Prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc.o
(děkan 2. LF UK)

Profesor MUDr. Bohuslav Niederle, DrSc.

* 28. 3. 1907 † 12. 5. 2000

Nejenom akademická obec 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a členové její chirurgické kliniky, ale celé společenství českých chirurgů, vlastně celá česká medicína želí úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností českého lékařství tohoto století - profesora Bohuslava Niederleho. Vydávám svědectví o vnitřním vztahu a zevním projevu jeho života, svědectví plné obdivu a úcty. Kdybych je nepodal, cítil bych se provinile.

Měl jsem tu čest proslovit poprvé laudaci profesoru Niederlovi v krásném dopoledni 14. června roku 1991 na zámku v Libochovicích. Stal se nositelem nejvyššího českého zdravotnického vyznamenání - Purkyňovy ceny. Podruhé (obr. 1) jsem mu mohl vyjádřit úctu 18. března 1997 na slavnostním zasedání Společnosti klinické medicíny uspořádaném v Lékařském domě na počest jeho devadesátin. Potřetí jsem oslovil pana profesora 22. května tohoto roku nad rakví s jeho tělesnými pozůstatky. Bylo to pro mne nesnadné. Hned dva dny nato (24. května) jsem ve Velké aule Karolina uvažoval před hosty letního karolinského koncertu naší fakulty o lidských vztazích a všechny jsem dokládal principy, kterými se pan profesor celý život řídil.

V této souvislosti je to tedy popáté - na rozloučenou a na vědomí všem členům akademické obce - naší fakulty i Univerzity. Vzpomínky na pana profesora mě přivedly k poněkud netradičnímu pojetí úvah, ve kterých převažují dimenze člověčenství nad faktografickým popisem osobní kariéry. Devítka v součtu desetiletí jeho života přinesla nápad vzdát panu profesorovi poctu v devíti zastaveních, v jakýchsi devíti hlavních reflexích jeho obdivuhodného života. Mohlo by jich být mnohem víc - možná právě těch třiadevadesát, ale snad i těch devět vyjádří to nejpodstatnější, co ve vztahu k osobnosti tak výjimečné naplňuje moji mysl a čím překypuje moje srdce. Profesor Niederle totiž naplnil beze zbytku myšlenky, které v úvaze o etice chirurga vyjádřil výstižně profesor Jiří Diviš:

"Především je to úroveň ve vědě, ta musí být samozřejmostí. K ní pak přistupuje svědomitost, podle níž se pozná pravý chirurg. Kdo ovládá chirurgické umění, má cit pro odpovědnost a cítění sociální. Chirurgické umění vyžaduje takt, ohleduplnost, dobrotu srdce, pevnost charakteru. Není-li smysl pro lékařské samozřejmosti dán od přírody, měl by si je osvojit především chirurg. Lékařská mravnost a její zvláštnosti zavazují k povinnostem a mají ovládat veškerou lékařskou vědu i lékařské umění. Čím se chirurgie stává mocnější, tím má být i mravnější. Cítit s trpícím, řídit se poznanou pravdou a naslouchat hlasu svědomí."

Všechny ty principy profesor Niederle po celý život plnil, často svými činy přesáhl. Všechny přesvědčil, že

"opravdu jenom celý člověk může vytvořit velké dílo, že je třeba co nejdříve zbavit se všech pochybností a zahloubati se do sebe a tím i do své práce" (František Hampl).

Dokázal vládnout především sobě, aby uměl v tom nejlepším slova smyslu vládnout jiným. Měl k tomu vůli, sebekázeň, moudrost i lásku.

Zastavení první - léta učednická.

Zastavení druhé - jaký má být chirurg.

Zastavení třetí - sestra, věčná inspirace chirurgova.

Zastavení čtvrté - člověk - pacient jako jedinečná bytost.

Zastavení páté - úcta k tradici.

Zastavení šesté - oddání.

Zastavení sedmé - kultura ducha.

Zastavení osmé -  odpovědnost učitele.

Zastavení deváté - vyznání.

Redakční zprávy:

U příležitosti úmrtí význačného chirurga profesora MUDr. Bohuslava Niederleho, DrSc. (12. 5. 2000) vychází mimořádné číslo akademického bulletinu Pelikán - září 2000. Je věnované vzpomínkám a netradičním úvahám o životě tohoto výjímečného lékaře a člověka, jehož odborný život byl úzce spjatý s naší fakultou. Autorem textu je profesor Koutecký, děkan fakulty, který se v něm vyznává z obdivu a úcty k panu profesoru. Věříme, že tímto počinem pomůžeme důstojnému uchování vzpomínek na jednu z nejvýznamnějších osobností české medicíny tohoto století.

