Ročník č. 10 - DUBEN 2002

"Studentské" zamyšlení nad rolí vysoké školy

Michal Pelíšek
(předseda studentské komory AS UK 2. LF)

Milí přátelé,

je mi ctí, že díky milé nabídce redakční rady Vás mohu poprvé a vzhledem k mým spisovatelským kvalitám třeba i naposledy oslovit prostřednictvím tohoto úvodníku.

Možná jste zaregistrovali nedávné vyjádření rektora Univerzity Karlovy. Profesor Wilhelm uvedl, že role vysokých škol je dnes již jiná než před deseti lety. Na počátku devadesátých let byla totiž především akutní potřeba zvýšit počet studentů. Dnes je však nutné, dle slov rektora, zaměřit se na další zvyšování kvality výuky, rozvoj vědecké činnosti a orientovat vzdělávací činnost i na jiné skupiny obyvatelstva než jen na mládež.

Myslím, že sledovat vývoj vysokých škol bylo velmi zajímavé. Poměrně úsměvné je přitom srovnání některých tehdy kladených cílů a dnešní reality. Vysoké školy si své protrpěly, když dlouhou dobu stály na okraji zájmu české politické scény, což je jistě daní za hospodářské změny, které v naší zemi v minulých letech nastaly. Přitom základní úkol, který v počátku devadesátých let vysoké školy dostaly, byl splněn - výrazně zvýšily počet studentů, který je dnes srovnatelný s většinou evropských zemí. V současnosti v České republice působí 24 veřejných vysokých škol, na kterých studuje celkem 219 tisíc studentů. Od roku 1993 tak narostl počet studentů vysokých škol o 73 %.

Všemi diskusemi o podobě českých vysokých škol se po celých deset let vinula problematika zavedení školného. Diskuse trvají již dlouho, ale na definitivní výsledek stále čekáme. Zdá se, že uzákonění rozumného finančního příspěvku od studentů na vysokých školách by bylo možná férové. Tady si ovšem musíme položit otázku, k čemu má takové školné sloužit. Má vylepšovat ekonomickou situaci škol? Každý navíc vybraný peníz je určitě vítán a školy se budou předhánět v nabídce atraktivnějších a kvalitnějších (možná) studijních oborů, aby přiměly ke studiu větší množství platících studentů. Má mít motivační složku? Tak jistě, student, který bude nucen platit, bude ke studiu možná přistupovat jinak. Stejně tak i škola bude pod tlakem studentů motivována k zajištění dobrého zázemí a dostatečně kvalitní výuky. Otázka však je, zda k tomu školy budou mít dostatečné finanční prostředky.

O zavedení školného proběhly rozsáhlé diskuse i na podzim loňského roku a to v souvislosti s vysokoškolskou "rozpočtovou" krizí. Někdo tím chtěl třeba naznačit (často to i zaznívalo), že financování vysokého školství spasí školné. Ono ale nespasí, problém je totiž jinde.

Velkým přínosem je skutečnost, že Česká republika je již plně zahrnuta do analýz, které provádějí orgány OECD. Za velmi významnou lze považovat zprávu "Education at a Glance. OECD Indicators", která byla vydána v roce 2001 a která analyzuje vývoj školství v zemích OECD. České republice se v ní dostalo velmi vážného varování, neboť vývoj českého školství je v rozporu s trendy zemí OECD. Výdaje na školství v těchto zemích činily v roce 1998 v průměru 5,7 % HDP a přibližně jedna třetina z těchto výdajů šla do terciárního (vysokoškolského) sektoru vzdělávání. V pásmu s nejnižším podílem HDP, tj. v pásmu 3,5 - 4,7 % HDP, se nacházejí jen tři země. Překvapení - Česká republika je mezi nimi! Návrh rozpočtu pro rok 2002, proti kterému v loňském roce vysoké školy protestovaly, vlastně znamenal sestup ČR ještě o třídu níže, přesněji vytvoření zatím neexistující kategorie "méně než 3,5 % HDP". Země, v nichž je vybíráno na univerzitách velmi masivní školné, dávají do terciárního sektoru významně více než 2 % HDP (např.USA 2,3 %). Pro srovnání: loňský návrh rozpočtu vysokých škol v ČR byl 0,7 % HDP.

Minulost tedy moc růžová není. Co budoucnost?

Rektor zmínil vědeckou činnost a kvalitu výuky. Hovořit o vědě mi asi moc nepřísluší, nicméně... Můžeme být jistě právem hrdi, že na fakultě existují ústavy a kliniky, kde výzkum probíhá na světové úrovni, jinými slovy - že se i naše fakulta podílí na ohromném rozvoji medicíny. V řadě případů jsou spoluřešiteli výzkumných úkolů studenti. O jejich kvalitách se budeme moci přesvědčit i na Studentské vědecké konferenci, která pod záštitou profesora Kouteckého proběhne v pátek 19.dubna 2002. Myslím, že se je na co těšit, zvlášť když ta loňská byla tak úspěšná.

Co je myšleno zvyšováním kvality studia? Jisté je, že pohled studenta se může od pohledu učitele lišit. Osobně si myslím, že velký důraz v následujících letech musí být směřován k zlepšení kvality zázemí pro studenty. To jsou ty každodenní maličkosti, se kterými studenti přicházejí do styku. Dostatečný počet učebnic a skript k vypůjčení v knihovně, větší počet šaten pro studenty, více a lépe vybavených studoven, možnost stravování v blízkosti školy, kvalitnější (nebo alespoň nějaká) prezentace jednotlivých ústavů a klinik na internetových stránkách, kvalitní vybavení laboratoří, rekonstrukce poslucháren, vybavení kvalitními výukovými pomůckami, větší počet lůžek na kolejích, jejich rekonstrukce, dosažitelný sportovní areál atd. Za nedílnou součást považuji i zjednodušení administrativy ze strany fakulty (zápisy ke zkouškám po internetu, kopírování studijních materiálů, zápisy do dalšího ročníku apod.). Úkolem akademického senátu je naopak připravit takové vnitřní předpisy, které toto všechno umožní.

Diskutován ovšem musí být i samotný obsah výuky. Přiznejme si, že studium medicíny je dnes jiné, než tomu bylo před lety. Na tlak nových informací, které dennodenně zaplavují lékařský svět, musí reagovat i všechny lékařské fakulty. Proto souhlasím s názorem vedení fakulty, že medicína se padesát let pořád stejně učit nedá. To je určitě pravda. S napětím tak očekávám návrh změn curricula, které se budou týkat nově přijatých studentů.

Otázka může znít: proč máme měnit výuku, která zde má dlouholetou tradici? Především proto, že v tradičním pojetí výuky lze jen stěží respektovat současné trendy medicíny. Vznikly nové obory, jiné zase dostávají novou náplň. Objevují se kvanta nových poznatků a informací, které student může sotva postihnout. Předměty tím dostávají jinou obsahovou náplň, zatímco jejich forma zůstává stále stejná. Cílem nového curricula, dle mého názoru, by asi mělo být umožnění lepší integrace informací z různých oborů, které jsou důležité pro praktického lékaře. Kdysi mě zaujal názor, že dnešní systém vychovává ze studentů spíše lehce (pod)průměrného teoretika než dobrého lékaře vybaveného pro svou následující klinickou praxi. Vyznělo to ostatně i z ankety mezi absolventy, jejíž částečné výsledky byly na tomto místě zveřejněny minule.

Je nutné uznat, že několik let jde tendence výuky správnějším směrem, dávajícím větší důraz na kontakt mezi medikem a pacientem, na praktické dovednosti, které upotřebí v každodenní praxi. Není tomu tak ale vždy a všude. Leckde převažuje snaha o memorování údajů z dvacet třicet let starých učebnic, učitelé studentům vyčítají mezery v teoretických znalostech a studenti si "na oplátku" stěžují na nadbytečnost některých studovaných specialit.

Pevně věřím, že připravované změny curricula, které budou dány k všeobecné diskusi (třeba i prostřednictvím akademického senátu) tuto tendenci ještě urychlí.

Přeji Vám všem příjemné jaro!

Michal Pelíšek

Fakultní zprávy

Vědecká rada
21. března 2002

Akademický senát
20. března 2002

Centrum experimentálního výzkumu chorob srdce a cév 

Činnost Divize kardiologie a kardiologické části Kardiocentra dospělých FN Motol v roce 2001
Prof. MUDr. J. Vojáček, DrSc., FESC, F.A.C.C

Počítače v diabetologii
Doc. MUDr. Š. Svačina, DrSc.

Osobnosti fakulty

Laudace
Prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Co jsme se ve škole neučili...

Medicína a počítačová simulace
Doc. RNDr. E. Kindler, CSc.

Názory, polemika

/Ne/významný příspěvek do diskuze, která se nekonala
Doc. MUDr. V. Hort, CSc.

Publikační činnost

Abstrakta

Termíny pro uzávěrky čísel  pro ročník č. 10

Květen - 25. 4. 2002
Červen - 23. 5. 2002

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.
MUDr. J. Večeř

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
Univerzita Karlova
2. lékařská fakulta
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: (02) 2443 5882

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Akademický senát

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 20. 3. 2002

ZAHÁJENÍ A KONTROLA ZÁPISU

Jednání senátu zahájil doc. MUDr. Petr Zoban, CSc. přivítáním členů senátu a hostů zasedání, kterými byli prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., doc. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., prof. RNDr. Václav Pelouch, CSc., prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc., prof. MUDr. Jan Herget, DrSc. a Ing. Eva Kuželová. Kontrola zápisu proběhla bez připomínek.

ZPRÁVY VEDENÍ FAKULTY

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. - děkan fakulty

* Na základě zpracované evaluace vedení fakulty svolá poradu přednostů klinik a ústavů dne 3.4.2002.
* Připomínky k evaluaci vycházely z pracovišť, kde byla snížena míra osobních příplatků. Pokud byly připomínky opodstatněné, došlo k nápravě údajů.
* Pracovníci dvou pracovišť fakulty (Ústav preventivního lékařství a veřejného zdravotnictví a Ústav informatiky) se obrátili v souvislosti s evaluací na Odborovou organizaci, která fakultě vytkla, že krok ke snížení osobních příplatků nebyl konzultován s odbory. Fakulta napříště bude v souvislosti ze změnou platů odbory o rozhodnutí vedení fakulty informovat.
* Vedení fakulty rozhodlo o zvýšení tarifních platů pracovníků fakulty s účinností od 1.5.2002.
* Fakulta participuje na přípravách 100. výročí otevření České dětské nemocnice, oslavy pořádá Fakultní nemocnice v Motole dne 6. června 2002.
* Vedení fakulty zahájilo přípravy oslav 50. výročí založení 2. lékařské fakulty - výročí připadá na 27. listopad 2003.

Diskuse:
Doc. MUDr. Karel Dohnal, CSc. informoval senát o průběhu jednání pracovišť se zástupci Odborové organizace, zmínil, že odbory vytkly fakultě porušení zákoníku práce ve smyslu pozdního předání platových výměrů.

Děkan fakulty ujistil přítomné, že zpracování evaluace fakulty je spravedlivé, upozornil na předešlé výrazné rozdíly v hodnocení pracovníků fakulty a vyjádřil, že vedení bude v nápravě mzdové politiky fakulty pokračovat.

Prof. RNDr. Václav Pelouch, CSc.
proděkan pro studium teoretických a preklinických oborů

Žádost o schválení poplatků za studium:
* Poplatky za přijímací řízení: 550,- Kč
* Poplatky za přijímací řízení v anglickém jazyce: 20 USD
* Poplatky vyplývající z vysokoškolského zákona za překročení standardní doby studia navýšené o 1 rok: 8700,- Kč/semestr
* Poplatek studentů, kteří studují další studijní program:
1400,- Kč/rok.
Závěr: Souhlas.

Prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc.
proděkan pro vnitřní záležitosti fakulty

Návrh na prodloužení funkčního období přednostů bez vypsání konkursního řízení:
* prof. MUDr. Petr Goetz, CSc., nar. 5.7.1937, přednosta Ústavu biologie a lékařské genetiky, jmenování do 30.11.2002, prodloužit o 3 roky do 30.11.2005. Závěr: Souhlas.
* prof. MUDr. Jan Švihovec, DrSc., nar. 26.5.1937, vedoucí Farmakologického ústavu, jmenování do 30.11.2002, prodloužit o 3 roky do 30.11.2005. Závěr: Souhlas.

Návrh změny Studijního a zkušebního řádu
Na zasedání senátu proběhlo 1. čtení změny Studijního a zkušebního řádu 2. lékařské fakulty. K dořešení změn senát vyzval pedagogickou komisi AS UK 2. LF. Na dalším zasedání senátu bude Studijní a zkušební řád předložen ke schválení.

Změny curricula fakulty
Předložení změn curricula fakulty je odloženo na další zasedání senátu dne 17. dubna 2002.

Návrh na zřízení Ústavu všeobecného lékařství UK 2. LF a FN v Motole
Děkan fakulty předložil senátu návrh na zřízení Ústavu všeobecného lékařství 2. lékařské fakulty a FN v Motole. Žádost bude dále postoupena prostřednictvím rektora UK na MŠMT ČR a MZ ČR.
Závěr: Souhlas.

Informace o výsledku voleb zástupců fakulty do AS UK
Prof. RNDr. Helena Tomášová, CSc., předsedkyně dílčí volební komise AS UK 2. lékařské fakulty, předložila senátu zhodnocení 3. kola voleb zástupců studentské obce fakulty do Akademickém senátu Univerzity Karlovy.

Dílčí volební komise zjistila na svém zasedání dne 28.2.2002, že 3. kola voleb ve dnech 26., 27. a 28.2. 2002 se z celkového počtu 1490 oprávněných voličů z řad studentů zúčastnilo 544, tj. 36,5 %, odevzdáno bylo 544 hlasovacích lístků, z toho 544 platných. Tím byla splněna podmínka platnosti voleb podle § 8 odst. 1 zákona o vysokých školách ve volbě studentské obce UK 2. LF. Členy AS UK byli pro volební období 1. 2. 2002 - 31. 1. 2005 zvoleni:

* Michal Pelíšek- 4. ročník magisterského studia medicíny
* Tomáš Drbohlav - 4. ročník magisterského studia medicíny
náhradníci:
* Přemysl Falt - 3. ročník magisterského studia medicíny
* David Major - 2. ročník magisterského studia medicíny

RŮZNÉ

Akademický senát Univerzity Karlovy na svém zasedání dne 8.3.2002 zvolil nového předsedu, kterým se stal doc. RNDr. Václav Hampl, DrSc., docent Ústavu fyziologie UK 2. lékařské fakulty.

Diskuse k podobě www stránek pracovišť proběhne na poradě přednostů klinik a ústavů dne 3.4.2002.

Michal Pelíšek proslovil informace ze zasedání Akademického senátu Univerzity Karlovy:
* senát schválil rozpočet univerzity pro rok 2002
* senát schválil výši kolejného: 1 lůžkový pokoj 1.377,- Kč/měsíc, 2lůžkový pokoj 1.082,- Kč za měsíc
* Univerzita Karlova intenzivně hledá možnosti k existenci Katolické teologické fakulty.

Centrum experimentálního výzkumu chorob srdce a cév 

(zdroj: www.cuni.cz)

Odbor vnějších vztahů Univerzity Karlovy a tiskový odbor Akademie věd ČR uspořádaly dne 18. 3. 2002 pro zástupce médií setkání při příležitosti představení společného pracoviště Fyziologického ústavu AV ČR, Univerzity Karlovy 2. lékařské fakulty a Institutu klinické a experimentální medicíny Centra experimentálního výzkumu chorob srdce a cév.

Vedle novinářů se akce zúčastnili i významní hosté: doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. - předsedkyně AV ČR, prof. Ing. Ivan Wilhelm, CSc. - rektor UK, prof. MUDr. Bohuslav Ošťádal, DrSc. - Fyziologický ústav AV ČR, řešitel Centra, Dr. Jaroslav Kuneš, DrSc. - Fyziologický ústav AV ČR, prof. MUDr. Jan Herget, DrSc. - 2. lékařská fakulta UK, doc. Ing. Rudolf Poledne, DrSc. a prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. - IKEM Praha.

Paní předsedkyně AV ČR doc. Illnerová v krátkém úvodním projevu vyzdvihla nesporný význam Centra a jeho bohatou a nezastupitelnou činnost, která postupuje doslova "od výzkumu jednotlivé molekuly až k lůžku pacienta".

Rektor UK prof. Wilhelm šel ve svém proslovu dále do historie: vzpomenul nedávné období, kdy změny v legislativě umožnily vznik celkem 33 výzkumných center, na kterých participují vysoké školy s dalšími vědeckými institucemi. Univerzita Karlova má participaci v 17ti takových centrech. Toto setkání lze tedy považovat dle slov pana rektora za začátek prezentace všech těchto společných vědecko-výzkumných pracovišť. Veřejnost by o jejich existenci a činnosti měla vědět mnohem více, vždyť jde o výsledky činnosti, které mohou významně ovlivnit život běžného občana nezanedbatelnou mírou.

Centrum experimentálního výzkumu chorob srdce a cév
(oficiální zpráva)

Řešitel:
prof. MUDr. Bohuslav Ošťádal, DrSc.
Nositel:
Fyziologický ústav AV ČR
Spolunositel 1:
Univerzita Karlova
Spolunositel 2:
Institut klinické a experimentální medicíny

Choroby srdce a cév představují nejzávažnější onemocnění současné doby, neboť jsou příčinou více jak 50% všech úmrtí. Situace v naší zemi se sice v posledních letech významně zlepšila, nicméně stále značně zaostáváme za vyspělými evropskými státy. Mezi všeobecně známými příčinami tohoto stavu se zapomíná na skutečnost, že k dosažení evropského standardu jsou bezpodmínečně nutná moderní, přístrojově a personálně adekvátně vybavená teoretická pracoviště, která by umožnila rozvíjení nejnovějších metodických postupů. Centrum experimentálního výzkumu chorob srdce a cév (dále jen Centrum) vzniklo v r. 2000 a představuje jediný tým svého druhu v naší republice. Soustřeďuje kapacity mezinárodně uznávaných experimentálních pracovišť Fyziologického ústavu AV ČR, 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Institutu klinické a experimentální medicíny.

Jeho cílem je studium teoretických základů prevence a terapie nejzávažnějšího kardiovaskulárního onemocnění - ischemické choroby srdeční - se zvláštním zřetelem k hlavním rizikovým faktorům, tj. ateroskleróze a systémové a plicní hypertenzi. Vzhledem k tomu, že epidemiologické studie jednoznačně ukazují, že příčiny vzniku těchto onemocnění je třeba hledat v časnějších fázích vývoje jedince než se předpokládalo a současně upozorňují na významné pohlavní rozdíly v citlivosti kardiovaskulárního systému k nedostatku kyslíku, patří vývojové aspekty a sexuální odlišnosti k hlavním strategickým přístupům. Orientace na vývojové principy, které se při vzniku kardiovaskulárních chorob uplatňují, je přitom světovým specifikem Centra, vycházejícím z dlouholetých tradic českého kardiologického výzkumu. O kvalitě výsledků řešitelů Centra svědčí skutečnost, že jsou publikovány převážně v prestižních zahraničních časopisech a jsou tedy srovnatelné s mezinárodní vědeckou produkcí v dané vědní oblasti. Úzkou návaznost na potřeby klinické praxe zajišťují významní experti v oblasti dospělé i dětské kardiologie a kardiochirurgie, kteří jsou platnými členy Centra. Řešení projektu charakterizuje stoupající podíl spolupráce zúčastněných pracovišť a budování společných laboratoří. Mimořádně úspěšné je Centrum v získávání mladých vědeckých pracovníků; v současné době zde pracuje celkem 24 postgraduálních studentů. Pracovníci Centra se velkou měrou podílejí rovněž na pregraduální výuce na pražských vysokých školách a připravují vydání příslušných učebních textů.

Jak již bylo řečeno, ischemická choroba srdeční a její akutní forma, infarkt myokardu, patří k nejzávažnějším onemocněním současné doby. Ischemie srdečního svalu vzniká jako výsledek disproporce mezi množstvím kyslíku buňce dodávaného a množstvím kyslíku, které buňka skutečně potřebuje. Rozsah poškození přitom závisí nejen na intenzitě a trvání ischemie, ale i na odolnosti srdečního svalu k nedostatku kyslíku. Je proto pochopitelné, že se zájem kardiologů v posledních letech soustředil na otázku, jak odolnost srdečního svalu k ischemii zvýšit. Relativně krátká historie tohoto snažení je i krásným příkladem vzájemné inspirace a spolupráce experimentálních laboratoří a klinických pracovišť.

Odolnost srdečního svalu k nedostatku kyslíku se významně mění již v průběhu normálního vývoje; obecně lze konstatovat, že srdce mladých jedinců je podstatně odolnější než srdce dospělé. Vývoj však není lineární: zjistili jsme, že bezprostředně po porodu se odolnost snižuje, do období odstavu se opět zvyšuje a teprve poté definitivně klesá. O příčinách zvýšené odolnosti nezralého srdce se dosud pouze spekuluje; zdá se, že se zde uplatňují především změny energetického metabolismu a vývojové změny hospodaření buňky s vápníkem. Již na počátku šedesátých let se objevila první epidemiologická pozorování ukazující, že incidence infarktu myokardu je významně nižší u populací, žijících trvale ve vysokých nadmořských výškách a tedy adaptovaných na nedostatek kyslíku. Tato zjištění byla výrazným stimulem k experimentálnímu studiu zvýšené odolnosti srdečního svalu vůči akutnímu nedostatku kyslíku. V našich pokusech jsme ukázali, že ochranný vliv má i intermitentní hypoxie relativně krátkého trvání: zmenšuje velikost infarktového ložiska, snižuje výskyt nebezpečných arytmií a zlepšuje stažlivost srdečního svalu. Při hledání mechanizmů, odpovědných za tento ochranný vliv, jsme zjistili významnou roli mitochondriálních draslíkových kanálů; jejich blokáda protektivní vliv adaptace zruší. Zdá se, že obdobný mechanizmus se uplatňuje i u jiného protektivního fenoménu, krátkodobé adaptace, tzv. preconditioningu. Tuto hypotézu podporují naše pokusy ukazující, že ochranný vliv adaptace na chronický nedostatek kyslíku se s účinkem preconditioningem nesčítá. Je nepochybné, že objasnění příčin zvýšené odolnosti srdečního svalu k nedostatku kyslíku může mít svůj bezprostřední dopad při prevenci a léčbě ischemické choroby srdeční.

