Ročník č. 10 - ÚNOR 2002

Pascal: " Umět dobře psát, znamená umět dobře myslet."

Ing. Marcela Cipryánová
(Ústav biofyziky UK 2. LF)

Milí přátelé,

zamysleli jste se někdy nad něčím tak samozřejmým, jako je obyčejné písmeno ve slově? Věřte, že sledovat jeho vývoj od zrodu až po současnost je bezmála jako dobrodružné čtení. Jen původní nápad zaznamenat pomocí skupiny grafických prvků určitý stav věcí trvaleji než dokáže lidská paměť, byl od našich dávných předků více než prozíravý. Příčina vzniku prvních písemných záznamů byla ale docela prozaická a praktická zároveň, a už vůbec ne tak romantická, jak se uvádí v některých učebnicích. S překvapením zjišťujeme, že naši předkové již tehdy věnovali značnou pozornost své finanční situaci. Dnes bychom asi řekli, že potřebovali znát "stav na účtu" - počty dobytka, pytlů s obilím, zemědělských nástrojů atp. Nejstarší nalezené písemné památky ze 4. tisíciletí před Kristem jsou tedy fragmenty zemědělských účetních knih a nikoli oslavných eposů a legend. K této skutečnosti se váže ještě jeden, historicky neméně zajímavý, fakt - sumerské národy vynalezly nejenom písmo a peníze, ale i úrokové půjčky. A protože účty nelze vést ústně, chybující lidskou paměť výborně nahradily hliněné destičky, rákosová pisátka, tzv. kalamosy a uspořádaný soubor symbolů a znaků.

Je pozoruhodné, jakými proměnami písmo během šesti tisíc let své existence prošlo a přitom, jak mnoho si z původních funkcí zachovalo dodnes. Z předchozích historických faktů vyplývá, že národy v okolí Eufratu a Tigridu měly značně specifické důvody proč začít psát. Jenže poznenáhlu se písmo stávalo prostředkem nejen k vedení účtů, ale také k pořizování stručných záznamů a později i k zachycování mluveného jazyka. Především však představovalo jiný způsob, jak komunikovat jazykem nebo dokonce myslet a vyjadřovat se.

Významný posun ve vývoji nastal s procesem fonetizace písma. V praxi to znamenalo, že konkrétní zvuky začaly postupně odpovídat příslušným znakům. Piktogramy klínového písma v Mezopotámii, hieroglyfy v Egyptě a čínské znaky měly však jednu, z dnešního hlediska dost nepohodlnou vlastnost - zaznamenávaly buď celá slova nebo slabiky, což vyžadovalo znalost ohromného množství symbolů a znamének. Podle některých názorů vzniká skutečná demokratizace vědění právě až se vznikem první abecedy, kterou na svých obchodních cestách po starověkém civilizovaném světě rozšířili podnikaví Féničané.

Podíváme-li se na písmo z pohledu užívaných materiálů a nástrojů, jimiž se záznamy tvořily, ukazuje se, že bylo vždy ovlivněno úrovní technického vývoje té civilizace, ze které se zrodilo. Psalo se na hliněné destičky v Mezopotámii, hedvábí a papír v Číně, na hliněné střepy, plátno či papyrus v Egyptě, na měď nebo bambus v Indii i na voskové tabulky v Řecku a Římě. Zhruba už před pěti tisíci lety písaři používali listy, inkoust a pero. Objev pergamenu pak papyrové svitky proměnil v první knihu a její trvalé místo v dějinách ještě upevnil další převratný materiál - papír. Mladším, ale neméně významným technickým mezníkem v dlouhé historii existence písma byl nepochybně knihtisk. I když sám tvůrce a jeho současníci ne zcela přesně docenili dopad tohoto vynálezu, z pohledu dnešního člověka to byl pokrok nedozírného dosahu. Jejich chybná úvaha vycházela z předpokladu, že knihtisk bude schopen v plné míře napodobit krásu jedinečnosti rukopisu, do té doby obvyklého způsobu vydávání knih. Jak se ale později ukázalo, jeho přednosti tkvěly v něčem zcela jiném. Snad právě toto nevědomí bylo důvodem, proč Gutenberg, autor tak převratného vynálezu, zemřel finančně zničený a v bídě, ačkoli právě díky němu se svět vzdělanosti otevřel mnohem většímu počtu lidí, než tomu bylo doposud.

Kdysi kdosi řekl: Ten, kdo zná psanou stránku jazyka, má určitou moc a má prostředky pro tzv. dobytí světa. Dodnes platí, že vzdělanost, šířená povětšinu své historie především psanou formou, je devizou, která má trvalý charakter a určuje kulturnost celého národa. Na počátku byla znalost psaní a čtení privilegiem jen malé skupiny lidí a poskytovala mocenský vliv. Ještě ve středověku bylo písmo doménou vlivné církve, ale novodobé dějiny písma se, obrazně řečeno, roztočily spolu s válci tiskařských rotaček. Noviny se staly předmětem běžné spotřeby a čtení se změnilo v obvyklou dovednost širokých vrstev lidí. Přesto málokdo ví, že ještě dnes každý druhý člověk na světě nad dvacet let písmo vůbec nezná nebo je zná jen špatně či už je zapomněl. Těmto lidem tedy jen to obyčejné písmeno, o kterém byla zmínka na začátku, dělá nepřekonatelné potíže. V našich podmínkách se nad tím ani nepozastavíme nebo to přejdeme jen s úsměvem.

Nabízí se otázka: "Co my?" Jsme považováni za kulturní národ, a tak právě proto je smutné všeobecné konstatování, že dnešní mladí lidé méně čtou. Tato skutečnost určitým způsobem ovlivňuje jejich vyjadřovací schopnosti. Svoji myšlenku přetvořit do psané formy se pro ně často stává tvrdým oříškem. Mnohdy se setkáváme s argumentem, že někdo má talent a někdo ne. Talent může být v jistém smyslu výhoda, ale to je jen začátek. I takový člověk dosáhne dobrých výsledků jen tehdy, zapojí-li vlastní síly, získá zkušenost a zručnost. A co ti, kteří takzvaně talent nemají? Ačkoli se to zdá jako opakování předchozího faktu, je i pro "netalentovaného" nevyhnutné vynaložit určitou námahu a snad o něco více času. Může se ale nechat vést pomocí návodů, pravidel a norem, podle nichž se vznik každého psaného útvaru řídí. Tak i on, zdánlivě handicapovaný, dokáže zvládnout úskalí jasného a srozumitelného vyjádření myšlenky nebo vlastního názoru, kompozičních a obsahově-logických vztahů, gramatické stavby, správně a srozumitelně uspořádané informace atd. To ovšem platí i pro komunikaci jazykem, který je nám vzhledem k akademické půdě blízký, a tím je jazyk vědecký. Pokud se zeptáte vědeckého pracovníka, který má za sebou určitou zkušenost, řekne vám, že to sice není snadné, ale jako většina věcí na tomto světě se to lze naučit. I v tomto stylu existují jistá pravidla o psaní odborného textu. Dokonce jsou častější a striktnější než u ostatních.

Osobně si myslím, že dnešní absolvent, až na výjimky, není dostatečně připravený na to, aby se dokázal bez jakýchkoli potíží vyjádřit formou psaného odborného textu. Současné osnovy jednoduše takovou přípravu nezahrnují. Vzhledem k současné situaci ve vědě a výzkumu ani nelze očekávat náhlý příliv mladých vědeckých pracovníků, a tím nepřímo vznik konkurence i v této oblasti. Přesto doufám, že se budeme v mnohem vetší míře setkávat na stránkách našeho akademického bulletinu s odbornými texty našich studentů. Mohou využít prostor, který jim náš časopis poskytuje, vyzkoušet si práci s tvorbou vědeckého článku a získat první osobní zkušenosti pro svoje další aktivity ve vědeckém světě.

Stále totiž ještě platí, že: "Umět dobře psát, znamená umět dobře myslet."

Marcela Cipryánová

Fakultní zprávy

Vědecká rada
17. ledna 2002

Akademický senát
16. ledna 2002

Dění na fakultě

Osobnosti fakulty

Laudace 
Prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.

Co jsme se ve škole neučili...

Tvorba lidského hlasu
Doc. RNDr. J. Pešák, CSc.

Ohlédnutí

Česká dětská klinika v pražském nalezinci, v mé paměti i v životě
Prof. MUDr. J. Švejcar, CSc.

Polemika, názory

Ohodnocení prací v domácím odborném tisku

Publikační činnost

Abstrakta

Termíny pro uzávěrky čísel  pro ročník č. 10

Březen - 25. 2. 2002
Duben - 25. 3. 2002
Květen - 25. 4. 2002
Červen - 23. 5. 2002

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.
MUDr. J. Večeř

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
Univerzita Karlova
2. lékařská fakulta
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: (02) 2443 5882

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Vědecká rada

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 17. 1.  2002

ZAHÁJENÍ

Jednání vědecké rady zahájil prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., děkan fakulty, přivítáním všech přítomných členů VR, uvedl novou členku vědecké rady prof. MUDr. Blanku Říhovou, DrSc., ředitelku Mikrobiologického ústavu AV ČR. Zvláště uvítal hosty tohoto zasedání prof. MUDr. Soňu Nevšímalovou, DrSc., prof. MUDr. Miroslava Novotného, CSc., doc. MUDr. Otakara Kellera, CSc. a doc. MUDr. Miroslava Kubu, CSc.

