jednej strane biofyzika popri stále sa rozvíjajúcej
informatike dostávala do úzadia, a na druhej strane akoby sa informatika týmto
spolužitím cítila zväzovaná, obmedzovaná. Aspoň taký bol dojem mňa,
biofyzikálneho eléva, z príspevku a následnej zápalistej diskusie. Ad
diskusia: v tomto prípade dokonca predsedajúci neodkázali diskutujúcich pre
nedostatok času do kuloárov (ako tomu nezriedka v priebehu konferencie bolo),
ale navrhli vytvoriť na budúcich "dňoch" pre túto tému špeciálnu
sekciu.
Ďalšou živo diskutovanou témou bol problém vzťahu úspešnosti prijímacích
pohovorov, iných dostupných poznatkov o uchádzačovi o štúdium a následnej
úspešnosti jeho štúdia na vysokej škole, nastolený príspevkom dr. Štuku
z 1. LF UK. Ako bolo povedané: "Přijímáme ty správné lidi?", a
myslené samozrejme na lekárske fakulty. Z príspevku vyplynulo, že v
sledovanom ročníku na 1. LF úspešne ukončilo štúdium len asi 45% prijatých
poslucháčov. Významná korelácia s úspešnosťou štúdia bola pritom
zistená u priemernej známky z fyziky, či známky z matematiky v 3. ročníku
štúdia na strednej škole. Autori tiež konštatovali zhodu so staršími prácami
na túto tému. Štúdia mala iste značné rezervy, ničmenej záujem vzbudila,
myslím si, hlavne preto, že potvrdila dlhšie pretrvávajúci pocit časti
pedagógov, že medicína potrebuje skôr študenta uvažujúceho, než memorujúceho,
ktorého súčasný systém prijímacích pohovorov a čiastočne aj formy štúdia
na väčšine lekárskych fakúlt vpodstate preferuje.
Ako zástupcovi Ústavu biofyziky 2. LF UK sa mi samozrejme sluší pripomenúť
tiež príspevky nášho ústavu. Formou posteru bola prezentovaná problematika
hodnotenia radiačnej záťaže personálu operačných sál pri radiačne
navigovaných operáciách (doc. Heřmanská et al.). Autor (to akože ja -
pozn. autora :-) predniesol referát "Význam apriórnej informácie pri
modelovaní biokinetiky 131I v štítnej žľaze". Dovolím si však tvrdiť,
že najzásadnejším a najzaujímavejším, i keď bohužiaľ nedoceneným bol
"príspevok" dr. P. Heřmana. Ten, i keď sa pôvodne plánoval zapojiť
aktívne, tentokrát rezignoval, a rozhodol sa pre protestnú hladovku! Áno, je
to vec, ktorú by človek na tejto pôde neočakával, ale bola samozrejme
opodstatnená (a decentná - nie teatrálna, akých sa nám občas dostáva v
dennom spravodajstve). Aby som objasnil: referátmi a diskusiami na minulých ročníkoch
sa dr. Heřman snažil upozorniť na problematiku tzv. "zneslobodneného
software". Tento rok však bolo opäť podmienkou pre zaradenie do programu
konferencie zaslanie príspevku vo formáte komerčného textového editora. Určitou
formou bol teda diskriminovaný len preto, že nie je užívateľom produktov
konkrétnej softwarovej firmy, keď sa organizátori napriek jeho predošlým požiadavkám
rozhodli neakceptovať príspevky v niektorom z univerzálnych formátov. Pri širšom
pohľade viac či menej vynútené používanie proprietárneho software môže
viesť k strate kontroly nad získavaním, spracovaním a výmenou dát z dôvodu
utajovania algoritmov a kódov pre ich spracovanie. A to samozrejme vo vedeckej
či pedagogickej práci nie je žiadúce. Nakoľko sa za "svoju" vec
menovaný kolega snažil bojovať konvenčnými spôsobmi po minulé roky, a
neuspel, tentokrát sa rozhodol pre neštandardnú formu. S akým úspechom sa
mu to podarí na malom, ale dôležitom poli lekárskej biofyziky, a hlavne
informatiky, ešte uvidíme...
Ako asi každá konferencia, ani biofyzikálne dni, možno že tie obzvlášť,
nie sú len miestom pre prezentáciu vedeckej a pedagogickej činnosti,
referovanie, "posterovanie". Je to výročné stretnutie českých a
slovenských "bratov v zbrani", preto nikdy nechýbajú pohoda a
priateľské debaty. Ak napíšem, že po skončení prednáškových sekcií sa
v konferenčnej miestnosti narazil sud plzeňského piva, nechcem aby to
vyzeralo, ako nejaký pokleslý večierok. Naopak, prirodzenej serióznosti
podujatia to ešte dodalo ducha družnosti a spokojnosti (quasipoeticky povedané).
