ÚVODEM

Lidstvo vstoupilo do období, jež by se mohlo nazývat érou po-Gutenbergovi. Písmo již není tím, co utváří znakový systém doby. Vládnout začínají znaky elektronické. Od jeskynních maleb a skalních nápisů, od kamenných stél, pylonů a obelisků, přes pergamany, tabulky a svitky, a dál - přes rukou psané či tiskem zhotovené a v kůži či plátně vázané knihy, směřuje lidské slovo do světa virtuální reality. Supernova internetu, explodující v hlubinách Gutenbergovy galaktické soustavy, se již již chystá smést všechny papírové i kamenné relikty minulosti. Žádné barbarské hordy ani revoluční gardy, ničící paměť lidství - namísto mečů, bomb a plamenů 451° Fahrenheitových vše v tichu zvládnou čipy, servery a monitory. Konec knih, konec svitků, konec obelisků jako předzvěst apokalypsy virtuálních Pompejí. Na tisíce let rozvíjený milostný příběh Adama a Evy se již začíná snášet prach hypertextů a pavučin multimédií - a odkudsi z hloubi zapomnění se ozývá epitaf blues o tom, co on a ona tenkrát na počátku chtěli...

KNIHY, SVITKY A OBELISKY

"Milénium, jež spěje ke svému konci, bylo svědkem zrodu a rozšíření moderních západních jazyků a literatur, jež prozkoumaly výrazové, poznávací a imaginativní možnosti těchto jazyků. Bylo to také tisíciletí knihy, neboť spatřilo, jak kniha přijala tvar předmětu, jenž je nám důvěrně znám. Možná, že znamením nadcházejícího konce tohoto tisíciletí je právě tak častá otázka po dalším osudu knihy a literatury v éře takzvané postindustriální technologie. Netroufám si pouštět se do předpovědí tohoto druhu. Věřím v budoucnost literatury, protože vím, že jsou věci, jež může poskytnout svými specifickými prostředky pouze ona...", oponuje Italo Calvino v úvodu ke svým "Americkým přednáškám"; spisovatel, jehož tvorba je obdivuhodnou obranou, obhajobou a oslavou jak psaní, tak i čtení, čtenářů a knih jako takových.

Je vskutku obtížné, ne-li nemožné, pouštět se do věrohodných předpovědí - natož pak odpovědí na otázky spjaté se samou podstatou existence naší kultury, našeho lidství: 'Zhroutí či nezhroutí se s příchodem virtuální reality (řečeno veršem Josefa Kainara) "...poslední menhiry kultury, ze které jsme vyšli..."?' Kdoví... Předpokládat tu jistě lze cokoliv - s vědomím, že směr i rozsah změn se nakonec bude stejně lišit od všech chmurných i oslavných proroctví. Vždyť celý virtuální svět možná byl, je a bude ve své prapodstatě jen pravdivým zrcadlením obrazu naší psýché, jen průmětem krajin naší duše, den po dni se utkávající s vlastní smrtí a znovuzrozením. Možná, že všechen ten čas trávený, ztrácený a utápěný ve sférách elektronických médií je ve skutečnosti pouhopouhou dobou jeho více či méně nevědomého hledání, odkrývání a nalézání. Možná, že za svitu displejů, aniž o tom máme tušení, "jen" svádíme jakýsi virtuální duel mezi námi psaným a nepsaným světem. Možná, že prostřednictvím kyberprojekce "jen" vedeme dějinný duel, o němž hovoří svaté knihy i mýty a legendy všech lidských kultur a civilizací: svár mezi duší a tělem, egem a superegem, egoismem a altruismem, peklem a rájem; spor mezi v nás přítomným andělem zkázy a spásy.

"Občas myslím na látku knihy, kterou mám napsat, jako na něco, co už tu je: jako na myšlenky, které už byly myšleny, rozhovory, které už byly vedeny, příběhy, které se už staly, místa a prostředí, jež už byla spatřena. Kniha by neměla být ničím jiným než rovnomocninou nepsaného světa, jeho překladem do psané podoby. Jindy ale mám dojem, že jsem pochopil, že mezi knihou, kterou mám napsat, a věcmi, které již existují, může být pouze jediný druh souvztažnosti: kniha by měla být psanou protiváhou nepsaného světa; její látka by měla být tím, co tu není a ani nemůže být, dokud to nebude napsáno, ale co je nejasně pociťováno tím, co tu je, jako prázdnota vlastní neúplnosti. Vidím, že tak či onak stále kroužím kolem myšlenky vzájemnosti mezi nepsaným světem a knihou, kterou bych měl napsat."

V očích Calvina je literatura prostředkem setkávání, "kanálem vyhloubeným slovy někoho jiného, slovy, jež se právě proto, že byla ponesena cizím hlasem, hlasem toho mlčenlivého nikoho, vytvořeného z inkoustu a typografických prokladů, mohou stát vašimi slovy, vaším jazykem a kódem, prostředky, jimiž si můžete vysílat signály a poznávat se navzájem." Číst literaturu "znamená zbavit se jakékoliv intence a jakékoliv předpojatosti a otevřít se přijetí onoho hlasu, který přichází bůhví odkud, z nějakého místa za knihou, za autorem, za konvencemi svazujícími vyprávění: z dosud neřečeného, z toho, co svět dosud na sebe neprozradil a pro co ještě nemá slova". A jistotou lidské bytosti v roli čtenáře tak "je její vlastní očekávání, to prázdno, jež by měla vyplnit má [tj. spisovatelova] slova".

"Knihy jsou dílo samoty a děti ticha", připomíná nám Marcel Proust v jednom ze svých esejů. "Děti ticha nemají mít nic společného s dětmi slova, s myšlenkami zrozenými z potřeby něco vyslovit, nějaký názor či výtku, čili z nicotné představy. Látka našich knih, podstata našich vět má být nehmotná, ne jen tak posbíraná ze skutečnosti, ale sama každá věta i každá epizoda má být stvořena z průzračné látky našich nejlepších chvil, kdy se ocitáme mimo realitu i přítomný čas. Z těchto ztuhlých kapek světla vyrůstá styl a fabule knihy. (...) Spisovatelé, které milujeme, nám nemohou být průvodci, protože každý z nás, jako magnetická střelka či poštovní holub, má v sobě svůj vlastní orientační smysl. Vedeni tímto vnitřním instinktem, letíme kupředu po vlastní dráze, ale když pohlédneme chvilkami doleva a doprava na nové dílo (...), na neznámou stránku (...) a zahlédneme tu předobraz vlastní myšlenky, vlastního pocitu, vlastního uměleckého úsilí, zaradujeme se nad nimi jako nad milým ukazatelem cesty, který nám potvrzuje, že jsme se nemýlili..."

OD INTERNETU KE GUTENBERGOVI

Zdá se nám být samozřejmé a logické, že díky plynutí času (a s ním i rozvoje našeho poznání) směřuje lidská civilizace od Gutenberga k Internetu, od písma k multimédiím. Plynutí času je ale v lidském vědomí lineární i cyklické zároveň. ("Čas vytváří rozmanité řady a má více dimenzí než prostor," poznamenává Gilles Deleuze k ústřední představě Proustova románu "Hledání ztraceného času".) Ukazatel času, jenž sledujeme, není jen šipkou sóma, ale i psýché - a tak, jak čas jeho zanecháváním za sebou ztrácíme, jej zároveň hledáme a znovu a znovu nalézáme. Ano, čas nás vede k přesvědčení, že se knihy minulosti pro nás navždy uzavřely - leč s novou řadou příběhů našeho putování se on sám jak list z písem obrací, aby nás ujistil, že jsme se nemýlili, když čteme v záhlaví: od Internetu (zpět) ke Gutenbergovi.

Umberto Eco ve stejnojmenném textu (zčásti pak v upravené podobě použitém k přednášce "Books, texts and hypertexts") věnuje tématu času, písma a pokroku mj. následující řádky: "Platón vypráví ve Faidrovi, jak Hermés - domnělý vynálezce písma - vychvaloval svůj vynález před faraónem Thamusem a řekl mu, že písmo umožní lidem zapamatovat si to, co by jinak zapomněli. Faraón však spokojený nebyl. 'Velký umělče Thovte', řekl, 'paměť je veliký dar, který se musí udržovat bdělý neustálým cvičením. Tvůj vynález způsobí, že si lidé už nebudou muset paměť cvičit. Budou si věci pamatovat nikoliv vnitřním úsilím, nýbrž jen díky vnější podpoře.' Platónův text je ovšem ironický. Platón svůj argument proti psaní napsal. Předstíral však, že mu to vyprávěl Sókratés, který nepsal... Dnes víme, že knihy nejsou způsobem, jak někoho jiného přimět, aby myslel místo nás; naopak jsou to stroje na povzbuzování dalšího myšlení. Teprve po vynálezu písma se stalo možným napsat takové mistrovské dílo spontánní paměti, jakým je Proustovo "Hledání ztraceného času". A dále, jestliže tomu kdysi bývalo tak, že si lidé museli cvičit paměť, aby si něco zapamatovali, po vynálezu písma si museli paměť opět cvičit, totiž aby si zapamatovali knihy. Knihy jsou výzvou paměti, paměť zlepšují, neuspávají ji."

"Faraón však ztělesňoval odvěký strach: strach že nový technologický vynález by mohl zabít něco, co pokládáme za cenné a plodné. Bylo to, jako by faraón nejprve ukázal na popsanou plochu, a pak na ideální obraz lidské paměti a řekl: 'Toto zabije tamto.' O více než tisíc let později nám Victor Hugo ve svém románu "Notre Dame de Paris" líčí kněze Clauda Frolla, který prstem ukáže nejprve na knihu, pak na věže a na obrazy své milované katedrály a řekne 'ceci tuera cela', toto zabije tamto. (Kniha zabije katedrálu, abeceda zabije obrazy.) (...) Dokonce ani po vynálezu tisku [však] nebyly knihy nikdy jediným nástrojem pro získávání informací. Bylo zde malířství, lidové tištěné obrázky, ústní vyučování atd. Lze říci, že knihy byly v každém případě nejdůležitějším nástrojem pro přenos nejen vědeckých informací, ale i novinek o historických událostech. V tomto smyslu byly nejvýznamnějším nástrojem používaným ve školách. [Až] rozšířením různých médií, od filmu k televizi, se něco změnilo."

"V šedesátých letech [20. století] napsal Marshall McLuhan "Gutenbergovu galaxii", v níž hlásá, že lineární způsob myšlení, nastolený vynálezem tisku, začal být nahrazován globálnějším způsobem vnímání a chápání prostřednictvím televizních obrazů a jiných elektronických zařízení. Pokud ne sám McLuhan, pak jistě mnozí z jeho čtenářů ukazovali prstem na manhattanskou diskotéku, pak na vytištěnou knihu, a říkali 'toto zabije tamto'. Kdyby byl Marshall McLuhan zůstal s námi ještě nějakou chvíli, byl by první, kdo by napsal něco jako "Gutenberg se vrací". (...) [Neboť] i kdyby bylo pravda, že vizuální komunikace dnes převládá nad komunikací psanou, nespočívá problém v tom, že psanou komunikaci postavíme proti komunikaci vizuální. (...) Skutečné problémy se nacházejí jinde. Vizuální komunikace musí být vyvažována komunikací verbální, zvláště pak psanou, a to z přesného důvodu. Sémiotik Sol Worth napsal kdysi článek "Obrazy nemohou říci neexistuje". Slovy mohu říci 'Jednorožci neexistují', když však ukáži obrázek jednorožce, jednorožec tam je."

"McLuhan prohlašoval, že žijeme v nové elektronické globální vesnici. Nepochybně žijeme v novém elektronickém společenství, které je dosti globální, není však vesnicí - rozumíme-li vesnicí lidské sídliště, kde lidé přímo vzájemně interagují. Skutečné problémy elektronického společenství jsou tyto: (1) Osamělost. Nový obyvatel tohoto nového společenství má právo vynalézat nové texty, rušit tradiční pojetí autorství, odstraňovat tradiční hranici mezi autorem a čtenářem. Rizikem však je, že přes kontakt s celým světem prostřednictvím galaktické sítě - se cítí osamocen... (2) Nadmíra informací a neschopnost vybírat a rozlišovat. (...) Je rozdíl mezi novinami, které říkají vše, co ale nemůžete [z důvodu nadmíry v nich obsažených informací] přečíst, a novinami, které neříkají nic? (...) Většinu knih, které nacházíme vyložené v knihkupectvích, lze označit za produkty Nakladatelství Marnosti, a to i když jsou publikovány nakladatelstvími universitními."

