Ročník č. 11 - březen 2003

Březen: za škamna bez knihy vlezem?

Ing. Zdeněk Smrčka
Ústav vědeckých informací UK 2. LF a FN Motol

Rozličná mystéria psaní úvodníků, jakož i obcování s knihami a internetem, ve slávě jazyka českého obšírně pojednaná a čtenářstvu ze stavu lékářského, kantorského a bibliotékařského ku kratochvíli věnovaná

Motto: 

Bát se či nebát vlčí společnosti...? Být či nebýt sítí spoutaný...? Že postačí všem oken otevření...? Toť otázka... Hamlete...! Gatesi...! Karkulko...! Marné volání... Je pozdní večer... Vlk internetu se plíží zpovzdálí... Budí obavy i euforii: zvonců jásot i chvil zmírání...? Ale kdež,  to jen čas planých slov a lichých soudů nám plyne hlavami. Vlk internetu není písemchtivý - a beránci knih, co všanc dávají své hřbety, zůstávají celí, živí, zdravím kypící...   (fragment z Písní elektronických)

Úvodník bývá tradičně spojován s úvodní stranou sdělovacího prostředku zvaného noviny, denní tisk, týdeník, čtrnáctideník, měsíčník, magazín anebo populární či odborný časopis; zkrátka a dobře (knihovnickou terminologií řečeno) s tiskovinou zvanou periodikum. Za nosné téma v něm pojednávaného úvodního slova se zpravidla volí komentované upozornění či zamyšlení nad obzvláště zajímavým článkem, s nímž se čtenář někde o pár stránek dál za úvodníkem setká, anebo obecněji: připomenutí si toho, co činí daný den, týden či měsíc v životě společnosti čímsi významným a jedinečným, co vymezuje v jejím často až zmateném, neuspořádaném a nevyzpytatelném chodu událostí jakési pevné záchytné body, od nichž a z nichž se odvíjí a rozvíjí předivo vzájemných vztahů, utvářejících síť lidské kultury. 

Mezi takovéto pevné body patří světské i náboženské svátky, mnohdy mající svůj původ v přirozených cyklech přírody, dále různá výročí, památné dny, kulturní události, festivaly, veletrhy, ale třeba i sportovní klání, mistrovství a olympiády (i ty vzešly z lůna kultury: kultury těla neboli fyzkultury). Každý den je někde na světě nějaký svátek; vždy je co slavit, co si připomínat, na co se těšit - a z čeho si zvolit námět pro úvodník. Možností je nepřeberné množství. Objeví-li se však na obzoru březen - první jarní měsíc, zdá se být téma úvodníku vcelku nabíledni.

"Měsíc březen - měsíc knihy", vytane od Šumavy k Tatrám na mysli snad každému, kdo dychtivě hltal roztřepané stránky rodokapsů a pátral u přátel či ve veřejných knihovnách po svém oblíbeném autorovi nebo titulu knihy - aby pak o nich a s nimi  rozvíjel hlubokomyslné úvahy v prostorách bytů, vináren či hospod čtvrté cenové skupiny. Ale kdeže, "měsíc březen - měsíc internetu", napadne generaci odkojenou mihotavou magií počítačových her, audio-vizuálních 3D-performancí, klipové tech-no-kultury a veřejných mobil-orálních peep-show, za sado-maso-skupinového kvílení "go-Ježíšku-go!" pronikajících do éteru zpod kyberfilního podhoubí rádiových sítí. Generaci spjatou s dobou, kdy z nepatrné prolákliny na povrchu křemíkové destičky se dějotvorné procesy během pár let rychlostí myšlenky přehnaly přes silikonové předprsně masmédií až do údolí virtuálních slastí, zjevujíce lidstvu deset tisíc světelných roků hluboký předěl civilizační (spíše než generační) propasti. 

Při pohledu z jejího nitra jsme si skálopevně jisti, že měsíc knihy již záhy dojde svého zatmění. A že náš věk místo něj ozáří svým jasem souputník jménem internet. Přemítáme, kolik času knihám ještě zbývá, než udeří ta jejich hodina poslední, osudová... Nadejde hodina vlků v rouše beránčím, hotovících se vyrvat lidskému pokolení basnická střeva jeho knižní kultury? Či naopak vejde hodina beránků v rouše vlčím, kteří sice hrozí, že zadáví a pozřou veškeré knihy a knihovny - ve skutečnosti jim však jen nachystají, dle požadavku doby, to nejelegantnější možné vzezření? Konec starých časů: čemu věřit, kam se přiklonit a kterou z hodin zvolit?

Informační portály - bující na displejích počítačů jak mikrovlnné houby po digitálním dešti - zatím široce otevírají své bezedné chřtány a chrlí mezi nás své informační výtrusy a spóry. Ale zdá se, že knihovníci, knihomolové i knihomilové - jsouce lehce povzneseni nad tím vším informačním bujením a zmnožováním - neztrácejí nic ze své věrohodnosti. Nikterak nevyznívá jako plané jejich líčení nebeských pastvin znalostí a vědomostí, kde kolem knih-beránků se starostlivě  prohánějí pověstní (spíše než zlověstní) Neviditelní Psi, zatímco uvnitř knižních salaší po květech poezie (spíše než po květech zla) slídí všem dobře známí Viditelní Macci. Nikterak nevyznívá jako marné jejich volání, že ti i oni ve svých a ze svých virtuálních souhvězdí gutenbergových galaxií odnepaměti a donepaměti spolu spřádají a kultivují naše obecné kulturní povědomí. Náš přenos, obraz i odraz, naši současnou, minulou i budoucí (kyber)psychologii.

Ne, knihy se jen tak nepřestanou psát, tisknout, vydávat - a číst, neboť jejich doménou jsou příběhy, odehrávající se v osnově  vzájemných lidských vztahů. (Síť sítí spíše než co jiného "pouze a jen" cosi o těchto vztazích v různé míře úplnosti shromažďuje, zobrazuje, odkazuje, propojuje, informuje, popisuje, zpřístupňuje - ale příběhy utváří a zaznamenává sám člověk: svou myslí, tělem, mozkem, srdcem, duchem). Ani myši ani roboti ani geniální idioti - ani nejúžasnější divy, NETvoři a krásky světa kyberNETiky, dle všeho nepřivodí našim knihám ani životům stav kritického ohrožení. Ty i ony, naše knihy i naše životy, se budou dál plodit, rodit, množit, psát, tisknout, číst, vyprávět a rozvíjet, otevírat i zavírat - v příbězích o nás samých, o našich myslích a vztazích, ale i o lidech a myších, liškách a princích, slavících a růžích, kočičkách a pejscích - i o beráncích/kůzlátkách a vlcích. Dál se budou psát úvodníky - a k malým i velkým knižním příběhům vpisovat úvodní slova, řádky, věty.

Nu, dobrá, dobrá... Knihy zůstanou knihami i pod internetovým novoluním - ale co řeč, mluva, jazyk mateřský? Přežije ten (či jen dožije?) éru ANGLObálních (či gloBANÁLNÍCH?) dominií, rozprostřených v síti sítí? S angličtinou lze dnes dojít světa kraj - však s češtinou to stěží vydá za humna. Tak k čemu budou naše rody, pády, časy, shody, háčky, čárky, kroužky, tvrdá/měkká ý/í...? Tak složité, těžké, nelogické - když nové esperanto: esemstina s angličtinou, je může hravě nahradit? Heslo KYBERTERNY již letí netem-světem: "Angloskriptní pařani všech zemí, spojte se!" 

Anomální -ř- se škrtne, -ů- je také přežitek - a pro jejich pozůstalé: -š-, -č-, -ž-, -ě-   spřežky -sh-, -tch-, -zh-, -ye- vystačí! Však přemýšlejí páni pařani, jak by tím pole české zorali? Nechť, psaly-li se, se psaly, se sepsaly; píší-li se, se píší, se sepíší další knihy ku oslavě češtiny! Jen vzhůru za Přemyslem - což není jeho Šemík z rodu Pegasů? V něm - a nikde jinde - se skví, tkví a dlí naděje a sláva naší české stolice! 

Vskutku, ono "...se..." zní tak lehce, živě, činorodě - že tím až nepokrytě, ba přímo vyzývavě naznačuje (pro mnohé překvapivě, že zcela shodně i ve zdánlivě nespřízněné španělštině), že nejde o cosi, co je v ANGLOnetu subjektem mlčky trpěno či nuceno, nýbrž o cosi, co se (byť bez znalosti jmenovitého původce: "ono se to...") aktivně děje. Jen coby rodilí mluvčí češtiny máme za samozřejmé, že úvodníky nepíše žádný uvaděč, ba ani uvoditel, natož úvoďák (snad úvodníkář, ale kdo jej kdy viděl: že by u vody - u vodníka?) Takže vida: pro psaní úvodníků neexistuje (a není ani třeba) žádné specializované profese, potažmo kvalifikace! Ba, zdá se to divné, ale úvodníky se dle všeho opravdu píší jen tak, samy od sebe. Počíhají si na vhodnou záminku (třeba na blížící se jarní novoluní), zvolí vhodnou chvíli (třeba výpadek internetu v důsledku plánované údržby) a vyhlédnou si vhodnou oběť (třeba pracovníka knihovny). Vše, co pak následuje, je již pouhá hra slov, obratů a myšlenek, pořádaná v režii onoho "...se to..."

A tak si mysl nebohé pisatelské oběti vážně zadá s heslem "březen - měsíc knihy/měsíc internetu", s reklamním sloganem "internet do škol /aneb školu hrou/" (o bráně jazyků kupodivu ticho po pěšině) a s lidovým mudroslovím "březen - za kamna vlezem". A poté stačí jen bezděčně máchnout Křídly lingvo-poetiky, zatřást Kopiníkem ze Zimní pohádky a otevřít branku Karkulce (pro nedovtipné neanglisty:  večer na Bezdězu se sešli Mácha, Shakespeare a Gates...) Pak již NETřeba všech těch NETburgerizovaných "gejš-krmí" a la "šejk-z-upíra", které vždy a všude, 24 hodin denně, promptně připraví a SERVíruje mistr KOMPjúter dle receptáře artificiální INTELigence. Břichabol (hlavo-, srdce-, dušebol...) si z občerstvovny s proklatě dobrým vývěsním štítem "Skvělý nový informační věk" snadno odnese ten, kdo si - podléhaje svodům obžerství - nevzpomene, že stravitelnosti a poživatelnosti kulinářské fantazie globálního šéfkuchaře je třeba klást jisté meze (pejsek s kočičkou by o tom mohli vyprávět své: nad věhlasným, vše-to-nejlepší pojímajícím dortem). Již dětský mozek - na rozdíl od vlčího - přece ví, že Karkulky se (krom pohádek) zkrátka nejedí. 

Ze všech možných variací, kombinací a permutací myšlenkových cest, jež slibují i varují, že se psaní úvodníku (ne)obejde bez (ne)viditelných blábolů a průjmů poezie, tudíž autorovi nakonec připadne ("se mu přihodí") jako nejpříhodnější  položit (si) do záhlaví sepisovaného dílka řečnickou otázku: "Březen: za škamna bez knihy vlezem?" Odpověď na ni totiž nebude muset sypat jak makovku v pekárně. Neboť (se) dobře ví, že nenápadný půvab češtiny spočívá v jejím důmyslném (či snad úmyslném?) kouzlu kafkovsky laděné švejkovštiny, jíž při troše štěstí a hodně námahy ten, pro něhož ona není jazykem mateřským, časem možná jakž takž porozumí - která však má vždy v rukávě nějaký ten šprým, jímž adepty bohémské lingvistiky spíše než k pění ódy k radosti spolehlivě uvede k úpění trudnomyslných rapsódií.  