Jaké jsou rizikové faktory tohoto závažného onemocnění? Na prvním místě je nepochybně třeba jmenovat aterosklerózu. Na vzniku a rozvoji předčasné aterosklerózy, která je příčinou klinických komplikací a úmrtí na infarkt myokardu a mozkovou mrtvici, se podílí celá řada faktorů - kouření, vysoký krevní tlak, obezita, diabetes. Základním faktorem je však zvýšená koncentrace částic, nesoucích cholesterol z jater do ostatních buněk (někdy též označovaných jako "zlý" cholesterol). Působení rizikových faktorů lze sice sledovat v populačních studiích, mechanizmus jejich působení však může být studován jen v experimentu. Příkladem takového experimentálního modelu je geneticky modifikovaná myš, které chybí gen pro protein, který je odpovědný za transport cholesterolu krví a jeho odsun z arteriální stěny. U těchto myší, u kterých se ateroskleróza vyvíjí v průběhu několika týdnů, lze velmi dobře studovat možnosti ovlivnění jejího průběhu a dokonce i její regrese. Ukazuje se, že i když při farmakologickém ovlivnění aterosklerotické pláty nemizí, snižuje se jejich schopnost prasknout a uzavřít cévu, což je vlastní příčinou infarktu myokardu a dalších klinických komplikací. Individuální riziko kardiovaskulárního onemocnění každého jedince je určováno nejen celou řadou genů, jejichž studiu se věnujeme, ale též faktory vnějšího prostředí. V experimentech na myších se například pokoušíme objasnit, zda lze příznivý účinek umírněné konzumace alkoholu na riziko kardiovaskulárních chorob vysvětlit změnami, které alkohol vyvolá v transportu tuků krví.

Dalším závažným rizikovým faktorem ischemické choroby srdeční je hypertenze, neboli chronické zvýšení krevního tlaku. Odhaduje se, že ve vyspělých státech, včetně České republiky, trpí hypertenzí nejméně 20 - 30 % dospělé populace, v některých oblastech Japonska dokonce více než 60 % obyvatelstva. Přestože v současné době existuje řada účinných léků, které je možné při léčbě hypertenze využít, ne všichni pacienti reagují na vybrané léky stejně a spolehlivé úpravy krevního tlaku je dosaženo jen asi u třetiny hypertoniků. Odlišná citlivost jednotlivých pacientů vůči antihypertenzivní terapii souvisí do jisté míry s jejich genetickou výbavou. Využití zvířecích modelových genetických systémů odhalilo, že v genomu existují místa, která mohou obsahovat geny odpovědné za rozdílnou citlivost k antihypertenzivní terapii.

Při studiu úlohy hlavních regulačních systémů, které se mohou podílet na vzniku a udržování hypertenze se nám podařilo zjistit, že existují geny, kontrolující různé komponenty krevního tlaku, z nichž některé jsou citlivé k použitým farmakologickým látkám a jiné nikoliv. Tento tzv. farmakogenetický přístup se snaží, zatím alespoň na úrovni laboratorních modelových systémů, odhalit podstatu rozdílné citlivosti k antihypertenzivní terapii, což by mohlo zkvalitnit výběr použitých léků u jednotlivých pacientů a přispět tak ke snížení ekonomické náročnosti léčby hypertenze.

Často se, bohužel, zapomíná, že každý z nás má ve svém těle dva oddělené krevní okruhy. Systémový krevní oběh, v souvislosti s ischemickou chorobou srdeční a aterosklerózou neustále zmiňovaný (viz předchozí odstavec), rozvádí okysličenou krev do jednotlivých orgánů, druhý, plicní, neprávem opomíjený, zajišťuje okysličení krve v plicích. Častý výskyt opakovaných a chronických respiračních onemocnění činí poruchy plicního cévního řečistě důležitým kardiologickým problémem. Jednou ze závažných poruch plicního oběhu je chronické zvýšení krevního tlaku v plícnici - plicní hypertenze. Ta vzniká nejen při nemocích plic, ale i při pobytu v prostředí s nedostatkem kyslíku (vysoká nadmořská výška). Zjistili jsme, že důležitým mechanismem, který spojuje většinu klinicky známých forem plicní hypertenze, je porucha metabolismu pojivové struktury periferních plicních cév, způsobená produkty tkáňového poškození (oxid dusnatý a kyslíkové radikály). Naše experimenty ukázaly, že jejich účinky je možno zmírnit; to otvírá nové možnosti pro racionální terapii plicní hypertenze, jejíž možnosti jsou dosud velmi omezené. Zjistili jsme rovněž, že reaktivita plicních cév je do velké míry určována faktory, působícími již v časných fázích vývoje, kdy dochází k zásadní přeměně jejich struktury. Změny, vzniklé ve fetálním období, jsou na rozdíl od změn, navozených v dospělosti, nevratné. Biologicky důležitá je též skutečnost, že jsou závislé na pohlaví: u pokusných samic jsou výraznější. Domníváme se, že tyto nálezy mohou přispět k účinné prevenci poruch plicní cirkulace již v neonatálním období.

Centrum experimentálního výzkumu chorob srdce a cév představuje jediný tým svého druhu v naší republice. Česká kardiologie jako obor, kde spojení teoretického a klinického výzkumu je životní nutností, potřebuje špičkové experimentální pracoviště, které je schopno kromě vlastní vědecké činnosti vychovávat mladé adepty vědy na odpovídající úrovni. V zemích, kde úmrtnost na kardiovaskulární choroby je stále největší hrozbou, není rozvoj kardiologie bez podobných týmů vůbec myslitelný.

Činnost Divize kardiologie a kardiologické části Kardiocentra dospělých FN Motol v roce 2001

Prof. MUDr. Jan Vojáček, DrSc., FESC, F.A.C.C.
(vedoucí lékař Kardiocentra dospělých a Divize kardiologie Interní kliniky UK 2. LF a FN Motol)

Kardiocentrum dospělých provedlo v roce 2001 3680 diagnostických výkonů (z tohoto počtu bylo 2130 výkonů provedeno na katetrizačním oddělení Divize kardiologie Interní kliniky a 1550 na KZM Motol) a 1280 koronárních intervencí (z toho Divize kardiologie 753 výkonů a KZM 527). Primární koronární angioplastikou bylo léčeno 211 nemocných s akutním infarktem myokardu. Jednalo se buď o nemocné ze spádové oblasti FN Motol nebo o nemocné přivezené z jiných nemocnic České republiky. Intraaortální balónkovou kontrapulzací bylo léčeno 6 nemocných s akutním infarktem myokardu komplikovaným kardiogenním šokem. Katetrizační oddělení Divize kardiologie jako první v České republice začalo provádět rutinní měření funkční významnosti koronárních stenóz a u nemocných s hraničním koronárním nálezem rozhodovala o provedení intervence spíše funkční významnost postižení než morfologický nález. Celkem takto bylo vyšetřeno a léčeno 74 nemocných. Divize kardiologie patřila také k nejaktivnějším centrům pokud jde o implantace septálních okluderů, celkem bylo v roce 2001 léčeno 7 nemocných s defektem septa síní nebo otevřeným foramen ovale s paradoxní embolizací. V rámci Divize kardiologie jsme provedli dále 40 intrakoronárních ultrazvukových vyšetření, 8 koronárních rotablací, 12 odběrů metabolitů ze sinus coronarius, 4 endomyokardiální biopsie, 6 extrakcí cizího tělesa z cévního řečiště (všichni nemocní přišli z jiného pracoviště), 4 mitrální valvuloplastiky, 2 septální ablace u hypertrofické kardiomyopatie (z toho 1 méně obvyklý výkon u nemocného s Fabryho chorobou). Dále bylo provedeno 5025 echokardiografických vyšetření, 550 transesofageálních echokardiografií a 70 echokardiografií s dobutaminovým testem, 154 implantací trvalých kardiostimulátorů, 39 elektrofyziologických vyšetření, 960 ergometrií a 583 cévních vyšetření. Na katetrizačním oddělení Divize kardiologie pracuje 5 kardiologů s licencí pro invazivní kardiologii, z nichž 3 mají licenci pro provádění intervenčních výkonů.

Řada nemocných byla indikována k chirurgické léčbě a v loňském roce došlo k vzestupu počtu kardiochirurgických výkonů na oddělení srdeční chirurgie UK 2. lékařské fakulty a FN Motol a celkem bylo provedeno 611 srdečních operací, z toho 64 chlopenních náhrad.

Pracovníci Divize kardiologie publikovali v loňském roce 39 odborných sdělení a pracovali na Výzkumném záměru FN Motol a grantu IGA MZd ČR. Probíhala vědecká spolupráce s Laboratoří asistované reprodukce a reprodukční genetiky Ústavu biologie a lékařské genetiky UK 2. LF a FN Motol, dále výzkum poruch hemokoagulace u nemocných s akutními koronárními syndromy ve spolupráci s Ústavem hematologie a krevní transfuze a účastnili jsme se "Occluded Artery Trial" - multicentrické randomizované studie řízené National Heart, Lung and Blood Institute, USA.

Kardiocentrum dospělých uspořádalo ve dnech 11.-12.10. 2001 mezinárodní "Prague Workshop on Interventional Cardiology 2001" a dva semináře pro praktické kardiology: "Aktuální problémy v kardiologii" (14.12.2001) a "Moderní léčba kardiovaskulárních onemocnění" (10.3.2001 ). Všechny akce byly úspěšné a těšily se značnému zájmu odborné veřejnosti. Probíhala pravidelná pregraduální i postgraduální výuka a Kardiocentrum dospělých se stalo akreditovaným pracovištěm ČLK pro postgraduální výuku kardiologie, pro školení k získání licence z diagnostické invazivní kardiologie, intervenční kardiologie a transesofageální echokardiografie a kardiostimulace.

Na odborné semináře Kardiocentra dospělých jsou zváni přední odborníci z České republiky a podle možností i řečníci ze zahraničí a zbytek seminářů je zajišťován pracovníky motolské nemocnice. Semináře mají statut oficiální školící akce ČLK a jsou hodnoceny 1 kreditem postgraduálního vzdělávání.

Počítače v diabetologii
Teze přednášky k jmenovacímu řízení profesorem přednesené na zasedání vědecké rady UK 2. LF dne 21. 3. 2002

doc. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.
 (přednosta III. interní kliniky - kliniky endokrinologie a metabolismu UK 1. LF a VFN)

Úvod - přehled metod lékařské informatiky

Lékařská informatika ovlivňuje výrazně teoretické i klinické obory medicíny. Lékařskou informatiku lze dělit podle řady aspektů. V koncepci výuky, kterou používáme, ji dělíme podle metod informatiky na následujících 8 okruhů: informační systémy, biometrie, analýza obrazu, analýza biologických signálů, klinické výpočty, podpora lékařského rozhodování, matematické modelování, počítačové řízení přístrojů. Tyto principy dělení jsme užili jak v skriptech tak v monografii Lékařská informatika (ve spolupráci s doc. Kasalem). Uvedené rozdělení je plně použitelné i v oblasti metabolických onemocnění, tedy u obezity a diabetu.

Přehled užití metod informatiky v diabetologii

V devadesátých letech se každý druhý rok podílím na organizaci evropských konferencí "Computers in diabetes". Od počátku 90. let bylo zde postupně prezentováno kompletní spektrum metod lékařské informatiky včetně analýzy obrazu, biologických signálů, počítačového řízení přístrojů (glukometrů, inzulínových pump a umělé slinivky břišní). Lze přitom zaznamenat trend mírného snižování zájmu o umělou inteligenci a konzultační systémy a zvyšování zájmu o problematiku informačních systémů (zejména těch, které využívají distanční aplikace, tzv. telematiku). Dnes je totiž významnější dodat podklady pro rozhodnutí k lékaři, než se pokoušet lékaře substituovat. Konstantní a časté je využití klasické metody matematického modelování ke zkoumání patofyziologie diabetu nebo k léčbě. V posledních letech se i v diabetologii ukázala jako významná i počítačová analýza obrazu, zejména očního pozadí. Nové počítačem řízené technologie (např. glukometry, pumpy, čidla) jsou především produktem firemního výzkumu. Nejsou tak prezentovány na vědeckých konferencích, ale nabízeny přímo uživatelům.