"Myslím si, že počítače šíří novou formu gramotnosti, že však nejsou s to uspokojit všechny intelektuální potřeby, které vyvolávají", říká dále Eco a pokračuje: "V záchvatech optimismu sním o počítačové generaci, která se sledováním obrazovky naučí číst, a v určitou chvíli pocítí neuspokojenost a začne se poohlížet po odlišné, svobodnější, a přitom jinak zavazující podobě čtení. Během symposia o budoucnosti knihy, které se konalo na universitě v San Marinu, si Régis Debray všiml souvislosti mezi faktem, že židovská civilizace byla založena na knize, a skutečností, že to byla civilizace kočovná. Myslím si, že tato poznámka je velmi významná. Egypťané mohli vytesat své záznamy do kamenných obelisků, Mojžíš to udělat nemohl. Chcete-li překročit Rudé moře, je svitek mnohem praktičtějším nástrojem pro zaznamenání moudrosti. Mimochodem, i jiná kočovná civilizace, totiž arabská, byla založena na knize a dávala přednost písmu před obrazy."

"Dnes nedokážeme - aspoň ne na první pohled - rozlišit mezi spolehlivým a pomateným zdrojem. Potřebujeme nové formy kritické kompetence, dosud neznámé umění výběru a potlačování informací, zkrátka novou moudrost. Potřebujeme nový druh vzdělávání. Z tohoto pohledu budou mít knihy stále velký význam. (...) Knihy zůstanou nezbytné nejen pro literaturu, ale i pro všechny okolnosti, v nichž je třeba číst pečlivě, nikoliv jen získávat informace, nýbrž o nich i uvažovat."

"Dovolte mi, abych zakončil chválou konečného a omezeného světa, který nám poskytují knihy," uzavírá svou úvahu Umberto Eco. "Dejme tomu, že čtete Tolstého "Vojnu a mír": strašně si přejete, aby Nataša nepřijímala lichotky mizery Anatolije; velice si přejete, aby tak skvělá osobnost, jakou je kníže Andrej, nezemřela, a aby Andrej a Nataša mohli spolu žít navěky. Máte-li "Vojnu a mír" na hypertextovém a interaktivním CD-ROM, pak si můžete příběh přepsat podle svých přání, můžete vynalézat nesčetně mnoho "Vojen a mírů", kde se Pierru Bezuchovovi podaří zabít Napoleona, nebo kde, podle vaší nátury, Napoleon definitivně porazí generála Kutuzova. Nuže s knihou to udělat nemůžete. Musíte přijmout zákony Osudu a uznat, že osud měnit nedokážete. Hypertextový a interaktivní román nám nabízí svobodu a tvořivost a já doufám, že se takový druh vynalézavé činnosti bude praktikovat ve školách budoucnosti. Napsaná "Vojna a mír" nás ale nekonfrontuje s neomezenými možnostmi svobody, nýbrž s přísnými zákony nutnosti. Abychom byli svobodnými, potřebujeme i tuto lekci o životě a smrti, a takovou moudrost nám stále nabízejí pouze knihy."

LABYRINTY KNIHOVEN

Knihy a knihovny k sobě neodmyslitelně patří. Přesto však - zcela obdobně jako v případě knih - se objevují hlasy: "Toto zabije tamto." (Internet spolu s hypertexty zabije knihovny.) Známý případ zničení alexandrijské knihovny, stejně jako pálení knih za různých osvícenských reforem a kulturních revolucí, však svědčí o pošetilosti takovýchto tvrzení. Umberto Eco k tomu připomíná: "Představa, že nová technologie ničí předcházející roli, je příliš zjednodušující. (...) V dějinách kultury tomu nikdy nebylo tak, že něco prostě zabilo něco jiného. Něco hluboce změnilo něco jiného."

Knihovny jsou jednou z částí souboru společenských institucí a procesů, jež vytvářejí, udržují a přenášejí ideje, hodnoty, světové názory a tradice lidských kultur. Jejich dimenze přitom není jen čistě funkční, nýbrž zároveň (tak jako knihy nečteme jen pro jejich doslovné znění, ale též kvůli niternému duševnímu rozpoložení a imaginaci, které přinášejí a v nás vyvolávají) i duchovně-ceremoniální. Umberto Eco, známý svou fascinací knihovnami, obzvláště středověkými, ve své přednášce "De Biblioteca" (zde citované dle jejího rozboru z pera Michaela F. Wintera, knihovníka Shields Library, University of California) připomíná několik typických funkcí knihoven, platných od dávných časů až do současnosti: (1) sbírání (raccogliere), (2) ukládání (tesaurizzare), (3) přepisování (trascrivere), (4) vybízení k četbě (far leggere), (5) veřejné zpřístupňování ("permetter al publico di leggere"), (6) utajování či zamezování možnosti četby (non far leggere) a konečně (7) poskytování příležitosti k objevům či vyhledávání (ritrovare).

Přinejmenším v demokratické společnosti knihovny zaručují, že jsou jejich fondy dostupné a přístupné. Podle Eca však knihovny existují i proto, aby záznamy o znalostech ukrývaly: "Věřím, že v knihovnách se časem vyvinula funkce znepřístupňování fondů, a tedy omezování četby." Tendence ke skrývání a odkrývání jsou dvěma vzájemně komplementárními kulturními procesy. Knihovny na jedné straně ukrývají a současně na straně druhé poskytují - coby obří antologie subtextů, často nevědomě a nezáměrně k sobě poutaných nekonečným počtem možností objevu nových znalostí - příležitosti k hledání. Jinak řečeno: knihovny jsou jakýmisi obřími labyrinty, budovanými a udržovanými jistou měrou záměrně, povýtce však samovolně a implicitně, pro potřeby čtenářů i knihovníků, jejich bloudění, hledání a nalézání.

Je ovšem pozoruhodné, že při podrobném literárním průzkumu (rešerši) vyjde putování badatele labyrintem knihovny ať tak či onak zcela stejně - to když zjistí, že potřebuje jít podle "čehosi jiného", mnohem dál a hlouběji, než co se mu nabízí prostřednictvím katalogu, indexu a běžných vyhledávacích nástrojů, mapujících labyrint pouze povrchně, tj. jeho povrchem. Vždyť nalezení místa pro cosi je také nalezením místa, kde se toto může skrýt. Kniha je jedné straně obstarávána do knihovny proto, aby se půjčovala, na straně druhé tím, že má vymezené zcela přesné místo ve sbírce, se z ní stává jeden z dílků hlavolamu (puzzle). Ke slovu tu přichází logika celku a části: půjčením knihy je narušena integrita sbírky, jejím uchováváním se cesta ke knize pro čtenáře uzavře. A ve světle (či šerosvitu) této logiky knihovníci a čtenáři dospějí v naprosté shodě k paradoxnímu závěru: cokoliv v knihovně učiníme dostupným, stane se pro toho druhého z nás nedostupným.

Ovšem Eco připomíná, že to zase není takto jednoduché. Doslova říká: "Jedním z nedorozumění, jež knihovnu ovládají, je představa, že člověk do ní vchází, aby vyhledal nějakou položku, jejíž titul si předem stanovil (...) avšak základní úlohou knihovny, přinejmenším mé vlastní a knihoven lidí, které navštěvuji, je odkrývat položky, o nichž jsme ani nepředpokládali, že existují, a u nichž přitom zjišťujeme, jak kromobyčejný přínos pro nás mají." Knihovnu lze proto používat i tvořivějším a neobvyklejším způsobem - ve smyslu skutečné "laboratoře humanitních studií". Je nutné si uvědomovat rozdíl mezi knihovnou v kontextu odkrývání či objevování a knihovnou coby nástrojem pro verifikaci faktů již poznaných. A zatímco je jasné, že řada rutinního provozu knihovny by sotva byla možná bez standardních vyhledávacích prostředků a postupů, v případě vědeckého bádání, nutně se pohybujícího na samých hranicích neznáma, máme mít na paměti, že styl práce, které si objev žádá, se prostě nedá zredukovat do rutinních formulí.

ZDI, KAPSULE A FÍKOVÉ LISTY

Ve svém románě "Jméno růže" Umberto Eco mistrně vylíčil tajemný labyrint knihovny, oddělující svými zdmi (a zdmi celého opatství) svět vědění a nevědění, světla a tmy, osvícení a tmářství, kacířství a dogmatiky, svět slov a mlčení, moci a bezmoci, sekularity a profánnosti, slepoty a vidoucnosti i zaslepenosti a vědoucnosti, tvořivosti a zkázy, lásky a zášti, tělesnosti a duchovnosti, skrývání a odkrývání, snění a bdění, smíchu a slz, bloudění a nalézání, svět otevírání a zavírání všech těch dveří a bran zdí a myslí, všech těch prostorů, v nichž jsou přechovávány knihy tajností života a smrti. Knihovna se tu stává obrazem labyrintu světa - a knihy v ní uložené opojnou esencí lidských osudů a příběhů, ve jménu růže vyprávěných a rozvíjených na cestách srdce k ráji. Pomíjivost tu prolíná se s věčností - a sedmero bran smrtelných hříchů svádí kroky poutníků od města nesmrtelných ctností. A s otevřením každé z knih či rozvinutím každého ze svitků osudy a příběhy v nás či v ně vepsané ožívají - aby posléze, aktem zavření či svinutí ("někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci" /"stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus"/, si tyto dál uchovávaly a znovu nabývaly svých věčných tajemství.

Tendence ke skrývání a odkrývání jsou dvěma vzájemně komplementárními kulturními procesy. V jistém smyslu slova je však lze považovat za procesy obecně antropomorfní (případně, v tom nejobecnějším významu, za procesy univerzální, podmiňující veškerou existenci světa, všech jeho forem vědomí a bytí). Snad nikde jinde nejsou tyto procesy tak patrné, průkazné a pozornosti hodné, jako v psychologii, psychiatrii a oborech s nimi spřízněnými, kde střetává a prolíná se, zjevuje a ukrývá se, krajina lidských duší a lidských těl. Je člověk vskutku jen "nepřirozené zvíře" (Vercors), "nahá opice" (Morris) či "lidský živočich" (opět Morris), podivné to stvoření, oděné v závoj idejí? Co, resp. kdo přebývá za jeho slovy, znaky a symboly, za jeho zdmi, maskami a převleky?

Na rozdíl od biologa Morrise, dobírajícího se svými vývody ne příliš dál než půle cesty - přesněji řečeno (s ostnem jisté ironické nadsázky vůči jeho způsobu vidění lidských bytostí, na straně jedné - a s vědomím jeho bezpochyby upřímné a ušlechtilé snahy poukázat na přirozenou sounáležitost lidí a přírody, na straně druhé) onu půli cesty svou prací nadmíru akcentující a považující ji za ústřední a rozhodující (marná sláva, ale smiřme se s tím, že fyzicky - a tudíž i behaviorálně - jsme ve své podstatě jen geneticky "vylepšenými" nahými opicemi...), spisovatel Vercors ve své novele "Nepřirozená zvířata", napsané o dvě desetiletí dříve, dokládá, že se od zvířat lišíme "pouze a jen" tím, že nosíme či uctíváme nejrozmanitější amulety, jen tím, že vytváříme a ctíme nejrůznější systémy víry, tabu a přikázání, jen tím, že vnímáme neznámo, klademe si otázky a hledáme odpovědi. Jsme na půli či za půlí cesty dobrání se plné pravdy? Představují amulety, systémy víry, tabu a přikázání skutečný či "jen" virtuální svět? Jsou archetypy reálné či virtuální? Jedná se o svět platónských idejí, anebo o svět zcela reálný a autentický, do kterého člověk teprve - a ruku v ruce nerozdílně - s postupem svého evolučního vývoje, vývoje svého mozku a své kultury, vchází, aby si sám sebe a celý ten reálný i virtuální svět v jeho komplexnosti uvědomil, osvojil a přijal za vlastní? Co když existují - obdobně jako v antropologii - i ve sféře psychosociální a psychosomatické jisté sekulární trendy, mající své, více či méně ukrývané a vědeckým (na jasný svit definic uvyklým) zrakem zběžně a běžně přehlížené ukazatele, jež čekají na své odhalení, přečtení a pochopení?

