Ročník č. 10 - ŘÍJEN/LISTOPAD 2001 - příloha

100 let od narození profesora Hněvkovského

Doc. MUDr. Václav Smetana
(Ortopedická klinika dětí a dospělých UK 2. LF a FN Motol)

Profesor MUDr. Otakar Hněvkovský, DrSc.

* 25. 7. 1901 † 9. 6. 1980

Stoleté výročí narození pana prof. MUDr. Otakara Hněvkovského, DrSc.,
zakladatele a prvního přednosty 2. ortopedické kliniky Lékařské fakulty UK v Praze

Každá z klinik Fakultní nemocnice v Motole má svou historii, svého zakladatele a svá specifika. Není to tak dávno, co jsme v tomto časopise vzpomínali pana prof. Niederleho a každá uveřejněná laudace odkrývá část historie bývalé Dětské fakultní nemocnice a původní nemocnice v Motole, jejichž osudy se spojily. Zvláště v dnešní době, která jakoby historii a vzpomínání zavrhovala, by bylo třeba připomínat opětovně významné představitele naší medicíny. Znovu jsem si to letos uvědomil intensivně v hospitálu hraběte A. Šporka v Kuksu při pohledu na Moudrost, sochu z řady ctností Matyáše Brauna. Kromě obličeje hledícího do budoucna a v zrcadle jakoby se ptajícího na věci příští má stejně jako římský bůh Janus druhý obličej obrácený dozadu uvědomujíc nás tak, že kritický pohled zpět a znalost věcí minulých je tím odrazovým můstkem, vedoucím k moudrosti a úspěšné budoucnosti.

Pan Prof. MUDr. Otakar Hněvkovský, DrSc., se narodil 25. července 1901 na Karlově u Spáleného Poříčí nedaleko Plzně v okrese Blovice. V Plzni vychodil obecnou školu, gymnázium absolvoval v Pardubicích s maturitou v r. 1920. V tehdejší době se rozhodoval mezi dráhou uměleckou nebo lékařskou. Medicína se stala nakonec jeho životní náplní, vždy se však snoubila s jeho sklony uměleckými. Jistě nejsou bez spojitosti jeho sklony malířské a sochařské s ortopedickou snahou o správnou funkci a dokonalý tvar lidského těla. Jako student medicíny si přivydělával kreslením ilustrací k vědeckým publikacím. Studoval na lékařské fakultě UK v Praze, jako zručný preparátor se stal pomocnou silou na anatomickém ústavu, kde svého kreslířského a malířského umění využil v dokumentačních studiích.

Pan profesor Hněvkovský měl štěstí na velké učitele a tak vedle anatoma profesora Weignera mu byl ušlechtilým vzorem profesor chirurgie MUDr. Rudolf Jedlička, ke kterému, jak se tehdy říkalo, přišel “fiškusovat” ještě jako medik. Promoval v roce 1926. Na II. chirurgické klinice se stal nejprve operačním elévem, demonstrátorem a konečně asistentem. Od r. 1931 spolupracoval s profesorem MUDr. Janem Zahradníčkem, přešel na jeho kliniku dětské chirurgie a ortopedie (1. ortopedická klinika v Praze), kde byl v r. 1937 habilitován (Operace chabých obrn).

Tito jeho tři učitelé mu jako bájné sudičky dali do vínku tři základy, které ovlivňovaly jeho budoucnost. Profesor Weigner lásku k anatomii, které zůstal věrný po celý svůj život, profesor Jedlička humanismus spojený s péčí o tělesně postižené spolu s potřebnou chirurgickou erudicí a profesor Zahradníček základy moderního operačního oboru – ortopedické chirurgie.