Vedle kvantitativních znalostí a publikací o patogeneze diabetu a metabolického syndromu, kterých každým týdnem přibývá ve všech endokrinologicky a metabolicky orientovaných časopisech, jsou však důležité i otázky klinického využití odvozených matematických vztahů a počítačů. Zde stejně jako u dalších metabolických onemocnění jde často v otázkách diagnostických i léčebných o analýzu zejména dynamických a kvantitativních vztahů. Tato skutečnost platí i pro onemocnění, které nepatří k metabolickému syndromu, jakým je např. diabetes mellitus 1. typu. Vysoká dynamika onemocnění v léčbě i diagnostice vyžaduje kvantitativní matematické popisy. Vztah glykémie a dávky inzulínu je typickým dynamickým vztahem vhodným pro použití metody matematického modelování. Proto je využití matematických postupů a počítačových technologií v diabetologii tak časté a významné.

Vlastní zkušenosti s matematickým modelováním v diabetologii

Matematické modelování je metoda užívaná v klinickém i fyziologickém výzkumu od 40. let. V habilitační práci z roku 1992 ("Matematické modelování ve vnitřním lékařství") jsem se zabýval mnoha vlastními zkušenostmi z oblasti modelování (např. modelováním glykace hemoglobinu, subkutánního vstřebávání inzulínu, inzulínových receptorů, modelování sekrece inzulínu či predikcí příjmu pacientů na interní kliniku). Spektrum matematických a statistických přístupů je však širší. Patří sem tvorba tzv. statistických modelů např. metodou mnohočetné lineární regrese. Stručně uvádím novější námi odvozené a použité modely: problematiku glykace albuminu, modelování citlivosti na inzulín, modelování ketogeneze a užití prediktivních statistických modelů.

Modelové konstanty pro glykaci albuminu jsem odvodil na základě kontinuálního denního sledování profilu glykémií a fruktosaminu. Model umožnil porovnat klinický význam glykovaného hemoglobinu a proteinu ve vztahu k profilům glykémií. Princip statistického modelování jsme použili v predikci efektu obezitologické léčby. Uvedený postup jsme s použitím mnohočetné lineární regrese použili u skupiny pacientů vyzvaných ke kontrole 8 let po hospitalizaci k redukci hmotnosti a dále pro pacienty odesílané na bandáž žaludku a sledované po 1-3 roky. Byl prokázán vliv počátečního metabolického vyšetření na vývoj hmotnosti.

Tzv. minimální model Bergmanův jsme využili při analýze vztahu inzulínu a steroidního hormonu dehydroepiandrosteronu (DHEA). Hladina DHEA koreluje s modelem vypočtenou inzulínovou senzitivitou. Námi zjištěná fakta dále ukazují, že časná sekrece inzulínu působí přechodný vzestup DHEA. Čím je časný peak inzulínu nižší a pozdější, tím menší je i výchylka DHEA. V dalších letech řešení grantu o regulaci DHEA jsme se soustředili na vyšetřování nově popsaných hydroxyderivátů DHEA. Dynamické testy provedené při výzkumu regulace DHEA tedy potvrzují: vztah DHEA k inzulinemii, vztah 7 beta OH DHEA k metabolickému syndromu staticky i dynamicky. DHEA sulfát přitom žádné vztahy k inzulinemii a metabolickému syndromu v našich studiích nevykázal. Podklady pro výpočty jsme získali ve spoluprací s diabetologickým centrem doc. Kvapila.

U obézních jsme dále analyzovali podrobněji schopnost tvořit ketolátky při hladovění a při redukci hmotnosti. Položili jsme si otázku, jaké parametry ovlivňují dynamiku ketogeneze. Schopnost tvořit ketolátky je individuálně variabilní a může souviset s fixací inzulínové rezistence a prognózou redukční léčby. Z modelových výpočtů vyplývá, že nejdůležitějším faktorem pro vzestup ketolátek je pokles inzulinemie, Je pravděpodobné, že jde o další příklad uplatnění derivačního regulátoru v diabetologii. Rychlost časného poklesu inzulinemie je určující pro rychlý start ketogeneze. Absolutní výše dosažené hladiny ketolátek pak v modelu odpovídá spíše stupni dosaženého katabolismu.

Přehled konzultačních systémů na dávkování inzulínu a vlastní zkušenosti

Historie konzultačních systémů na dávkování inzulínu je dvacetiletá. Zahrnují systémy pravidlové, maticové i biometrické. Poprvé jsme v těchto systémech použili princip modelování. Koncem 80. let jsme sami nejprve realizovali počítačový program umožňující převádění pacientů mezi dvěma dávkovacími schématy inzulínu. Základním prvkem modelu byly farmakodynamické křivky popisující efekt různých inzulínových přípravků. Tento systém byl úspěšně konfrontován s rozhodnutím lékaře. Převod mezi dvěma dávkovacími schématy inzulínu provedený expertním systémem byl stejně úspěšný jako převod realizovaný zkušeným diabetologem. Při výběru optimálního dávkovacího schématu (minimální rozdíl mezi propočítanými křivkami) byl používán tzv. A-hvězda algoritmus. Počátkem 90. let jsme realizovali novou myšlenku: a) popis glykoregulace pacienta jednoduchým matematickým modelem vycházejícím z popisu farmakodynamiky inzulínu, b) odhad odchylky glykémie vznikající při odchylce konkrétního profilu dávky inzulínu od modelované potřeby, c) konfrontace reálně zjištěné a predikované glykémie, d) následně automatická úprava parametrů modelu s cílem zlepšit přesnost predikce glykémie.

Touto formou je postupně dosaženo adaptace modelu na konkrétního pacienta a zlepšování predikce. Vzhledem k tomu, že bylo nutné dosáhnout výpočtu v reálném čase, byl pro vyhledávání suboptimálního řešení využit tzv. algoritmus žíhání. Uvedený model prokázal schopnost adaptovat se na konkrétního pacienta a zlepšovat den po dni chybu predikce glykémie. Pomocí autokorelací mezi glykémiemi a crosskorelací mezi glykémiemi a dávkami inzulínu byla vyslovena hypotéza, že se pravděpodobně systém lépe učí při určité labilitě a neúspěchu léčby.

Vývoj i klinické testování systému ukázaly, že systém kombinace expertního systému s modelem je reálně použitelný pro popis dynamických terapeutických situací a může být využit jako princip adaptace počítačového programu na konkrétního jedince.

Kvantifikace rizik u diabetu a obezity - přehled a vlastní zkušenosti

U uvedených onemocnění existuje celá řada prací prokazujících rizika vzniku diabetu, některých nádorů, úmrtnosti, sterility a dalších onemocnění ve vztahu k obezitě i řada epidemiologických studií prokazujících závažnost toxicity glykémie.

K této oblasti jsme přispěli následujícími výsledky: V 80. letech jsme provedli genealogické dotazníkové šetření výskytu diabetu 2. typu v naší populaci. Bylo kvantifikováno riziko vzniku diabetu pro příbuzné a potomky diabetiků.

Vedle významného genetického rizika vzniku diabetu jsme odvodili u pacientů z obezitologické ambulance i vzorce pro výpočet pravděpodobnosti vzniku diabetu 2. typu u obézních žen a mužů. U žen byla odvozena závislost na věku, BMI a indexu pas/boky, u obézních mužů pak přesvědčivá závislost pouze na poměru pas/boky.

O častějším výskytu nádorů u obézních byla publikována řada prací a další práce přibývají. Kolorektální karcinom je dle literatury mírně častější u osob s nadváhou a obézních. Proto jsme si položili otázku, jak je tomu u osob s diabetem. Vypočítali jsme riziko propočtem tzv. odds ratio (poměr šancí) pro diagnózu diabetu. Na základě dat Všeobecné zdravotní pojišťovny byl sledován výskyt kolorektálního karcinomu ve 3 okresech. Výsledky ukazují, že výskyt kolorektálního karcinomu je v naší populaci výrazně vyšší u diabetiků než u nediabetiků. Je také pravděpodobné, že vliv diabetu na výskyt kolorektálního karcinomu by mohl stoupat podle lokalizace směrem k rektu.

Kvantifikace vazeb v rámci metabolického syndromu X

Metabolický Reavenův syndrom byl nejprve popsán čistě deskriptivně. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě sledujeme soubory obézních jedinců, položili jsme si otázku, v jaké vazbě jsou složky metabolického syndromu na počátku léčby obezity a jak se uvedený jev mění během redukce hmotnosti. Po diskusi jsme jako vhodnou metodiku použili tzv. clusterovou distanční analýzu a faktorovou analýzu. Výsledky pravděpodobně ukazují, že při vstupním vyšetření se projevuje indukce metabolického syndromu prostředím, zejména pak hypertenze a inzulinemie, po redukci pak se složky pravděpodobně uspořádají do více geneticky souvisejících vazeb. Význam odlišné vazby BMI před a po redukci dále ukazuje významný vztah BMI k rizikovým faktorům aterogeneze před redukcí a menší vztah po redukci. To odpovídá moderní koncepci tzv. mírného váhového úbytku, kdy je známo, že pěti až deseti procentní váhový úbytek výrazně zlepšuje prognózu nemocných. Uvedené výpočty ukazují, že clusterová distanční analýza je vhodnou metodou k posuzování vztahů v popisně definovaném a patogeneticky stále poměrně nejasném onemocnění, jakým je metabolický syndrom.

Závěr - perspektivy lékařské informatiky, kvantitativní diabetologie a obezitologie

Lze předpokládat, že metody klinické informatiky nabudou v oblasti metabolických onemocnění na významu. Větší perspektiva dále nastane po propojení nových systémů s informačními systémy. Jen v oblasti prediktivních výpočtů a kvantifikace rizik bude částečně modelování nahrazeno metodami molekulární biologie. Kvantifikace a matematické postupy však zůstanou důležité v klinicko-fyziologickém výzkumu, edukaci a terapeutických aplikacích.

Jaký je stav zmíněných oborů vnitřního lékařství resp. diabetologie a lékařské informatiky dnes? Lékařská informatika je jeden z nosných oborů medicíny. Studenti i učitelé musí znát základní principy informatiky. Informatika postupně kvalitativně i kvantitativně mění klinickou medicínu a zvyšuje i její efektivitu.

Vnitřní lékařství vyžaduje stále komplexnější pohled na nemoci i na pacienta a bez těsné spolupráce s informatikou se neobejde. Zkušenosti získané výzkumem v oblasti kvantitativní diabetologie i kontaktem s dalšími odborníky na tuto oblast využíváme ve výuce vnitřního lékařství (2 týdny věnovány metabolickým onemocněním - 4. ročník), ve výuce Úvodu do zdravotnické informatiky (1. ročník), Lékařské informatiky (4. ročník), bakalářského studie Zdravotnická techniky i nově akreditovaných studií magisterského Zdravotnická technika a informatika a doktorského Biomedicínská informatika.