Redakční rada

(Pozn.: fotodokumentaci dodala rodina pana profesora)

Přehled termínů uzávěrek pro Ročník č. 9 (2000/2001):

• 2. říjen  2000
• 1. listopad 2000
• 1. prosinec 2000
• 4. leden 2001
• 1. únor 2001
• 1. březen 2001
• 2. duben 2001
• 2. květen 2001
• 4. červen 2001

Redakční rada:
Doc. MUDr. J. Bartůňková, CSc.
Doc. MUDr. T. Blažek, CSc.,
Ing. M. Cipryánová
Mgr. Z. Dobiašová
Doc. PhDr. J. Kocourková
Ing. E. Kuželová
Prof. MUDr. S. Tůma, CSc.
MUDr. J. Večeř

Adresa:
Redakce časopisu PELIKÁN
2. lékařská fakulta UK
V Úvalu 84
150 06 Praha 5 - Motol
tel.: (02) 2443 5853

E-mail: pelikan@lfmotol.cuni.cz

Kontakt :
Ing. M. Cipryánová

Zpracování a grafická úprava:
© Ing. M. Cipryánová

Jeho mottem mohou být slova Archibalda Cronina (Očistec):

"Uvědomoval si, jako nikdy předtím, čím je mu medicínské studium. Žilo to v něm jako neodlučitelná složka jeho nejhlubšího vědomí a bylo to jako ohníček, u kterého se zahříval ve chvílích únavy, skleslosti a nejistoty."

Narodil se do rodiny velkého intelektuálního potenciálu. Dědeček Jindřich byl profesorem klasických jazyků v Klatovech. Zemřel tuberkulózou velmi mladý, už ve 33 letech a zanechal, jako v pohádce, tři syny. Nejstarší Lubor byl archeologem a znalcem slovanských starožitností světového jména. O jeho velikosti nemůže svědčit nic více než skutečnost, že byl pochován do hrobu Pavla Josefa Šafaříka. Prostřední Václav se stal studenty nade vše milovaným středoškolským profesorem latiny a antické historie. Edmond Konrád ho považoval za "občanského světce" pro všechno krásné, co kolem sebe rozdával. Nejmladší Bohuslav se rozhodl pro dráhu chirurga. Byl přímým žákem profesora Karla Maydla, dosáhl hodnosti profesora chirurgie na Karlově univerzitě a dlouhá léta byl přednostou chirurgického oddělení nemocnice na Kladně (obr. 2).

Nadmíru přísný kritik profesor Arnold Jirásek o něm napsal: "Byl vzorem chirurga: dával svým nemocným, všem bez rozdílu, nejlepší co znal a dovedl, dával to přesně a přísně, nesmlouvavě, stále se dále vzdělával a sám přispíval svými pracemi k obohacení našeho písemnictví. Ukázal vzor působení vedoucího mimopražského chirurga: zůstával spojen s centrem, od něhož bral co mohl, aby to na svém působišti rozdával a dále vzdělával. Osobně mužně příjemný, vždycky svůj a pravdivý, jasně zastavený k ušlechtilým cílům. V chirurgii i v životě je Niederle význačnou postavou našeho chirurgického života". Profesor Jirásek mu projevoval vrcholné uznání. Považoval ho za duševního aristokrata, noblesního chirurga, za člověka typu Rudolfa Jedličky a vždy o něm hovořil s velkým obdivem. Profesor Niederle senior byl krásným, milovaným, obdivuhodným a neobyčejně ušlechtilým člověkem úctyhodných vědomostí, schopností a mimořádného sociálního cítění.

Jedinému synu profesora Niederleho byl otec hlavním životním vzorem (obr. 3). Nemohlo to dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Vrozený vklad, osobní vlastnosti, příklad otcův, dokonalé všeobecné vzdělání a píle, kterou tak vtipně definoval Louis Armstrong:

"Život je jako džezová trubka. Když z něj chcete něco dostat, musíte do něj trochu fouknout."