Všech těchto vkladů bohatě využil. V době poválečné byl v době tzv. ”Lucernovských ročníků” vedle profesora Borovanského populárním examinátorem anatomie. Jeho první vědecké práce byly anatomické a anatomicko-chirurgické. Celý život vyžadoval od svých žáků znalosti a umění anatomické a operační preparace, mezi nimiž však výrazně rozlišoval. Každý z jeho žáků včetně mne musel delší čas strávit na anatomii a patologii, aby se seznámil nejen s preparací, ale především topografickou anatomií pohybového aparátu. Studium anatomie prof. Hněvkovského přivedlo ke kineziologii, jejímž je u nás zakladatelem, a vedlo k jeho účasti na vypracování základů svalového testu. Svou vysokou chirurgickou erudici nám všem dokázal ještě po letech při operacích našich mladých lidí s průstřely břicha v srpnu roku 1968 v době sovětské invaze. Maje příklad v profesoru Jedličkovi, zakladateli a mecenáši Jedličkova ústavu v Praze, stal se prof. Hněvkovský pokračovatelem jeho snahy o rehabilitaci tělesně postižených. Ještě v roce 1940 těsně před zrušením čs. Junáka uspořádal první integrovaný skautský tábor pro tělesně postižené u Votic. Po válce jako nadšený skaut v této činnosti pokračoval, v době jeho nového zákazu je pořádal nakonec pod hlavičkou Čs. červeného kříže.

Profesor Zahradníček byl jeho učitelem moderní operační ortopedie, kterou profesor Hněvkovský rozvíjel dál svým osobitým způsobem především v oblasti kostních nádorů, stavů po poliomyelitidě, u operací páteře a u vrozených ortopedických vad, včetně vrozeného vykloubení kyčlí. Byl autorem svého retenčního aparátku pro tuto vadu. Nelze nevzpomenout nejslavnější Hněvkovského práce, nazvané Patella alta congenita tarda – nová nosologická jednotka (Universitas Carolina, 1956). Tato práce, uveřejněná v r. 1961 v J. Bone J. Surg, dala vzniknout v anglosaském písemnictví názvu Morbus Hněvkovský.

Budova II. ortopedické kliniky na Karlově náměstí č.1 v roce 1945

Naši kliniku založil profesor Hněvkovský z pověření České národní rady a profesora Zahradníčka převzetím německé ortopedické kliniky prof. Springera ve staré historické budově na Karlově náměstí č. 1 dne 9. května 1945. V květnových dnech se aktivně účastnil ošetřování raněných a to především ruských i německých vojáků v nemocnici v Krči, stejně tak přebral raněné i v budově na Karlově náměstí. Ortopedická klinika dostala pak stejný statut jako klinika profesora Zahradníčka: 2. klinika pro dětskou chirurgii a ortopedii UK v Praze. První pacient nové kliniky byl přijat 22. 5. 1945 (zlomenina bérce) a první operace provedena dne 1. 6. 1945 pro kryptorchismus (operatio sec. Török-Hněvkovský). Jeho klinika se věnovala od počátku i obecné dětské chirurgii, traumatologii a vrozeným i neurogenním vadám právě v souvislosti s tehdy rozšířeným výskytem poliomyelitis anterior acuta (M. Heine-Medin). Později přistoupilo léčení deformit páteře, systémová onemocnění a láska pana profesora - ortopedická onkologie. Dodnes musím vzpomínat na jeho precizní preparaci kostních nádorů, především sarkomů, které dovedl odstranit v celku bez porušení pouzdra vždy ve zdravém okolí. S profesorem Seklou z biologického ústavu LF prováděl první léčebné pokusy o immunoterapii těchto nádorů, čímž výrazně předběhl svou dobu. Prof. Hněvkovský byl členem SICOT a vedle profesora Zahradníčka byl považován za předního odborníka na otázky vrozeného vykloubení kyčlí, jak svědčí hlavní referáty přednesené na zasedání této první světové organizace ortopédů v r. 1957 v Lipsku, 1958 v Praze a 1966 v Paříži. Publikoval celkem 86 vědeckých prací, byl spoluautorem učebnice Válečné chirurgie, dodnes nepřekonané učebnice obvazové techniky a řady ortopedických a kinesiologických skript.

Profesor Hněvkovský neměl lehký život, a to pro své zásadní postoje vlastenecké, tedy politické, a pro svůj smysl pro pravdu a právo. Byl proto často pro své názory pronásledován. Za svou účast v odboji byl vězněn v letech 1943-1944, byl pronásledován pro své demonstrativní odevzdání stranické legitimace KSČ na počátku padesátých let, když ze strany vystoupil v době politických procesů. V r. 1968 byl zvolen svobodně děkanem lékařské fakulty, jeho zvolení nebylo však oficiálními místy uznáno. Svou kliniku vedl od roku 1945 do roku 1971 tj. 26 let. V období před profesorem Popelkou byl pět let předsedou Spolku českých lékařů v Praze (1967-1972).