Laudace
Vědecká rada UK 2. LF, zasedání dne 21. března 2002 

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
(děkan UK 2. LF)

Dámy a pánové,

na dnešním zasedání je mojí milou povinností připomenout vám životní jubilea dvou šedesátníků, pražských rodáků, pracovníků naší fakulty - gastroenterologa docenta MUDr. Jiřího Nevorala, CSc. a lékařského informatika docenta MUDr. Pavla Kasala, CSc. Laudace docentu Nevoralovi měla odeznít už při únorovém zasedání, jubilant však byl tehdy v zahraničí. Docent Kasal oslavil narozeniny předevčírem. Zachovám proto věkovou, byť časově jen nepatrně rozdílnou posloupnost v pořadí laudací.

Laudace doc. MUDr. Jiřímu Nevoralovi, CSc.

Docent Nevoral, narozený 7. února 1942 uprostřed 2. světové války, si v útlém dětství hrával v pražském Bráníku. Tam ho také učili číst, psát a počítat a tam také završil střední vzdělání maturitou v roce 1959. Rozhodl se pro studium medicíny a ze tří pražských lékařských fakult si vybral Fakultu dětského lékařství. Šest medických let prožíval ovlivněn tradicí slavné České dětské nemocnice na Karlově (tehdy to byla Dětská fakultní nemocnice). Zájem o medicínu a píli projevoval už za studentských dob - pracoval ve funkci pomocné vědecké síly na Fyziologickém ústavu Fakulty všeobecného lékařství. 15. června roku 1965 promoval v Karolinu.

Popromoční umisťování absolventů lékařských fakult probíhalo v té době formou ministerstvem zdravotnictví přidělovaných umístěnek. Doktor Nevoral nastoupil po doručení umístěnky v plzeňském kojeneckém ústavu, kde pobyl jeden rok (1.8.1965-1.8.1966). Poté "překážel" jen čtyři a půl měsíce na chirurgickém oddělení závodní nemocnice Škoda Plzeň (1.8.1966 - 15.12.1966) a od té doby zakotvil už natrvalo v pediatrii. Od 15. prosince 1966 do 1.října 1968 jako sekundární lékař na dětské klinice v Plzni a následně na I. dětské klinice v Praze. Na ní pracoval čtyři roky jako sekundární lékař (do roku 1972) a poté jako odborný asistent.

Atestace I. stupně z pediatrie se zhostil ještě v Plzni (1968), druhého stupně pak v Praze (1973). 21. února roku 1985 obhájil kandidátskou disertační práci na téma "Žaludeční sekrece u dětí" a 30. září 1991 habilitoval. Předmětem jeho habilitační téze byla "Jaterní onemocnění u dětí".

Docent Nevoral prohluboval své znalosti v oboru gastroenterologie během několika studijních pobytů v zahraničí: 1982 ve Švédsku (Stockholm a Lund), 1987 v Belgii (Brusel) a 1992 v Německu (Hannover). Vícekrát pobýval krátkodobě v rámci odborné spolupráce na dětské klinice Univerzity v Heidelbergu. K tomu je zapotřebí započítat účast na mnoha kongresech u nás i v zahraniční, která byla většinou aktivní.

Usilovná práce v oboru přinášela pochopitelně plody ve formě publikací v odborných časopisech, kterých je více než 110, monografie Onemocnění jater v dětském věku a několika kapitol v dalších pediatrických monografiích.

Docent Nevoral zastává po 10 let funkci vedoucího lékaře gastroenterologického oddělení I. dětské kliniky naší fakulty a podílí se na postgraduálním vzdělávání v oboru dětské gastroenterologie v rámci IPVZ. Dlouholetá práce v oboru mu přinesla řadu členství v odborných společnostech. Je členem tří českých odborných společností - pediatrické, hepatologické a gastoenterologické, členem výboru pracovní skupiny pro dětskou gastroenterologii a výživu při České pediatrické společnosti, jediným českým představitelem European Society of Paediatric Gastroenterology, Hepatology and Nutrition a prezidentem přípravného výboru kongresu této společnosti v Praze v roce 2003 a členem Gesellschaft für pädiatrische Gastroenterologie und Ernährung. Tolik k odbornému a pracovnímu profilu docenta Nevorala.

Rodinu si zařídil docent Nevoral po výtce ženskou. Disponuje manželkou, výpočetní inženýrkou Janou, dcerami Michaelou, která je lékařkou a Lenkou, která zanedlouho ukončí doktorandské studium biologie na Přírodovědecké fakultě naší univerzity (zabývá se pavouky) a osmiletou vnučkou.

V životním období, které se označuje jako juniorské, byl držitelem československého rekordu ve střelbě sportovní malorážkou. Dodnes si občas zastřílí. Dlouhodobě je posedlý fotografováním, zejména přírodních objektů, ale jeho fotografie se např. ocitly v průvodci po Anglii. Je hodné pozornosti, že natočil amatérský dokumentární film o areálu České (Fakultní) dětské nemocnice na památném vrchu Větrově (posléze Karlově) před jeho zbouráním. Je to hodné pozornosti tím větší, protože letošní rok je rokem stého výročí jejího vzniku. Ona, ale stejně tak docent Nevoral, si naší pozornosti zaslouží.

Laudace doc. MUDr. Pavlu Kasalovi, CSc.

Když jsem zvažoval, jak charakterizovat docenta Kasala, napadl mě pojem "sítě". Ano, docent Kasal zasvětil život sítím. Samozřejmě myslíte na sítě počítačové, to je ovšem jen jednou částí Kasalových sítí. Těmi druhými jsou sítě pavoučí. Věřte, nevěřte jubilant se zabývá vědou o pavoucích.

Pokusím se rozplést, alespoň zčásti, síť jeho života. Narodil se na sv. Josefa roku 1942 a dětství prožil na Vinohradech. Po absolvování základního a středního stupně vzdělání (maturoval 1959) strávil rok v n.p. Léčiva, kde se podílel jako dělník na výrobě inzulínu a heparínu ze zvířecích žláz dopravovaných z pražských jatek. Pak vystudoval Fakultu dětského lékařství (promoval 1966). Během studií fiškusoval na I. dětské klinice profesora Švejcara.

Vypadalo to, že mu fatum přidělilo osud imunologa. Po popromočním roce vojenské služby (1967) pracoval rok na imunologickém oddělení Mikrobiologického ústavu ČSAV (1968). Pod odborným vedením imunologa - básníka Dr. Miroslava Holuba se zabýval řešením otázek ontogeneze imunokompetence a úlohy thymu. Následoval jeden a půl roční pobyt na dětské klinice ve Würzburgu, v National Research Center v Londýně a na Pasteurově ústavu v Paříži. Tam prožíval setkání s prvními aplikacemi vyšetření imunitní reaktivity. Pak nastoupil na I. dětskou kliniku (1970) k čemuž mu pomohl profesor Švejcar. Začal jako sekundární lékař zavádět metody pro hodnocení imunitní reaktivity u dětí. Atestaci I. stupně z pediatrie složil roku 1973 a postupně vybudoval na klinice imunologické oddělení, které vedl 15 let (1975-1990) a které se postupně stalo centrálním zařízením s deseti pracovníky. Roku 1980 obhájil docent Kasal kandidátskou disertační práci. V tomto období publikoval jubilant 84 prací, monografii "Imunodeficitní stavy u dětí" a samostatnou kapitolu v celostátní učebnici pediatrie.

Ovšem už několik posledních let ze zmíněného období se do popředí jeho zájmu prolínal dávný zájem o matematické aplikace v medicíně. V roce 1985 přešel na místo samostatného vědeckého pracovníka katedry nemocniční pediatrie FDL se zaměřením na klinické aplikace výpočetní techniky. Využil ji v laboratorním provozu, zavedl první klinický informační systém pro provoz oddělení a databázi pacientů. Ve světě začaly vycházet práce o vícerozměrných statistických metodách a formalizaci lékařských pojmů. Docent Kasal se stal jedním ze tří evropských spoluautorů mezinárodního vydání systemizované nomenklatury medicíny - SNOMED.
Změny, které nastaly po listopadu 1989, se dotkly zásadně i fakulty. Její vedení pověřilo docenta Kasala vybudováním Ústavu lékařské informatiky. Úkol splnil a 1. února 1991 se stal jeho přednostou. Něco sice ztratil (další kariéru v imunologii i pacienty o které se po léta staral), ale mnohé získal. V ústavu etabloval obor, o kterém nebylo zpočátku jasné kde najde své místo. Byl bez tradice, bez osnov, bez učebnice a programů pro praktickou výuku. Všechno se ale podařilo - připomínám jen první českou učebnici Lékařská informatika, kterou vydal ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou (má 540 stran). Po zmíněné sérii prací imunologických publikoval dosud 98 prací z oblasti informatiky a v loňském roce vydal ve spolupráci s doc. Svačinou monografii "Internet a medicína", kterou jsem měl čest pokřtít.

To, že náplní dnešního zasedání vědecké rady je jmenovací řízení docenta Svačiny profesorem, není předem domluveným scénářem, ale příjemnou shodou připravenou osudem. Elektronická verze knížky - Citmed získala prestižní ohodnocení mezinárodní internetové kvality (Hon Code) a významné americké ocenění Hardin MD. V posledním desetiletí byl a je jubilant řešitelem několika grantů.

Docent Kasal má nově adaptované, dobře vybavené pracoviště, skupinu vzájemně se povzbuzujících pracovníků, radost z práce a sem tam potíže s kolegiem děkana. Ústav, historicky první na českých lékařských fakultách, podle jehož pomůcek se informatika vyučuje, pověřilo ministerstvo zdravotnictví vypracováním a vedením programu přípravy pro vstup do EU v oblasti informatizace zdravotnictví. Základní tezí programu je zajistit kvalitní informace pro zdravotníky i pacienty využitím internetu, aplikace zahraničních zkušeností - například portálů pro Evidence Based Medicine a v neposlední řadě také perspektivní internetový boj proti různým formám nevědeckých alternativních postupů. Je nasnadě, že docent Kasal je členem významných odborných společností - American Medical Informatics Association a International Society of Biostatistics.

Závěr laudace patří osobnímu profilu pana docenta. Má ženu MUDr. Zdislavu a dceru MUDr. Zdislavu. Obě jsou internistkami na obou pražských konkurenčních fakultách. Obě jsou trvale aktivní ve folklórní hudbě a tanci. Zda musí pan docent doma také tancovat mi neprozradil. Sám zpívával léta v Kühnově dětském sboru a dodnes vzpomíná na jeviště Národního divadla, kde zpíval v Jakobínu a Borisi Godunovovi.

Docent Kasal běhá - zkusil přespolní běh, maratón i běh orientační. Dosud se pravidelně účastní Velké Kunratické, Běchovic a Orientačního běhu v kategorii mužů přes 50 let. Ještě před deseti lety absolvoval lyžařský Vasův běh ve Švédsku (trať dlouhá 85 km). Tvrdí, že i při vydání veškerých sil je to příjemné, což je pro mne osobně naprosto nepochopitelné.

Konečně musím zmínit pavouky. Publikoval o nich 21 původních sdělení, popsal 8 nových druhů pro republiku a jeden nový pro světovou vědu. Specializuje se na skupinu snovaček, pavoučků jen několik mm velkých, kteří oplývají dokonalou péčí o potomstvo.

Dovolte mi citovat jubilanta. "Co mi dala arachnologie? Především překvapivé nahlédnutí za běžné obzory. V určitý okamžik totiž přestává být náš pohled jen viděním zblízka, ale vstupem do zcela jiných světů". Arachnologie docenta Kasala není amatérská. Slavný anglický arachnolog John Crompton o ní napsal: "Naše znalosti o pavoucích pocházejí vesměs od přírodovědců bádajících ve svém volném čase, od lidí, kteří pracují nebo pracovali ze záliby - od duchovních, učitelů, lékařů, obchodníků a jiných. Mezi těmito lidmi je jakýsi druh bratrství; mají pouze jeden zájem - rozhojňovat svoje znalosti."