Maturant Niederle "foukal do života" v pravý čas. Přivedlo ho to na pražskou lékařskou fakultu. Učil se na ní medicíně od osobností, které dávaly vzniknout a rozvinout se samostatné české medicíně, která v té době dosahovala vynikající úrovně. Po krátkých intermezzech v anatomickém ústavu profesora Karla Weignera a na II. interní klinice profesora Josefa Pelnáře ho, spíše než osud, přivedla vůle a touha na I. chirurgickou kliniku Jiráskovu (obr. 4). Arnold Jirásek byl čtvrtým v pořadí přednostů této kliniky po Vilému Weissovi, Karlu Maydlovi a Otakaru Kukulovi. Během 13letého působení na této klinice se Niederle chirurgii od profesora Jiráska naučil, jeho zásady a odkaz, byť v osobnostně zformované podobě převzal, a posléze dále rozvíjel. Profesoru Niederlemu bylo v období jeho činnosti na I. chirurgické klinice 25 až 38 let (obr. 5 a 6). Vyzrál v pravý čas a ve 39 letech se postavil do čela samostatného chirurgického ústavu, byť za velmi svízelných podmínek.

Když jsem přelétl "léta učednická", nemohu zcela pominout osobní náhled Niederlův na vlastního učitele - rozporuplného profesora Jiráska. V něm shledávám velikost Niederlova pohledu, či spíše nadhledu, v charakteristice vztahu učitele a žáka. Jeho názor na osobnost profesora Jiráska a na jeho význam pro českou chirurgii je nejobjektivnější jaký znám. Profesor Niederle vysoce oceňuje skutečnost, že Jirásek pěstoval chirurgii v celé její šíři, vynikající formou, na vysoké úrovni a bez prohřešků proti lékařské etice. Jeho osobní a lidské, rozhodně však ne odborné postoje, které se někdy projevovaly rozporem mezi slovy a skutky, spatřuje v obtížném Jiráskově niterném zápase a ve vrozené uzavřenosti, které mu neumožňovaly vytvořit si blízký vztah ke spolupracovníkům - lékařům. Byl podezřívavý, často neoprávněně, nevytýkal přímo, spíše cestou pracovního postihu a měl zhusta z lidí strach, ač jinak se dovedl za vlastní pravdu odvážně bít. Byl často tvrdý. Naproti tomu měl velmi pozitivní vztah k sestrám, který mu ony opětovaly. V názoru prof. Niederleho však vysoce převažují - i při vědomí některých negativ - zásluhy Jiráskovy a jeho velikost a význam pro českou a československou chirurgii.

Vyjadřuje je nepochybně nejlépe jeho přímá citace: "Ctitel velkých českých chirurgů dosahuje velkých cílů vytčených v jejich duchu. Jeho soustředěná činnost tvoří na klinice zvláštní svérázné ovzduší. Vtiskl pečeť své osobnosti celému ústavu, ale i jiným institucím, kterým stál v čele. Jeho duch ovládá spolupracovníky a přenáší na ně smysl i cit pro utrpení člověka (obr. 7 a 8). Svému okolí je vzorným příkladem nevyčerpatelné práce a pořádku. Je nadšeným obhájcem a ctitelem české řeči, jejího ducha i slova. Jeho vytříbené a duchaplné přednášky jsou sledovány s napětím, má vždy něco velkého říci. V diskusi, v níž se uplatňuje jeho bystrá neobyčejná paměť, se staví za své názory a přesvědčení. Nevyhýbá se boji ve sporných otázkách. Jeho výmluvnosti odpovídá i slovo psané, rozsáhlá činnost literární. Jeho zběhlost ve světové literatuře je neobyčejná. Ve veškeré činnosti Jiráskově poznáváme též vrozený organizační talent, který se uplatnil i v nejtěžších dobách válečných. Odměřený, přesný, vždy korektní v úředních jednáních stává se Jirásek v bližším přátelském styku milým společníkem s hlubokých citem pro vše dobré a ušlechtilé". Niederle se tímto zhodnocením plně za Jiráska postavil a přihlásil se k jeho bezesporu vynikající škole. Po mém soudu tím však ze všeho nejvíce vyjádřil svůj lidský vztah k osobnosti, sice zvnějška strohé, uvnitř však lidsky zranitelné a možná nešťastné.

