ÚVODEM

Hnidopyšství - toto krásné, zvukomalebné slovo vančurovského ladění - by možná bylo nejpříhodnější charakteristikou činnosti, jíž se čas od času mnohý z nás oddává ve chvíli, kdy se při čtení tištěného slova, nabyvšího podoby románové, povídkové či obecně knižní nebo časopisecké formy, zarazí na "překážce" v podobě překlepu, chybějící či naopak přebývající hlásky, vynechané anebo zdvojené řádky. Znepokojivost takovéto zarážky se nám může někdy jevit natolik velkou, že bychom inkriminované místo nejraději zabílili nebo naopak začernili, přeškrtali, poopravili, napravili - anebo prostě zničili, podstupujíce vnitřní svár mezi bohorovným odhlédnutím od takovéhoto pochybení a nutkavou touhou autorovu, korektorovu či tiskařovu nedokonalost jakýmkoliv způsobem odstranit - třeba i realizováním obsedantní představy o vytržení lidskou nedokonalostí stigmatizovaného listu...

Počal jsem soustřeďovat pozornost, abych zachytil ty nejjemnější vjemy v okamžiku, kdy se teprve rýsují a kdy jejich čirost není dosud rozptýlena do svazku rozostřených dojmů. (...) Když jsme se znovu procházeli pod jinanem, řekl jsem panu Okedovi, že při pozorování padajících lístků není podstatnou skutečností vjem každého jednotlivého listu, ale spíše vzdálenost mezi listem, prázdný vzduch, který je odděluje. Zdálo se mi totiž, že jsem pochopil následující věc: absence vjemů charakterizující značnou část percepčního pole je nezbytnou podmínkou, má-li se senzibilita místně a časově lokalizovat, stejně jako v hudbě je ticho nutným pozadím, aby z něho vystoupily tóny. Pan Okeda řekl, že pokud jde o hmatové vjemy, je tomu bezpochyby tak. Jeho odpověď mě velice udivila, neboť když jsem mu sděloval své postřehy o listech, myslel jsem vskutku na to, jak se mě dotýkala těla jeho dcery a jeho ženy. Pan Okeda rozvíjel své názory na taktilní vjemy s naprostou nenuceností, jako by se rozumělo samo sebou, že jsem mluvil právě o nich. Abych zavedl řeč na jiné téma, pokusil jsem se načrtnout paralelu s četbou románu, ve kterém klidný chod vyprávění v tlumeném tónu dává vyvstávat jemným a přesným vjemům, jež mají zaujmout pozornost; u románu je ovšem třeba mít na zřeteli, že z řetězce vět se vynořuje vždy pouze jeden jediný vjem ať už jednoduchý, nebo složený, zatímco rozsah vizuálního nebo auditivního pole umožňuje registrovat současně mnohem bohatší a složitější komplex. Vnímavost čtenáře ve vztahu k souboru vjemů, jichž chce být román nositelem, je nutně silně omezená, což za prvé vyplývá ze skutečnosti, že četba, často uspěchaná a nepozorná, nezachycuje či přehlíží jisté množství signálů a intencí v textu fakticky obsažených, za druhé pak z toho, že něco podstatného vždy zůstává mimo napsanou větu a že román, popravdě řečeno, nutně mnohem více zamlčuje, než říká, a jen když z napsaného šlehne zcela ojedinělý záblesk, lze podlehnout iluzi, že čteme i to, co nebylo napsáno."

 ZEPTEJTE SE BOHRA

Nedokonalost veškerého lidského vnímání a konání je bezpochyby nedělitelně spjata s univerzálním (Heisenbergovým) principem neurčitosti - patřičněji dle názoru Jacoba Bronowského pojmenovatelného jako princip tolerance ("...držím se názvu tolerance skoro až vášnivě ve vztahu ke skutečnému světu; veškeré znalosti, všechny informace může člověk člověku předávat jen v rozsahu určité tolerance; toto platí, ať již jde o vědu, literaturu, náboženství, politiku nebo jakoukoli formu myšlení směřující k tomu, aby se stala obecně přijatou pravdou..."). Kdekoliv a kdykoliv se z člověka a společnosti vytrácí takováto tolerance, nastupuje na její místo strojová (mechanická, digitální, ...) přesnost - a spolu s ní procesy odumírání lidskosti. Tým japonských výzkumníků vytvořil program pro nedostižně dokonalé provedení hudební symfonie za "účasti" elektronického orchestru. Všechny tóny, akordy, nástupy i harmonie zaznívaly perfektně - ale celek nebyl vůbec k poslouchaní... Elektronickému provedení paradoxně chyběla nedokonalost, neurčitost, tolerance - jinými slovy: symfonie postrádala rozměr lidskosti, dimenzi duchovnosti. Pravda, pro Japonce - známé svou až posedlostí technickými vymoženostmi - to nebyl problém neřešitelný: prostě jen doprogramovali prvek lidské nedokonalosti... Tím by se vše mohlo odbýt - a případ odložit do vědeckých análů jako úspěšně rozlousknutý. Až na jednu "maličkost" - nelze totiž přehlédnout paradox, který je ve zmíněném oříšku nadále přítomen: člověk sice dokáže svým umem dosáhnout hranic technické dokonalosti, ale takováto skvělost technické perfekce není zjevně lidskou přirozeností. Klamou nás tudíž smysly, mozek či okolní svět?