Když mi pan docent poslal podklady pro tuto laudaci, ukončil je odstavečkem nadepsaným "Naše osobní setkání". Potěšil mě, ale nesluší se je zde uvádět. Ovšem i já mám vzpomínky na osobní setkání a souznění:

Když jsem se dozvěděl o pavoucích pana docenta, připomenul jsem si amatérské zájmy vlastního mládí - několik zakoupených knížek slavného francouzského hmyzovědce Jeanna Henri Fabre-a, kterého velký Maurice Maeterlinck nazval Homérem hmyzu, a mezi nimi monografii Život pavouka, která mě velice zaujala.

Když pan docent svěřil do mé dlaně krásnou samičku sklípkana, která se jmenuje Helenka a která mu byla několik let společnicí v pracovně, vzpomínal jsem na fázi vlastního života, ve které jsem se svými malými syny pěstoval doma mezi mnoha dalšími zvířaty sklípkany také.

Když jsem připravoval ke 40. výročí založení naší fakulty publikaci Étos Hippokrates, přihlásil se pan docent Kasal k sepsání kapitoly "O znaku 2. lékařské fakulty UK v Praze" a porozuměli jsme si zájmem o historii.

Když se pan docent vrátil z jedné cesty do Kanady, přivezl mi dárek - malého alabastrového pelikána - symbol fakulty; stojí doma v mé knihovně, dohlíží jak si vedu a dává vzpomínat.

Šedesátiny jsou důvodem ke vzpomínání, ale také k blahopřání, k vyjádření díků a k ocenění. Právě to teď činím.

Medicína a počítačová simulace

doc. RNDr. Evžen Kindler, CSc.
(katedra softwarového inženýrství UK Matematicko-fyzikální fakulta Praha)

S doc. Kindlerem jsem před lety pracoval na Ústavu lékařské biofyziky tehdejší FVL UK. Potřebovali jsme tehdy nějaký model, nebo simulaci určitých funkcí ledvin, které jsme vyšetřovali radioizotopovou nefrografií. Tehdy jsme měli k dispozici polský číslicový počítač ODRA 1013 s nevalným programovým vybavením pro naše účely. Kromě vyhodnocování nefrogramů jsme měli nápad využít simulaci i k plánování pokusů, protože by se tímto způsobem daly výrazně snížit finanční i časové nároky. Na tehdejší skromné poměry jsme poměrně dobře uspěli. Dr Kindler poutavou formou popisuje vývoj systému, který tehdy značně předběhl svoji dobu (a je používán úspěšně dodnes). Skromně se nezmiňuje o úsilí, které musel vynaložit, aby se naučil řeči lékařů a biologů. Doufám, že vás jeho příspěvek zaujme a že si uděláte obrázek o mezioborové spolupráci a souhře náhod, ze které vyrostla zajímavá mezinárodní spolupráce, která nese plody dodnes.

Doc. MUDr. Tomáš Blažek, CSc.

Abychom si upřesnili, o čem budeme psát, tak je třeba začít poněkud nezáživnou definicí, co to počítačová simulace je: je to vytváření modelů systémů, které mění své vlastnosti v čase, a experimentování s nimi, při čemž experimenty mají získat nové informace o modelovaných systémech. Myslím, že tuto nezáživnou definici je třeba čtenáři předhodit a tím ukázat, že nejde o něco, s čím se odjakživa setkávali zejména závodní a vojenští lékaři a o čem poetickou češtinou vyjádřil Jaroslav Hašek, že Das ganze tchechische Volk ist eine Simulantenbande.
Počítačová simulace se rozšířila z hrstky amerických laboratoří do světa v padesátých létech. To, že se celý český národ nestal bandou počítačových simulantů, bylo způsobeno jednak v oné době oficielním pojetím "pokrokové marxistické vědy" podle hesla "Kybernetika, pavěda tmářů", a v době pozdější (až do osmdesátých let) na základě slepé poslušnosti ke všemu, co přicházelo z Kremlu, tedy v ruštině: tento jazyk neměl až do 80. let technický termín odpovídající tomu, co znělo v angličtině jako (computer) simulation a psalo se stejně či podobně i v jiných jazycích civilizovaných zemí (simulazione, simulacja,...), takže rozkazy z Kremlu, i kdyby byly měly počítačovou simulaci doporučovat, nepřicházely prostě z toho důvodu, že nemohly být v ruštině vyjádřeny. A tak, když se socialističtí bossové našich exaktních věd (většinou staří pánové, kteří o vědách, v nichž měli téměř všemohoucí autoritu, nevěděli skoro nic) se slovy (počítačová) simulace setkali, nenašli oficielní kremelské schválení a vyděsili se, že by to snad mohla být ideologická diverse.

V padesátých létech to rodina mých rodičů neměla snadné, oba striktně odmítali vstup do KSČ a od příslušného pozorného očka v činžáku, kde jsme bydleli, přicházely jen negativní posudky. Na štěstí už na počátku této epochy byli soudruzi v Kremlu stále více znepokojováni tím, jak mladí lidé v celém sovětském bloku hleděli s nezájmem na exaktní obory, vypadalo to, že přes všechny tlaky tam může technická inteligence brzy vymřít, a tak z Kremlu vyšel na tehdejší dobu kuriózní pokyn, totiž pořádat soutěže středoškoláků, tak zvané matematické (později i fyzikální a chemické) olympiády, které by byly hodnoceny ne politicky ale odborně. Hned v prvních dvou ročnících, v létech 1952 a 1953 jsem dostal první cenu v Československé republice, takže jsem byl přijat k universitnímu studiu matematiky, přes negativní posudky z místa bydliště.

Jako vysokoškolák jsem už na účast v matematických olympiádách neměl právo (jejich úroveň ostatně pomalu stagnovala), a tak po pěti létech, to jest na konci studia ideologické hodnocení mé osoby převážilo a dostal jsem umístěnku do Výzkumného ústavu matematických strojů. O výzkumu takových strojů se (správně) předpokládalo, že bude dlouho na okraji skutečného zájmu našeho státu a že tedy nezaručí svým odborníkům kariérový růst, a dále se o něm (nesprávně) předpokládalo, že se brzy vyčerpá a jeho odborníci zmizí v propadlišti času, jsouce hodnoceni jako "cvičené opice mačkající knoflíky u počítačů". Dle skutečnosti je ovšem nutno říci, že lepší dar pro odborný růst mi tehdejší partajníci nemohli dát. Setkal jsem se s jediným našim pracovištěm zaměřeným systematicky na počítače a nadto s geniálním odborníkem v tomto oboru, Antonínem Svobodou. Byl to opravdu génius, mimo jiné s výjimečnou a při tom přesnou představivostí, dokázal ve své mysli nějak vidět např. to, jak budou probíhat všechna řešení soustavy dejme tomu deseti diferenciálních rovnic, nebo jak se budou shodovat data poskytovaná kloubovým mechanismem a poněkud jinak se chovajícím elektronickým obvodem, nebo jak bude probíhat obtížný důkaz nějakého matematického tvrzení. Dokázal si představit i dost velkou lidskou hloupost a její následky, což využíval zejména k tomu, aby přežil ústav, který založil a který byl vždy trnem v oku nejen státní bezpečnosti, ale i ministerstvům, jejichž úředníci se stále obávali, že "jim zase ten Svoboda něco vymyslí a oni budou mít práci s tím, jak to zamítnout nebo dokonce jak to dovést do výroby". Lidská hloupost je však neomezená a přesáhla i Svobodovu geniální představivost: když ve svých sedmapadesáti létech zjistil, že už mu zdravotní stav nedovolí tolik se exponovat, a když jeho jediný syn nebyl přijat k vysokoškolskému studiu, s celou rodinou ilegálně emigroval. Ústav, který založil, se dostal pod vedení politicky angažovaných amatérů a ti, kdo o Svobodovi někdy předtím řekli dobré slovo, se dostali pod ostrou palbu státní bezpečnosti. Situaci asi nejlépe vyjádřila jedna pracovnice, která dala výpověď a na otázku kolegů, jaké lepší místo si našla, odpověděla, že je pro ni důležité odejít ne někam, ale odněkud.

To byl i můj případ. Odešel jsem z Výzkumného ústavu matematických strojů a až pak hledal místo; a dostal jsem nabídku zavést aplikace výpočetní techniky v Biofysikálním ústavu Fakulty všeobecného lékařství Karlovy university. Z dřívějších měsíců jsem měl zkušenost, že v totalitním systému se technický výzkum téměř dělat nemohl, neboť na technickém rozvoji neměl nikdo osobní zájem: ať se tam připravilo ledacos, vždy to pomalu či rychleji mizelo v propadlišti totalitní byrokracie; ale já jsem tehdy doufal, že v oblasti lékařského výzkumu by mohla být situace lepší, protože na svém zdravotním stavu by měli mít zájem i ti nejegoističtější a nejméně inteligentní představitelé totalitního režimu; cítil jsem, že čím je kdo hloupější, tím je i větší hypochondr a čím je kdo na vlivnějším místě, tím je i hloupější, takže mi vycházelo, že ve vedení státu by měla podpora lékařského výzkumu stoupat s druhou mocninou výšky úřadu, a nabídku jsem tedy přijal, přesto že jsem před tím nikdy ani trochu nepočítal s tím, že budu participovat v oblasti lékařského výzkumu (zanedlouho jsem zjistil - blížilo se pražské jaro - že i mezi vlivnými lidmi byli lidé inteligentní, kteří nadto nebyli hypochondři, avšak lékařský výzkum podporovali).

Bylo to koncem roku 1966, kdy jsem se po prvé setkal s novými kolegy - lékaři, a bavil se s nimi o počítačích. Na rozdíl od třeba matematiků oné a pozdější doby (sedmdesátých a osmdesátých let), pro něž byla výpočetní technika stále trnem v oku, přijali mí noví kolegové fakt počítačů kladně, ba vřele, s jistým smyslem pro dobrodružství, i když mnozí z nich vlastně nevěděli přesně, oč jde. O počítačích jim nikdo nic neřekl ani na střední škole ani na universitě. A tak jsem přemýšlel, jak ulehčit odborníkům v medicíně komunikaci s počítačem v tom smyslu, abych jim umožnil přimět ho k tomu, že bude počítat, co sami žádají, při čemž pokyny k tomu by dostával ne v programovacím (algoritmickém) jazyku (jak to dostával od profesionálních programátorů), nýbrž v jazyku podobném tomu, v němž se dorozumívají uvedení odborníci mezi sebou.

V Biofysikálním ústavu FVL UK hrály největší roli nukleární medicína a radiobiologie a ty měly už v době mého příchodu vybudován poměrně exaktní základ ve formě kompartmentových systémů. Mimopočítačoví odborníci se v této oblasti pohybovali více méně s jistotou a vzájemně si rozuměli, a tak jsem jejich jazyk zvolil jako základ komunikace s počítačem: jeho uživatel popsal ten biologický systém, který ho zajímal, podobně, jako by o něm chtěl informovat v termínech kompartmentových systémů svého kolegu z profese, a počítač tento popis zpracoval tak, že dokázal postupně počítat hodnoty blízké těm, které by byly naměřeny na popsaném systému, kdyby opravdu existoval. Hodnoty byly počítány v pořadí odpovídající tomu, jak by se skutečný systém měnil v čase, takže ten, kdo seděl u počítače, mohl na něm napodobovat i akce, které by ho v případě manipulace se skutečným systémem průběžně napadaly (např. aplikaci injekce či infuze).