Podnětem k této části vzpomínky mi byla knížka Arnolda Jiráska "Úvahy o chirurgii a chirurgovi". Je to soubor úvodních semestrálních přednášek pro profesorovy posluchače. Sedmá nese název "Jaký má být chirurg ?" Napadlo mě porovnat představu učitele - profesora Jiráska, s tím, jak ji naplňoval jeho žák - profesor Niederle. Mottem této reflexe může být bonmot Kochův: "Lékařem být je těžké. Chirurgem všeobecně oblíbeným a uznaným ještě těžší, téměř nemožné". Ve variaci na Jiráskovo téma se pokusím přesvědčit čtenáře o tom, že profesoru Niederlemu se to podařilo (obr. 9).

Jirásek především vyžaduje, aby měl chirurg všechny vlastnosti, které se žádají na každém dobrém lékaři - od prvního rozhovoru s nemocným, při jeho vyšetřování, až po stanovení diagnostického závěru a rozhodnutí o léčbě. Musí proto ovládat veškerou obecnou medicínu a být mnohostranně vzdělaný, tak aby jeho znalosti nebyly zúženy jen na jeho obor. Jen splněním tohoto požadavku se chirurg - technik stává chirurgem pozorovatelem, posuzovatelem a ochráncem dějů v organismu. Tak se "stává chirurgie vědou a její vykonávání dokonalým řemeslem" (Petr Bamm).

Zvláštním úkolem chirurgovým je rozhodování o operaci, příprava k ní a vlastní operace. Rozhodování o výkonu může být snadné, ale stejně tak velmi těžké a tu je nutné vyzdvihnout, že "chirurg k rozhodnutí, aby neoperoval, potřebuje mnohem víc vědomostí a větší zodpovědnost než k tomu, aby operoval" (Karl-Heinz Bauer). Proto musí být nadán náležitým svědomím věcným, které vyžaduje vzdělání, rozum a inteligenci, tj. znát a umět, pamatovat a dokázat paměť mobilizovat, srovnávat a udělat závěr, často rychle. Stejně tak musí disponovat svědomím lidským, které pramení ze zkušenosti, vyzrálosti, umírněnosti a odpovědnosti. Musí mít schopnost soustředěného a postupného pozorování a jakýmsi duševním pohledem vidět do hloubky i za okraj rány. To ovšem nejvíc při vlastní operaci (obr. 10).

Je nasnadě, že chirurg musí mít náležité vlastnosti tělesné, zdravé, schopné a dovedné ruce nadané k výcviku. Měly by být jemné, ale současně zdatné i k těžké fyzické práci, vedené rozumem i duší. Chirurg je povinen vést je k přísné sebevýchově, odhmotnění a zjemnění, tak aby jeho konání vyjadřovalo úctu k příslušné tkání i krajině ve které operuje. Takto oduševnělá ruka je ukázněná - opatrná a odpovědná. Chirurg se musí neustále zdokonalovat v operační technice, ve vztahu ke tkání a tím i k celému člověku. Teprve pak, i při veškeré tělesné vzdornosti a tělesné námaze, kterou musí vynaložit, imponuje jeho počínání v ráně klidem, rozvahou a elegancí pohybů.

Právě tak jako náležité vlastnosti fyzické, musí mít chirurg i dokonalé vlastnosti psychické, které od něho vyžaduje trvalé napětí při operaci, provázené nezřídka překvapením až úlekem a starostí a obavou o operovaného. Proto se musí dokázat celkově ovládat, v činech i slovním projevu a zůstat vyrovnaným i tehdy, když se situace vyvíjí kriticky. Ne tedy jen ukázněná ruka, ale i chirurg sám.

Všechno uvedené klade velké nároky na osobní vlastnosti chirurgovy - inteligenci, tj. schopnost odhadovat tajné vztahy věcí mezi sebou, intelekt, citlivé svědomí a odpovědnost za svěřeného pacienta. Vědomosti čerpá z knih, zkušenost z praxe a velikost z přísného svědomí. Ke znalostem, paměti, zkušenostem a předvídavosti musí vložit i svou lidskou poctivost a svědomitost, odvahu, včetně odvahy k pravdě vůči sobě, spolupracovníkům, žákům, nemocným a jejich blízkým. A také zájem o živou tkáň, o přírodu, jednotlivce - o život v jeho široké složitosti, a z něho vyplývající osobní skromnost (obr. 11).