Niels Bohr, jeden ze zakladatelů fyziky 20. století, vědec světového formátu a přitom duší umělec, měl ve zvyku zahajovat přednášky na fakultě slovy: "Všechny věty, které vyslovím, musíte považovat za otázky a nikoliv za tvrzení." Neměl nikdy předem připravené odpovědi. Heisenbergovi jednou řekl: "Jde-li o atom, musí člověk hovořit řečí básníků. Básníkům přece také nejde o to, aby popsali fakta, ale aby vytvářeli obrazy." To je překvapující myšlenka - píše o Nielsu Bohrovi Jacob Bronowski, a pokračuje: "Jde-li o atom, nepopisujeme fakta, ale vytváříme obrazy. Vše, co se nachází za hranicí viditelného světa, je nutně imaginární, je to doslova hra obrazů. Jinak o neviditelném mluvit nelze - ať již jde o přírodu, umění či vědu. Vejdeme-li dveřmi atomu, octneme se ve světě, který svými smysly nemůžeme vnímat. Kolem nás je nová architektura, věci spolu souvisí a do sebe zapadají způsobem, který neznáme, který si jen pokoušíme představit podle analogií, úsilím o novou představivost. Všechno naše znázorňování neviditelného spočívá na metaforách, přirovnáních, přejatých z makrosvěta, přístupného našemu zraku, sluchu a hmatu..."

"Fyzika 20. století je nesmrtelná. Výsledky společného díla lidské představivosti nikdy nebyly tak obrovské, nevytvořily tak imponující památníky, kterým se nemohou rovnat ani pyramidy, ani Ilias, ani katedrály", pokračuje Bronowski - navzdory riziku, že se náhodnému čtenáři možná budou zdát tato slova poněkud nadsazená. "Dnes už je skoro nepředstavitelné, že se ještě v roce 1900 vedly zuřivé polemiky, skoro na život a na smrt, o to, zda atomy vůbec existují. (...) V onom kritickém okamžiku na přelomu století trval na existenci atomů na základě teoretických důkazů jeden člověk - Ludwig Boltzmann... (autor nového výkladu degradace energie, dané pravděpodobnostním (statistickým) růstem neuspořádanosti atomů, jejíž mírou je entropie - pozn.aut.) Tehdy nastal okamžik, kdy se budoucnost vzestupu lidstva zakymácela na jemných intelektuálních vážkách. Kdyby tehdy zvítězily existenci atomů popírající doktríny, pokrok by se byl zbrzdil o celá desetiletí, ne-li o století; byla by zaostávala nejen fyzika, ale i biologie, která je na rozvoji fyziky hluboce závislá..."

V článku nazvaném "Zeptejte se Bohra" (publikovaném neznámým pisatelem pod šifrou -SU- v roce 1985 - u příležitosti 100. výročí Bohrova narození) se mj. píše: "...nová (kvantová) teorie zpřetrhala řetězec příčin a následků, zůstaly tu jen izolované jevy spojené abstraktními matematickými vztahy. Napříště budeme mluvit jen o pravděpodobnosti, nikoliv o nezbytné jistotě jevů - přičemž tato pravděpodobnost znamená výpověď o našem stupni znalosti skutečné situace. Budeme rozlišovat mezi možností a skutečností: někde uprostřed mezi těmito dvěma krajnostmi se nalézá fyzikální realita. Zákonitosti, do kterých chceme pozorované jevy zahrnovat, jsou pak pouze zákonitosti statistické; do vědy vstoupila náhoda. To, co pozorujeme, není příroda ve své celistvosti, nýbrž příroda vystavená našemu způsobu kladení otázek. Pozorované pak znamená pozorované v mezích přesnosti našeho experimentu. Člověk - pozorovatel se tak stal se svými měřicími přístroji neoddělitelnou součástí zkoumaných objektů: zde je překonána tragická rozluka novověké vědy, která oddělila lidský subjekt od zkoumaného světa. Kodaňský výklad otevírá hlubiny: skutečnost je kvalitativně diferencovaná, bohatá na rozmanitost, výchylky a náhody, paradoxy; není neměnná, ale v neustálé evoluci, nezměříme ji jediným všeobsáhlým kalkulem - její řád neustále aktivně vydobýváme na chaosu protikladných jevů. Člověk tento svět vykládá nikoliv zevně, ale v hluboké ponořenosti do něho, zažívá vědu jako každodenní "dobrodružství poznání". Bohr zobecňuje: při hledání harmonie světa jsme ve hře života současně diváky i herci. Ostře ohraničené a jednoznačné kontury souladného, ideálního a racionálního obrazu světa jsou uvolněny, změkčeny, zjemněny do polostínů. Bohr se stal mistrem šerosvitu, "Rembrandtem fyziky", jak bude nazýván...

Fyzika však dosud hledala harmonii: kodaňskou teorii čekají tuhé boje (...) na podzim 1927. Hlavní oponent: Albert Einstein. Tento velký bořitel odpírá účast na sledování směru, který sám vytyčil. Einstein byl v podstatě harmonizátor, nebyla mu cizí souladnost koncepcí Descartesových, Spinozových či Newtonových, byl přesvědčen o tom, že klasická příčinnost je neměnným atributem přírody, nedovedl se smířit, že ve světě vládne pravděpodobnost - "je-li to všechno pravda, pak je to konec fyziky (...) Bůh nehraje v kostky", vyjádřil Einstein aforisticky důvěru v obecné zákonitosti dění. Bohr, spolu s Heisenbergem a Bornem, přesvědčivě vyvracel jeden Einsteinův protiargument za druhým - ale bezúspěšně. Tehdy povstal Ehrenfest, aby se obrátil na Einsteina proslulým výrokem: "Stydím se za tebe, Einsteine. Chováš se stejně jako tví odpůrci, když se marně pokoušeli vyvrátit tvou teorii relativity!"