Neboť vždy, když si již nový ctitel češtiny myslí, že pochopil všechny její pravidelné nepravosti i nepravé pravidelnosti, kdy již již shůry shlíží na všechny její roztodivné útvary, objeví se cosi, co se vymykne veškeré jeho i její logice, zákonitosti i zkušenosti. Krása češtiny jako by teprve v takových chvílích poodhalovala svoji pravou tvář, své tajemství - jež, zdá se, pramení ze stejných principů jako krása fraktálů a vůbec přírody. Ergo, svým kafkovsko-švejkovským laděním,  jako by k tomu chtěla ještě poznamenat, že na počátku všeho zkrátka a dobře nebylo slovo - ale chaos. Chaos písmen a písem. Chaos znaků. A že naším - lidským - posláním možná  nebylo, není a nebude nic jiného - a nic menšího - než tento počáteční chaos uspořádat, vtisknout mu jistý řád, smysl a příběh. Což - - zdánlivě paradoxně, a ruku v ruce - nelze beze slov, jazyka, písma, řeči, knížek. (Dlužno poznamenat, že paralela čtení a pořádání knih genomů nese jen zdánlivě jiný podtext.)

Takto, od viditelné krásy fraktálů, tvarů přírody, rozrůzněnosti životních forem a linií křivek ženských těl, se díky slovu, jazyku, písmu a řeči navracíme k esenci všeho lidského vědění, skrytého v jedné  útlé pohádkové knížce: "Co je důležité, je očím neviditelné..." V ní - a právě v ní - se před námi otevírá zcela nový obzor poznání, jež praví: veškerý zdejší vizuální a vůbec senzuální svět - tento vesmír a život v něm, kolem nás i v nás - je jen jakousi ("pouhou") obrázkovou knihou našeho dětství. (Tušení, co skrývá, o čem vypovídá, co je za ní, co vše za naším životem, světem a vesmírem - zrakům i dalším smyslům skryté - přebývá, je až podivuhodně společné svébytným sférám umění, víry i vědy.)

Svět internetu - někdy nazývaný světem obrázků, grafických znaků či virtuální reality - sám o sobě o ničem lidským očím neviditelném naproti tomu nevypráví; jsa sám v nejvyšší možné míře médiem vizuálním, či obecně senzuálním. Navodit, vyvolat a zobrazit lze v něm cokoliv představitelné i nepředstavitelné. Fantazie tvůrců v něm překračuje všechny meze, ale nějak se již přitom zapomíná,  že "senzuálním konzumentům" (dle jakéhosi - zatím nezformulovaného? - "zákona zachování fantazie") se tím svět jejich vlastní představivosti spíše potlačuje, ji deformuje a o ni je ochuzuje. (Jen marnou snahou obejití tohoto zákona by bylo uplatnění ideji "každý člověk sám sobě uměleckým tvůrcem". Bez čtenářů, diváků či  posluchačů (bez jejich fantazie) totiž zůstane každé stvořené dílo pouhopouhým, nicneříkajícím artefaktem - když mu jeho formu (tělo) a obsah (duši) sice vtiskuje jeho tvůrce, ale životní příběh mu dává až ten, kdo se ho dotkne, kdo je shlédne, zaslechne, přečte - a kdo do něho vloží cosi ze své fantazie. Právě v tom tkví zásadní rozdíl mezi dětskou obrázkovou knížkou na straně jedné - a televizí, videem nebo počítačem na straně druhé.)

 Od dětské obrázkové knížky, jejího prohlížení, čtení a předčítání večer před usnutím, vede zřetelná, ale pozvolná cesta dětské fantazie k oproštění se od (zpočátku tak žádané) přemíry doprovodných obrázků; cesta rozvíjející se fantazie dítěte vede až ke knížkám pro dospělé, kde si již (téměř) vše "musíme" za pouhými znaky písmen a písem představovat a domýšlet. Vrcholem je pak čtení poezie... ("Co je důležité, je očím neviditelné".) Naproti tomu, od příběhů na televizní obrazovce či displeji počítače cesta dětské fantazie vede nejsnáze a nejspíše jen k fialové krávě. Video, televize, mobily, počítače a jimi zobrazovaný virtuální svět (odhlédneme-li od jejich nesporného přínosu pro jedince zdravotně či jinak v sociální komunikaci znevýhodněné) jsou v tomto ohledu - a v konečném důsledku - až jakousi nepatřičně nadužitou, mentálně invalidizující protézou dětské a vůbec lidské fantazie; obezličkou, jež některé léčí, ale mnohé postihuje. Dítě dle pohádkové knížky ví, že Karkulky se ve skutečnosti nejedí - zatímco televize (video, film, internet) je dokáže přesvědčit, že akční hrdina vše přežije a že když se vyskočí z okna sedmého patra, postačí jen roztáhnout ruce místo křídel. Vždyť létat je přece tak snadné... Ono pasivní voyérství, balancující na samé hraně závislosti a idiocie, tak navrací naši mysl zpět na úroveň doby kamenné. Ale i v těch časech  - co se týče rozvoje fantazie - nabízely jeskyně a sluje, ozářené mihotavým světlem ohně, lidem víc, než dnešní virtuální svět. (Mezi svébytné voyérství, mající svůj původ snad též v době kamenné, nad veškerou pochybnost patří i pornografie.)

Každá barva jara má svůj počátek v bělosti zim. Kacířské zvolání Umberta Eca: "Od internetu [zpět] ke Gutenbergovi!" se ukazuje jako prozřetelné. Zákon zachování fantazie nemůže člověk ani za pomoci sebedůmyslnějších výtvorů kybernetiky přelstít a obejít. Kniha se nerodí jinak než z bělosti nepopsaných stránek. Bez bělosti scénáře, notové osnovy či výtvarné předlohy nevznikne film, video, televizní záznam, hudební skladba ani malířské či sochařské dílo. (Pochopitelně, existují totální tvůrčí improvizace, ale ty - - mají-li mít nějaký smysl - se již vůbec neobejdou bez invence a imaginace.) Právě a zvláště v tom spočívá jedno z výjimečných poselství knihy: že odkrývá onu prvotní, mlčenlivou bělost, skrytou pod znameními a znaky abecedy, a zpřístupňuje ji vnitřním zrakům naší fantazie. Poselství knihy a poselství jara jsou si tímto vzájemně rovnocenné; s nimi a v nich otevírají příběhy našich životů své stránky.

Čeština přisoudila jaru - spolu s létem - střední rod. Na rozdíl od německého "der Frühling", španělského (a italského) "la primavera", anglického (implicitně maskulinního) "the spring", francouzského (taktéž maskulinního) "le printemps", ruského a staroslovanského (ta) "vesna" či slovenského (ta) "jar". Ve své přirozené hravosti - jež koneckonců patří k jejím nejvýraznějším rysům - jako by chtěla naše mateřština naznačit, že jaro a léto jsou časem zrození, dětství a dospívání. A že jejich otcem není nikdo jiný než pan podzim - a jejich matkou paní zima. A že jedině díky jim - a skrze ně - takto jaro a léto spolu povstávají a na sebe navazují: ze vzájemných proměn časů podzimního zrání a zimního usínání.

Představa dlouhých zimních večerů - či alespoň chvil před spaním - se tradičně pojila a pojí právě se čtením knih. Bělost stránek a čerň písmen se tou dobou snoubí s bělostí lampy (nebo svíce) a temnotou okolí či nebeské klenby za okny. Pokoj se mění v pradávnou sluj, osvícenou plameny životadárného ohně. Chvíle jako stvořená pro příchod, zrod a rozvoj naší fantazie. Takové posvátné okamžiky nemůže žádná virtuální realita nikdy nahradit. 

Stane se, že někdy venku na obloze vyjde měsíc (či básnivě luna) a zalije náš pokoj svým snovým svitem. A my si možná vzpomeneme, že jeden z jeho (či jejích) dvanácti kalendářních bratrů - březen - míval přízvisko "měsíc knihy". Zčásti revoluční kvas informační éry, zčásti horlivé obrazoborectví - onen svéráz naší národní povahy, jej však obdařily titulem novým: "měsíc internetu". Má-li však náš souputník na obloze jména dvě: luna a měsíc, proč by nemohl mít dvě přízviska i březen: měsíc internetu & měsíc knihy? Kuplířská ekviLIBRIstika češtiny by si zajisté věděla rady, co s takovouto novou dvojicí - za všechny by bylo lze jmenovat: knihu náměsíčnou a internet lunatický... Další možné kombinace se již ponechávají laskavé fantazii čtenářů a čtenářek - stejně jako volba, zda dnes, zítra, pozítří... - či nikdy - tito/tyto spolu či sami/samy usednou večer k televizní obrazovce, videu, displeji počítače, internetu, mobilu, anebo zda dají přednost společenství knihy. Případně, zda si vyjdou ven z domu, do přírody, podívat se na lunu (či měsíc) a vůbec na hvězdnou oblohu nad hlavou; na její velkolepá okna, dokořán otevřená nekonečnému vesmíru kolem nás i v nás. Na její okna, portály a brány, otevřené jako obrázkové knihy našeho dětství. 

Víme, že jednoho dne se tyto knihy uzavřou. Země pomine, vesmír pomine, internet pomine - ale ony zavřené obrázkové knihy nebes budou tiše spočívat a odpočívat na svém místě - a vyčkávat na své další dětské čtenáře. Ač každá obrázková knížka našeho dětství se takto jednoho dne uzavírá - knihy našich životů trvají dál: jsou věčné. Neboť někde nad tímto vesmírem se nachází časoprostor naší dospělosti, s knihovnou plnou knih pro dospělé. Příběhy v nich zaznamenané k nám zde promlouvají v obrazech naší představivosti a fantazie. Bez dětství na tomto světě, na této planetě, v této civilizaci, bez brány našich jazyků, bez našich dětských obrázkových knížek, však k onomu vyššímu časoprostoru dospět nemůžeme (je to stejné, jako bez prenatálního dětství v těle matky se nikdy neobjevíme na tomto světě...) Ano, každá obrázková kniha našeho dětství se zákonitě jednoho dne uzavírá - její poselství si však neseme v dalších knihách našich životů dál a dál.

Poselství knihy, její jedinečnosti a nenahraditelnosti - v rovině symbolické i autentické, pro lidského jedince a civilizaci jako celek - zní dnes, v éře internetu, zcela prostě: opustíme-li knihu pro vizuální (respektive senzuální) svět masmédií, ona nezahyne ("opustíš-li mne, nezahynu..."), ale budoucnost nás a naší fantazie se tím uzavře ("opustím-li tě, zahyneš...") Neboť kniha - kterak dle názvů (a pochopitelně obsahu) svých děl stvrzuje Komenský - je bránou jazyků, skrze niž a s níž vcházíme z tohoto světa obrazů do zaslíbené země obraznosti - tradičně nazývané rájem. Číst toto poselství knihy není zvlášť obtížné - stačí ji otevřít a přesvědčit se. Příležitost se najde kdykoliv; přinejmenším však jeden den a jeden měsíc v roce, když otočíme list kalendáře  a zjistíme, že je březen: měsíc knihy a měsíc internetu - a měsíc, ve kterém vzpomínáme jména Jana Ámose.