Tu by som snáď spomenul aj "voľnoprogramový" výlet na zámok
Konopište, na odľahčenie dva konkrétne momenty. Počasie bolo krásne, park
kvitol, pred zámkom polihovali medvede, prechádzali sa pávy a sokoliari predvádzali
lietajúcich dravcov. V rámci pútavého monológu sa sokoliar nacvičenými
nenápadnými úkrokmi dostával za chrbát svojich poslucháčov, ktorí stáli
so zrakom upretým na operenca na strome, ten však po následnom signále pri
prudkom nálete na sokoliarovu rukavicu drápmi či krídlami jemne prečesal
nejednu učenú hlavu. Pri prehliadke zámku potom sprievodkyňa dala k dobru údajný
počet úlovkov Ferdinanda d'Este, náruživého poľovníka. Asi však netušila,
že má pred sebou skupinu vedcov, teda ľudí naučených analyzovať a prepočítávať,
a tak nechtiac rozprúdila nekonečnú debatu o tom, akým spôsobom, a či vôbec
je možné za jeden ľudský život uloviť tristo tisíc kusov zvery.
Ak som ešte vyslovene nepochválil organizátorov, rád tak činím teraz, a
nie len z povinnosti. Odborný program bol tradične na vysokej úrovni a zaujímavo
zostavený. Či už ide o komfort či doplnkový program, všetkého bolo,
povedal by som, akurát, čo je ideálne. Pokiaľ ide o atmosféru, tá je síce
tvorená prítomnými ľuďmi, ničmenej nepriamo jednoznačne vyplýva z práce
organizátorov. Preto im aj touto formou ďakujem, že tohtoročné dni lekárskej
biofyziky boli presne také aké boli, ďakujem, že som sa mohol zúčastniť.
Takže - nebol to sen, ale, ako sa hovorí, ďalšie príjemné a podnetné
akademické podujatie.
Program a fotoreport z konferencie nájdete na :
http://biof.lf1.cuni.cz/dny.html, s otázkami a postrehmi každého druhu sa
prosím obráťte na autora: pherdo@lfmotol.cuni.cz.
|
| Ročník č. 11
- Červen 2003 |
Co jsme se ve škole neučili
...Úspěch vynikajícího universitního
souboru s nekonvenčním programem
zdroj: www.cuni.cz
 S
velkým zájmem jsem navštívil 13. května 2003 benefiční
koncert Spolku absolventů a přátel Univerzity Karlovy, pořádaný
ve prospěch Fondu Carolinum pro podporu vynikajících vědeckých
prací studentů Univerzity Karlovy. Koncertem totiž
debutoval Sbor a orchestr Univerzity Karlovy v místě, které
je centrem oficiálního dění Univerzity, ve Velké aule
Karolina.
V první polovině programu zaznělo nádherné Magnificat
z mariánských nešpor Claudia Monteverdiho pro šestihlasý
sbor plus sóla a varhany. Atraktivnost tohoto monumentálního
díla spočívala nejen v tom, že šlo o ty méně často
prováděné mariánské nešpory téhož autora, ale i v tom,
jak plavně byly na sebe navazovány sólové a sborové
hlasy. Intelekt poslouchajících byl totiž několikrát překvapen,
když melodický motiv začínající barvou sóla plavně přešel
do barvy sboru či naopak. Mistrovská interpretace ukázala
dirigentův důvěrný vztah k Monteverdiho hudbě, ale též
umožnila zpěvákům projevit jejich muzikálnost. Provedení
také výstižně ilustrovalo kontinuitu mezi gotickou a
barokní zpěvní ornamentikou. Domnívám se, že pražskému
publiku otevřela oči i tak zvaná římská výslovnost
latiny, která k italské latinské hudbě patří a která se
u nás běžně komolí tak zvanou erasmovskou výslovností,
u nás sice tradiční a (chybně) považovanou za klasickou,
ale patřící tak snad ještě k novověkým zaalpským
latinským zpěvům.
Následoval Karneval zvířat, který složil Camille
Saint-Saens pro orchestr. Utidjian ho dovedl do dokonalého
projevu, který v plnosti vyjádřil impresionistický potenciál
této skladby, jak to nabízí řada zvukomalebných obratů.