Bohrovo duchovní poslání se nevyčerpává jen všestranným vědeckým nasazením, stejnou mírou se projevuje v mravní starosti o okolní svět... Po nástupu Hitlera, za války i po ní... Ano, Bohr se účastnil prací v týmu jenž chystal vývoj atomové bomby - na obranu oné humanity, které byl celý život oddán; se stejnou vehemencí se však brzy bude zasazovat proti zneužití atomových zbraní. Také v dalších letech nacházíme Bohra v čele mnoha iniciativ proti válce a násilí, upnutého stejně jako ve vědecké práci k celku bytí a hlubinnosti jeho pochopení - tak, jak to deklaruje onen Schillerův verš, který Niels Bohr často opakoval: "Jen úplnost ti jasno nabídne a pravda sídlí v hlubině." (...) Po povýšení do šlechtického stavu si zvolil do erbu známý symbol staročínských principů - černého se stopou bílého a bílého s pihou černého, spojených v uzavřeném kruhu dynamickou křivkou. Devíza bohrovského erbu - "Contraria sunt complementa" - propojuje tradici staré východní moudrosti a moderní vědy."

A nelze na závěr této pasáže nepřipomenout Bohrova slova, jimiž v roce 1961, během své návštěvy Moskvy, zodpověděl dotaz L.D. Landaua: v čem že spočívaly jeho úspěchy jako učitele. Bohr s úsměvem odvětil: "Nikdy jsem se nebál ukázat mladému člověku, že jsem sám hloupý. Nikdy jsem nebránil vyhrocení rozdílných a navzájem si odporujících stanovisek. Přitom jsem byl vždy proti tomu, aby se vyslovovaly nějaké "konečné a určité" soudy. Domnívám se, že otázku je třeba udržovat ve stavu neurčitosti a nikdy neztrácet smysl pro humor."

S jistou intelektuální nadsázkou a jemným humorem blízkým Bohrovi by možná stálo za to připojit v tomto místě řečnickou otázku: "Bylo-li lze s hrou v kostky před dvěma tisíciletími překročit Rubikon, čeho lze by bylo dnes dosáhnout řešením hlavolamu Rubikovy kostky?" Tato zábavná hříčka i hračka pro děti, stejně jako dospělé, sice již dávno ztratila na mediální věhlasnosti a hysterické módnosti, na druhé straně je pozoruhodné (a zároveň lehce podezřelé), že není možné nalézt o tomto "hlavo--lamu" (tj. o čemsi zjevně odkazujícímu a zjevně se vztahujícímu k lidskému mozku - a tedy k čemusi očividně poukazujícímu na potenciální sféru zájmu neurověd) prakticky žádné ohlasy v odborné biomedicínské literatuře. Nepočítáme-li čistě metaforické užití pojmu (z nedávné doby viz např. článek v BMJ od britského praktického lékaře "Who needs Rubik's cube?" - věnovaný etice výzkumu diabetu), anebo - kupodivu opět diabetu se týkající - článek "The pancreatic islet as Rubik's cube", pak lze prohledáním databází Medline, Embase a Current Contents nalézt pouhopouhé dvě citace týkající se neurověd. Jedna z nich pojednává o aplikaci metafory Rubikovy kostky při psychoterapii třináctiletého pacienta s akutní epizodou psychózy, vyvolané emociální reakcí na diagnostikovanou mu akutní lymfocytickou leukémii - kdy metafora Rubikovy kostky posloužila k usnadnění pochopení a objasnění symboliky pacientovy úzkosti, zatímco v druhé nalezené citaci - v jistém smyslu inverzní k výše popsanému případu - se uvádí kazuistika dospělého muže, u něhož došlo v důsledku psychického vypětí při řešení hlavolamu Rubikovy kostky k epileptickému záchvatu.

Zjevný nezájem biomedicínské komunity o fenomén Rubikovy kostky je o to více zarážející, když zjistíme, že matematické, respektive kybernetické řešení problému hlavolamů "rubikovského" typu zaujalo před časem odborníky na takových špičkových pracovištích, jakými bezpochyby jsou U.S. Naval Academy v Annapolis či Northeast Parallel Architectures Center při Syracuse University (pracoviště např. Yuh-Jye Changa, softwarového řešitele známého projektu "Visible Human"). Oprávněně se naskýtá otázka, zda se za zdánlivě pouhopouhou kratochvílí, sloužící k pobavení i poučení kolegů či studentů, neskrývá nějaké hlubší a významnější poselství...? Docent W.D. Joyner z Námořní akademie USA v úvodu k textu svých přednášek kursu "Mathematics of the Rubik's cube" cituje ze Sebraných spisů Johna von Neumanna (mimochodem, ač o tom jeho jméno vůbec nesvědčí, von Neumann, stejně jako Rubik, pocházel z Maďarska - a to z jedné tamní židovské rodiny - pozn.aut.) následující Neumannova slova: "Do značné míry obecně platí, že v matematice existuje časové zpoždění mezi matematickým objevem a dobou jeho praktické využitelnosti; toto zpoždění se může pohybovat libovolně mezi 30 a 100 lety, v některých případech ba i déle; a že celý tento systém zdá se funguje bez jakékoli zaměřenosti, bez jakéhokoli vztahu k užitečnosti a bez jakékoli žádostivosti činit věci, jež jsou prospěšnými." (John von Neumann: Collected Works VI, s.489).