Fakultní zprávy

Vědecká rada
20. února 2003

Akademický senát
19. února 2003

Udělení čestného doktorátu UK profesoru Dr. Theodoru Hellbrüggemu
prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Transplantace kmenových buněk krvetvorby u dětí od nepříbuzenských dárců
MUDr. Petr Sedláček, CSc. 

Osobnosti fakulty

Laudace
prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Studentskýma očima

Stáž v Londýně
L. Benešová

Zajímavosti

Prof. Dr. Theodor Hellbrügge
zdroj: www.cuni.cz

Publikační činnost

Abstrakta

Součástí tohoto čísla jsou průběžné zprávy Výzkumných záměrů:

Výzkumný záměr číslo 111300001 
Výzkumný záměr číslo 111300003

Termín pro uzávěrky  příští číslo:
27. únor  2003

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
MUDr. J. Feberová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
Univerzita Karlova
2. lékařská fakulta
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: 2 2443 5882

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Akademický senát

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 19. 2. 2003

Zahájení a kontrola zápisu
Jednání akademického senátu zahájil předseda as. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D. přivítáním všech přítomných členů senátu, zvláště uvítal hosty zasedání prof. MUDr. J. Kouteckého, DrSc., doc. MUDr. J. Bartůňkvou, DrSc., prof. MUDr. J. Hergeta, DrSc., prof. RNDr. V. Peloucha, CSc., prof. MUDr. J. Šnajdaufa, DrSc., doc. MUDr. P. Zobana, CSc. a Ing. E. Kuželovou. 

Kontrola zápisu proběhla bez připomínek.

Zprávy vedení fakulty
Děkan fakulty informoval senát o nově jmenovaných proděkanech fakulty pro funkční období od 1.2.2003 do 31.1.2006:

• Prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc. - proděkanka pro rozvoj fakulty (přednostka Ústavu imunologie UK 2. LF a FN Motol)
• Doc. MUDr. Jana Hercogová, CSc. - proděkanka pro zahraniční studenty a celoživotní vzdělávání (přednostka Dermatovenerologické kliniky UK 2. LF a FN Motol)
• Prof. MUDr. Jan Herget, DrSc. - proděkan pro vědu, výzkum a zahraniční styky (přednosta Ústavu fyziologie UK 2. LF)
• Prof. RNDr. Václav Pelouch, CSc. - proděkan pro studium teoretických a preklinických oborů (přednosta Ústavu lékařské chemie a biochemie UK 2. LF)
• Prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc. - proděkan pro vnitřní záležitosti (přednosta Kliniky dětské chirurgie UK 2. LF a FN Motol)
• Doc. MUDr. Petr Zoban, CSc. - proděkan pro studium klinických oborů (novorozenecké oddělení, Gynekologicko-porodnická klinika UK 2. LF a FN Motol)

Náplň práce jednotlivých proděkanů bude zveřejněna na www stránkách fakulty. 

Na návrh děkana fakulty senát hlasováním schválil jmenování doc. MUDr. Petra Zobana, CSc. novým členem vědecké rady UK 2. lékařské fakulty. 

Tajemnice fakulty informovala senát o hospodářském výsledku fakulty za rok 2002: 

Závěr: Senát vzal na vědomí informaci o jmenovaných proděkanech fakulty pro nové funkční období. Senát svým hlasováním vyjádřil souhlas jmenovat doc. MUDr. Petra Zobana, CSc. členem vědecké rady UK 2. lékařské fakulty. Senát vzal na vědomí informaci o hospodaření fakulty v roce 2002 a zprávu předá ekonomické komisi senátu.

Systém vykazování publikační činnosti pracovníků fakulty
Akademický senát diskutoval otázku způsobu vykazování publikační činnosti pracovníků fakulty v příslušných databázích. Jednotlivé položky ve vykazování publikační činnosti vyžaduje Rada vlády pro vědu a výzkum. 
Závěr: Fakulta bude na tento systém vykazování reagovat dopisem k rukám předsedy Rady vlády pro vědu a výzkum, kopii dopisu zašle na další příslušné instituce a předsedovi Akademického senátu Univerzity Karlovy.

Proděkan Herget předložil velmi podrobnou zprávu o systému postgraduálního studia na Univerzitě Karlově a 2. lékařské fakultě členěnou do těchto bodů:

Postgraduální studium
Fakulta je v systému postgraduálního vědeckého studia UK, ve kterém se spojily 1., 2. a 3. LF, Př. F, biologicky orientované pražské ústavy AVČR a většina rezortních výzkumných ústavů MZ ČR. Jednotný systém je podpořen vzájemnými smlouvami - UK a AVČR, UK a rezortní ústavy MZ ČR. Výhody jednotného systému: 

Jednotlivé akreditované studijní obory mají společné oborové rady. 
Uplatňují se jednotné požadavky.
Studenti kterékoliv fakulty mohou studovat na jakékoliv instituci v systému a nejsou omezeni pouze na fakultu, kterou studují - mohou si vybrat to nejlepší pracoviště a nejlepšího školitele;
Nejsou skoro žádné bariéry mezi fakultami UK a některými ústavy AVČR.

Na UK jsou systémy postgraduálního studia značně odlišné - od placených kurzů a žádné vědy (právnická fakulta) přes systém velmi podobný bývalému CSc. (Lékařská fakulta HK) až po systém 2.LF, který se do největší míry snaží podobat Graduate School.

Prezenční (interní) studium je 3leté, což je v biologických oborech všeobecně považováno za nedostatečné. Je možné studium kombinované (externí). 

Organizace
Koordinační rada, kterou jmenuje na návrh děkanů rektor UK má 6 členné předsednictvo (předseda: Ošťádal, AVČR, členové: Pikálek Př. F., Rokyta 3. LF, Elleder 1.LF, Herget 2. LF, Kašička AV).

Oborové rady jsou složené z odborníků v daném oboru z jednotlivých institucí. Ty určují průběh studia, kontrolují úspěšnost, organizují kurzy a jsou hlavní částí systému. Systém by měl do největší míry záviset na aktivitě příslušné oborové rady. 

Školitelé jsou osobně odpovědní za průběh studia. Z tohoto důvodu je do studia přijímána dvojice student - školitel. Požadavky na školitele - aktivní vědec, musí mít grantové prostředky na to, aby mohl financovat experimentální práci studenta.

Požadavky na studenty určují oborové rady, obvykle 1 kurz ročně v prvních dvou ročnících, kurz metodiky vědecké práce, rigorózní zkouška (obvykle je předkládána přehledná práce). Dizertační práce a její obhájení - zde se vyžaduje, aby dizertační práce byla podpořena nejméně 2 publikacemi v impaktovaných časopisech (většina oborových rad).

Počty
V současné době je na fakultě 82 studentů v prezenčním studiu (z části na fakultě, ale také na různých ústavech AVČR). 130 studentů v kombinovaném studiu (bez nároku na stipendium a jakékoliv studentské výhody). 

Problémy
Kombinace s profesním postgraduálním studiem. Je nezbytné, aby absolventům lékařských fakult byla současně umožněna příprava na atestaci. 

Ale:
Na některých klinikách není zcela pochopen rozdíl mezi Ph.D. a CSc., kdy se dříve CSc. v některých oborech obhajovalo na několika kazuistikách a primární publikace se nevyžadovaly (přímo ve vyhlášce bylo, že publikace nejsou podmínkou). Na většině klinik to však funguje bez problémů.
PGS je využíváno k čekání na místo na klinice. Studium ukončilo jen velmi málo studentů. Řada studentů žádá o převedení z prezenční do kombinované formy studia.

Velkým problémem je sociální zabezpečení postgraduálních studentů. Je samozřejmě velmi nízké, ale jsou to jen základní finance neboť:

Student může dostávat navýšení stipendia z grantů (zejména GAČR) a je jen věcí školitele, že stipendium naplánuje.
Student může dostávat navýšení z grantů GAUK (platí totéž).
Nově od dubna 2003 jsou speciální granty GAČR poskytující navýšení stipendií přímo skupinám postgraduálních studentů.
Student může být nositelem grantu FRVŠ.
Stipendium může být navýšeno z Výzkumného projektu fakulty.
Stipendia mohou být vyplácena z grantů EU.
Stipendia mohou být navýšena z financí Center.

Perspektivy a plány
Ph.D program je vedle magisterského studia základní činností každé prestižní lékařské fakulty a je nezbytné:

Dosáhnout toho, aby program Ph.D byl na fakultě považován za prioritní výuku stejně tak jako magisterský studijní program.
Ph.D studenti jsou nezbytní pro vědeckou práci. Všude ve světě jsou partneři ve vědeckých týmech. Tedy důsledně dbát na to, aby studenti byli školeni v aktivně pracujících vědeckých týmech.
Provést revizi evidence školitelů. 
Udržet alespoň současný počet prezenčních postgraduálních studentů.
Ve spolupráci s FN Motol vytvořit na fakultě systém pravidel pro kombinaci klinické a vědecké práce postgraduálních studentů.
Vytvořit podmínky proto, aby každý PGS alespoň několik měsíců pracoval v zahraničí.

Diskuse a závěry
V diskusi profesor Herget informoval senát o pravidlech při prodlužování studia o 1 rok. Zde studenti, kteří o tuto možnost žádají, předstupují před vědeckou radu fakulty a předkládají teze své vědecké práce. Ne všem studentům je vyhověno. Fakulta dostává dotaci na studenta po dobu 3 let, jakékoliv prodloužení studia fakulta hradí ze svého rozpočtu.
V nejbližším období proběhne hodnocení školitelů po vědecké stránce (publikační aktivita).
Senát podle svých možností podpoří jednání ke zlepšení sociálního zajištění postgraduálních studentů - navýšení základního stipendia.
Proděkan Herget vyzval k diskusi ve formě internetové konference na téma postgraduální studium - elektronická konference Motol-l.
Otázka rezidentur bude projednána s proděkanem Zobanem.
Dále proděkan Herget informoval o chystané studentské vědecké konferenci s odkazem na podrobné informace na www stránkách 
a o možnosti vyslat pregraduální studenty fakulty na setkání studentů s osobnostmi oceněnými Nobelovou cenou - Meeting of Nobel Laureates. Fakulta bude delegovat dva pregraduální studenty - výběr formou konkursního řízení.

Různé
Pro funkční období akademického senátu od 1.2.2003 do 31.1.2005 senát jmenoval pracovní komise v tomto složení:
Legislativní komise
předseda:  Doc. MUDr. Radan Keil
členové: Doc. MUDr. Jan Starý, DrSc., Michal Pelíšek, David Major

Pedagogická komise
předseda: Doc. PhDr. Jana Kocourková
členové: Doc. PedDr. Pavel Kolář, Přemysl Falt, Veronika Hernichová

Ekonomická komise
předseda: RNDr. Petr Blanický
členové: Prof. MUDr. Martin Vízek, CSc., Ondřej Čakrt, Tomáš Tvaroh

Disciplinární komise
předseda: Doc. MUDr. Vilma Marešová, CSc.
členové: Doc. MUDr. Richard Škába, CSc., Lenka Škodová, MUDr. Zuzana Chvojková , David Major

Složení pracovních komisí bylo senátem schváleno. Předseda senátu pověřil členy legislativní komise vyjádřením ke způsobu schvalování členů Vědecké rady UK 2. lékařské fakulty (senát schvaluje členy VR jednotlivě či schvaluje celý návrh na složení VR).