Při této příležitosti uveďme, že Velká aula Karolina
je pro účely promocí vybavena dvěma "ambony";
dirigent jich několikrát využil pro obohacení zvukového i
vizuálního působení hudebníků na posluchače. V části
Kukačka v háji opakoval klarinetista na "evangelním
ambonu" známý motiv kukačky proložený pomlkami, během
nichž účinkující postupně navodili prostředí hlubokého
lesa. A vraťme se zpět a dodejme, že do dramaturgie využití
ambonů byly angažovány i dvě v nich zpívající sólistky
v Monteverdim, kdy plavně přecházely melodie mezi oběma
ambony.
K pozvolnému závěru koncertu zazněl výběr z Haydnova
Stvoření světa, kde sice mohl mohutný sbor ukončit konvenčním
způsobem celý koncert, avšak dirigent zvolil nekonvenční
- přesto však účinnou a možno říci obsahově hlubokou
dramaturgii. Program pokračoval dále, a to skladbou CortŹge
du Sardar, fantasií ruského skladatele Ippolitova-Ivanova na
arménskou melodii. Orchestr Univerzity Karlovy ji provedl již
jednou, a to na koncertě ve Valdštějnské zahradě, kterým
byl uzavřen studijní rok 2001-2. Porovnání obou provedení
ukázalo další úspěšný vývoj tělesa pod vedením jeho
dirigenta. Mimochodem, i v této skladbě bylo využito zvláštností
auly; na ambonu, dvě členky orchestru - zvlášť manifestačně
v závěru - rozezvučely triangl a činely.
Na závěr koncertu zazněla známá ukolébavka z
Gershwinovy opery Porgy a Bess, Summertime, jejíž sólový
part zahrál vynikající klarinetista, jehož si všichni
posluchači pamatovali ze Saint-Saensovy Kukačky. Když si
zkoušel před ukolébavkou nástroj, jen tak mimochodem ještě
rychle dvakrát zakukal. Závěru koncertu tím dal lehký
humorný přízvuk, mohli bychom říci přízvuk kvalifikující
akademické umění tak trochu s jemnou intelektuální ironií
tam, kam ho klade svobodný rozlet inteligentního universitního
studenta. Hrál ukolébavku s hudebními ozdobami i pohyby
louisianského černošského saxofonisty a skončil ve výškách
klarinetu za decrescenda orchestrálního doprovodu, obojím
jemně vyjadřujícím klidné ukončení dne.
Ačkoliv Sbor a orchestr University Karlovy je složen ze
studentů, a to dokonce z nejrůznějších universitních
fakult, koncert bohatě prokázal, že během krátké doby,
kdy tento soubor řídí, se dirigentovi Utidjianovi podařilo
vybudovat a vyškolit těleso, vybavené hudební citlivostí
pro pochopení jeho vize i schopné tuto vizi úspěšně a s
nadšením realizovat.
|
| Ročník č. 11
- Červen 2003 |
Publikační činnost
Sebevražedné chování
MUDr. Jiří Koutek, doc. PhDr. Jana Kocourková
Dětská psychitrická klinika UK 2. LF a FN Motol
Nová kniha - Sebevražedné chování
Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí
a dospívajících
ISBN 80-7178-732-9
Sucidium - sebevražda - i suicidální jednání, představují
závažný problém, na který je možno pohlížet z hlediska
medicínského, psychologického, filozofického, etického,
sociologického, právního... Autoři, psychiatr a klinická
psycholožka, podávají přehled současných přístupů k
problematice sebevražedného chování. Zvláštní pozornost
věnují přitom sebevraždám u dětí a adolescentů. Kniha
popisuje epidemiologii sebevražd, podává klinický obraz na
rovině chování a prožíván, představuje vývojové
aspekty suicidálního chování; zdůrazněny jsou rizikové
faktory a jejich detekce. Podrobně se věnuje různým
terapeutickým přístupům i prevenci. Výklad je doplněn řadou
případových studií. Uváděné informace umožní odborníkům
různých profesí správně vnímat signály hrozícího
rizika sebevraždy, správně volit postup léčby, pokud již
k sebevražednému pokusu došlo, případně citlivě
pracovat s pozůstalými v případě dokonané sebevraždy.
Kniha je určena psychiatrům i lékařům ostatních
specializací, psychologům, pedagogům, sociálním pracovníkům
apod.
Oba autoři se společně podíleli na kolektivní učebnici Dětská
a adolescentní psychiatrie vydané v nakladatelství Portál
v roce 2000.
|
| Ročník č. 11
- Duben 2003 |
| Publikační činnost Abstrakta
Diabetes Res Clin Pract 2003 Apr;60(1):49-56
NEUROD polymorphism Ala45Thr is associated with Type 1
diabetes mellitus in Czech children.