Matematické řešení hlavolamu Rubikovy kostky předkládá Joyner posluchačům na základě - a jako fascinující ukázku - aplikace teorie grup. Doslova ve svých přednáškách píše: "Teorie grup je jednou z těch skutečností, jež nacházíme v překvapivě velkém počtu rozmanitých, zdánlivě disparátních (tj. nesourodých, nesouvisejících, vzájemně neslučitelných - pozn.aut.) jevů. V zásadě, kdykoli se střetneme se symetrií, neměli bychom být překvapeni nálezem grupy skrývající se za ní. Rubikova kostka vykazuje řadu symetrií, tak jak je známe z mnoho jiných oblastí: jmenujme alespoň krystalografii anebo fyziku elementárních částic. (...) Rubikova kostka se řadí mezi takzvané permutační hlavolamy. "Permutační hlavolam" je hříčka složená z několika pohybovatelných dílků, připojených k mechanismu (ať již hmotnému, anebo mentálnímu, respektive morálnímu, tj. např. pravidlům hry - pozn. aut.), jenž kontroluje (ovládá) jejich možné pohyby, a která splňuje jisté nezbytné matematické podmínky... (...) Jednou z nejstarších a stále nejoblíbenějších permutačních her je tzv. "15-hlavolam" (jde o všem asi dobře známou čtvercovou krabičku s šestnácti políčky a patnácti čtvercovými kameny, označenými čísly od 1 do 15. Úkolem hráče je přesunováním jednotlivých, na počátku hry náhodně v krabičce rozmístěných kamenů, docílit jejich uspořádání do vzestupné číselné řady, po řádcích a sloupcích - pozn. aut.)."

V porovnání s touto hříčkou se může zdát Rubikova kostka (stejně jako jí podobné další prostorové hlavolamy) zásadně odlišnou - už jen díky své trojrozměrnosti. Ovšem jak z uplatnění teorie grup (a ze selského rozumu) vyplývá, lze Rubikovu kostku snadno "rozložit" na její plochy... (hráče zajímá jen a pouze správné uspořádání barevných plošek - jakkoli jsou tyto nedělitelně přiřazeny ke kostkám, tedy ne ke stěnám, tj. plochám dílčím...) Transformací 3x3 Rubikovy kostky lze permutacemi vygenerovat grupu, jejíž velikost se již prakticky nachází za hranicemi lidské představivosti: 43252003274489856000. Není pochopitelně účelem tohoto článku uvádět úplný popis strategie matematického řešení správného složení Rubikovy kostky (to lze nalézt na příslušné webové stránce) - co je ale bezpochyby zajímavé, že obdobným postupem lze řešit i "záhadu" kostky složené ze "stěn" čítajících 4x4 plošek "parciálních" kostek. A že Yuh-Jye Chang ze "School of Computer and Information Science at Syracuse University" uvádí na své domácí internetové stránce řešení virtuální Rubikovy kostky dokonce pro 6x6 plošek. Pochopitelně, skeptik může namítnout: "A k čemu je to vše dobré? Nejedná se jen o další - tentokráte virtuální - formu kratochvíle, kterou se před pár staletími bavívala znuděná evropská aristokracie?" Je fakt, že nelze prostě jen tak opominout námitku, vyslovenou svého času samotným Johnem von Neumannem - že takovéto hry (stejně jako třeba šachy) mají vždy své (byť někdy velmi obtížně formulovatelné matematické) řešení, na které spousta lidí bez matematického vzdělání a zázemí vůbec nepřijde, ale že skutečný lidský život je o něčem jiném, a sice o hře strategicky do jisté předvídatelné, ale v zásadě nepředpověditelné...

Jako potenciální klíč k odpovědi na tuto von Neumannovu námitku se naskýtá možná jen náhodná, nepatřičná analogie - ale přece jen analogie za bližší pozornost stojící, jež má co do činění s již citovanou literární hravostí spisovatele Itala Calvina. V knize "Neviditelná města" nabízí Calvino čtenářům úryvek z nekonečné (byť v zásadě konečné) obměny jedenácti atributů měst, obrazně pojmenovávaných ústy vypravěče Marka Pola podobami pětapadesáti exotických ženských jmen, atributů opakujících se v devíti kapitolách v pětičlenných cyklech, jmen a atributů přiřazovaných ke každé možné podobě každé světové metropole - ale zároveň s tím i jmen a atributů identicky sloužících k popisu města jediného: rodných Benátek. "Calvino chápe město jako komplex vztahů mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a městem, které společně obývají, a mezi městem a přírodou. Na jedenáct atributů rozkládanou představu města navzájem kombinuje, skládá a začleňuje do složité struktury, mající podobu moderního labyrintu, podobně jako kdysi struktura Dantovy Božské komedie odrážela středověké pojetí kosmu. Imaginární města dohromady skládají reálnou podstatu moderního (Dantovského) pekla. Za fantastickým rouchem, za magickou hrou fantazie a snů, se skrývá konkrétní lidská společnost, symboly a alegorie nejsou únikem, groteskní nápady a obrazy jiskřící vtipem mají obnažit, jakoby vypreparovat základní vazby a vztahy, zdůraznit jejich obecnou platnost a současně je svou neobyčejně silnou smyslovou názorností nesmazatelně vtisknout čtenáři do paměti. Obdobný přístup nacházel Calvino v lidových pohádkách..." A k těmto svým slovům Vladimír Hořký, překladatel "Neviditelných měst", připojuje výše již zmíněné schéma labyrintu světa, spolu s jeho popisem:

"Označíme-li titulky uvnitř devíti kapitol písmeny a seřadíme-li je podle autorova klíče, vznikne schéma putování, geometrický obrazec vyjadřující uspořádání navštívených míst a vytvářející jakýsi labyrint moderního světa a část nekonečné spirály. Z míst známých a opakujících se v určitém pořádku dospějeme posléze do míst nových, jimiž pro nás poznání vrcholí, ale neuzavírá se: nabízí možnost pokračování ve stejném řádu, jakým se cesta začala, ale z opačného konce. Závěrečné schéma (označeno písmeny čím dál vzdálenějšími počátku abecedy, odpovídajícími i novým titulkům v kapitolách) je zrcadlovým obrazem počátečního modelu: nepřetržitost a variabilita téhož jsou zde výrazem Calvinova pojetí světa v jeho dynamičnosti a znovuobnovování."