Přednosta ústavu prof. MUDr. Z. Dienstbier celé práci nesmírně přál a nechal anglický popis toho, co jsem udělal, rozmnožit a rozeslat po celém světě na renomovaná lékařská pracoviště. V nich se ovšem materiály nezastavily, putovaly dále, a tak se více méně náhodou dostaly do rukou i pořadatelům mezinárodní pracovní konference o simulačních programovacích jazycích, pořádané v norském hlavním městě Oslo. Ti mě nabídli, abych na ní jako jeden z pětadvaceti pozvaných odborníků přednášel o svých výsledcích.

Tím jsem se dozvěděl jednak to, že jsem vytvořil simulační programovací jazyk (nazval jsem ho COSMO, což byla zkratka slov Compartmental System Modelling), a jednak to, že v Biofysikálním ústavu FVL UK se provádí počítačová simulace. Sama tato informace byla pro rozvoj naší počítačové vědy nesmírným přínosem - nejen že tu vzniklo něco, co u nás vědomí o počítačové simulaci podpořilo, ale že to něco bylo na mezinárodní úrovni a bylo to vytvořeno ne proto, aby se někdo ukázal jako "dobrý" mezi odborníky v simulaci, nýbrž z praktické potřeby v oboru, který byl tehdy - v šedesátých létech - poměrně dost vzdálen od toho, čemu se říká computer science (a u nás ne právě výstižně informatika), totiž v medicíně.

Zde bych mohl své sdělení ukončit chválou na některé lékařské obory, že pozitivně ovlivnily mladý obor informatiku, která se tehdy postupně vzpamatovávala ze své pozice na okraji lidské (vlastně totalitní) společnosti. Avšak ukázalo se, že ta nabídka od nukleární medicíny a radiobiologie dělat simulaci šla ve svých důsledcích ještě mnohem dále.

Kladný vliv simulace a s ní počítačů na pracovišti vedl k jeho skutečné profesionalizaci; jazyk COSMO musel být totiž "implementován", tj. doplněn poměrně složitým kompilátorem, totiž počítačovým programem, který texty v tomto jazyku překládal do textů v kódu počítače, a na vytváření kompilátoru se aktivně účastnil i pracovník zcela nepočítačové profese, lékař MUDr. Tomáš Blažek (dnes pracující jako docent na druhé lékařské fakultě UK v Motole a známý z našeho časopisu). Další pracovník Biofysikálního ústavu FVL KU, Ing. P. Jirounek (nyní profesor university ve švýcarské Ženevě), který pracoval na analogových počítačích, zjistil, že také často dělá simulaci (a to tak zvanou simulaci analogovou), a tak simulace systémů nukleární medicíny a radiobiologie vedla i k jisté moderní syntéze ve schopnostech odborníků v ne zrovna příbuzných oborech.

Díky vlivu prof. Dienstbiera jsem se na výše uvedenou konferenci v Norsku dostal. Byli tam Američané, Italové, Japonci, Angličané, Rusové a ovšem Norové. Dva z nich, Ole-Johan Dahl a Kristen Nygaard, tam představili svůj projekt nazvaný Simula. Poznal jsem, že ten řeší vše, co denně potkává programátory - mimo jiné požadavky zákazníků, aby byl počítačový program změněn v co nejkratší době, jak se říkalo "nejlépe do včerejška". Z konference jsem se vracel s radostným přáním: odvrhnout to, s čím jsem na konferenci přijel, a převzít Simulu.

Hloupost některých akademických funkcionářů dosazených za normalizace předčila všechno očekávání. Zatím co - jak už jsem se zmínil - v 60. létech i méně inteligentní partajníci chápali, že musí lékařský výzkum podporovat alespoň z důvodů péče o své vlastní zdraví, v sedmdesátých létech to vypadalo, že někteří vysocí soudruzi ve školách opravdu myslí, že nejen politická situace ale i to jejich zdraví bude podpořeno tím, když na lékařských pracovištích budou dominovat taková témata, jako třeba "třídní význam slovenského národního povstání". Na druhé straně se ovšem mé informace o norském programovacím jazyku Simula dostávaly k dalším pracovištím a odborníkům. Někteří takové informace odvrhli prostě proto, že co nepřišlo z USA nebo z Japonska, bylo pro ně méněcenné, jiní (např. skupinka v ústavu INORGA pro automatizaci řízení v průmyslu) zjistili to, co jsme zjistili v Biofysikálním ústavu, totiž že Simula intensivně pomáhá mimo jiné i řešit nejčastější každodenní programátorské problémy, a tak se konstituovalo jakési "bratrstvo simulistů" (tak nám přezdívali) čili - oficielně - skupina uživatelů jazyka Simula", nejprve pod Společností nukleární medicíny a radiační hygieny, pak pod Jednotou českých matematiků a fysiků a na konec jako jedna z pracovních skupin Československé kybernetické společnosti při ČSAV.

Problémy, které členové této skupiny řešili, pokrývaly velmi bohaté spektrum aplikačních oblastí - od hutnictví oceli přes další technické oblasti, služby, zemědělství a humanitní vědy až po nukleární hygienu, medicínu a ekologii. Kromě už toho, s čím jsme začínali v Biofyzikálním ústavu, se nejdůležitější expanze medicínských aplikací týkaly neurofyziologie (pod vedením prof. J. Fabera za spolupráce matematika Dr. J. Weinbergera) a elektrochemie mozkových buněk (kde se angažovali výše uvedení doc. Blažek a prof. Jirounek). A Simula nám pomohla k široké spolupráci - např. pro pracovníka v biologii se ukázalo, že může klidně pomoci třeba kolegovi z "bratrstva", který řeší problém z oblasti strojírenské výroby, nebo že pracovník metalurgického pracoviště efektivně spolupracoval na řešení konkrétního problému zemědělské výroby. Spolupráce byla umožněna tím, že v jazyku Simula mohl každý účastník spolupráce definovat, co je pro něho podstatné, čili co na zkoumaných předmětech bere v úvahu a od čeho naopak abstrahuje. Simula nám pomohla dospět k tomu, co se později začalo nazývat reprezentace znalostí.

Je zajímavé, že to, na co přišli dva Norové koncem roku 1967, zůstalo v podstatě nepovšimnuto až do konce sedmdesátých let v počítačové supervelmoci, ve Spojených Státech, a pouhá část toho přešla do komerčního použití až spolu s použitím známého jazyka C++ až kolem roku 1990. Dnes se to nazývá objektově-orientované programování. Mohu říci, že původní potřeba nukleární medicíny stimulovala naše odborníky k tomu, aby nepodlehli předsudkům, že ze Skandinávie nemůže nic dobrého pro programování vzejít. Projevuje se to ještě dnes, kdy je naše informatika schopna snad jediná na světě řešit podstatné problémy tak zvané reflektivní simulace, totiž simulace systému, v němž jsou počítače, které simulují stejný systém.

Zní poslední věta šroubovaně? Zní, protože i skutečnost je v jistém smyslu šroubovaná. Je to však skutečnost společnosti, které se těžko vyhneme, společnosti, která se stává stále víc a více společností informatizovanou nebo - jak se někdy říká ne hezky ale výstižněji - kompjúterizovanou. Ale ilustrujme si tuto skutečnost na příkladě, protože i ona souvisí se zdravotnickou péčí.

Předpokládejme, že je projektováno zdravotnické zařízení, např. klinika. Za tím účelem se porovnávají různé varianty, jak bude toto zařízení dimenzováno a vnitřně strukturováno, a tyto varianty budou simulovány, abychom dostali informace, jak by se každá z nich chovala, kdyby byla realizována. V té moderní informatizované společnosti je však třeba předpokládat, že výpočtová technika bude používána "každodenně", mimo jiné, že simulace bude aplikována pro testování možných následků rozhodnutí, která je třeba dělat i vícekrát za den a jejichž důsledky budou sahat do budoucnosti, která teprve ukáže, zda rozhodnutí bylo správné (např. rozhodnutí, zda máme spojit mužské pacienty dvou poloprázdných lůžkových pokojů do jednoho a uvolnit tím pokoj pro ženské pacienty, když je složité usoudit bez simulace, zda nám za krátký čas nebudou chybět lůžka pro muže nebo pro ženy). Když tuto "každodenní" simulaci zanedbáme a nahradíme nějakým odhadem, může se stát, že se to v budoucnosti vymstí, a když takový způsob tvorby rozhodnutí zobrazíme v té první simulaci, která slouží při projektování zařízení, je téměř jisté, že optimální návrh bude zbytečně předimenzován. Musíme tedy při simulaci ve fázi návrhu simulovat toto zařízení tak, že mezi jeho nezanedbatelné prvky (pacienty, jejich toky a jejich léčebné fáze, pokoje, lůžka, přístrojové a další vybavení,...) zahrneme i počítače, které budou spolu s uvedenými prvky v zařízení existovat a je čas od času simulovat. Modely tohoto typu vykazují na příklad jisté podobnosti s modely známými v moderní fyzice, např. proto, že je v nich reflektováno více časů (totiž reálný čas zařízení a časy simulované na počítačích, které v tomto reálném čase existují).

Na závěr uveďme, že norští autoři jazyka Simula, kteří od počítačové simulace dovedli naši civilizaci k dnes všeobecně praktikovanému objektově orientovanému programování, byli za své výsledky, kterých dosáhli před 35 léty, odměněni VonNeumannovou medailí pro tento rok 2002, tedy medailí, kterou každoročně uděluje v oblasti výpočetní techniky prestižní mezinárodní Institut elektrických a elektronických inženýrů (Institute of Electrical and Electronic Engineers, IEEE, což kdekdo vyslovuje jako aj-srí-í) s připomínkou geniálního matematika a tvůrce toho prvního vskutku samočinného počítače (který si totiž automaticky mohl měnit svůj vlastní program, podle něhož počítal) Johna Von Neumanna.

/Ne/významný příspěvek do diskuze, která se nekonala

doc. MUDr.Vladimír Hort,CSc.
(Dětská psychiatrická klinika UK 2. LF)

Pelikán říjen/listopad 2001 - zápis ze zasedání vědecké rady UK 2. LF 20. září 2001:

Závěry ze zasedání vědecké komise fakulty:

• v případě, že se na publikaci podílí více pracovišť, imprimatur provádí přednostové všech zúčastněných stran,
• u publikací je požadováno, aby veškeré zdroje byly důsledně citovány včetně obrazové dokumentace,
• publikuje-li student postgraduálního studia, je školitel odpovědný nejen za odbornou úroveň publikace, ale také za stránku etickou.

Bezvýznamnost není lákavou polohou života. Většina z nás se snaží z jejího nevýznamu vystoupit, někdo úspěšněji, jiný klopotně. Způsoby k cestě vzhůru jsou různé, stejně jako cíle od kterých očekáváme, že nás z hlubin nevýznamnosti a jejího souputníka zapomenutí vyvedou. Cesta z jejich dosahu je součástí našeho individuálního životního rukopisu. V různých podobách bývá, snad nejčastěji, užitečná nejen nám, ale i druhým, jejím nejušlechtilejším produktem pak je altruistický dar všem. Bývají ale i jiné podoby, takové, kdy jde spíše o šarádu než o záslužnost, ve které je více egocentrické krášlivosti než prosociální služby.