V projevech lidské psýché lze rozpoznat mnohé pozoruhodné znaky, přímo či nepřímo poukazující a odkazující na prazákladní procesy skrývání a odkrývání - na ony vzájemně komplementární kulturní, respektive antropomorfní procesy, působící na člověk v celém údobí jeho psychosociálního vývoje a adaptací. Kapsule, obal či kontejner, odloučení či uzavření, odosobnění či zosobnění, odpoutání či ztotožnění se s vlastním tělem a vnějším světem... - a na druhé straně otevření svého nitra, své duše, svého srdce... Zábrany a brány, skrývání a odkrývání, hledání, tázání a nalézání... Nahá opice vzepřením se autoritě v ráji nevědění podřizuje své kroky vlastnímu řádu vědění: zakrývá se šatem či fíkovým listem a odkrývá pro sebe amulety - a s nimi systémy víry, tabu a přikázání - a s nimi a skrze ně pak i svůj vnitřní duchovní, duševní i intelektuální svět. Zahalením bytí odkrývá člověk bránu svého vědomí, aby posléze - skrze ni a ně - se dobíral k poznání, že jejím opětovným přivřením se již nevrací zpět k bráně bytí, ale odhaluje brány další, jiné, vedoucí vpřed, k širým, sotva jen tušeným dimenzím vlastního podvědomí a nevědomí. Zhmotnění či zduchovnění - neboli "Být či nebýt...?" - to je věčné dilema naší cesty, na jejímž prvopočátku je prostá logika i magie vší prapříčiny: Slovo - Logos. Slovo, jehož prapůvodní znaky a znamení jsou v nás a kolem nás po věky věků stále tytéž: shodné a podobné, inverzní či symetrické, platné jak pro (zdánlivě mladší) cestu krajinou našich duší, tak pro (zdánlivě starší) cestu krajinou našich těl. Obé je třeba brát na stejnou váhu (a stejně vážně). Neb vskutku - nahlížení a vnímání naší sóma a psýché je vzájemně odlišitelné, nikoliv však oddělitelné.

"Jistě, naše jedinečnost spočívá v našem mozku", připomínají brazilská psychobioložka Silvia Cardoso a neurofyziolog Renato Sabbatini. "Pohled na svět je naším mozkem podrobován analýze a syntéze, plánují a programují se v něm procesy, vedoucí k myšlenkám i konkrétnímu jednání. Jsme v jistém smyslu "symbolickým živočišným druhem", který objevil svět symbolů, používaných pro popis reality (jako například "stromu"), tak pro popis věcí abstraktních (jako například pojmu "lásky"). Ve výčtu jedinečných, námi objevených kulturních vymožeností, by to nejčestnější místo zřejmě náleželo umění. Stačí si představit, co miliard neuronových spojů, miliónů svalových vláken, rozsáhlé senzorické, vizuální a sluchové kapacity, úžasného rozsahu paměťi, je třeba, aby se člověk naučil zahrát zpaměti Chopinovu serenádu pro klavír. Miliardy a miliardy neuronů, zapojených řadu let do nacvičování skladby, se rozprostírají po všech oblastech mozku, a přece harmonie jejich spolupůsobení dává vzniknout projevu nepředstavitelné komplexity. Všechny sociální instinkty člověka jsou starší než jeho intelektuální schopnosti: mateřský instinkt, spolupráce, zvídavost, tvořivost, soucit, altruismus, soutěživost, atd., lze v různém stupni nalézt i u antropoidů. Naše odlišnost od antropoidů souvisí se silnou mentální svébytností: postupně se v nás vyvinula sebekontrola emočního mozku mozkem rozumovým (racionálním), tedy schopnost upravovat jakékoliv sociální chování, dokonce i instinktivní, aby bylo příhodnější pro potřeby našeho přežití. Čím jsme disciplinovanější, tím jsme schopnější sebekontroly a plánování, čím více je naše racionální mysl schopna ovládat mysl emocionální a instinktivní, tím více se stáváme lidmi."

"Mnozí filosofové ale pochybují i o pouhé možnosti, že by jednoho dne lidský mozek mohl pochopit sám sebe. Strukturální a funkční komplexita našeho mozku je tak obrovská, že ji možná opravdu nebudeme nikdy schopni obsáhnout: vyžadovalo by to nějaký více vyvinutý mozek, než jaký máme - [a jaký kdy budeme mít]. Že by tedy náš intelekt nebyl stvořen, aby porozuměl atomům či sám sobě, ale spíše ["jen"] aby šířil naše vlastní geny[?]", uzavírají svůj článek brazilští vědci. Existuje nějaké smysluplné dilema a východisko mezi těmito dvěma krajními názory? Nelze přece přehlédnout logický paradox předposlední věty: když nejsme stvořeni k tomu, aby náš intelekt porozuměl atomům, jak můžeme tvrdit, že porozumíme smyslu genetického kódu - natož jak můžeme tvrdit, že náš život, chování nevyjímaje (sic), řídí sobecké geny...?! Což nemohl být náš intelekt spíše stvořen, aby si uvědomil existenci lidské psýché, aby ji vynesl z podzemí na světlo boží? A což právě proto nelze lidství (slovy překladatele Jiřího Pechara) definovat žádným biologickým znakem, nýbrž jedině vlastním aktem vzpoury, aktem sebepřekonávání a sebepřesahování - tak, jak je popsal ve své novele "Nepřirozená zvířata" francouzský spisovatel Vercors, či ještě před ním Dostojevskij ve svých "Zápiscích z podzemí"?

KLÁVESY V PIANU ANEB DVA KRÁT DVĚ JSOU ČTYŘI

Jak připomíná Tomáš Glanc, editor nového českého vydání Dostojevského "Zápisků z podzemí", filozof Lev Šestov ve spise "Zjevení smrti" dokládal, že ve svém "podzemí" získal Dostojevskij to, co Platón v jeskyni: objevil svůj nový zrak, jímž uzřel pouhé přízraky a stíny tam, kde ostatní viděli reálné jevy, a co pro jiné neexistovalo, stalo se mu pravou a jedinou skutečností. Hrdinovo jednání v "Zápiscích z podzemí" jako by svědčilo o patologické povaze jeho vyšinutosti - s jasnými příznaky hysterie, depresí a mánie. Vladimír Nabokov také zahájil svou přednášku o "Zápiscích z podzemí" větou: 'Tuto povídku by bylo možné považovat za popis klinického případu s nejrůznějšími zjevnými rysy stihomamu.' Podmiňovací tvar však zjevně naznačuje cosi víc. Ostatně - pro Maxima Gorkého je celý Nietsche uložen v "Zápiscích z podzemí". A bedlivému čtenáři, otevírajícímu tuto knihu na prahu 21. století, s vědomím oné neredukovatelné otevřenosti a mnohovrstevnatosti díla, možná přijde na mysl zeptat se sama sebe: "Není snad nakonec v "Zápiscích z podzemí" uložena celá lidská psýché...?"

Dvojjediný terč vypravěčovy polemiky v "Zápiscích" sestává z jeho vlastní bytosti a ji obklopujícího lidského společenství. Opouzdření vnějších a vnitřních světů tohoto člověka z podzemí, evokované vědomím si jejich protikladů, uvězňuje jeho ego ve stále těsnějším a pevnějším objetí, ze kterého se již nedokáže bez vnější pomoci vymanit. Úporná snaha svrhnout tyranii vlastního i kolektivního superega, usurpujícího si z podzemí (z onoho pekla, plného démonů, ďáblů a padlých andělů) veškerou vládu nad prapůvodní lidskou přirozeností, a zpověď člověka, jemuž se (navzdory jeho vlastní, z knih vyčtené moudrosti, jak žít) únik z jeskyně platónských idejí vstříc "živému životu" nezdaří - také tak by možná mohla znít jedna z charakteristik či výkladů "Zápisků z podzemí". "Šeredná, zapáchající podzemní nora sebelítosti, hněvu a zloby, zahanbení a zoufalství, jež hraničí s jakousi ničemnou rozkoší..." - a to vše navíc obklopeno kamennou zdí přírodních zákonů, matematických definic a vůbec pouček přírodních věd, budujících svatostánek lidské svobody jako vědomí poznané nutnosti a prospěšnosti:

"Jakápak kamenná zeď?", polemizuje Dostojevskij ústy svého hrdiny. "No přece přírodní zákony, poučky přírodních věd, matematika. Když ti věda dokázala, že pocházíš z opice, nemrač se a spolkni to! Když ti věda dokáže, že kapička tvého vlastního tuku má pro tebe nutně větší cenu než sto tisíc tvých bližních, a následkem toho že se promíjejí všechny takzvané ctnosti, povinnosti a podobné výmysly a pověry, spolkni to, nedá se nic dělat - dva krát dvě jsou čtyři. Zkus proti tomu něco namítat! 'Ale prosím vás,' budou křičet, 'proti tomu nelze protestovat, to je matematika, dva krát dvě jsou čtyři. Příroda se vás neptá, nestará se o vaše přání ani o to, zda se vám její zákony líbí nebo nelíbí. Musíte ji brát, jaká je, se všemi důsledky. Zeď je zeď... atd. atd.' Ale pro pána krále, co mi je po zákonech přírody a matematiky, když se mi z jistého důvodu ty zákony a dva krát dvě jsou čtyři nelíbí? Samozřejmě, hlavou zeď neprorazím, nebudu-li mít dost síly prorazit ji, ale nesmířím se s ní pouze z toho důvodu, že jsem narazil na kamennou zeď a nemám dost síly."

"Rozhlédněte se kolem sebe: krev teče proudem, vesele bublá jako šampaňské. (...) Civilizace přináší člověku jen větší rafinovanost vnímání, rozhodně nic víc. A jak se tato rafinovanost bude rozvíjet, dojde možná člověk tak daleko, že najde v krvi požitek. Byly už takové případy. (...) Působením civilizace se člověk stal ne-li krvežíznivějším, pak rozhodně ošklivěji, odporněji krvežíznivým, než byl dřív. Dříve spatřoval v krveprolití spravedlnost a s klidným svědomím ničil, koho bylo třeba; nyní sice považujeme krveprolití za svinstvo, nicméně i tak to svinstvo provádíme, dokonce ještě víc než dřív."

"Přece jste však pevně přesvědčeni, že se to [jednat tak, jak velí rozum a věda, člověk] jistě naučí, jen až zcela pominou některé staré zlozvyky a až zdravý rozum a věda lidi dokonale převychovají a zaměří lidskou přirozenost normálním směrem. Jste přesvědčeni, že pak člověk sám, z vlastní vůle, přestane chybovat a chtěj nechtěj, abych tak řekl, se přestane ve svých přáních odchylovat od svých normálních zájmů. Navíc, jak tvrdíte, věda sama poučí člověka (ačkoliv podle mého názoru to bude už nadbytečné), že ve skutečnosti žádnou vůli a žádná přání nemá a nikdy neměl, že není nic víc než svého druhu pianová klávesa, nýtek ve varhanách, a že kromě toho tu jsou přírodní zákony, takže nic, co dělá, se neděje z jeho vůle, ale samo od sebe, podle přírodních zákonů. Stačí tedy objevit tyto zákony a člověk už nebude zodpovědný za své skutky a bude si žít nesmírně lehce. Všechny lidské skutky budou ovšem podle těchto zákonů matematicky vyčísleny, asi jako v logaritmických tabulkách, do 108 000, a budou zapsány do kalendáře, nebo ještě lépe, vyjde řada důkladně zpracovaných knih, něco jako dnešní naučné slovníky, ve kterých bude všechno přesně vypočítáno a označeno..."

"Nebudu (...) ani trochu překvapen, když se v té budoucí všeobecné racionálnosti z ničeho nic objeví gentleman s neušlechtilým, nebo lépe řečeno zpátečnickým a ironickým výrazem v tváři, dá ruce v bok a řekne nám všem: co myslíte, pánové, neměli bychom celou tu racionálnost jednou ranou rozkopnout na prach jedině proto, aby všechny ty logaritmy táhly k čertu a nechaly nás žít podle naší hloupé vůle? To by nebylo ještě to nejhorší, trapné je, že by jistě našel přívržence - taková je už lidská přirozenost. (...) Vlastní, svobodná a nespoutaná vůle, vlastní, třeba ten nejdivočejší vrtoch, vlastní fantazie, vydrážděná někdy třeba až k šílenství - to je ten opominutý, ten nejprospěšnější prospěch, který se nedá zařadit do žádné stupnice a který všechny systémy a teorie rozbíjí napadrť. Jak na to přišli všichni ti mudrci, že člověku je třeba jakéhosi normálního, jakéhosi ctnostného chtění? Odkud to vzali, že člověk si musí přát jen to, co je rozumně prospěšné? Člověku je třeba jedině samostatného chtění, stůj ho ta samostatnost co stůj a přiveď ho kam přiveď. Nu a chtít se může všelicos... (...) Ale vážně, kdyby věda jednou skutečně objevila formuli vystihující všechno naše chtění a vrtochy, to jest z čeho vznikají, podle jakých zákonů probíhají, jak se šíří, kam v tom kterém případě směřují a podobně, tedy skutečný matematický vzorec - potom by člověk asi přestal chtít, ale co říkám asi, jistě by přestal chtít. Co by z toho měl, chtít podle tabulky? Ne dost na tom, okamžitě by přestal být člověkem a stal se nýtkem ve varhanách, protože co jiného by byl člověk bez přání, bez vůle a bez chtění než nýtek ve varhanní píšťale? Co myslíte? Uvažme pravděpodobnost! Může se to stát nebo nemůže?"