Osobně byl profesor Hněvkovský mimo přednáškové síně a vedení kliniky člověkem plachým a citlivým. Miloval myslivost v její ušlechtilé podobě, toulky přírodou, a dovedl o svých zážitcích vyprávět stejně tak, jako líčit krásu uměleckých děl či probírat lidské osudy. Rád četl a přemýšlel, chvíle před velkou visitou 2x týdně byly vždy naplněny diskusemi filosofickými, uměleckými a politickými. Rád přednášel o umění a především o malířství a to i studentům medicíny. Miloval klasickou hudbu, udržoval styky s našimi předními umělci. Nesnášel útlak a násilí, kterým se bytostně vzpíral. Miloval českou i světovou historii. Jeho životní krédem, které nám všem v podobně novoročenky na přelomu let 1968 a 1969 věnoval, bylo heslo “Unius libri hominem timeo” (bojím se člověka jedné knihy, tedy vzdělaného jednou knihou, jednou teorií nebo filozofií). Jeho největší zálibou bylo malování, kreslení a grafické listy. Vytvořil i několik soch - pohybové studie svých dětí. Dnes již nikdo neví, že jeho grafický portrét Charlese Darwina zdobí Darwinův dům Londýně. Dovedl znamenitě vařit (myslivecké právo). Ženám na klinice pekl na vánoce cukroví a ke svátku matek dort. Účastnil se aktivně klinických sportovních utkání a nikdy nezkazil žádnou zábavu.

Prof. Hněvkovský zemřel v plné duševní a tělesné aktivitě v r. 1980. Za svou činnost v odboji za II. světové války byl vyznamenán Čs. válečným křížem a Medailí za statečnost I. třídy. V jeho osobě odešel jeden z velikánů české válečné a poválečné generace učitelů lékařských fakult.

Tolik takřka suchá historie, v níž jsem zapomněl i některá důležitá fakta, jako jmenování profesorem v r. 1946 a jeho rozhodnutí přejít v r. 1951 se svou klinikou k fakultě dětského lékařství, což zásadně ovlivnilo další vývoj a zaměření kliniky. Při dopisování všech těchto fakt mi přicházejí na mysl různé vzpomínky a klinické výjevy známé mně osobně nebo z vyprávění klinických “kmetů”, doplněné starým fotoalbem kliniky. Ale to ponechám do druhé části, věnované právě těmto vzpomínkám.

   
Levý (první) obr.:Grafický portrét Ch. Darwina, který visí v Darwin House v Londýně - autor prof. Hněvkovský
Pravý (druhý) obr.: Portrét Prof. MUDr. Ladislava Borovanského (*1897 †1971) přednosty Anatomického ústavu do roku 1970 – autor profesor Hněvkovský. Tento grafický list dnes visí v Anatomickém ústavu UK 1. LF)

Při dopisování těchto fakt, jak jsem napsal již minule, přicházejí mi na mysl různé vzpomínky a klinické výjevy známé buď mně osobně, či z fotoalba kliniky nebo z vyprávění “starců”, tedy “dřevních” členů kliniky. Na 2. ortopedickou kliniku jsem nastoupil jako mladý atestovaný chirurg v roce 1962, tedy 17 let po jejím založení, když jsem předtím na této klinice od r. 1954 do r. 1958 rovněž “fiškusoval”. Vybavuje se mi ze vzpomínek tvrdá řehole lékařů při poválečné výstavbě kliniky, zasažené posledním válečným náletem, v době socialismu povinnost lékařů topit v kotlích ústředního topení při nedostatku topičů, nošení dětí na střešní terasu a zpět v létě denně v odpoledních hodinách. Prof. Hněvkovský nedovolil zastavit provoz kliniky ani při velkých rekonstrukcích např. na konci 60tých let (výměna vedení ze 120 na 220 V) s tvrdými požadavky na hygienu a operativou na II. chirurgické klinice v areálu všeobecné nemocnice. To jsou vzpomínky na věci dnes až nepochopitelné, vyplývající ze vžité klinické hierarchie, o které dnes mladí lékaři nemají ani ponětí a já musím říci, že nevím, zda je to dobře či nikoliv.