Děkan fakulty oznámil vědecké radě, že dne 12. ledna 2002 zemřela první a dlouholetá ředitelka Fakultní nemocnice v Motole paní MUDr. Věra Kazimourová.

Dne 16.ledna 2002 zemřel pan profesor MUDr. Ivan Lesný, DrSc., emeritní profesor Univerzity Karlovy, bývalý přednosta Dětské neurologické kliniky, zakladatel neurologické rehabilitační léčebny v Železnici, bývalý předseda sekce dětské neurologie České neurologické společnosti JEP, bývalý předseda Čsl. ligy proti epilepsii, bývalý předseda Čsl. společnosti pro EEG a EMG, člen a čestný člen mnoha zahraničních odborných společností, nositel Medaile Univerzity Karlovy, Medaile Čs. společnosti J.E. Purkyně, Jedličkovy medalie za zásluhy o péči o tělesně postižené a celé řady dalších ocenění.

Vědecká rada uctila památku obou osobností minutou ticha.

PERSONÁLNÍ ZÁLEŽITOSTI

Úvodem personálních záležitostí děkan fakulty proslovil laudace k životnímu jubileu prof. MUDr. Otu Gregorovi, DrSc., bývalému přednostovi Interní kliniky FN Pod Petřínem a prof. MUDr. Miloši Máčkovi, DrSc., profesoru Kliniky rehabilitace UK 2. LF a FN Motol.

Vědecké radě byly představeny nové odborné asistentky MUDr. Miroslava Šáchová z Dermatovenerologické kliniky UK 2. LF a FN Motol a MUDr. Markéta Poulová z Kliniky zobrazovacích metod UK 2. LF a FN Motol.

Ve slavnostní části vědecké rady děkan fakulty připomenul 100. výročí od založení České dětské nemocnice (7. února 1902). Po dohodě s ředitelem FN Motol bude uspořádána oficiální oslava tohoto výročí.

ZPRÁVY VEDENÍ

Doc. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., děkan UK 1. LF a přednosta III. interní kliniky - kliniky endokrinologie a metabolismu UK 1. LF a VFN Praha schválení komise ke jmenovacímu řízení profesorem v oboru vnitřní nemoci. Závěr: Souhlas.

VR vzala na vědomí informaci o udělení Certifikátu European Epilepsy Academy doc. MUDr. Vladimíru Komárkovi, přednostovi Dětské neurologické kliniky UK 2. LF a FN Motol.

Doc. MUDr. Jana Hercogová, CSc., proděkanka pro studium klinických oborů, informovala vědeckou radu o vydaných pravidlech pro zahraniční stáže studentů.

HABILITAČNÍ ŘÍZENÍ

MUDr. Jaroslava Jeřábka, CSc., odborného asistenta Neurologické kliniky dospělých UK 2. LF a FN Motol voboru neurologie
Téma přednášky: "Okulomotorické a vestibulární poruchy u vybraných klinických jednotek".
Jménem hodnotitelské komise přednášku posoudil prof. MUDr. Otto Hrodek, DrSc.
Usnesení: Vědecká rada doporučila udělit MUDr. Jaroslavu Jeřábkovi, CSc. titul docent UK 2. lékařské fakulty a postupuje celé řízení k rukám rektora Univerzity Karlovy.

PREZENTACE POSTGRADUÁLNÍCH STUDENTŮ

• MUDr. Ondrej Szárzsoi, postgraduální student prezenční formy doktorského studia v oboru fyziologie a patofyziologie člověka, přednesl teze své vědecké práce na téma "Mechanismy zvýšené odolnosti myokardu k ischemii po adaptaci na chronickou hypoxii". Žádost o prodloužení studia. Závěr: Souhlas.
• MUDr. Libor Škárka, postgraduální student prezenční formy doktorského studia v oboru fyziologie a patofyziologie člověka, přednesl teze své vědecké práce na téma "Membránový potenciál mitochondrií kardiomyocytů v časných fázích ontogenetického vývoje". Žádost o prodloužení studia. Závěr: Souhlas.

Akademický senát

zapsala Ilona Kyselová
(sekretariat děkana UK 2. LF)

Zasedání dne 16. 1. 2002

ZAHÁJENÍ A KONTROLA ZÁPISU

Jednání senátu zahájil doc. MUDr. Petr Zoban, CSc. přivítáním všech přítomných členů AS, zvláště uvítal hosty tohoto zasedání prof. MUDr. Josefa Kouteckého, DrSc., prof. RNDr. Václava Peloucha, CSc., doc. MUDr. Janu Hercogovou, CSc., prof. MUDr. Jiřího Šnajdaufa, DrSc., prof. MUDr. Jana Hergeta, DrSc. a Ing. Evu Kuželovou. Kontrola zápisu proběhla bez připomínek.

ZPRÁVY VEDENÍ

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. - děkan fakulty

Vedení fakulty dokončilo 1. kolo evaluace pracovišť. Podle stanovených kritérií jsou pracoviště rozdělena do 5ti skupin, podle nichž bude přehodnocena částka osobního příplatku na pracoviště. Celkovou částku osobního příplatku na pracovišti bude podle kvality práce pracovníků rozdělovat přednosta.

Příkazem ředitele FN Bulovka č. 2 ze dne 7. 1. 2002 se mění organizační struktura Ústavu soudního lékařství ve FN Bulovka a to tak, že od 1. 2. 2002 budou spolupracovat dva subjekty

1. Ústav soudního lékařství UK 2. LF a FNB v Praze - přednosta prof. MUDr. Ivan Bouška, CSc., společně se subkatedrou soudního lékařství IPVZ v Praze vedenou doc. MUDr. Klírem
2. Oddělení soudního lékařství FNB, vedené prim. MUDr. Michalem Beranem.

7. února 2002 uplyne 100 let od založení České dětské nemocnice. Po dohodě s ředitelem FN Motol bude uspořádána oficiální oslava tohoto výročí.

Prof. RNDr. Václav Pelouch, CSc.
proděkan pro studijní záležitosti teoretických a preklinických oborů

• Zahraniční studenti předložili opakovaně stížnost na kvalitu výuky v angličtině u odborných asistentů fakulty. Vedení fakulty bude se zástupcem zahraničních studentů dále jednat.
• Proděkan Pelouch informoval o nabídce zahraničních stáží pro studenty, přihláška je k dispozici na www stránkách a u vedoucí studijního oddělení.
• Změna rozložení ročníku v souvislosti se zahraniční stáží studenta nebude ve vnitřních předpisech provedena. Rozložení ročníku je ve stávajících vnitřních předpisech fakulty a Univerzity Karlovy dostatečně upraveno.
• Účast studentů na volitelných předmětech bude více sledována prostřednictvím studijního oddělení děkanátu.
• Proděkan Pelouch informoval o jednání k písemnému testu druhého kola přijímacího řízení. Přijímací řízení pro školní rok 2002/2003 proběhne stejným způsobem jako v roce předchozím.

Prof. MUDr. Jan Herget, DrSc.
proděkan pro vědu, výzkum a zahraniční styky

Proděkan Herget vyzval studenty k účasti na "Vědecké studentské konferenci", která proběhne v dubnu 2002.

RŮZNÉ

Na další zasedání senátu bude k diskusi o podobě www stránek fakulty přizván MUDr. Ing. Jan Vajvalka (sjednocení stránek jednotlivých pracovišť - osnova stránky).

Doc. MUDr. Vilma Marešová, CSc., přednostka Infekční kliniky, informovala senát o propojení stránek kliniky na univerzitní stránky.

Dění na fakultě

Poděkování za záštitu nad XXVI. flebologickými dny 2001.

V Praze dne 5. 12. 2001

Spectabilis pane děkane,

dovolte mi, abych Vám jménem výboru České flebologické společnosti i jménem svým poděkoval za záštitu nad XXVI. flebologickými dny 2001. Podle názoru účastníků se po odborné i společenské stránce akce zdařila. Rádi bychom při této příležitosti vyzdvihli i pomoc, kterou nám při přípravě společné sekce o cestovní trombóze pořádané společně s Německou flebologickou společností poskytl Ústav jazyků Vaší fakulty vedená PhDr. Ivanou Mokrošovou, CSc. Dr. Mokrošová vyřešila spolu se svými spolupracovníky veškeré jazykové a terminologické problémy této závažné problematiky a zajistila tak adekvátní komunikaci při přípravě konference a při jejím samotném průběhu. O unikátním zvládnutí odborné terminologie dr. Mokrošové se s obdivem vyjádřil i prezident Německé flebologické společnosti doc. Eberhard Rabe, Dr. med. Ústav vedený dr. Mokrošovou spolupracuje také dlouhodobě s redakční radou našeho odborného periodika Praktické flebologie - bez jejich pomoci bychom tento časopis nemohli konvertovat (díky anglickým a německým souhrnům) do celoevropsky akceptovaného časopisu.

Ještě jednou Vám děkuji a vyjádřete, prosím, i naši vděčnost Ústavu jazyků a osobně dr. Mokrošové.

Prim. MUDr. J. Strejček, CSc.
prezident České flebologické
společnosti ČLS JEP

Laudace
(Přednesené na zasedání VR UK 2. LF 17. ledna 2002)

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
(děkan UK 2. LF)

Prof. MUDr. Otu Gregorovi, DrSc.

Vážení členové vědecké rady,
vzácní hosté,
dámy a pánové!