Profesor Niederle všechny ty vlastnosti, které jeho učitel vkládá chirurgovi, opravdu naplnil. Mám opravdové přesvědčení, že svého učitele vlastnostmi převýšil. Možná také proto, že se řídil celý život moudrostí Konfucia: "Jsou tři cesty k získání moudrosti. První je cesta zkušeností, ta je nejtěžší. Druhá cesta je napodobení. Ta je cestou nejlehčí. Třetí je cestou přemýšlení. Ta je nejušlechtilejší".

Srovnání vlastností chirurga v představách učitele Jiráska a v jejich naplnění jeho žákem Niederlem je impresivní. Pro chirurga vykonávajícího odpovědně svůj úkol by mělo být příkladem a v jeho činnosti by mělo být samozřejmostí. Ale ruku na srdce - co by si i ten nejdokonalejší a nejmravnější chirurg počal, kdyby při něm nestála odborně i lidsky příkladná zdravotní sestra - u lůžka nemocného i na operačním sále. Tato ne všem chirurgům zřejmá skutečnost, které si byl dobře vědom profesor Jirásek, byla vždycky jednou z dominant chirurgického vědomí profesora Niederleho.

Úlohu sestry v komplexním pojetí chirurgie jako nepřetržité služby nemocným, považoval profesor Niederle za jednu z nejdůležitějších. Bylo mu jasné, že bez dobrých sester si nelze práci ve zdravotnictví a tedy ani v chirurgii představit. Vnímal ji bytostně a daleko naléhavěji než ostatní, méně zkušení či méně odpovědní chirurgové. Uvědomoval si nesnadnou, nezměrně namáhavou, odpovědnou a tak často nevděčnou práci sester, která vyžaduje vlastnit "srdce lva a ruku ženy" a kterou ruka muže nemůže nahradit.

Vyjádřil to přiléhavě laik, ovšem laik nadmíru povolaný, Karel Čapek, když napsal: "To už patří k jakési mužské prestiži, mluvit o ženských tak trochu spatra, není to zlá vůle, spíše vědomí fyzické převahy. Ono to většinou tak vypadá, jako že ženy potřebují naší ochrany; ale jsou chvíle a dokonce těžké chvíle, kdy shledáváme, že potřebujeme jejich ochrany. Muž ... zřídka dovede být bratrem nemocného. Dovedl by ho léčit nebo aspoň povyrážet, ale neumí ho tiše a jemně doprovázet tou cestou bolesti, aby nebyl sám. Je hrubě aktivní, neumí tak dobře svou činnost rozložit v droboučké a trpělivé skutky. Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich je krásnější."

Po mém soudu jsou krásní, když plní beze zbytku své poslání, oba dva, jednomu bez druhého to nejde. Proto profesor Niederle věnoval svým sestrám velkou pozornost a péči (obr. 12). Učil je teorii, čehož dokladem jsou jak jím vydaná monografie "Práce sestry na operačním sále", tak semináře, které pro ně za spoluúčasti lékařů pravidelně pořádal, učil je praxi. Učil je naslouchat steskům nemocných, chápat jejich úzkost a strach, vyhovět jejich přáním a sloužit jim, do úmoru sloužit jejich jedinečnosti a jí podmíněnému "osobnímu", s jinými nemocnými nesrovnatelnému, stonání. Učil je, jak co mají dělat, dělat co nejlépe, aby naplnily své úkoly.

Péči o vzdělání sester považoval profesor Niederle za rovnocennou péči o vzdělávání lékařů i studentů medicíny (obr. 13). Jasnozřivě si uvědomoval význam plynulé kolemoperační péče o nemocné, které chirurg odoperuje, naordinuje jim léky, ale nemá na ně více času. Ten jim dává sestra - žena, která dokáže nedostatek lékaře nahradit a která je i na chirurgickém pracovišti, tak jako ve veškerém osudu lidstva, věčným symbolem života, lásky, něhy a krásy - i ve chvílích kritických. "Nemocný člověk chce dvě věci: pohladit a jednat" (Adolf Branald). A "nejpřirozenější psychofarmakon - podle Olivera Hassencampa - je pohlazení".