Tvrdá nařízení pana profesora, která on nazýval “carskij úkaz noměr…” měla ovšem někdy i zábavný charakter. Když jeden z lékařů kliniky přivezl s sebou ze zahraniční expertizy panu profesorovi jako dar živého chameleóna, který pak žil volně mezi květinami v klinické knihovně, měla lékařská služba kromě ošetřování pacientů a úrazové ambulance na starosti i péči o tohoto cizokrajného živočicha, což podléhalo rannímu hlášení. Lékaři mu museli chytat a servírovat živé mouchy (mrtvé nebral) a starat se o vlhké prostředí stálým doplňováním vařící se vody v konvici nebo hrnci na vařiči, a to s kontrolami předepsané teploty v místnosti. Na tuto péči milý chameleón doplatil. Ze zvědavosti jednou otevřel víko konvice a spadl do ní. Pan profesor chameleóna zvěčnil na jednom ze svých grafických listů.

Chtěl bych ovšem vzpomenout dvou důležitých věcí, a to založení stálé školní výuky a postavení rehabilitace na naší klinice.

V r. 1951 byla na naší klinice založena první stálá škola na lůžkovém zařízení s právem výuky a klasifikace pro I. a II. stupeň školního vzdělání a předškolní výuky (mateřská škola). Na 71 dětském lůžku (38 dospělých lůžek) měla klinika 6 až 8 učitelů. Prof. Hněvkovský byl vždy té zásady, že děti mají být celý den zaměstnány, samozřejmě podle celkového stavu, o čemž rozhodoval lékař, a po skončení odpoledního vyučování se o děti po této stránce musely starat sestry, někdy chodili i studenti (čtení pohádek, promítání dia, různé hry). Z pokojů se během dne často ozýval zpěv a hra na kytaru nebo na housle, čehož se účastnili aktivně i někteří lékaři (např. as. Popelka). Lékaři pro děti sami dělali různá představení či kouzelnické výstupy a hráli pro děti v posluchárně i divadlo nebo promítali filmy, televize přišla až daleko později. V 50tých letech byl herecký tým kliniky tak slavný, že pro děti pražských zdravotníků uspořádal v sále Lékařského domu dvě divadelní představení, pro něž kulisy maloval sám pan profesor. Mikulášská nadílka s pravým Mikulášem (nikdy ne s dědou Mrázem) byla pořádána vždy pro děti i dospělé pacienty od pokoje k pokoji za přítomnosti všech; v roli velebného kmeta se vystřídali mnozí z nás s přibývajícím věkem.

Klinika ovšem pod vedením pana profesora Hněvkovského pořádala i různá sportovní utkání (fotbal, volejbal, plavání) a lékařskou schůzovou místnost až do prvního zrušení kliniky zdobila obrovská sloní kost, dar tělovýchovných lékařů profesora Krále při sportovním utkání, zdobená nápisem budícím ortopedickou hrdost: ”Jen takovéto kosti nám mohou odolat”. Bohužel se tato skvostná památka ztratila.