Nestává se tak často, aby mohl děkan fakulty pronést laudaci jejímu akademickému členu, který oslavuje 85. narozeniny. Mně se té vzácné příležitosti dostává. Příležitosti čestné a radostné. Oslavencem je pan profesor MUDr. Ota Gregor, DrSc., emeritní profesor 2. lékařské fakulty, někdejší přednosta Interní kliniky FN Pod Petřínem, která byla po řadu let součástí naší fakulty.

Ota Gregor se narodil 4. prosince roku 1916 v Praze. Otec, inženýr chemie, byl muž liberálního ducha a širokého kulturního záběru. Matka se cele věnovala rodině a domácnosti. Vystudoval na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici a vlivem otce, ne školy, zahájil studium medicíny na pražské lékařské fakultě. V roce 1938 měl absolvovaných osm semestrů. Následující období světových událostí běh Gregorova života hluboce poznamenalo. Ilegálně odešel přes Polsko do Anglie. V Birminghamu vystudoval biochemii na přírodovědecké fakultě a po promoci vstoupil jako dobrovolník do čsl. Západní armády. Sloužil u tankového praporu, se kterým se účastnil invaze v Normandii. Oba rodiče Oty Gregora byli nacisty zatčeni a internováni v terezínském ghetu. Pak přišel onen životní paradox - v noci z 8. na 9. března 1944 zahynuli v osvětimském plynu a právě toho 9. března se Otu Gregorovi narodil v Londýně první syn.

Po skončení války se profesor Gregor vrátil s čsl. Západní armádou do Prahy, kde pokračoval ve studiu medicíny, které ukončil promocí v květnu roku 1946. Po promoci nastoupil jako sekundární lékař na interní oddělení nemocnice Pojišťovny soukromých zaměstnanců Sanopz, kde působil do ledna 1950. Od ledna 1950 do srpna 1952 byl sekundářem IV. interní kliniky profesora Prusíka, jednoho z nejvýznačnějších českých internistů, který na Gregora působil jak širokým záběrem zájmů, tak sportovním habitem (okrajově připomínám, že v té velké budově, ve které klinika dosud sídlí, nejezdil nikdy výtahem; v tom ho pak profesor Gregor imitoval v nemocnici Pod Petřínem).

V roce 1952 přešel Ota Gregor na místo odborného asistenta I. interní kliniky profesora Netouška. Tvořivým způsobem navázal na práci svých předchůdců, kteří na I. interní klinice pěstovali gastroenterologii. Tak jako Karel Herfort, tak i Ota Gregor začátkem 50. let pilně a zručně gastroskopoval. Tenkrát to ovšem byla ještě endoskopie semiflexibilním gastroskopem Wolfovým-Schindlerovým, jehož dvě třetiny byly rigidní.

Roku 1958 se stal Gregor kandidátem lékařských věd, v roce 1961 habilitoval, v roce 1964 obhájil velký doktorát a v roce 1967 byl jmenován řádným profesorem vnitřního lékařství. Oba posledně uvedené tituly už ovšem získal na tehdejší Fakultně dětského lékařství (FDL).

Když byla zřízena v roce 1951 na pražské lékařské fakultě pediatrická větev a z ní zanedlouho v roce 1953 FDL, zajišťovalo výuku interny na ní pracoviště prof. Richarda Foita na Bulovce. Do nemocnice Pod Petřínem přešlo roku 1958, kdy už ovšem vedl II. interní kliniku FDL ve Fakultní nemocnici Pod Petřínem (FNPP) profesor Vladimír Jedlička, významný představitel I. interní kliniky pražské lékařské fakulty, žák Syllabův. Šéfem kliniky byl v letech 1954-1969. Protože jeho hlavním odborným zájmem byla hematologie, říkalo se mu "krvavý" Jedlička. Profesorů Jedličků totiž bylo v Praze více. Na tuto kliniku a tedy na FDL, jejímž byl v jednom období proděkanem, přešel Ota Gregor v roce 1962, zprvu jako docent a později (1967) profesor. Oba významní představitelé školy I. interní kliniky se sblížili. Profesor Jedlička při společných posezeních s profesorem Gregorem "zaháněl své ranní černé kočky" a když v penzijním věku přesluhoval, zůstal velkorysostí Gregorovou ve své pracovně - jak se mezi gentlemeny patří.

Ota Gregor byl vynikající učitel i organizátor výzkumné činnosti. Velmi zevrubně se věnoval problematice uropepsinu. Tuto v mnoha hlediskách originální, několikaletou práci zakončil vydáním monografie stručně nazvané Uropepsin (Praha, 1961). Otázkám žaludečního karcinomu se věnoval soustředěně nejméně 15 let. Prokázal, že sledováním rizikových skupin je včasná diagnóza nejenom možná, ale že tak lze významně prodloužit život těchto nemocných.

Své zkušenosti shrnul v monografii Včasná diagnóza rakoviny žaludku (Praha, 1965). Uznání na tomto poli jeho vědecké práce se mu dostalo tím, že byl po několik let odborným poradcem Světové zdravotnické organizace (Evropské centrály v Kodani) ad personam, tedy ne z iniciativy a pověření ministerstva zdravotnictví. Kliniku vedl profesor Gregor v letech 1969-1977. Na tomto pracovišti vytvořil během relativně krátké doby svoji vlastní internistickou školu.

V době "normalizace" byl profesor Gregor zbaven přednostenského místa a roku 1981 byl předčasně penzionován. Důvodem odvolání z funkce přednosty tehdejším děkanem byla "nevhodnost vychovávat mediky, když nesprávně vychoval své dva syny", kteří v roce 1968 emigrovali do Anglie, kde žijí. Gregorovu kádrovému profilu ovšem neprospělo ani to, že 21. srpna roku 1968 poslal protestní dopisy proti okupaci republiky na ministerstvo školství, ÚV KSČ a rektorát UK. Po odchodu profesorově vzniknul spontánně "Klub přátel Oty Gregora". Nepochybně to o něčem svědčí.

Profesor Gregor publikoval během své odborné kariéry řadu monografií, kapitol v kolektivních monografiích a mnoho vědeckých prací časopiseckých. Přednášek proslovil přehršel a velký zájem věnoval popularizaci lékařské vědy a zdravotnické osvětě. Ve veškeré této činnosti stále pokračuje. Během života byl vícekrát vyznamenán. Je nositelem čsl. válečného kříže a Pamětní medaile za odbojovou činnost proti fašismu za 2. světové války, v roce 1957 získal cenu Purkyňovy společnosti za přednáškovou činnost, v roce 1958 Cenu gastroenterologické společnosti za vědeckou práci v oboru gastroenterologie a v roce 1995 byl vyznamenán Purkyňovou cenou za celoživotní lékařskou činnost. Jakmile to bylo legislativně možné, požádal jsem rektora UK, aby byl profesor Gregor jmenován emeritním profesorem 2. LF UK. Stalo se tak roku 1995.

Nabízí se otázka připomenout životní filozofii, která od chvíle dosažení onoho Kafkova "bodu od kterého už nelze ustoupit", utvářela rozhodování a konání profesora Gregora. Pochopil souvislosti přírodního řádu, makrokosmu a mikrokosmu. Pochopil, že je součástí přírody a žije vědomě přítomnosti ve smyslu "now and here" a nepřipouští si pojem věku. Vždycky tíhnul ke sportu a ke kráse. Už před 20 lety mu kdosi spočítal, že vlastně oběhl zeměkouli. Běhával dvě hodiny denně. V současnosti běhá každý druhý den 15 až 20 minut a ve dnech mezi tím cvičí jógu.

Okouzluje ho Mozartova Kouzelná flétna, v mládí obdivoval písně Edith Piaf, později Mahlerovy symfonie a Leonarda Bernsteina a pokorně poslouchá Českou filharmonii. Fascinuje ho Chagallův obraz Šumař na střeše. Vytvořil si pevnou hierarchii životních hodnot, kterým vévodí láska z mnoha úhlů nazírání, práce, klid mysli a po ranním probuzení dík za každý další nabídnutý den.

Tolik jsem vám chtěl sdělit o životě a práci profesora Oty Gregora. Jemu pak poděkovat, vyjádřit úctu, a přát, aby těch rán díkůvzdání byla ještě předlouhá řada.

Prof. MUDr. Miloši Máčkovi, DrSc.

V rovině osobních let, ale i v pořadí narozenin je další dnešní jubilant až druhý. Je mu totiž teprve osmdesát a zatímco narozeniny profesora Gregora jsem připomenul s určitým zpožděním - patřily konci roku minulého, oslavil profesor MUDr. Miloš Máček, DrSc., významné životní výročí na počátku roku letošního. Narodil se 6. ledna 1922 v Hořicích. Vlastní klukovská léta ovšem prožíval v Praze - v Libni a na Vinohradech. Tam také na gymnáziu ve Slovenské ulici maturoval. Období 2. světové války bylo pro něho tragické. Nacisté popravili oba jeho rodiče.

Poválečné období bylo pro studenty medicíny na pražské lékařské fakultě hektické, byla to doba pověstných "lucernových" ročníků a "lucernových" přednášek, nezbytných po několikaletém zavření českých vysokých škol. Miloš Máček ukončil medicínská studia v roce 1949. Krátce působil jako sekundární lékař v jilemnické nemocnici, ale brzy nastoupil na I. dětskou kliniku profesora Švejcara. Švejcar byl nepochybně typem šéfa, který se snažil ustavit v rámci pediatrie, v analogii s oborem vnitřního lékařství, užší specializace. Dr. Máčka vyzval, aby se začal věnovat problémům dětského sportování. Stalo se, a tak vzniklo v České republice dětské tělovýchovné lékařství, spojené v té době s rehabilitací.