Senát pověřil předsedu studentské komory senátu Michala Pelíška zprovozněním internetové konference senátu.

Senát konstatoval, že i přes výzvu, aby www stránky pracovišť obsahovaly otázky ke zkouškám v české a anglické verzi, jsou pracoviště, které tento požadavek neplní.

Student Ondřej Fiala žádá na program senátu zařadit bod "přesunutí farmakologie do 3. ročníku".

Doc. MUDr. Richard Škába, CSc. informoval senát o bodech zasedání AS Univerzity Karlovy: 

• Na další volební období byl předsedou AS UK zvolen prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc.
• Univerzita ukončila kauzu Katolické teologické fakulty. Na fakultě byl 31. ledna 2003 zvolen děkan fakulty prof. PhDr. Ludvík Armbruster. Fakulta má zvolené členy Akademického senátu a platné vnitřní předpisy fakulty.
• Prorektory pro nové funkční období jsou jmenováni:
  Prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
  Prof. RNDr. Eva Kvasničková, CSc.
  Prof. MUDr. Josef Stingl, CSc.
  Doc. RNDr. Jaroslava Svobodová, CSc.
  Doc. PhDr. Michal Šobr, CSc.
  Doc. PhDr. Stanislav Štech, CSc.

Předseda senátu oznámil, že za doc. MUDr. Petra Zobana, CSc., který z důvodu jmenování proděkanem fakulty abdikoval na funkci člena AS UK 2. LF, byl podle výsledků voleb jmenován členem senátu doc. MUDr. Jan Trka, PhD.

Udělení čestného doktorátu UK profesoru Dr. Theodoru Hellbrüggemu

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
(děkan UK 2. LF)

Na návrh Vědecké rady 2. lékařské fakulty udělila Vědecká rada Univerzity Karlovy čestný doktorát sociální pediatrie panu prof. Dr. Theodoru Hellbrüggemu. Slavnostní promoce se uskutečnila dne 29. ledna 2003 ve velké aule Karolina. Čestného doktora představil děkan fakulty prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.

Vaše Magnificence rektore,
Vaše Eminence, Vaše Excelence,
Magnificence prorektoři,
Spectabiles, Honorabiles,
dámy a pánové, vážení hosté!

Je pro mne ctí představit vám vzácného muže, lékaře dětí a mladistvých a rádce jejich rodičů, vysokoškolského pedagoga, vědce, myslitele, organizátora a mecenáše, humanistu širokého kulturního rozhledu - pana profesora Dr. Theodora Hellbrüggeho, nositele doktorátů honoris causa několika univerzit.

Profesor Hellbrügge se narodil před více než třiaosmdesáti lety (23. října roku 1919) v Dortmundu. Medicínu studoval na lékařských fakultách münsterské a mnichovské univerzity a veškerou svoji následující odbornou činnost věnoval pediatrii. Specializaci v ní získal roku 1951, habilitoval se roku 1954, profesorem se stal v roce 1960 a prvním profesorem sociální pediatrie ve Spolkové republice Německo v roce 1976.

Stal se jím proto, že při zevrubném zvládnutí oboru dětského lékařství poznal, jak složitou bytostí je dítě a jak závažná a nesnadná je úloha vychovat je do dospělosti, nesnadnější a tvrdší při jeho jakémkoliv postižení - tělesném, duševním i sociálním. Těch může být nespočet, mohou se sdružovat, sčítat nebo dokonce násobit a dítě v jeho vývoji a celém budoucím životě poškodit.

Jako mladý lékař se profesor Hellbrügge setkal po válce s nešťastnými, zaostalými, deprivovanými dětmi z nacistické akce Lebensborn - s dětmi s bezvadným genetickým základem, neboť jejich rodiče byli vybráni podle perfektních rasových kritérií, avšak vychovávanými kolektivně, bez rodiny, bez mateřské lásky. Tento zážitek dalekosáhle předznamenal jeho další odbornou i životní dráhu. Profesor Hellbrügge poznal, že "děti mohou jen žít a zápasit že musí dospělí" (L.N. Tolstoj).

Profesor Hellbrügge je dětský lékař, jehož práce na poli pediatrickém je vskutku rozsáhlá a mnohotvará. Zasáhl tvůrčím způsobem do nejrůznějších oblastí pediatrie - osudem se mu však stalo její sociální odvětví. Jeho činnost oblast medicíny daleko přesahuje. Ovlivnila především pedagogiku, sociální praxi a dětskou psychologii. Sám v sobě dětského lékaře ovšem nikdy nezapřel. Nešlo mu však jen o léčení nemocných dětí v úzkém slova smyslu, nýbrž o to, čemu se dnes říká "kvalita života". Předmětem jeho zájmu a péče je dítě "vcelku", v předivu sociálních vztahů. Je třeba v něm samém i v jeho prostředí utlumit to, co škodí, a povznést to, co pomáhá. Roku 1968 založil profesor Hellbrügge organizaci Aktion Sonnenschein - instituci pro pomoc vícečetně poškozených dětí. V roce 1975 otevřel Výzkumné centrum sociální pediatrie a dorostového lékařství na mnichovské univerzitě, které je první sociálně-pediatrickou institucí pro časnou diagnostiku, časnou terapii a časnou sociální integraci kombinovaně poškozených a různě handicapovaných dětí. Pod jednou střechou a pod jedním vedením je tu integrována léčebná medicína, rehabilitace, montessoriovská školka a škola, vzdělávání rodičů, postgraduální vzdělávání lékařů a pracovníků nejrůznějších vědních oborů, až po výzkum na nejvyšší světové úrovni. Z jeho iniciativy a s jeho neúnavnou pomocí vzniklo v Německu na sto takových center a po světě už nejméně padesát, včetně centra pražského (motolského).

Kdekoliv se jednalo a jedná o pomoc strádajícím dětem, tam se setkáme s osobností prof. Hellbrüggeho. Člověka, který pomáhá, najdete v jeho publikacích i v jeho organizačním díle. Najdete ho v Rize jako v Padově, v Krakově nebo v Trnavě, v Indii, v Petrohradě, na Ukrajině, v Rumunsku atd. Doma v Německu i jinde ve světě zasahuje do sociální politiky týkající se dětí, rodiny, postojů společnosti - a ohlasy toho přirozeně doléhají i k nám.

Kromě už jmenovaných ústavů založil profesor Hellbrügge v roce 1984 Německou akademii pro vývojovou rehabilitaci a roku 1999 mezinárodní akci Sunshine. Pan profesor byl lékařským konzultantem Světové zdravotnické organizace, členem Mezinárodní společnosti pro chronobiologii, prezidentem Německé společnosti sociální pediatrie (a mládeže), člen Komise předškolní výchovy německé Rady pro vzdělání a viceprezidentem Mezinárodní montessoriovské společnosti.

Veškerá uvedená činnost, náročná po všech stránkách, neomezila jeho vědeckou a výzkumnou činnost. Ta se týká:

fyziologie a patologie vývoje dítěte a jeho ovlivnění ekologickými faktory
studií o deprivačním syndromu
pracovní fyziologie školního věku a otázek školní hygieny
chronofyziologie a chronopatologie dětského věku
iniciování preventivních zdravotních prohlídek u dětí v Německu
iniciování lékařských preventivních prohlídek v rámci zákona o ochraně
práce mladistvých
etologické pediatrie a etologické vývojové diagnostiky jako základu nového přístupu pomoci handicapovaným dětem a
rehabilitace v dětském věku.

Profesor Hellbrügge publikoval 1100 prací, včetně 18 monografií, je zakladatelem, vydavatelem a redaktorem 12 časopisů a tvůrcem či spolutvůrcem čtyř odborných filmů. Proslul pořádáním mezinárodních velikonočních vzdělávacích seminářů v Brixenu (od roku 1968) a mezinárodních a interdisciplinárních podzimních kongresů sociální pediatrie (od roku 1972) tamtéž.

Je přirozené, že jeho neobyčejně rozsáhlá práce, která přinášela mnoho významných výsledků, přinášela jemu mnoho poct - deset čestných doktorátů, 43 různých cen a medailí a 23 čestných členství v národních, evropských a světových odborných společnostech. Dovoluji si připomenout jeho čestné členství v Česko-slovenské pediatrické společnosti (1989), udělení Purkyňovy medaile České lékařské společnosti (1993) a téhož roku také udělení medaile Karlovy univerzity v Praze.

Vaše Magnificence, dámy a pánové! Při rozhodování o udělení čestného doktorátu zvažuje Univerzita Karlova také vztah kandidáta k České republice. A tu mohu doložit, že vztah profesora Hellbrüggeho k ní, k Praze, k Univerzitě Karlově, k mnoha českým přátelům a k české kultuře je mimořádný. Profesor Hellbrügge nezapomene nikde a nikdy veřejně připomenout v čem a jak mu bylo inspirací to, co přišlo z Československa, z Prahy, od českých přátel. On pak na oplátku otvíral našim pracovníkům dveře do světa - a dělal to plánovitě, velkoryse, s přehledem, obratně. Pomocná ruka podaná s jistou věcnou samozřejmostí! A to se dělo v době, kdy jakékoliv česko-německé vztahy ještě dávno nebyly na pořadu dne.

Avšak to, co začínalo v temných letech šedesátých, to pokračuje dodnes. Asi bych se nedopočítal, kdybych měl uvést všechno, co profesor Hellbrügge u nás ideově a finančně podpořil. A nespočítal bych všechny podněty, které naši lékaři, psychologové a pedagogové od něho přijali v posledních 12 letech.

Profesor Hellbrügge umožňoval účast českých odborníků na mnoha odborných setkáních. Jejich zásluhou se tak v tehdejším Západním Německu prosadila pražská Hennerova neurologická škola. Umožnil ve svém centru práci profesorů Hanuše Papouška a Václava Vojty po jejich emigraci. Udržoval dlouhá léta styky s českými (a slovenskými) pediatry a z jejich zkušeností, týkajících se kolektivní výchovy a psychické deprivace, učinil v Německu významnou "záležitost". Profesor Hellbrügge pomohl německému vydání monografie o psychické deprivaci profesora Matějčka a profesora Langmeiera (1975) a do svých učebnic vždycky začleňoval kapitoly českých odborníků. Už koncem 60. let rozšířil v německé verzi film Děti bez lásky, v německých časopisech publikoval výsledky českých odborníků a zasloužil se o jejich souborné vydání. Chci také připomenout, že přispěl k uskutečnění Světového kongresu sociální pediatrie v Praze roku 1989.

Existuje však ještě jedna okolnost, kterou rozhodně nemohu opomenout. Profesor Hellbrügge má k české zemi, ku Praze, k české kultuře zcela osobní vztah. Karlova univerzita, jakožto nejstarší vysoké učení středoevropské, je pro něho symbolem evropské kulturní integrity. Byl to on, kdo v dobách evropského rozdělení vytrvale prohlašoval, že "Evropa bude v pořádku až tehdy, až bude Praha opět v jejím středu". Ostatně, on sám je představitelem evropské kultury - je to vědecký pracovník a originální myslitel, je to lékař se vším všudy, je to energický organizátor, politik a mecenáš mnohých dobrých věcí, je to člověk velkého kulturního rozhledu a nositel evropské tradice křesťanství a humanismu. Je nepochybně jedním z těch, kdo jsou onou biblickou "solí země". 