"Říká se, že v posledních 100 000 letech zůstává náš mozek z hlediska biologie prakticky stejný", píše v článku "Transcending the tribal mind" Silvia Helena Cardoso, brazilská psychobioložka z centra biomedicínské informatiky, Universidade Estadual de Campinas. "Během své dlouhé evoluce získal lidský mozek tři komponenty, jež se vyvinuly v následných, vzájemně propojených vrstvách, způsobem podobným archeologickým horizontům: vnitřní vrstva (archivallium) odpovídá mozku plazů, jehož struktury (...) jsou nezbytné pro uchování životních funkcí. Střední vrstva odpovídá mozku starších savců a jeho struktury (paleopallium) limbického systému řídí naše emoce. Konečně svrchní anebo nejvyšší části našeho mozku jsou tvořeny hlavně fylogeneticky novějším cortexem /neocortexem/ (neopallium) a některými dalšímu subkortikálními strukturami. Toto je dominantní část mozku vyšších savců, včetně všech primátů a následně člověka, vytvářející "racionální" mozek, odpovědný za svobodné jednání, vnímání, vědomí, učení a jazyk. Naše mysl je výsledkem sladěné a integrované činnosti všech zmíněných složek... Jeho primitivní vrstva ovládá většinu jednání a chování spjatého s přežitím jedince a uchováním druhu (agrese, obrana, sex, sociální hierarchie, teritorialita, atd.) Navzdory úžasné dominanci neocortexu se i dnešní civilizovaní muži a ženy řídí funkcemi primitivního mozku... Máme rovněž silný sklon ke kmenovému chování (tribalismu), tj. nepřátelství vůči lidem, co nepatří do naší aktuální sociální skupiny (rodina, vesnice, etnikum, atd.) Všechny lidské kultury, ve své úžasné rozmanitosti, se vyvíjely z této biologické základny směrem ke svému vrcholu. Tyto kultury však mají mnoho společného, mezi jiným i "kmenovou mysl". (...) Ovšem kultura je výsledkem interakce genů s prostředím, včetně sociálního učení, a navíc je nadána evolučním potenciálem. Ani pouhé geny ani pouhé prostředí nejsou samy o sobě odpovědné za naše chování: obojí hraje svou roli, v proměnlivé míře, v závislosti na druhu chování."

"Koncepty předurčující "mou skupinu" jakožto střed mnoha různorodých ideí, jako například "mého" náboženství, "mé" rasy, "mé" země, byly a jsou hlavní příčinou mnoha konfliktů moderní společnosti. V dávných dobách něco takového bylo ku prospěchu, neboť člověk byl obklopen divokou zvěří, potřeboval lovit, a skupinová identifikace a soudržnost byly důležitými pro přežití. S vývojem civilizace muselo docházet k překonávání kmenového smýšlení. Lidstvo vyvinulo v tomto směru vskutku velké úsilí a dosáhlo během dějin významného pokroku. Před 10000 lety jsme se vzdali lovecko/sběračského a kočovného života ve prospěch usazení se a kultivace (zemědělská revoluce). Všude začala vzkvétat města, došlo k objevu písma, matematiky a obchodu. Průmyslová revoluce dosáhla v 19. století ještě větších výdobytků a pokroku, když lidskou a zvířecí sílu nahradily stroje: parní stroje a výbušné motory, vlaky, lodě, automobily, letadla... Dnes stojíme ve středu třetí nové éry: informační revoluce. Pokrok lidstva vyžaduje maximální přístup k informacím, tak jak se závratnou rychlostí zrychluje jejich akumulace prakticky v každém oboru lidské činnosti.(...) Počítačové sítě umožňují stálou, obousměrnou komunikaci a interakci mezi jedinci prostřednictvím všech druhů médií. (...) Z malých, omezených kmenových uskupení jsme dospěli ke globální vesnici. Informační technologie zmenšují celou planetu do prostoru připomínajícímu vesnici, tj. umožňují přímou a neustálou komunikaci - což představuje vskutku nebývalou změnu lidských komunikačních procesů. Tato cesta se započala před milionem let, nejprve učením se napodobování, poté komunikací pomocí gest a hlasu (mohutný krok směrem k jazyku) a nakonec objevem písma. Nelze mít pochyb, že tato globální vesnice stojí včele dramatického zlomu kulturních bariér a umožňuje prolínání a proplétání dialogů, znalostí a častokrát zlepšování vzájemného porozumění. Snad bude jedním z těch mostů vedoucích ke konečnému odstranění diktátorské nadvlády našich primitivních mozků. Musíme se osvobodit od tribalismu. Ale jak...?

Za posledních 100 000 let nedošlo prostřednictvím přírodního výběru k žádné evoluci: dominantní silou byla kulturní evoluce. Proto naší jedinou naději na významné vylepšení našich mozků lze spatřovat v další, biotechnologické revoluci. Způsob jejího provedení zůstává otevřen k diskusi, neboť bude třeba vyřešit řadu etických, politických a morálních problémů. Přesto však se zdá, že takovýto proces bude nevyhnutelným. Neurovědy budou hrát vedoucí roli v aplikaci této "umělé evoluce" lidského mozku!"