Po několika letech úsilí byl ustaven při I. dětské klinice kabinet tělovýchovného lékařství. Sledovaly se a doporučovaly tělovýchovné aktivity a co víc, dr. Máčkovi se podařilo vytvořit systém rehabilitace v tehdejší Dětské fakultní nemocnici. Stal se odborným asistentem, v roce 1962 se pracoviště osamostatnilo a posléze stalo samostatnou katedrou. V roce 1963 se Miloš Máček habilitoval a roku 1968 byl jmenován profesorem, samozřejmě po postupné obhajobě kandidatury a doktorátu věd.

Z oddělení se stala klinika roku 1985 a tehdy se také oddělila rehabilitační část a stala se samostatným pracovištěm. Sluší se připomenout, že profesor Máček byl proděkanem (1961) a děkanem Fakulty dětského lékařství v letech 1962-1970. Z funkce byl odvolán z politických důvodů. Je zakladatelem mezinárodní společnosti Pediatric Group of Work Physiology, byl dlouhá léta předsedou výboru České i Československé společnosti tělovýchovného lékařství a místopředsedou Společnosti rehabilitační, byl hlavním odborníkem svého oboru na ministerstvu zdravotnictví.

Profesor Máček se zabýval hodnocením reakce a adaptace na tělesnou zátěž se zvláštní pozorností na respirační, oběhový a pohybový systém. Patří mezi průkopníky zátěžových testů u nás - už v roce 1967 publikoval jednu z prvních souborných prací o zdatnosti a výkonnosti. Věnoval se kritériím sportování dětí, zatěžování dětí a mládeže vhodnou pohybovou stimulací, sportovní traumatologii, analýze pohybových projevů a volbou i doporučení adekvátní tělesné aktivity ve vztahu k věku i k oslabení. Klinika, vedená profesorem Máčkem do roku 1988, se významně podílela na rozsáhlém celosvětovém výzkumu fyzické zdatnosti v rámci Mezinárodního biologického programu a zpracovala kritéria pro zatěžování dětí a mládeže systematickým sportovním tréninkem, která vypracovala na žádost vedení Mezinárodního olympijského výboru a FIMS. Je samozřejmé, že rozsáhlou aktivitu provázela bohatá činnost publikační a přednášková a řada ocenění.

V několika dalších informacích cituji pana profesora Kučeru: "Odchod do důchodu u jubilanta neznamenal ukončení aktivit, ale pouze posunutí jejich kvality a kvantity trochu jiným směrem. Zatímco v průběhu druhé poloviny minulého tisíciletí byl budovatelem a představitelem mladého oboru, později jeho propagátorem a zhodnotitelem, stal se v současnosti žádaným konzultantem.

Věnuje se také bohulibé překladatelské činnosti a mnozí fyzioterapeuti, ale ani lékaři pracující Vojtovou metodou si neuvědomují, že se učí a doplňují znalosti z Máčkova překladu jeho knihy. Současně s tím vším je stále vídán i na odborných kongresech. V listopadu 2001 přednesl zásadní referát pro specialisty na Středoevropské konferenci sportovní medicíny. Jeho sdělení o pozátěžovém astmatu u sportovců bylo pro mnohé novinkou a vysvětlením nejednoduchých terénních lékařských problémů sdružených s tímto symptomem."

Pokud se zálib tkne, je nadšeným a uznávaným malířem. Stojí ve vedení skupiny malujících lékařů a žádná jejich výstava se neobejde bez jeho nových obrazů. Upřednostňuje malování krajinek. Spolupracovníci mu proto vytýkají, že zanedbává malování aktů. Mnozí přátelé dostali jeho novoročenku právě s holdem horské krajině. Profesor Máček patří mezi nadšené chalupáře, kteří obdivují přírodu Jeseníků. Jistě i díky dlouhodobému studijnímu pobytu v Paříži je obdivovatelem impresionistů a samozřejmě i francouzského vína.

A tak mi dovolte skončit laudaci příhodným veršem francouzského básníka Jeana le Houx:

Pryč s vodou !
Ta dobrá může být,
jen dejte maso uvařit
a máčejte v ní tresky.
Jí možno v sadu zalévat,
však do vína kdo chce ji dát,
ten proti Bohu brojí.
Čistého vína se napojím
a ničeho se nebojím.
Ba, ani ženy svojí !

Tvorba lidského hlasu  - část I.

Doc. RNDr. Josef Pešák, CSc.
(Ústav lékařské biofyziky LF UP Olomouc)

Autor je absolventem PřF UP (1966), od roku 1974 působil na UP Olomouc na katedře jemné mechaniky a optiky Přírodovědecké fakulty, v současnosti je zástupce vedoucího Ústavu lékařské biofyziky LF UP v Olomouci. Výzkumu řeči se začal věnovat původně pro dceru s palatolalií v roce 1991a v roce 1992 habilitoval v oboru aplikovaná fyzika, fyziologická akustika. Je členem JČMF, ČLS neurol. fyziol., ČSA(akustická)S. Na téma "Hlas a jeho tvorba" přednesl doc. Pešák řadu přednášek na několika po sobě jdoucích Dnech lékařské biofyziky.Vzhledem k závažnosti tématu pro dětské lékařství a péče o děti s poruchami řeči jsme jej požádali o písemné zpracování pro náš časopis.

Doc. MUDr. T. Blažek, CSc. (člen redakční rady)

1. OBECNÝ ÚVOD

Anatomie člověka zná popis gastropulmonální soustavy [1] skládající se z trávícího a dýchacího ústrojí. U trávícího ústrojí jsou popisovány: dutina ústní, hltan, jícen, žaludek, tenké a tlusté střevo, slinivka břišní, játra a pobřišnice. U dýchacího ústrojí jsou popisovány: dutina nosní se zevním nosem a vlastní dutinou, včetně vedlejších nosních dutin, hrtan, průdušnice, průdušky, plíce, poplicnice s pohrudnicí a mezihrudním prostorem.

Kraniální oddíly trávícího ústrojí (dutina ústní) i dýchacího ústrojí (dutina nosní a vedlejší dutiny, hrtan, průdušnice, průdušky s plícemi) přísluší i dalšímu významnému funkčnímu ústrojí, vokálnímu.

Obr. 1:Schéma vokálního ústrojí.

Vokální ústrojí^*), které je zjednodušeně naznačeno na obr. 1. slouží: fonaci, vytváření, vydávání hlasu a podobně i produkci řeči. Kvůli řeči je na obrázku^**) upozorněno na mozek, centrální nervovou soustavu (CNS) popisem zvlášť.

Lidskou řeč, stejně jako veškeré chování, objasňuje reflexní teorie studiem vyšší nervové činnosti [2].
Vokální ústrojí je biokybernetickým autoregulačním systémem, jehož součástí je regulace disponující zpětnovazební sítí centrálního nervového systému [3].

Obr. 2: Symbolické schéma regulačního obvodu fonačního aparátu vokálního ústrojí.

Na obr. 2 je nejjednodušší zobrazení symbolického blokového schématu regulačního obvodu^*****) aplikovaného na fonační aparát vokálního ústrojí. Blok diferencovaného řídícího systému představuje struktury fyziologického regulačního mechanismu, které jsou přirozenou a nedílnou součástí vokálního ústrojí.

Souvislá řeč [4] je produkována ve větách. Věty, soutaktí, se skládají ze slov, taktů. Syntax, jazyková skladba mj. zabývající se větou a souvětím, člení takty podle toho jsou-li:
 - nositelé rytmu (rytmické spřažení slabik) a nebo
 - nositelé významu (slova).

Soutaktí, členěné na takty, je fyziologicky organizováno: - pauzami nádechu (plíce), - myšlenkovými celky (kognitivní mozek). Vět, soutaktí se týkají suprasegmentální komponenty a slov, taktů se týkají segmentální komponenty lidské řeči, viz schéma na obr. 3.

Obr. 3:Schéma členění specifických složek lidské řeči.

Předpona -supra- značí -nad- ve smyslu vyššího, nadřazeného. Dynamika, tónika, témbr a agogika patří k modulačním faktorům lidské řeči, mimika je její mimofonickou podporou. Modulační faktory bývají též označovány jako hudební, nebo prozodické. Staří Řekové znali pojem prozodia. Definovali jej jako tónický (kmitočtový) doprovod silového přízvuku (intenzity). Latinský accentus. [4]

Obr4.: Blokové schéma vokálního ústrojí.

Na obr. 4 je blokové schéma [5] vokálního ústrojí podle schématu na obr. 1., kde jsou zápornými zpětnými vazbami spojeny: hrtan s "dominantní" ^****) a plíce s "nedominantní" ^****) hemisférou.

Experimentálně bylo prokázáno [6], je-li "ve funkci" jen pravá hemisféra, je řečový projev "chudobný", omezený jen na neřečové projevy. V opačném případě je řečový projev nápadně monotónní a naopak řečově pohotový.

1. 1. K akustice abiotického prostředí

Abiotickým přírodním činitelem je atmosféra naší planety. Molekuly vzdušného obalu Země do sebe neustále navzájem chaoticky narážejí (tepelný pohyb). Každá nepatrná ideálně pružná částečka - molekula vzduchu po nárazu, než se srazí s jinou molekulou, letí střední (aritmetickou) rychlostí. Ta je např. při 17^oC.