Osobnosti rozměru profesora Hellbrüggeho mívají vlastní životní krédo. To Hellbrüggeovo zní "Jen ten, kdo pomáhá, je vskutku svobodný". Naplňuje je dokonale v každém úseku vlastní rozsáhlé činnosti na rozlehlé části naší planety, také v naší zemi. Pochopil a ověřeně šíří zásadu, že "děti nám nemají být za naši námahu nikterak vděčné" (G.B. Shaw), že "potřebují spíš vzory než kritiku" (J. Jourbet) a že "dítě, na jehož natažené ruce se často odpoví odmítnutím, může navždy ztratit schopnost projevovat svou něžnost a < vycházet vstříc >" (S. Garczyňski). Také ví, že lidská "bída (a bída dítěte zvláště) není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí" (K. Čapek), že "ubohost je nezměrná a za šlechetné se považuje mít s ubohostí soucit" (E. Kantůrková). "Sociální úkoly nemají mezí" (V. Hugo). Profesor Hellbrügge přesvědčil, že "sociální pokrok bez mravního pokroku je barbarství a mravní pokrok bez pokroku sociálního lež" (G.K. Chesterton).

Všechny zmíněné a doložené okolnosti byly podnětem pro členy vědecké rady 2. lékařské fakulty předložit ze svého zasedání 15.2.2001 návrh na udělení čestné vědecké hodnosti doctor honoris causa lékařských věd Dr. med., Dr.h.c. multiplex Theodoru Hellbrüggemu, emeritnímu profesorovi sociální pediatrie mnichovské univerzity. Členové vědecké rady Univerzity Karlovy tento návrh schválili. Jelikož byly všechny podmínky pro udělení čestného doktorátu splněny, žádám Vás, Magnificence, o Vaše laskavé svolení se slavnostní promocí.

Officio suavi functus, Magnificentia Vestra, rettuli, quibus facultatis nostrae consilio est persuasissimum, ut vir clarissimus professor Theodorus Hellbrügge, merito honoris causa medicinae doctor crearetur. Quam ob rem Vos, Magnificentia Vestra, rogo, ut munus rectoris Vestrum exsequentes promotionis ritus incipi iubeatis.

Laudace

prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.
děkan UK 2. LF

Laudace prof. MUDr. Heleně Raškové, DrSc.
Vědecká rada UK 2. lékařské fakulty 20.2.2003

Je nesnadné blahopřát k velkému životnímu jubileu osobnosti, které v běhu plodného života gratulovalo tak mnoho jiných, rozhodně povolanějších. Tou osobností je paní profesorka MUDr. Helena Rašková, DrSc., dlouholetá přednostka Farmakologického ústavu naší fakulty, která 2. ledna oslavila společně se svými nejbližšími a s mnoha svými žáky vzácné narozeniny. Dovolte mi, dámy a pánové, abych vám připomenul alespoň stručně okolnosti její mimořádné kariéry.

Paní profesorka se narodila ve Švýcarsku. Otec - Čech a matka - Ruska byli oba lékaři. Gymnázium vystudovala ve Dvoře Králové nad Labem, maturovala v roce 1931 a bezprostředně zahájila studium medicíny na pražské lékařské fakultě. Promovala 17. dubna 1937. Po promoci pracovala na několika klinických pracovištích ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí. Pak přišla válka a Dr. Raškovou zavála do slavné a známé farmaceutické firmy Dr. Fragnera, ve které přečkalo nepříznivé období okupace a války několik mladých nadějných vědců. Tam se paní profesorka zamilovala do farmakologie, která se jí stala celoživotní náplní. To už ovšem byla zamilovaná také do svého manžela - budoucího významného epidemiologa profesora Karla Rašky, který získal ve světě uznání při vytváření mezinárodních epidemiologických projektů WHO v šedesátých letech.

Hned po válce nastoupila Dr. Rašková na Farmakologický ústav pražské lékařské fakulty, který vedl prof. Bohuslav Polák. Už roku 1948 byla jmenována soukromou docentkou, 1951 státní docentkou, od 1. ledna 1957 univerzitní profesorkou a v listopadu téhož roku obhájila velký doktorát. Od 1. ledna 1955 se stala přednostkou Farmakologického ústavu naší fakulty.

Energie a zanícení profesorky Raškové pro obor, spolu s podněty pramenícími z četných odborných styků se zahraničními odborníky, byly příčinou toho, že v čele mnoha mladých nadaných spolupracovníků, které dokázala v různých formách svázat s ústavem - od demonstrátorů přes tehdejší aspiranty až po posléze renomované vědce - dokázala vybudovat základy moderní české experimentální farmakologie. Podařilo se jí vytvořit v ústavu jakési centrum kontaktů mezi východní a západní farmakologií i v období tuhé politické izolace. Jen okrajově zmiňuji, že kromě všeho ostatního byly její osobní kontakty snazší proto, že vládla několika jazyky - ruštinou, němčinou, francouzštinou, angličtinou a částečně i italštinou, španělštinou a čínštinou. Že zvládla latinu v tehdejší dobré gymnaziální úrovni je samozřejmé.

Hlavní tématické okruhy, které se řešily pod jejím vedením, se týkaly farmakologie nervového systému, farmakologie oběhové soustavy, farmakologie stresu (od ní se později rozvinul výzkum farmakologických receptorů), farmakologie zánětu, biochemické farmakologie a farmakologie bakteriálních toxinů.

Byla šéfkou přísnou, nesmlouvavou, která však dokázala své spolupracovníky strhnout a také hájit, byť ne vždy to bylo snadné. Ale přesto, že provozovala okruhy vlastních odborných zájmů, poskytla vždycky každému ze schopných příležitost jít vlastní cestou a pracovat na úseku jiném.

Paní profesorka byla ovšem neobyčejně schopná i organizačně. Použil jsem na tomto místě část textu profesorů Květiny, Kršiaka a Švihovce, abych vás informoval, že nejenom osamostatnila a vytvořila Farmakologický ústav Fakulty dětského lékařství Karlovy univerzity, v jehož čele stála do roku 1970, ale že své autority v rodící se Československé akademii věd využila k založení akademického farmakologického pracoviště, nejprve jako farmakologické laboratoře při Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, později jako samostatného Farmakologického ústavu ČSAV. Ředitelkou tohoto ústavu byla do roku 1970. Ústav měl pobočku v Bratislavě, ze které se z iniciativy prof. Raškové postupně oddělil stávající Ústav experimentální farmakologie Slovenské akademie věd. Zorganizovala Československou (předchůdkyni nynější České) farmakologickou společnost jako součást Purkyňovy lékařské společnosti, po dvě desetiletí byla její předsedkyní a je její čestnou předsedkyní. V padesátých a v šedesátých letech ovlivňovala rozhodujícím způsobem naši lékovou politiku z pozice předsedkyně lékové komise vědecké rady ministerstva zdravotnictví. Zasahovala do inovačních trendů naší farmacie: v letech 1948-1949 při reformě farmaceutického studia měla toto studium v rámci lékařské fakulty pražské univerzity na starosti, v roce 1969 byla v zákulisí při konstituování královéhradecké Farmaceutické fakulty UK a v osmdesátých letech lobovala v kolegiu lékařských věd ČSAV při zakládání akademického Ústavu experimentální biofarmacie.

Nemohu opomenout, že paní profesorka byla organizátorkou a duší 2. světového farmakologického kongresu v Praze roku 1963. Byl mimořádnou a ojedinělou událostí pro téměř 3000 farmakologů celého světa, příležitostí demonstrovat jim úroveň československé farmakologické a zejména "raškovské" školy a pro československé farmakology přece jen najít cesty do světa.

Vážená paní profesorko, dovolte, abych Vám poděkoval jménem akademické obce 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy za všechno co jste pro ni dokázala udělat. Učila jste stovky jejích studentů, prezentovala jste úroveň její vědecké schopnosti. Mne učil farmakologii profesor Polák, ale zkoušela jste mě už Vy. Kdybych býval neuspěl, nemohl bych Vás dnes pozdravit, poděkovat Vám a přát Vám zdraví a radost.

Laudace prof. MUDr.Věře Vávrové, DrSc.
Vědecká rada UK 2. lékařské fakulty 20.2.2003

Paní docentka MUDr. Věra Vávrová, DrSc. se narodila v Pardubicích. Při narození a nějakou dobu potom se jmenovala Řehořová. Zmiňuji to výjimečně a záměrně proto, že to jméno, resp. jméno jejího otce bylo známé široko daleko. Byl "vyhlášeným" přednostou interního oddělení pardubické nemocnice. Není sporu o tom, že ovlivnil její rozhodování o životní dráze.

Do obecné školy a do prvních tříd reálného gymnázia chodila paní docentka v Pardubicích, do zbývajících na francouzské gymnázium v Praze. Další část laudace je, dámy a pánové, laudací profesora Vavřince, který mi ji na moji žádost poskytl. Přednáším ji s jeho souhlasem.

Abych se tedy vrátil. Od doby studií na francouzském gymnáziu má paní docentka se svým stávajícím a jediným manželem abonentní vstupenku na Českou filharmonii, jejíž koncerty dodnes pravidelně navštěvuje. Během studia medicíny pracovala každé prázdniny na interním oddělení svého otce. Po promoci (16. prosince 1952) pracovala na Kladně. Od roku 1957, po dvojí mateřské dovolené (syn Jan a dcera Lenka) začala zadarmo pracovat na 2. dětské klinice v Sokolské ulici, pak pracovala kratší dobu jako obvodní lékařka v Praze 6 a po atestaci z pediatrie se vrátila zpět na kliniku odkud přešla na Ústav výzkumu vývoje dítěte. 

Občas se lidé docentky Vávrové ptají, co ji vedlo k tomu, že si zvolila tak náročnou specializaci, léčbu cystické fibrózy. Odpovídá, že by si to sama nikdy nevybrala. Prostě jednoho dne profesor Houštěk řekl: "Zavedete pilokarpinovou iontoforézu" a "Provedete epidemiologickou studii cystické fibrózy" a bylo to. Svého úkolu se ujala s mimořádným nasazením a péče o nemocné s cystickou fibrózou se jí stala celoživotním posláním. Dnešní důchodci - tehdejší medici - vzpomínají, že už jako sekundární lékařka na oddělení chronických kojenců 2. dětské kliniky nabádala studenty, aby zjišťovali slanost potu nemocných kojenců políbením na čelíčko. Když se svou prací začínala, nemocní s cystickou fibrózou umírali během prvního roku života. Dnes třetina těchto nemocných, léčených docentkou Vávrovou, jsou dospělí. S nemocí svých pacientů, podobně jako s vlastními nemocemi, bojovala neúnavně a statečně a nevzdala se ani ve chvílích, kdy by ostatní již složili zbraně. V druhé polovině 70.let vznikala ve světě moderní schémata symptomatické léčby cystické fibrózy, která začala přinášet úspěchy. Tato léčba je finančně velmi náročná a pro české nemocné byla tehdy nedostupná. Přes všechnu nepřízeň poměrů se docentce Vávrové postupně přece jen dařilo jednotlivé prvky této léčby zavádět. Po listopadu 1989 nezahálela a její zásluhou mají čeští nemocní s cystickou fibrózou veškerou léčbu podle moderních schémat hrazenou zdravotní pojišťovnou. Pacientům a jistě i mnohým kolegům to přijde zcela přirozené. Skutečnost je ale taková, že Česká republika je jediná z postkomunistických zemí, ve které se to podařilo. To množství žádostí, rozkladů, dopisů, formulářů a nových žádostí, když staré skončily v koši, ty hromady popsaného papíru už dnes nikdo nezváží. Ale věk dožití jejích nemocných s cystickou fibrózou se od té doby zvýšil o 10 let a výsledky se blíží výsledkům západoevropských zemí. Léčebné postupy průběžně ověřovala klinickým výzkumem v rámci grantů a výzkumných záměrů. Z výčtu vědeckých prací by se mohlo zdát, že docentka Vávrová je bytostí, která celý svůj život obětovala na oltář lékařského výzkumu, asketická žena, tvrdá k sobě i k ostatním. To by byl ovšem zásadní omyl. Docentka Vávrová, když zrovna nevysedává v ambulanci nebo u počítače ve své pracovně, navštěvuje Univerzitu volného času a kurzy na procvičení paměti, chodí na výstavy a do divadel, peče skvělé cukroví. Účastníci mezinárodního kongresu o cystické fibróze konaného v roce 1989 v Praze dokonce tvrdí, že peče nejlepší štrůdl na světě. Mezi její koníčky patřilo i šití a pletení pro celou rodinu. Má dvě vnučky, Michaelu a Gabrielu, kterým, když byly malé, říkala archandělky. Dnes už to jsou vysokoškolačky.