"Ale až všechno bude na papíře vysvětleno a spočítáno (a to je klidně možné, neboť je absurdní a hanebné předem věřit, že některé zákony přírody člověk nikdy neodhalí), pak pochopitelně budou odstraněna takzvaná přání. Jestliže se jednou chtění ztotožní s rozumem, budeme jen uvažovat, a nikoliv chtít, zvláště proto, že není přece možné při zdravém rozumu chtít nesmysl a vědomě jednat proti rozumu do té míry, abychom si přáli něco škodlivého... A jelikož skutečně bude možné vypočítat všechna hnutí rozumu a chtění, jen co budou objeveny zákony takzvané svobodné vůle, dá se pak jistě, a to bez žertů, sestavit něco jako tabulka, takže doopravdy budeme chtít podle tabulky. Jestliže mi například věda jednou dokáže, že jsem na toho a toho udělal dlouhý nos proto, že jsem nemohl neudělat, a že jsem ho nutně musel udělat právě tou rukou, a ne druhou - co pak na mně zůstane svobodného, zvlášť budu-li učenec, ve vědě školený? (...) Je přece naprosto přirozené, že chci žít proto, abych uspokojil svou životní schopnost v celé šíři, a ne proto, abych uspokojil jen svou rozumovou schopnost, to jest sotva desetinu celé své životní schopnosti. Co zná rozum? Rozum zná jen to, to stačil poznat (jsou věci, které ani nikdy nepozná; v tom není ovšem nic potěšujícího, ale proč to otevřeně neříci?), avšak lidská bytost se projevuje jako celek vším, co v ní je, vědomě i nevědomě, je třeba na scestí, ale žije."

"Tuším, pánové, že se na mě díváte se soucitem; opakujete, že osvícený, vzdělaný člověk, zkrátka takový, jaký bude člověk budoucnosti, si prostě nemůže přát něco pro sebe neprospěšného, to že je matematika. Naprosto souhlasím, máte pravdu, matematika. Ale opakuji vám už posté: existuje jedna věc, pouze jediná, pro kterou si člověk může úmyslně a vědomě přát třeba i něco škodlivého, hloupého, dokonce hrozně hloupého, a ta věc je: aby měl právo přát si třeba hroznou hloupost a nebyl nucen mít vždycky jen rozumná přání. Ta hrozná hloupost mu v tom případě reprezentuje prostě vlastní svobodnou vůli a může, pánové, být pro našince ze všeho na světě nejžádoucnější, zvlášť v některých případech. Může být dokonce žádoucnější než všechny jiné hodnoty - a to i tehdy, když nám přináší zjevnou škodu a příčí se našemu rozumovému názoru na to, co je prospěšné. A to proto, že nám v každém případě uchovává to nejdůležitější, totiž naši osobnost, naší individualitu. Jsou lidé, kteří tvrdí, že je to ve skutečnosti to nejdražší, co člověk má."

"Jen zkuste nahlédnout do dějin lidstva! Co tam vidíte? Je to velkolepé? Snad i velkolepé. (...) Pestré? snad i pestré. (...) Jednotvárné? Snad i jednotvárné: lidé se rvou a rvou. Rvou, rvali se a budou se rvát - připusťte, že je to až příliš jednotvárné. Zkrátka, o dějinách lidstva se dá říci všechno, co si jen může vymyslet nejbujnější fantazie. Jen jediné se o nich tvrdit nedá, totiž že jsou rozumné. (...) Zahrňte ho [člověka] vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po krk štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě, dejte mu takový hospodářský blahobyt, aby nemusel nic dělat než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel - a i za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu. Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrosti přimísil zkázonosný živel své fantazie. Právě ty nejfantastičtější nápady, ty nejhorší hlouposti si bude chtít ponechat, a to jedině proto, aby sám sobě dokázal (jako by právě to bylo naprosto nevyhnutelné), že lidé jsou dosud lidmi, a nikoliv klávesami z piana, na které sice vlastnoručně hrají samy přírodní zákony, ale hrozí nebezpečí, že hra skončí tím, že nebude možné přát si něco, co není v seznamu."

"A půjdu ještě dál: dokonce i kdyby se člověk doopravdy stal klávesou, kdyby to měl přírodovědecky a matematicky spočítáno, ani v tom případě by nedostal rozum a naschvál by provedl něco natruc, z pouhopouhé nevděčnosti, jen aby prosadil svou. A nebude-li mít jinou možnost, vymyslí si zkázu a chaos, vymyslí si různá utrpení, ale přece prosadí svou! Prokleje celý svět, a jelikož proklínat dovede jen člověk (je to jeho privilegium, které ho nejvíc odlišuje od ostatních živých tvorů), dosáhne snad pouhým prokletím svého, totiž ujistí se, že je člověk, a nikoliv klávesa v pianu. A chcete-li tvrdit, že i chaos, temno a prokletí, všechno se dá vypočítat podle tabulek, že pouhá možnost předběžného výpočtu v tom člověku zabrání a že rozum zvítězí, - tak vězte, že se člověk raději zblázní, aby neměl rozum a mohl prosadit svou. Jsem si tím jist, ručím za to, protože celá podstata člověka spočívá, zdá se, v tom, aby si co chvíli dokazoval, že je člověk a ne nýtek. Dokáže si to třeba utrpením, třeba troglodytstvím, ale dokáže si to."

"Souhlasím s vámi: člověk je zvíře převážně tvořivé, určené k tomu, aby uvědoměle sledovalo svůj cíl a zabývalo se inženýrstvím, to znamená vytrvale a bez oddechu stavělo cestu bez ohledu na to, kam vede. Ale snad právě proto, že je mu souzeno razit tu cestu, zachce se někdy člověku uhnout stranou, a snad ještě proto, že ať je bezprostřední a činorodý člověk jakkoliv hloupý, přece jen mu někdy napadne, že silnice skoro vždy někam vede a že ani tolik nezáleží na tom, kam vede, jako na tom, aby tu prostě byla a způsobné dětičky aby nezanedbávaly inženýrské práce a neoddávaly se zhoubné zahálce, která jak známo je matkou všech hříchů. Člověk rád buduje a razí cesty, to je nesporné. Ale proč má také vášnivě rád chaos a rozbíjení? Tohle mi vyložte! Ale já sám bych k tomu chtěl říci pár slov. Nemá snad člověk proto tak rád rozbíjení a chaos (že je někdy má velice rád, o tom nemůže být sporu), že má instinktivní strach z dovršení díla, že se bojí dojít k cíli? Co můžete vědět, možná, že má rád stavbu jen zdálky, ale vůbec ne zblízka; možná že ji rád buduje, ale nerad by v ní žil, to přenechává "aux animaux domestiques" [domácím zvířatům]..."

"...člověk, ten nepěkný, lehkomyslný tvor, miluje po způsobu šachisty snad pouze cestu k cíli, nikoliv cíl sám. A kdo ví (nedá se to zaručit), je možné, že veškerý cíl pozemského života, k němuž lidstvo směřuje, je právě ta nepřetržitá cesta k cíli, jinak řečeno život sám, a nikoliv cíl, kterým samozřejmě nemůže být nic jiného než dva krát dvě jsou čtyři, totiž formule. Ale dva krát dvě jsou čtyři, to už není život, pánové, to je začátek smrti. (...) [Člověk] rád kráčí k cíli, ale dojít k němu, o to už tak docela nestojí, a to je samozřejmě strašně směšné. Člověk je zkrátka komický tvor. Tohle všechno je zjevné hraní se slovíčky, ale dva krát dvě jsou čtyři je přece jen nesnesitelná věc. Dva krát dvě jsou čtyři - to je podle mého názoru prostě drzost. Dva krát dvě jsou čtyři se drze roztahuje, stojí člověku v cestě, ruce má v bok a plive na něj. Připouštím, že dva krát dvě jsou čtyři je výborná věc, ale když už mám všechno chválit, tak dva krát dvě je pět taky někdy není špatné."

DEFINICE VERSUS PŘÍBĚHY / [ČÁST 1]

Bylo by hlubokým nedorozuměním a nepochopením díla vnímat výše citované pasáže z Dostojevského "Zápisků z podzemí" jako všeobecnou odmítavou kritiku vědy a vědeckého bádání. Vedle zjevně adresné kritiky pozitivismu a objektivismu sžíravost Dostojevského pohledu míří mnohem dál a hlouběji, za hranice vědy, až k samé podstatě našeho lidství, k hledání odpovědí na otázku, co z nás, z tohoto "podivného živočišného druhu", vlastně dělá lidi. Hloupost? Nevděčnost? Nemorálnost? Dostojevskij dochází ke stejnému závěru jako Vercors v novele "Nepřirozená zvířata", napsané o několik desetiletí později: naše lidství charakterizuje akt vzpoury proti spontánnímu chodu přírody, řídící se svými (tj. přírodními) zákony, aktem vzpoury proti absolutismu tvrzení, že dva krát dvě jsou čtyři, aktem vzpoury proti vnímání sama sebe coby nýtku či klávesy. Ovšem, že akt vzpoury je starý jako lidstvo samo - a zaznamenávají jej nejrůznější mýty a legendy, báje a pověsti, a to v přímé spojitosti a návaznosti na příběhy o stvoření světa a člověka. Dostojevského variace na toto odvěké téma je však minimálně v jednom aspektu rozhodně unikátní: odhaluje totiž našim zrakům diskrepanci paradigmatů světa definic a světa příběhů, světa čiré racionality a nevypočitatelné přirozenosti. Na straně jedné vypravěčova ostrá kritika člověkem moderní doby definovaného světa rozumového chtění, se zářivým pozlátkem pouček o lidské kráse a vznešenosti, a na straně druhé autentický příběh jeho úporné, leč zoufale marné snahy uniknout z podzemí idejí, z oné zatuchlé, démony obydlené, ale přesto všechno bezpečné kapsule či nory, chránící člověka před cizorodým, psychosociálně mu nesrozumitelným (a přec - jaksi paradoxně - jej, v jeho osamění, magicky přitahujícím) vnějším světem.

Podtext, podloží, podklad, podnět i podmět vypravěčovy vzpoury proti společnosti i proti sobě samému tu Dostojevskij odkrývá v podvědomé vzpouře proti světu viděnému a vedenému podle definic. Ano, odpoutáním se od svazujícího, omezujícího a lidskou svobodu podmiňujícího světa definic by Dostojevského hrdina mohl dosáhnout osvobozujícího, uvolňujícího a uzdravujícího světa příběhů (a vice versa - vždyť sám takovýto příběh přece vypráví!). Leč enkapsulace vlastního ega, svázaného dvojicí pout vlastního a kolektivního superega, mu v úniku do volného, autentického prostoru lidské přirozenosti brání. Marná je jeho snaha proniknout ven, vstříc skutečnému "živoucímu žití". "Mluvíte jako kniha," obnažuje v šeru pokojíku jeho duši prostitutka Líza. A s pozoruhodnou čistotou a jasností odhaluje osudový problém člověka, ztotožňujícího prostřednictvím intelektu sama sebe s knižní moudrostí. Enkapsulace ega se tu podobá zavřené knize, jíž není dovoleno druhému číst ("non far leggere..."). Moc rozlomit pečetě svitků a právo rozvinout vlastní žití ale přitom paradoxně náleží vždy právě té druhé bytosti - nikoliv pisateli, ale čtenáři, nikoliv Bohu, ale člověku, nikoliv Adamovi, nýbrž Evě... Kniha, její pisatel, čtenář i posluchač se stávají symboly odvěkého duelu mezi duší a tělem, mezi vědomím a bytím, mezi vnitřním a vnějším světem. A tak - ve zpřítomněné archetypální podstatě sexuality coby znovuprožívání prvních chvil Adama a Evy pod stromem poznání a jejich vzpomínek na časy v ráji nevědění - se Líza jeví jako nejvyšší instance a autorita, svou bytostí představující poslední myslitelnou formu životní spásy. Ano, prostituce, patřící (ať se nám to líbí či nikoliv) tak či onak nedělitelně ke kulturnímu dědictví lidského rodu, je ve své prapodstatě terapií lidské - a potažmo mužské - psýché.