"Umělá evoluce" lidského mozku: jde o scénář sci-fi filmu, anebo o předpověď budoucích událostí genově-inženýrského vylepšování mozkových funkcí; jde o vizi úžasného rozvoje, spojeného s nebývale velkým evolučním skokem, anebo jde o znepokojivé tušení konce lidské civilizace, pozbyvší veškeré lidskosti...? Mohou znalosti a vědomosti zastínit a vytěsnit duchovní rozměr lidské moudrosti...? "Mozek je orgán jako každý jiný, pouze více komplexní." Takto začíná svůj komentář pod titulem "Brainology" v elektronickém časopise "Medscape General Medicine" Alexander B. Niculescu III. z psychiatrické kliniky lékařské fakulty University of California. Komentář napsaný v silně provokativním - a při podrobnějším zkoumání zjevně sžíravém - duchu, až si čtenář není jistý, kdy a zda vůbec to autor myslí vážně - anebo zda jde "jen" o jeho snahu formulováním negativních a nepřijatelných stanovisek vyvolat diskusi odborné veřejnosti. Je jasné, že porozumění mozku spočívá v nás a že toto porozumění by mohlo lidskou realitu naprosto změnit. Ovšem podle Niculesca "...kosmetická psychofarmakologie je pozoruhodnou oblastí, slibující prostřednictvím na míru šitých léčiv (drog) modelování naší mysli, tak abychom mysleli, cítili a chovali se lépe. Pro odborníka na psychofarmakologii je vskutku snadné, aby s využitím dnes dostupných léčiv učinil někoho méně stydlivým, více vstřícným, méně úzkostlivým, více energickým nebo usilovným.(...) Z psychiatrie se postupně stává "brainologie" (česky mozkologie/?/ nebo mozkověda/?/), a jako taková v budoucnu pravděpodobně splyne se svou sesterskou disciplinou: neurologií. (...) Prakticky vzato, moderní medicína pozvedá na novou úroveň všeamerickou tradici "self-made" osob. A z filosofického hlediska přináší do lidských domovů poselství, že mysl, osobnost a duše jsou produktem mozku, který lze pozměnit působením relativně prostých molekul. (...) Psychologie a psychoterapie (...), zabývající se mozkem coby "černou skřínkou", nijak nepřispěly k našemu porozumění mozkovým funkcím a nepřekročily práh čirých spekulací. (...) Moderní zobrazovací metody (PET, MRI) v kombinaci se sledováním biochemických změn molekul na neuronové úrovni a jejich vztahů k pozorovanému typu chování jsou "Svatým Grálem" výzkumu mozku. (...) Bohužel u člověka nelze provádět záměrné mutace různých genů a sledovat odpovídající biochemické změny ve vztahu k mentálním funkcím. Na druhé straně, na psychiatrické pacienty lze v podstatě nahlížet jako na přírodou nám předávané neúmyslné experimenty, jako na soubor zmutovaných biochemických procesů -- něco jako transgenní myši nadané vyššími mentálními funkcemi. Jejich porovnání s "normálními" lidmi, zjištění příslušných změn a jejich korelace s mentálním jednáním budou představovat klíč k porozumění mozku..."

Tolik část provokativních názorů Alexandra B. Niculesca III. Nelze se v nejmenším divit, že se dočkaly velice bouřlivé odezvy. Některé z nich jsou k dispozici na serveru Medscape. "Po přečtení článku našeho kolegy o "mozkovědě" mám pocit, že začíná být již pozdě k záchraně naší lidskosti", píše Uwe Hoche. "Dozvědět se, jak lidský mozek funguje, je pochopitelně velkou výzvou... ale uvědomuji si, že jsme se vůbec nepoučili z 20. století. Naši prarodiče shodili bombu na Hirošimu a nějak se jim podařilo nazývat to "pokrokem". Naši rodiče zaneřádili povrch Země a nyní, naše generace, se chystá tvořit naše klony s autorskými právy a vším ostatním. Kupte si jich deset a obdržíte jeden bezplatně..." Rovněž Paula S. Derry, soukromá praktická lékařka z Baltimore, v reakci na Niculescův článek v komentáři nazvaném "Genes, neurochemicals, and persons" (Geny, neurochemikálie a lidští jedinci) velice přesvědčivě oponuje a vyvrací prakticky všechny Niculescovy provokativní názory: "Jak fyziologie, tak psychologie hrají významnou, nezávislou a interaktivní roli v onemocnění dané "osoby". Při rozvoji a léčbě psychiatrických potíží nelze opomíjet důležitost jak fyzických struktur, tak psychosociálních faktorů. Například, kognitivně-behaviorální léčba depresí se může projevit v chemických změnách mozku, změnách obdobným těm, jež vyvolávají psychotropní léky, ale navíc může takováto léčba vést ke klinickému zlepšení symptomů, jež bude odlišné od výsledků dosažených při aplikaci léčiv. Lidský mozek není geneticky specifikován; vyvíjí se v čase a je výsledkem lidské zkušenosti. Například literatura uvádí, že trauma či deprese v dětství ovlivňují vývoj mozku a jeho funkce. Dokonce v případě vážného mentálního postižení podíl dědičnosti nevysvětluje úplně rozvoj nemoci... Například konkordance schizofrenie se u jednovaječných dvojčat uvádí zhruba jako 50 %-ní. Ba ani jednovaječná dvojčata nesdílí stejnou psychologii, rysy chování a chemismus mozkových funkcí. Jedním ze základních kamenů psychologie jakožto discipliny byl vývoj psychofyziky na sklonku 19. století. Psychofyzika se objevila, když fyziologové a lékaři zjistili, že nedokáží objasnit výsledky svých experimentů bez psychologických konceptů. Pokud jde o psychoanalýzu, Freud byl fyziologem a neurologem, který zjistil, že nedokáže vysvětlit symptomy u některých svých neurologických pacientů ve fyzických (fyzikálních) pojmech (tak jak se o to pokoušel například Charcot) a tudíž hledal psychologický rámec, jenž by mu byl nápomocný."