Protože vím, jak profesor Niederle jedinečnost každého trpícího a strachujícího se jedince uznával a respektoval, jak bránil neosobní šabloně rutinního přístupu, jak spolu s nemocným žil či lépe jeho osud prožíval, troufám si doložit tuto složku jeho lékařské činnosti citací několika komentovaných aforismů. Vycházel z Novalisova: "Je jediný chrám na světě a tím je lidské tělo". Samozřejmě jak jeho physis, tak jeho psyché. A uvědomoval si, že "z nemocniční postele vidí člověk svět docela jinak" (Giovanni Arpino). Proto byl jeho přístup k nemocnému od první chvíle, od prvních slov s ním, ohleduplný a plný pochopení. Svým přístupem získával důvěru a uchvacoval okolí. Dobře věděl, že "o pověsti lékaře rozhoduje prvních 15 minut styku s pacientem" (Robert Hegglin) a přísně dodržoval zásadu pacienta ničím nestrašit, ani nemocemi, ani tím co chirurg dělá. Usiloval o prohloubení, zlidštění a opravdovost poměru lékaře a nemocného, o to, co dnešní medicíně naléhavě chybí - o vrácení důvěry v lékaře.

Praktikoval a učil své okolí zkušenosti, že "nemocný člověk nežije jen infúzemi a antibiotiky, že stisk ruky, pohlazení po zpoceném čele stojí za mnoho uklidňujících léků" (Madeleine Riffandová). Trvale a stále znovu si uvědomoval, že "diagnózou můžete omráčit svého kolegu, prognózou příslušníky rodiny nemocného, léčebným úspěchem sebe sama a čím pacienta? Svou lidskostí" (Karel F. Koch). Vždyť "K čemu jsou doktoři? Aby ulevili, a to je hodně. Především zbavit bolesti a potom morálně podpořit, protože doktor, to je naděje. Nemocný je člověk, který se topí. My mu hodíme záchranný pás. Buďto ho chytí, nebo ne." (Gabriel Chevalier).

Usiloval poznat svého nemocného po všech stránkách, vštípit mu důvěru a zbavit ho obav a hrůzných představ. Pozoroval své nemocné přesně a pokorně v každé fázi jejich stonání, i dlouho po zdánlivě úspěšné operaci. Už Ambroise Paré soudil, že "o osudu nemocného může se říci něco určitého teprve za sto dní po úrazu nebo operaci."

Vždycky mu šlo o to, aby byl nemocný po operaci spokojen, aby byl funkční výsledek co nejlepší, tak aby mohl operovaný po operaci slušně žít, aby byl vyrovnaný i psychicky. A když přicházel neúspěch, choval se tak, jak v básni Medicínské klaunství vyjádřil ve sbírce Tlak v mé hlavě lékař - básník Alois Volkman: "Do posledních minut představení udržovat náladu při životě, úzkost sejmout gestem karbaníka a nazpět vracet ty, kteří se rozhodli před koncem odejít."

Vědomí nezadatelného významu tradice hrálo v chirurgickém životu profesora Niederleho nezanedbatelnou roli. Tradice, předávaná zkušenost, ale i mravní přesvědčení, postoj k člověku a slavné činy velkých předchůdců mu po celý život byly příkladem a posilou. Ctil přesvědčení Clauda Bernarda, že "stojíme na intelektuálních ramenou lékařských obrů minulých dnů a jsme schopni vidět dál, než oni viděli, jen proto, že nám oni k tomu pomohli." Co je však hodno zvláštního pozoru, je snaha profesora Niederleho těžit z tradice, zachovat a dále rozvíjet českou chirurgii. Vážil si hluboce tradice zakladatelů moderní české chirurgie - pracovníků školy, ze které vyšel, ale i ostatních. Albert, Maydl, Kukula, Jedlička, Jirásek, Diviš, ti všichni a někteří další mu ukazovali cestu a někdy mu dovolili přejít do světa snění a fantazie, které by se ani racionálně uvažující a jednající chirurg neměl vyhýbat. Protože "tradice je všechno to, co nám předchozí generace zanechaly" (Arnold Jirásek) a je nejenom zapotřebí uvědomovat si stále znovu a znovu podmínky, které k tomu měly a srovnávat je s těmi, kterými disponujeme my - pokud možno bez uzardění a studu, ale připomínat si současně, že v těch dobách, o kterých někdy sníme, platilo to, co napsal Miloslav Urban v Brevíři úspěšného lékaře: "Nikde se nesetkáte s tolika lidmi, kteří si říkají kolego jako ve společnosti lékařů. Je to tradice, udržovaná jako vzpomínka na doby, kdy k sobě byli lékaři kolegiální" (obr. 14). Jak moc nám to dnes schází - v medicíně, v chirurgii a v životě obecném vůbec. Právě o to, opřen o vědomí tradice, profesor Niederle usiloval o odvržení lži a nastolení soudržnosti a vzájemné úcty propojující minulost se současností. Zmínil jsem se o tom už v samém začátku, když jsem zdůraznil pohled profesora Niederleho na jeho učitele. Jsem přesvědčen, že pro profesora Niederleho platil aforismus Karl-Heinz Bauera, konstatující, že "když chirurg operuje, operuje stále jeho učitel."