Vzdušný obal planety sahá do výše tisíců km. Na zemský povrch působí silou způsobenou svou tíhou, atmosférickým či barometrickým tlakem pa. Normální atmosférický tlak je p_n = 1,01325 . 105 Pa, 1 013 hPa. Hodnoty atmosférického tlaku jsou proměnlivé, jsou závislé na povětrnostní situaci apod.

Změny atmosférického tlaku jsou poměrně značné (> 10² Pa). Na druhé straně jsou naopak ale velmi pomalé, řádově v cyklech za dny (< ~10^-5 Hz). Prakticky se takové prostředí jeví jako neměnné. Narušení klidového stavu může způsobit např. rychlý pohyb libovolného předmětu. Při něm odsouvané, hrnuté, či odtlačované molekuly vzdušného prostředí jej už nestačí obtékat. Vrstva vzduchu, která se nestačila tlakově vyrovnat, se stává čelem tlakového rozruchu. Rozruch tlakové změny se šíří vlnou ve které dochází k dalšímu a dalšímu ovlivňování změnami střídavého zhušťování a zřeďování vzdušného prostředí. Takto popisovaný fenomén, zvuk, chápeme fyzikálně ^***). 

Předpokladem zvukového efektu podmíněného nemožností vyrovnávat tlakové změny je podmínka podle které: vzdálenost mezi dvěma sousedními místy s větší a menší hustotou molekul, kudy podle kinetické teorie molekuly zákonitě proudí, musí být značně větší než vzdálenost kterou proletí molekula dokud se nesrazí s jinou molekulou. Jinými slovy: zvukový efekt se ozývá tehdy, nestihnou-li si v přilehlých oblastech s menší hustotou a tlakem molekuly vyletující z místa s větší hustotou a tlakem, vinou předčasné srážky s jinou molekulou, předat svoji hybnost.

Na příklad: Pro l střední volnou dráhu molekul vzduchu pro vlnění o frekvenci 20 kHz platí

* (8,25 mm)

V opačném případě pro

by došlo k vyrovnání tlaku ještě před srážkou s jinou molekulou a žádný zvuk by se neozval.

Rychlost šíření elastických zvukových vln v ideálním plynném prostředí je

^{pro = 1,4, při T = 273 K a}
M_m = 29 . 10 ^{- 3} kg/mol.

Rychlost šíření zvuku (2) je prakticky stejného řádu jako velikost rychlosti pohybu molekul. Je o málo menší než střední rychlost pohybu molekul (1). Rozruch, porucha tlakové změny se de facto šíří pohybem molekul. Zvuk se šíří akustickými, elastickými vlnami z ohnisek rozruchů, mechanických poruch, které jsou vyvolávány zdroji vlnění, zdroji vln.

Obecně, členěno podle druhu vibrátoru [8] podobně i u hudebních nástrojů mohou být zdroji akustického vlnění:
- idiofon (samozvučný zdroj),
- aerofon (vibrátorem je vzduchový sloupec) a nebo
- chordofon (s mechanickým vibrátorem).

Technická literatura [9] mezi typy mechanických zdrojů zvuku uvádí:
- struny, - tyče, - desky a blány, - píšťaly, - sirény, - elektromechanické zvukové a ultrazvukové zdroje.

Zvláštním zdrojem akustických (hudebních) signálů je zdroj lidského hlasu v hrtanu, v laryngu.

*) R univerzální (molární) plynová konstanta je 8,31 J/(mol . K), teplota T = 273 + 17 = 290 K a Mm molární hmotnost je 29 . 10 - 3 kg/mol. **) Část II., kap. 2., čl. 2., odst. 4), s. 107. ***) Na rozdíl od medicínsky fyziologického pojetí, kterým se rozumí vnímání frekvencí cca od 20 do 20 tisíc Hz sluchem. ****) Konstanta = 1,4 platí pro vzduch a je závislá na molekulové struktuře, R - plynová konstanta je 8,31 . J/(mol . K), T je termodynamická teplota a Mm molární hmotnost. *****) Část IV., kap. 3., čl. 3*., s. 269.

1. 2. Poznámka k historii názorů na tvorbu lidského hlasu

Od Galéna^*) až do počátku XVIII. století se tradovalo, že lidský hlas vytváří průdušnice, trachea. Trachea připomínala Řekům aulos ^**). V Číně byly v roce 1999 nalezeny funkční píšťaly www.nature.com dokonce z paleolitu staré cca 9 tisíc let ^***). Byly zhotoveny z ulny^****) japonského jeřába Grus japonensis Millen.

Naše současné vědění o místu tvorby lidského hlasu z trachei do laryngu posunul D. Dodart [10] ve sděleních Sur les causes de la voix de l(homme, et de ses différens tons, Sur la voix et sur les tons a Sur la voix et les tons v letech 1700, 1706 a 1707. Poměrně záhy nato upozornil Ferrein [11] na fonující hlasivkové pliky, které by podle něj mohly generovat zvuk jako rozkmitané struny.

Pro f( frekvenci chvění napjaté struny platí experimentálně ověřený Seebeckův [12] vztah:

kde f je kmitočet vlastních kmitů struny, r poloměr kruhového průřezu S struny, délka struny je l, E je modul pružnosti v tahu a Fn síla, kterou je struna napínaná. Ferreinova chordofonní ^****) představa, navzdory nabízející se příbuznosti hlasivkových vazů se strunou ale nemohla být akceptována. Hlasivkové pliky se při fonaci jako struny nechovají. Při zvyšování intonačního úsilí spolu s prodlužováním hlasivkových vazů (l) frekvence kmitání hlasivek (f), proti očekávání, neklesala.

Asi po jednom století publikoval Helmholtz [13] svoji představu, podle které se primární zdroj zvuku nacházel v hrtanu a zvuk byl generován v důsledku pronikání výdechového proudu hlasivkovou štěrbinou. Hrtan označil "štěrbinovým" generátorem (glottis-generator). Přibližně ve stejnou dobu přišel Herrmann se svou pulzační teorií. Mj. ji u nás uveřejnil Sedláček [14]. Na sklonku XIX. století navrhl Ewald píšťalu s protiraznými jazýčky, ke které, jak se domníval, mohl přirovnávat mechanismus vzniku lidského hlasu. S tímto překonaným názorem se ještě dnes můžeme setkat např. i u nás [3]. V polovině XX. století publikoval Husson [15] svoji neurochronaxní představu, podle které měla být tvorba hlasu aktivním, nikoli pasivním dějem. V zápětí nato, po 5 letech, v roce 1958 publikoval Van den Berg [10] myoelastickou - aerofonní teorii, která je i současně platnou.

Odkazy na literaturu (v I. části)
[1] Borovanský, L., a kol.: Soustavná anatomie člověka, díl 1. A 2. Avicenum, zdravotnické nakladatelství, Praha 1976.
[2] Sovák, M. a kolektiv.: Defektologický slovník. SPN, Praha 1984.
[3] Hrazdira, I., a kolektiv.: Biofyzika. Avicenum, Praha 1983.
[4] Hála, B.: Fonetika v teorii a praxi. SPN, Praha 1975
[5] Pešák, J., Vojtěchovský, K., Honová, J., Steinmetz, K.: Nástin fyziologické báze hudební povahy řeči. In.: Sborník 60. Akustického semináře ( 36. Akustické konference. Kouty, 22. - 26. 5. 2000. Ed.: Ondřej Jiříček, ČVUT v Praze, ČsAS, Praha 2000.
[6] Drnková, Z., Sylabová, R.: Záhada leváctví a praváctví. Avicenum, Praha 1983.
[7] Javorskij, B., M., Selezněv, Ju., A.: Přehled elementární fyziky. Překlad: Prof. RNDr. Miroslav Brdička, SNTL, Praha 1989.
[8] Merhaut, J.: Příručka elektroakustiky. SNTL, Praha 1964.
[9] Horák, Z., Krupka, F., Šindelář, V.: Technická fyzika. SNTL, Praha 1960.
[10] Van den Berg, J., W.: Myoelastic-aerodynamic theory of voice production. Journ. Speech Hear. Res. 1: pp. 227-244, 1958.
[11] Ferrein, A.: De la formation de la voix de l(homme. Hist. Acad. Roy. Sc., pp. 409-432, 1741.
[12] Slavík, J., B. a kol.: Základy fysiky. ČSAV, Praha 1961.
[13] Helmholtz, H. von: Die Lehre der Tonempfindung als Phisiologische grundlage für die Teorie der Musik. Braunschweig: F. Vieweg u. Sohn, 1863.
[14] Slavík, J., B., akol.: Základy fysiky I. Nakladatelství Čs. akademie věd, Praha 1961.
[15] Husson, R.: Sur la physiologie vocale. Ann. Otolaryngol., 69: 124-137, 1953.

Kontakt:
PESAK@tunw.upol.cz
Ústav lékařské biofyziky
LF UP v Olomouci, Hněvotínská 3, 775 15 Olomouc

Připraveno s podporou výzkumného záměru CEZ:J14/98:N30000018
Integrované studium hlasu a řeči

Česká dětská klinika v pražském nalezinci v mé paměti i v životě
Část I.

Prof. MUDr. J. Švejcar, DrSc.
(In: Čs. Pediat., 42, 1987, č. 6)

Dne 7. února 1902 byla slavnostně otevřena budova České dětské nemocnice na Karlově, jíž je Fakultní nemocnice Motol přímou pokračovatelkou. Ke 100. výročí této události přetiskujeme na pokračování článek profesora Švejcara, zabývající se historií české pediatrie. Článek byl uveřejněn v Čs. pediatrii v roce 1987 a v Pelikánu vychází se svolením vedoucí redaktorky prof. MUDr. L. Lisé, DrSc.