Prof. Hněvkovský razil zásadu, od které se dnes upouští, že pacient má na klinice ležet nejméně 2-3 dny předem (dítě ještě déle), aby si kliniku “osahal” a přizpůsobil se režimu, výkon byl řádně uvážen a indikován, případně pacient již předoperačně rozcvičován nebo zacvičován na následující předpokládané situace. Platilo to především pro páteře, kde dvoje mohutné železné plíce z doby řešení případů po poliomyelitidě měly za úkol u pacientů s deformitami hrudníku pacienta rozdýchat, tedy zvětšit vitální kapacitu, pak teprve po dlouhodobé předoperační přípravě při hospitalizaci přistoupit k operaci. Pan profesor Hněvkovský za celou dobu svého vedení kliniky, a to je druhá ze zmíněných důležitých věcí, nepustil rehabilitaci klinických pacientů ze svých rukou, tedy z vlastního řízení. Na 109 pacientů byli přítomni v jeho době na klinice 2 až 3 maséři s povinností provádět i fyzikální terapii a 4 až 5 rehabilitačních pracovníků (současně s žáky rehabilitační školy a vysokoškolskými stážisty). O takovéto rehabilitační aktivitě u lůžka by se nám dnes mohlo jen zdát. Všichni starší lékaři, asistenti i starší sekundáři, se pravidelně jako na ostatních odděleních střídali i na rehabilitaci, dokonce jeden čas dohlíželi i na pracoviště v Kladrubech. Kromě fyzikální terapie o 6ti lůžkách a dvou křeslech měla klinika dva velké tělocvičné sály s korkovou podlahou, z nichž horní byl na všech stěnách dokola pokryt souvisle velkými zrcadly od podlahy ke stropu, neboť pan profesor tvrdil, že pacient se musí vidět, jak vypadá a naučit se sám korigovat vadné držení a deformity, tedy cvičení provádět před zrcadlem se sebekontrolou. Další zásada, která ovšem dnes může a asi bude současníky brána jako omezování práv dítěte, byla ta, že dítě se má s ošetřujícím personálem sblížit. Personál ovšem musí mít na dítě čas a musí ctít povinnost jej dětem i dospělým pacientům věnovat. Dítě musí vidět v ošetřujícím svého přítele a spíše tetu nebo strýčka a ne nepřítele, který mu píchá injekce, provádí s ním nepříjemné cviky atd. Dítě samo pak hledá v tom případě ochranu u přítomných rodičů. Byl toho názoru, že rodiče do nemocnice patří jako návštěva a do léčení se mají zapojit po náležitém školení až doma. Výsledek byl ovšem ohromující: dětem se nechtělo z nemocnice domů. Zřejmě dnes odpuzující názor. Stejný účel měly jeho skautské tábory, které postižené děti měly učit samostatnosti a odnaučovat pro pozdější život závislosti na rodičích. Cíl hlavní – integrace mezi nepostižené a ostatní populaci naučit problémy znát a umět se k postiženým a nemocným chovat. O kolik let tím u nás předběhl dobu?

Prof. Popelka v roli černokněžníka v divadelním představení v Lékařském domě

Společensko-pedagogicko-diagnosticko-terapeutickou záležitostí byly velké visity pana profesora. Neexistovalo, aby mu někdo diktoval, že musí jít operovat nebo cokoliv podobného. Visita chce svůj čas, jak říkával a musí být důstojnou representací kliniky i nástrojem vzbuzujícím nebo utvrzujícím pacientovu důvěru. Má-li pacient stížnost, má ji přednést na visitě. Kromě ambulantní služby se museli účastnit bezpodmínečně všichni lékaři, přičemž nejmladší zvláště neunikali zraku pana profesora. Povinná účast pro anesteziology, fysioterapeuty i příslušného učitele byla samozřejmostí. Nikdo se neodvážil přijít bez předpisového oblečení. Sestry se obzvlášť pečlivě na visitu připravovaly a účastnila se jí bez výjimky každá sestra procházeného oddělení, vše s patřičnou výbavou od mýdla a ručníků až po převazový vozík a vozík s dokumentací. Visita začínala 2x týdně na 1. patře rozborem politické situace a světovými událostmi někdy za skřípění zubů jediných dvou zdravotnických členů stranické buňky, zvláště když pan profesor rozvíjel názory o modernosti katolické církve a křesťanských základech evropské civilizace. Pak se přešlo na kulturní události, co kdo zajímavého viděl nebo četl. Pak byly probrány s referencí lékařů příslušného oddělení diagnosticky nebo operačně složité případy.

Pan profesor Hněvkovský dodržoval zvyk, že každý z lékařů kliniky se musel k případu vyjádřit počínaje od nejmladšího člena kliniky, kterým jsem byl po několik dlouhých let právě já, až po zástupce přednosty. Pan profesor pronášel konečný diagnostický a terapeutický verdikt. Někdy opravdu přemýšlím, kde jsme na to našli čas, i když si vzpomínám, že se mi právě toto dařilo celých 10 let na mém pracovišti v Kolíně. Každý měl právo pronést svůj názor, pan profesor jej při jeho adekvátnosti akceptoval, konečný verdikt zapsaný do dekurzu však již nebylo možno měnit, leda před pracovním stolem přednosty. Neexistovalo, aby byl operován pacient, který neprošel velkou visitou. Neexistovalo, aby na vlastní visitě referující u lůžka vždy mladší sekundář neznal diagnózy, neznal zpaměti nálezy nebo neznal rozsah pohybů či svalového testu. Pak nastalo u lůžka zkoušení mladých s prezentací vyšetřovaných příznaků a jejich diagnostických souborů s kontrolou chorobopisů, tedy anamnézy i nálezů u nově přijatých. Chyba znamenala přepsat chorobopis, neznalost diagnostických příznaků znamenala písemný trest s jejich opakovaným vypsáním (nejčastěji pětkrát) a podpisem rodičů nebo manželky. Psal jsem různé tresty i např. jak se má zacházet se sterilními obvazy. Tresty se nevyhnuly nikomu. Jednou jsme jej museli psát všichni včetně pozdějších přednostů - asistentů Popelky a Kubáta - o tom, jak se sádruje vrozené vykloubení kyčlí po krvavé reposizice. Rozdíl u pana profesora Popelky proti nám byl v tom, že jej napsal ve verších. Zdají se někomu tato opatření drastická? Já si například 15 příznaků na postižení sakroiliakálního kloubu pamatuji dodnes a stejně tak, že “sádrovat kyčel ve vnitřní rotaci sekundáři vždy se vyplácí”.