S úctou k tradici přistupoval profesor Niederle k novému opatrně a kriticky je zaváděl a nebylo toho málo, aniž by podléhal tlaku módy. Když se ujal vedení ústavu, ujal se ho pevnou rukou, promyšleně, jasně, vyžadoval kázeň, pracoval přesně, důkladně, kriticky. Pokud opouštěl či měnil tradice, nahrazoval je hodnotnějším a potvrdil svá rozhodnutí váhou vlastní práce životní. Úcta k tradici ho přivedla k novému prostřednictvím ušlechtilosti, přímosti, mravnosti, energie, schopnosti samostatného kritického rozhodování a slušnosti.

Profesor Niederle byl před mnoha lety ovlivňován členy "Kroužku 9 mudrců" a posléze se jedním z nich stal. Patřil k nim také profesor Vladimír Vondráček. Dovolte mi parafrázovat jako motto této reflexe jeho pověstný výrok: "Čím bych chtěl být, kdybych nebyl lékařem? Kdybych nebyl lékařem, chtěl bych být lékařem." Stačí totiž zaměnit slovo lékař za slovo chirurg. Oddanost profesora Niederleho k oboru byla příkladná (obr. 16). Projevovala se nejenom jeho houževnatou pracovitostí, velkým vzděláním, trvalou kritičností, ukázněným životem, dodržováním přesného pracovního či spíše životního programu vůbec, náročností na sebe i druhé, nesmlouvavostí, statečností a snahou vytvořit z chirurgie řemeslné chirurgii fyziologickou a naplnit ji vším co nemoc, operaci i pooperační průběh provází, ale také vyhraněnými představami o občanských a lidských ctnostech, o čistotě mravní, ale také intelektuální, tedy v myšlení, s maximální odpovědností před vlastním svědomím. U něho, chirurga na předním místě, se projevovala odpovědností, lidskou i odbornou. Jeho oddanost spočívala v zásadním rozhodnutí, které tak příhodně vyjádřil Ralf Waldo Emerson: "Bůh dal lidské mysli na vybranou mezi pravdou a klidem. Zvolte si, co se vám líbí, nemůžete však mít oboje." Zvolil pravdu. Zůstal chirurgii oddaný i přes nepochopení, křivdy, ba urážky. Jeho oddanost byla v jeho nesmlouvavé pravdivosti, statečnosti k poznané pravdě, odhodlání dojít ke stanovenému cíli, odpovědností provázenou stálou snahou dělat vše co nejlépe a činorodostí, ve které přesvědčení provázely skutky. Oddanost spatřuji v jeho všeobjímajícím přístupu k nemocnému - ostatně pro nemocného tu lékaři jsou, ne pro samotný obor, který si zvolili. "Víme, že přijde den, kdy člověk trpící neznámou nemocí, se odevzdá do rukou fyziků. Ti se ho nebudou na nic ptát, odeberou mu krev, určí jisté konstanty, vzájemně je vynásobí, všechny údaje překontrolují podle logaritmických tabulek a pomocí jedné tablety se pokusí pacienta vyléčit. Já však, když onemocním, půjdu raději za nějakým starým lékařem. ten se na mě podívá, nahmatá puls, prohmatá břicho a především mě vyslechne. Potom si zapálí dýmku, odkašle si, poškrábe se na bradě a usměje se na mě, aby zmírnil mou bolest. Jistě, vědu nadmíru obdivuji, ale stejně obdivuji moudrost" (Antoine de Saint - Exupery).