Reakce člověka z podzemí na pozitivismem a objektivismem okleštěný svět lidství však ve své bouřlivosti uniká jakékoliv kontrole. Zmrzačení jeho duše je již příliš velké a on není schopen její oslabenou mocí udržet své ego otevřené. A tak ve chvíli, kdy Líza pootevírá své vlastní srdce skrytým hlubinám citů, se hrdina zalekne, že vše to, co bylo vysněné, co v něm žilo svůj vlastní virtuální lásky sen, by se mohlo zhmotnit a stát se reálné, autentické, tady a teď. Marná je Lízina lásky snaha. Démon superega ožije a ve svévolnosti a potměšilosti člověku z podzemí dané svobodné vůle (či zlovůle), bažící a požadující vymknout se alespoň občas tomu, co je životu prospěšné, navrátí skrze univerzální ekvivalent peněz Lízu i jej do rolí, jež jim společnost dle definic přisuzuje. Kde zboží a kupčík podléhají vzájemné směně. Kde láska a cit jsou jen směšné role v dramatu sobeckých genů na scéně jejich vlastní replikace. Neb, jak tvrdí racionální člověk, duchovní svět, city a duše jsou jen chiméry či produkty původem tělesné. Líza mizí neznámo kam a vypravěči nezbývá než poznání, že východisko z marasmu světa mu zůstává utajené: "Nenacházím viníka, křivda přestává být křivdou a stává se osudem, něčím jako bolení zubů, za které nikdo nemůže - a tak člověku nezbývá jiné východisko než bušit pěstí do zdi, až to bolí." A tak se vypravěč nakonec navrací zpět do svého ega, do své nory, do své kapsule, do svého světa idejí, s hořkým konstatováním spatřené pravdy o životě lidí na zemi i v podzemí:

"Všichni jsme odvykli životu, všichni jsme zmrzačeni, někdo víc, někdo méně. Skutečnému "živému životu" jsme odvykli tak, že k němu občas cítíme jakýsi odpor, a proto nesnášíme, když nám ho někdo připomíná. Dospěli jsme tak daleko, že pokládáme skutečný "živý život" za námahu, skoro za službu, a všichni se v duchu shodujeme v tom, že podle knihy je to lepší. A za čím se někdy pachtíme, po čem bažíme, po čem toužíme? Sami nevíme. Kdyby se naše bláznivé tužby splnily, bylo by nám hůř. (...) Vždyť my ani nevíme, kde ten živý život hledat, jaký vlastně je a jak se nazývá. Nechte nás o samotě, bez knihy, a my se ihned zamotáme, hned budeme v koncích - nebudeme vědět, k čemu se přimknout, čeho se přidržet, co milovat a co nenávidět, co ctít a čím pohrdat. Nám je dokonce na obtíž být lidmi z masa a krve, s vlastním tělem, stydíme se za to, pokládáme to za hanbu a snažíme se být jakýmisi vymyšlenými abstraktními lidmi. Jsme mrtvě narozeni, dávno už se nerodíme z živých otců a nacházíme v tom čím dál tím větší zahanbení. Přicházíme tomu na chuť. Brzy si vymyslíme, jak se zrodit z ideje."

Ztráta našeho orientačního smyslu, naší schopnosti orientovat se v životě sami za sebe - a vnímat (slovy Prousta) knihy coby "pouhé" milníky či ukazatele, potěšující naše srdce zjištěním, že se na své životní pouti nemýlíme, pramení podle Dostojevského ze ztráty smyslu života jako takového, ze ztráty způsobené nastolením nadvlády pozitivismu a objektivismu. Nejsme již lidmi z masa a krve, neboť naše těla náleží "nahé opici", genům, přírodě. Nejsme však již ani zhmotněním či schránkami svých duší, neboť ty jsou podle vědy jen výplodem našich fantazií. Jsme jen "jakýmisi vymyšlenými abstraktními lidmi" a brzy přijdeme na to, "jak se zrodit z ideje"... Zjištění šokující, zahanbující, pravdivé... Kdo ví.... V každém případě ale Dostojevským v "Zápiscích z podzemí" nadnesené téma necitelného narušení jemné dynamické rovnováhy procesů skrývání a odkrývání lidské sóma a psýché, téma narušení jak jejich psychosociální souvztažnosti, tak celkového psychosociálního klimatu, v němž lidé žijí a spolu navzájem komunikují, poukazuje a odkazuje na víc než jen pouhou spojitost s osudovými znaky či znameními "své" doby.

SLEZSKÉ INTERMEZZO

Psychické drama jedince jako předobraz i reflexe psychického dramatu společnosti. Člověk z podzemí - vyděděnec společnosti, exulant přirozených lidských vztahů, citů, lásky. Bytost, jíž nezbývá než "bušit rukou do zdi, až to bolí...", s vědomím marného boje proti přesile světa "tam venku, za zdí..." Zlomené gesto, melancholie a letargie se střídají s výbuchy živelné, apokalyptické vzpoury proti světu žitému podle definic. Kafkovský "umělec v hladovění"... Člověk jako hmyz... Halucinace, pokraj šílenství, jakési opojivé zmámení smrtí... Takové je podzemí Petrohradu, stejně jako Prahy... - anebo třeba slezské Ostravy...

"Umělecká činnost, pokud si zasluhuje toho jména, není (...) pouhým odleskem vnější skutečnosti," píše Jiří Holý v doslovu k Bezručovým "Slezským písním". "Je vytvářením něčeho nového, přetvářením fakt vnějšího i vnitřního světa do uměleckého tvaru. Realita jakéhokoliv druhu není přece jednou provždy dána, ale děje se před našimi zraky, za účasti lidské aktivity a lidského prožívání. A umění - jako právě poezie Petra Bezruče - je zakotveno v tomto vzrušujícím předmětném i niterném dění, které se někdy zviditelňuje a jindy ukrývá. Umění se tak podílí na zrodu skutečnosti, působí na lidský život."

Tedy opět ono odvěké téma skrývání a odkrývání..., téma života v podzemí a na zemi..., téma, jehož stopy od "Slezských písní", přes "Zápisky z podzemí" a "jeskyni idejí" směřují zpět až k prvním krokům Adama a Evy po ochutnání ovoce z rajského stromu poznání. V Bezručově básni "Jen jedenkrát" toto odvěké téma skrývání a odkrývání rezonuje podivuhodně stejným tónem jako u Dostojevského člověka "z podzemí": mezi výpovědí o společnosti a osobní zpovědí, mezi pověstí o lidu, který žije v temném, smutném údolí, kde nezasvitne Boží slunce (a když pak jednou - neznámo jak - přece jen vyjde, "...celý národ poděšený září / vráz prchl v černé jurty / a balvany zavalil každý východ, / a tváří klesl k zemi, / k démonu neznáma posílal prosby, / by šetřil jejich žití...") a mezi niternou zpovědí básníka "z podzemí" o osudové chvíli odmítnutí lásky:

Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý pad jí k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
"Vy dobrého jste srdce,
a s vámi bude šťastna každá žena" -
a krátký plachý pohled,
jenž více řek než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí! -
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice života číši
a z knihy žití bílé vyrval listy,
já řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude vaším mužem, -
však na strom zvadlý nepřipínám růži.

Jako by Dostojevskij i Bezruč vycítili, že v každém z nás čas obapolně rezonuje mezi skrýváním a odkrýváním nejhlubších komnat našich srdcí, plných snů, tajností a přání, jež plynou kdesi mezi nebem a zemí, mezi lidským zrozením, životem a smrtí. Co však rozhoduje o jejich naplnění? Jsme to my sami - anebo jakýsi nepostižitelný, v každém z nás přítomný okamžik, ve kterém Adam s Evou měli možnost své osudové volby...? Ten jeden jediný životní okamžik, kdy šipka času obrací svůj směr, a Bůh s padlým Andělem si vyměňují roli...? Vskutku, jedině skrze a kvůli podlehnutí svodům lásky přebýváme na této Zemi a náš život tu dochází svého naplnění.

"Bezručovy básně jsou plné protiřečení: adresně pojmenovávají, a zároveň symbolicky naznačují; jsou složitě vybudované, a přitom působí strhující názorností; vyjadřují krajní revoltu i mezní rezignaci; jsou nanejvýš osobní i nanejvýš nadosobní. Jako by to byly aktuální reportáže ze slezského kraje, a současně zase dávné hrdinské písně o zániku starých kmenů. (...) Fakta vnější předmětné skutečnosti i životní reality autorovy se jako v čarodějném tyglíku přetavila do palčivých obrazů a plamenných vizí, z nichž některé mají sílu starozákonných proroctví a pradávných věšteb. (...) Kontrasty jsou obvykle postaveny proti sobě s bezohlednou drastičností: pán a rab, boj a smrt, spravedlnost a bezpráví, štěstí a beznaděj, revolta a rezignace, láska a zrada. Zde není možné smíření, Bezručovi hrdinové bývají oloupeni o vše, co jim zbývá, mizí poslední záštita a smysl života."

Dostojevskij, Bezruč, Eco... Hrdina na konci příběhu drží v rukou jen knihu života s vyrvanými listy a pouhá jména místo růží svírá ve své dlani... Neb okusil hořkých plodů poznání - či snad naopak svodů odolání...?

DEFINICE VERSUS PŘÍBĚHY / [ČÁST 2]

V pohádkových příbězích a mýtech lze vysledovat dvanáct archetypálních rolí, jež mají své kořeny ve fungování klasického modelu rodiny: otce, matky, syna a dcery. Skrze základní obranné mechanismy psýché - rozštěpení a projekce - se tyto role polarizují do své dobré a špatné polohy: otec jako Bůh či zloduch, matka jako královna či čarodějnice, syn jako korunní princ nebo černá ovce, a dcera jako princezna nebo děvka. K tomu přistupují dvě role pomocníků: šamana (či kouzelnice) a otroka (či otrokyně), jež pomáhají rodině přežít duchovně, resp. materiálně. Dvě poslední role jsou svou povahou transcendentální: uctívaný hrdina (vítěz) a vysmívaný klaun (smolař), tj. jedinec, který si v rodině vydobyl dobrou pozici, a ten, který ji ztratil - či nikdy nenabyl. Zdá se, že s příchodem moderní lidské společnosti, charakterizovatelné snad nejlépe fragmentací, separací a enkapsulací jejích doposud integrálních častí, a jmenovitě pak rodiny a jejích příslušníků, dochází v dosud rovnovážné dynamice vymezení projekčního se ztotožnění s těmito rolemi, k zásadním posunům. Nástup racionalismu, uvolňujícího svým osvobozením se od magie a mýtů životní prostor scientismu a materialismu, rozvrací rovnovážnou soustavu archetypálních vzorů a v nejniternějších jazycích člověka, tj. jeho psýché, vyvolává jakési novodobé babylónské zmatení: ego stále více se i navenek odpoutává od duše svého nositele, zatímco superego, zbavené dohledu nejvyšší autority (jelikož Bůh je mrtev a prakticky vše je nyní dovoleno), nastoluje nad psychickým i fyzickým světem člověka vládu svévolné tyranie.

Nekontrolovatelné bujení městských aglomerací s jejich anonymitou ulic, bytů a automobilů (těchto snad vůbec nejpodivnějších ze všech člověkem stvořených kapsulí) novodobé babylónské zmatení dále zrychluje a umocňuje. Vzájemné i individuální odcizení přivádí Homo megapolis do neonových džunglí či slují, opatřených mnohoslibnými vývěsními štíty: Ira, Avaricia, Invidia, Gula, Luxuria, Superbia, Acedia... Sedmero bran smrtelných hříchů, pozbyvších bez respektu k desateru božích přikázání veškerých skrupulí, otevírá svou náruč dokořán a zve nás - hříšníky - do ráje zapomnění svými neodolatelnými lákadly. Měníme se v nýtky varhan, klávesy z pian, cihly ze zdí, v digitální signály z počítačových sítí, ve spiklenecké konzumenty reálných i virtuálních slastí. Obranné mechanismy naší psýché jsou uváděny v hluboké zmatení a náhražkou za rozpolcení důvěrně nám známých archetypálních rolí se dostavuje rozpolcení vlastní osobnosti.

Tělo (a prostředí je obklopující) je považováno na jedné straně za cosi cizorodého, co člověku (a k člověku) nepatří a proti čemu je třeba vykonat akt vzpoury: sebevraždou, odmítáním potravy, konzumací drog, nevědomým navozováním si nejrůznějších psychosomatických obtíží, hypochondrií, bájivou fabulací lží či únikem do jiných psychických dimenzí; na straně druhé se v člověku se stejnou intenzitou vzmáhá až fanatická, obsedantní posedlost vlastním tělem, fyzičností, sportem, sexem, zdravotním konzumerismem a totální hygienou. Heslem doby je: vylepšovat, modelovat, přetvořovat, opouzdřovat, separovat, likvidovat - tělo, přírodu, Zemi, makrosvět i mikrosvět (onen nepřátelský prostor, plný choroboplodných zárodků). Neocitáme se však tímto vším, touto svou maniakální posedlostí fobiemi na straně jedné a mnohovrstevným zapouzdřováním se na straně druhé, na samém pokraji své psychické, psychosociální, environmentální - a tudíž i fyzické zkázy? Není toto zmatení naším vlastním epitafem?