Doc. MUDr. J. Bartůňková, DrSc.
(Redakční rada)

Rakouské základy organizační pro péči o dítě v ústavech.

Podmínky pro vývoj pediatrie v bývalém Rakousku nebyly příznivé. Základem pro něj byla její organizace, vytvořená pojetím a předpisy pocházejícími z doby vlády Marie Terezie a Josefa II. Podle nich neměl stát ani země povinnost starat se o nemocné děti. Směly být přijaty k léčbě do veřejné nemocnice, ale jen ve stáří od jednoho roku. V tom případě musely být léčeny na pokojích s dospělými lidmi, o ošetření a výživu byli povinni se starat rodiče. Proto dětské nemocnice zřizované v Rakousku byly nemocnice soukromé, většinou spolkové, v nichž léčba byla v podstatě poskytována charitativně. Ale péče o děti opuštěné, osiřelé nebo odložené byla uložena obcím a byla podřízena autonomním zemským institucím, a sice jejich sociálně- humanitnímu oddělení, ne zdravotním. Nikdo neměl povinnost starat se o kojence do konce prvého roku. Ti nebyli do dětských nemocnic přijímáni.

Tyto postupy byly dodržovány v českých zemích našeho státu, i když za "nelegálních" úchylek proti předpisům, až do znárodnění zdravotnictví v r. 1949.

Přes nepříznivé podmínky pro rozvoj pediatrie zaujalo v ní Rakousko vynikající postavení začátkem tohoto století. Odtud vyšli dva neobyčejní duchové, kteří obohatili nejen pediatrii novými objevy: Escherich základem mikrobiologie při Vzniku průjmů a Pirquet pojetím imunologickým a objevem alergie. I pražský nalezinec přispěl k vytvoření významné školy pediatrické, zpočátku jen ve své německé části.

Reforma o humanitních ústavech za císaře Josefa II., provedená v roce 1784, spojila funkčně porodnice s nalezincem a na základě toho byl zrušen roku 1789 Vlašský špitál, který sloužil jako nalezinec ve Vlašské ulici. Byl přestěhován do blízkosti kostela sv. Apolináře, při němž byla porodnice, která byla již součástí pražské univerzity; dosud se užívá k jiným účelům. Je na vršku, který se nazýval "větrný", na němž byl vybudován Karlem IV. mimořádně krásný gotický kostel s přilehlým klášterem. Tento kostel stojí na konci ulice, dnes zvané Ke Karlovu, nad nuselským údolím od severu. Na sever od něho byla na východní straně zmíněné ulice skupina domů, do nichž celé osazenstvo nalezince z Vlašské ulice bylo přestěhováno.

Vzhled a složení původního nalezince na Karlově.

Na přiloženém plánu pozemku jsou zakresleny domy na něm postavené pravděpodobně v době před jejich zbouráním, protože na jedné z fotografií je v pozadí zastavěná dřívější Sokolská třída, nyní Vítězného února, již zcela v dnešní podobě. Nejstarší z domů je dům nejblíže kostelu Karlovskému (č. 454), který je v archívech připomínán v roce 1708, kdy jej doktor lékařství na pražské univerzitě Dam. Fridecius de Monte Gallea prodal hraběnce Polyxeně z Bubna a Litic, která jej pak odkázala klášteru Karlovskému. Dům č. 455 stojící dále od Karlova byl nazýván starým opatstvím a bydlel v něm po třicetileté válce Karlovský opat. Třetí dům největší a zřejmě nejnovější byl nazýván "U Truhlářů" nebo "U Holoubků". Lépe jsou vidět všechny domy na pohledu ze zahrady. Napravo od velkého domu je vidět porodnice již v dnešní podobě. Všechny tyto tří domy koupila roku 1786 Anna Falcová za 888 zlatých a prodala pro umístění nalezince, po malých úpravách, které jsou již na fotografiích provedeny.

Plánek území, na němž byl umístěn Zemský nalezinec s původními budovami, v nivhž byl umístěn až do roku 1897

Velký rohový dům nejnovější byl sídlem administrativy a později německé kliniky, k níž patřil také dům vedlejší.

Sídlem české kliniky byl později malý domek přízemní na zadní straně pozemku a patřil k ní ještě nejstarší domek rohový.

Poměry hygienické a lékařské péče byly v tomto nalezinci drtivé. Pro 120 novorozenců byly 3 vaničky, z toho dvě pro děti s infekcemi (Peiper s. 79). V roce 1853 zemřelo zde 103 % dětí, tj. i s dětmi v minulém roce přijatými, protože ženský řád pověřený ošetřováním dětí propouštěl předčasně kojné, ponechával jich jen nedostatečný počet, čímž se pro řád zvýšily příjmy za jejich opatrování.

Zřízení lékařského oddělení pro ošetřování novorozenců a kojenců. Ritter von Rittershain.

Štěstím pro tento stav se stalo zřízení lékařského oddělení pro ošetřování novorozenců a kojenců roku 1804, jehož ředitelem byl jmenován G. Ritter von Rittershain, původně docent soudního lékařství a pak ředitel polikliniky, kde se seznámil s velkým zájmem o pediatrii jmenovitě s významem infekcí v útlém věku. Zrušil smlouvu se zmíněným ženským řádem a použil energicky svých organizačních zkušeností z řízení polikliniky k rozsáhlým změnám ve způsobu ošetřování, hlavně k ochraně před infekcemi. Zvláštní onemocnění tohoto druhu jím pozorované v pražské porodnici nese jeho jméno. Úspěch jeho činnosti byl takový, že již v roce 1865 klesla úmrtnost kojenců v pražském nalezinci na jednu z nejnižších v Evropě [39,6] (Peiper s. 78).

Svým zaujetím pro kojenecké lékařství docílil toho, že jeho oddělení bylo roku 1875 změněno na cís. král. kliniku pro novorozence, kojence a kojící ženy a postavilo tak pražskou pediatrii na zcela výjimečné místo ve světové pediatrii vyzvednutím významu tohoto období, který všude teprve později se uplatňoval. Bylo to dík jeho vynikající osobnosti, ale také kongeniální osobnosti prof. Loeschnera, že tak krátce po založení jeho kliniky v roce 1854, kliniky velmi skromné, byla již zřízena druhá, pro kojence specializovaná. Podporoval její zřízení, když příjem kojenců k léčení na své klinice oprávněně odmítal pro nevyhovující podmínky. Změnou oddělení na kliniku byla získána podpora státní, protože provoz kliniky jako Školského zařízení byl hrazen státem. Ritter von Rittershain však byl činný v tomto postavení jen do roku 1880, kdy pro chorobu odešel do svého rodného Zhořelce, kde brzy zemřel.

Německá klinika. Alois Epstein.

Ale jeho nástupce Alois Epstein (1850-1918), habilitovaný v roce 1879, který převzal jako primář Ritterovo oddělení v roce 1880 a stal se profesorem a šéfem kliniky v roce 1884, přesáhl svým významem pro německou pediatrii význam svého předchůdce jak svou vlastní činností, tak ještě více spolupracovníky, z nichž vyšli další pediatričtí učitelé. K těm nejvýznamnějším patřili Ad. Czerny, L. Moll, R. Fischl, O. Epstein, O. Saxl, K. Weinzierl, A. Holzel. Při pohledu na fotografie ústavu, v nichž tito lidé pracovali, je výsledek jejich činnosti a její význam téměř nepochopitelný.

Zřízení české c. k. kliniky pro novorozence, kojence a kojící ženy. Karel Schwing.

Vznik české c. k. kliniky pro novorozence, kojence a kojící ženy obdobné klinice německé je také povinen vděčností úsilí a zaměření Rittera z Rittersheinu. Když byla v roce 1882 rozdělena pražská univerzita na českou a německou, byla zřízena v pražském nalezinci také zmíněná Česká klinika, jejímž přednostou byl jmenován docent porodnictví Karel Schwing, který byl jmenován profesorem roku 1889. Situaci měl zcela opačnou než prof. Neureutter, který byl jmenován profesorem dětského lékařství roku 1884 po rozdělení univerzity. Jakýsi nepatrný zárodek dětské kliniky dostal teprve v roce 1891 v domě "Na křižovatce". Schwing naproti tomu dostal kliniku pro novorozence, kojence a kojící ženy hned po rozdělení univerzity, kdy se stal ředitelem Zemského nalezince a porodnice. Habilitoval se pak pro gynekologii a porodnictví r. 1893, již v r. 1885 se stal primářem a přednostou zmíněné kliniky. Zřízení kliniky prvého dětství předběhlo zde otevření dětské kliniky Neureutterovy o řadu let, což bylo mimořádné ve světové pediatrií. Schwing zůstal ředitelem ústavu až do roku 1898. Ale ačkoli jako porodník měl zájem o novorozence, přece zůstal po celou dobu své činnosti gynekologem a jeho práce spadaly vesměs do oblasti tohoto oboru. Je to nápadný rozdíl proti Ritterovu zaujetí pro obor jemu původně cizí. Přesto dřívější vznik nalezinecké kliniky proti klinice Neureutterově odůvodňuje plně, proč později Brdlík navrhl změnu jejího názvu na první dětskou kliniku a kliniku v České dětské nemocnici na druhou dětskou kliniku. Ačkoli nalezinecká klinika svým založením ji předstihla, nejevilo se to tak v její činnosti. Neměla v osobním obsazení to štěstí, jako její německá příbuzná.
František Scherer.