"Ačkoliv je u nás uzákoněna osmihodinová pracovní doba, nastupují primáři svou směnu na Nový rok a končí na Silvestra o půlnoci" (Miloslav Urban). Přesto platí pro pana profesora to, co napsali Mark Twain a Dudley Warner v Pozlaceném věku: "Nezná-li lékař nic jiného než medicínu, je velká pravděpodobnost, že nezná ani tu medicínu." Vědom si této pravdy, vyzbrojen vrozenými vlastnostmi i vzděláním, přijal profesor Niederle do svého nitra humanistické ideje, které ho provázely celý život. Zajímal se o mnohé, mezi jiným o divadlo, o hudbu - a já jsem šťastný, že jsem mu mohl v několika posledních letech udělat radost na dlouhé řadě našich karolinských koncertů, na které se přenáramně těšil (posledním, který navštívil, byl březnový - jarní tohoto roku), a samozřejmě o literaturu. Umění v různých podobách bylo součástí jeho životní filozofie. Těšil se jím a uznával jeho hodnotu pro rozměr života, pro náhled na něj a ostatně i pro jeho význam pro život odborný. Pracoval vždycky do úmoru, odříkání prožíval nepřetržitě, ale uctíval názor už citovaného profesora Vondráčka, že "práce je krásná, nesmí však být výhradním účelem života." V dřívějších letech se ovšem opájel i krásou přírody, byl myslivcem, ale v lese hledal spíše klid, chvíli zapomenutí na nepřetržité starosti, a krásu, která mu pomáhala získat nadhled a mír v duši. Ono to s tou kulturou ducha a krásou je totiž úplně jinak než se dnes hlásá v rámci idolu tržního

hospodářství: "Vše, co skutečně potřebujeme, lze koupit za nepatrný peníz. Jen zbytečnosti jsou drahé. A skutečně krásné věci se neprodávají vůbec". To jsem nevymyslel já, ale Axel Munthe. Pan profesor Niederle to svým životem, svým nazíráním a vnímáním kultury ducha potvrdil.

Osobnost takového rozměru, jakou byl pan profesor Niederle, je pochopitelně předurčena k tomu, aby vzdělávala ostatní studenty i méně zkušené, zejména začínající lékaře i sestry.

Místo vlastního hodnocení této významné složky pracovní náplně profesora Niederleho odkazuji na jeho vlastní přednášku 14. června 1991 v Libochovicích, kterou proslovil jako dík za udělení vyznamenání a kterou jsem s jeho dovolením publikoval v knížce Étos Hippokrates, vydané při příležitosti 40. výročí založení 2. lékařské fakulty. Nazval ji "Odpovědnost a odborná výchova lékařů" a vypovídá dokonale o jeho představě učitele.

Pan profesor dosáhl proslulosti a věhlasu v našem státu i v zahraničí. Byl čestným členem Československé lékařské společnosti JEvP, čestným členem Československé chirurgické společnosti, čestným členem Čs. společnosti gastroenterologické, čestným členem Slovenské lékařské společnosti, členem Sociéte Internationale de Chirurgie, Collegii Internationalis Chirurgiae Digestivae, Internationale College of Surgeons, Udruženja gastroenterologa Jugoslavii, Societa Italiana di Chirurgia a čestným členem International Board of Proctology. Dostalo se mu mnoha poct, mezi nimiž si nepochybně nejvíce vážil těch, které mu udělily instituce Českého státu - ceny Purkyňovy, zlaté medaile Univerzity Karlovy (obr. 17) a udělení titulu Rytíř českého lékařské stavu Českou lékařskou komorou (obr. 18). Všechna ocenění pana profesora jsou honosná, ale nedokáží vyjádřit při veškeré úctě k nim, hodnotu a krásu jeho života, protože "co je důležité, je očím neviditelné" (Antoine de Saint Exupery), právě tak jako moje nedokonalá slova - slova úcty, obdivu, díků, přátelství a lásky.

A tak tím nejpodstatnějším, čím se nemohou vykázat mnozí, bylo vědomí vlastní užitečnosti, které vyjádřil jedinou větou ve svých Ódách Horatius: "Exegi monumentum aere perennius - Trvalejší než kov pomník jsem postavil".

Děkuju Pánu Bohu a Vám, pane profesore. Děkuju Jemu i Vám za to, že jste byl a jakým jste byl. Mám Vás rád. On jistě také.

děkan

   Ročník č.8 • Ročník č.7 • Ročník č.6 • Ročník č.5 • Ročník č.4 • Home 2. LF
    Datum poslední aktualizace 09.11.2001, © Marcela.Cipryanova@lfmotol.cuni.cz