Pochopitelně, že v rámci své jedinečné kulturní vymezenosti máme k dispozici jisté protizbraně. Se svým superegem (přesněji řečeno: s jeho temnou, ničivou stránkou) bojujeme již od časů Adama a Evy. Bible i další svaté knihy jsou plné příběhů s tímto ponaučením. Supreme-ego coby Bůh a super-ego coby Ďábel. Cesta k nejvyššímu já se klikatí pozemským peklem - a překonávat ji lze náboženskou vírou (touto ve své podstatě záležitostí psychologickou), stejně jako vědou, prací, láskou, sexem, meditací, hudbou, mystikou, službou či pomocí druhým lidem, výtvarným uměním, divadlem, filmem či psaním nebo četbou poezie... Vše je svým způsobem "jen" rozmanitou formou psychoterapie, "jen" rozličnou formou boje, ve kterém se snažíme zvítězit nad svým "satanem" a vydat se do nebeského ráje věčného probuzení. Taková je naše podstata, jíž jsme si zvolili pozřením jablka ze stromu poznání. Podstata, jíž pochopitelně změnit nelze. Bolest a utrpení tu bylo, je a bude. Nicméně, co změnit lze, je uvědomění si samotné existence, smyslu a podmínek tohoto boje.

"[Lidé] mají strach ze všeho neznámého," prohlásil v jednom z posledních rozhovorů John Lennon. "Ano, bojí se neznáma. A tenhle strach každého nutí, aby se honil po snech, iluzích, válkách, míru, lásce, nenávisti a tak - je to všechno iluze. Přestaňte se bát neznáma a máte po starostech. Všechno je neznámé. Smiřte se s tím a máte náskok před ostatními. Tak je to."

PROUST A ZNAKY

Hamletovská otázka "Být či nebýt?" by proto na prahu 21. století mohla spíše znít: "Mít či nemít z neznáma strach?" Anebo též: "Jsou smyslem i podstatou - jakousi alfou i omegou - života definice nebo příběhy? - Jsou přírodní zákony vzorci bytí či znaky vědomí? - Jsou přirozeností člověka poučky, formule a definice anebo znaky a příběhy?" - A vůbec: jsou či nejsou naše životy (ve smyslu parafráze otázky otevřeného procesu semióze, zmíněného amerikanistou Josefem Jařabem při jeho laudaci Umbertu Ecovi) "jakési zcela nezávazné a bezbřehé putování od znaku ke znaku, od textu k textu, s předpokladem, že objektivní svět není ničím jiným než iluzí, nashromážděnou snůškou textů, jež jsou výsledkem individuálních a v podstatě ve vztahu k realitě nezávislých interpretací"?

Při hledání odpovědi na tyto otázky si nelze nepovšimnout skutečnosti, že historie vzestupu člověka je historií rozvoje lidského vnímání a zobrazování znaků, lidského vyprávění a zaznamenávání příběhů. Je historií vztyčování obelisků, rozvíjení svitků a otevírání knih. Je rozpomínáním se na jakousi kouzelnou píseň, znějící v lidském srdci. "Krásné věci, které napíšeme, pokud máme talent, v nás existují nezřetelně jako vzpomínka na kouzelnou píseň, kterou však nedovedeme zachytit v přesném tvaru, zanotovat ani časoměrně zapsat, určit, kde jsou pauzy, kde rychlý sled not. Lidé, v nichž se ozývá tato zmatená vzpomínka na nikdy nepoznané pravdy, jsou lidé nadaní, jestliže se však spokojí tím, že řeknou, slyšeli jsme překrásnou píseň, pro ostatní tím nic nevyjádří, nemají talent. Talent je cosi jako paměť, která jim dovolí přiblížit se nakonec k té zastřené hudbě natolik, že ji slyší jasně, mohou ji zaznamenat, reprodukovat, zazpívat."

Zdá se, že Marcel Proust zcela přesně (a v souladu se svým platonismem - tj. s konceptem, že poznávat znamená rozpomínat se) tu vystihnul podstatu rozdílu mezi (víceméně) univerzálně, na naší vůli nezávisle působícími přírodními zákony a mezi tou samou naší vůlí, neuspokojující nás v konstatování, že jsme slyšeli překrásnou píseň, nýbrž vedoucí nás k touze ji zaznamenat, reprodukovat, zazpívat. Nadání jako dar přírody k rozvoji naší mozkové činnosti, jako cosi, co je nám dáno biologickou predispozicí - zatímco talent jako dar ducha našim srdcím. Neboť bez neuspokojitelné touhy dát zaznít těmto písním vyšších sfér, "nezachytitelným a kouzelným rytmem nás v životě pronásledujících", by nebylo člověka ani jeho kultury a umění - natož pak z nich vyrůstající vědy i techniky. A tak je historie vzestupu člověka historií souboje mezi jeho egem a superegem, historií jeho putování mezi Peklem, Očistcem a Rájem, historií jeho cesty za svým nejvyšším Já, nazývaným někdy Bohem, univerzální prázdnotou či přírodním řádem, bodem Omega, Pravdou či Láskou. A tak je historie vzestupu člověka historií dobývání hlubin i výšin vlastní psýché. Je soubojem mezi v nás přítomným Andělem Zkázy a Spásy. Je naším soubojem s všudepřítomným neznámem a v nás z něj přítomným strachem. Je příběhem ovoce stromu poznání a vzájemné lásky Adama a Evy.

"Zamilovat se, znamená individualizovat někoho pomocí znaků, které nese nebo vysílá," připomíná Gilles Deleuze ve své pozoruhodné studii "Proust a znaky", a pokračuje: "Znamená to, stát se [k nim] citlivým (...), naučit se je poznávat. (...) Přátelství může žít pozorováním a konverzací, ale láska se rodí a žije z mlčenlivé interpretace. Milovaná bytost se jeví jako znak, jako "duše": vyjadřuje nám neznámý možný svět. Milovaný implikuje, zavinuje, vězní svět, který je třeba dešifrovat, to znamená interpretovat. Jde dokonce o pluralitu světů; pluralismus lásky se netýká jen mnohosti milovaných bytostí, ale mnohosti duší či světů v každé z nich. Milovat znamená snažit se explikovat, rozvinout tyto neznámé světy, které zůstávají zavinuty v milovaném. (...) Proto také často milované ženy spojujeme s krajinami, které známe natolik, že toužíme, aby se zrcadlily v očích ženy, a které se však zrcadlí z tak tajemného hlediska, že to jsou pro nás krajiny nedostupné, neznámé. (...) [Avšak ani] smyslové kvality či dojmy, i správně interpretované, nejsou samy ještě dostatečnými znaky."

"...materiální smysl není ničím bez ideální esence, kterou ztělesňuje. Je chybou domnívat se, že hieroglyfy reprezentují "jen materiální objekty". (...) Filosofie v nás mylně předpokládá dobrou vůli k myšlení, touhu, přirozenou lásku k pravdě. Filosofie také dospívá jen k abstraktním pravdám, které jsou neškodné a nikoho nevzrušují. -- Myšlenky vytvářené jen čistým rozumem mají pouze logickou pravdu, pravdu pouze možnou, jejich volba je náhodná.-- (...) Pravda závisí na setkání s něčím, co nás nutí myslet a hledat pravdu. (...) Nikdy nevíme, jak se který člověk učí, jak poznává; ale ať poznává jakýmkoliv způsobem, vždy je to prostřednictvím znaků, vždy tím, že ztrácí čas, a ne tím, že si přisvojuje objektivní obsahy. Kdo ví, proč školák najednou začne být "dobrý v latině", pomocí jakých znaků (podle okolností znaků lásky, ba i znaků, k nimž by se nikdy nepřiznal) poznává? Nikdy se neučíme ze slovníků, které nám nabízejí naši učitelé nebo rodiče. (...) Kdo ví, jak se stát velkým spisovatelem? V souvislosti s Octavem Proust píše: -- Byl jsem teď neméně překvapen pomyšlením, že díla, která jsou možná nejmimořádnějšími veledíly naší doby, vzešla nikoli snad ze soutěží středoškolských premiantů, ze vzorné akademické výchovy á la Broglie, ale z navštěvování koňských dostihů a velkých barů.--"

"Vnímavost ke znakům, schopnost vidět svět jako věc k dešifrování, je jistě darem. Kdybychom však nevstupovali do nutných setkání, hrozilo by tomuto daru, že v nás zůstane pohřben; a tato setkání by zůstala bez účinku, kdyby se nám nedařilo přemáhat určitá předem daná přesvědčení. První z těchto přesvědčení je, že objektu přisuzujeme znaky, které nese. Všechno nás k tomu tlačí: vnímání, vášeň, rozum, zvyk i marnivost. Domníváme se, že "objekt" sám vlastní tajemství znaku, který vysílá. Abychom znak dešifrovali, skláníme se k objektu, vracíme se k objektu. Tuto tendenci, která je nám přirozená nebo jsme na ni alespoň zvyklí, nazvěme pro přehlednost objektivismem. Neboť každý z našich dojmů má dvě stránky: -- Napůl tkví v objektu, kdežto druhou půlí, kterou bychom mohli poznat jedině my sami, přesahuje do našeho nitra.-- Každý znak má dvě poloviny: odkazuje (désigner) k objektu, označuje (signifier) něco odlišného. Objektivní strana je stranou slasti, bezprostředního požitku a praktické činnosti. Vydáme-li se touto cestou, stranu "pravdy" jsme už předem obětovali. Rozpoznáváme věci, ale vůbec je neznáme."

"Z jiného pohledu tíhne k objektivismu rozum. (...) Když rozum vystupuje v umění nebo v literatuře, je to vždy po, a ne předem: -- Dojem je pro spisovatele tím, čím je pro vědce experiment, s tím rozdílem, že u vědce rozumová práce předchází, a u spisovatele následuje.-- (...) Rozum má zalíbení v objektivitě, podobně jako vnímání v objektu. Rozum sní o objektivních obsazích, o explicitních objektivních významech, které by dokázal vlastními silami odkrývat, přijímat nebo sdělovat. Rozum je tedy objektivistický stejně jako vnímání. (...) Neboť vnímání věří, že realita má být viděna, pozorována; a rozum věří, že pravda má být vyslovena a formulována. (...) -- Pravda nepotřebuje být řečena, aby byla dána najevo, a člověk ji může spolehlivěji rozpoznat, aniž by čekal na slova a aniž by k nim dokonce vůbec přihlížel, v tisícerých vnějších známkách, ba i v některých neviditelných skutečnostech, které jsou ve světě lidských povah obdobou toho, co ve fyzické přírodě představují proměny atmosférické.-- A k jak rozdílným věcem, podnikům a hodnotám rozum tíhne. Ponouká nás ke konverzaci, v níž si vyměňujeme a sdělujeme ideje. Podněcuje nás k přátelství, založenému na sdílení idejí a pocitů. Zve nás k práci, jíž sami dospějeme k odkrytí nových sdělitelných pravd. Zasvěcuje nás filosofii, záměrnému a uváženému cvičení myšlení, kterým dojdeme k určení řádu a obsahu objektivních významů."

"Proti tradičnímu páru přátelství a filosofie staví Proust temnější dvojici lásky a umění. Průměrná láska má větší cenu než velké přátelství: protože láska je bohatší na znaky a žije z mlčenlivé interpretace. Umělecké dílo má větší cenu než filosofický spis; neboť to, co je zavinuto ve znaku, je hlubší než všechny explicitní významy. Věc, která nám činí násilí, je bohatší než všechny plody dobré vůle nebo pozorné práce; a důležitější než myšlení je "to, co k myšlení podněcuje". Ve všech svých formách rozum sám o sobě dochází a umožňuje dojít jen k abstraktním a konvenčním pravdám, jejichž hodnota je pouze možná."