Schwingovým nástupcem se stal František Scherer, který se habilitoval roku 1896 pro nemoce novorozenců a kojenců. Byl roku 1900 jmenován titulárním profesorem a roku 1902 skutečným mimořádným profesorem. Vypracoval se za vedení Schwingova s velkou pílí na velmi dobrého klinika a dobrého učitele, jehož přednášky přesto, že byly nepovinné, byly oblíbeny. Podporu pro svou klinickou činnost čerpal z německé literatury, k níž přispíval svými publikacemi. Teoretickou podporu nalézal u Eduarda Babáka, který použil jeho spolupráce v respirometrii a kalorimetrii novorozenců. Využil k tomu kalorimetru pro malá zvířata, sestrojeného v pražském fyziologickém ústavu. Na něm objevil přechod spotřeby energetické z uhlohydrátů na tuky v prvních dnech po narození, kterýžto nález je jedním z nejcennějších objevů české pediatrie, Babákova snaha využít jeho práce v lidské biologii ztroskotávala však na jeho zhoršujícím se alkoholismu, kterému poměrně mladý podlehl. Snaha Schererova spojit se s Činností druhé kliniky v České dětské nemocnici přicházela nazmar naprostým odporem prof. Pešiny, který ve svém zaujatém a omezeném pojímání pediatrie odmítal vzít na vědomí důležitost péče o kojence. Lze dnes těžko říci, co působilo nepříznivě na pracovníka zpočátku tak bystrého, ačkoli se dostal v nalezinci do poměrů mnohem příznivějších, než byly dříve.

Stavba nové budovy nalezince, její vzhled a složení.

V roce 1895 rozhodl konečně Zemský výbor království českého, že staré budovy nalezince budou zbourány a bude zbudován nalezinec nový, který by tvořil přiměřený celek s novou porodnicí, která byla postavena a dána do provozu v roce 1875. Zásluhou ředitele Schwinga byla část nového nalezince dána do provozu již v roce 1897. Nový nalezinec se skládal ze 4 budov, které dosud stojí a slouží dvěma dětským klinikám fakulty všeobecného lékařství s otorinolaryngologickým oddělením.

Do komplexu po dostavění se vstupovalo centrálně uloženou vstupní budovou, v níž byla správa nalezince a porodnice s poradním oddělením pro záležitosti nevdaných matek a jejich dětí a s bytem ředitele ústavu. Z každé strany této budovy stojí po jedné budově, určené pro ústav. Na straně jižní je budova o něco větší a v ní byla česká klinika s částí tzv. zemského oddělení se zvláštním primářem, jehož část byla ještě v pavilónu severním, kde byla klinika německá. Mezi nimi proti pavilónu správnímu s čelem obráceným do Sokolské třídy stojí pavilón čtvrtý, v němž byla izolační odděleni obou klinik a kromě toho oddělení pro větší děti do 6 let, náležející zemskému oddělení. Sem přicházely děti, svěřené péči nalezinecké opět v 6 letech k prohlídce před propuštěním z péče a předáním do péče obcím podle jejich příslušnosti podle řádu platného v Rakousku.

Po smrti Schererově v roce 1916 zůstala klinika neobsazena 3 roky. Po tu dobu ji vedl Schererův první asistent, činorodý a vysoce inteligentní Quido Mann, který si získal velké zásluhy v počátcích preventivní poradenské péče u nás a organizací "Ochrany matek a dětí" se sídlem v Útulku na Štvanici a později v bývalém Šimsově sanatoriu v Krči, kde kromě toho byla nemocnice dětská, patřící této organizaci. Velikou zásluhu o povznesení péče o dítě měla zde výchova dětského ošetřovatelského personálu, jak pro ústavní, tak poradenskou i rodinnou péčí.

Karel Švehla.

Teprve po třech letech byl jmenován přednostou kliniky Karel Švehla (1866-1929), a to v roce 1919 do jisté míry pod vlivem politickým, působením nejmocnější strany agrární (byl bratrem předsedy vlády). Původně se připravoval na chirurgickou dráhu, ale potom při velkých možnostech studijních, které měl, procestoval a navštívil pracoviště pediatrická v Rakousku, Švýcarska, ale zvláště ve Francii, jejíž pediatrická škola ho nejvíce přitahovala a v ni nejvíce Marfan. V roce 1898 se habilitoval z dětského lékařství. Po nezdařených pokusech dřívějších o některou z dětských klinik po jejich uprázdnění přece dosáhl svého cíle, ale ne v plném rozsahu. Poněvadž 5 let vedl oddělení starších dětí v nalezinci, chtěl je připojit ke klinice, což se mu nepodařilo. Na klinice zavedl některé novinky po vzoru francouzském jako výživu kefírem a zařízení boxové v ambulanci. Jeho pokusy o experimentální práce s thymem nemohly být úspěšné z nedostatků metodických, ze stejného důvodu selhaly pokusy o teorii stavů výživy, založené vlivem Luskovým na mylných názorech biologa V. Růžičky. V roce 1924 byl jmenován řádným profesorem, ale bez vlivu na jeho činnost a na zisk pediatrie. Čím dále, tím více jeho působení poškozovala chronická nemoc postihující centrální nervstvo a jeho duševní činnost, takže bylo velmi obtížné s ním docílit dorozumění. V poslední době ho plně zastupoval František Luska (1888- 1942), který od roku 1914 pracoval u něho na oddělení starších dětí. Jeho činnost zde byla přerušena vojenskou válečnou službou. Od roku 1918 po skončení války se vrátil opět ke Švehlovi. Habilitoval se v roce 1922, ale jen pro obor kojeneckého lékařství. V roce 1929 byl jmenován bezplatným mimořádným profesorem. V době asistentury na Švehlově klinice navštívil některé dětské kliniky v cizině, hlavně však strávil skoro celý rok na Czernyho klinice v Berlíně. Jeho publikační činnost byla sporá. Pokusy o teore- tické úvahy o dětské dystrofii šly mylnou cestou na podkladě Růžičkových představ, získaných za jeho demonstratury na Růžičkově ústavu. Po úmrtí Švehlově přicházel v úvahu na místo přednosty české kliniky pro nemoce novorozenců, kojenců a kojících žen a setkal se s konkurencí prof. Jiřího Brdlíka, přednosty dětské kliniky v Bratislavě již od roku 1919.

Změna nalezince v Zemský ústav pro péči o matku a dítě. Přechod prof. Brdlíka do Prahy.

Není možno říci, že by byl prof. Brdlík zvlášť toužil po klinice v nalezinci, který zatím dostal případnější novodobý název: Zemský ústav pro péči o matku a dítě. Nešel se ani na kliniku podívat, protože jeho cíl byl doslal se do Prahy, a to do České nemocnice, kde prof. Pešina se blížil odchodu do penze. Ale smrtí Švehlovou se neočekávaně otevřela druhá cesta do Prahy, kterou nebylo možné pominout pro nebezpečí, že by se mohla později uzavřít. Kromě toho zde byl již habilitovaný Slovák, doc. A. Chura, velmi průbojný, zaostřen silně nacionálně a klerikálně. Věděli jsme oba, Brdlík i já, že na Slovensku se chystá boj luďáků o moc se všemi politickými důsledky. Ale záležitost nebyla snadná. Brdlík jako žádný z pracovníků České dětské nemocnice neměl příležitost se seznámit s kojeneckou pediatrií. Položil mi tedy kategoricky požadavek, že musím jit s ním. Ale další bylo: nikdy nepublikoval nic z kojenecké tematiky. Proto jsem publikoval ihned v Časopise lékařů českých práci o chronickém genitálníim edému novorozenců, která nesla také jeho jméno a jeho působením byla s rychlením již roku 1929 uveřejněna. Velký vliv na obsazeni pražské kliniky měl prof. Pešina jako zástupce pediatrie a předseda komise pro obsazení místa, kromě toho vedoucí "většiny" v profesorském sboru. Pěšina nebyl Brdlíkovi zvláště nakloněn, protože Brdlík byl jmenován podle maďarských pravidel na Slovensku platných řádným profesorem pediatrie (pediatrie byla v Praze nepovinná), kromě toho Brdlík prosazoval pediatrií prvého dětství, kterou Pěšina neuznával. Brdlík měl za sebou sice Pelnáře a "menšinu", ale tam měl zase Luska též přátele a zastánce. Přece však Brdlík vyhrál v tomto soutěžení pro své výsledky na Slovensku a již jako řádný profesor celé pediatrie. Ale musel se Pešinovi zavázat, že se ve své výuce omezí na kojence a nebude chtít zkoušet. Otázka zkoušek nebyla jen ideová, ale peněžní, protože rigorosa byla individuálně placená.

Brdlík zaujal své místo počátkem roku 1931 a já jsem přisel na pražskou kliniku v říjnu roku 1930 jako soukromý docent, jmenovaný v roce 1929 na asistentské místo, uprázdněné v té době odchodem jednoho asistenta do praxe. Byla to v Praze velká novinka a první případ. Po habilitaci musel každý asistent místo opustit a živit se soukromou praxí. V Bratislavě tomu tak již nebylo.

Stav kliniky pro kojence při jejím převzetí prof. Brdlíkem.