Jezdí na chalupu u Sečské přehrady, kterou vlastníma rukama pomáhala budovat a občas zajede třeba na Krétu, Island nebo do Kartága. Kde na to ještě bere při vší své práci energii, to těžko chápou i o hodně mladší kolegové. Nejspíš od svého báječného manžela.

Má velice ráda vodu v rozmanitých podobách jezer, řek, vodopádů, moří i plaveckých bazénů. K pití ovšem dá přednost červenému vínu a nepohrdne ani sklenkou sherry nebo campari s džusem. Jet s ní na mezinárodní kongres je opravdový zážitek. Nevynechá jedinou přednášku. Přesto s ní člověk stačí ještě navštívil místní pamětihodnosti, prohlédnout si muzeum a nejzajímavější výstavu, která se v daném městě koná a pokud zbude jen trochu času, tak stihne i malý výlet do okolí. Když skončil poslední evropský kongres cystické fibrózy v Janově, šlapala si to česká skupinka po silničce u Portefina. Výhledy na moře byly nádherné, ale zdálo se, že paní docentku už ta cesta zmáhá. U zastávky autobusu se tým rozdělil na dvě skupiny. Ti mladší pokračovali v cestě pěšky a u první přístupné pláže si to namířili k moři. Nostalgicky zamávali kolem projíždějícímu autobusu a v duchu bilancovali: Tak teď už ta cystická fibróza zůstane na nás. Ale najednou - kdo to sestupuje po schodech dolů na pláž? Paní docentka už chtěla nastoupit do autobusu, když ji napadlo: "Že oni se cestou půjdou koupat! To si přece nemohu nechat ujít." A nenechala.

Vážená paní docentko, přijmi upřímné blahopřání a stejně upřímné poděkování nás všech. Vážíme si Tě a máme Tě rádi.

Laudace RNDr. Petru Blanickému
Vědecká rada UK 2. lékařské fakulty 20.2.2003

Jak tak život běží vnímáme jen ztěží, že RNDr. Petr Blanický, odborný asistent Ústavu lékařské chemie a biochemie naší fakulty, jí věnoval už 35 let poctivé a usilovné práce. Na biochemické oddělení tehdejšího Ústavu výzkumu vývoje dítěte Fakulty dětského lékařství (ÚVVD), jehož ředitelem byl akademik Josef Houštěk, nastoupil 5. srpna 1968.

Dovolte mi nejprve připomenout jak to bylo předtím. Petr Blanický je dvojče stejně vzrostlého bratra-advokáta Pavla (jak také jinak u jednovaječných dvojčat než Petr a Pavel). Mají starší sestru. Páni rodiče zřejmě toužili přidružit k holčičce chlapečka. Byli z toho dva. Při součtu tělesné výšky obou by z nich mohli být docela dobře tři. Narodili se v Praze v rodině uměleckého kováře, ne ledajakého.Spolupracoval s Maxem Švabinským. Maminka byla v domácnosti, jak se tenkrát slušelo a jak se ani jinak při třech malých dětech nedalo. Základní osmiletou školou prošli bratři na Žižkově (1957) a jedenáctiletou střední školou v Karlíně (1960). Po maturitě pracoval Petr Blanický na odděleni vývoje analytických metod Ústavu nerostných surovin, později Ústředního ústavu geologického. V roce 1962 zahájil vysokoškolské studium na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kombinaci oborů chemie-fyzika a ve třetím roce studií se specializoval na chemii analytickou. Diplomní práci "Příspěvek ke studiu oxidačně redukčních titrací v komplexním prostředí" obhájil a státní závěrečnou zkoušku složil roku 1967. Po promoci rok vojančil (1967/68).Státní rigorózní zkoušku si doplnil v roce 1986. 
A už jsem u onoho 5. srpna 1968. Na zmíněném oddělení ÚVVD, jehož vedoucím byl trojnásobný doktor Milan Jirka, zaváděl a vyvíjel nové chromatografické a zejména elektroforetické metody, které sloužily k analýze mikrokvant proteinů a nízkomolekulárních látek peptidové povahy v tělních tekutinách a sekretech, zejména v lidském potu, a od roku 1988 také výpočetní techniku. Má významný podíl při řešení mnoha výzkumných úkolů, jejichž názvy ve mně vyvolávají respekt:

Enzymy lidských erytrocytů; genetické a diagnostické aspekty.
Biochemické ukazatele selektivních vloh pro mukoviscidózu.
Polymorfismus Zn-alfa2-glykoproteinu v tělních tekutinách.
Chemická kriteria sekreční anomálie u mokoviscidózy.
Kvalitativní a kvantitativní sledování nízkomolekulární frakce izolované ze séra a moče u dětí s chronickým onemocněním respiračního traktu.
Studium nízkomolekulárních látek v tělních tekutinách a sekretech u dětí s chronickým respiračním onemocněním

Je autorem kapitoly "Preparative isoelectric focusing" v zahraniční monografii vydané nakladatelstvím Elsevier a 32 původních vědeckých sdělení, uveřejněných v odborných časopisech a sbornících.

Od roku 1972 vedl Dr. Blanický výuku chemie v přípravném ročníku, později v Závodní škole práce. Byl školitelem studentů, kteří pracovali na biochemickém oddělení jako pomocné vědecké síly a po transformaci ÚVVD byl spolu s prof.RNDr. Helenou Tomášovou zakládajícím členem Ústavu lékařské chemie a biochemie. Roku 1991 se stal jeho odborným asistentem a podílí se na výuce lékařské chemie a biochemie našich studentů v českém i anglickém jazyce. Kromě výuky se účastní náročné přípravy přijímacího řízení na naší fakultu. V roce 2001 napsal skripta "Otázky z chemie pro přijímací zkoušky". Je členem České společnosti pro biochemii a molekulární biologii, členem akademického senátu (jeho ekonomické komise) a byl členem a později předsedou inventarizační komise fakulty.

Z toho co jsem pověděl je zřejmé, jak významný je podíl pana asistenta Blanického na životě 2. lékařské fakulty ve veškerém jejím působení. Je podstatné, že jeho činnost ovládají hluboké vědomosti, zanícení, píle, mimořádný smysl pro spravedlnost, uvážlivá rozvaha a klid v jednání. Dr. Blanický je pracovníkem a člověkem veskrze spolehlivým.

Samozřejmě musím doplnit laudaci Petra Blanického několika údaji o jeho životě soukromém. Oženil se už v třiadvaceti letech (1966) se slečnou Irenou, kterou mnoho z nás zná, protože pracovala několik let na děkanátu naší fakulty. Rozmnožili rodinu o dceru Michaelu (1967), která je zdatnou sekretářkou a syna Petra (1971), který je vedoucím prodejny Foto-kino. Petr Blanický je také dědečkem zatím jediné, ale dědečkovsky milované vnučky Gábinky.

V junáckém věku oslavenec hrával volejbal, ligu a byl dokonce členem dorostenecké reprezentace. Pěstoval rychlostní kanoistiku a lehkou atletiku - házel oštěpem v atletickém týmu Sparty. Tak jak přibývalo let něco z toho vynechal a něco přidal. Zůstal volejbal, dal se na turistiku, kterou někdy střídá cyklistikou a - světě div se - na potápění. Chemie k tomu zřejmě svádí, o něco starší profesor Masopust se potápí pořád.

Petr Blanický nehraje ovšem jen míčem. Dříve hrával na B trubku a později, jistě příhodně vzhledem ke své postavě, na kontrabas v různých, zejména dixilendových kapelách. Teď hraje na zobcovou a příčnou flétnu, k mé spokojenosti nejraději hudbu barokní. Zmoudřel. Máme tak na fakultě vlastního Jiřího Stivína. Ale nejenom to. Kromě toho, že fouká, také maluje. Své obrazy vystavoval na společné výstavě učitelů a studentů naší fakulty. Že k jeho koníčkům patří také počítače nemusím zdůrazňovat.

Teoretik a klinik, byť pracují na jedné fakultě, se většinou příliš nepotkávají. Já jsem však přece jenom příležitost setkat se s Petrem Blanickým měl. Kromě té běžné, služební, jsme spolu mohli strávit několik dnů v krásném Řecku. Byly to dny plné pohody a povznášejících hovorů. Tam jsem ho mohl poznat více. Dobře mi tak.

Šedesátiny jsou pro sedmdesátníka úsměvné, pro šedesátníka na pováženou. Ale nic se neděje, bude hůře. A tak přeji Petru Blanickému do toho "horšího" radost z rodiny, z chemie, z ústavu, z fakulty, z práce, z tělesného skotačení, z foukání i malování všechno nejlepší a vyjadřuji mu vděčnost a díky za všechno co dosud dokázal.

Fakultní zprávy

Transplantace kmenových buněk krvetvorby u dětí od nepříbuzenských dárců

MUDr. Petr Sedláček, CSc.
II. dětská klinika UK 2. LF a FMN

V období od ledna 1997 do května 2002 jsme na Transplantační jednotce II.dětské kliniky provedli 53 alogenních transplantací od nepříbuzenských dárců u 51 dětí ve věku od 4 měsíců do 18,5 let (medián 9,6). Mezi dárci mírně převažovali muži (27) nad ženami (24), věk dospělých dárců se pohyboval v rozmezí 21-57 let (medián 33,5). U dvanácti transplantací chlapců jsme použili jako dárce dospělou ženu (23%). Tato kombinace bývá spojena s vyšší incidencí chronické reakce štěpu proti hostiteli (GVHD). Naše zkušenosti nám vzhledem k počtu transplantovaných neumožňují tento fakt potvrdit. 

Shodu v krevních skupinách v systému ABO se nám podařilo dodržet u 19 příjemců (36%), malá neshoda byla přítomna u 15(29%) a velká neshoda u 18 příjemců (35%). Kromě problémů při převodu (úpravy štěpu - redukce počtu erytrocytů a/nebo redukce plazmy, plazmaferéza) jsme pozorovali i pozdní přihojování erytrocytární řady. Častým laboratorním nálezem po transplantaci bývá aloimunizace (pozitivní Coombsův test). 