"Zavinutý svět esence je vždy počátkem světa vůbec, počátkem univerza, absolutním radikálním počátkem. -- Nejprve zanaříkal osamělý klavír jako pták opuštěný svou družkou; housle ho uslyšely a odpověděly mu jako ze sousedního stromu. Bylo to jako na počátku světa, jako by byli dosud jen oni dva na této Zemi nebo spíš na tomto světě, uzavřeném všemu ostatnímu, zbudovaném logikou stvořitele, kde nebudou nikdy než oni dva: tato sonáta.-- (...) Jedině znaky umění jsou nemateriální. Věta Vinteuilovy sonáty zřejmě uniká klavíru a houslím. Je možné ji materiálně rozložit: na pět not oddělených malými intervaly, z nichž dvě se stále opakují. Ale stejně jako u Platóna tu 3+2 nic nevysvětluje. Klavír je jakoby jen prostorovým obrazem zastupujícím klaviaturu naprosto jiné podstaty, noty jakoby "zvukovou podobou" zcela spirituální entity. -- Jako by hudebníci tu větu ani nehráli, ale spíš konali obřad, který si sama žádá, aby se mohla zjevit...!-- V tomto ohledu je samotný dojem z věty sine materia. (...) Co jiného je možné dělat s esencí, která je nejvyšší diferencí, než ji opakovat, protože je nenahraditelná a ničím nezastupitelná? Velkou hudbu je možné jen znovu přehrávat, báseň se můžeme jen naučit zpaměti přednášet. Diference a opakování proti sobě stojí jen zdánlivě. Nad dílem velkého umělce jsme vždy nuceni přiznat: -- Totéž, a přesto jiné.--"

"Za našimi láskami bdí původní diference. Snad je jí obraz Matky - anebo pro ženu (...) obraz Otce. V hlubší rovině jde o vzdálený obraz mimo naši zkušenost. Motiv, který nás přesahuje, jistý druh archetypu. Obraz, idea či esence natolik bohatá, že se může rozrůzňovat v bytostech, které milujeme, ba i v jediné milované bytosti; ale také taková, že se opakuje ve sledu našich lásek i v každé z nich zvlášť. (...) Zkušenost lásky je v důsledku zkušeností celého lidstva, kterým probíhá proud transcendentní dědičnosti. (...) Pravdy lásky samozřejmě nepatří k těm abstraktním pravdám, které by nějaký myslitel mohl odkrýt metodickým úsilím nebo svobodnou reflexí. Rozum musí být donucen, musí být vystaven nátlaku, který mu neponechá možnost volby. (...) Tím je také dána činnost rozumu: pod nátlakem vnímavosti proměňuje utrpení v radost a současně zvláštní v obecné. Jen rozum může odkrýt obecnost a objevit v ní radost. Na konci odkrývá to, co bylo přítomné už od začátku, ale nutně nevědomé."

"Existuje jistá vize proustovského světa. Definuje ji především to, co je z ní vyloučeno: není tu ani surová látka, ani duch svobodné vůle. Ani fyzika, ani filosofie. Filosofie předpokládá přímé výpovědi a explicitní významy zrozené z ducha, který chce pravdu. Fyzika předpokládá objektivní a nedvojznačnou látku, podřízenou podmínkám reality. Je omylem věřit ve fakta, existují jen znaky. Je omylem věřit v pravdu, existují jen interpretace. Znak je vždy dvojznačný, implicitní a implikovaný smysl. (...) Když květina vydává znak, překračuje její vůně zákony hmoty i kategorie ducha. Nejsme ani fyziky ani metafyziky, musíme se stát egyptology. Neboť nad věcmi nevládnou zákony mechaniky a mezi duchy nevedou záměrná spojení."

"Vše žije v temných oblastech, do nichž musíme pronikat jako do krypt, abychom mohli dešifrovat hieroglyfy a tajné jazyky, které se v nich skrývají. (...) Každá věc, která nás něčemu učí, vysílá znaky, každý akt poznávání je interpretací znaků nebo hieroglyfů. (...) Znaky jsou objektem časového poznávání a ne abstraktního vědění. Poznávat znamená především sledovat látku, objekt, bytost, jako by vysílaly znaky určené k dešifrování, k interpretaci. Neexistuje učedník, který by se před nějakou věcí nenacházel v postavení "egyptologa". Člověk se nestane truhlářem, nezíská-li cit pro znaky dřeva, či lékařem bez citu pro znaky nemoci. (...) Všechny světy mají společné to, že vytvářejí systémy znaků vysílaných osobami, objekty, látkou; bez dešifrování a interpretace neodkryjeme žádnou pravdu, nedojdeme k žádnému poznání. (...) Biologie by měla pravdu, kdyby věděla, že samotná těla jsou už jazykem. Lingvisté by měli pravdu, kdyby věděli, že jazyk je už vždy jazykem těl. Každý symptom je slovem, ale především každé slovo je symptomem."

"Na jednom místě "Ústavy" Platón rozlišuje na světě dva druhy věcí: jedny, které ponechávají myšlení v nečinnosti nebo jsou mu pouze záminkou zdánlivé aktivity, a ty, které podněcují, nutí k myšlení. První jsou objektem rozpoznávání; všechny schopnosti se na těchto objektech uplatňují, ale jejich výkon je nahodilý: pouze konstatujeme "to je prst", to je jablko, to je dům..., atd. Naproti tomu existují jiné věci, které nás nutí myslet: ne již rozpoznatelné objekty, ale věci, které činí násilí, znaky, se kterými se setkáváme. To jsou vjemy "současně protikladné", říká Platón. (Proust by řekl: počitky společné dvěma místům, dvěma okamžikům.)"

"Sókratés může právem říkat: jsem Láska spíše než přítel, jsem milovník; jsem umění spíše než filosofie; jsem elektrický rejnok, jsem nátlak a násilí, a ne dobrá vůle. Tři velká pojednání o znacích: Symposion, Faidros a Faidón. Ale podstatou sókratovského démona, ironie, je to, že setkání předbíhá. Sókratovský rozum stále ještě setkání předchází; vyvolává je, podněcuje a organizuje. Proustův humor má jinou povahu: židovský humor stojí proti řecké ironii. Člověk musí být nadán pro znaky, otevřít se setkáni s nimi, otevřít se jejich násilí. Rozum přichází vždy po, je dobrý, když přichází po, je dobrý jedině, když přichází po. (...) Tato odlišnost od platonismu s sebou nese mnoho dalších. Není žádný Logos, jsou jen hieroglyfy. Myslet znamená interpretovat, tedy překládat. Esence jsou současně věcí určenou k překladu i samotným překladem, znakem i smyslem. Stáčejí se ve znaku, aby nás nutily myslet, rozvíjejí se ve smyslu aby byly nutně myšleny. Všude samé hieroglyfy, jejichž dvojitým znakem je náhoda a nutnost myšlení: 'náhoda a nevyhnutelnost'."

"-- Prošel jsem ve svém životě [sděluje Marcel Proust] opačným procesem, než jaký prodělaly ty národy, které začaly používat fonetického písma teprve potom, co pojímaly nejprve jednotlivé grafické znaky jen jako sled symbolů; já zase, když jsem napřed po tolik let hledal skutečný život a skutečné myšlení lidí v tom, co mi sami a ze své vůle říkali, jsem nakonec jejich vinou dospěl k tomu, že jsem určitý význam připisoval naopak už jen svědectvím, která pravdu nevyjadřují racionálním a analytickým způsobem; slova sama pro mne představovala jistou informaci jedině pod podmínkou, že byla interpretována podobně jako ruměnec ve tváři osoby, která upadla do rozpaků, nebo jako třeba náhlé odmlčení.-- (...) Neexistuje žádný Logos války, politiky nebo chirurgie, jsou jen šifry stočené v látce a nescelitelné fragmenty, které ze stratégů, diplomatů, chirurgů dělají směs podobně nesouvisejících kusů božského interpreta, bližšího paní de Thébes než vědeckému dialektikovi. Proust vždy staví svět znaků a symptomů proti světu atributů, svět patosu proti světu Logu, svět hieroglyfů a ideogramů proti světu analytického výrazu, fonetického písma a racionálního myšlení. Stále odmítá velká témata zděděná od Řeků: filos, sofia, dialogos, logos, fóné. Jen krysy v našich nočních můrách 'vedou ciceronské rozpravy'."
'No to už je snad příliš,' rozhořčí se možná laskavý čtenář či čtenářka (pokud vůbec dospěli až sem a neztratili se v magickém labyrintu znaků). 'Proč vůbec takový obsáhlý exkurz do sémiotiky, do vědy nadmíru podivné a medicíně snad na světelné roky vzdálené? - Co má co dělat Sókratés a Platón, hieroglyfy a Logos, zvíře a člověk, egyptologie a Bible, Adam a Eva, starověk a středověk, fíkové listy a klávesy v pianu, Dostojevského podzemí a Freudovo superego, co má toto vše co dělat s vědeckou medicínou na prahu 21. století? - Jaká je souvislost Proustova "Hledání ztraceného času" s časem plynoucím uprostřed Gutenbergovy galaxie? - A vůbec: proč ztrácet čas nad stránkami tohoto eseje?' Není to celé jen zmatení a hereze...?

ZMATENÍ A HEREZE

Na rozdíl od genetiky, která na prahu 21. století prokázala, že se Adam s Evou ve skutečnosti nikdy nepotkali, když otevřeme Bibli, Korán či další příběhy o stvoření a životě prvních lidí, tak tam jejich příběh nadále je. Paradoxní paralela se zmínkou Umberta Eca o jednorožci, o kterém slovy můžeme říci, že neexistuje, ale když ho na obrázku ukážeme, tak tam prostě je, tu nutně evokuje k heretické otázce: Nejsou příběhy o stvoření světa a člověka jen čistě obrazné? A ovšem - na druhé straně - pokud ano, jak to, že jsou považovány za nejdůležitější ze všech lidských příběhů (neboť se přece dotýkají základních otázek a problémů lidského života a dávají odpovědi na nejdůležitější otázky lidské existence)? Není to nakonec tak, že se přírodověda zdráhá na tyto otázky odpovědět jinak než "Neexistuje!" anebo "Definice!"? Anebo, je to tak, jak říká Gilles Deleuze? "Ve filosofii je to stejné jako v románu: stojíme před otázkou 'Co se děje?', 'Co se stalo?'. Pouze místo postav jsou tu pojmy a místo prostředí a krajin prostor a čas."

Ve filmu "Planeta opic", volně natočeném podle stejnojmenné knihy Pierra Boulla (civilizaci a kulturu zde rozvíjejí vysoce kultivované opice, zatímco člověk zůstává na úrovni zvířete), se odehrává při zasedání jakési "Rady starších či moudrých opičáků" scéna, kdy zajatí astronauté (považovaní původně opicemi za hloupá lidská zvířata) tvrdí, že létání existuje. Výrok Rady jim však odporuje: "Létání je nesmysl a kromě toho je zakázáno!" Umberto Eco ve svém románě "Jméno růže" na adresu kacířství ve vědě ústy učeného františkána Viléma z Baskervillu prohlašuje: "Věda není jen vědět to, co se dělat musí nebo může, ale i to, co by se udělat mohlo a co se třeba nesmí." Aby však nedošlo k nedorozumění: onen františkán tuto myšlenku pronáší nikoliv před vědeckým experimentem, nýbrž před vchodem do knihovny, kam byl jemu a jeho učedníkovi zakázán vstup, avšak kam se rozhodnou přesto vstoupit, aby pátrali po Aristótelově druhé knize Poetiky. Ano, lze poeticky složit z papíru vlaštovku a ukázat, že létání je možné - ale také vložit buněčné jádro lidského plodu do prasečí buňky a ukázat, že i toto je možné... "To, co se nepodařilo barbarskému fašismu, může se podařit moderní vědě rozvíjené přímo uvnitř vyspělých demokracií," připomíná na adresu tohoto pseudoexperimentu a vědců jej provádějících sociolog Jan Keller. Už jen pro toto je lidský rozum dobrý jedině tehdy, když přichází až po..., když přichází až po svědomí, morálce, duši, citu, lásce, poezii..., když přichází až po desateru Božích přikázání. "Nebudete jísti ovoce stromů rajských" mezi desaterem pochopitelně není a ani být nemůže, avšak jedině světské poznání ctící věcí posvátných činí a udržuje člověka člověkem...

"Jsou slova, která poskytují moc, jiná zas učiní člověka ještě bezmocnějším a k nim patří slova prostých lidí, jimž Pán neudělil schopnost vyjádřit se v univerzálním jazyce vědění a moci," pronáší Vilém z Baskervillu na adresu bezejmenné dívky, odváděné v Ecově románu "Jméno růže" inkvizitory vstříc Božímu soudu a jisté smrti za její čarodějnou lásku k jednomu z mnichů. Univerzální jazyk vědění a moci - kdo s ním však hovoří a kdo mu rozumí? Vědění a moc jsou přece také dobré jedině tehdy, když přicházejí až po... A nestává se naopak snad tento univerzální jazyk zmateným a lidem nesrozumitelným vždy když přichází již před...? Zmatení vědění a zmatení moci, zmatení vědci a zmatení politici - takový je přece stav lidství.