Pan profesor se nikdy nestavěl odmítavě proti různým léčebným metodám, jejichž autoři se u nás, myslím tím v Čechách a na Moravě, v mnoha případech mezi sebou vášnivě potírali. Důkazem může být to, že např. při léčení vrozeného vykloubení kyčlí jsme pro jejich konservativní léčení mohli užívat všechny aparátky u nás existující, bez ohledu na aparátek profesora Hněvkovského, a to od širokého balení šitého matkami přes Pavlíkovy třmínky, Frejkovu peřinku a Vavrdův aparátek až k dnes tak neoblíbenému, ale v tehdejší době tolik potřebnému Hanauskovu aparátku, vše s patřičnou indikací, vždy nutnými kontrolami (u Hanauska s povinnou hospitalizací) a samozřejmě vždy s pravidelnou rehabilitací. Přehlédnout bolestivou kyčel by znamenalo pro ošetřujícího lékaře katastrofu s vyřazením z klinického provozu. Bylo nám samozřejmostí, že pan profesor nesádroval ani nezakládal děti do aparátků, to vždy musel provádět mladší sekundář mající ambulanci souběžně s panem profesorem. Měl jsem to štěstí, že několik let jsem to byl právě já.

Kondiční cvičení pacientů vedené budoucím profesorem defektologie PhDr. F. Kábelem, DrSc. a děti kliniky na terase s učitelem při hře na kytaru (s již zmiňovaným budoucím profesorem Kábele)

Samozřejmě si musíme uvědomit, že počet operací byl ročně menší, než dnes. Nejtěžšími výkony byly operace skolióz a olistéz, rozsáhlé resekce a rekonstrukční výkony u nádorů, vrozené vady u dětí včetně vrozeného vykloubení kyčlí, těžké formy akutních i chronických osteomyelitid, a systémová onemocnění. Operovalo se denně na dvou stolech aseptického sálu nebo na sále septickém a jednom stole aseptickém. Mezi operacemi se sedělo společně u stolu, probírali se operace zpětně nebo se zkoušelo. Jedinou nectností pana profesora bylo nepřetržité kouření cigaret v jeho dlouhé špičce se stříbrným zakončením během přestávky i během celého mytí. Jeho mytí bylo obřadné a dlouhé. Na Velký pátek se zásadně neoperovalo (to v oné době dodržovalo mnoho přednostů i neklinických oddělení). Končívali jsme ve 2-3 hod. a mnohým z nás se nechtívalo ani domů. Sedávali jsme pak v letních měsících na malé střešní terase (na velké byly děti) popíjejíce studené nápoje a hovoříce o všem možném. Vstup byl otevřen pro každého: zvláště sálové a ambulantní sestry se rády po operacích na terasy k našemu potěšení cudně opalovaly. Naopak na podzim a v zimě nejméně jednou týdně jsme vysedávali s rentgenovými laborantkami na jejich pracovišti. Z toho všeho vyplýval jakýsi jiný vztah mezi pracovníky, nepamatuji se však, až na jednu výjimku, že by se lékaři se sestrami tykali. Sestry poděkovaly vždy za převaz i vizitu každému lékaři, stejně tak sestry operatérovi, ten pak samozřejmě všem. RTG laborantky nosily lékařům snímky do rukou a když se nepovedly, tvářili se provinile, omlouvaly se a okamžitě prováděly nové. Za vizitu i ošetření děkovali i pacienti. Vidím však, že tento druh vzpomínek sem ani nepatří, i když byl dán právě úctou všech k osobě pana profesora a jeho noblesnímu chování.