Můj příchod na kliniku nebyl příjemný mezi kolegy mně neznámé, a poznání kliniky bylo pro mne hrůzným překvapením, které na Brdlíka teprve čekalo. Třebaže jsme kdysi ústav někdy navštívili, nevěděli jsme ještě, jak má vyhlížet skutečná dětská klinika, jakou jsme v Bratislavě opustili. Už budovy ústavu, postavené jako budovy jakéhokoli úřadu bez respektování účelu, byly depresivní. Jediné, co připomínalo zdravotnické zařízení, byla pavláčka podél prvního poschodí, kde mohly být děti uloženy na vzduchu, ale nebyly, protože krycí střecha nad nimi byla zcela rozbitá. Vedlejší izolační pavilón měl dvě kryté verandy, zasklené, opět nepoužívané, protože scházely rolety chránící před sluncem v zaskleném prostoru.

Klinika měla sto lůžek mateřských s lůžky dětskými, z nichž na 40 mohly být přijaty matky zvenčí k léčení jejich dětí se svolením ředitelství ústavu do odvolání a podle možností. Většina těchto lůžek byla umístěna ve velkých sálech, kde bylo 10 matek s dětmi. Postýlky dětské byly umístěny u nohou mateřských, úzké, sahající právě k okraji postelí velkých, nízkých jako v domácnosti. Menší počet matek - 2 nebo 3 - byly obyčejně s dětmi ležícími v jednom pokoji, jichž bylo několik, hlavně v pavilónu izolačním. Zdravotní situaci osvětlují ty okolnosti, že v jednom křídle postranním v prvním poschodí byly s dětmi matky stížené gonoreou a syfilis, na izolačním pavilóně stížené syfilis s možnosti infekce. Kromě toho na tomto pavilóně byly děti s hnisavými infekcemi, dále s velmi častým smrtícím erysipelem a s hnisavými meningitidami. Bylo to smutné oddělení.

Byl učiněn pokus rozdělit přepážkami velké pokoje na dva v prvním i druhém poschodí. Ale jen do jednotlivých, dvou vzniklých byl přímý vstup z chodby a zcela nepochopitelně místo zasklených stěn byly plné zděné stěny opatřeny pouze dvěma malými okénky, dovolujícími pohled z naprosté blízkosti. Tak se mohlo stát, že během lékařské vizity zde uhořely dvakrát dětí nedonošené, zahřívané zespodu elektrickou dečkou při pomočení dětí - věc opět pro nás nepředstavitelná. A další: Ošetřování zařízeno tak, ze pro 25 matek byly 3 opatrovnice (ne sestry) bez jakéhokoli školení, většinou nemanželské matky, které zůstaly v ústavu. Z nich jedna měla přes den službu a v noci pohotovost, druhá pohotovost ve dne s ní (vlastně dělala práci uklízečky), třetí měla volno. Tedy služba v noci nebyla. Matky měly možnost zavolat sestru z pohotovosti, když se k ní dostaly.

Ve všech místnostech byly tabule zakazující matkám brát děli do postele, protože jim hrozilo zadušení, což se zde opakovalo. A důležitá věc: všude musel viset kříž. To byla jediná starost přísedícího zemského výboru a přednosty odděleni sociálních ústavů, lidovce, když přišel na inspekci.
Německá klinika byla stejně zařízena, měla však jen 50 lůžek, z toho 20 pro léčení, ale místo křížů měla obrazy sixtinské madony. To bylo povoleno z důvodů, že kříže by urážely židovské lékaře kliniky.

Neméně smutný byl dojem z vybavení "vědeckého": možno říci krátce - nic, prázdné pěkné místnosti. Knihovna kliniky se skládala z historických starých knih a Časopisů lékařů českých, v laboratoři byly typické laboratorní stoly bez jakéhokoliv vybavení, digestoř nefungující, jeden mikroskop Reichertův neschopný nastavení, jeden Leitzův bez imerze, jedno horské slunce a rentgen k ozařování, žádný diagnostický. Kuchyně mléčná naprosto primitivní jako v domácnosti s jediným dietním pokrmem - kefírem. Ten jsem sice znal, ale dávno opustil. Zde snad byl odůvodněn naprosto nespolehlivým mlékem.

Ohodnocení prací v domácím odborném tisku
(Otevření nové rubriky)

Vážení čtenáři,

v tomto čísle jsme zavedli novou rubriku "Názory, polemika", která by měla vytvořit prostor pro vyjádření vašich názorů. Věříme, že využijete této možnosti a budete reagovat na předkládané problémy nebo se zapojíte do diskuze. Dnes uveřejňujeme dopis profesora Blahoše, předsedy ČLS JEP, který byl zaslán prof. MUDr. J. Kouteckému, DrSc. a ostatním děkanům lékařských fakult, rektorovi UK a předsedkyni AVČR (se souhlasem profesora Blahoše). Rádi bychom Vás požádali o vyjádření k této problematice. Vaše názory uveřejníme v dalším čísle Pelikánu.

Redakce Pelikánu

Praha 11. 9. 2001

Vážený pane děkane,

předsednictvo ČLS JEP se stále častěji setkává se stesky zástupců svých odborných společností nad současnými poměry v medicínské publikační činnosti a to zejména nad jednoznačným upřednostňováním publikace v časopisech s impakt faktorem za strany UK a AV ČR.

Samozřejmě nepochybujeme o potřebě udržovat krok s vývojem v zahraničí, ani o tom, že k výkonu některých funkcí schopnost a možnost publikovat v renomovaných mezinárodních časopisech neodmyslitelně patří. Jsme však toho názoru, že kritérium impakt faktoru je u nás uplatňováno šířeji, než by bylo zapotřebí .

Jako instituce, která se věnuje celoživotnímu vzdělávání lékařů, a o i

terénních mimo hlavní město a velké aglomerace, považujeme za zcela nutnou existenci domácího, jazykově a cenově dostupného, kvalitního odborného tisku, který se bez prvotřídních autorů a jejich účasti na celostátní výměně zkušeností nemůže obejít. Jako vydavatel 30 lékařských časopisů máme osobní zkušenost s tím, jak těžko se dnes kvalitní příspěvky získávají.

Proto se na Vás a Vaši vědeckou radu obracíme s žádostí, abyste při tvorbě a aktualizaci kritérií akademického a vědeckého růstu v lékařských oborech také zvažovali adekvátní ohodnocení prezentace původních i souborných prací v domácím odborném tisku.

S přátelským pozdravem
Prof. MUDr. J. Blahoš, DrSc.,
předseda ČLS JEP

Abstrakta

PHYSIOL-RES. Physiological-Research. 2001; 50(3): 327-331¨ 
Ventilatory response to sustained hypoxia in carotid body denervated rats
Maxova-H; Vizek-M

Hypoxia stimulates ventilation, but when it is sustained, a decline in the ventilatory response is seen. The mechanism responsible for this decline lies within the CNS, but still remains unknown. In this study, we attempted to elucidate the possible role of hypoxia-induced depression of respiratory neurons by comparing the ventilatory response to hypoxia in intact rats and those with denervated carotid bodies. A whole-body plethysmograph was used to measure tidal volume, frequency of breathing and minute ventilation (VE) in awake and anesthetized intact rats and rats after carotid body denervation during exposure to hypoxia (FIO<inf>2</inf> 0.1). Fifteen-minute hypoxia induced an initial increase of VE in intact rats (to 248 % of control ventilation in awake and to 227 % in anesthetized rats) followed by a consistent decline (to 207 % and 196 % of control VE, respectively). Rats with denervated carotid bodies responded with a smaller increase in VE (to 134 % in awake and 114 % in anesthetized animals), but without a secondary decline (145 % and 129 % of control VE in the 15th min of hypoxia). These results suggest that afferentation from the carotid bodies and/or the substantial increase in ventilation are crucial for the biphasicity of the ventilatory response to sustained hypoxia and that a central hypoxic depression cannot fully explain the secondary decline in.

PHYSIOL-RES. Physiological-Research. 2001; 50(3): 267-273
The effects of hyperoxia, hypoxia, and ischemia/reperfusion on the activity of cytochrome oxidase from the rat retina
Siskova-A; Wilhelm-J

Cytochrome oxidase activity from the retina can be enhanced or depressed by free radical-mediated reactions both in positive and negative aspect. The greatest effect was exerted by ischemia/reperfusion, which significantly increased the fluorescent products of lipid peroxidation (358%, P<0.01) and inhibited the enzyme activity (14%, P<0.001). After hyperoxia the fluorescent products slightly increased (192%, P(<0.05) as well as the enzyme activity (133%, P<0.05). Hypoxia had no effect on any of these parameters. Specific changes in the composition of fluorophores after ischemia/reperfusion were revealed in the fluorescence spectra. The fact that increased lipid peroxidation after hyperoxia and after ischemia/reperfusion does not produce the same effect upon cytochrome oxidase activity might be explained by changes in the kinetic behavior of cytochrome oxidase. In the control enzyme preparation, two binding sites for cytochrome c were observed. One was of the low-affinity (K<inf>m</inf>=60 < mu >M) and the other of the high-affinity (K<inf>m</inf>=1.12 < mu >M). After in vitro-initiated lipid peroxidation, the low-affinity binding site was lost and the activity measured under "optimum" conditions at a single cytochrome concentration was higher than in the controls. This implies that oxidative damage to cytochrome oxidase in vivo can be site-specific and its extent should be estimated by performing detailed kinetic analysis as otherwise the results might be misleading.