Již několik desetiletí se odehrává velký intelektuální spor fyziků a vůbec představitelů tzv. tvrdých věd s humanitními vědci a umělci o popsatelnosti či nepopsatelnosti světa. Jeho podstatou přitom je zdánlivě malicherná - a přece zcela zásadní - otázka, totiž to, co se vůbec pod pojmem "věda" míní. Existuje opravdu věda "tvrdá" a věda "měkká" (s jistou škodolibostí by mohl někdo poznamenat: nejsou snad příslušníci těchto vzájemně opozičních táborů poněkud "natvrdlí" a "naměklí", že nejsou schopni se spolu domluvit...)? Ovšem, samo rozdělení vědy pochází a vychází z existence dvou paradigmatů (náhledů na svět) poněkud jiných: paradigmatu znaků, s jeho metodou okolnostmi podmíněné průkaznosti, pro nauky týkající se živých systémů, a Galileo-Newtonského paradigmatu, s jeho metodou mechanického předvedení průkaznosti, pro nauky týkající se neživých procesů. Co má ale větší váhu a které paradigma je tomu druhému nadřazené? A má tato otázka - o níž se vedou tak vášnivé spory - vůbec smysl?
Ano, jsme takoví, jaký je náš svět... ale jsme také stvořeni k obrazu tváře Boží... Jistě, náš svět se skládá z částic, kvant, atomů, molekul, buněk, těl..., ze silových, konformačních a vůbec signálních interakcí..., avšak (podle kybersémiotiky) informace našimi interakcemi mezi sebou navzájem a mezi námi a přírodou získávané a přenášené jsou ve své podstatě "jen" interpretacemi znaků žijícími, vnímajícími, sebe-organizujícími, biologickými, psychologickými a sociálními systémy. Ano, jsou tu poučky, formule a definice, je tu poznání, že dva krát dvě jsou čtyři, ale pravou a původní přirozeností člověka jsou znaky a příběhy. V počátcích lidstva měly znaky převahu nad explicitním obsahem a hieroglyfy nad písmeny. Pravou přirozeností člověka je vnímání a zobrazování znaků, vyprávění a zaznamenávání příběhů. Pravou přirozeností člověka je trojjediné umění: umění hudby, poezie a lásky. Příběhy jsou v životě člověka tím vůbec nejdůležitějším.

Tudíž, čím více bude lidská společnost prosazovat - jazykem vědění a moci - svou existenci a své fungování na poučkách, formulích a definicích, tím více se jim lidé budou snažit uniknout a z jejich sféry vymanit. A to za každou cenu, stůj je to co stůj, včetně psychického vyšinutí či fyzické zkázy. Obvinění zastánců "tvrdých" věd na adresu představitelů věd humanitních, že už dávno tito ztratili schopnost aktuálně odpovídat na problémy současného stavu přírodovědeckého poznání, je poněkud povrchní. Je přece zřejmé (jak připomíná prezident Václav Havel v souvislosti s poctou Umbertu Ecovi), "že dnes převládající způsoby poznání a vysvětlení různých jsoucností, způsoby, na nichž je v podstatě založena i soudobá technická civilizace, mají své osudové meze a že tyto meze jsou začasté i mocensky střeženy. O to důležitější je všímat si všeho, co si troufá je překročit, co upozorňuje na skryté či zapomínané či vytěsňované souvislosti jevů, co se nějak nově dotýká samotné povahy bytí a co osvobozuje lidské zkoumání ze zajetí specializace a vrací je do celku lidské kultury."

Možná, že by pak stačilo, kdyby si fundamentální zastánci priority "tvrdých" věd pozorně přečetli díla klasiků světové literatury - ne nutně celé regály a sebrané spisy - stačily by koneckonců třeba jen Dostojevského "Zápisky z podzemí". Vždyť už v "pouhém a prostém" zjištění rozporu paradigmatů příběhů a definic, zveřejněném v podobě těchto "Zápisků" v roce 1864, zjevně spočívá klíč k pochopení řady věcí dnes rozumově - tj. "tvrdou" vědou - nepochopitelných a neuchopitelných. Proč se tolik lidí dívá na vědu, vědeckou komunitu a výsledky vědeckého bádání skrz prsty; proč se tolik lidí utíká k léčitelství a vůbec alternativním postupům léčby nemocí; proč se tak vzmáhá zájem lidí o rozmanité duchovní nauky, magii, astrologii, věštění, mimozemšťany a nejrůznější okultní disciplíny; proč moderní, všestranně materiálně zabezpečená lidská společenství čelí problémům sebevražd, drog, poruchám příjmu potravy, hazardním hrám, úzkostem, depresím, mániím a psychózám; a proč vůbec přetrvává ona podivná, nepřehlédnutelná nekomunikativnost mezi některými (jinak osvícenými) "přírodními a humanitními" vědátory.

Veškeré dnešní problémy člověka a lidstva v tomto smyslu pocházejí z přílišného narušení jemné, dynamické rovnováhy procesů skrývání a odkrývání; z necitelného narušení rovnováhy světů bytí a vědomí, ve kterých je naše psýché stejně tak kolektivní expresí našich genů a nervových procesů, jako jsou naše geny a nervové procesy expresí naší kolektivní psýché. Rozumové odmítání přiznat (snad v důsledku opojného sebeuspokojení z nepopiratelně úžasných vymožeností, jež objektivismus rozumu prostřednictvím vědy a techniky lidstvu přinášejí) jakoukoliv váhu a vážnost od nepaměti nás formující magii a mytologii, má pro člověka fatálně mrzačící následky. Neboť rozum, přichází-li v rozporu s lidskou evolucí, tj. přichází-li před mýty a magií, zbavuje lidské bytosti jejich srdcí - a ony pak již nemají proč a nač pochopit, z čeho vyšly, čím jsou a kam směřují. Nejsme nepřirozenými zvířaty, nahými opicemi ani lidskými živočichy, s nimiž si náš rozum může dělat, cokoli se mu zlíbí. Pokud dojde k odkouzlení lidské posvátnosti (jak připomíná Jan Keller), naplní se hrozba z Apokalypsy, a celý řád světa stvoření se zřítí. A nebude již žádných potomků Adama a Evy, kteří by (slovy Marcela Prousta) zaslechli onu kouzelnou píseň coby vzpomínku na nikdy nepoznané pravdy, kteří by ji zaznamenali, reprodukovali, zazpívali, a kteří by v rytmu jejích tónů (veršem Cchao Süe-čchina) proslovili: "Z nebe lásky jsme přišli, ze země lásky odcházíme."

Lze se nepochybně dohadovat a přít, v čem vlastně spočívá úspěch Číny coby jediné civilizace s více jak 4000 let nepřetržitě trvající kulturní tradicí. Šťastná triáda konfucianismu, taoismu a buddhismu, podivuhodné znakové písmo, vynález knihtisku snad o půl tisíciletí před evropským objevem Gutenbergovým, Velká čínská zeď coby zhmotnění jakési obousměrně polopropustné kulturně-sociální membrány, čínská schopnost přijímat jakékoliv vnější podněty (a přitom žádnému z nich nepodlehnout, nýbrž je přetvořit do vlastní podoby a začlenit a využít je pro vlastní potřebu a tradici...), a samozřejmě tradiční čínská medicína, vnímající člověka jako bytost tělesnou i duchovní, záliba v poezii, kaligrafii, malířství, respekt k autoritám, lidská sounáležitost a souznění s řádem přírody. Možná, že čínská duše je nedělitelnou esencí toho všeho, nadanou či obdařenou schopností vnímat znaky písma i znaky veškerého bytí a vědomí; esencí, jež ve své možná nejčistší podobě vykrystalizovala do románové podoby Cchao Süe-čchinova "Snu v Červeném domě".

"Sen jako otázka bytí a času", tak se nad tímto dílem - schopném pojmout "polyfonii básnických forem, obrazů a promluv do ucelené výpovědi o světě, jeho hnutích, stavech, náladách, citech, vášních, pudech, kterými se naplňuje onen kosmicky nicotný okamžik lidského pobytu", s vůlí "dát nejúplnější odpověď na jedinou otázku, co jsme a jací jsme byli, s platností individuální, národní a lidskou" - zamýšlí jeho český překladatel Oldřich Král, aby naznačil stále častěji se ozývající - a tudíž zřejmě příznačné - srovnání či analogii Cchao Süe-čchinova románu s "Hledáním ztraceného času" Marcela Prousta." Ano, čas jako otázka hledání ztraceného snu...

Hledání ztraceného snu lidství 21. století... hledání polyfonních znaků, tónů a obrazů... čas našeho probuzení a vystřízlivění z materialismu, technokratického racionalismu a sebezničujícího konzumerismu... věk našeho vysvobození z novobabylónského zmatení moci a vědění - a doba návratu (spíše než k /novému egyptskému/ zajetí) k zaujetí posvátným kouzlem znaků, tónů a obrazů, k novému zaujetí vyprávěním příběhů, rozvíjením svitků a četbou knih... 3. tisíciletí jako výzva pro nové hledání Adama a Evy - s ovocem ze stromu poznání kdesi mezi Nebem a Zemí... Sen či příslib reality...?

Člověk, klavírní sonáta, Gutenbergova galaxie... "Co jiného je možné dělat s esencí, která je nejvyšší diferencí, než ji opakovat, protože je nenahraditelná a ničím nezastupitelná? Velkou hudbu je možné jen znovu přehrávat, báseň se můžeme jen naučit zpaměti přednášet. Diference a opakování proti sobě stojí jen zdánlivě. Nad dílem velkého umělce jsme vždy nuceni přiznat: 'Totéž, a přesto jiné.'"

PRELUDIUM NA PRAHU NOVÉHO STOLETÍ

Na prahu stodvacátého prvního století
se všechno promění -
město i domy i chodníky,
i osud člověka.
Na prahu stodvacátého prvního století
láska
jako pes z doby kamenné,
pes zrovna takový jako tenkrát,
přijde, jak přišla k člověku poprvé.
Na prahu stodvacátého prvního století
láska
jako pes z doby kamenné
přijde a zaboří důvěřivě
svůj čumák,
oči
i uši
do tvého rukávu,
nechtíc slyšet a vidět nic jiného,
nikoho odjinud, jenom jeho, -
drahého člověka.
A takto dojemně zúží svůj svět,
sama jsouc bez konce.
Na prahu milióntého století
láska -
přijde jak pes z doby kamenné...

(Monta Kromová:
Na prahu stodvacátého prvního století)

Význam psychosomatiky znaků éry po-Gutenbergovi spočívá ve zřetelném poukazování a odkrývání jedinečné a jednotící role sémiotiky v kontextu vývoje lidského poznání. Medicína je své podstatě uměním, jež má, jakožto nejvyšší forma kulturní činnosti, implicitní možnost rozpoznávat a vnímat znaky života v jejich pravé, tj. autentické podobě. Zdi a bariéry mezi sóma a psýché jsou člověkem uměle vytvořené a redukcionistickými výklady smyslu lidské existence uměle živené. Člověka nelze vnímat jak pouhopouhý produkt (zhmotnění) souboru sobeckých genů, člověk není pouhopouhá, geneticky modifikovaná nahá opice. Člověk je první a dosud jediný tvor na této planetě, který je schopen tvořit, vnímat a promítat "virtuální" světy své psýché, svého bytí a vědomí v jejich nedělitelné komplexitě.

Hrozí však reálné nebezpečí, že z těžce vydobyté demokracie ducha zbude pro člověka ve světě po-Gutenbergovi jen vyprázdněný znak či pojem - to pokud se nechá ovládnout a spoutat svým superegem a v souboji s ním podlehne vlastním zbraním (a jedno zda neseným pod korouhví lidské iracionality, končící spirituálním nihilismem a náboženským fundamentalismem, anebo pod korouhví racionality, končící materiálním dehumanismem a vědeckým definismem). Zdá se, že takovéto nebezpečí může člověk zažehnat jedině nalezením a následným udržením si dynamické rovnováhy života mezi totální sebekontrolou svého emočního prožívání (a s tím souvisejícím uvažováním a jednáním striktně racionálním) na straně jedné a totálním otevřením se spontánním projevům své intuice a citovosti na straně druhé. Zdá se, že expandující svět lidské představivosti, poznávání a tvořivé síly, doposud spíše jen chaoticky oscilující mezi těmito dvěma extrémy, mezi hladinami vnitřní tyranie a všepožírající svobody, by vskutku mohl dosáhnou nových, harmonických výšin.

Možná, že právě virtuální svět nám otevírá bránu směrem k takovéto vyšší dynamické rovnováze, k novému řádu či dimenzi naší lidské skutečnosti. Možná, že právě kybersémiotika a biosémiotika v sobě nesou ony nové (a zároveň pradávné) ukazatele, milníky a znaky, jež nás ve 3. tisíciletí - na pozadí zcela nového vnímání přirozené souvztažnosti našeho vědomí a bytí - povedou "zpět" k naší přirozenosti, k přírodě a kultuře, z níž jsme vzešli. A možná, že sémiotika se nakonec nevyhnutelně stane oním styčným bodem, momentem či stupněm volnosti, skrze nějž přírodní a humanitní vědy konečně najdou společnou řeč.

I za éry po-Gutenbergovi budou naše geny podléhat své replikaci, a my budeme dál bádat nad tím, co asi znamenají a co předurčují jejich jednotlivé symboly, kódy a znaky. To nejvlastnější lidství však dál povedou a budou utvářet naše myšlenky, ideje, emoce a city. Dál budeme naslouchat svým srdcím - a v jejich tiché společnosti budeme dál číst knihy s jejich podivuhodnými příběhy, bájemi a mýty.
(Praha, říjen - prosinec 2000)