Levý ( první) obrázek: Prof. Hěvkovský jako kapitán fotbalového týmu (první zleva).
Pravý (druhý) obrázek : Fotbalové utkání II. ortopedické kliniky s Ortopedickou klinikou z Hradce Králové. Jako kapitáni obou mužstev se proti sobě postavili profesor Fiala (HK) a profesor Hněvkovský (vpravo)

Opakovaně jsem se snažil zdůraznit, že pan profesor nebyl žádný suchar, měl rád jemný humor a nikdy nemluvil hrubě. Chtěl bych jeho toleranci a smysl i pro nemedicínské aktivity dokumentovat jedním svým subjektivním zážitkem, na který nemohu zapomenout. Na základě mé aktivity sportovní i funkcionářské ve sportu invalidů, kterou pan profesor nejen toleroval, ale u mne i s neobyčejným porozuměním podporoval, jsem jednou v přípravě na světové hry ve Francii předchůdce dnešních paralympiád, intensivně trénoval atletiku (víceboj). Využívaje prostoru kliniky a rozšířené zadní části jejího dvora jsem v pozdním odpoledni po domluvě s naší fyzioterapeutkou, která sama byla aktivní atletkou, trénoval z kruhu za jednou budovou vrh koulí. Paní Dana mi kouli vracela, upozorňujíc mne na chyby, schována v místě dopadu za druhou budovou. Muselo to být legrační, protože bylo vidět létat kouli sem a tam mezi budovami bez viditelné příčiny. Netrvalo dlouho a objevil se u nás tehdejší ještě asistent Dr. Popelka a s poznámkou, že šel zjistit, co se to na konci klinického dvora děje, se k nám připojil, demonstruje tak sílu svého “horního těla”, jak vždy říkával. A pak to muselo přijít. Okna pracovny pana profesora Hněvkovského vedla přímo na prostor létající koule. Pan profesor přišel, zhodnotil situaci a sám bývalý aktivní atlet po vzoru starého českého studentského filmu pronesl své typické: “Smetana, takhle se vrhá? Půjčte mi to” a krásným klasickým způsobem z kruhu poslal kouli do vzdálenosti, které jsme se my tři nestačili divit. Zbytek odpoledne se pak proměnil v mou tréninkovou přípravu pod nejvyšším dozorem kliniky, která pak znamenala 5. místo v kouli v Saint-Etienne v r. 1970.

Novoročenka prof. Hněvkovského z roku 1970 – Rodinův myslitel a následující temno

Nesmíme ovšem zapomenout na další velkou zálibu pana profesora a to na jeho účast na ohledávání kosterních nálezů v Mikulčicích a dalších místech Velké Moravy. Po jeho návratu vždy kromě líčení různých ortopedických a úrazových nálezů nám všem vštěpoval na základě výskytu větší valgosity a mohutnosti kyčelních kloubů pojem coxa valga anthropologica, dokazující atletickou zdatnost našich možných prapředků, chlubě se jako bývalý atlet podobným rtg nálezem.

Nebylo by ve vzpomínkách vše, kdybychom se nezmínili o schůzkách “pátečníků”, skupiny universitních profesorů a jiných osobností, scházejících se spolu pravidelně jeden pátek v měsíci. Úkolem účastníků bylo seznamovat ostatní s novinkami všeho druhu a pokud vím, schůzky se konaly se železnou pravidelností a bez absencí po celou dobu, kam moje paměť sahá. Mnozí z nás, co měli neobvyklou možnost vyjet do ciziny jako já například se sportem, měli za povinnost přivážet informace o společenských akcích nebo technických divech, které viděli, a poskytnout panu profesorovi materiály pro jeho pátečnická setkání. Naopak on nás seznamoval před velkou vizitou s příspěvky ostatních.