Je-li pro nás dosahování uznání zásadní výzvou, zvláště když ho potřebujeme zarámovat slávou, nemusíme být dost trpěliví vysedávat na 41. křesle. Jde o křeslo, které nám odkázala francouzská kulturní historie. Francouzská akademie kdysi rozhodla, že bude mít místo jen pro 40 vyvolených, těch, kteří budou přestupovat do nesmrtelnosti. Těm netrpělivým, kteří tuší či vědí, že se stále ještě neposadili na alespoň 40. křeslo (a mohou tak poškozovat svůj předchozí elegantní životní styl) může být útěchou, že na něj nepostoupili např. ani Descartes, Pascal, Molier, Rousseau, Diderot, Stendhal - velikáni, kteří svým odkazem vesměs překryli zapamatování vlastní akademie. Různé instituce mají svá 41. křesla a má ho i věda. Také institut Nobelových cen jich přistavil řadu - pro Mendělejeva, Cannona, Qinckeho a další.

V medicíně půvab osobnosti může oslovit leckterého klienta. K cestě z bezvýznamnosti je ale potřebná především hodnotná profesní kariéra a je-li namířeno ještě dál, tam, kde možná čeká i sláva, také věda. Ta, i když je "sebečistší" a nezávislá, přeci jen zůstává sociálně sdíleným a sociálně schváleným souborem vědomostí. Sociální "rozměr" s jeho zjevnou i skrytou tváří je součástí kterékoliv vědy. Promítá se do ní v různých podobách - od stanovování priorit, selekce povolaných, ekonomie až po efekt svatého Matouše. Nejsrozumitelněji se s ním setkáme v pravidlu, které stanoví, že učiní-li dva vědci objev srovnatelného vědeckého zaměření a kalibru v nikoliv velkém časovém odstupu, oslavován bude především ten známější. Tak to stanoví věky neoslabené proroctví svatého Matouše - ve volné podobě vyjádřené: Tomu, kdo má dost, bude přidáno, aby měl víc. Tomu, kdo má málo, bude odňato a bude mít méně.

Uznání a úcta má ve vědeckém světě stratifikovanou distribuci. Ze sociologického hlediska ji lze asi nejlépe sledovat ve světě nositelů Nobelových cen. Ze všech vědeckých ocenění si Nobelova cena udržuje nejvyšší lesk. Nejméně podlehla korozi plynoucí z omylů a ze zevšednění (a také z ekonomické neprozíravosti). Nejvíce také odlišuje její příjemce od ostatních vědců dané doby.

Postoje a postřehy laureátů ke svým vědeckým kariérám před časem ve Spojených státech sledovala a studovala socioložka Harrieta Zuckermanová spolu s prof. sociologie Kolumbijské univerzity Robertem Mertonem (v Evropě měli zájemci o neformální diskuze možnost v Lindau na Bodamském jezeře, kam se laureáti každoročně na jaře sjížděli a možná dosud sjíždí). Ze studie vyplynulo, že slavným vědcům se dostává ve srovnání s těmi méně známými, prací však srovnatelnými, neúměrně vysokého uznání. Jeden laureát z oboru fyziky to charakterizoval konstatováním, že svět je divný v tom, jak projevuje uznání - projevuje uznání lidem již slavným. Jiný laureát, chemik, vystihoval situaci zkušeností, že čtenáři prací kde mezi spoluautory figuruje jeho jméno, mají tendenci si pamatovat jen jeho a ostatní zapomenout.

Další z oboru fyziologie a lékařství zaznamenal, že slavné jméno je uznáno i když stojí na posledním místě nebo dokonce pod čarou, kde málo známí vlastní autoři "děkují za rady". To stačí, aby byli opomenuti. Jeden laureát ceny za medicínu se svěřoval, že váhal podepsat se na práci, kterou dělal s mladším kolegou a vysvětloval, že okolnost, že kandidátovi, který má publikace jen se známými autory, to může být někdy dokonce na škodu (může to být přičítáno spíše velkorysosti slavných než jeho schopnosti). Ti, co vytušili úlohu efektu sv. Matouše, tak mohou stát před dilematem, zda podepsat či nepodepsat spoluautorství mladému kolegovi, kterého vedou. Jeden laureát to vysvětloval úvahou, že nepodepíše-li se, práce může zapadnout. Když se podepíše, nemusí být jeho žák spravedlivě oceněný. Ukázalo se, že laureáti, kteří získali věhlas před udělením Nobelovy ceny, předávají první místo mezi spoluautory svým kolegům dříve než to činí méně vynikající budoucí laureáti. Ale i ti efektem sv. Matouše zpočátku hendikepovaní se mohou dočkat jeho zúročení - pokud mají dobré výsledky a jsou vytrvalí, odlesk věhlasu učitele zvyšuje jejich uznání v pozdější kariéře.

Efekt sv. Matouše působí i na jiných úrovních. Kumuluje výhody v přidělování odměn, zvyšuje prestiž institucí - a ta opět přitahuje zájem (např. z 22% stipendistů, kteří ve sledovaném období pracovali na 6 nejpřednějších amerických universitách jich 69% dospělo k Nobelově ceně). Uvedené sociálně psychologické vlivy se uplatňují i ve vědecké publikační komunikaci, v přístupu k ní a ve vážnosti jejího přijímaní. Ale jde převážně o vzdálenou a širou zemi a nejvyšší vědecké výšiny. Je otázkou, jaké podoby mají, či mohou mít tyto vlivy u nás, v podmínkách našeho relativně malého trhu vynikajících příležitostí a zároveň větší propojenosti elit, které se znají a více či méně respektují. V povaze vědy přitom jde o systematické pochybování o pouhé autoritě.

A právě v reakci na, podle mého soudu, autoritativní regulaci cesty z bezvýznamnosti na naši fakultě, kterou představuje tříbodový pokyn pravidel pro publikace v říjnově listopadovém 2001 Pelikánu, tento článek vznikl. V prvém bodě (není jasné zda jde o doporučení či nařízení) se zdůrazňuje institut "imprimatur" - který je spíše na ústupu a řada časopisů ho nevyžaduje a vychází ze svého recenzního řízení. Na slově samém leží odlesk totality. Imprimatur znamená "budiž tištěno", jde o schválení díla pro tisk. Automaticky evokuje úvahu, jak to ladí s moderními deklaracemi o právu na svobodné tvůrčí snažení. Další imperativ, že imprimatur provádí všichni přednostové "zúčastněných" stran, může pro neohraničenost této množiny vést u úzkostného autora k nejistotám koho všeho o souhlas ke zveřejnění práce poprosit. Mají to být u práce, která např. pojednává o efektivitě protichřikové terapie i přednostové laboratoři a rtg oddělení jen proto, že tam byla provedena rutinní vyšetření? Má konzultant, který sledoval pacienty z různých klinik ve svém odborném zaměření mít imprimatur od dalších 3 - 4 - 5 vedoucích? V odlehčeném příměru - potřeboval by dnes J. Zídek při presentaci díla s názvem Národní divadlo i souhlas kameníků, kteří do díla vstoupili základními kameny?

Prostá zkušenost přitom říká, že autoritě přednostů více než autoritativní pokyny prospěje to, jak si ji sami v pracovních i neformálních vztazích získají a jak transparentní mechanizmy informovanosti si o aktivitách svých podřízených zajistí. Pokud jde o druhý bod pokynů, že je nutné uvádět "veškeré" zdroje publikace, zarazí právě slovo veškeré. Z věcného hlediska je prakticky neuspokojitelné. Snadno vyvolá nejistotu, zda přeci jen něco nechybí a otevírá prostor, aby to někdo (kdo?) rozhodoval. V daném kontextu tak pokyn směřuje do totality. Měl by tento článek citovat Bibli? Jinak je jistě požadavek citovat zdroje a autory, ze kterých práce vychází a jejichž poznatky rozvíjí nebo jim oponuje, etickým imperativem.

Pojem etiky je zmíněn ve třetím odstavci publikačního pokynu. Formulace varování, že školitel je... odpovědný za etickou stránku, je mírně urážlivá pro školené a výrazně zhodnocující pro školitele. Existovalo a bude existovat chlubení se cizím peřím, využívání odcizených myšlenek a řada dalších nešvarů. Drtivá většina školených si ale takovou skrytou anticipaci podvodů nezaslouží. Stejně jako si nezaslouží automaticky přidělený statut etického arbitra někteří školitelé a představení. Jak uvedená stanova ošetří tu variantu, kdy představený na pracovišti (klinice) spoluvytvoří takové klima, které mu zajistí připisování autorství či spoluautorství i na práce, na kterých se nepodílel (v jakési protivariantě postupu, který použili zmínění laureáti). Tažme se, zda naše fakulta náhodou takový případ nezná.

Nevím, možná tento článek příliš vyzdvihuje možné kontrastní polohy, které přináší vědecká komunikace na straně jedné a formulace pokynů k ní na straně druhé. Nejspíše vznikl ale proto, že, pokud vím, se žádná relevantní diskuse v akademické obci a jejích orgánech k těmto závažným otázkám nekonala.

Praha, dne 10.3.2002

Abstrakta

Kučerová H., Sumerauer D., Drahokoupilová E., Pisková M., Bedrníček J., Eckschlager T.: 
Significance of P-glycoprotein expression in childhood maligant tumors.

Department of Paediatric Oncology, 2nd Medical School, Charles University, Prague, Czech Republic.
IF = 0,448

Resistance to chemotherapy significantly affects the treatment results in various cancers. Multidrug resistance caused by P-glycoprotein expression is now widely studied in human malignancies. We present the results of P-glycoprotein expression examination in 91 tumor tissue samples obtained from children treated for different malignant tumors in The Dept. of pediatric oncology, Prague. The correlation between the level of P-glycoprotein expression and tumor histology, clinical outcome, use of therapy, relapse rate and metastatic disease was made. P-glycoprotein expression was found significantly more frequent in soft tissue sarcomas, neuroblastomas and hepatoblastomas, and generally in disseminated disease. On the contrary, a high expression of P-glycoprotein was not found in malignant brain tumors and nefroblastomas. Conclusion: The data given strongly supports the possibility that the percentage of P-glycoprotein expressing cells in tumors, may have a clinical importance.

Franěk F, Strnad M, Havlíček V, Sieglerová V., Fismolová I, Eckschlager T.: 
Diverse effects of the cyclin-dependent kinase inhibitor bohemine: concentration- and time-dependent suppression or stimulation of hybridoma culture. 
Cytotechnology, 36, 2001, 115- 122, IF= 0,883

Laboratory of Growth Regulators, Institute of Experimental Botany, Academy of Sciences of the Czech Republic, Radiova 1, Prague 10, CZ-10227, Czech Republic.
Department of pediatric oncology, 2nd Medical Faculty and University Hospital Motol, Prague

An anolog of aromatic cytokins, the 2,6,9- trisubstituted purine derivative bohemine, was applied to cultures of mouse hybridoma cells in order to analyze its capacity of suppressing cell growth and maintaining or enhancing the production of monoclonal antibody. addition of bohemine at concentrations in the range 1- 10 (M resulted in a short-term arrest of growth and of monoclonal antibody production. The short-term suppression of cell functions was followed by a significant temporary increase of specific growth rate and of specific rate. The steady-state vialble cell density values, found in semicontinuous cultures, showed a certain stimulation of cell growth in the range of micormolar concentrations of bohemine, and inhibition of growth at 10 (M and 30 (M concentrations. The profiles of cell cycle phases indicated that hybridoma cells are retarded both at the G1/S and at the G2/M boundary, depending on bohemine concentration. The existence of the sequence of events, from suppression to stimulation, suggest that bohemine probably modulates more than one regulatory pathway in the cell.