Radikálně redukcionistický náhled, podle něhož jsou mozkové funkce výhradně záležitostí genů a chemických sloučenin, je z hlediska dnešního stavu poznání nadále neudržitelný. Velice výstižně o tom hovoří L. Eisenberg z "Harvard Medical School" v článku nazvaném "Experience, brain, and behavior" (Zkušenost, mozek a chování). "Příroda a výchova (v angličtině jistá slovní hříčka: "nature x nurture" - pozn.aut.) jsou vzájemně reciproční, nikoliv opoziční. Všechny děti dědí spolu s rodičovskými geny i své rodiče, své vrstevníky a své komunity, ve kterých žijí. Vývoj dítěte v rovině ekologické a sociální je stejně důležitý pro formování organismu jako jsou geny. Sociální nika je klíčovou spojnicí mezi rodiči a dítětem, je sférou vymezení životních příležitostí. Je vskutku na čase nahradit falešnou dichotomii mezi přírodou a výchovou víceobsáhlou triádou: příroda, nika a výchova. Hlavní mozkové dráhy předurčuje genom, ale učením formované spojnice mezi mozkem a chováním se vytvářejí a modelují sociální zkušeností. Obrovské zmnožování neuronů a neuronových procesů v embryonálním a časném období postnatálním poskytuje substrát pro prostředím indukované strukturální změny. Aktivita selektuje takové synapse, jež budou uchovány; inaktivita vede k regresi a apoptózi. Učení začíná v děloze a urychluje se po narození. Citlivá a vnímavá interakce mezi malými dětmi a jejich rodiči a dalšími pečujícími jedinci není o nic méně klíčovým momentem při vývoji biologickém, jako při vývoji psychosociálním."

Geny, hormony a molekuly možná nelze jen tak identifikovat s informacemi. Podle pracovníků ústavu morfologie a embryologie lékařské fakulty Univerzity Ferrara v Itálii "...existují v souvislosti s výsledky výzkumu komparativní genetiky a objevem neutrální evoluce jisté náznaky existence skrytých "degenerovaných" kódů, jež mohou řídit molekulární interakce na jiných úrovních biologických informací. Pokud existují, nelze je přičítat na vrub dvou konceptů, jež jsou obvykle centrem dění v molekulární biologii, tj. molekulárním kaskádám a genovým sítím. (...) Původ genetického kódu souvisí s původem života, zatímco lidské kódy kulturní evoluce se objevily o téměř čtyři miliardy let později. Moderní biologie neuznává v přírodě žádné další organické kódy a je tudíž spoutána závěry, že veškerou buněčnou evoluci určují informační změny. Sémantické transformace, přirozené konvence a biologické významy věcí jsou záležitostmi, jež oficiálně neexistují ve světě organické hmoty, a jako takové nehrají žádnou roli v naší rekonstrukci vývoje a evoluce. Ale navzdory tomu vlastnosti organických kódů začínáme nacházet v souvislosti s rozmanitými biologickými procesy. (Genetické pojmy) jako "splicing", "signal transduction" a "pattern formation" lze přičítat právě existenci organických kódů. Takovéto procesy byly nástroji k navození velkých změn v historii života a každý zásadní krok v makroevoluci odpovídal původu nového organického kódu."

Náš svět je prostě vždy mnohem složitější a komplexnější, než se nám na daném stupni (vědeckého) poznání jeví. Stejně tak tomu je i v případě lidského mozku a jeho funkcí. Příběh lidského poznání nikdy nekončí - a neskončí... V závěru zamyšlení "Biologův pohled - postkritický přístup" Karl H. Pribram mj. píše: "Tajemství člověka je biologické a člověk je sdílí s jinými komplexními organizacemi, které nikdy neuchopujeme v jejich celistvosti, nýbrž jen po částech. Lidský mozek je konstruován tak, že část po části uchopuje prostřednictvím operací kódování a překódování. Jazyky, verbální (lingvistické) i neverbální (kulturní), sestávají z těchto částí. Jestliže v důsledku lingvistického a kulturního bohatství dojde k záměně prostředků a cílů, začnou tyto jazyky žít svým vlastním životem. Složitost se vyrovnává a původní organizace se stává méně viditelnou. Biologické procesy však mají v sobě zabudované obnovovací mechanismy. Stanou-li se lingvistické a kulturní struktury příliš těžkopádnými nebo se dostanou do vzájemného konfliktu, jsou často degradovány a ořezány až k jejich podstatnějším kořenům. Dosáhne se pak jasnějšího vidění té základní organizace, z níž tyto procesy původně vzešly; lze vést historické srovnání mezi primitivní a propracovanou verzí jazyka nebo kultury. Tak se postupně dosahuje moudrosti v řízení lidských záležitostí. V protikladu k nářkům, které neustále slýcháme, jak se blíží nové tisíciletí, biologové ponoření do studia mozkových procesů čelí těmto sociálním problémům s nadějí. Moc onoho zvláštního biologického orgánu, mozku, zvláště u člověka, se teprve začíná chápat. Pravda, musíme se s tímto úkolem vypořádat dříve, než některé kulturně-jazykové struktury podlehnou záměně prostředků a cílů a ovládnou své stvořitele. Veškerá evidence však naznačuje, že se týmž druhem mozků, které vytvořily struktury původní, utvoří rychle nápravné jazykové kultury. Znovu se tak dosáhne moudrosti. Biologický proces se nepřeruší. Lidské mozky budou neustále tvořit a komunikovat obrazem i činem, budou vytvářet jazyky - regulátory lidských záležitostí."