Jsem si vědom, že musím toto vzpomínání již ukončit a jen tak mimochodem mi přichází na mysl vzpomínka na studentskou humoresku spisovatelů Žáka a Rady a na jejich líčení starobylého gymnasia Zbyňka Šašecího ze Zhoře, ve kterém se úmyslně nevětralo, aby nevyvanul duch dávných pedagogů. Při mém návratu do oné dnes nevyužité budovy 2. ortopedické kliniky na Karlově náměstí č. 1 v roce 1990 jsem se jako její nový přednosta ponořil do její zvláštní atmosféry, poskytující mi bezpečnost zdravotnické činnosti po předchozích 17 let. Stále nás v ní, bývalé pamětníky jejího zrození a slávy, kdo v ní ještě s panem profesorem pracovali, tento její duch posiloval, i když nic není neměnné, jak bychom si mnozí přáli a nic nelze vrátit zpět. Vzpomínám na zvláštní mrazení v celém těle, když jako mladý hoch jsem míjel tuto budovu jakoby v předtuše, co mi jednou přinese a co bude pro mne znamenat, včetně setkání s člověkem, který tak podstatně ovlivnil můj život. Když jsem poprvé usednul na druhou stranu těžkého přednostenského stolu (který jsme vzali pak s sebou do Motola), myslel jsem znovu na ony chvíle, které jsem prožíval na jeho druhé straně zodpovídaje se ze svých chyb či sděluje panu profesorovi své zážitky, návrhy nebo pracovní výsledky nebo utíkaje se ve strachu o jeho radu. Čím jsem starší, tím více vzpomínám na jeho moudrost a některá poučení, která považuji za dodnes platná.

Chameleón klinický (grafický list - autor prof. Hněvkovský) – “postrach sloužících lékařů na 2. ortopedické klinice prof. Hněvkovského”

Prvním z nich bylo naučení, že lidská noha (pars pro toto) není noha od stolu, aby se mohla bezstarostně bezhlavě sešroubovávat a sdrátovávat. To, že dnes se může na “sešroubované” noze po operaci takřka ihned odejít, říkával pan profesor, ještě neznamená, že se musí zahojit. Znovu jsem si opakoval, dostávaje do rukou těžké komplikace po nepovedených osteosyntézách, že lidské kosti jsou živý orgán, které musejí zachováním vitálních podmínek mít možnost se hojit. Stejně tak zavedl ono rčení, které pak převzal po něm pan profesor Popelka, že operujeme pacienta a nikoliv rentgenový snímek, což pak druhý doplnil ještě rčením, že rentgen je od toho, aby nás klamal. Na tuto poučku řada ortopédů tak ráda zapomíná. Velkou sílu znamenalo jeho přesvědčení, že člověk má kontrolovat výsledky své práce a má umět udělat v případě neúspěchu za vším tlustou čáru s náležitým poučením. Ale především mi navždy zůstává v mysli jeho již zmíněné heslo Unius libri hominem timeo.

Zemřel, aniž se po radostném vzplanutí v r. 1968 dočkal změn, po nichž tak toužil: osobní svobody a možnosti rozvoje odborných a kulturních styků se západním světem, ke kterému se včetně identifikace se s křesťanskou kulturou a řeckou filozofií jako renesanční člověk vždy neohroženě hlásil. A závěrem jeden jeho postřeh politický, podle mne jasnozřivý. Říkával nám opakovaně, že jediným, kdo má prospěch z Velké říjnové revoluce nejsou lidé na východě, ale dělníci a střední i chudší vrstvy společnosti západních demokracií, neboť ze strachu před komunistickou revolucí uvolňují bohatí kapitalistických zemí část svých finančních zisků na zlepšení kulturního a materiálního života těchto vrstev včetně jejich sociálního zajištění. Říkával rovněž, že má obavy z toho, kdyby tento strašák jednou padnul, čemuž věřil jen do roku 1968, vrátila by se situace, která stvořila dva nelidské totalitní systémy dvacátého století. Měl pan profesor pravdu?

(červenec 2001)

Článek byl napsán v červenci 2001, dva dny před sv. Annou a nebyl nijak ovlivněn událostmi ze dne 11. září 2001, pouze životním krédem pana profesora:

Unius libri hominem timeo

Bojím se člověka jedné knihy tedy vzdělaného jednou knihou, jednou teorií nebo filozofií.

   Ročník č.9 • Ročník č.8 • Ročník č.7 • Ročník č.6 • Ročník č.5 • Ročník č.4 • Home 2. LF
    Datum poslední aktualizace 09.01.2002, © Marcela.Cipryanova@lfmotol.cuni.cz