Dárce se nám podařilo identifikovat v 18 případech již v českých registrech (35%), nejvíce dárců však pocházelo z německých registrů (23; 44%), 4 dárci (8%) pocházeli dokonce ze zámoří (USA 2x, Kanada 1x, Austrálie 1x), ostatní dárci (7; 13%) pocházeli z dalších evropských registrů. U většiny příjemců jsme použili k transplantaci ve smyslu deplece lymfocytů neupravované štěpy, celkem bylo takových štěpů transplantováno 48/53. Převahu těchto štěpů tvořila kostní dřeň-BM (36), následována periferními kmenovými buňkami-PBSC (8) a pupečníkovou krví (4). T depleci štěpu jsme použili u kostní dřeně 3x a u PBSC 2x (u čtyř příjemců). 

Výsledky

Naše zkušenost potvrzuje známý fakt, že použití PBSC jako zdroje kmenových buněk vede k urychlení přihojení granulocytární i trombocytární řady ve srovnání s neupravovaným štěpem kostní dřeně o cca 1 týden. U nemanipulovaných štěpů (BM a PBSC) jsme docílili primárního přihojení granulocytů u 98% příjemců (43/44). V celém souboru jsme po 53 převodech dosáhli primárního přihojení granulocytů v 94%, přihojení trombocytů nad 50 x109/l u 83% a kompletního dárcovského chimerismu u 87% příjemců. Považujeme tyto výsledky za velmi dobré především po podrobné analýze všech okolností. 

Prevence GVHD u 51 pacientů byla prováděna kombinací cyklosporinu A (CsA) s metotrexátem u 41/51 (80%) příjemců, CsA s metylprednisolonem u 5 a jiná u dalších 5 příjemců. 

Shoda HLA byla vyšetřována u většiny dárců a jejich příjemců na úrovni high resolution (A, B, Cw, DRB1 a DQB1), i když v některých případech až retrospektivně. U pacientů, transplantovaných štěpem dospělých nepříbuzenských dárců (mimo pupečníkovou krev; n = 4) byla plná shoda HLA mezi dárcem a příjemcem dosažena u 18/47 příjemců (38%). Při malých číslech se zdá, že ve skupině transplantovaných od HLA identického dárce (10/10) je incidence GVHD nižší (44% vs. 61%). Avšak ve skupině chronické GVHD je tomu naopak. Ve skupině pacientů, transplantovaných od neidentického dárce, je incidence cGVHD nižší (30% vs. 40%). Celková incidence akutní GVHD 2.-4,stupně v našem souboru je 55%, incidence chronické GVHD je zatím 34%. Akutní GVHD bylo možno hodnotit u všech 51 pacientů, chronickou GVHD bylo možno hodnotit jen u pacientů, kteří přežili alespoň den+100 (celkem 35 z 51). Nehodnoceni zůstávají ti, kteří zemřeli dříve, nebo doba sledování po transplantaci je u nich ještě krátká.

V etiologii chronické GVHD se především uplatnilo podání dárcovských lymfocytů (DLI) v léčbě relapsu. U všech čtyř pacientů, kterým v léčbě relapsu byla podána DLI, došlo k následnému rozvoji chronické GVHD, která alespoň u tří z nich byla hodnocena v určitém intervalu jako extenzivní. Vliv plné shody v HLA mezi dárcem a příjemcem na celkové přežití je však v našem souboru zcela nevýznamný, což dokumentují následující čísla. 

Ve skupině plně HLA identických párů zemřelo celkem 6 pacientů (1x relaps leukémie, 4x peritransplantační mortalita - TRM), celkové přežívání (OS) skupiny je 66%, přežívání bez příhody (EFS) je 56%. 

V druhé skupině (neidentických) zemřelo 11 pacientů (4x relaps leukémie, 7x TRM), OS této skupiny je 66%, EFS je 55%. 

Celkově zemřelo 17 dětí (5x relaps, 12x TRM). Příčinou úmrtí mimo relaps leukémie byla EBV lymfoproliferace (EBV-LPD) 4x, CMV pneumonie 1x, diseminovaná aspegilová infekce 1x, venookluzivní nemoc jater 2x, susp. adenovirová infekce 1x, selhání štěpu 1x, extenzivní cGVHD 1x, intersticiální pneumonie 1x. 

Transplantační toxicita je tedy příčinou úmrtí téměř 24% transplantovaných. 

Relaps se podílí na úmrtí 12,5% pacientů, transplantovaných pro maligní onemocnění. Jeho incidence je však vyšší. Pro relaps byli zatím úspěšně použitím DLI léčeni tři další pacienti. Relaps byl náhodným sekčním nálezem u dalšího pacienta. 

Vlastní incidence relapsu ve skupině dětí s malignitami je tedy 22,5%.
Celkově přežívá (OS) 66% dětí, EFS celé skupiny je 55%.

Ve skupině pacientů, transplantovaných pro maligní onemocnění, je OS 60 %, EFS 50 %.
Sledování celého souboru transplantovaných je hodnoceno ke dni 1.7.2002
Všechna hodnocení jsou počítána na počet pacientů, tj. 51, ne na počet transplantací, tj. 53.

Diskuse 

Program alogenních transplantací štěpem nepříbuzenského dárce u dětí byl zahájen v lednu 1997. Nyní, pět a půl roku po zahájení, si samozřejmě lépe uvědomujeme, jakým předělem v chodu transplantační jednotky tato skutečnost byla. Samozřejmě tento krok neznamenal jen nárůst agendy (hledání nepříbuzenských dárců v registrech, spolupráce se zdravotními pojišťovnami, připomínkování stanov registrů, připomínkování legislativních změn, apod.), ale především řešení klinických problémů. Řešení těchto problémů si vyžaduje přístup k novým vyšetřovacím metodám, především v oblasti virologie (přímá a kvantitativní diagnostika), imunologie (rejekce, chimerismy), apod. 

Jedním z důležitých léčebných efektů alogenní transplantace u pacientů s maligním onemocněním je reakce štěpu proti leukémii (GVL). Role tohoto efektu se liší v závislosti na typu leukémie. Pokud selže GVL efekt zajišťovaný lymfocyty podanými s přimárním štěpem, je možno po transplantaci (raději s určitým odstupem) aplikovat další infuzi dárcovských lymfocytů (DLI).

I v naší skupině se nám podařilo dosáhnout trvalé remise aplikací DLI u pacientů s relapsem po transplantaci. GVL efekt je silný především u pacientů s chronickou myeloidní leukémií a juvenilní myelomonocytární leukémií. U pacientů s akutní leukémií je efekt slabější a pravděpodobně nespecifický. U pacientů s rychle progredujícím relapsem akutní leukémie (především lymfatické) po transplantaci nestačí DLI ani v součinnosti s chemoterapií relaps dlouhodobě ovlivnit. Určitá naděje je snad u pacientů, u kterých nastupuje relaps pomaleji (např. TEL/AML1+ ALL), či kde metodami monitorace MRN zastihneme včas nepříznivou kinetiku leukemického klonu a adoptivní imunoterapii indikujeme s dostatečným předstihem.

Souborné hodnocení výsledků, ve srovnání s výsledky publikovanými v posledních dvou letech v impaktovaných časopisech, přináší následující tabulka (Tab 4). Tato tabulka prokazuje, že naše výsledky jsou srovnatelné s ostatními zahraničními centry. Jediným parametrem, který významněji vybočuje z rozptylu dosahovaných hodnot, je vyšší incidence akutní GVHD. V našem souboru jsme se nesetkali zatím s perakutní GVHD či s aGVHD 4.stupně. Akutní GVHD v našem souboru se přímo nepodílí na úmrtí pacientů v důsledku TRM. Vyšší incidence akutní GVHD není zatím provázena ani vyšší incidencí chronické GVHD, i když na toto hodnocení je sledování celého souboru ještě poměrně krátké. V některých případech může vyšší výskyt akutní i chronické GVHD souviset s naší aktivní rolí ve smyslu adoptivní imunoterapie. 

1/ Barker JN, et al., Survival after transplantation of unrelated donor umbilical cord blood is comparable to that of human leukocyte antigen-matched unrelated donor bone marrow: results of a matched-pair analysis, Blood 2001 239
2/ Remberger M, et al., No difference in graft-versus-host disease, relapse, and survival comparing peripheral stem cells to bone marrow using unrelated donors, Blood 2001240
3/ Souillet G, et al., Outcome of unrelated bone marrow donor searches in 174 children resulting in 45 patients transplanted in the HLA-matched and -mismatched situation, Bone marrow transplant 2000241
4/ Gustafsson A, et al., Unrelated bone marrow transplantation in children: outcome and a comparison with sibling donor grafting, Bone marrow transplant 2000242
5/ Dini G, et al., Unrelated donor marrow transplantation: an update of the experience of the Italian Bone Marrow Group (GITMO), Haematologica 2001243

Závěr 

Naše celkové výsledky nebyly nepříznivě ovlivněny volbou vhodných nepříbuzenských dárců. Většina transplantačních center ve světě nemá možnost vyšetřovat dárce i příjemce na stejné úrovni, která je dostupná v centrech v České republice, tj. na úrovni high resolution nejen u antigenů II. třídy (DRB1 a DQB1), ale i první třídy (A, B a Cw). Proto se kritéria výběru dárců mohou v různých centrech do jisté míry lišit. Zavedení těchto metod (pro nás především ve spolupráci s Ústavem hematologie a krevní transfuze) nám umožnilo opustit metody buněčných testů (CTLP, apod.), kterými jsme nahrazovali nedostatečně citlivé sérologické metody typizace HLA antigenů I. třídy.

Srovnání výsledků transplantací štěpy od nepříbuzenských dárců.

Stáž v Londýně

Lucie Benešová
studentka 6. ročníku 2.LF UK

V létě jsem se zúčastnila stáže na King's College London. Jednalo se o klinickou stáž, přála jsem si být na oddělení pediatrie, což se mi splnilo. 6 týdnů jsem tak strávila v Children's Hospital Lewisham. Během této doby jsem postupně vystřídala různá dětská oddělení: neonatologie, intenzivní péče, pohotovost (A&E), pediatrie, chirurgie a ambulance (out-patients). Ráda bych se s Vámi podělila o některé mé postřehy z londýnské nemocnice.

A&E, Lewisham Hospital

Předně musím říci, že všichni - lékaři, sestry, ostatní zaměstnanci i pacienti se ke mně chovali pěkně, ochotně mi vysvětlovali, co mě zajímalo. 

Po odborné stránce jsem v diagnostice a terapii žádné zásadní rozdíly nepozorovala. Jak přístrojové vybavení, tak léčebné postupy byly podobné těm našim. Upřímně řečeno, ani jsem neočekávala, že by to mělo být lepší či horší než u nás. 

Rozdíly jsem spíše viděla v přístupu k pacientům, v organizaci práce.

Na první pohled viditelný rozdíl je vzhled lékařů. Nenosí žádné bílé pláště, ale chodí v civilu, samozřejmě že každý má na sobě odznak se jménem. To se mi líbí moc, protože představa, že bych měla značnou část svého života trávit v asexuálních bílých kalhotách a bílém plášti, pro mě moc lákavá není. A myslím, že i pro pacienty je pohled na pěkně oblečenou lékařku či lékaře příjemnější. Na operační sály se pochopitelně převlékají (podobně jako u nás). 

Více se dbá i na soukromí pacientů, kolem každé postele jsou závěsy, které se mohou zatáhnout, když je pacient vyšetřován či když si to pacient přeje. Každému dítěti a jeho rodičům mě lékař představil a zeptal se, zda souhlasí s mou přítomností. Nepamatuji si, že by někdo odmítl.