Na stejné téma - jen jinými slovy - poznamenává (verbálně - a zároveň i neverbálně) spisovatel Italo Calvino následovné: "Opravdu myslíte, že každý příběh musí mít začátek a konec? Za starých časů byly jen dva způsoby, jak mohlo vyprávění skončit: po překonání všech zkoušek se hrdina a hrdinka vzali, nebo zemřeli. Nejhlubší smysl všech vyprávění je dvojí: nepřetržitost života, nevyhnutelnost smrti." Calvino zjevně tímto lingvistickým i kulturním poznamenáním naznačuje a odhaluje (v souladu s Pribramem), že klíč k nesmrtelnosti vskutku spočívá v moudrosti..., neboli (jak o tom hovořil filosof a biolog Zdeněk Neubauer při svém laudatiu na počest Karla H. Pribrama), v příchodu, respektive návratu hrdiny--prince z cest po světech poznání, kde nabyl nejrozmanitějších znalostí a vědomostí; v jeho příchodu či návratu k vyvolené princezně, symbolizující (vše)lidskou duši... Moudrost se nerodí z rozumu, nýbrž z lásky...

A tak by se na samý závěr tohoto příležitostného - a dle pisatelova přesvědčení snad vcelku pozitivně vyznívajícího - dovětku k poněkud chmurnějšímu eseji "Digitální pandemie a skvělý nový svět" slušelo jakožto možná nejpříhodnější učinit zmínku o klasikovi, jemuž bývá připisován výrok: "smát se znamená lépe věděti", klasikovi české literatury a virtuozovi mateřštiny: Vladislavu Vančurovi a jeho - pro naši dobu počátků 3. tisíciletí díky mistrovskému filmovému ztvárnění Jiřím Menzlem nově objevenému, nově nahlédnutému a nově pochopenému - knížeti Megalrogovi z knihy "Konec starých časů". Anonymní autor filmové recenze v novinách Metro k němu poznamenává: "Hrdina filmu "Konec starých časů" graciézní kníže Megalrogov, o jehož šlechtickém původu mohou existovat jisté pochybnosti, vnese do provinčního prostředí zámku Kratochvíle vskutku aristokratického ducha. Vedle poválečného správce zámku, velkostatkáře Stoklasy, tak z ničeho nic stane impozantní zjev Megalrogov, který na čas místní usedlíky probudí: zažité humpoláctví nahradí v jeho osobě vytříbená kultivovanost, pozérství, nefalšované prožívání, poživačnost, jemné vychutnávání radostí a skvělých darů života. Megalrogov svým příkladem čecháčkovsky upadlou společnost, již sem tam vzruší jen nějaký spor o majetek, vytrhne z jejího letargického vegetování. Byť je spíše postavou z rodu bájivého barona Prášila, stane se pro ostatní příslibem nového a činorodého přístupu k životu. Bohužel všeho jenom do času: Megalrogov mizí tam, odkud přišel a zbohatlíkům je nezvratně souzeno zabřednout do mravní bídy..."

Ano, kníže se loučí slovy: "Sbohem, hlupci rozumu, předstírající vášně starých časů!" Ale svět lidského ducha, fantazie, noblesy i přirozené ušlechtilosti - prosté moudrosti a lidskosti - tu přece jen zůstává mezi námi přítomen: v oněch dvou malých dětech, připravených následovat vlastními srdci bytostně přijaté poselství "pohádkového" knížete. Vždyť je to přece Megalrogov, kdo zcela záměrně a vědomě prohrává vyhraný souboj s reprezentantem "lepší" společnosti, aby mu tato společnost, finančními a vůbec materiálními znalostmi i statky oplývající, avšak duchovně a mravně pokleslá, mohla nasadit masku barona Prášila a tím jej zesměšnit - nepozorujíc, že oním zdánlivě chybným, ve skutečnosti však geniálním tahem "prohry" se knížeti dostává svobody "beztrestně" odhalovat našim zrakům všechnu tu prázdnotu veskrze jen rozumově smýšlejícího a jednajícího společenství. Život vedený a utvářený pouhopouhým principem racionality nás nedokáže osvobodit z tyranie primitivních mozkových funkcí...

Hledat v "Konci starých časů" náznaky paralely s celoživotním dílem Karla H. Pribrama, hledat zde odkazy na zamítavé a přehlíživé postoje převážné části světové, čistě racionálně, rozumově a tudíž redukcionisticky badatelsky zaměřené a do sebe zahleděné vědecké komunity, vůči "fantastovi" Pribramovi, se může jevit být skutkem přespříliš opovážlivým... Pribramovo poselství však hovoří jasným jazykem obraznosti i řeči: království moudrosti nelze dosáhnout bez sblížení věd přírodních a sociálních, bez niterného porozumění vztahům časoprostoru a osobní zkušenosti, harmonie a pravděpodobnosti (statistiky), bez porozumění mozku v celé jeho bio-psycho-sociální komplexnosti, bez celostního chápání veškerého dění, bez výprav a návratů z cest do pohádkových říší, bez vyprávění pohádkových příběhů, mýtů a bájí... A tak, navzdory všem dennodenním chmurným svědectvím o odumírání lidskosti, navzdory všem varovným znamením a vizím o všeprostupující a všepronikající "digitální pandemii", sdílí pisatel tohoto příspěvku optimistické přesvědčení prvního laureáta "Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97" o "...postupném dosahování moudrosti v řízení lidských záležitostí..."