Cinek O, Dřevínek P, Šumník Z, Bendlová B, Sedláková
P, Koloušková S, Šnajderová M, Vavřinec J.
Second Department of Paediatrics, Second Faculty of Medicine,
Charles University, V Úvalu 84, Prague 5 CZ-150 06, Czech
Republic.
Association of the NEUROD Ala45Thr polymorphism with Type 1
diabetes mellitus (DM) has been found in some but not all
populations. We performed a study on the association of two
NEUROD exon 2 polymorphisms, the Ala45Thr and the Pro197His,
with childhood-onset Type 1 DM in the Czech population. We
compared 285 children with Type 1 DM diagnosed under the age
of 15 years with 289 non-diabetic control children. The
genotypes were determined using novel real-time
allele-specific PCR assays in the TaqMan format, and data were
analysed using logistic regression. The numbers of subjects
with codon 45 genotypes Ala/Ala, Ala/Thr, Thr/Thr were 95,
145, 45 among cases and 117, 130, 42 among controls. Thr45
phenotypic positivity was associated with a significant risk
of Type 1 DM (OR=2.01, CI 95% 1.25-3.24) in a multivariate
logistic regression model involving also the insulin gene
-23HphI genotype and the presence of Type 1 DM-associated
HLA-DQB1*0302-DQA1*03 (DQ8) and DQB1*0201-DQA1*05 (DQ2)
molecules. No association was observed for the Pro197His
mutation which was carried by 5.3% cases and 5.9% controls.
Our results confirm that the NEUROD Ala45Thr polymorphism is
associated with childhood-onset Type 1 DM.
Eur. Respir. J. 21 (5): 862-865; 2003, IF=2.989
Dehydroepiandrosterone sulfate reduces experimental
pulmonary hypertension in rats.
V. Hampl, J. Bíbová, V. Povyšilová, J. Herget
Pathogenesis of pulmonary hypertension includes
downregulation of potassium channels. Pharmacological
augmentation of these channels thus may be expected to limit
the development of pulmonary hypertension. Recently, an
endogenous steroid, dehydroepiandrosterone (DHEA), was shown
to activate a calcium dependent subfamily of potassium
channels in the pulmonary arterial smooth muscle cells. The
present study on rats shows that experimental pulmonary
hypertension is reduced by a water-soluble DHEA analogue, DHEA
sulfate (DHEAS; 0.1 mg/ml in drinking water). Pulmonary
arterial blood pressure, increased by 4 weeks of hypoxia (29±3
vs. 16±1 mmHg in normoxic controls), was significantly
attenuated both in rats treated with DHEAS for the whole
duration of the hypoxic exposure (24±1 mmHg) and in rats
given DHEAS only after pulmonary hypertension had fully
developed (last 2 weeks of hypoxia: 24±1 mmHg). Cardiac index
and systemic arterial blood pressure did not differ among the
groups. Pulmonary vascular remodeling associated with
pulmonary hypertension was also reduced by DHEAS. Since DHEAS
is well tolerated by humans, it might be expected to be useful
for management of pulmonary hypertension.
Prenat Diagn 2003 Mar;23(3):235-8
Replicate real-time PCR testing of DNA in maternal plasma
increases the sensitivity of non-invasive fetal sex
determination.
Hromadníková I, Houbová B, Hřidelová D, Voslarová S,
Kofer J, Komrska V, Habart D.
2nd Department of Paediatrics, 2nd Medical Faculty, Charles
University, University Hospital Motol, Prague, Czech
Republic.
BACKGROUND: We determined fetal sex in pregnancies referred
for invasive prenatal diagnosis procedures by analysis of DNA
in maternal plasma. METHODS: Twelve pregnancies at risk of
X-linked haemophilia and 32 pregnancies at risk of chromosomal
aneuploidies at a gestational age ranging from 10 to 18 weeks
recruited before chorionic villus sampling or amniocentesis
were involved in the study. Male fetal DNA in maternal plasma
was detected by using real-time polymerase chain reaction with
the SRY gene as a marker. RESULTS: The specificity of the
system reached 100% (no Y signal was detected in 17 women
pregnant with a female fetus) and the sensitivity reached 100%
(SRY amplification in 27 examined samples). CONCLUSIONS:
Amplification of free fetal DNA in maternal plasma is a valid
and rapid technique for predicting fetal sex in first- and
second-trimester pregnancies and could allow the restriction
of invasive sampling procedures to male fetuses at risk of
X-linked disorders. Copyright 2003 John Wiley & Sons, Ltd.
|
|