V ambulancích mě zaujal způsob vedení dokumentace. Poté, co lékař dítě vyšetřil, stanovil další postup a dítě odešlo z ordinace, nemusel psát podrobný zápis do pacientovy dokumentace, ale vše podrobně namluvil na diktafon. Kazetu s nahrávkou později předá své sekretářce, která vše přepíše. Lékaři tak ušetří spoustu času, který může věnovat dalším pacientům. Když lékař vyšetřoval dítě ultrazvukem, rozsvítil kolem lehátka blikající žárovečky, na strop se zároveň promítaly barevné obrázky, což skvěle odpoutalo pozornost dítěte od vyšetření. Musím ale uznat, že tak krásné prostředí, jako "máme" v Motole na dětském příjmu, neměli nikde. 

Tower Bridge

Oddělení fyziologických novorozenců bylo od toho našeho odlišné v tom, že matky odchází po porodu brzy domů, obvykle do jednoho dne. Příbuzní mohou být na návštěvě kdy a jak chtějí dlouho (opět ty závěsy kolem postelí). Při vyšetřování novorozence lékař mamince vše vysvětlí, dítě vyšetřuje u ní, nikam jej neodnáší. Na stěnách chodeb všude visely působivé plakáty na podporu kojení, s čímž však ostře kontrastoval fakt, že každá matka dostala po porodu pro své dítě dvě kojenecké lahvičky s umělou výživou. Nikdo ji sice nenutil, aby své dítě tímto mlékem krmila, přesto je to evidentně krok proti úspěšnému kojení. 

Asi nejvíce zajímavá pro mne byla pohotovost, kam většinou přicházely děti s drobnými úrazy, s teplotami, s průjmy, zkrátka s běžnými zdravotními problémy, závažnějších případů bylo poskrovnu. Měla jsem tak možnost naučit se, jak mám vyšetřit dítě, které například narazilo hlavou do zdi, jak poučit rodiče. Nejvíce "akční" byly tréninky řešení akutních stavů, které se konaly jedenkrát týdně. Na figuríně jsme třeba museli demonstrovat postup, který bychom provedli u chlapce přivezeného záchrannou službou v bezvědomí po pádu ze stromu. Šlo nejen o odbornou správnost postupu, ale i o sladění činností jednotlivých členů týmu. Důležité bylo také to, že jsme si tak zopakovali, v jakém šuplíku či skříňce najdeme ten který lék, jehlu, intubační rourku. 

Londýn lze s nadsázkou nazvat mixérem lidiček různých národností. Setkala jsem se tak i s nemocemi, které jsou pro nás poněkud exotické - třeba taková srpkovitá anémie tam nebyla nijak vzácnou diagnózou. 

Jelikož jsem byla na stáži v období prázdnin, nechodila jsem na žádné přednášky ani jsem v nemocnici nebyla s anglickými studenty. Nemohu se proto vyjádřit ke stylu výuky mediků. Z toho, co mi však říkali lékaři, se mi zdá, že bude dosti podobný systému našemu. 
V Londýně jsem byla poprvé, prochodila jsem ho křížem krážem. Je to město zajímavé a drahé. V místní variantě novin Metro jsem se dočetla, že je prý osmým nejdražším městem na světě. Tak jsem se stále uklidňovala tím, že na světě existuje ještě sedm úplně jiných měst, kde by byl pobyt ještě dražší. Velmi jsem uvítala stipendium, které jsem od King's College dostala, a velmi jim za něj děkuji. Stejně tak děkuji všem, kdo se podíleli na uskutečnění mé stáže, zejména panu profesorovi Vízkovi.
Hlavní přínos takovýchto stáží je pro mě v tom, že mohu porovnat různé systémy zdravotní péče, rozdíly ve vztahu lékař-pacient či lékař-ostatní členové zdravotního týmu. Zde rozdíly mezi jednotlivými vyspělými státy Evropy vidím, zatímco postupy diagnostické a léčebné jsou, myslím, celkem podobné. 

Lucie Benešová
e-mail: benesova.lucie@centrum.cz

Prof. Dr. Theodor Hellbrügge
(tisková konference - 29.1.2003 ve 12.00 hod. v Císařském sále Karolina)

zdroj: www.cuni.cz

Vedle pana prof. Theodora Hellbrüggeho se tiskové konference zúčastnili prof.PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (žijící klasik naší dětské psychologie, rádce a průvodce mnoha generací rodičů ve výchově dětí), Dr. phil. Jiřina Prekopová (tvůrkyně psychoterapeutické metody léčby pevným objetím a světoznámá rodinná terapeutka žijící v Německu; autorka mnoha bestsellerů mj. Malý tyran...), doc. MUDr. Vladimír Komárek, CSc. (přednosta Dětské neurologické kliniky v Motole) a PhDr. Jaroslav Šturma (předseda Českomoravské psychol. společnosti, zakladatel a ředitel prvního českého Dětského centra, napojeného na Filozofickou fakultu UK, kde tyto poznatky přináší studentům, kteří pak získávají praxi v Paprsku).

Hned v úvodu TK se prof. Hellbrügge rozhovořil o svých začátcích, neb jeden z prvních dotazů se týkal jeho názoru o kolektivní péči malých dětí. Prof. Hellbrügge připomenul své zkušenosti s dětmi narozenými v rámci fašistického programu LEBENSBORN- tyto děti sice vyrůstaly v dokonalém materiálním zabezpečení, ale chyběla jim jakákoli mateřská péče a láska a kontakt s nejbližšími. Ve věku dvou let neuměly tyto děti říci jediné slovo a jejich nejsilnějším výrazovým prostředkem byla pouhá agrese a útočnost, ve věku dvaceti let neměla většina z nich dokončeno základní vzdělání. Pana profesora inspiroval i obraz visící v Císařském sále Karolina, kde se tisková konference konala a kde je zobrazena Marie Terezie - neboť i děti panovníků měly sice blahobyt a dostatek jídla, ale vzhledem k nedostatku kontaktu s matkou jim chyběla její péče a láska a to se velmi silně zapsalo do jejich charakteru. Proto je dle něj význam mateřské péče a bezprostředního citového i verbálního a očního kontaktu pro vývoj dítěte mimořádně důležitý.

Prof. Hellbrügge a prof. Matějček pak vzpomenuli vznik dokumentárního filmu DĚTI BEZ LÁSKY, který skrytou kamerou natočil v českých dětských domovech režisér Goldberger v roce 1963. Tento film byl tehdejší komunistickou vládou schválen a vzat na vědomí až poté, co obdržel ceny na filmovém festivalu v Benátkách a pronikavě změnil zákon o rodině a napomohl k zavedení placené mateřské dovolené v tehdejší ČSSR.

Část tiskové konference byla věnována i problematice a důležitosti kojení a výchově neslyšících dětí a o snaze založit ve fakultní nemocnici v Motole (kontaktní osobou je doc. Komárek) tzv. časnou rehabilitaci sluchově postižených.

Setkání pak ukončila dr. Jiřina Prekop, která za všechny odborníky a spolupracovníky poděkovala prof. Hellbrüggemu za jeho vstřícnost a ochotu vždy podat pomocnou ruku a že se tedy i s milou nadsázkou dá říci, že to není jen čestný doktorát vzhledem k jeho zásluhám ale i vzhledem ke vší lásce, kterou během svého života rozdává. A připojil se i dr. Šturma - připomněl úryvkem oblíbenou gruzínskou báseň čestného doktoranda, která je bezesporu i jeho životním mottem:

K ničemu není ti úspory míti,
Ponech si nutné jen k jídlu a pití.
Tvým je jen to, co předáš dále.
Co ponecháš si, není stálé.

Abstrakta

Cas Lek Cesk 2002 Sep 13;141(18):581-4 
Hemophagocytic lymphohistiocytosis as a manifestation of visceral
leishmaniasis
[Article in Czech]
Sukova M, Stary J, Houskova J, Nohynkova E.
II. detska klinika 2. LF UK a FNM, Praha.

A 7-year-old previously healthy Czech boy was admitted due to fever, hepatosplenomegaly and pancytopenia. Aspiration of bone marrow revealed no signs of hemoblastosis (nor hemophagocytosis). He was treated with antibiotics and virostatics without effect. Progression of hepatosplenomegaly and pancytopenia induced suspicion of hemophagocytic lymphohistiocytosis (HLH). Five weeks later, bone marrow hemophagocytosis of erythrocytes, nuclear elements and platelets was etected. He was given corticoids and intravenous immunoglobulins and transferred to our haematology department. Laboratory findings of mild pancytopenia, hypofibrinogenaemia, hyperlipidaemia and elevated levels offerritin, LDH and immunoglobulins were compatible to the diagnosis of HLH. Immunologic evaluation revealed T-lymphocyte activation. Appropriate immunosuppressive treatment with Dexamethasone, etoposide and Cyclosporine A was launched, followed by transient subside of fever and improvement of peripheral blood count, but not regression of hepatosplenomegaly. Four weeks later, relapse of fever and deterioration of blood count led to intensification of immunosuppression. However, no effect was eident. Moreover, hypertrophic cardiomyopathy with ventricular arrhythmia occurred. Treatment with antilymphocytic globulin for resistant course of HLH was planned. Before that, a fifth bone marrow aspiration was performed. Surprisingly, many Leishmania amastigotes were observed within marrow macrophages. Leishmania infection was confirmed by positive serology. Immunosuppressive treatment was withdrawn and changed for causal treatment with liposomal Amphotericin B. Positive clinical effect with subside of fever was evident in ten days, splenomegaly gradually resolved during three weeks, restoration of normal blood count lasted six weeks. No relapses of HLH nor leishmaniasis occurred. In control bone marrow aspirate performed three months later, the parasites were not detected. Ten months after the event, the patient is in complete remission of HLH with normal immunologic parameters. Most probably, he contracted visceral leishmaniasis during a visit of a Neapol area in Italy 3 months before the onset of the disease. 

Cas Lek Cesk 2002 Sep 13;141(18):575-7 
Helicobacter pylori and diabetes mellitus
[Article in Czech]
Zelenkova J, Souckova A, Kvapil M, Soucek A, Vejvalka J, Segethova J.
Interni klinika 2. LF UK a FNM, Praha.  jitka.zelenkova@lfmotol.cuni.cz

BACKGROUND: Helicobacter (H.) pylori participates significantly on the pathogeny of chronic gastritis, duodenal a gastric ulcer, carcinoma and lymphoma of the stomach. Attention was attracted also by some extragastric diseases, including diabetes mellitus, where the elevated antibodies levels against H. pylori was found. The aim of the work was to determine the seroprevalence in relation to the sex and type of disease in a cohort of diabetics and in a control group of blood donors. METHODS AND RESULTS: In 195 diabetic patients (type I and II) and 216 blood donors levels of IgG antibodies were determined by ELISA method. Seroprevalence in the group of diabetic patients was 27%, in males 26% and in women 28% (n.s.). No differences related to sex or diabetes type were found. Significant differences in seroprevalence were found among the group of diabetic patients and blood donors (27% vs. 51%, p < 0.001), male diabetics of both types and blood donors (26% vs. 62%, p < 0.001). No differences were found between female diabetic patients and controls (28%, 27% vs. 40%, n.s.). CONCLUSIONS: Our study has shown a lower seroprevalence of H. pylori in diabetic patients of type I and II in comparison with the healthy population. Such finding differs from the generally accepted experience of the higher sensitivity of these patients to infection. The practical significance of the observation remains unsolved.